Ještěrka (podle Ezopa)
Jeden tkadlec bydlel daleko za vsí. Celé dny seděl za stavem a tkal plátno, aby
si vydělal na nuzný chléb. Aby aspoň trochu užil voňavého vzduchu zvenčí, nechával dveře do světničky dokořán. Toho využila ještěrka a chodila k němu na návštěvu. Tkadlec ji nevyháněl, naopak – pohostil ji několika drobečky, které smetl ze stolu, u něhož jedl svůj suchý chléb. Tak to šlo nějaký čas a pojednou tkadlec zjistil, že se mu začíná dařit docela dobře. Tkalo se mu líp a rychleji, za plátno dostával víc peněz, už nemusel jíst jen suchý chleba, dokonce i nějaký groš po vzdáleném příbuzném, kterého ani neznal, podědil. Začal se cítit jako pán a ještěrka v kuchyni mu připadla nepatřičná. Tak ji vyhnal, ještě po ní hodil nůž a poranil ji. Dveře za ní zabouchl a víc ji dovnitř nepouštěl. Záhy se od něj štěstí odvrátilo. Onemocněl, nějaký čas nemohl pracovat, naspořené groše utratil a ještě nadělal dluh u hokynáře, aby neumřel hlady. Pochopil, že všechno dřívější skromné bohatství získal za dobrotu a vlídnost prokazovanou ještěrce a že ho teď štěstí opustilo, když ji ranil a vyhnal. Hluboce a upřímně svého činu litoval. Vydal se do lesa, aby ještěrku vyhledal a požádal o odpuštění. Našel ji a poznal podle jizvy na těle, způsobené jeho nožem. Ještěrka vyslechla jeho omluvu a prosbu za odpuštění. Pravila: „Odpustím ti, ale až se mi docela zahojí rána způsobená tvým nožem. Pamatuj si však, že i když se zahojí, jizva na těle mi zůstane. Bude to pro mne trvalá připomínka, že ti už nikdy nesmím důvěřovat. A do tvé chaloupky už nikdy nevkročím!“ Cestou domů tkadlec přemýšlel o tom, jak křehké je přátelství a důvěra mezi přáteli.
Petr Dragoun, 11 let
– 14 –
– 15 –
Vlk, koza a kůzle (podle Jeana de La Fontaina)
Tahle příhoda se vypráví o mnoha kozách, kůzlatech i vlcích, vždycky trochu
jinak, ale vždycky kůzle – na rozdíl od nezbedných kluků – maminku kozu poslechne. Dnes to nebude jiné. Koza šla na pastvu a před odchodem přikázala kůzleti: „To ti povídám, nikomu neotvírej, dokud neuslyšíš můj hlas a škvírou v prknech neuvidíš moje nohy. A abys mělo jistotu, zavolám na tebe heslo.“ – „Jaké heslo, maminko, co to je?“ – „No, řeknu třeba: Ať pojdou všichni vlci!“ vysvětlila koza a odešla. Kůzle za ní zevnitř zaklaplo závoru. Koza, už venku, ještě zavolala nahlas: „Nezapomeň, ať pojdou všichni vlci!“ a pospíchala na travnatou louku. To heslo zaslechl vlk, bloumající opodál. Hned pochopil, oč jde, a za pár chvil zabušil na dvířka kozího chlívku. Změnil hlas a jako koza zamečel: „Už jsem tady, ať pojdou všichni vlci!“ – „Jé, maminko, ty už jsi tady?“ podivilo se kůzle a běželo k vrátkům. V poslední chvíli se ale zarazilo a povídá: „Maminko, ukaž mi aspoň jednu nohu, já se mrknu škvírou!“ To bylo pro vlka nemilé překvapení. Pochopil, že se mu dneska kůzle podfouknout nepodaří, a odtáhl bez řečí s nepořízenou. Po návratu maminka koza své dítě pochválila: „Dobře, kůzlátko moje, že jsme se pojistili třikrát. Kdybychom se spolehli jenom na hlas a na heslo, ten podfukář by tě obalamutil. Čím víc jistot v životě máš, tím líp. To si zapamatuj, mééé dítě!“
Tomáš Dinaj, 7 let
Liška a lev (podle Ezopa)
Liška – a nebyla už nejmladší – poprvé v životě uviděla lva. Zahlédla ho dírou
v plotě. Ohromila ji jeho majestátní postava, pružný krok, svalnaté nohy s ostrými drápy, obrovská hříva a zuby, z nichž šel děs. Třebaže je dělil plot, zatajil se jí dech a strachem div nevypustila duši. Při druhém setkání se jí jen rozklepala kolena, sotva ho zdálky zahlédla. Třetímu setkání na úzké pěšině se nedalo vyhnout, uctivě mu ustoupila z cesty a zdvořile pozdravila. Pak ho zas jednou potkala – a to už si dodala kuráž a dala se s ním do řeči. Stalo se, že ani při dalším setkání s liškou neměl lev zrovna hlad, ani si jí nevšiml. Liška, domnívajíc se, že se jí lev asi bojí, se do něj pustila pěkně zhurta. Vynadala mu do nafoukanců, nevzdělanců, že ho vidí pořád se jen tak poflakovat a překážet. Ať jí kouká uhnout z cesty, nebo že si to s ním vyřídí, pohrozila mu. Bylo to její poslední setkání se lvem. Opravdu udatný se dlouho nerozmýšlí. A navíc – lev měl ten den zrovna hlad!
Veronika Tesařová, 10 let
– 16 –
– 17 –