Přeložila: Zuzana Ľalíková
Mia Sheridan: Leova šance Vydání první Copyright © 2013 by Mia Sheridan This work was negotiated by Bookcase Literary Agency on behalf of Rebecca Friedman Literary Agency All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1987. publikaci Přeloženo z anglického originálu Leo’s Chance Český překlad © 2015 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Fotografie na obálce: Shutterstock Design obálky: Mia Sheridan Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk: EUROPRINT a.s. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0291-1 BARONET Praha 2015
Mia Sheridan
Leova šance
Tuto knihu věnuji Darcy Rose. Díky ní jsem mimo jiné zjistila, že jsem statečnější, než jsem kdy tušila.
PODĚKOVÁNÍ
Z celého srdce a nade vše děkuji svému výboru pro vychytání chyb Angele Smithové a Larisse Kahleové. Děkuji vám za to, že jste mnohokrát četly mou knihu, neustále jste mě povzbuzovaly a vždy jste mě upřímně upozornily na okamžiky, kdy se Leo chová „jako osel“. A za to vám určitě děkuje i on. Stejně tak děkuji své rodině, zvláště svému manželovi, který mě vždy podporoval.
Lev Vášnivý milenec a odvážný bojovník.
1. kapitola
Ležím v nemocnici v posteli, zírám do stropu a utápím se ve vlastním smutku. Jak k tomu všemu došlo? Jak to, že mě život dovedl až sem… nejenom do tohohle pokoje v tomhle baráku, ale až do toho bezútěšného stavu srdce a mysli? Nejradši bych teď utekl sám před sebou. Chci se vyplazit z vlastní hlavy a stát se pouhým stínem v koutě, jen klubkem prázdnoty. Zničil jsem každého, kdo se mě kdy pokusil milovat, a bolest, kterou mi to vědomí působí, mě ničí, dusí, svírá mi hrdlo… a já nevím, co s tím. Slyším, jak někdo klepe na dveře mého pokoje, ale než stihnu odpovědět, pomalu se otevřou a dovnitř nakoukne doktor Fox. Bílé vlasy na hlavě mu trčí do všech stran. „Dobré ráno, Jakeu,“ pozdraví s úsměvem. Doktor Fox je nemocniční psycholog, chodí za mnou poslední dva týdny, ale já nevím, co bych mu měl říkat. Ani mě nezajímá, co mi chce. Když mlčím, chvíli se na mě dívá a pak tiše řekne: „Pořád si se mnou nechceš promluvit o tom traumatickém měsíci, který máš za sebou? Překvapilo by tě, jak mluvení pomáhá.“ 9
Vydechnu, ale dál mlčím. Tohle je do háje to poslední, co potřebuju, aby mi nějakej doktor říkal: Dostaň to ze sebe, pak ti bude líp. Vypadá jako Einstein, to je možná dobrý znamení, protože budu potřebovat úplnýho génia, aby se mnou vyřešil všechny moje problémy. Jsem v prdeli a vím to. Přesto odmítnu. Ne, díky. „Tak co bude?“ promluvím nakonec. „Budete mě teď pitvat? Říkat mi, že nic z toho není moje vina?“ Suše se zasměju a odvrátím se. Fakt k popukání. Chvíli mlčí a pak odpoví: „No, já ti nevím, Jakeu. Četl jsem o tvé nehodě a přijde mi, že to rozhodně byla tvoje chyba. A rád bych si o tom s tebou promluvil, pokud bys chtěl. O smrti tvého otce… to ne. Ale tak či tak, nebudu ti tu tvrdit, jak je všechno úžasné a sluníčkové. Jestli chceš někoho, kdo tě poplácá po zádech a řekne ti, že neneseš odpovědnost za vlastní špatná rozhodnutí, tak toho se ode mě nedočkáš. Jestli chceš ovšem mluvit s někým, kdo pomohl lidem, kteří se ocitli v mnohem horší situaci než jeden chudáček bohatý chlapeček, který když jednou nebylo po jeho, rozmlátil svoje nové porsche, můžu být jedno velké ucho.“ Obrátí se k odchodu, to už ale po jeho slovech vidím rudě. Sotva dokážu pohnout rozbitým tělem, obě ruce mám v sádře, nohu v sádře mám zavěšenou ve vzduchu a obličej mám ovázaný a napuchlý. Ale dokážu se pohnout natolik, aby ho to donutilo se otočit. A když se na mě podívá, ucedím: „Vy arogantní hajzle. Myslíte si, že mě znáte? Jen proto, že jste si o mně přečetl pár věcí, co jste si zapsal na ten váš zasranej kus papíru? To si myslíte, že lidi se dají shrnout na dva řádky poznámek v sešitu? Já nejsem žádnej ‚chudáček bohatej chlapeček‘! Když jsem vy10
růstal, neměl jsem nic! A ještě mi řekli, že můj mladší bratr umřel… kluk, kterýho jsem prakticky vychoval. Nevíte o mně ani hovno!“ Dlouhou chvíli mlčí. „Teď už vím,“ opáčí tiše. „Děkuju, žes mi to řekl. Jak se tvůj bratr jmenoval?“ Zaváhám. Zamračím se, pak odvrátím hlavu k oknu a zadívám se k modré kalifornské obloze. Do prdele, ten úlisnej parchant mě dostal. Cítím, jak sebou moje rty i proti mé vůli zacukají. Zrnko respektu právě zakořenilo. S odpovědí si dám načas, dál zírám ven z okna, snad minutu nebo i dvě poté, co položil svoji otázku. Nakonec mě umoří. „Seth.“ „Rád bych toho o Sethovi slyšel víc, kdybys mi o něm chtěl vyprávět,“ navrhne. Povzdechnu si. O Sethovi jsem nemluvil už hodně dlouho. A co, sakra. Ten kluk už bude žít jenom skrz mě. Zklamal jsem ho. Dlužím mu to. Přesto zaváhám, pak ale najdu ta správná slova. „Neviděl jsem ho deset let. Jsem adoptovaný. Byl můj skutečný bratr. Teda nevlastní bratr. Ale jinak ve všech směrech skutečný. Je to na hodně dlouhý vyprávění.“ „Já mám na dlouhá vyprávění doktorát,“ usměje se a já se uchechtnu. „To se vsadím.“ „Co kdybych sem přišel zítra ráno, tak na hoďku, dvě?“ Zaváhám a zapřemýšlím. „Já nevím. Mám docela dost práce. V osm ráno se mám v plánu litovat, na devátou mám domluvené utápění v žalu.“ Tiše se zasměje. „Takže v deset. Zítra nashle, Jakeu.“ Vydá se ke dveřím, ale když sáhne na kliku, zavolám: „Hej, doktore?“ 11
„Jo?“ otočí se na mě. „Jmenuju se Leo. To je moje skutečný jméno. Ne Jake. Leo.“ Na chvíli se odmlčí, ale o vysvětlení nepožádá. „Dobře. Co kdybychom si o tom promluvili zítra? Povíš mi, pod jakým jménem chceš dál vystupovat. Tak zítra v deset.“ A s těmi slovy otevře dveře a vyjde ven.
12
2. kapitola
Sleduju Evie, jak sedí na lavičce v parku, jí jablko a v ruce má otevřenou knihu. Je tak krásná, až mě bolí ji jenom pozorovat a nepřiblížit se. Myslím, že je tak zaujatá tou knihou, že by si ani nevšimla, kdybych se přesunul o něco blíž, proto to hned udělám. Posadím se na lavičku kousek od ní a předstírám, že mluvím do telefonu. Zoufale chci vidět každý její detail, chci se opíjet pohledem na ni. Ale musím si prozatím udržovat odstup; alespoň dokud nevymyslím, co dál, co jí řeknu. Srdce mi buší. Tohle nesmím podělat. Došel jsem už tak daleko a teď jediná holka, kterou jsem kdy miloval, sedí přímo přede mnou. A možná mě k smrti nenávidí. Sleduju ji už několik dní a zjistil jsem, že není vdaná… díkybohu. Nechci ani pomyslet na to, jak bych se s tím vypořádal. Ale zatím nevím, jestli třeba nemá přítele nebo jestli s někým nechodí. Nevím, jestli by mě to zastavilo, ale vždycky je dobré vědět, proti čemu stojíte. Pracuje v Hiltonu v centru a nemá auto. Příčí se mi, že všude musí jezdit autobusem. Mám lepší pocit, když ji sleduju v autě, protože vím, že dokud na ni dohlížím, 13
je v bezpečí. Tichý hlas vzadu v hlavě mi připomíná, že si beze mě a mého dohledu vedla dobře i posledních osm let, a ošiju se, když se mi do hrudi zatne osten viny. Vypadá to, že se jí vede dobře, i když si moc peněz nejspíš nevydělává. Žije ovšem v slušnější části Cliftonu, ve čtvrti poblíž Cincinnatské univerzity. Obléká se moc hezky a je vidět, že se o sebe umí sakra dobře postarat. Nepřekvapuje mě to. Je to pořád ta Evie, jakou si pamatuju. Jsem na ni hrdý. Přece jenom znám pár holek, co mají daleko míň problémů než Evie, a přesto se hroutí, i když jim jenom zruší schůzku na manikúře. Poznal jsem takových až moc. Ale kdo jsem, abych je soudil. I já býval slaboch. Když jsem Evie po svém návratu do Cincinnati viděl poprvé, čekal jsem v autě naproti jejímu bytu. Vyšla ven, na sobě džíny a svetr, dlouhé černé vlasy jí splývaly po zádech. V ústech mi vyschlo, roztřeseně jsem vydechl a jen se na ni díval. Ani pohnout jsem se nedokázal a jen ji sledoval, jak jde ulicí. Netušil jsem, že jde zadržovat dech osm let, ale očividně jde. Jako holka byla krásná, ovšem vyrostla z ní opravdu nádherná žena. Vždycky byla malá a štíhlá, ale teď měla ženské křivky, které neměla, když jsem ji viděl naposledy. Najednou se mi vracejí všechny ty pocity. Jako by to bylo včera, kdy jsem ji líbal na naší střeše a řekl jí, aby na mě čekala a že já budu čekat na ni, přijdu si pro ni a budu ji navěky milovat. A zklamal jsem. Zatímco jsem ji sledoval, viděl jsem v ní tu sílu, jakou mívala ještě jako dívka, a viděl jsem, že je stejně štědrá a starostlivá jako ta Evie, kterou jsem znával. Na všechny se usmívala, zastavovala se a pomáhala, když přitom mohla jen projít kolem. Lidé, s nimiž se dala do řeči, se pak za ní dívali, jako by měli co dělat, aby ji nezavolali zpátky. Nedivil jsem se jim. Moje 14
dívka… Ne, to není dobrý nápad, kámo. Už tak jsem se do toho zapletl moc hluboko, a to jsem ji ještě ani nespatřil, ale teď… Jestli mě odmítne, zničí mě to. Sledoval jsem Evie pár dní a už teď vím naprosto jistě, že ji miluju víc, než jsem ji miloval v patnácti. Jenom musím vymyslet, co dál. Procházel jsem si to v duchu pořád dokola, ale žádná odpověď mě nenapadla. Chci s ní mluvit, chci se jí dotýkat. Chci to tak moc, že sotva dokážu sedět v klidu. Každý den jsem chodil do kanceláře a nutil se soustředit na to, co jsem měl dělat. Hlavou se mi honila otázka co mám dělat tolikrát, až jsem měl pocit, že zešílím. Po tolika letech, kdy jsem po ní jen toužil, teď byla přímo přede mnou, a přesto tisíce mil vzdálená. Když jsem byl kluk, nesnášel jsem povinné školní focení. Ne proto, že by mi na tom nějak záleželo, ale protože na tom záleželo Evie, a to mě ničilo. Kterýkoli jiný den bychom s Evie v obnošených šatech a neučesaných vlasech zapadli. Ale na focení přišly všechny děti v novém oblečení, holky měly ve vlasech mašle a v rukách měli všichni obálku s penězi, které měli předat učiteli. Nikdo se nestaral, jestli bude mít fotku kluka z děcáku, aby si ji mohl pověsit na zeď. Nikomu nesešlo na tom, aby bylo navěky zachyceno, jak jsem vypadal v pětce nebo šestce nebo v kterémkoli roce… Kdyby ano, tak by je taky zajímalo, že žiju s úplně cizími lidmi. Viděl jsem, jak se Evie ohlíží po ostatních holkách, jak si nervózně upravuje staré šaty a uhlazuje jen napůl učesané vlasy. Na konečky si nikdy sama nedosáhla a nikdo jí je nikdy nečesal. A pak jsem vídával, jak se ty hluboké tmavé oči zasnily, a já věděl, že Evie právě v duchu splétá další příběh. Pohled na ni mě ničil, ale zároveň se mi srdce 15
dmulo pýchou. Věděl jsem, že právě tohle je důvod, proč se dávno nezhroutila nebo nezatvrdila tak jako já. Nemyslím, že by si vymýšlela příběhy proto, že chtěla zapomenout na to, co se děje. Byla ten nejchytřejší, nejvšímavější člověk, jakého jsem kdy znal. Myslím, že se ráda zasnila, protože jí na sobě záleželo a ty příběhy jí pomáhaly udržet si tu něžnou povahu, do které jsem se tak zamiloval. Nějakým způsobem se jí v sobě podařilo udržet víru, že je na světě i dobro, přestože ho sama v životě moc nepoznala. A teď, když sleduju Evie do práce, jsem si na to vzpomněl nejspíš proto, že i když má na sobě stejnokroj hotelové pokojské, nese se hrdě a bezstarostně, jako by byla se svým životem naprosto spokojená. A měla by být. Rozhodně by měla být a já jsem na ni opravdu hrdý, že se dostala tam, kam se dostala. Jen bych o ní chtěl vědět víc. Potřebuju vědět, kým se stala. Potřebuju o ní vědět všechno. A právě proto se musím připravit a konečně se rozhodnout, co jí řeknu, až ji oslovím. Žaludek se mi svírá strachem, že mě odmítne. Nehodlám ji nechat odejít, nenechám si ji proklouznout mezi prsty dřív, než dostanu šanci ji získat zpátky. Sakra, potřebuju se napít. Ne, to nedělej. Zajdu si do posilovny, dostanu ze sebe trochu toho napětí a pak se za ní dneska večer vrátím. Minulý týden jsem viděl v novinách, že má zítra pohřeb Willow, a chci tam zajít. Vím, že tam bude i Evie, takže si budu muset zachovat odstup, ale nenechal bych si to ujít. Dlužím to Willow. Byla to problémová holka, ale nikdy nikomu neublížila. Jenom sobě. Opakovaně. Myslím na to, kolikrát jsem já byl blízko tomu, že ukončím svůj život, a vím, že to jediné, v čem se s Willow lišíme, je, že já dostal druhou šanci. 16
3. kapitola
Auto zaparkuju v zadní části hřbitova a pěšky dojdu po dlouhé cestě k malé skupince lidí, kteří se přišli naposledy rozloučit s Willow. Viděl jsem v novinách, že se konala sbírka na pohřební výdaje pro dívku, která podle článku neměla žádnou rodinu ani přátele, již by mohli pohřeb zaplatit. Zavolal jsem do pohřebního ústavu a vše zaplatil, včetně žulového náhrobního kamene. Willow si zasloužila víc než jen neoznačený hrob. Roky jsem tu pro ni nebyl, tak tohle bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat. Držím se trochu zpátky, opírám se o strom několik metrů od skupinky a čekám, až pohřeb začne. Myšlenky se mi zatoulají k Willow ještě jako malé holce. V očích měla obezřetnost zakořeněnou příliš hluboko na to, jak byla mladá. Chtěl jsem ji ochránit, jako jsem chtěl chránit Evie, ale Willow byla na cestě k sebezničení vždycky o krok před ostatními. Tenkrát jsem pro ni nenacházel ta správná slova a nevím, jestli by mi vůbec naslouchala, i kdybych věděl, co říct. Ale teď bych si přál, abych jí mohl říct, že ji chápu. Vím, že si nechceš vzít život, protože je smrt tak lákavá… ale protože život je nesnesitelný. A přemýšlíš, 17
jaký má všechno tohle… tohle mučení a ta bolest… jaký to má vůbec smysl? Jeden den za druhým… jaký smysl má tolik bolesti? Nechtěla zemřít. Jenom už nechtěla cítit tu bolest. Vím to. Vím. Protože jsem to sám poznal na vlastní kůži. Vzpomínám na jeden z mnoha dní, kdy se Willow objevila v mém pěstounském domově, opilá a sjetá bůhvíčím. Bylo jí asi dvanáct, možná třináct. Bylo to těsně předtím, než jsem odjel do San Diega. Vyplížil jsem se ven a doprovodil ji do jejího pěstounského domova, který byl jen deset bloků od mého. Vzpomínám si, jak jsem z ní byl ten večer zoufalý. Protože ať už jsem se ji snažil chránit kolikrát, bránil ji před dětmi, kterým byla ukradená, vždycky skončila stejně. Unavovalo mě to. A zatímco jsem ji vedl domů, vzhlédla ke mně skleněnýma očima a jazyk se jí motal, když řekla: „Leo, proč jsi ke mně tak hodný?“ A výraz v její tváři mi prozradil, že to pro ni bylo opravdu velkou záhadou. Chvíli jsem se na ni díval a nakonec jsem odpověděl: „Protože mi na tobě záleží, Willow.“ „Ale proč?“ zeptala se. „Protože jsme přátelé, ano?“ Ale myslím, že důvod, proč jsem chtěl Willow tak chránit, byl jiný, než proč jsem chtěl chránit Evie. Myslím, že částečně jsem ve Willow viděl sám sebe. A proto jsem věděl, že je jedno, jak dobře se k ní já nebo Evie nebo kdokoli bude chovat, nebo co hezkého pro ni uděláme nebo jí řekneme, stejně bude pořád věřit tomu, co jí řekli ti, kdo se k ní dostali před námi. Můj otec mě bil a říkal, že jsem bezcenný kus šrotu, co jenom zabírá místo, a Evie mě milovala. Proč bylo tak snadné věřit prvnímu a tak obtížné věřit tomu druhému? To jsem tehdy netušil, ale věděl jsem, 18
že Willow a já máme společného mnohem víc, než jak jsem se tehdy jenom odvažoval domýšlet. Chápal jsem ji, přestože jsem si opravdu přál, abych v sobě to pochopení nenašel. Přesto jsem si myslel, že jsem silnější než ona… až jsem jednoho dne nebyl. Vrátím se myšlenkami do přítomnosti. Vidím Evie, jak kráčí ke skupince z opačného směru, než odkud jsem přišel já. Má na sobě černé šaty bez rukávů a černé lodičky a vlasy stažené do copu. Pod upnutými šaty je vidět každá křivka jejího těla a já přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych jí mohl vyjet dlaněmi po těch kulatých bocích až ke štíhlému pasu. Chci to tak moc, až to skoro bolí. Obřadník začne mluvit a já mu naslouchám, nedokážu však odtrhnout zrak od Evie. Každou chvíli si kapesníkem otře koutky očí a já mám co dělat, abych se k ní nerozběhl a neutěšil ji. Opřu se o kmen stromu, abych k ní nevykročil. O patnáct minut později Evie stane před skupinkou, aby pronesla smuteční řeč. A když si stoupne na místo, zadívá se přímo na mě a zamračí se. Co si asi myslí? Přece mě z téhle vzdálenosti nemůže poznat, ne? Asi se jí jenom zdá, že do téhle nesourodé skupinky lidí nezapadám. Willowin vkus na přátele se, jak vidím, během let nijak nezměnil. Evie se na mě ještě vteřinu nebo dvě dívá, pak stočí pohled na lidi před sebou. Tohle je poprvé za posledních osm let, kdy se naše oči střetly. Cítím její pohled až hluboko v duši. Čas jako by se kolem mě zastavil. A pak, jen o několik vteřin později, Evie promluví a začne vyprávět jeden ze svých příběhů o Willow. Do háje. „Kdysi dávno jednu výjimečnou nádhernou holčičku poslali andělé do vzdálené země, aby žila nád19
herný život, plný lásky a štěstí. Říkali jí Skleněná princezna, protože její smích jim připomínal cinkot skleněných zvonků na nebeské bráně, které zvoněním oznamovaly, že do nebe vstoupila nová duše. To jméno se k ní ale také hodilo, protože byla velmi citlivá a hluboce milovaná a její srdce se dalo snadno zlomit. Během příprav na její cestu do vzdálené země udělal jeden z mladších andělů chybu a zaměnil cíl cesty. Skleněná princezna tak byla poslána na místo, kam nikdy vkročit neměla, do temné, ošklivé země, které vládli chrliči a další zlá stvoření. Naneštěstí je dáno, že když duše vstoupí do lidské kůže, nedá se to už zvrátit, a přestože andělé plakali zoufalstvím nad osudem, který Skleněnou princeznu čekal, nedalo se na tom už nic změnit. Zbývalo jen na ni dohlížet a udělat, co je v jejich silách, aby ji poslali správným směrem, co nejdál od země plné chrličů a zlých bytostí. Brzy poté, co Skleněná princezna dorazila do cíle, krutost nestvůr, které ji obklopovaly, vyryla do jejího křehkého srdce první velkou prasklinu. A i když se hodně těch méně zlých bytostí snažilo princeznu milovat, protože byla velmi krásná a milovat ji bylo tak snadné, princeznino srdce praskalo stále víc, až se celé zlomilo a roztříštilo. Když princezna naposledy zavřela oči, myslela na všechna ta zlá monstra, která k ní kdy byla krutá a kvůli nimž její srdce pukalo. Ale zlá stvoření, bez ohledu na to, jak byla šílená, nikdy nebudou mít poslední slovo. Andělé, kteří jí vždy byli na blízku, sestoupili do té země a odnesli Skleněnou princeznu zpátky do nebes, kde její zlomené srdce uzdravili, a nic jí tak už nemohlo ublížit. Princezna znovu otevřela oči, nádherně se usmála a stejně nádherně se rozesmála. A ten smích i tentokrát připomínal cinkot 20
drobných skleněných zvonků, tak jako tolikrát předtím. Skleněná princezna se vrátila domů.“ S těmi slovy mě zaplaví vzpomínky jako přílivová vlna. Najednou jsem zpátky na té střeše, brečím v náručí té nejstatečnější holky, jakou znám, cítím lásku, jakou jsem nikdy předtím necítil, útěchu, jakou mi nikdo jiný nikdy nedopřál. Chce se mi padnout na kolena, protože její hlas mi navrací nejen vzpomínky, ale i pocit, který jsem měl v těch chvílích, a najednou po ní toužím snad desetkrát silněji. Musím odtud vypadnout. Jak mám tohle zvládnout? Jsem přehlcený vzpomínkami, opilý citem. Evie projde skupinou a teď mluví s postarší ženou s odbarvenými blond vlasy a směšnými růžovými striptérskými botami. Obejdu strom a vydám se ke svému autu. A s každým krokem je mi stále jasnější, že na Evie nikdy nezapomenu… Dost znepokojující myšlenka, když vím, že už nikdy možná nebude moje. Nasednu do auta a dlouhou chvíli zírám skrz čelní okno ven, dokud se nevzpamatuju. Pak zvednu telefon, vytočím číslo pohřebního ústavu a domluvím, aby na Willowin náhrobní kámen vytesali pod její jméno slova „Skleněná princezna“. Myslím, že by se to Willow líbilo. Znamená to, že ji někdo miloval.
21