0252330

VETŘELEC PEKLO

Praha 2015

Přeložila: Dana Chodilová

Christopher Golden: Vetřelec – Peklo Vydání první Alien ™ & © 2015 Twentieth Century Fox Film Corporation. All rights reserved. This translation of Alien – River of Pain, first published in 2014, is published by arrangement with Titan Publishing Group Ltd of 144 Southwark Street, London SE1 OUP, England. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1957. publikaci Přeloženo z anglického originálu Alien – River of Pain vydaného nakladatelstvím Titan Books, a division of Titan Publishing Group Ltd, Londýn, v roce 2014 Český překlad © 2015 Dana Chodilová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu Alien ™ & © 2015 Twentieth Century Fox Film Corporation. All rights reserved. Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0201-0 BARONET Praha 2015

Christopher Golden

VETŘELEC PEKLO

PODĚKOVÁNÍ

Film Vetřelci jsem zhlédl, hned jak se dostal do kin, někdy kolem svých narozenin v lednu 1986. Bylo mi devatenáct a poprvé se mi stalo, že mi film způsobil noční můry. Za ty děkuji Jamesi Cameronovi. Hluboké díky patří mému redaktorovi Steveovi Saffelovi, že mi kryl záda, a celému týmu nakladatelství Titan Books za jeho oddanost na této nové výpravě do světa vetřelců. Zvláštní dík patří Joshi Izzovi od společnosti Fox za jeho zápal a připomínku, že mám zůstat nohama na zemi, a Jamesi A. Mooreovi a Timu Lebbonovi za přátelství a inspiraci. A konečně, jako vždy patří dík za podporu mé úžasné rodině a agentovi Howardu Morhaimovi za to, že se se mnou vydal na cestu vesmírem.

1 NÁŠ HOST

DATUM: 4. ČERVNA 2122 Ošetřovně lodi Nostromo se Ripleyová ze všech sil vyhýbala. Její bílé stěny a jasná světla zaháněly i sebemenší stíny, vzduch brněl elektrickým napětím a hukotem přístrojů. Coby důstojnice těžebního plavidla Nostromo žila hlavně v šerém přítmí chodeb a sekcí, narušeném jen poblikávajícími služebními světly. Zvláštní – za tu dobu, kterou strávila na palubách všech lodí, si zvykla spíš na stíny než na světlo. To všechno se teď změnilo. Nostromo se právě vlekl soustavou Zeta 2 – Reticuli, obtížený dvaceti miliony tun nerostných rud určených pro Zemi, když palubní počítač zvaný „Matka“ zareagoval na nouzový signál z planetoidu označeného LV426. Matka předčasně probudila posádku z hyperspánku a nařídila jí to prověřit. Ripleyové ten rozkaz od počátku neseděl. Nejsou přece žádní průzkumníci planet ani kolonizátoři. Nic takového v popisu práce nemají. 7

Ale rozkazy zněly jasně. Kapitán Dallas jí připomněl, že v jejich „popisu práce“ je cokoli, co si společnost usmyslí. A tak se do toho pustili. Po přistání se Dallas se svým výkonným důstojníkem Kanem a navigátorkou Lambertovou vypravil na povrch prozkoumat zdroj tísňového signálu – opuštěné plavidlo, očividně nepozemského původu. V tu dobu už vnitřní výstražné zvony Ripleyové hlasitě bily na poplach. Nikdo netušil, jaká nebezpečí na ně v té lodi můžou číhat, a kapitán, jeho zástupce a pilotka se tam vypravovat neměli. Napochodovali přímo do zlého snu. Ripleyová se už v příšeří lodě necítila ve své kůži. Vyhledala ordinaci ne kvůli ošetření, ale pro její světlo. A kvůli Ashovi, lodnímu vědeckému důstojníkovi. Ten člověk v sobě měl jakousi nadřazenost, která ji štvala. Někdy jí připadalo, že na zbytek posádky hledí přes prsty, jako by nebyli víc než vzorky pod sklíčkem jeho mikroskopu. Naskakovala jí z toho husí kůže. Nicméně coby lodní vědecký důstojník byl jejich nejlepší šance, jak zjistit, co se to sakra vlastně přihodilo v divokých atmosférických bouřkách na povrchu planety LV-426… a co se stalo Kaneovi. Ale Ripleyová nemínila jenom slepě plnit rozkazy, teď už ne. Z požadavků společnosti se jí dělalo zle. Trápilo ji, jak se Matka soustředí na ten podivný xenomorfní život, na nějž narazili na téhle nevlídné planetě. Ozvala se se svými starostmi, jenže ostatní na ni nedali. Ať si trhnou. Ona jim nedá šanci. Tam na Zemi má dcerku – slíbila Amandě, že se bezpečně vrátí domů, a mínila ten slib dodržet. Poslechne vlastní instinkty, bude se ptát na všechno, 8

co si žádá odpovědi, a vykašle se na to, komu přitom šlápne na kuří oko. Ripleyová tiše vklouzla na ošetřovnu. Bylo to jako překročit hranici cizího království bez povolení vladaře. Přejela pohledem místnost, monitory, bílé zdi a žlutá tlačítka, všechno zalité tlumeným světlem. Prošla do druhé sekce a napravo uviděla Ashe, studujícího monitor. Nebyl to vysoký muž, ale nepostrádal jistou důstojnost. Hnědé vlasy mu začínaly šedivět a oči měl mrazivě modré. Ash se sklonil k mikroskopu, tak zaujatý, že se jí podařilo popojít o kus dovnitř, aniž si jí všiml. Při pohledu na monitor se otřásla odporem. Vypadalo to jako obraz té mimozemské pavoučí kreatury, která se přilepila na tvář výkonného důstojníka, ale detaily nerozeznávala. Stvoření mělo cosi jako ocas, co omotalo Kaneovi kolem krku, a přidusilo ho pokaždé, když se ho pokusili odstranit. Zkusili té odporné stvůře odříznout prst, ale rána začala krvácet kyselinu a ta se prokousala třemi patry lodě. Scházela už jen jedna dvě paluby, propálila by se celým trupem a s nimi se všemi by teď byl amen. Ashe ten tvor fascinoval. Ripleyová si jen přála, aby bylo po něm. „To je úžasný,“ pronesla tiše a kývla k obrazu na monitoru. „Co to je?“ Ash prudce vzhlédl. „Musím ti říct, že…“ začal. „Zatím nevím.“ Vypnul monitor, protáhl se a pokusil se o zdvořilost, kterou neměl ve zvyku. „Chtělas něco?“ Taková slušnost, pomyslela si. Oba jsme tak pitomě slušní. „Ano, já jsem…“ nedopověděla. Popravdě řečeno, 9

sama vlastně nevěděla, proč sem přišla. „Chtěla jsem se zeptat, jak je Kaneovi.“ Ovzduší mezi nimi bylo jako nabité elektřinou. Od chvíle, kdy se Ash přidal k posádce – kdy jim ho vnutila společnost Weyland-Yutani, těsně předtím, než se s nákladem vydali na cestu z Thedu –, se jí nezamlouval. S některými lidmi se jí to stávalo. Stačilo, aby vešli do místnosti, a hned se napjala. Být kočka jako Jonesy, lodní maskot, zježily by se jí při setkání s Ashem všechny chlupy v kožichu. Vyhýbal se jejímu pohledu, tušila, že by nejradši viděl její vzdalující se záda. „Zatím se drží.“ Ripleyová pokývla ke ztemnělé obrazovce. „A… náš host?“ Změřil si ji úkosem. „No, zatím to ověřuju,“ odpověděl. Uchopil mikrosnímací tablet a studoval jeho displej. „Ale už jsem zjistil, že je… že je chráněn vnější vrstvou proteinových polysacharidů a… má poněkud zvláštní zvyk zbavovat se buněk a nahrazovat je polarizovaným silikonem, čímž získává odolnost vůči nepříznivým podmínkám.“ Odmlčel se a poctil ji nepatrným úsměvem. „Stačí to?“ Stačí, pomyslela si. Jestli to stačí? To už jí rovnou mohl říct, ať vypadne. „Stačí,“ odpověděla, ale nehnula se z místa. „Ale co to znamená?“ chtěla vědět a naklonila se, aby se podívala do mikroskopu. Ash ztuhl. „Buď tak hodná, nech to.“ Ripleyová povytáhla krk, musela se ušklíbnout. Jasně, je z té své laboratoře celý podělaný, ale proč by se nemohla podívat do mikroskopu? Ani se té věci nedotkla. „Promiň,“ řekla tónem, který dával jasně najevo, že o žádné prominutí nestojí. 10

Ash se vrátil ke svému bohorovnému postoji. „Je to zajímavá kombinace jevů,“ dodal, „která z něho dělá mizernýho parchanta.“ Ripleyové přejel po zádech mráz. „Ty jsi ho sem pustil,“ odfrkla si. Ash zvedl bradu a zatvářil se uraženě. „Poslechl jsem rozkaz, nezapomeň,“ odpověděl napjatě. Ripleyová si ho pozorně prohlížela a v tu chvíli už přesně věděla, proč přišla na marodku. „Ashi, pokud je Dallas a Kane mimo loď, tak velím já,“ upozornila ho. Nasadil prázdný výraz. „Promiň, zapomněl jsem.“ Jenže nezapomněl. Věděla to a on to věděl taky. Ani se ji nepokoušel přesvědčovat. Trápilo ji ale, proč se tak chová. Je to jenom další důkaz toho, jaký je křivák? Neuznává její místo v hierarchii velení? Nebo to s ní nemá nic společného? Připadá mu prostě, že si může dělat, co chce, beze všech následků? S tím je odteď konec, rozhodla se. „A zřejmě jsi taky zapomněl na hlavní bezpečnostní pravidlo,“ dodala. „Na to jsem nezapomněl,“ odpověděl klidně. „Ne,“ připustila. „Jen jsi ho porušil.“ Ash se naježil, zíral přímo na ni, pravou ruku opřenou v bok. „Co jsem měl dělat s Kanem, hm? Víš, že jinak by neměl šanci na přežití.“ Rozčilil se a to ji potěšilo. Bylo dobré vědět, že se mu dokáže dostat na kobylku. „Ale přitom jsi porušil pravidlo o bezpečnosti a riskoval naše životy,“ odsekla. „To jsem ho měl nechat venku?“ vyjel na ni. Pak si 11

zas vzpomněl na svou obvyklou chladnou nadřazenost. „Možná jsem ohrozil naše životy, ale já tohle riziko beru.“ Ripleyová se naklonila o kousek blíž, nespouštěla ho z očí. „Dost značný riziko na důstojníka výzkumu,“ zasyčela. „Není to tak úplně podle předpisů, nemyslíš?“ „Mám pocit, že beru svoje povinnosti stejně vážně jako ty,“ odsekl. Ripleyová zalétla pohledem k monitoru. Ráda by se na to znovu podívala, ale netušila, jestli by vůbec pochopila, co má před očima. Ash si ji měřil umíněným pohledem. „Já se o tebe nestarám,“ dodal, „tak ty mě taky nech, ano?“ Projel jí hlavou tucet možných odpovědí a žádná z nich nebyla slušná ani zdvořilá. Místo toho se zhluboka nadechla, vydechla, pak se obrátila a vykráčela z místnosti. Od začátku nechtěla nic víc, než aby Ash dělal svou práci, ale jeho zřejmě víc zajímal ten tvor nalepený na Kaneově tváři než záchrana vědeckého důstojníka. Proč?

12

2 OTŘESY

DATUM: 11. ŘÍJNA 2165 Greg Hansard stál uprostřed zuřícího atmosférického kotle na planetě LV-426 a nejradši by se rozječel. Výrobník atmosféry nad ním vydal kovový skřípot a otřásl se tak mocně, až bylo jeho chvění cítit pod nohama. „Co to tam sakra lidi děláte?“ zahřímal Hansard do vysílačky. Srdce mu v prsou bušilo v rytmu dunění procesoru, připadalo mu, že se v dýchací masce dusí. Uvědomoval si tu ironii, ale to nijak nezmenšilo nutkání si masku servat. Jistěže to neudělá – možná tu v té prašné bouři pomalu šílí, ale tolik zase ne. „Děláme, co můžem,“ houkl v odpověď jeden z inženýrů. V rachotu větru Hansard nepoznal, který to byl. „V plášti generátoru je trhlina! Jestli stáhnem výkon na polovičku, možná to zvládnem opravit a nebudem muset celej ten krám vypínat.“ „Tak dělejte,“ křikl na něj Hansard. „Ať to máte fofrem z krku! Další zdržení si nemůžem dovolit.“ „Sakra, šéfe, my jsme si tuhle pojebanou planetu nevybrali,“ postěžoval si inženýr. 13

Hansard podrážděně svěsil hlavu. „Já vím, člověče,“ připustil. „A toho idiota, co ji vybral, bych s radostí uškrtil.“ „Hansarde, radši odtamtud vypadni!“ zazněl z vysílačky další hlas. Tenhle poznal. „Co se děje, Nadžíde?“ zeptal se a vydal se na obchůzku kolem stroje. Výrobník atmosféry se mu tyčil dvacet metrů nad hlavou, chvěl se, bušil a chrlil dýchatelný vzduch. „To se spíš mrkni sám,“ odpověděl Nadžíd. Ve výrobníku atmosféry pracovali tři inženýři a další půltucet venku. Nadžíd byl statik. Společnost se planetu LV-426 – nyní zvanou Acherón – pokoušela zobyvatelnit už šest let a přitom budovala základy pro budoucí kolonii. Hlavní budova ústředního komplexu už stála a kromě stavařů a inženýrů v ní žil tucet prvních osídlenců, to vše pod taktovkou správce kolonie Ala Simpsona. Neminul jediný den, aby ho Simpson nevyhledal se stížností na tempo prací. Pokud by někoho zajímal Hansardův názor, považoval Simpsona za tupce ve službách lidí, jejichž tupost dosahovala přímo grandiózních výšin. Kolonie, přezdívaná Hadleyho naděje po jednom ze svých duchovních otců, představovala projekt sponzorovaný pozemskou vládou a společností Weyland-Yutani, řízený koloniální správou a hypoteticky se držící všech pravidel ustavených Mezihvězdnou obchodní komisí. Samotný Acherón nebyl vlastně planeta, i když o něm tak mluvili. Byl to kus skály uprostřed nicoty, jeden z měsíců planety zvané Calpamos. Skoro nepřetržitě tam zuřily bouře, oslepující proudy vichru a písku a prachu. Ať si Hansard utěsnil masku, kapuci a kombinézu jakkoli pečlivě, stejně mu prach zalezl všude. 14

Všude. Každý mizerný den to bylo stejné. Proč si Weyland-Yutani ze všech míst, která si mohla vybrat za kolébku nové lidské kolonie, zvolila zrovna tuhle díru? Kvůli atmosférickým podmínkám se nedal ani pořádně zmapovat povrch z vesmíru, a přece se nějaký kretén rozhodl, že se bude hodit pro sídliště. Hansardovi připadalo, že je tu planeta prostě nechce. Podařilo se jim na ní v pravidelných intervalech rozmístit výrobníky atmosféry a právě budovali ten nejdůležitější – mohutný procesor číslo jedna, tyčící se důstojně jako katedrála. Ale narazili přitom na nejrůznější problémy. Otřesy rozpraskaly půdu a jedním soustem zhltly celý menší procesor. Nehody, chyby v mapování a poruchové vybavení působily všemožná zdržení. A teď… co se to děje? Kráčel kolem základny výrobníku, vynervovaný bušením vycházejícím z mašinérie. Zem se chvěla a Hansarda napadlo, že je rozechvělý stejně jako ona. V puse cítil prach. „Nadžíde?“ zavolal. Pomyslel si, že na toho chlapa měl už dávno narazit. „Tady!“ ozvala se odpověď. Hansard zašilhal skrz vanoucí prašný závoj a zahlédl tři postavy, ne však u výrobníku. Stály tři metry od trupu a hleděly do země. Do hajzlu, pomyslel si Hansard. Prosím, neříkejte, že – Výrobník se zachvěl. Hansard se obrátil na patě a podíval se na něj, zadržel dech. Zařízení se třáslo tak divoce, až viděl, jak se posouvá trup. Najednou mu došlo, že ne všechno to chvění vychází z procesoru. „Do hajzlu!“ houkl. Kvílení kovu zevnitř konstrukce přešlo v hromový skřípot. 15

Hansard se otočil a rozběhl se k ostatním. Tři muži jsou venku, dobře. Ale další tři zůstali vevnitř. Vevnitř toho skřípajícího kvílícího kovu. „Co to sakra –,“ začal. „Další puklina,“ křikl Nadžíd. Hansard se blížil a už viděl prasklinu v půdě pod jejich nohama, silné vrstvy atmosférického prachu a sopečného popela se sypaly jako písek do přesýpacích hodin trhliny. Nadžíd se rozběhl podél ní, sledoval ji od výrobníku, aby určil, jak je dlouhá, pak se zastavil a obrátil zpátky ke dvěma statikům. „Čtyři a půl metru!“ vykřikl. „A protahuje se!“ Hansardovi bylo úplně fuk, jak daleko se trhlina táhne od výrobníku atmosféry. Rozběhl se k trupu zařízení a zíral na puklinu v místě, kde se ztrácela pod strojem. „Ne,“ zašeptal. „Nenenene.“ Vzhlédl oponou větrem vátého prachu. Výrobník se otřásal a řinčení zevnitř mu připomínalo prastarou lokomotivu, kterou kdysi viděl na archivním záznamu. „Vypněte to!“ zaburácel. „Vypněte ten krám a vypadněte ven!“ „Šéfe…“ začal Nadžíd opatrně. Hansard se obrátil na trojici statiků. „Padejte odsud, pitomci,“ mával na ně. „Nepamatujete si, jak to bylo s Trojkou?“ Ve vysílačce slyšel inženýry uvnitř výrobníku, křičeli po sobě rozkazy a kletby, smíchané do koktejlu zděšených slov. „Myslíš, že se to zhorší?“ zavolal Nadžíd. Země se začínala chvět. Byly to místní otřesy, ale nedalo se odhadnout, jak dlouho potrvají. Než začali stavět, monitorovali tento sektor rok a půl a žádné známky lokálních zemětřesení nezaznamenali. Dokud nebylo pozdě, aby to zastavili. 16

„Už tak je to dost zlý,“ vyštěkl Hansard. Výrobník zalapal po dechu a hučení zevnitř umlklo, ale trup se třásl dál. Klid před bouří Hansardovi umožnil jasnější výhled na bok stroje. V jinak hladkém kovovém povrchu šest metrů nad zemí zahlédl trhlinu. Kurva! „Vypadněte, hned,“ houkl. „Nguyene! Mendezi! Vypadněte –“ Najednou se Hansard zarazil a shlédl si k nohám. Země jako by se upokojila a chvění polevilo. Několik vteřin zadržoval dech, dokud se neujistil, že to skončilo. Ne že by na tom záleželo. Výrobník se možná dá opravit, ale o to nejde. Příští otřes – za den nebo za deset let ode dneška – ho může úplně zničit. Tenhle stroj je třeba odepsat, nechat jen kovovou slupku, z níž očešou díly, a nový postavit na nějakém stabilnějším místě. Jenže na Acherónu člověk nikdy neví, které místo je dost stabilní. „Šéfe?“ ozval se Nadžíd a zastavil se vedle něj. Hansard zíral do bouřky, zmítané větrem. Cítil se poražený. Ten, kdo dal LV-426 jméno, si musel tuhle absurditu uvědomovat. Ve staré řecké mytologii byl Acherón jednou z řek, vinoucích se podsvětím. V Dantově Pekle tvořil pochmurnou hranici. Hranici pekla.

17

3 REBECCA

DATUM: 15. BŘEZNA 2173 Russ Jorden hleděl na krůpěje potu na manželčině čele a srdce se mu svíralo. Tiskla mu ruku, až se mu kosti bolestně drtily o sebe. Viděl, jak zadržuje dech, tvář staženou do zběsilé bolestné masky. „Dýchej, Anne,“ prosil ji. „No tak, zlato, dýchej.“ Anne zalapala po dechu, celé tělo se jí na chvilku uvolnilo, pak našpulila rty a začala vyfukovat dlouhé doušky vzduchu. V obličeji byla pobledlá už celé hodiny, ale teď skoro zesinala a kruhy pod očima připomínaly modřiny. Nechala hlavu klesnout ke straně, pohledem žebrala, ať něco udělá, i když oba věděli, že nezmůže nic než být u ní a podporovat ji. „Proč už prostě nevyleze?“ rozčilovala se Anne. „Je jí tam příjemně,“ odpověděl Russ. „Má tam teplo a slyší, jak ti tluče srdce. Tady je jen děsivý vesmír.“ Anne shlédla na své obrovské břicho, které v posledních hodinách výrazně kleslo. Zamračila se a na čele jí vystoupily přísné vrásky. „Tak vylez, holčičko. Jestli máš patřit do téhle rodiny, tak musíš být kurážná a taky trochu šílená.“ 18

Russ se tiše zasmál, ale nerozveselilo ho to tak jako jindy. Anne měla bolesti už sedmnáct hodin a poslední tři zůstávalo děložní hrdlo umíněně otevřené stále jen na sedm centimetrů, cervikální skóre činilo šedesát procent. Doktorka Komiskeyová jí dala léky na urychlení toho procesu, ovšem s varováním, že nucení dělohy k akci může zesílit porodní bolesti. Anne hluboce zasténala a dech se jí zrychlil. „Russelle…“ „Už to bude,“ ujišťoval ji. „Slibuju.“ V duchu dodal: Pojď, Rebeko. Je čas. Ošetřovatel vešel do pokoje ve chvíli, kdy Anne zaťala zuby a prohnula se v zádech, celé tělo se jí napjalo. Russ zadržel dech spolu s ní – chtělo se mu ječet, když viděl Anne trpět. Vystrašeně, zoufale se podíval na ošetřovatele. „Nemůžete jí nějak pomoct, Joeli?“ Štíhlý muž tmavé pleti jen soucitně zavrtěl hlavou. „Už jsem vám to říkal, Russi. Chtěla porodit přirozeně, stejně jako s Timem. Teď už je pozdě dát jí něco, co by jí nějak výrazně ulevilo. Nemůžeme jí dát víc, než co už dostala, abychom neohrozili dítě.“ Anne zaklela. Joel se přesunul k posteli, položil jí ruku na rameno a rodička začala zase dýchat, uvolňovat se po další kontrakci. „Doktorka Komiskeyová se na vás hned přijde podívat.“ Russ se do něj zabodl pohledem. „A co když to nepostoupilo?“ „Já nechci císaře!“ vyštěkla Anne mezi dvěma nádechy. Joel ji poplácal po rameni. „Víte, že je to úplně bezpečné. A jestli máte strach z jizvy –“ „Blbost. Po císaři nezůstávají jizvy od té doby, co se narodila moje babička,“ vydechla Anne. 19

„Moje řeč,“ dal jí za pravdu ošetřovatel. „A kvůli dítěti –“ Zoufalá Anne se na něj podívala. „Joeli, je s ním něco špatně?“ „Zatím ne,“ ujišťoval ji Joel. „Všechno vypadá naprosto normálně, podle krevních a genetických testů je to zdravé dítě. Ale může dojít ke komplikacím, jestli… Podívejte se, o tomhle byste si vážně měli promluvit s doktorkou Komiskeyovou.“ „Sakra, Joeli, známe se už dva roky,“ vyštěkl ­Russ. „Kolonie není zas tak velká. Jestli se máme něčeho bát –“ „Ne. Nechte toho,“ zvedl Joel ruku. „Být sami, pak se máte čeho bát. Ale sami nejste. Máte zdravotníky, kteří vás a vaše dítě hlídají. Celá kolonie čeká, až tu dívenku uvítá na svět.“ Anne vykřikla a znovu stiskla Russovi ruku. Díval se na manželčinu krásnou tvář zkroucenou bolestí a uvědomil si, že jedna z krůpějí na její tváři není pot, ale slza. Pochopil, že to nechali zajít moc daleko. „Přiveďte mi Komiskeyovou,“ vyhrkl. „Bude tu každou –“ „Přiveďte ji!“ „Dobře, dobře.“ Joel vyběhl z pokoje a Jordenovi zase osaměli se svým strachem, nadějí a dítětem, kterému se za nimi zjevně nechtělo. Mezi Russem a Anne se rozhostilo stísněné ticho. Celá utrápená využila odlivu mezi mučivými nápory bolesti, aby se rozdýchala, odpočinula si a pomodlila se, aby po doktorčině příchodu bylo děložní hrdlo úplně otevřené a ona mohla dítě vytlačit. „Já to nechápu,“ zašeptala unaveně. „Timovi to trvalo od první kontrakce čtyři hodiny. A ty záda… Bože, tehdy mě záda tak strašně nebolely. Co je špatně?“ 20