Přeložili: LUDMILA A TOMÁŠ HAVLÍKOVI
Winston Graham: Ross Poldark – Návrat domů Vydání první Copyright © Winston Graham 1945 All rights reserved Motiv na obálce použit ze seriálu Poldark stanice BBC Cover Image of Aidan Turner: Photography Robert Viglasky © Mammoth Screen Limited 2014 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1969. publikaci Přeloženo z anglického originálu Ross Poldark vydaného nakladatelstvím Pan Books, an imprint of Pan Macmillan, a division of Macmillan Publishers Limited, Londýn v roce 2015 Český překlad © 2015 Ludmila a Tomáš Havlíkovi Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk: EUROPRINT a.s. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0237-9 BARONET Praha 2015
Obsah
Prolog..............................................................................9 KNIHA PRVNÍ Říjen 1783 – duben 1785..............................................23 KNIHA DRUHÁ Duben–květen 1787.....................................................249 KNIHA TŘETÍ Červen–prosinec 1787................................................333
Kapitola první 1 Foukal vítr. Bledou odpolední oblohu pokrývaly potrhané mraky a na hrbolaté cestě, kde se během poslední hodiny nakupilo ještě víc prachu, leželo naváté listí a šustilo pod koly poštovního dostavníku. Jelo v něm pět lidí – vyzáblý mužík se ztrhanými rysy, který měl na sobě oblýskaný oblek a vzezřením připomínal úředníka, a jeho manželka, jež byla stejně kyprá jako její muž hubený. Tiskla si k ňadru pomuchlaný raneček sestávající z růžových a bílých kusů látky, z něhož na jednom konci vykukoval svraštělý horečný obličejík droboučkého nemluvněte. S nimi seděli uvnitř ještě dva cestující – zhruba pětatřicetiletý kněz a o něco mladší muž s vážnou tváří. Téměř po celou cestu ze St. Austelu panovalo v kočáru ticho. Dítě klidně spalo, přestože kola kodrcala po nerovném povrchu, okénka drnčela a rozporky za koňmi rachotily. Neprobudilo se ani během občasných zastávek. Čas od času si postarší pár vyměnil šeptem pár slov, ale vyzáblý plachý manžel si očividně netroufal mluvit před příslušníky vyšších kruhů, s nimiž ho svedla dohromady společná cesta. Mladší z obou jejich spolucestujících byl během téměř celé jízdy ponořený do knihy a starší držel v ruce odhrnutý okraj vybledlého okenního závěsu z hnědého sametu, aby mu nic nebránilo ve výhledu na ubíhající krajinu. Kněz byl pomenší a štíhlý a ve svém černém oděvu působil stroze. Černé vlasy měl nad čelem a kolem uší naondulované a zbytek sčesaný dozadu. Na jeho oblečení bylo na první pohled znát, že je ušité z prvotřídní lát25
ky. Stejně elegantně vypadaly i jeho hedvábné punčochy. V podlouhlém oválném obličeji měl vážný oduševnělý výraz a vyzařovalo z něj odhodlání a silná vůle. Drobný úředník měl pocit, že kněze odněkud zná, ale nemohl se upamatovat na jeho jméno. Podobný dojem měl i duchovní, jemuž zase připadal povědomý mladík s knihou, a tak několikrát nenápadně spočinul očima na jeho hustých nenapudrovaných vlasech a výrazné tváři. Když je dělilo od Trura nanejvýš patnáct minut a unavení koně při výstupu do prudkého kopce zpomalili do kroku, zvedl mladší muž oči od knihy a zachytil reverendův zkoumavý pohled. „Promiňte, pane,“ oslovil ho duchovní zvučným, energickým hlasem. „Připadáte mi povědomý, ale nemohu si vybavit, kde jsme se setkali. Nebylo to v Oxfordu?“ Mladý muž byl vysoký, štíhlý a dobře stavěný a po tváři se mu táhla jizva. Na sobě měl dvouřadový jezdecký kabátec, vepředu vykrojený, takže bylo vidět, že má pod ním béžovou vestu a kalhoty pod kolena ze silné látky stejné barvy. Vlasy, které teď ve tmě získaly lehký měděný odstín, měl stažené dozadu a svázané hnědou stužkou. „Vy jste reverend doktor Halse, že je to tak?“ řekl. Drobný úředník, který oba muže sledoval, vyslal ke své manželce významný pohled. Hlava farnosti v Towerdrethu, vikář v St. Ermu, ředitel internátní střední školy v Truru, zástupce města v parlamentu a bývalý starosta – doktor Halse osobně. Tím se vysvětloval jeho vznešený zjev. „Takže mě znáte,“ řekl doktor Halse vlídně. „Obvykle si tváře dobře pamatuji.“ „Měl jste množství žáků.“ „Aha, takže tím se všechno vysvětluje. Během dospívání se podoba mění. A – hmm. Posečkejte chvilku… Hawkey?“ „Poldark.“ 26
Kněz přimhouřil oči ve snaze oživit si paměť. „Francis, je to tak? Domníval jsem se –“ „Ross. Mého bratrance Francise si určitě vybavujete lépe. Ten ve škole zůstal. Já jsem podlehl mylnému pocitu, že pokud jde o vzdělání, dotáhl jsem to ve třinácti letech dostatečně daleko.“ Kněz se nyní zřetelně upamatoval. „Ross Poldark. Ano, ano. Změnil jste se. Už si vzpomínám,“ řekl doktor Halse s náznakem jistého pobavení. „Byl jste neukázněný. Musel jsem vás často řezat. A potom jste utekl.“ „Ano.“ Poldark otočil další stránku své knihy. „Nic příjemného. A prsty vás pak bolely úplně stejně jako mě hýždě.“ Na doktorových tvářích se objevily dvě růžové skvrnky. Ještě chvíli se na Rosse díval, ale potom se znovu otočil k oknu a zahleděl se ven. Drobný úředník znal Poldarkovy z doslechu – slyšel o Joshuovi, jemuž mohlo být něco mezi padesátkou a šedesátkou a o němž se říkalo, že před ním nebyla v bezpečí žádná krásná žena, ať svobodná, či vdaná. Tohle musel být jeho syn. Nevšední tvář, výrazné lícní kosti, široká ústa a silné bílé zuby. Za těžkými víčky dodávajícími mnohým Poldarkům jejich typické, jakoby ospalé vzezření svítily tomuto mladému muži jasné šedomodré oči. Doktor Halse se znovu ozval, jako kdyby mu chtěl nějak oplatit jeho předcházející poznámku. „Předpokládám, že se Francisovi daří dobře, je to tak? Je ženatý?“ „Když jsem o něm slyšel naposledy, byl ještě svobodný. Nějaký čas jsem teď strávil v Americe, pane.“ „Proboha! Odsouzeníhodná chyba. Ta válka. Byl jsem proti ní od samého začátku. Viděl jste z ní něco?“ „Bojoval jsem v ní.“ Dostavník se vyšplhal na vrchol kopce a kočí uvolnil před nadcházející jízdou dolů opratě, které až dosud pevně svíral v rukou. 27
Doktor Halse nakrčil svůj výrazný nos. „Jste toryovec?“ „Jsem voják.“ „No, vojáci za naši prohru nemohou. Nebyla to válka, do níž by Anglie vložila srdce. Na trůnu nám sedí stařec, který zanedbává své povinnosti. Ale dlouho tam už nevydrží. Princ má odlišné názory.“ Cesta byla v nejpříkřejším úseku samý výmol, takže se kočár prudce otřásal a nebezpečně kymácel. Nemluvně se rozplakalo. Když se dokodrcali dolů, muž sedící vedle kočího zatroubil na trubku a poštovní dostavník zamířil do St. Austel Street. V obchodech bylo teď v úterý odpoledne jen málo lidí. Dva polonazí uličníci se prudce rozběhli ke kočáru, aby si vyžebrali nějaký měďák, ale krátce nato se zastavili, protože objekt jejich zájmu houpavě zamířil do rozblácené St. Clement’s Street. Za hlasitého skřípotu kol a pokřiku kočího odbočil za roh, přejel po úzkém mostě přes řeku, roztřeseně zdolal úsek vydlážděný kočičími hlavami, znovu se pootočil, pak opět odbočil a nakonec zastavil před hostincem U Rudého lva. Ve shonu, který následoval, vystoupil nejdříve doktor Halse, škrobeně se rozloučil a zamířil na druhou stranu úzké ulice, přičemž se svižně vyhýbal loužím, v nichž se mísila dešťová voda s koňskou močí. Když se hned po něm zvedl ze sedadla Poldark, úředníkovi se poprvé naskytla příležitost všimnout si, že jeho mladý spolucestující kulhá. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se a odložil zavazadla, která držel v ruce. Poldark to s díky odmítl a vystoupil za asistence poštovního posla čekajícího venku u kočáru.
2 Jakmile se Ross ocitl na ulici, rozpršelo se. Byl to jenom drobný lehký deštík, ale obvykle ohlašoval příchod silné28
ho větru, který býval ve zdejší nížině mezi kopci většinou prudký a nárazovitý. Rozhlédl se, nasál do plic vzduch a chřípí se mu zachvělo. Všechno bylo tak známé! Skutečně cítil, že se vrací domů. Měl dojem, jako kdyby ho od jeho rodného domu dělilo jen pár kroků. Úzká vydlážděná ulička se strouhou, v níž šuměla protékající voda, nízké domky, arkýřová okna, krajkové záclonky, které zčásti zahalovaly několik zvědavých tváří sledujících příjezd dostavníku, a dokonce i pokřikující poslíčky nyní viděl jinýma očima než dříve – důvěrně je znal, ale tentokrát mu připadali ještě bližší. Truro bývalo pro něj i jeho rodinu středem veškerého dění. Přístavní město, v němž se točily peníze, protože se do něj jezdilo na nákupy, a kde se scházela lepší společnost, se během posledních let ještě rozrostlo. Mezi shluky starých přikrčených neuspořádaných domků si tady nejstarší a nejvlivnější rodiny z Cornwallu vybudovaly zcela nové zimní a městské rezidence. Svou stopu tu zanechávala i nová šlechta – Lemonové, Treworthyové, Warleg gansové, kteří pocházeli ze skromných poměrů, ale zbohatli vlastním přičiněním díky rozmachu průmyslu. Podivné město. Ross to nyní po návratu cítil ještě intenzivněji. Malé a uzavřené, ale velice významné, usazené obkročmo mezi kopci s množstvím potoků a říček, téměř ze všech stran obklopené tekoucí vodou a spojené se zbytkem světa mosty, brody a nášlapnými kameny. Město, jehož obyvatelé dosud věřili, že za všechny nemoci a neduhy může „špatný vzduch“. … Po Judovi nebylo ani vidu, ani slechu. Ross vešel kulhavým krokem do hostince. „Měl tu na mě čekat můj člověk,“ řekl majiteli. „Jmenuje se Paynter. Jud Paynter z Nampary.“ Hostinský na něj upřel krátkozraké oči. „Aha, Jud Payn ter. Ano, známe ho moc dobře, pane. Ale dneska jsme ho tady neviděli. Říkáte, že na vás měl čekat?“ Otočil se 29
ke svému pomocníkovi. „Chlapče, běž zjistit, jestli Paynter – znáš ho, ne? – není ve stájích a jestli se tady vůbec dneska objevil.“ Ross si objednal sklenici brandy, ale ještě než ji dostal, chlapec vyslaný do stájí se vrátil s tím, že tu dnes Payntera nikdo neviděl. „Slíbil to napevno. Nevadí. Máte tady nějakého jezdeckého koně, kterého bych si mohl pronajmout?“ Hostinský se podrbal na špičce dlouhého nosu. „No, je tady jedna klisna, už jsou to tři dny. Vlastně jsem ji dostal do zástavy od jednoho dlužníka. Mám dojem, že nikdo nebude nic namítat, když vám ji půjčím, pokud mi povíte, kdo jste a kam máte namířeno.“ „Jmenuju se Poldark. Jsem synovec pana Charlese Poldarka z Trenwithu.“ „Jejda, propána, no jo! Že jsem vás hned nepoznal, pane Poldarku! Hned vám tu klisnu nechám osedlat.“ „Ne, počkejte. Ještě není tak pozdě. Připravte mi ji až za hodinu,“ řekl a vyšel na ulici. Odbočil do úzké uličky Church Lane a na konci zamířil doprava. Prošel kolem školy, kde dal neslavně vale dalšímu vzdělávání, a zastavil se přede dveřmi, na nichž bylo vyvedeno tiskacími písmeny „Nat. G. Pearce, notářské služby, místopřísežná prohlášení“. Zatáhl za zvonec a čekal. Po chvíli mu otevřela žena s trudovitou pletí a uvedla ho dovnitř. „Panu Pearceovi není dneska dobře,“ oznámila mu. „Podívám se, jestli vás přijme.“ Vyštrachala se po dřevěných schodech do prvního patra a o něco později na něj zavolala přes zábradlí prožrané červotočem, že může jít nahoru. Ross se tedy tápavě vydal za služebnou a ta ho posléze uvedla do salonu. Pan Nathaniel Pearce seděl v křesle před rozměrným krbem. Jednu nohu měl ovázanou a položenou před sebou na židli. Byl to statný muž se širokým obličejem, rudým od horkého vzduchu sálajícího z ohniště. 30
„To je mi překvapení, pane Poldarku, to vám tedy povím. Velice mě těší. Omluvte mě, že zůstanu sedět. Zase mě sužují ty staré potíže, ale pokaždé mi to připadá horší a horší. Posaďte se.“ Ross stiskl Pearceovi vlhkou pravici a vybral si židli, která stála dost daleko od krbu, ale ne příliš, aby nepůsobil nezdvořile. V přetopené místnosti se nedalo dýchat a vzduch byl cítit zatuchlinou a starobou. „Pokud si vzpomínáte, napsal jsem vám, že se tento týden vracím.“ „Ano, pane – ehm – kapitáne – Poldarku, na okamžik mi to vypadlo z paměti. Jste laskav, že jste se tu cestou domů zastavil,“ řekl notář a poupravil si paruku, která měla vlasy nad čelem výrazně naondulované do výšky a vzadu svázané stužkou. „Jsem tady jako kůl v plotě, kapitáne Poldarku. Dcera mě tu nechává samotného. Konvertovala k jakési metodistické víře a téměř každý večer se chodí se svými souvěrci modlit. Mluví o Bohu tak často, že jsem z toho nesvůj. Musíte si se mnou vypít sklenku vína z Kanárských ostrovů.“ „Zastavil jsem se jen na skok,“ vysvětlil mu Ross. Skutečně se tady nemůžu zdržet, pomyslel si, protože jinak bych se zakrátko upekl. „Pospíchám domů, ale nedalo mi to a řekl jsem si, že se u vás zastavím. Váš dopis jsem totiž dostal teprve dva týdny před vyplutím z New Yorku.“ „Bože, bože, takové zpoždění, to pro vás musela být hrozná rána! A utrpěl jste zranění. Je to vážné?“ Ross poněkud uvolnil zraněnou nohu. „Z vašeho dopisu jsem vyrozuměl, že můj otec zemřel v březnu. Kdo od té doby spravuje jeho majetek? Vy, nebo strýc Charles?“ Pan Pearce se začal zamyšleně probírat krajkovými kanýrky na svém fiží. „Vím, že byste si přál, abych s vámi mluvil otevřeně.“ „Samozřejmě.“ „Nuže, když jsme se pustili do mapování jeho záležitostí, pane – ehm – kapitáne Poldarku, dospěli jsme k po31
znání, že po sobě zanechal jen málo věcí, které bylo zapotřebí spravovat,“ prozradil notář. Ross zvlnil rty v lehkém úsměvu, který mu okamžitě ubral několik let. A také již nevypadal tak zarputile. „Všechno přirozeně odkázal vám. Než odejdete, dám vám kopii jeho poslední vůle. Pokud byste otce předešel, připadl by všechen majetek jeho neteři Verity. Kromě nemovitostí po něm však zůstalo jen velice málo. Je to příšerné.“ „Nikdy jsem na otce nepohlížel jako na boháče,“ poznamenal Ross. „Ale měl jsem zvláštní důvod, proč jsem se vás na to zeptal a chtěl to zjistit. Je pohřbený v Saw lu?“ Notář se přestal probírat svým fiží a zadíval se na mladého muže se zbystřenou pozorností. „Uvažujete o tom, že se teď usadíte v Nampaře, kapitáne Poldarku?“ „Ano.“ „Jsem vám kdykoliv k službám. Bude mi potěšením. Řekl bych…,“ vyhrkl notář chvatně, protože mladý návštěvník vstal ze židle a měl se k odchodu. „Řekl bych, že najdete svůj majetek poněkud zanedbaný.“ Ross se otočil. „Osobně jsem tam nebyl – pořád mě totiž sužuje tahle noha, a to mi ještě není ani dvaapadesát – ale můj koncipient ano,“ vysvětlil mu notář. „Vašeho otce už nějakou dobu zrazovalo zdraví… a když není nikdo, kdo by na všechno dohlížel, neudržuje se potom takový pořádek, jaký by si člověk představoval, nemám pravdu? A váš strýc už také není žádný mladík. Přijel pro vás Paynter s koněm?“ „Měl dorazit, ale ještě se tady neukázal.“ „V tom případě, můj milý, co kdybyste u nás přenocoval? Dcera se vrátí z toho modlení dostatečně brzy, aby mi mohla připravit večeři. Máme vepřové. Vím, že máme vepřové. A také vynikající postel. Velice byste mě potěšil.“ 32
Ross vytáhl šátek a otřel si obličej. „Jste nesmírně laskavý, ale jsem už tak blízko domova, že bych tam ještě dnes rád dojel.“ Pan Pearce vzdychl a namáhavě se nadzvedl. „V tom případě mi pomozte. Dám vám tu kopii závěti, abyste si ji mohl vzít domů a v klidu si ji pročíst.“
33
Kapitola druhá 1 V panském sídle Trenwith House pokračoval pozdní oběd. Jindy by už bylo dávno sklizeno ze stolu, protože když jedl pouze Charles Poldark a jeho rodina, netrval oběd většinou déle než dvě hodiny, ale dnešek byl výjimečný den. Měli hosty, a tak usedli ke stolu v prostorné hale v samém středu domu, která byla tak rozlehlá a tolik v ní táhlo, že v ní rodina jedla pouze při slavnostních příležitostech, pokud k nim zavítala nějaká návštěva. U dlouhé úzké dubové tabule sedělo deset lidí. Místo v čele zaujal Charles a po jeho levici usedla jeho dcera Verity. Po pravé straně měl pán domu Elizabeth Chynowethovou a vedle ní svého syna Francise. O kus dál na téže straně seděli manželé Chynowethovi, Elizabethini rodiče. Místo na opačném konci stolu, přímo proti Charlesovi, měla vyhrazené teta Agatha, která uždibovala jenom měkké kousky a žvýkala je bezzubými dásněmi. Po Agathině pravici seděl bratranec William-Alfred a debatoval s doktorem Choakem a jeho ženou. Všichni postupně snědli ryby, drůbež i ostatní maso a Charles přikázal služebným, aby přinesly sladké zákusky. Během celého oběda ho trápila plynatost, čímž uváděl do rozpaků zejména přítomné dámy. „Zatroleně!“ zvolal do ticha, které zavládlo v hale mezi přejedenými hosty. „Nechápu, proč se vy dvě hrdličky nevezmete hned zítra! Proč chcete čekat celý měsíc nebo ještě déle? K čemu to otálení? Máte snad strach, že si to ještě rozmyslíte?“ 34
„Já bych vás klidně poslechl, otče,“ odpověděl mu Francis. „Ale je to i Elizabethin den, nejen můj.“ „Vždyť je to jen jediný kratičký měsíc,“ ozvala se paní Chynowethová, která si neustále pohrávala s medailonkem přišpendleným na nádherném nařaseném krajkovému lemu svých šatů. Její jinak půvabnou tvář poněkud hyzdil nepřirozeně dlouhý nos. Člověk, který ji viděl poprvé, se neubránil leknutí a okamžitě ho napadlo, že ten nos obrací veškerou její krásu vniveč. „Jak může někdo očekávat, že bych stačila všechno připravit? A o tom ubohém dítěti už vůbec nemluvím. Při dceřině svatbě si člověk vybavuje svůj vlastní sňatek, jako by se odehrál teprve včera. Kéž bychom se mohli připravit ještě důkladněji,“ prohlásila a zaletěla pohledem k manželovi. „Co to říkala?“ ozvala se teta Agatha. „No, tak tedy dobře,“ podvolil se Charles Poldark. „Tak dobře. Když mají dost trpělivosti oni, musíme ji zřejmě mít i my. Tak si tedy připijme. Na šťastný pár!“ „Už jste na nás připíjel třikrát,“ poznamenal Francis. „Na tom nesejde. Čtyřka je šťastnější číslo.“ „Ale já s vámi v pití nedokážu držet krok.“ „Ticho, chlapče! To teď není důležité.“ Všichni se rozesmáli a připili si. Jakmile sklenky zacinkaly a znovu se ocitly na stole, služebnictvo přineslo svíčky a poté vplula do haly hospodyně paní Tabbová s jablečným moučníkem, švestkovým koláčem a různými druhy želé. „Doufám, že to bude tak dobré, jak pěkně to vypadá,“ prohlásil Charles a zamával vidličkou a nožem nad největším jablečným moučníkem. „A kde je krém na polití? Aha, tady. Verity, drahoušku, podej mi ho prosím.“ „Mrzí mě to, ale já už nedokážu sníst ani kousek,“ vzdychla Elizabeth, která až dosud mlčela. Byla drobnější než její matka a z tváře jí vyzařovala taková krása, o jaké si paní Chynowethová mohla jenom nechat zdát. Žluté světlo voskovic nyní zahnalo tmu do35
zadu ke stěnám a vzhůru k vysokému trámovému stropu, takže Elizabethin bledý vzhled dokonale vynikal na pozadí její židle s vysokým opěradlem z tmavého dřeva i mezi stíny, které vrhaly plameny svící po celé hale. „Nesmysl, dítě,“ namítl Charles. „Jste slaboučká jako duch. Musíme do vás vpravit trochu víc krve.“ „No, já –“ „Milý pane Poldarku,“ vložila se do hovoru paní Chynowethová líbezným tónem. „Sice byste to do ní neřekl, ale dokáže být pěkně umíněná. Už dvacet let se ji snažím přesvědčit, aby pořádně jedla, ale nenechá se zlákat ani těmi nejvybranějšími lahůdkami. Možná byste ji mohl přesvědčit vy, Francisi.“ „Mně se nesmírně líbí taková, jaká je,“ odpověděl Francis. „Ano, ano,“ přitakal jeho otec. „Ale zpropadeně… trocha jídla přece nikomu neuškodí. Provdaná žena musí být silná a zdravá.“ „No, Elizabeth je velice silná,“ ujistila ho chvatně paní Chynowethová. „Byl byste překvapený. Ale za to vděčí rodovým předpokladům, ničemu jinému. Také jsem bývala křehká dívka, že je to tak, Jonathane?“ „Ano, zlatíčko.“ „Poslechněte si, jak se zvedá vítr,“ ozvala se náhle teta Agatha, která mezitím zobala drobečky rozdroleného koláče. „Tohle nechápu,“ podivil se doktor Choake. „Jak vaše teta, pane Poldarku, tak citlivě vnímá všechny zvuky přírody, ačkoliv jinak skoro nic neslyší.“ „Mám dojem, že si polovinu těch zvuků jenom představuje.“ „Nic si nepředstavuju,“ zaprotestovala stará dáma. „Jak se odvažuješ něco takového tvrdit, Charlesi!“ „Není někdo za dveřmi?“ vložila se do řeči Verity. Tabb byl někde venku, ale jeho žena nic neslyšela. Plameny svíček se mihotaly v průvanu a růžové damaškové 36
závěsy na oknech se chvěly, jako kdyby jimi pohybovala neviditelná ruka. „Čekáte někoho, drahoušku?“ Verity zachovala chladnou tvář. Nemohla se pochlubit stejně krásným vzhledem jako její bratr. Byla to malá drobná tmavovláska s nažloutlou pletí a s velkými ústy, která zdědila po některém předkovi z rodu Poldarků. „Mám dojem, že to jsou vrata od chléva,“ prohlásil Charles a notně si zavdal portského. „Tabb je měl včera zkontrolovat, ale musel mě odvézt do St. Ann’s. Mladého Bartla seřežu, že si nehledí své práce.“ Paní Choaková, která trpěla vadou řeči, se otočila k paní Chynowethové a zeptala se: „Povídá se… povídá se, že puinc vede příliš mautnotuatný život. V Meucuy jsem se dočetla, že mu pan Fox slíbil sto tisíc libeu uočně, ale teď když je u moci, není v jeho silách ten slib splnit.“ „Připadá mi nepravděpodobné, že by to pana Foxe nějak trápilo,“ prohodil pan Chynoweth, pomenší muž s bílými vousy. Působil poněkud nejistě, ale zároveň z jeho chování čišela jistá okázalost, jejímž cílem bylo zakrýt skutečnost, že nikdy v životě nebyl schopen učinit žádné jednoznačné rozhodnutí. Jeho manželka se za něj provdala jako osmnáctiletá dívka, když jemu bylo již jednatřicet let, a od té doby utrpěly Jonathanovy příjmy i postavení citelnou újmu. „A co je na panu Foxovi tak špatného, povězte mi,“ ozval se doktor Choake hlubokým hlasem, obočí svraštěné. Pan Chynoweth sešpulil rty. „Myslím, že je to dostatečně zřejmé.“ „Názory se různí, pane. Za sebe můžu říct, že kdybych –“ Doktor Choake se náhle odmlčel, protože jeho žena výjimečně sebrala odvahu a šlápla mu pod stolem na nohu. Dnešní večeře byla totiž první společenská příležitost, při níž se Choakovi setkali s Chynowethovými, a lékařově 37
manželce připadalo nesmyslné pouštět se do politických půtek s těmito dosud vlivnými příslušníky místní lepší společnosti. Lékař se už už nevděčně otáčel, aby manželku zpražil pohledem, ale v tu chvíli ji zachránil před jeho projevem nevrlosti další zvuk. Tentokrát bylo zřejmé, že na venkovní dveře někdo klepe. Paní Tabbová položila na stůl tác s koláčem a zamířila k hlavnímu vchodu. Závěsy se dál vlnily v průvanu a rozpuštěný vosk ze svíček stékal po stříbrných svícnech. „Bůh mi pomoz!“ zvolala hospodyně, jako kdyby spatřila přízrak.
2 Ross se objevil před zraky společnosti, která nebyla na jeho příchod vůbec připravená. Když stanul ve dveřích, všichni ho jeden po druhém překvapeně vítali. Elizabeth s Francisem, Verity a doktor Choake vstali ze židlí, ale Charles utrpěl takový šok, že jen cosi zavrčel a zapřel se do opěradla, neschopný pohybu. Bratranec William-Alfred se pustil do čištění svých brýlí s drátěnými obroučkami a teta Agatha nervózně poškubávala lemem rukávu a mumlala: „Co to je? Co to má znamenat? Vždyť jsme ještě nedojedli.“ Ross mhouřil oči, dokud nepřivykly světlu v místnosti. Strýcovo sídlo Trentwitch House leželo téměř na cestě z města do jeho otcovského domu, a když k němu zamířil, vůbec ho nenapadlo, že jeho obyvatelé pořádají večírek a že je při něm vyruší. Ze všech nejdříve se s ním pozdravila Verity. Rozběhla se k němu přes celou halu a vrhla se mu kolem krku. „Rossi, drahoušku, je to možné? To se mi snad jenom zdá!“ Na nic víc se samým překvapením nezmohla. „Verity!“ řekl Ross a objal ji. Potom spatřil Elizabeth. 38
„Můj ty svátku,“ ozval se Charles. „Takže jsi konečně zpátky, chlapče. Večeři jsi už promeškal, ale zbyla nám tady trocha jablečného moučníku.“ „Zlomili nás, Rossi?“ zeptal se doktor Choake. „Čert aby tu válku spral. Celou dobu ji pronásledovala smůla.“ Francis po krátkém zaváhání obešel stůl a podal bratranci ruku. „Těší mě, že ses vrátil, Rossi! Chyběl jsi nám.“ „Jsem rád, že už jsem zpátky,“ odpověděl Ross. „Že vás zase všechny vidím a –“ Barva očí a těžká víčka představovaly jediný důkaz jejich příbuzenského vztahu. Francis byl statný, štíhlý a uhlazený a už od dětství se vyznačoval svěží pletí a pohlednými rysy. Byl takový, jak vypadal – bezstarostný, dobrácký, sebevědomý. Nikdy nepoznal, co znamená ocitnout se v nebezpečí nebo zůstat bez peněz, nikdy nemusel použít fyzickou sílu proti jinému člověku, s výjimkou období klukovských her a různých mladických legrácek. Během školních let Francise kdosi přezdil na „hodného Poldarka“ a Rosse na „zlého Poldarka“. Odjakživa byli dobří přátelé, což se o jejich otcích říct nedalo. „Je to slavnostní chvíle,“ poznamenal bratranec William-Alfred, který pevně svíral kostnatýma rukama opěradlo židle. „Opětovné spojení rodiny v pravém smyslu toho slova. Věřím, že tvoje zranění není vážné. Ta jizva je ohyzdná.“ „Aha, ta,“ řekl Ross. „Vůbec by nestála za řeč, kdybych nekulhal jako stará herka.“ Obešel stůl, aby se pozdravil i s ostatními. Paní Chynowethová mu věnovala chladný pohled a odtažitě mu podala ruku. „Povězte nám… povězte nám, kapitáne Poldauku, co jste tam zažil,“ poprosila ho Polly Choaková. „Jak jsme tu válku puohuáli, jací jsou ti Ameuičané a –“ 39
„Jsou skoro stejní jako my, madam. Právě proto jsme prohráli,“ odpověděl jí a přešel k Elizabeth. „Rossi,“ špitla. Upřel na ni obdivný pohled. „To je vzácné přivítání. Lepší jsem si ani nemohl přát.“ „Já ano,“ hlesla. „Ach, Rossi, já ano.“ „A co teď hodláš dělat, chlapče?“ zeptal se ho Charles. „Už je nejvyšší čas, aby ses usadil. Tvůj majetek se sám o sebe nepostará a najatým lidem věřit nemůžeš. Kdybys tady poslední rok byl, tvůj otec by to zvládal, ale –“ „Byl jsem v pokušení zajít za vámi už dnes večer, Elizabeth, ale potom jsem to nechal na zítřek. To sebeovládání se mi vyplatilo,“ pokračoval Ross, jako by strýce vůbec nevnímal. „Musím vám něco vysvětlit. Psala jsem vám, ale –“ „No tohle!“ ozvala se zčistajasna teta Agatha. „Ať se do země propadnu, jestli to není Ross! Pojď sem, chlapče! Už jsem si myslela, že jsi odešel mezi všechny ty blahoslavené tam nahoře.“ Ross jen neochotně zamířil podél stolu ke své pratetě, aby se přivítal i s ní. Elizabeth zůstala stát na místě a svírala oběma rukama opěradlo židle tak pevně, že měla klouby prstů ještě bělejší než obličej. Ross políbil tetu Agathu na vrásčitou tvář, z níž jí rašily stařecké chlupy, a řekl jí do ucha: „Jsem moc rád, že vás vidím, tetičko, a že pořád zůstáváte mezi všemi těmi blahoslavenými tady dole.“ Teta se potěšeně zachichotala a odhalila při tom své bezzubé růžovohnědé dásně. „S tou blahoslaveností to úplně o všech neplatí, ale stejně bych neměnila.“ Následující hovor se už nesl v obecné rovině. Všichni se Rosse vyptávali, kdy připlul, co celou dobu v Americe dělal a co viděl. „Elizabeth,“ otočila se ke své dceři paní Chynowethová. „Přines mi seshora ten teplý přehoz, buď tak hodná, ano? Je mi trochu chladno.“ 40
„Ano, maminko,“ přikývla Elizabeth, otočila se, zamířila ke schodišti a po celou cestu vzhůru se tápavě dotýkala dubového zábradlí. Působila jako ztělesnění panenské čistoty. „Ten Paynter je darebák,“ prohodil Charles a otřel si dlaně obou rukou o kalhoty. „Být tebou, okamžitě bych s ním vyrazil dveře a najal si nějakého spolehlivého člověka.“ Ross nespouštěl oči z Elizabeth a sledoval ji, jak stoupá do schodů. „Byl to otcův přítel.“ Charles podrážděně pokrčil rameny. „Doma to vůbec nenajdeš v dobrém stavu – “ „V dobrém stavu to tam nebylo ani v době, kdy jsem odcházel.“ „Teď je to ale horší. Už nějakou dobu jsem se tam nedostal. Vždyť víš, co otec říkával o cestě od vás k nám: ‚Pěšky je to daleko, a na to, aby se tam člověk vypravil na koni, zase moc blízko.‘“ „Najez se,“ řekla mu Verity a položila před něj plný talíř. „A sedni si tady.“ Ross jí poděkoval a posadil se na židli, kterou mu ukázala – mezi tetou Agathou a panem Chynowethem. Mnohem raději by si sedl vedle Elizabeth, ale na to si ještě musel počkat. Překvapilo ho, že ji tady našel. Během těch dvou let, co ji znal, než odjel do války, nebyla Elizabeth s rodiči u nich v Nampaře ani jedinkrát. Občas zvedl oči ke schodům, aby se podíval, jestli se už nevrací. Verity pomáhala paní Tabbové sklízet použité nádobí, Francis stál u dveří a kousal se do rtu a ostatní se vrátili na svá místa ke stolu. V hale zavládlo ticho. „Vracíte se na venkov, kde to teď není jednoduché,“ prolomil mlčení pan Chynoweth a promnul si vousy na bradě. „Rozšířila se tady nespokojenost. Daně jsou vysoké a mzdy se snížily. Celá země je po všech těch válkách vyčerpaná. A vládnou nám whigové. Horší to už podle mě být nemůže.“ 41
„Kdyby byli whigové u moci už dřív, k žádnému z těch hle neštěstí vůbec nemuselo dojít,“ poznamenal doktor Choake, který se zjevně rozhodl, že se taktně chovat prostě nebude. Ross zaletěl pohledem k Francisovi. „Měli jste tu večírek a já jsem vás vyrušil. Oslavovali jste mír, nebo jste se tu sešli na počest nějaké další války?“ Ačkoliv bylo zřejmé, že se je snaží přimět, aby mu vysvětlili důvod této slavnostní večeře, nikdo se dlouho nemohl odhodlat k odpovědi. „Oslavujeme něco úplně jiného,“ vypravil ze sebe nakonec Charles. „Francis se bude ženit. Proto jsme se tady dnes sešli.“ „Ženit,“ zopakoval Ross. „To je dobře. A koho si bude –“ „Elizabeth,“ skočila mu do řeči paní Chynowethová. V hale se rozhostilo ticho. Ross odložil nůž. „Takže…“ „… si bude brát mou dceru.“ „Elizabeth, můžu vám přinést něco k pití?“ zeptala se Verity šeptem své budoucí švagrové, která právě sestoupala k patě schodiště. „Ne, ne… Ne, prosím.“ „Takže Elizabeth…,“ zopakoval Ross. „Jsme nesmírně šťastní, že se naše starobylé rodiny takto spojí,“ pokračovala paní Chynowethová. „Nesmírně šťastní a nesmírně hrdí. Určitě se k nám připojíte, Ros si, a také popřejete Francisovi a Elizabeth hodně štěstí v manželství.“ Elizabeth došla nesmírně opatrně ke své matce. „Tady je ten přehoz, maminko.“ „Děkuju ti, drahoušku.“ Ross se znovu pustil do jídla. „Nevím, jak ty,“ ozval se po krátké odmlce zase Charles bodrým tónem, „ale já jsem úplně propadl tomuhle portskému. V devětasedmdesátém na podzim ho dovezli z Cherbourgu. Když jsem ochutnal vzorek, nesmírně 42