Barbara Cartland
ANDĚL SPÁSY
Jeden z mých nejoblíbenějších citátů napsala Elizabeth Barrett Browningová: „Jak Tě miluji? Mám snad spočítat všechny způsoby? Miluji Tě tak daleko, vysoko a hluboko, kam až se prostírá má duše.“
Kapitola 1. 1817
M
arkýz z Castillonu vstoupil do salonu a usadil se do nejbližšího křesla. Zasténalo pod ním, jako by mělo vyviklanou nohu, to však markýze nijak nepřekvapilo. Zoufale se rozhlédl kolem a uvažoval, co si jen počne. Když se rozhodl vrátit do rodového sídla Castillonů, doufal, že bude alespoň obyvatelné. Po důkladné obhlídce však pochopil, že na sebe vzal příliš velký úkol. Krom toho neměl na větší úpravy domu ani pozemků dost peněz. O markýzi a jeho osudech by směle mohl vyprávět dobrodružný román. Jeho rodina byla jedna z nejstarších ve Francii a pyšnila se tím, že patřila k ancien régime. Po generace spoluutvářela velikost Francie, v každé části země k ní chovali respekt. Když po pádu Bastilly roku 1789 vypukla revoluce, vládnoucí markýz ani jeho choť zprvu nevěřili, že by se jich to mělo nějak dotknout. Pak v Paříži vztyčili gilotinu. Řada jejich přátel pod ní nalezla smrt a oni pochopili, že zůstat ve Francii je nebezpečné. 9
Markýz i jeho žena byli velice zcestovalí. Po zralé úvaze se rozhodli najít útočiště v Anglii, dokud revoluce neskončí. Nebyli jedinými šlechtici, kteří ze země prchli, proto je v Londýně přivítala řada jejich přátel. Mladý princ z Walesu dělal, co mohl, aby je co nejsrdečněji uvítal, a samozřejmě také vyjádřil své zděšení nad tím, co se děje ve Francii. K jejich radostnému překvapení se jim roku 1792, tři roky poté, co odjeli z Francie, narodil syn, jehož pojmenovali po dědečkovi – Jean-Pierre. Byl vychován v Londýně s ostatními émigrés ve společnosti mnoha anglických šlechticů. Markýz měl věhlas a zkušenosti téměř jako diplomat. Protože strávil v Anglii mnoho času coby svobodný i ženatý muž, měl tam celou řadu přátel. Ti jeho syna přivítali na svět a zachovali mu přízeň, i když vyrostl. Mladý Jean-Pierre byl velice chápavý hoch se šťastnou povahou. Navštěvoval školu v Londýně, kde se stal velmi oblíbeným. Své rodiče navíc těšil velmi dobrými výsledky. Proto se usnesli, že ho pošlou na Eton, kde studovala řada jeho přátel, a zahájili s vedením školy rozhovory o jeho možnostech stát se žákem této vybrané instituce. Byl příliš mladý, aby si lámal hlavu s děním ve Francii, ale jeho otec i matka měli velké obavy, když roku 1796 převzal Korsičan jménem Napoleon Bonaparte velení armády. Než si většina lidí v Anglii stačila uvědomit, co se děje, byla celá Evropa v ohrožení. Navzdory hladu, malomyslnosti a nedostatku vybavení povzbuzovala Napoleonovy jednotky planoucí víra a vitalita jejich vůdce. Jako účastník revoluce 10
teď Napoleon léčil šrámy na těle Francie s neobyčejným nadáním. Představoval novou naději pro budoucnost. Během dvou následujících roků zachránil Napoleon zemi před zhroucením, porazil všechny nepřátele s výjimkou Velké Británie a navrátil Francii její přirozenou svornost. Pak zavedl nové zákony, mezi nimiž byly i takové, které rušily výnosy proti émigrés. Vyzval tak stovky, tisíce uprchlíků, aby se vrátili domů. Tím si pochopitelně naklonil významné šlechtické rody, které unikly gilotině. Ačkoli však Napoleon pracoval na obnově země, nezbavil se těch, kteří za rozmetání starých pořádků nesli vinu. Naopak využil náklonnosti církve a émigrés, aby rozšířil to, čeho dosáhli. Ti, kteří se vrátili z exilu, dostali zpět pouhý zlomek pozemků a jejich feudální práva byla i nadále neplatná, ale podařilo se zachránit alespoň něco – dosud žili v domnění, že přišli o všechno. Jean-Pierre byl příliš mladý, aby si uvědomoval, jak ohromný problém to představuje pro jeho rodinu. Instinkty jeho otci i matce napovídaly, aby se chopili šance vrátit se do své rodné země a získali majetek, který vlastnili před revolucí. Na druhé straně si kladli otázku, jestli mohou malému Korsičanovi důvěřovat – objevil se tak znenadání a svoji moc si vydobyl v neuvěřitelně krátké době. Markýz z Castillonu byl nanejvýš inteligentní člověk a více než kdo jiný byl ohromen hmotným přínosem, který jeho zemi přineslo Napoleonovo vládnutí pevnou rukou. Jeho postavení ve Francii mu přinesly vítězné bitvy a úžasný vladařský talent. Na jaře roku 1802 jeho obliba dokonce ještě vzrostla. Vítězný mír na kon11
tinentě byl nyní korunován také příměřím s Anglií. Znamenalo to konec blokády a návrat francouzské koloniální říše. Dlouhé diskuse a večery plné obav z rozhodnutí, které měli Castillonové učinit, dospěly ke svému konci. Markýz a jeho choť se rozhodli, že se vrátí do Francie. Pro desetiletého Jeana-Pierra to představovalo konec jednoho světa a stěhování do jiného. Byl sklíčený a rozčilený, že musí opustit všechny své kamarády a spolužáky. Zároveň však bylo vzrušující přeplout Kanál a vkročit do země, o které slýchal už od narození, ale nikdy ji nespatřil. Castillonové odjeli přímo do Paříže, kde zjistili, že dům, který vlastnili před revolucí, je prázdný a čeká na ně. Nebyl samozřejmě právě ve stavu, ve kterém ho opustili, a to z prostého důvodu – byl zabaven a využíván jako jedna z mnoha nových státních institucí. Byl na tom nicméně lépe než většina domů a zámků jejich přátel, kteří je po návratu nalezli prázdné a vykradené. Markýz se z návratu do Paříže radoval, přišel však na to, že od doby, kdy s manželkou chvatně prchali v hrůze z gilotiny, se toho mnoho změnilo. Překvapivé bylo, že přes Kanál začínali proudit návštěvníci z Anglie – chtěli patrně spatřit zemi, o které toho tolik slyšeli. Napoleon Bonaparte se stal prvním konzulem a použil všechen svůj šarm, aby upoutal návštěvníky, mezi nimiž byla i řada šlechticů, se kterými se Castil lonové spřátelili v Anglii. 12
K britským turistům, kteří chtěli na vlastní oči spatřit oslnivé oslavy Napoleonových narozenin, patřili také lady Elizabeth Fosterová a Richard Sheridan. Přehlídky, audience a plesy nebraly konce. A právě tehdy se onen velký muž začal nazývat jen křestním jménem – Napoleon – což značilo počátek jeho legendy. Muž, kterým kdysi opovrhovali jako „obyčejným parvenu“, Angličany okouzlil svou přirozenou důstojností a šarmem. Lorda Abercorna fascinoval jeho úsměv a mladý lord Boringham rozvinul teorii, že by se Anglie neměla vměšovat do vztahu pana Bonaparta a zemí, které si podrobil. Britové byli celí dychtiví se po létech sporů s Francií usmířit. Castillonové se usadili. Chtěli si zařídit tak pohodlný a radostný život, jaký měli předtím, než byli nuceni opustit zemi. Zneklidňovalo je ovšem to, že si nemohli dovolit přepych, který dříve považovali za samozřejmý. Zatím museli kvůli Jeanu-Pierrovi žít v Paříži a na své venkovské sídlo zapomenout. Chlapce poslali do francouzské školy, kde se mu však pranic nelíbilo. Vzali ho tedy ze školy a sehnali soukromé učitele. „Brzy si zvykne,“ řekl jeho otec s přesvědčením. „Musí teď žít ve světě, který dosud nepoznal, proto ho musíme podpořit, jak nejlépe umíme.“ Markýz ani markýza nedokázali odolat mnoha pozváním, která od Napoleona obdrželi. Sám první konzul se chtěl s markýzem poradit – takovou poctu nemohli jen tak přejít. Poněkud je však znepokojovalo, jak daleko až může ambiciózní Napoleon zajít. 13
Své armádě vštípil kázeň a nadšení, což z něho učinilo postrach celého světa. Jak řekl markýzi: „Mám za sebou více než třicetimilionový národ, opilý vojenskou slávou a lačný po nových výbojích.“ Markýz pochopil, že všechno, co se stalo, bylo svým způsobem nevyhnutelné. Celá země velebila Napoleona jako nového Karla Velikého. Na náměstí Vendome vztyčili sloup podobný Trajánovu, který měl připomínat jeho vítězství. O rok později Napoleon otevřeně prohlásil, že Británie se – stejně jako všichni ostatní – Francii nikdy nepostaví na odpor. Konzulové začali cestovat sem a tam s depešemi, návrhy a zprávami, které si Anglie vyložila jako zlověstné výhrůžky. Rozhořely se dohady nad evakuací Malty a nad tím, zda Napoleon zaručí celistvost Turecké říše. V té době už však věci zašly tak daleko, že i kdyby se Napoleon Británii bezpodmínečně vzdal, nedokázalo by to zastavit vlnu, kterou svým hněvem uvedl do pohybu. Měl za to, že Británie jím pohrdá, a obezřetní Britové toho měli tak akorát dost. V březnu se v Nedělním salonku odehrálo zvláštní drama. Markýz i markýza byli u toho, když se Napoleon obořil na britského velvyslance: „Vy tedy chcete válku?“ Užaslý velvyslanec diplomaticky odpověděl, že po tolika letech válčení je pro jeho krajany mír požehnáním, jehož se nechtějí vzdát. „Ale vy mne teď chcete donutit k tomu, abychom bojovali po mnoho dalších let,“ odvětil Napoleon rozzuřeně. 14
Všichni zalapali po dechu a znepokojeně se po sobě podívali. Pak oznámil ruskému a španělskému velvyslanci, že Britové nedodrželi slovo. Nakonec odešel, nejprve však před vysokým a důstojným Angličanem mával svou holí tak, jako by ho snad chtěl probodnout. „Jestliže hodláte zbrojit,“ křičel, „budu zbrojit i já. Budete-li bojovat, budu bojovat také. Možná usilujete o zničení Francie, nám však strach nenaženete.“ Velvyslanec zachoval klid, ačkoli uvažoval, jak se bude bránit, pokud ho Napoleon napadne. Jen klidně zopakoval, že jeho země si nic z toho nepřeje. „Nechceme nic jiného než být s Francií zadobře,“ zakončil. Napoleon na něho znovu zařval a rozzuřeně odešel. Když se Castillonové vrátili domů, poprvé uvažovali o tom, jestli neudělali chybu, když se vrátili do Francie. Vypadalo to, že ačkoli se obě strany války obávaly, mohlo by k ní nakonec dojít. „Nemohou být přece tak hloupí,“ poznamenala markýza z Castillonu. „Trpělo přece tolik rodin, že nikdo nemůže chtít zase s někým bojovat.“ „Opravdu rád bych tomu věřil,“ odvětil její choť. „Mám ale pocit, že Napoleon si nedá pokoj, dokud neovládne celý svět.“ Příštího roku, právě po jedenáctých narozeninách Jeana-Pierra, byla vyhlášena válka. Zpráva, že královské loďstvo zajalo na moři dvě francouzské lodě, Napoleona nebetyčně rozběsnila. Okamžitě nařídil uvěznit všechny britské občany, kteří cestovali po Francii. Bylo jich na deset tisíc. Nastaly překotné snahy o útěk. Čtvrtý vévoda z Argyll dokázal uniknout jen díky tomu, že překročil švýcarsko-německou hrani15