Přeložila: Zuzana Ľalíková
Mia Sheridan: Leo Vydání první Copyright © 2013 by Mia Sheridan This work was negotiated by Bookcase Literary Agency on behalf of Rebecca Friedman Literary Agency All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1967. publikaci Přeloženo z anglického originálu Leo Český překlad © 2015 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Fotografie na obálce: Shutterstock Design obálky: Mia Sheridan Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk: EUROPRINT a.s. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0231-7 BARONET Praha 2015
Mia Sheridan
Leo
Tuto knihu věnuji svému manželovi. Jsi živoucí inspirací pro všechny hrdiny, o jakých se snilo mé mysli i mému srdci.
PODĚKOVÁNÍ
Především děkuji svým děvčatům, své redaktorce a svému osobnímu týmu povzbuzovatelek! Vaší podpory si cením nade vše. Bez vás bych nikdy nesebrala odvahu knížky vydávat. Ať jste odkudkoli, jste ty nejlepší!
Lev Vášnivý milenec a odvážný bojovník.
1. kapitola
Evie 14 let, Leo 15 let Sedím na střeše před oknem do své ložnice, dívám se na temnou noční oblohu a sleduju, jak se můj dech v chladném listopadovém vzduchu sráží do obláčků páry. Přitáhnu si otrhanou růžovou deku ještě blíž k tělu a položím si hlavu na kolena přitažená k hrudi. Najednou na doškách vedle mě přistane kamínek a okamžitě se po nakloněné ploše sveze zpátky na zem. Zakřením se, když uslyším, jak ke mně šplhá po polorozpadlé treláži, připevněné ke zdi domu. Ještě jeden otřes a ta zchátralá dřevěná mříž ho neunese. Na tom už ale nesejde. Už tu nebude, už po ní znovu nevyšplhá. V srdci mě při té myšlence bodne osten bolesti, ale výraz své tváře ovládnu, protože už leze přes okap a plazí se ke mně, ten vytáhlý kluk, samá ruka, samá noha a rozcuchané tmavě blond vlasy. Zeširoka se usměje, když se posadí vedle mě, a ukáže mi při tom mezeru mezi předními zuby, která se mi tak moc líbí. Přesunu se k němu a několik chvil jen sedíme tváří k sobě a díváme se navzájem do očí. Povzdechne si a narovná záda. „Bez tebe to tam nezvládnu, Evie,“ řekne. Zní to, jako by potlačoval slzy. 9
Šťouchnu ho do ramene. „Nepřeháníš trochu, Leo?“ opáčím, snažím se z něj vydolovat úsměv. Funguje to. Ale ten úsměv okamžitě zmizí. Promne si obličej. Odmlčí se a prohlásí: „Ne. Tak to prostě je.“ Nevím, co na to říct. Jak ho můžu utěšit, když to cítím úplně stejně? Znovu se na mě podívá. Znovu se zadíváme tomu druhému do očí. „Proč se na mě tak koukáš?“ položím mu otázku. Vím, že ji pochopí. Byla to první věta, kterou jsem mu kdysi řekla. Jeho výraz se na vteřinu změní, pak se mu na obličeji rozleze úsměv. „Protože se mi líbí tvůj obličej,“ odpoví a teď už se úplně kření. Znovu vidím tu mezeru, když mi odpoví přesně jako před lety. Je hubený a vytáhlý, vlasy má věčně rozježené a je to ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. Nejradši bych se na něj nikdy nepřestala dívat. Nejradši bych se od něj nikdy ani na vteřinu neodloučila. Ale nyní se stěhuje na druhý konec země a s tím nic nenaděláme. Potkali jsme se v prvním pěstounském domově, kam nás oba poslali, a teď je to můj nejlepší kamarád, kluk, kterého mám nade všechno ráda, kluk, kvůli němuž se mi nikdy nechce usnout, protože realita je konečně mnohem lepší než mé sny. Jenže ho adoptovali a já jsem moc ráda, že teď bude mít rodinu, protože puberťáky takové štěstí většinou nepotkává. Ale zároveň mi srdce v hrudi krvácí. Dívá se na mě tím svým pronikavým pohledem, jako by mi četl myšlenky. Což samozřejmě dokáže. Možná jsem jako otevřená kniha, nebo možná je láska jako lupa, kterou nahlížíte do duší těch, kdo vám otevřeli svá srdce. Několik vteřin se na mě mlčky dívá, ale z výrazu jeho tváře poznám, že se rozhodl. Než se však stih10
nu zamyslet, nakloní se ke mně a měkce otře své rty o mé. Vzduch kolem nás naplní drobné jiskřičky. Roztřesu se. Poposedne si blíž ke mně a vezme můj obličej do rukou. Dívá se mi přímo do očí, rty jen několik centimetrů od mých, když zašeptá: „Teď tě políbím, Evie, a až to udělám, bude to znamenat, že jsi moje. Je mi jedno, jak daleko od sebe budeme. Jsi. A. Budeš. Moje. Počkám na tebe. A chci, abys ty počkala na mě. Slib mi, že nikomu jinému nedovolíš, aby se tě dotkl. Slib mi, že se pro mě uchráníš.“ Jako by se svět kolem nás zastavil. Teď a tady, na střeše, uprostřed listopadové noci, jsme tu najednou byli jenom my dva. „Ano,“ odpovím tiše a to slovo mi rezonuje v hlavě, ano, ano, ano, milionkrát ano. Mlčí, jen se mi dívá do očí a já na něj chci zakřičet: „Tak už mě polib!“ Celá se třesu nedočkavostí. A potom znovu ucítím jeho rty na svých a tentokrát to JE polibek. Je nejprve něžný, jeho měkké rty se jemně dotýkají mých, pak ale jako by se v něm něco změnilo, a najednou na rtech ucítím jeho jazyk, chce, abych ho pustila dovnitř. Udělám to a už jen bezmocně sténám a on se mnou. Jeho jazyk flirtuje s mým, laská ho, něžně se ho dotýká, a já mám pocit, jako by mi z jeho chuti mělo tělo explodovat rozkoší. Několik dlouhých chvil se spolu líbáme, oba nezkušení, ale to nám nebrání, abychom se navzájem neprozkoumávali. Učíme se a ukládáme si do paměti ústa toho druhého. A brzy jsme už jako dva taneční partneři, dokonale sjednocení ve vášnivém tanci rtů a jazyků. Ležím na střeše a pevně ho objímám, zatímco se dál líbáme. Líbáme se celé hodiny, dny, týdny, celý náš život. V našem polibku nacházíme nádherné zapomnění. Je to skoro až příliš, a ani zdaleka to nestačí. 11
Je to můj první polibek a já vím, že jeho taky. Je to dokonalé. Najednou ucítím na tváři něco mokrého a studeného a to mě probere. Otevřu oči a on taky. Kolem nás se snáší velké, nadýchané sněhové vločky. Oba se tomu zázraku zasmějeme. Jako by nad námi bděli všichni andělé a chtěli, aby byl tento výjimečný a nezapomenutelný okamžik našich životů ještě kouzelnější. Zvedne se ze mě a do mě se okamžitě pustí zima. Vím, že se musím vrátit dovnitř a že on musí zpátky domů. Ta myšlenka mě probere, hrdlo se mi sevře. Po tvářích mi začnou stékat slzy. Přitáhne si mě k sobě, společně vedle sebe ještě dlouho sedíme a sbíráme sílu říct sbohem. Když se odtáhne, zmučený výraz v jeho obličeji mi láme srdce. „Tohle není sbohem, Evie. Pamatuj na náš slib. Nikdy na něj nezapomeň. Vrátím se pro tebe. Hned jak se dostanu do San Diega, ti napíšu svoji adresu a zůstaneme v kontaktu. Chci mít u sebe všechny tvoje dopisy, abych si je mohl číst pořád dokola. Taky ti pro případ pošlu svoje telefonní číslo, ale chci, abys mi psala, ano? A než se nadějeme, bude ti osmnáct a já se pro tebe budu moct vrátit. Prožijeme společně celý život.“ „Dobře,“ zašeptám. „Napiš mi hned, jak dorazíš, ano?“ „Napíšu.“ Naposledy si mě k sobě přitáhne a slíbá slzy na mých tvářích. Pak se odvrátí a začne slézat po treláži. Když se dostane zpátky na zem, vzhlédne ke mně a tiše mi přísahá: „Vždycky pro mě budeš ta jediná, Evie.“ A to jsou ta poslední slova, která mi kdy poví. Lea už nikdy znovu neuvidím.
12
2. kapitola
O osm let později Někdo mě sleduje. Dělá to už týden a půl. Ovšem moc mu to nejde. Všimla jsem si ho skoro okamžitě a sledovala ho, jak mě sleduje. Je jasné, že to není žádný profík. Nenapadá mě ale jediný důvod, proč by mě měl kdokoli sledovat. Zvláště ne někdo, kdo vypadá jako on. Někde jsem četla, že jedním z důvodů, proč se sériovým vrahům daří lákat oběti do svých doupat, je to, že navenek vypadají naprosto normálně. Pořád ale nemůžu uvěřit, že bych si měla dělat obavy o své bezpečí, když se mi na paty pověsil takovýhle Adonis. Možná jsem naivní, ale věřím svému instinktu. Navíc je to ten typ, co ho spíš budete prosit (nebo pravděpodobněji budete na kolenou žadonit), aby vás do temné uličky zatáhl, než aby vás k tomu musel nutit. Sledovala jsem ho s kompaktním foťákem strategicky umístěným mezi lamelami žaluzií. Odrážel se ve výlohách obchodů. Bylo to tak snadné, až mi bylo skoro trapně, že jsou jeho sledovací schopnosti tak k smíchu. Ten by se na ninju rozhodně nehodil. Základní otázka ale zůstává. Co chce? Musím věřit, že si mě prostě s někým spletl. Možná je to vážně 13
jenom soukromý vyšetřovatel, jenž pro svého klienta začal omylem sledovat špatnou holku. Dneska se mi ale na paty nepověsil, což je dobře, protože jdu na pohřeb a vážně bych nijak neocenila, kdyby mě cokoli rozptylovalo. Dnes pohřbí Willow. Nádhernou Willow pojmenovanou po stromu s dlouhými větvemi, které se kolébají a ohýbají ve větru. Po vrbě. Jenže Willow se neohnula, když udeřil studený vichr. Zlomila se, rozbila. Řekla, že už toho má dost, a vrazila si jehlu do žíly. Vyrostly jsme spolu v pěstounské rodině a život ani jedné z nás nezačal moc dobře. Potkala jsem ji v prvním domově, kam mě poslali potom, co jeden soused zavolal policii a stěžoval si na večírek, který pořádala moje biologická matka. Když se u nás objevila policie, seděla jsem právě na gauči v růžovém pyžamu s medvídky, pod které mi právě chlap páchnoucí pivem a se zkaženými zuby strkal svoji pracku, příliš zkárovaný, než aby se ode mě odtáhl dost rychle. Na konferenčním stolku leželo několik pytlíků s perníkem. Moje biologická matka seděla na gauči naproti mně a lhostejně nás pozorovala. Nevím, jestli jí na tom prostě nesešlo, nebo byla tak zfetovaná, že jí to bylo fuk. Myslím, že na tom koneckonců vůbec nezáleží. Ani jsem se nehnula, když ode mě policisté toho chlapa odtrhávali. V tu dobu jsem už věděla až moc dobře, že vzdor nemá žádný smysl. Mojí jedinou nadějí bylo zmizet, a když jsem se právě nemohla schovat ve skříni nebo pod postelí, zmizela jsem v hlubinách svojí vlastní mysli. Bylo mi deset. Ten první pěstounský domov mi připomínal šuplík na zbytečnosti. Víte, takový ten šuplík v kuchyni, kam strkáte všemožné drobnosti a věci, co ani ne14
víte, na co jsou, a netušíte, co s nimi. Tyhle věci, to jsme byli my, hození na jedno místo, vzájemně si cizí, s nálepkou různé. Pár dní potom, co jsem tam přišla, se objevila Willow. Hezká drobná holčička s uštvanýma očima. Moc toho nenamluvila, ale tu první noc si vlezla ke mně do postele, lehla si mezi mě a zeď a schoulila se do klubíčka. Ze spánku tiše vzlykala a někoho prosila, aby jí neubližoval. Nemusela jsem moc dlouho uvažovat nad tím, co se jí stalo. Po té noci jsem na ni začala dávat pozor, i když byla jen o rok mladší než já. Nikdo nás do přátelství ani nutit nemusel, byly jsme dvě zlomené holčičky, které se v příliš raném věku naučily, že věřit lidem se nevyplácí, ale Willow byla snad ještě křehčí než já, jako by ji i ta sebemenší bolest zbořila jako domeček z karet. Takže kdykoli se čímkoli provinila, vzala jsem na sebe její vinu a trest. Každou noc jsem ji nechávala u sebe spát a vyprávěla jí příběhy, abych zahnala její démony. Nikdy jsem toho moc neuměla, ale byla jsem dobrá vypravěčka a splétala jsem dohromady mnoho příběhů, abych jí pomohla najít v jejích nočních můrách větší smysl. Pravda byla, že mi ty příběhy pomáhaly stejně jako jí. I já toho měla hodně, čemu porozumět. Během let jsem se opravdu moc snažila, abych tu holku měla ráda. Ale jakkoli moc jsem chtěla a jakkoli usilovně jsem se snažila, Willow jsem zachránit nedokázala. Myslím, že by to nedokázal nikdo, protože smutná pravda byla, že Willow nechtěla, aby ji kdokoli zachránil. Willow už od malička učili, že ji milovat nejde, a tu lež si vetkala do své duše tak hluboko, až nakonec žila a dýchala jen pro ni. O měsíc později se v našem domě objevil jedenáctiletý kluk. Vysoký, hubený, věčně vzteklý kluk 15
jménem Leo, který na otázky pěstounů vždycky jen zabručel ano nebo ne a sotvakomu se kdy podíval do očí. Když dorazil, měl jednu ruku v sádře, na obličeji mizející žluté modřiny a na krku otisky prstů. Zdálo se, že je naštvaný na celý svět, a mně dal na srozuměnou, že pro to má hodně dobrý důvod. Leo… Leo. Vím ale, že na něj myslet nesmím. Nesmím dovolit, aby se mi k němu zatoulaly myšlenky, protože to příliš bolí. Ze všeho, co jsem kdy zažila, je on to jediné, k čemu se už nemůžu vracet. Patří do mé minulosti, tam ho taky musím zanechat. Proberu se, když mi obřadník pokyne, abych předstoupila a pronesla řeč. Willow se bohužel nikdy nespřátelila s nikým, kdo v neděli vstává před devátou, takže tu moc lidí není a polovina z nich vypadá, že má těžkou kocovinu, pokud nejsou ještě pořád opilí. Postavím se za pult čelem ke skupince a v tu chvíli ho spatřím. Opírá se o strom několik metrů za poslední řadou hostů. Překvapí mě, že ho tu vidím. Vím jistě, že mě nikdo nesledoval. Ale jak a proč tu je, když jsem ho sem nedovedla? Vím jistě, že s Willow jsem ho nikdy neviděla. Tohohle muže bych si zapamatovala. Na vteřinu se na záhadného pronásledovatele zadívám a on mi pohled oplatí, ve tváři má neproniknutelný výraz. Je to poprvé, co se naše oči střetly. Zlehka potřesu hlavou, abych se vzpamatovala, a začnu mluvit. „Kdysi dávno jednu výjimečnou nádhernou holčičku poslali andělé do vzdálené země, aby žila nádherný život, plný lásky a štěstí. Říkali jí Skleněná princezna, protože její smích jim připomínal cinkot skleněných zvonků na nebeské bráně, které zvoněním oznamovaly, že do nebe vstoupila nová duše. To jméno se k ní ale také hodilo, protože byla velmi citlivá a hluboce milovaná a její srdce se dalo snadno zlomit. 16
Během příprav na její cestu do vzdálené země udělal jeden z mladších andělů chybu a zaměnil cíl cesty. Skleněná princezna tak byla poslána na místo, kam nikdy vkročit neměla, do temné, ošklivé země, které vládli chrliči a další zlá stvoření. Naneštěstí je dáno, že když duše vstoupí do lidské kůže, nedá se to už zvrátit, a přestože andělé plakali zoufalstvím nad osudem, který Skleněnou princeznu čekal, nedalo se na tom už nic změnit. Zbývalo jen na ni dohlížet a udělat, co je v jejich silách, aby ji poslali správným směrem, co nejdál od země plné chrličů a zlých bytostí. Brzy poté, co Skleněná princezna dorazila do cíle, krutost nestvůr, které ji obklopovaly, vyryla do jejího křehkého srdce první velkou prasklinu. A i když se hodně těch méně zlých bytostí snažilo princeznu milovat, protože byla velmi krásná a milovat ji bylo tak snadné, princeznino srdce praskalo stále víc, až se celé zlomilo a roztříštilo. Když princezna naposledy zavřela oči, myslela na všechna ta zlá monstra, která k ní kdy byla krutá a kvůli nimž její srdce pukalo. Ale zlá stvoření, bez ohledu na to, jak byla šílená, nikdy nebudou mít poslední slovo. Andělé, kteří jí vždy byli na blízku, sestoupili do té země a odnesli Skleněnou princeznu zpátky do nebes, kde její zlomené srdce uzdravili, a nic jí tak už nemohlo ublížit. Princezna znovu otevřela oči, nádherně se usmála a stejně nádherně se rozesmála. A ten smích i tentokrát připomínal cinkot drobných skleněných zvonků, tak jako tolikrát předtím. Skleněná princezna se vrátila domů.“ Projdu skupinkou hostů, někteří mají prázdné výrazy, někteří vypadají zmateně. Zadívám se na muže, který se opírá o strom. Jako by celý ztuhl, nespouští ze mě oči. Zamračím se. Jak jsem znala Willow, je17
ho přítomnost nevěstí nic dobrého. Bože, dlužila snad někomu peníze? Sleduje mě ten muž, aby zjistil, jestli bych za ni mohla splatit její dluh? Ne, to určitě ne. Myslím, že už po půlminutě sledování mu muselo být jasné, že můj účet je, hm, nulový. „Nevím přesně, jaký byl význam toho příběhu, ale byl moc hezký,“ řekne Sherry, Willowina spolubydlící (tou spolubydlící myslím to, že u ní Willow přespávala, když se zrovna netahala s nějakým klukem). S úsměvem mě obejme. Sherry je trochu drsná a vypadá tak o deset let starší, než ve skutečnosti je. Vlasy má odbarvené na blond a v tmavých koříncích jí probleskují šediny. Na pohřeb je její výstřih až moc hluboký… a vlastně i na striptérku. Kůži má úplně zvrásněnou a přehnaně opálenou a na obličeji až moc tlustou vrstvu make-upu. A na nohou striptérské lodičky na platformě. Ale navzdory tomu milionu módních prohřešků má moc dobré srdce a dělala, co mohla, aby byla pro Willow dobrou kamarádkou. Ale zjistila totéž co já – když se někdo vydá na cestu sebezničení, není toho moc, čím byste jeho názor dokázali změnit. Když potom znovu vzhlédnu k tomu stromu, záhadný muž je pryč.
18
3. kapitola
Na hřbitov jsem přijela autobusem, ale domů mě veze Sherry, která se se mnou rozloučí slovy: „Ozvi se, zlato!“ Poděkuju jí a mávnu na rozloučenou. Rychle vejdu dovnitř. Tam si svleču černé šaty bez rukávů, zuju lodičky a obléknu si uniformu, kterou nosím v zaměstnání. Pracuju na plný úvazek jako pokojská v hotelu Hilton a přivydělávám si ještě jako servírka pro cateringovou společnost. Většinou se to týká víkendových akcí, ale volají mi, jak mě potřebují. Není to sice nic nóbl, ovšem dělám, co musím, abych měla na nájem. Jsem samostatná a jsem na to hrdá. Vždycky jsem věděla, že jakmile mi bude osmnáct, vystrčí mě z pěstounského domova, v kterém jsem žila. Těšila jsem se na tu chvíli a zároveň se jí k smrti děsila. Toho dne jsem byla konečně volná. Mohla jsem dělat svá vlastní rozhodnutí a být svou vlastní paní, ale taky jsem se najednou ocitla sama víc než kdy dřív, neměla jsem rodinu, ani bezpečný přístav, do kterého jsem předtím mohla kdykoli zaplout. Už jsem neměla jistou střechu nad hlavou ani tři jídla denně. Prošla jsem si mnoha záchvaty paniky. Ale teď, o čtyři roky později, se mi už vede mnohem 19
líp. Tedy, záleží na tom, co je pro vás definice slova „líp“. Protože to je hodně relativní. Ne že bych pro sebe nechtěla něco víc. Uvědomuju si, že v mnoha věcech, včetně ambicí, jdu tou „bezpečnou“ cestou. Ale taky cítím, že jsem si už prožila dost dramat a bolesti, aby mi to vystačilo do konce života. „Bezpečná cesta“ je možná nudná, ale pro někoho, kdo v životě žádné bezpečí nepoznal, je to cesta vytoužená. A prozatím jsem s tím tak spokojená. Autobusem dojedu do centra, kde rychlým krokem dojdu k vchodu pro zaměstnance velkého hotelu. Přesně na čas. Vezmu si vozík s úklidovými potřebami a vyjedu do nejvyššího patra, protože začínám úklidem apartmánů. Tiše zaklepu na dveře, a když se neozve žádná odpověď, odemknu si univerzálním klíčem. Vjedu s vozíkem dovnitř a rozhlédnu se po pokoji. Zdá se, že tu nikdo není, ani moc nepořádku tu není naděláno, takže začnu z postele stahovat povlečení. Zapnu si iPod a zpívám si spolu s Rihannou. Usmívám se a potřásám zadkem, zatímco povlékám velkou postel čistým povlečením. Tohle na své práci zbožňuju. Můžu se při ní ztratit v myšlenkách a jen vzdáleně vnímat, co při úklidu dělám. Položím na postel složený čistý přehoz a začnu ho rozkládat, když koutkem oka zahlédnu pohyb. Otočím se, trhnu sebou překvapením a přidušeně vykřiknu. Za mnou stojí muž, ležérně se opírá o zárubně dveří, na tváři sebevědomý úsměv. Vytáhnu si sluchátka a zamrkám. Cítím se trapně. „Omlouvám se,“ řeknu, „nevěděla jsem, že tu někdo je. Jestli chcete, moc ráda se vrátím později.“ Začnu tlačit vozík ke dveřím. On se ale rychle pohne. Překvapí mě, když chytne vozík za madlo. „Ne,“ řekne, „to nevadí. Jsem právě na odchodu. 20