© Petr Slavík, 2015 Fotografie © Petr Slavík, 2015 Fotografie na přední straně obálky © Jakub Kučera © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7462-859-7
Blízká setkání / Petr Slavík
JOTA / 2015
Delta Okavanga, Botswana, Afrika Delta Okavanga je rozsáhlá bezodtoká oblast v severozápadní části Botswany. Řeka Okavango zde vytváří vnitrozemskou deltu, která má v době nejvyššího stavu vody (od června do srpna) rozlohu okolo 15 000 km2 a je oázou v okolní poušti. Původně se Okavango vlévalo do rozsáhlého jezera Makgadikgadi, které však v důsledku klimatických změn zhruba před deseti tisíci lety vyschlo a zbylo z něj jen pár menších vodních ploch. Vody Okavanga tak narážejí na rozpálenou poušť Kalahari a postupně se vypařují, přičemž tvoří labyrint kanálů a ostrůvků. Největším je Chief‘s Island. Jde o bažinu, jejíž hloubka nepřesahuje dva metry. Teploty v létě zde dosahují až 40 °C. Ve východní části delty se nachází národní park Moremi. V únoru 2013 byla delta Okavanga uvedena jako jeden ze sedmi přírodních divů Afriky a v červnu 2014 ji UNESCO zařadilo jako tisící položku na Seznam světového dědictví.
Zelené písky
/ 15
16 /
/ 19
20 /
/ 21
Já Tarzan, Ty Jane Na hraně srázu vykoukne hnědá hlava. Rozhlédne se a na kámen se vyhoupne mladý samec dželady hnědé. Na rozdíl od dospělých samců nemá ještě hřívu, tak typickou pro tento druh opic žijících vysoko v horách. Není dlouho sám. Za okamžik se začnou objevovat i ostatní členové tlupy. Samička s mládětem na zádech, pak téměř dvacetikilový samec s výraznými rudými ploškami na prsou. Několik mláďat se pere na hraně propasti, ze které se vám zatočí hlava, jen nakouknete přes okraj. O pár metrů dál vylézá po skalách další rodina. Noc tráví v bezpečí a teple jeskyní v příkrých nepřístupných skalních stěnách. Začínají se krmit v ranním slunci. Z dálky svým zbarvením připomínají trsy uschlé trávy. Jsou jich spousty. Na okamžik se smísí se stádem koz a krav. Celý svah je posetý hnědými tečkami. V období sucha vytvářejí dželady skupiny až několika set jedinců. Kokrhání kohouta mi trhá sen. Převalím se na záda v dece, ve které přede mnou spalo bůhví kolik lidí. Dírami ve střeše vidím tmavě modrou. Svítá. Není třeba se oblékat. V oblečení, které mám na sobě už třetí den, lezu po horách, jím i spím. Poškrábu si nové bleší štípance na břiše a nazuju své půlboty. U jedné mi včera upadla podrážka, a tak mám trochu „pejračí“ chůzi. Vypucuju si zuby panákem džinu a za hlasitého chrápání nosičů, kuchařů a průvodců tiše opouštím barák patřící komunitě z blízkého údolí. Chenek kemp ještě spí. Jdu pomalu na hranu útesu, který je nejvíc zařízlý do krajiny. Na jeho nejzazší výspě stojí kamenná lavička. Je jich tu kolem
/ 47
kempu několik. Čert ví, kdo je sem do výšky tři tisíce sedm set metrů nad mořem dopravil. Sedám si na ten důkaz lidského všeprznitelství a chvíli poslouchám své vlastní srdce, než se uklidní. Slunce se válí po svazích kolem, líné udělat ten rozhodující krok, kterým vzbudí den v údolí hluboko pode mnou. Panorama Simien Mountains je v tom ranním světle zvláštně růžové. Vracím se do kempu, kterým mezi tím procházejí tlupy paviánů dželada. Drze se připojím ke skupině, která žije v jeskyních na útesech přímo pod kempem. Třináctičlenná rodina vedená jedním dospělým samcem s výhradním právem prvního milovníka celého harému. Dželady stoupají do svahu a já pomalu s nimi. Popojdeme, něco utrhneme, prohrabeme si navzájem srst. S každým takovým posunem jsem jim o kousek blíž. Až najednou sedím uprostřed opičí rodiny, jako bych byl její součástí. Mladá samička dřepí asi metr ode mne. Chvíli dělá, že ji zrovna zajímá něco na zemi. Pak se na mě chvíli upřeně podívá, snad s otázkou: „Ty Tarzan?“ Obnaží celou horní čelist s dlouhými špičáky, tak jak to umějí jen dželady. Jakoby v úsměvu. S výrazem „No ty sotva!“ se ke mně točí zády a má kariéra pána opic tak nadobro končí. S prvními kapkami deště rodinu opouštím. Déšť sílí, mění se v liják. Z horské stezky vyhnaní deštěm přicházejí další a další. Místnost je záhy plná zápachu mokrých hadrů. Tlačíme se těsně jeden vedle druhého. Je tak všem tepleji. Kuchař Joni na plynové bombě vaří večeři. Rychle se stmívá. U vchodu se krčí na bobku drobná horalka v promoklém šálu. Má roztomilý pršák a ústa plná drobných zoubků bílých jako perly. Neustále se směje. Bojuji s pokušením vstát a zeptat se jí: „Ty Jane?“ ale pak si vzpomenu na pobavený výraz dželadí samičky a raději přijímám nabízený plecháček s něčím na zahřátí. Zase prší. Sedím na zadní sedačce džípu a klimbám. Je to jediné místo, kde je trochu klid. V baráku komunity není kvůli špatnému počasí k hnutí. Mokré věci, nádobí, zásoby a všemožný bordel, na který si jen vzpomenete. Počasí je od mého příjezdu sem tak příšerné, že ani nemá cenu stavět stan. Stejně by jím za chvíli tekl potok. Na fotografování je jen pár hodin ráno, kdy svítí slunce. Dnes ale prší už od rozednění. Dželady jsem ani nezahlédl. Včera jsem se pokoušel s průvodcem najít endemické kozorožce, další vzácný druh savce, který žije pouze zde. Našli jsme stádo, ale bylo příliš daleko
48 / Petr Slavík
na protějším svahu. Než se nám podařilo přejít údolí, byli pryč. Když si tak pro sebe fňukám v autě, ozve se zaťukání na okýnko auta. „Ibex!“ culí se můj ozbrojený strážce a přehodí starou armádní pušku z jednoho ramene na druhé. Ukazuje prstem na stráň jen několik desítek metrů za kempem. Chvíli mi trvá, než rozeznám velkého samce kozorožce walia v nahnědlé trávě. Blížím se pomalu ke zvířeti, ale to jako by mě ani nevnímalo. Podle rohů se jedná o hodně staré zvíře. Když se dostanu až do vzdálenosti deseti metrů, napadne mě, co by se stalo, kdybych ho naštval. Sedím pár metrů od kozla s úctyhodnými rohy a jediné, co si vybavím, je reklama na limonádu, která končí slovy: „…v pohoděěěěě…“ Samec může dosáhnout hmotnosti až sto dvaceti kilogramů a v souboji se svým soupeřem umí své váhy plně využít. Tento samotář ale vypadá, že je na pozornost lidí zvyklý. Pomalu se vzdaluje od kempu, za ním s odstupem já a za mnou můj ozbrojený strážce. Musíme být v tom dešti na pohled dost legrační trojka. Jak se snažím dostat do záběru kozorožce i okolní skály, ani si nevšimnu, že jsem opět mezi dželadami. Odrostlé mládě sedí na větvi v úrovni mých očí a místo vzácného primáta připomíná spíš vodníka. Z husté hnědé srsti mu tečou čurky vody. Udělám poslední snímek kozorožce, zbývá jich už jen pár stovek kusů, a sleduji opičí tlupu při návratu do jeskyní. Přestává pršet. Už jen krápe. Dželady jedna za druhou mizejí za hranou útesu. Nahýbám se nad propastí, abych viděl, jak slézají po strmých stěnách skal do svých nočních úkrytů. Ve chvíli, kdy mi na mokré skále uklouzne noha, usoudím, že to pro dnešek stačí. Z posledních opozdilců rozeznávám už jen siluety. Na království dželad padá soumrak. V baráku je v tuhle dobu zase narváno. Proderu se tmou a zápachem mokrých hadrů ke kbelíku, který mi poslouží jako stolička. Piju místní gin s průvodci a pozoruji okolní tváře pokřivené mihotavým světlem svíčky. Přes závoj únavy a alkoholu vidím kluka, jak v té místnosti plné opileckého křiku sedí u lampičky a učí se. „Kolik stojí baterie do toho světýlka?“ ptám se Omara, který je klukovi nejblíž. „Asi dva dolary…“ Posílám přes plechový stůl klukovi stobirrovou bankovku a připadám si v té chvíli jako spasitel. „Bůh ti žehnej!“ ukloní se mi chlapec ve světle té zvláštní lampičky. Mám pocit, že jsem hned vystřízlivěl. Že jsem něco dostal já sám. Najednou už to
Já Tarzan, Ty Jane
/ 49
není jen kluk, ale Wubatu – student. Na matraci pak dlouho do noci koukám do černoty nad sebou a mám pocit, že mu něco dlužím. Snad to požehnání, i když v Boha jsem nikdy nevěřil. Možná chvíli pokory, kterou jsem po něm pocítil, v té místnosti plné horalů. „How was your dinner?“ Věta mi přišla jako docela dobrá hláška, protože jsem dostal místo steaku špagety. Když mi je přinesla roztomile se culící černoška, zeptal jsem se: „To je steak?“ „Ano, pane,“ odpověděla tak přesvědčivě, že jsem si netroufl pochybovat. Protože jsem včerejší noc trávil jako průtokový ohřívač jakési smrduté hmoty, doufal jsem, že jiné jídlo než indžera mírně pozmění můj trávicí rytmus. Že přejde na rytmus Afriky. Tedy podstatně pomalejší. Spaghetti al¾amatriciana po africku mě příliš nenadchly, tak jsem vzal nedopitou sklenici pinotage a šel si lehnout do jednoho z bungalovů. Cítil jsem na zadku každý hrbol silnic téhle země. Před chvílí jsem si hřál ruce o hrnek čaje ve čtyřech tisících metrech nad mořem a teď ležím nahatý na posteli a potím se. Mám z tohoto koutu světa vůbec rozporuplné pocity. Dvakrát mě ozbrojený doprovod eskortoval z národního parku Simien Mountains. Zabavili mi polovinu fotografického vybavení, abych nenatáčel bez povolení. Nepodařilo se mi vysvětlit, že s ním natáčet nelze. Jen jsem se díval, jak můj šestisetmilimetrový objektiv mizí v dřevěné kůlně. Vrátili mi ho až při odjezdu. Musel jsem opustit kemp, protože v něm byl štáb jedné slavné televize. Pak přišlo počasí, kdy nelze dělat vůbec nic. V mokru a zimě máte chuť všechno zabalit. Ale když jsem dnes ráno odjížděl z těch nádherných hor, svítilo sluníčko. Vzduch byl tak čistý, jak je to možné jen po dlouhém dešti. Na cestě pokryté vrstvou bahna uvízl náklaďák. Kolem se motala spousta lidí. Radili, tlačili, vtipkovali nebo jen tak zevlovali. Většinou se usmívali. Snad za to mohlo krásné ráno. Tak jsem tam stál po kotníky v bahně a taky se usmíval. Tahle země mi začala ukazovat svou rozmanitou tvář. Kaktusové ploty, oslíky táhnoucí náklad středem asfaltové silnice, náklaďák plný velbloudů, horala na koni se samopalem ruské výroby na zádech. Horské štíty, rovinu plnou políček, která připomíná Polabí na jaře, náhorní plošiny i savanu Velké příkopové propadliny. Ledové kroupy i žhnoucí slunce. Prach a bláto. Plná kontrastů, hrdá a nepokořená. Taková mi zůstala v srdci Etiopie.
50 / Petr Slavík
Simien Mountains, Etiopie, Afrika Simienské hory (někdy též Semienské hory či Simenské hory, podle různé transkripce z amharštiny do angličtiny) je vulkanické pohoří v severní Etiopii, o rozloze 220 km2. Nejvyšším vrcholem je Ras Dašen, který je současně nejvyšší horou Etiopie a desátou nejvyšší horou Afriky. Jde o jedno z mála míst v Africe, kde pravidelně sněží. Na části území Simienských hor byl v roce 1969 vyhlášen Národní park Simienské hory, který je od roku 1978 součástí Světového dědictví UNESCO. Simienské hory jsou tvořeny náhorními plošinami, oddělenými hlubokými údolími. Žijí zde tlupy dželad a vyskytují se zde vzácní kozorožci walia a vlčci etiopští. I přes svou nadmořskou výšku a drsné podnebí jsou Simienské hory hustě osídlené.
Já Tarzan, Ty Jane
/ 51
/ 53
/ 55
56 /
/ 57