REBECCA DONOVANOVÁ
DŮVOD
dýchat
Duvod dychat.indd 3
15.9.2015 10:02:13
Přeložila Daniela Krolupperová
REASON TO BREATHE Copyright © 2013 by Rebecca Donovan Translation © 2015 by Daniela Krolupperová Cover design © 2015 by Emil Křižka ISBN 978-80-87814-03-1
Duvod dychat.indd 4
15.9.2015 10:02:13
Mé vnímavé a chápající přítelkyni Faith – byly jsme přítelkyně ještě dřív, než jsme se potkaly – která mi pomohla objevit, kdo jsem vždycky byla… spisovatelka.
Duvod dychat.indd 5
15.9.2015 10:02:13
Duvod dychat.indd 6
15.9.2015 10:02:13
1. Neexistující
D
ýchat. Když jsem se snažila polknout knedlík, který mi uvízl v krku, uvědomila jsem si, že mám oteklé oči. Vylekaná vlastní slabostí jsem si hřbetem ruky rychle setřela slzy stékající mi po tvářích. Už jsem na to nemohla myslet, vybuchla bych. Rozhlédla jsem se po místnosti, která sice byla moje, ale se mnou neměla vůbec nic společného. U stěny poděděný stůl, židle, která se k němu vůbec nehodila, vedle tři řady polic jako knihovna, která ovšem v posledních letech prošla už celou řadou domovů. Na stěně nevisela jediná fotka, jediný plakát. Žádná vzpomínka na to, kým jsem byla, než jsem se dostala sem. Bylo to jen místo, kde jsem se mohla ukrýt. Ukrýt před bolestí, zlostnými pohledy a příkrými slovy. Proč jsem tady? Odpověď jsem neznala. Nebylo to mé rozhodnutí, prostě nebylo zbytí. Neměla jsem kam jít a oni se ke mně nemohli otočit zády. Byli mí jediní příbuzní a já jim za to nebyla vděčná. Ležela jsem v posteli a snažila se soustředit na domácí úkol. Když jsem se natahovala pro učebnici trigonometrie, škubla jsem sebou. Neuvěřitelné, jak to zraněné rameno bolí. No to je vážně skvělé! Vypadá to, že i tenhle týden budu muset zase nosit jen dlouhé rukávy. Bolest v rameni ve mně probouzela strašlivé představy, které mi začaly probleskovat hlavou. Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. Sevřela se mi čelist a zaťala jsem zuby. Zhluboka jsem se nadechla a mdlá záplava nicoty se nade mnou
(7)
Duvod dychat.indd 7
15.9.2015 10:02:13
uzavřela. Potřebovala jsem to dostat z hlavy, a tak jsem se donutila soustředit se na učení. Probudilo mě tiché zaťukání na dveře. Opřela jsem se o lokty a pokusila se v tmavé místnosti rozkoukat. Musela jsem spát nejméně hodinu, ale nevzpomínala jsem si, že bych usnula. „Ano,“ odpověděla jsem, ale hlas se mi zadrhl v hrdle. „Emmo?“ ozval se opatrný hlásek a dveře se pomalu otevřely. „Pojď dál, Jacku!“ Snažila jsem se, aby to znělo vstřícně, i když jsem se cítila zoufale. Rukou pevně svíral otočnou kouli a jeho hlavička, která ji jen trochu převyšovala, nakoukla dovnitř. Jackovy velké hnědé oči zkoumaly místnost, až se setkaly s mými. Věděla jsem, že se bojí toho, co uvidí, ale nakonec se s úlevou usmál. Na svých šest let toho věděl příliš. „Večeře je hotová,“ řekl a sklopil oči. Uvědomila jsem si, že tuhle zprávu neříká rád. „Hned jsem tam.“ Pokusila jsem se o úsměv, abych ho ujistila, že jsem v pořádku. Vrátil se zase k hlasům dole v pokoji. Cinkání talířů a misek při prostírání stolu se neslo halou společně s Leyliným vzrušeným hláskem. Kdyby to někdo viděl, pomyslel by si, že je to obrázek ukázkově dokonalé americké rodiny, která se chystá na společnou večeři. Když jsem se vyplížila z pokoje, obraz se změnil. Ve vzduchu zhoustla nepohoda jako nevábná připomínka mé existence, která poskvrnila jejich rodinný portrét. Znovu jsem se zhluboka nadechla a snažila se přesvědčit sama sebe, že tohle zvládnu. Je to prostě jenom další večer. Ale byl tu problém. Pomalu jsem prošla halou a vstoupila do osvětlené jídelny. Když jsem překračovala práh, sevřel se mi žaludek. Upřela jsem pohled na ruce, které jsem napětím svírala. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že si mě nikdo nevšiml. „Emmo!“ vykřikla Leyla a rozběhla se ke mně. Sehnula jsem se a nechala ji vběhnout do mého náručí. Pevně mě
(8)
Duvod dychat.indd 8
15.9.2015 10:02:13
objala kolem krku. Zasténala jsem bolestí, která mi prudce zaškubala v rameni. „Viděla jsi můj obrázek?“ zeptala se, hrdá na růžovo-žlutý výkres. V zádech jsem ucítila pohled. Věděla jsem, že kdyby to byl nůž, jsem namístě mrtvá. „Mami, viděla jsi můj obrázek Tyrannosaura rexe?“ zaslechla jsem Jacka, který se snažil odvést pozornost. „Je krásný, miláčku,“ pochválila ho a obrátila se k němu. „Nádhera,“ řekla jsem jemně Leyle a podívala jsem se do jejích živých očí. „Nepůjdeš se posadit ke stolu?“ „Dobře,“ souhlasila. Netušila, že její projev citu vyvolává u stolu nával nevole. Jak by taky mohla? Byly jí čtyři a já byla její starší sestřenice, kterou zbožňovala. Byla mým sluníčkem v tomto tmavém domě. Nikdy bych jí nedávala vinu za smutek, který mi její náklonnost působila. Ostatní se zase dali do řeči a já se naštěstí znovu stala neviditelnou. Když měli všichni plné talíře, nandala jsem si kuře, hrášek a brambory. Cítila jsem, že mě neustále pozorují, takže jsem se při jídle soustředila pouze na svůj talíř. Jídlo, které jsem si vzala, nestačilo zaplašit můj hlad, ale neodvážila jsem se si přidat. Neposlouchala jsem, co říkala, ale mluvila pořád dokola o tom, jak náročný den měla dneska v práci. Její hlas mě drásal, zvedal se mi z něho žaludek. George jí odpovídal klidně a rozvážně a snažil se ji jako vždycky uklidnit. Jediná chvíle, kdy zaznamenali moji existenci, byla, když jsem se zeptala, jestli můžu vstát od stolu. George se na mě podíval přes stůl nerozhodnýma očima, souhlasil. Vzala jsem svůj talíř společně s dětskými, protože Jack s Leylou už zmizeli do obývacího pokoje dívat se na televizi. Jako každý večer jsem vyhodila z talířů zbytky jídla, talíře dala do myčky a začala drhnout nádobí, které George použil při přípravě večeře. Než jsem se vrátila do jídelny uklidit stůl, počkala jsem, dokud jsem podle hlasů nepoznala, že jsou všichni
(9)
Duvod dychat.indd 9
15.9.2015 10:02:13
v obývacím pokoji. Když jsem domyla nádobí, vynesla odpadky a zametla, vrátila jsem se zpátky do svého pokoje. Minula jsem obývák, odkud se ozývala televize podbarvená dětským smíchem. Jako obvykle si nikdo ani nevšiml, že jsem prošla kolem. Lehla jsem si na postel, zapnula sluchátka na iPodu a hudbu pustila tak hlasitě, aby přehlušila moje myšlenky. Zítra odpoledne po škole máme zápas, takže se zdržím a zmeškám naši skvělou rodinnou večeři. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči. Zítra bude další den a zase budu o den blíže okamžiku, kdy od tohohle všeho zmizím. Schoulila jsem se na bok. Na moment jsem zapomněla na rameno, které mi bolestí připomnělo, co všechno vlastně opustím. Zhasnula jsem světlo a nechala se hudbou odvést až ke spánku. Když jsem procházela kuchyní se sportovní taškou v ruce a školním batohem na zádech, ještě jsem natáhla ruku po cereální tyčince. Leyliny oči se rozšířily radostí, když mě uviděla. Přešla jsem k ní a dala jí pusu na vlásky. Přitom jsem se ze všech sil snažila ignorovat záštiplný pohled z druhé strany místnosti. Jack seděl vedle Leyly u kuchyňského ostrůvku a jedl cereálie. Aniž by zvedl hlavu, podstrčil mi útržek papíru. „Hodně štěstí!“ stálo tam psáno jasně červenou pastelkou. Vedle nápisu se skvěl rozkošný pokus o kresbu fotbalového míče v černé barvě. Vrhl na mě rychlý pohled, aby zjistil, jak se tvářím. Věnovala jsem mu bleskový úsměv, aby si jeho matka nestihla všimnout, že spolu komunikujeme. „Tak ahoj,“ rozloučila jsem se a vykročila ke dveřím. Než jsem k nim došla, chňapla mě svojí ledovou rukou za zápěstí. „Polož to.“ Otočila jsem se k ní. K dětem stála zády, takže nemohly zahlédnout její jedovatý pohled. „Nenapsala sis ji do seznamu. Tak jsem ji tobě nekoupila. Polož ji.“ Napřáhla ke mně ruku.
( 10 )
Duvod dychat.indd 10
15.9.2015 10:02:13
Vložila jsem jí cereální tyčinku do rozevřené dlaně a sevření okamžitě povolilo. „Promiň,“ zamumlala jsem a vypadla z domu dřív, než bych mohla litovat i něčeho jiného. „Jak to šlo, když jsi dorazila domů?“ dožadovala se Sara zvědavě odpovědi, když jsem nastupovala do jejího červeného kupé kabrioletu. Dokonce přitom ztlumila fast-beat-punkovou písničku. „Cože?“ odpověděla jsem a ještě pořád jsem si mnula zápěstí. „Včera večer když jsi přišla domů,“ pobídla mě Sara netrpělivě. „Vlastně nic, stejnej opruz jako vždycky,“ zopakovala jsem. Nechtěla jsem se zmiňovat o dramatu, které mě včera čekalo doma po návratu z tréninku. Rozhodla jsem se, že toho víc neprozradím. Pořád jsem si mnula pohmožděnou paži. Měla jsem Saru moc ráda a věděla jsem, že by pro mě udělala cokoliv, ale stejně byly věci, kterých jsem ji chtěla ušetřit. „Seřvali tě?“ Věděla jsem, že mi na to tak docela neskočí. Nebyla jsem dobrá lhářka, ale přece jen jsem byla dost přesvědčivá. „Jo,“ zamumlala jsem a stiskla si ruce. Pořád ještě jsem se chvěla z jejího stisku. Upřeně jsem se dívala ven z okna. Sledovala jsem, jak míjíme stromy a obrovské domy s upravenými trávníky. Do zarudlých tváří mě šlehal svěží vzduch pozdního září. „To máš tedy štěstí, řekla bych.“ Cítila jsem, že se na mě dívá a čeká, kdy to ze sebe vysypu. Když pochopila, že víc neřeknu, pustila zase nahlas hudbu a dala se do zpěvu. Přidala se k britské punkové skupině a hlavou kývala do rytmu. Vjely jsme na školní parkoviště. Jako obvykle se po nás hned začali otáčet studenti a učitelé kývali hlavami na pozdrav. Sara si pozornosti, kterou vzbuzovala, nevšímala, anebo se přinejmenším tvářila, že si jí nevšímá. Mně to bylo fuk.
( 11 )
Duvod dychat.indd 11
15.9.2015 10:02:13
Batoh jsem si přehodila přes levé rameno a společně jsme vyrazily skrz parkoviště ke škole. Na Sáru mávali známí a její tvář zářila nakažlivým úsměvem. Mě si sotvakdo všiml, ale nedostatek pozornosti mi rozhodně nevadil. Sara by zastínila každého. Měla velké charisma a nádhernou hřívu hustých ohnivých vlasů, které jí ve vlnách splývaly až k pasu. Sara byla snem každého kluka tady na střední a vsadila bych se, že i některých učitelů. Byla až neuvěřitelně přitažlivá. Měla tělo modelky plavek, plné tvary přesně tam, kde být měly. Já ji ale měla ráda hlavně proto, že byla svá. I když ji každý zbožňoval, nestouplo jí to do hlavy. „Čau, Saro!“ zdravil doslova každý, koho jsme minuly, když jsme šly po chodbách, kde měli učebny třeťáci. Ze Sary vyzařovala energie. Pozdravy opětovala s širokým úsměvem. Občas někdo pozdravil i mě. Já odpovídala jen rychlým pohledem a pokývnutím hlavy. Dobře jsem věděla, že jediný důvod, proč mě zdraví, je přítomnost Sary. Vlastně jsem si přála, aby si mě nevšiml vůbec nikdo, chodbami jsem vždycky proklouzla v jejím stínu. „Myslím, že Jason co nevidět zjistí, že taky existuju,“ prohlásila Sara, když jsme si ve skříňkách vybíraly věci na první vyučovací hodinu. Nějakým zázrakem jsme měly první hodinu ve stejné učebně, takže jsme se jedna od druhé ani nehnuly. Na druhé hodině jsme se už ale rozešly. Já šla na tvůrčí psaní a rétoriku, Sara měla algebru II. „Každý ví, že existuješ, Saro,“ odpověděla jsem jí se sarkastickým úsměvem. A někdo až moc dobře, pomyslela jsem si a nepřestala jsem se usmívat. „Víš, s ním je to jiné. Sotva se na mě podívá, i když sedím přímo vedle něj. Dost mě to deptá.“ Zprudka se opřela zády o skříňku. „Dobře víš, že si kluci všímají i tebe,“ dodala k mému sarkasmu. „ale ty nikdy nezvedneš hlavu od učebnic na tak dlouho, abys je vůbec mohla zaznamenat.“ Zrudla jsem a zamračila jsem se na ni. „O čem to mluvíš? Mě si všimnou jedině proto, že jsem s tebou.“
( 12 )
Duvod dychat.indd 12
15.9.2015 10:02:13
Sara se zasmála a blýskla přitom svými dokonalými zuby. „Nemáš tušení,“ odpověděla pobaveně a pořád se usmívala. „Necháme toho. Stejně je to jedno,“ ukončila jsem hovor stále ještě celá rudá v obličeji. „Co máš s Jasonem v plánu?“ Sara si povzdechla. Učebnice si přitiskla na hrudník a modrýma očima zamyšleně bloudila po stropě. „Ještě nevím,“ pokrčila rameny a usmála se, jak se jí myšlenky zatoulaly kamsi daleko. Bylo evidentní, že si představuje jeho hladce sčesané blonďaté vlasy, hluboké modré oči a úsměv, kterým každou dostal. Jason byl kapitán a zadák fotbalového týmu. Dokonalé klišé! „Co to povídáš? Vždycky máš plán!“ „Ale tohle je jiné. Ani se na mě nepodívá. Musím být opatrnější.“ „Myslela jsem, že jsi říkala, že si tě už konečně všiml?“ zeptala jsem se zmateně. Sara se ke mně otočila a podívala se na mě. V očích měla pořád ten krásný sen, ze kterého se vracela do reality. Jen už se neusmívala. „Nerozumím tomu, vážně. Včera jsem to zařídila, abych seděla vedle něj na ekonomice. Řekl mi ahoj, ale to bylo všechno. Takže ví, že existuju. Občas.“ V hlase jí bylo slyšet podráždění. „Určitě něco vymyslíš. Anebo je gay,“ zakřenila jsem se. „Emmo!“ Sara vykulila oči a šťouchla mě do paže. Přinutila jsem se k úsměvu, ale musela jsem zatnout zuby. Doufala jsem, že si při tom neškodném žertíku nevšimla, jak mám ztuhlá ramena. „Tohle neříkej, to by mě zničilo.“ „Kevina Barletta jistě ne,“ zasmála jsem se a ona se zamračila. Vidět Saru takhle rozrušenou kvůli klukovi bylo zábavné a taky odzbrojující. S lidmi to uměla a prakticky vždycky všechno dopadlo tak, jak si představovala. Zvlášť s klukama. Bylo úplně jedno, o koho šlo. Co chtěla, to podala tak roztomile, že se každý mohl přetrhnout, aby jí vyhověl.
( 13 )
Duvod dychat.indd 13
15.9.2015 10:02:13
Jason Stark Saru opravdu vytáčel. Takovou jsem ji nikdy neviděla. Takhle jsem ji zatím neznala a byla jsem zvědavá, co udělá. Jediní lidé, kteří pro ni představovali výzvu, byli moje teta a strýc. Pořád jsem ji ujišťovala, že to s ní nemá nic společného, ale jen jsem ji tím ještě víc utvrzovala v přesvědčení, že je musí dostat. Doufala, že tak učiní mé osobní peklo o trochu snesitelnější. A kdo jsem byla já, abych jí mohla stát v cestě? I když jsem dobře věděla, že tohle je ztracený případ. Po společné hodině jsme se rozešly. Já šla na tvůrčí psaní a rétoriku. Jako vždycky jsem seděla úplně vzadu. Paní Abbotová nás pozdravila a začala rozdávat opravené slohovky. Došla k mé lavici a podívala se na mě s vřelým úsměvem. „Velmi bystré postřehy, Emmo,“ pochválila mě, když mi podávala písemku. Na moment jsem k ní vzhlédla a rozpačitě jsem se usmála: „Děkuji.“ Nahoře na slohovce se skvělo velké červené „A“ a celý text lemovaly pochvalné poznámky. Dopadlo to, jak jsem čekala, a odpovídalo to i očekávání mých spolužáků. Většina ostatních studentů nakukovala do písemky sousedům, aby zjistila, co dostali. Na moji písemku se nepodíval nikdo. Uložila jsem si ji dozadu do desek. Kvůli známkám jsem se necítila ani trochu trapně. Bylo mi jedno, co si o mých skvělých školních výsledcích myslí ostatní studenti. Byly zasloužené. A také jsem věděla, že mě jednoho dne zachrání. Nikdo kromě Sary to nechápal, ale jediné, o co mi opravdu šlo, bylo počítání. Počítala jsem dny, které mi zbývaly do okamžiku, kdy se odstěhuju od tety a strýce a odejdu na kolej. A když jsem za to měla platit šeptáním za zády pokaždé, když jsem dostala nejlepší známku, budiž. Oni mi nepomůžou, kdybych neměla úspěch ve studiu. Takže jsem se držela dál od klepů i puberťáckých úletů.
( 14 )
Duvod dychat.indd 14
15.9.2015 10:02:13
Sara mi byla nejbližší. S ní jsem prožívala zdání života na střední a díky ní to byla i zábava. Většina lidí ji obdivovala, spousta lidí jí záviděla. Dokázala nenápadně svést kluka pouhým úsměvem. Ale nejdůležitější pro mě bylo, že jsem jí absolutně věřila. To znamenalo opravdu hodně vzhledem k tomu, že jsem nikdy nevěděla, co mě večer čeká doma. „Jak je?“ zeptala se Sara, když jsme se před obědem znovu setkaly u skříněk. „U mě žádné vzrůšo, nic nového. Jak to šlo na ekonomice s Jasonem?“ Sara měla ekonomiku těsně před polední přestávkou a díky tomu měla obvykle dost času, aby mi všechno vylíčila, než jsme vyrazily na hodinu žurnalistiky. „Nijak!“ vykřikla. „Nic. Děsně mě to deptá! Postupuju opatrně. Jen dávám jasně najevo, že mě zajímá, vysílám signály.“ „Asi nemáš to, co by vzbudilo jeho zájem,“ utahovala jsem si z ní s úsměvem. „Sklapni, Emmo!“ podívala se na mě Sara příkře. „Myslím, že budu muset jít přímo na věc. Nejhorší, co mi může říct, je –“ „Jsem gay,“ skočila jsem jí do řeči a dala se do smíchu. „Směj se tomu, jak chceš, ale já přiměju Jasona Starka, aby mě pozval na rande.“ „Vím, že to dokážeš,“ ujistila jsem ji s úsměvem. Koupila jsem si oběd za peníze ze svého týdenního přídělu z částky, kterou jsem si vydělala v létě. Neměla jsem k nim ovšem přímo přístup, jen co mi bylo dovoleno. Další stupidní pravidlo, podle kterého budu muset žít příštích šest set sedmdesát tři dnů. Rozhodly jsme se, že si oběd sníme venku u piknikového stolu, abychom si ještě trochu užily babího léta. Podzim je ve státech Nové Anglie nevypočitatelný. Jeden den je chladný, dokonce přijdou mrazíky, a druhý den aby člověk zase vytahoval ze skříně tílko. Ale když jednou doopravdy udeří zima, drží se déle, než by bylo záhodno.
( 15 )
Duvod dychat.indd 15
15.9.2015 10:02:13
Většina studentů si venku odložila, aby si užili podzimního tepla. Já si mohla jenom vyhrnout rukávy u trika. Oblečení jsem si vybírala podle barev hojících se modřin na pažích, což nemělo nic společného s počasím. „Co sis dneska udělala s vlasy? Vypadáš dobře! Máš je rovnější. Vážně dobrý!“ Cestou ven jsem se ze strany dívala na Saru. Jediný důvod, proč jsem měla vlasy vyčesané do culíku, byl, že jsem ráno překročila čas, který jsem měla na mytí. Sprchovala jsem se déle než pět minut, takže se mi vypnula voda dřív, než jsem si z vlasů vypláchla kondicionér. „Co to povídáš?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Zapomeň na to. Ty nikdy nepřijmeš pochvalu,“ změnila Sara téma a zeptala se: „Takže můžeš zítra na fotbalový zápas?“ Jen jsem se na ni podívala se zdviženým obočím a zakousla jsem se přitom do jablka. Když Sara pochopila, že se k tak samozřejmé věci nehodlám vyjadřovat, vzala do ruky plechovku s kolou, ale nenapila se. Ruka se jí zastavila těsně u úst. „Proč mě tak mučí?“ zašeptala a pomalu plechovku zase odložila a oči přitom nespouštěla z někoho za mými zády. Otočila jsem se, abych se podívala, co upoutalo její pozornost. Jason Stark s dalším skvěle stavěným čtvrťákem si stáhli trička, zastrčili si je zezadu do džínů a házeli si fotbalovým míčem. Budili velkou pozornost. Sára za mnou vzdychala a já ho chvilku pozorovala. Bylo divné, že si vůbec nevšímal všech těch děvčat, které nad ním slintaly blahem. „Saro, možná prostě neví, že po něm holky tak jedou,“ prohlásila jsem na základě objektivního pozorování. „Blbost, jak by něco takového mohl nevědět?“ odpověděla nedůvěřivě. „Je to kluk,“ řekla jsem s rezignovaným povzdechem. „Copak někdy chodil s někým jiným než ty dva roky s Holly Martinovou? Jenom proto, že nám připadá jako bůh, nemůžeme předpokládat, že si on sám o sobě myslí totéž.“
( 16 )
Duvod dychat.indd 16
15.9.2015 10:02:13
Pozorovaly jsme jeho vysokou postavu, pevné svaly a bezstarostný úsměv. Dokonce i já jsem na chvilku propadla jeho kouzlu. To, že jsem měla v hlavě hlavně školu, neznamenalo, že nežiju. Pořád jsem žila. Tedy, rozhodně alespoň občas. „Možná,“ odpověděla se záludným úsměvem. „Vám dvěma by to spolu úžasně seklo,“ prohlásila jsem s povzdechem. „Ehm, zítra se mnou rozhodně musíš na zápas!“ zaprosila skoro zoufale. Pokrčila jsem rameny. To nezáleželo na mně. O svém společenském životě jsem nerozhodovala. Přesněji – žádný společenský život jsem nevedla. Musela jsem to vydržet, než odejdu na vejšku. Nešlo o to, že mi unikaly běžné zážitky středoškoláků. Měla jsem vlastní přístup – tři druhy sportu, práce ve školních novinách, připravovala jsem školní ročenku, chodila na výtvarku a do Francouzského klubu. Bylo toho dost na každé odpoledne a občas se to protáhlo až do večera, když se hrály zápasy nebo jsem musela něco odevzdávat. Potřebovala jsem ideální známky, abych dostala stipendium. Byla to jediná věc, o které jsem mohla rozhodovat. A byl to spíš plán na přežití než plán útěku.
( 17 )
Duvod dychat.indd 17
15.9.2015 10:02:13
2. První dojem
K
dyž jsme se Sarou vyrazily na žurnalistiku, pořád ještě měla v hlavě zážitek z oběda. Vypadala jako očarovaná, bylo to skoro strašidelné. Šla jsem mlčky vedle ní a doufala, že se brzy probere. Vešly jsme do třídy. Já šla přímo k počítači s velkým monitorem. Otevřela jsem si obtahy našeho týdeníku Weslyn High Times a pustila se do práce. Soustředila jsem se na text na obrazovce: nevnímala jsem šoupání židlí ani hlasy ostatních studentů, kteří přicházeli do třídy a usazovali se. Musela jsem poslat tohle číslo do tisku před koncem hodiny, aby ho už zítra mohli distribuovat. Jen napůl jsem vnímala slova paní Holtové, která s ostatními probírala zadání pro číslo, které vyjde příští týden. Vytěsnila jsem veškerý hovor. Kontrolovala jsem formát, přesouvala inzeráty podle volného místa pod články a vkládala jsem fotografie k hlavním článkům. „Není už pozdě na to, abych navrhnul článek do čísla pro příští týden?“ Neznámý hlas mě vyrušil z práce. Ten kluk mluvil sebejistě a přímo k věci. Dál jsem zírala na obrazovku počítače, ani jsem nezvedla oči. Učebna ztichla očekáváním. Paní Holtová ho požádala, ať pokračuje. „Chtěl bych napsat článek o vztahu teenagerů k sobě samým. O tom, jestli jsou schopni přijmout vlastní nedostatky. Chtěl bych udělat několik rozhovorů a průzkum, abych zjistil, za jakou část svého těla se nejvíc stydí.“ Otočila jsem se
( 18 )
Duvod dychat.indd 18
15.9.2015 10:02:13