0255197 by Knižní klub

The Best Thing That Never Happened To Me

prolog

ALEX Květen 2010

„Říká se, že by člověk neměl vstupovat víckrát do stejné řeky, ale stejně to každý dělá. Všechno se vrací zpátky, jako by to toužilo dostat druhou šanci. Koukni na zvonové kalhoty. A tyčinky Wispa Gold. A nebo tu přiblblou skupinu Take That.“ Ležel jsem na zádech rozvalený v trávě a bylo mi fuk, jestli mě pokoušou komáři, zatímco mi řeřavé uhlíky slunečního světla zahřívaly obličej a ruce. Holly seděla vedle mě na zkřížených nohách a splétala věneček ze sedmikrásek. „O čem přemýšlíš, Ale?“ „O mně a o tobě. Jako bychom se taky vrátili do stejné řeky, abychom to zkusili ještě jednou. Tentokrát starší a moudřejší.“ Holly se dál soustředila na svůj výtvor, periferním viděním jsem ale postřehl, že potlačuje úsměv: „Zvonové kalhoty se možná vrátily do módy v Mothstonu, Alexi, ale nikde jinde ne.“ „Já mluvím vážně,“ ohradil jsem se. Moje teorie se sice zrodila v plechovce cideru, která ležela na trávě vedle mého pravého kolene, ale i tak mi připadala nadmíru hlubokomyslná. 5

„To chceš říct, že my dva jsme něco jako Take That?“ „Přesně. Jako Take That, akorát bez všech těch prachů a ječících fanynek.“ Holly se na mě konečně podívala a usmála se: „Ty bys mohl být Gary Barlow. Děsný puritán a citlivka. A každým rokem bys vypadal líp.“ „Ty bys byla Robbie.“ „To je ten, co býval tlustý?“ „Ne,“ rozesmál jsem se. „Ten rebelant, co vzal kramle jako první.“ Holly se znovu pustila do pletení věnečku, tentokrát ale měla v obličeji zahloubanější výraz než dřív, jako by do toho už nedávala srdce. „Náhodou mám ale pravdu,“ dodal jsem. „Je to jako turné po letech.“ „Alexi?“ „Ano?“ „Podej mi další cider, jo?“ Potřásl jsem hlavou, sáhl do igelitové tašky s pitím a hodil plechovku do jejích vyčkávajících rukou. V duchu jsem se usmíval, celý šťastný, že jsme tady, Holly a Alex, a snažil se ignorovat fakt, že sluneční světlo už se začíná vytrácet. Na tenhle okamžik jsem čekal hrozně dlouho a přál jsem si, aby dnešek nikdy neskončil.

první kapitola

HOLLY Září 1999

Když jsem se následujícího rána probudila, připadala jsem si jinak. Jasně, nebylo to jinak, na jaké je člověk připravený. Ne jinak ve stylu „jsem šťastná/je mi do skoku/vidím svět novýma očima“. Věděla jsem ale, co musím udělat. Při pomyšlení na jednotlivé střípky ze včerejší noci se mi bolestivý uzel v břiše ještě víc utahoval – a to platilo i pro počáteční fázi, kdy jsem se ještě bavila. Lila jsem do sebe litry koktejlu Turbo Shandy (padesát procent ležáku, padesát procent Smirnoff Ice, stoprocentně NIKDY VÍC) a trsala s Ellie po zahradě na hudbu DJ Lucka & MC Neata. Na zářijové poměry bylo pořádně teplo – už minula půlnoc, když se večírek přesunul do domu. Alexovi jsem zavolala až o pěkných pár hodin později. Vůbec nechápu, jak jsem přišla na to, že opilecký telefonát uprostřed noci představuje dokonalou příležitost k tomu, abych mu řekla, co cítím. Že chci, abychom byli víc než jen kamarádi. Že si to přeju už celé věky. Díky bohu mi to vůbec nezvedl. Ne snad, že bych si to rozmyslela a už nechtěla, aby se to dozvěděl. Jenom jsem dospěla k názoru, 7

že je docela důležité, abych nebyla úplně mimo, až s ním o tom budu mluvit. Svlékla jsem si triko a důsledně se vyhýbala pohledu do zrcadla, popadla jsem župan a odpelášila do koupelny. Když jsem se včera v noci vrátila domů, dala jsem si pořádně horkou sprchu a teď jsem si dopřála ještě jednu, užívala si ten palčivý pocit i zarudlý tón, který nabírala moje kůže. Nakonec jsem se silou vůle přinutila vylézt ven, obléct si džíny s dole rozšířenými nohavicemi a námořnicky modré tričko bez rukávů – Alex vždycky říkal, že námořnicky modrá je moje barva – a pak jsem seběhla po schodech do obývacího pokoje. „Mami, můžeš mě hodit k Alexovi?“ „Jasně, Hols. Diagnóza vražda už pomalu končí.“ Její pohled zalétl od telky ke mně a pak zase zpátky: „Mám teorii. Vidíš toho chlapa? Všichni si myslí, že zavraždil svou ženu, ale já bych řekla, že jenom nafilmovala vlastní –“ Jenže já na to zrovna v tuhle chvíli neměla náladu. Zda nějaká mně neznámá fiktivní postava zavraždila či nezavraždila svoji manželku, to byl nejmenší z mých problémů. Máma už díky bohu spala, když jsem se včera v noci vrátila domů. Dneska jsem před ní svůj stav dokázala jakž takž zakamuflovat, ale na to, aby se mi ji podařilo obalamutit včera v noci, bych musela být ta nejlepší herečka na světě. „To je v pohodě – půjdu pěšky.“ Aspoň tak získám šanci promyslet si, co mu řeknu. Měla bych prostě vyjít s pravdou ven? Nebo bych měla začít nějakým vysvětlením? Povědět mu o nejhorší noci ve svém životě – že při pouhém pomyšlení na to, co se stalo, se mi přivírají oči odporem, po kůži mi mravenčí a mozek bolí – a jedinou osobou, se kterou se chci po tom všem vidět, je on? Že je můj nejlepší kamarád, a přestože jsem 8

odjakživa věděla, jak moc mi na něm záleží, těch posledních pár let v tom bylo něco víc než jen pouhý přátelský zájem? Až do téhle chvíle jsem si to nikdy nepřiznala ani sama sobě. Jsem do Alexe Tylera po uši zamilovaná. ZAMILOVANÁ. Do mého nejlepšího kamaráda, který vždycky kladl na první místo všechny ostatní – svého tátu, kamarády, mě – i když během těch posledních let prožíval horší časy než kdo jiný. Miluju to, jak se s ním můžu bavit o čemkoli, že mi říká, co si opravdu myslí a ne to, co si myslí, že chci slyšet. Miluju to, jak se mi ještě teď pokaždé nabídne, že mi vezme tašku, i když jsem už kolikrát namítla, že jsem bez problému schopná utáhnout ji sama. Miluju to, že nosí vlněné svetry – a to vůbec nemyslím ironicky. Mohla bych si zamilovat i ten jeho trapný šprťácký účes? Určitě. No vždycky ho můžu poslat k pořádnému holiči, kdyby ne. Miluju to, jak pokaždé, když nám chystám sendviče, běhá za mnou a čistí ten binec antibakteriálními ubrousky značky Dettol. Miluju, kolik toho ví o hvězdách a hudbě a knížkách – o věcech, na které jiní kluci zvysoka kašlou. Miluju, jak si řadí cédéčka podle abecedy. Miluju na něm, že abecedně seřadil cédéčka i mně – přestože jsem se tomu tehdy smála. Poděkovala jsem mu vůbec? Zmíním se mu o tom dneska, jen co mu řeknu, že k němu doslova hořím láskou. (Dokonce miluju, jak mi pokaždé vyčítá, že nesprávně používám termín „doslova“.) Co mi řekne, až mu to povím? Taky mi vyzná lásku? Jak ho znám, bude to chtít napřed pořádně rozebrat. Přehnané analyzování je Alexův způsob, jak se ujistit, že něco opravdu chci. Nebo se zatváří vyděšeně a rozpačitě mi vysvětlí, že ve mně nikdy nedokáže vidět nic víc než kamarádku – možná dokonce sestru – a sice mu to lichotí, díky, ale NE, tohle se nikdy nestane. Vybavil se mi náš první den, kdy jsme nastoupili do šestého ročníku, bylo to nedlouho potom, co 9

mu umřela máma. Cestou do školy jsme si povídali a nějak přišla řeč na jeho rodiče, a protože vypadal tak smutně, chtěla jsem ho obejmout. Ale ten výraz v jeho tváři… Člověk by myslel, že zpráskaný pes bude vděčný za pohlazení. Ta vzpomínka pořád pálila, ale ne dost, aby mě přinutila se obrátit, vrátit se po schodišti nahoru a zalézt do postele. Potřebovala jsem vědět, jak na tom jsme, ať už to dopadne tak nebo tak a tohle byla možná moje poslední šance. No dobrá, načasování nebylo nejlepší, vzhledem k tomu, že jsem se zrovna chystala odjet do Londýna na univerzitu, zatímco on hodlal zůstat v Yorkshire. Ne že bych snad svoji volbu univerzity zakládala na něm – nejsem TENHLE TYP holky. Akorát je to trochu frustrující, když si pomyslím, že jsme posledních sedm let žili jen pár ulic od sebe. Proč jsem nikdy nesebrala odvahu mu to říct? Měla jsem poslouchat mámu, která si z nás ustavičně utahovala, že se jednoho dne vezmeme! Říkala to i spousta dalších lidí, ale já jim pokaždé odsekla, ať zavřou klapačku – jsme jenom kamarádi ! Nejspíš jsem to tak celé ty věky dělala proto, že jsem fakt věřila, že je to pravda. A později mě asi děsilo pomyšlení, že kdybych dostatečně neprotestovala, všichni by poznali, co opravdu cítím, a dělali by si ze mě srandu. Teď už je mi ale fuk, co si kdo myslí. A pokud bude Alex chtít, můžeme spolu udržovat vztah na dálku. Budu se přece vracet každé prázdniny a můžeme si pravidelně volat – stejně spolu žvaníme po telefonu od nevidím do nevidím. A můžem si posílat kupy milostných dopisů – bude to ohromně romantické. A až vyrazím na cesty, může jet Alex se mnou. Četla jsem něco o Britech, kteří učí angličtinu v zahraničí – tak jako tak se chce stát učitelem. Byla hnusná zima (tak to je teda léto nejspíš oficiálně u konce), a tak jsem kráčela rychle a rozptylovala se denním 10

sněním o našich víkendových setkáních. Vystoupím z vlaku, vběhnu mu rovnou do náručí, on mě zvedne a já ho obejmu nohama kolem pasu. A přestože ve svých představách jsem seskakovala ze schůdků staromódního parního vlaku, nebude to o nic méně romantické, když vystoupím ze soupravy Midland Mainline a potáhnu za sebou kufr na kolečkách, než předvedu to číslo s vyskakováním do náručí. „Á, ahoj, Holly.“ Alexův táta ustoupil stranou, abych mohla vejít dovnitř. „Bez kabátu? Udělala se tam pěkná zima. Dáš si šálek čaje?“ Obvykle si s Alexovým tátou ráda poklábosím, v poslední době mi připadá dost osamělý, ale tentokrát jsem čaj odmítla a snažila se nevšímat si jeho zklamaného výrazu. „Synku! Holly je tady,“ vykřikl do schodů. „Jdi nahoru, zlatíčko.“ Alex ho očividně neslyšel – byl ve sprše a vyzpěvoval něco o tom, že je děsný hňup a exot, na melodii, kterou jsem si matně vybavovala z jeho auta. Posadila jsem se na postel a čekala. Alexův pokoj jsem znala stejně důvěrně jako svůj vlastní. Velký plakát s Che Guevarou nad postelí. Vysokoškolské učebnice naskládané v úhledných komíncích na stole. Dokonale vyžehlené pyžamo jako vždycky vzorně poskládané na polštáři. Ani se mi nechtělo věřit, že byly časy, kdy mi tohle všechno připadalo děsně staromódní. A trochu nudné, pokud mám mluvit upřímně. Jenže když jsem sem po smrti jeho mámy začala pravidelně chodit, abych se ho pokusila rozveselit a povídali jsme si dlouho do noci, dokud jsem kompletně oblečená neusnula na jeho peřinách, začala jsem se na ten pokoj dívat jinýma očima. Působil tak nějak hřejivě. A bezpečně. Kokon, kam se můžete schovat před 11

světem venku. Jako by k vám sem nemohly proniknout žádné zlé věci. „Uf, ahoj,“ pozdravil Alex. Stál ve dveřích s ručníkem kolem pasu a já najednou cítila, jak se červenám. Na hrudníku, který se mu nedávno slušně vyplnil, se leskly kapičky vody. Stékaly ke štíhlému pasu, a když jsem se pokusila odpovědět na pozdrav, v hrdle jsem měla sucho a hlas zněl skřehotavě. Seber se, Holly. Už jsi přece viděla Alexe od pasu nahoru nahého i dřív. S mokrými vlasy a řasami a provoněného mýdlem. Nikdy za celý svůj život jsem nikoho tolik netoužila obejmout. „Co pro tebe můžu udělat, kotě?“ KOTĚ?! Ignorovala jsem ten jeho prapodivný pozdrav, natáhla se k němu a chytila ho za ruku. „Musím ti něco říct.“ „O včerejší noci, že jo? Jaký to bylo?“ Byla za tím jen moje představivost, nebo zněl jeho tón poněkud sarkasticky? Snažila jsem se zachytit jeho pohled, ale on pustil moji ruku a rozhlédl se po pokoji, jako by se pokoušel něco najít, což nedávalo smysl, protože jeho pokoj byl dokonale uklizený a všechno vždycky na svém místě. Vrazila jsem ruce do kapes džín, abych zakryla svoje rozpaky. „Vlastně, právě o tom jsem si s tebou chtěla promluvit. Včera v noci jsem se ti pokoušela dovolat. Já –“ „Ach ano – promiň, nezvedal jsem telefon.“ Usmál se, když si přejížděl deodorantem v podpaží. „Měl jsem rande a, no, zkrátka jsem byl zaneprázdněný jinak. Pokud chápeš, co tím myslím.“ Pro případ, že by snad existovaly nějaké pochyby o tom, co tím myslí, obšťastnil mě významným mrknutím. 12

Co se to sakra děje? Tohle chování se na Alexe vůbec nepodobá. Ten Alex, kterého znám, je laskavý, pozorný, milý… ale co je nejpodstatnější, s kým to kruci na tom RANDE byl? „S kým jsi byl na tom rande?“ „Tu neznáš. Jmenuje se Jane. Vypadá fakt dobře. Velký kozy. Skvěle líbá.“ Tak jo, tady se děje něco divného. Takovéhle kydy obvykle vypouštěl z pusy Kev. A pokaždé, když to udělal, Alex si zakrýval obličej rukama a nesouhlasně vrtěl hlavou. Nesčetněkrát jsem se pokoušela představit si, jaké to bude, až řeknu Alexovi, co k němu cítím, ale nikdy by mě nenapadlo, že přitom budu tak nervózní. Můžu přece pozvat kluka na rande. Nepotřebuju dělat ujeté, žalostné holčičí věci, jako že bych čekala, až mě pozve on. A Alex určitě nechová k téhle Jane bůhvíjak silné city – vždyť se museli teprve seznámit. Nemohlo to být nic ve srovnání s tím, co je mezi námi. Nebo mohlo? „Takže, máš v plánu se s ní znovu sejít?“ Řekni ne, řekni ne, řekni ne. „Jo, doufám, že se uvidíme dneska večer, jak to tak vypadá. Proto ta sprcha.“ Znovu mrkl a mně se zastavilo srdce. Nevím, jestli ze žárlivosti nebo kvůli pocitu vlastní trapnosti. Je tohle všechno jeden KOLOSÁLNÍ omyl? Celou tu dobu si myslím, že miluju Alexe, a přitom ve skutečnosti miluju nějakou jeho fiktivní verzi, kterou nosím v hlavě a vlastně ho vůbec neznám? Jako před pár roky, když jsem po letech vášnivých citů vůči panu Abelovi, našemu učiteli francouzštiny, a po letních prázdninách, kdy jsem každodenně snila o tom, že je mi pětadvacet, potkám ho v kavárně v Paříži, kde se do sebe zamilujeme nad croissantem a budeme se líbat pod 13

Eiffelovou věží, nakráčela celá vzrušená a rozechvělá z toho, že ho uvidím, na první zářijovou hodinu. Jenže sotva vešel dovnitř, s čerstvě narostlým knírkem a bláboly o časování francouzských sloves, pomyslela jsem si: Co mě to, quelle melle, sakra vůbec napadlo? Možná ta bolest, kterou cítím, není od toho, jak se mi láme srdce. Možná za tím stojí jen mučivé zklamání, že je Alex nakonec stejný jako ostatní kluci – chovají se, jako by vás měli doopravdy rádi, a přitom jim jde jen o to, aby dostali, co chtějí a k čemu je ponouká jejich pinďour. Jenže by mě to na druhou stranu nejspíš tolik netrápilo, kdyby mé city nebyly pravé. A není přece možné, že jsem se v něm celou tu dobu tak hrozně pletla, že ne? Pokusila jsem se znovu navázat oční kontakt. „Na co tak koukáš?“ zeptal se se smíchem a já ucítila, jak mi zahořely tváře. Aniž by mi poskytl čas to nějak zakamuflovat, pokračoval: „Co ses mi to vlastně chystala říct, kotě?“ Tak fajn, odkud se vzala ta hovadina s „kotětem“? Za celý život jsem ho neslyšela, že by někoho oslovil „kotě“ – z jeho úst to znělo divně. To mě má za nějakou hloupou husičku? To jsem já! Holly! Připomněla bych mu nejradši. Jenomže jsem nemohla. Nemohla jsem říct nic z těch věcí, které jsem ve skutečnosti říct chtěla, protože takhle to probíhat nemělo. Namísto toho jsem spolkla knedlík, co mi vězel v krku a rezignovaně se na něj usmála. „Jenom jsem se s tebou přišla rozloučit. Příštích pár dní budu mít spoustu práce s balením a pak mě táta odveze do Londýna. Takže kdo ví, kdy se zase uvidíme.“ Pozorně jsem studovala jeho obličej a čekala na nějakou reakci, zůstával ale bez výrazu. Přesto když otevřel pusu, aby 14

něco řekl, na okamžik jsem odvážně zadoufala, že se mě chystá zeptat, o čem to mluvím – a prohlásí, že se během příštích pár dní samozřejmě uvidíme, i kdyby to znamenalo, že bude muset přijít a pomoct mi s balením. A to dá rozum, že se budeme co nejčastěji navštěvovat. A pak si mě k sobě přitáhne, aby mě objal a… „Kdo ví?“ Pokrčil rameny. „Třeba mothstonský gympl uspořádá setkání absolventů po deseti letech. Tou dobou už se vrátíš ze svých cest, budeš provdaná za nějakého australského frajera a mít kupu dětí.“ „Jo, možná.“ Chabě jsem se zasmála. „I když ty už budeš ředitelovat někde jinde a budeš mít moc práce s vlastní školou, aby ses vracel do té naší.“ „Možná.“ Uchopila jsem jeho ruku a dobrých sedm vteřin jsme na sebe jen tak hleděli, než se odtáhl a odhrnul si mokré vlasy z obličeje. Potom začal potahovat za uvolněnou nitku na svém ručníku a tvářil se stejně rozpačitě, jako já se cítila, takže jsem zamumlala poslední sbohem, vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Teprve když jsem sestoupila ze schodů a vyšla předními dveřmi ven, vyhrkly mi slzy. Nevěděla jsem kdy nebo jestli vůbec ještě Alexe Tylera uvidím, jednou věcí jsem si ale jistá byla, a to, že už se nemůžu dočkat, až z Mothstonu vypadnu, co nejdál to půjde.