Vydání této knihy finančně podpořili statutární město Brno, JUDr. Oktavián Kocián, JUDr. Petr Kocián, Ing. Jan Korbička, Markéta a Josef Riesnerovi, Pavel Řehoř, JUDr. Michal Pospíšil, DINEGO, spol. s r. o., MEDICAL MARKETING, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.
© Petr Gratias, 2015 © Fotografie archiv autora, Miloš Gregor, Bohdan Holomíček, František Kressa, Svatoslav Fiala a přátelé a příznivci brněnské rockové hudby, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978–80–7462–825–2
Petr Gratias
Decibely nad Brnem Tři desetiletí hlasité hudby za časů totality
TA 5 JO 01 2
ODPOSLOUCHANÉ DOBOVÉ POSTŘEHY A CITÁTY
„Ten rokenrol, soudruzi, to je ideologická diverze Západu vůči lidově demokratickým státům východní Evropy. Když tomu neučiníme přítrž, rozleze se nám tady jako mor…“ neznámý komunistický funkcionář na veřejné schůzi v Domečku na Starém Brně
„Bučku, ježišmáriááá, stlum ty decibaly…!“ hospodský Čoupek v Bosonohách okřikuje kapelníka The Madmen
„Eto očeň gromko…“ vedoucí družební výpravy sovětských komsomolců, registrující nástup Flamenga na koncertě na Stadioně
„Bjútls, Nebjútls, s takovýma vlasatýma syčákama ti kamarádit nedovolím…“ plukovník Československé lidové armády se striktně vymezuje k The Beatles před svým synem
„Člověče, co tady děláte? Vy chcete zpívat, vždyť vy máte nemocný hlas!“ „To je v pořádku, paní profesorko. Ten zpívá aji u mě…“ teoretička hlasového projevu a Gustav Brom při sólové přehrávce zpěváka Oldřicha Veselého
„Jestlipak víte, soudruhu Morávku, jaké a kolik funkcí má soudruh doktor Peter Colotka…?“ kulturně-politický člen komise při profesionálních přehrávkách, zkoušející kytaristu Miloše Morávka
„Vy chcete veřejně hrát populární hudbu a nic vám neříká název Ktož jsú boží bojovníci? Řekl bych, že máte hluboké mezery ve vědomostech… Předpokládám, že pro vás bude stejně velká neznámá i pojem Hospodine, pomiluj ny…“ hudební teoretik PhDr. Richard Mayer zkoumající znalosti uchazeče o kapelnický kurz
„Ti chlapci tak pěkně zpívají a hrají, ale proč mají název jako odporní američtí hrdlořezové ve Vietnamu, soudruzi? To je socialisticky nepřípustné!“ Jan Fojtík, hlavní ideolog KSČ, komentující vystoupení Rangers na přelomu šedesátých a sedmdesátých let
„Co čtete, soudruhu?“ „Pes – přítel člověka.“ kulturní ideolog Národního výboru města Prahy, zkoumající při profesionální přehrávce „kulturní úroveň“ Petra Kalandry
„Uvědomělý umělec socialistického státu musí mít i všeobecný politický přehled, soudruhu Koubku. Pak tedy budete zajisté vědět, kdo byl soudruh Chorlogín Čojbalsan…“ kulturně-politický člen komise, při přehrávkách zkoumající „znalosti“ kytaristy Martina Koubka
Tuto knihu věnuji všem hudebníkům, zpěvákům, skladatelům, textařům, zvukařům a bedňákům, ale i mecenášům a fanouškům, kteří už dávno opustili svou pozemskou pouť a odešli do hudebního nebe, kde, jak pevně věřím, se jim podařilo zrealizovat svoje sny, plány, ambice a uměleckou i řemeslnou dovednost, protože za jejich života mezi námi jim to nebylo dopřáno. Čest jejich památce! Petr Gratias
SYNKOPY 61 aneb Klikatá cesta od Mersey beatu přes west-coast až k hard rocku
T
řebaže tahle brněnská skupina má v názvu zavádějící číslovku, která přivádí k roku vzniku, není tento údaj úplně přesný. Skupina se začala formovat už v prosinci 1960 a víc než rok zkoušela, než se poprvé představila neveřejným vystoupením v zrcadlovém sále brněnského hotelu Slovan 25. ledna 1962. Pro pamětníky brouzdající se v historických souvislostech připomeňme, že Beatles vydali svůj první singl Love Me Do až 5. října 1962!! Zakládajícími členy byli Petr Směja (kytara) a Dušan Rozbořil, kterého ale na housle záhy nahradil Smějův spolužák Pavel Pokorný. Sestavu doplnili: Jiří Rybář (bicí), Pavel Smílek (klavír), Miloš Orság (akordeon) a Petr Fischer (klarinet). V listopadu 1961 do kapely přichází Jan Čarvaš (kontrabas). V začátcích to byl spíš orchestr reagující na dobové trendy v hudbě. V červnu 1961 odchází Fischer. Skupina Synkopy 61 se na jaře 1962 zúčastnila STM (Soutěže tvořivosti mládeže), kde zvítězila v městském i krajském kole. V září 1962 odchází Orság. Od října 1962 začala hrát pravidelně na nedělních tanečních čajích v ZK Vlněna na Gottwaldově ulici (nyní Cejl) a začala si postupně získávat svou posluchačskou základnu. Důležitý zlom přišel v říjnu 1964, kdy dochází k elektrifikaci kapely (baskytara namísto kontrabasu, dvě elektrické kytary) a rozšíření obsazení o Antonína Smílka (doprovodná kytara) a souro-
Smílek, Čarvaš, Směja, Rybář, Pokorný, Orság – 18. duben 1962
zence Michala a Alici Gärtnerovy (zpěv). Dochází také ke změně zřizovatele na ZK Dopravy a spojů a Synkopy 61 hrají ve známém sále U Kozáků v Žabovřeskách. Sezonu 1965/1966 působily Synkopy 61 pouze v kvartetu: Směja, Pokorný, Čarvaš, Rybář, a dochází k výrazné změně stylu: obrat k melodickému bigbítu. Synkopy 61 hodně přepracovávaly zahraniční skladby, kromě vlastní tvorby. Rybář (studující na textilní průmyslovce) přinesl v březnu 1965 SYNKOPY 61
/15
Poprask na laguně – 17. září 1966
od svého spolužáka Oldřicha Veselého první skladbu Modré oči a od té doby Veselý pravidelně zásoboval skupinu svými písněmi, které Synkopy 61 doaranžovávaly pro vokální vícehlasy a kytarový sound. Zde se odehrál v roce 1965 incident, který měl pro skupiny vážné následky. Po skončení akce se asi čtyři sta lidí snažilo na zastávce doslova vecpat do tramvaje č. 3, která přijela z Bystrce. Aniž mohl tehdejší průvodčí cokoliv ovlivnit, tramvaj se rozjela s rozdivočelými milovníky bigbítu, kteří si sami rozdali lístky a dali pokyn k jízdě. Uprostřed kopce na Minské ulici ovšem ještě odpojili vlečný vůz. Aby toho nebylo málo, kdosi z cestujících utrhl bzučák Nevystupovat a vyhodil ho za jízdy ven. Později bylo zjištěno, že proletěl otevřeným oknem přízemního bytu poděšenému spáči až do postele (!). Tahle „spanilá jízda“ skončila na Veveří před služebnou Veřejné bezpečnosti, před níž vystresovaný řidič 16/
SYNKOPY 61
tramvaje zastavil a na místě podal oznámení, co se děje v jeho soupravě. Veřejná bezpečnost zasáhla rozjařené cestující svými obušky a druhý den noviny o tomto incidentu přinesly zprávu… Pro Synkopy 61 tato záležitost měla nepříjemnou dohru. V obvodu Brno II, což obnášelo známé sály U Kozáků, Stadion a Besední dům, měly zákaz vystupování a asi za půl roku se jich ujal Vysokoškolský klub, v němž získaly svou základnu… V dubnu 1966 přišel na post sólového zpěváka Michal Polák (dříve Medic Club, Shakers). Díky Polákovi skupina získala cenný falzet, ale také nové kontakty. Se Synkopami 61 se například sblížili sourozenci Eva a Pavel Romanovi, reprezentanti Československa v krasobruslení – mistři světa v letech 1962–1965 a mistři Evropy 1964/1965. Pavel Roman projevil opravdovou velkorysost, a když jednou navštívil skupinu ve zkušebně, rozhodl se, že koupí Rybářovi novou bicí soupravu, a také to hned realizoval, čímž studující textilní průmyslovky získal nečekaně nové bubny, na které finančně dosáhnout nebylo v té době vůbec jednoduché… Na jaře 1966 skupina absolvovala úspěšný zájezd do Polska na Mezinárodní hudební festival v Gliwicích, kde zvítězila v konkurenci sedmnácti kapel. Na pozvání polské Jazzfederace koncertují ještě v témže roce v Gdaňsku pro 30 000 lidí a také ve varšavském klubu Stodola. Od 28. října 1966 až do 15. listopadu 1968 ve skupině působil jako náhradník za Pokorného, který byl v té době na vojně, kytarista a zpěvák Pavel Váně. Dne 12. května 1967 Synkopy 61 vystoupily na divadelním festivalu v jugoslávském Zagrebu. V Brně už v té době patřily mezi nejoblíbenější skupiny, jejichž posluchačská fanouškovská základna byla pravděpodobně nejmasivnější, čímž se řada jiných kapel nemohla pochlubit.
PROGRESS ORGANIZATION aneb Důkladná vokálně-instrumentální rocková psychedelie
H
istorické zamyšlení o brněnských bigbítových kapelách nyní nabízí profil skupiny, jejíž umělecká dráha byla relativně krátká, přesto se skupina dokázala zapsat nejen do brněnské, ale i československé historie jako jedno z nejzajímavějších seskupení, které má dodnes svoje místo na naší scéně, třebaže je vzpomínaná především pamětníky… Kytarista a zpěvák Pavel Váně, který po návratu Pavla Pokorného z vojny opustil Synkopy 61, toužil založit skupinu, kde by mohl prosazovat odvážnější hudební ambice. Spojil se s bubeníkem a zpěvákem Zdeňkem Klukou, který odešel ze skupiny Atlantis, aby se i on mohl věnovat vytváření hudby podle vlastních představ. Jejich zájmem bylo propojit vokální složku s výraznějším instrumentálním podílem a hledali k sobě vhodné spoluhráče. Na podzim 1968 se začala pomalu formovat nová skupina. Ve snaze deklarovat odvážné hudební představy vznikl i název Progress Organization. Váně oslovil kamaráda Jana Sochora, který v Brně studoval na VUT a přivydělával si po nocích jako barman v podniku Zlatoroh – protože věděl, že Sochor hraje na klavír, varhany, saxofon, kytaru a dokonce lesní roh, a navíc má zajímavý čistý průrazný vokál. Nakonec skupinu doplnil baskytarista a zpěvák řeckého původu Emmanuel Sideridis, jehož spoluhráči ze skupiny Believers v létě 1968 emigrovali do zahraničí a on zůstal bezprizorní. Jejich repertoár v raných fázích představovaly coververze skladeb od Beatles, Small Faces, e
Premiéra Progress Organization v divadle Reduta – 3. duben 1969
Who, Cream, Procol Harum, Traffic, ale nejvíc jim učarovali newyorští rockoví symfonici Vanilla Fudge, jejichž spojení důrazné rytmiky, kytary a varhan s výraznou vokální složkou bylo v dané době jedinečné. V repertoáru Progress Organization byly např. jejich skladby You Keep Me Hanging On a People Get Ready (ani jedna ze skladeb nebyla ani pro Vanilla Fudge autorská). Všichni členové skupiny se ale velmi brzy zaměřili i na skládání vlastních skladeb. Skupina trvala na zapojení varhan do instrumentace kapely, a tak si Sochor, který do té doby hrál na klavír, zakoupil (díky podpoře rodičů PROGRESS ORGANIZATION
/61
Kluka, Váně, Sochor, Sideridis
a brigádami při studiu) české varhany Delicia. Na tehdejší poměry to byl drahý nástroj. Později je vyměnil za značku Vox Jaguar. Premiéra Progress Organization se odehrála v divadle Reduta 3. dubna 1969. Byla úspěšná a zúčastnili se jí nejen bigbítoví příznivci, ale i hodně hudebníků. Nedlouho poté na 1. máje skupina slavnostně zahajovala otevření Bav Clubu (Šelepky), vedené Miloslavem Bernátkem, který se stal jejich druhým manažerem. 19. června 1969 Progress Organization vystupují spolu s dalšími předskokany (Synkopy 61 62/
PROGRESS ORGANIZATION
a Blue Effect) před slavnými americkými Beach Boys na Zimním stadioně. Skupině se nevyhnuly technické potíže, když americký technik omylem odpojil Sochorovy varhany a navíc rozčileného hudebníka málem zranilo nezajištěné klavírní křídlo. Skupina brzy přesáhla význam Brna a koncertovala i na řadě dalších míst v republice a jejich sláva a uznání stoupaly. První vlastní skladba at’s How ings Go se bohužel nezachovala, ale kapela nahrála v improvizovaných podmínkách v Janáčkově divadle autorské skladby Snow In My Shoes (Kluka) a Fortune Teller (Sideridis), kde byl cítit dotek soulu, jazzu i blues, ale i velmi zajímavou skladbu Klíč k poznání (Sochor), kterou opatřil textem František Jemelka. Skladba vykazovala koncepční, na svou dobu hodně odvážnou strukturu, kde se spojovala psychedelie s vokály a tvrdším rockem. Skladby vyšly v produkci Aleše Sigmunda na EP desce nahrané rychlostí 33⅓, kterou vydala nezávislá firma Discant v Brně. Na albu spolupracovali i jazzmani Orchestru Gustava Broma. EP vyšlo až v r. 1970 a dodnes je sběratelským unikátem. Skupina dále koncertovala a získávala i vavříny – vítězí na soutěžním bigbítovém festivalu v Táboře, na Jazzuniversiádě v Českých Budějovicích skončila jako druhá za bratislavskými Collegium Musicum, což hodně posílilo jejich pozici. 21. srpna 1969 se neplánovaně Váně „zúčastnil“ demonstrací občanů proti okupantům a během represí byl zbit lidovými milicemi a zatčen veřejnou bezpečností a zadržen několik týdnů ve vazební věznici v Bohunicích. Utrpěl řadu zranění na těle i na duši. Progress Organization zatím odehráli několik vystoupení s náhradními hudebníky a čekali, až se Váně vrátí…
KERN aneb Hardrockoví harcovníci v metalových kulisách
M
ezi další rockové skupiny, které vznikly v bosonožsko-troubské bigbítové (rockové) líhni, lze bezesporu zařadit skupinu, která nejenže se později dostala na profesionální statut, ale proslavila se i daleko za rámec jihomoravské metropole. V Bosonohách se sešlo několik nadšenců, kteří byli uhranuti rockovou hudbou. Ve snaze převést svoje plány v činy vytvořili páteř příští kapely a začali na prahu léta 1978 zkoušet v Katolickém domě v Troubsku. Byli to Slávek Karásek (elektrická kytara), Bohumil „Bob“ Šmíd (sólový zpěv, kytara), Dalibor Dunovský (baskytara) a Jiří Obzina (bicí nástroje). Instrumentalistické posty nakonec doplnil Petr Kurfürst (sólový zpěv). Sdružení přijalo stručný a úderný název Kern. V květnu 1979 získala skupina po hudební přehrávce v Chudčicích na Brněnsku I. kvalifikační třídu. V této době se uvnitř kapely dosud neprojevovaly autorské ambice, a tak reagovala na dobově známé skupiny zejména britské provenience – Whitesnake, Rainbow a Dio, tedy představitelé syrového, ale melodického hard rocku. Skupina nejprve vystupovala na půdě místa zrodu v Bosonohách, ale postupně se jejich název začal objevovat na plakátech kulturních domů v řadě obcí na Brněnsku, kde se brzy stala středem pozornosti vlasaté mládeže. Nějaký čas se skupině dařilo existovat mimo dozor kulturních inspektorů, ale popularita a zájem o Kern, kteří propagovali „západní“ anglicky zpívaný repertoár, začaly soudruhy mírně „znervózňovat“.
Kern ve zlatých časech – 1988
V r. 1980 přichází na post druhého kytaristy Antonín „Tony“ Vodička. Počátek osmdesátých let byl v USA a ve Velké Británii ve znamení raketového nástupu heavy metalu. Také v československém prostředí na tuto okolnost reagovalo KERN
/85
Jaroslav „Slávek“ Karásek, Antonín „Tony“ Vodička, Libor „Tygr“ Machata, Jaroslav Albert Kronek, Karel „Karlos“ Vodička
poměrně hodně skupin. U kapely Kern se jednalo spíš o kompromis mezi hard a heavy. Nové trendy kapela sice přijímala, ale zároveň (díky oblibě) se nevzdávala starých hardrockových principů. V r. 1980 zaujímá post druhého zpěváka kapely Jaroslav Albert Kronek (rodák ze Zastávky u Brna), jehož pronikavý baryton sice neměl onen forsírovaný metalový tenor jako Kurfürst, ale stal se charismatickou personou kapely. Následně odchází do vojenské služby Dunovský, jehož nahradil František „Goliš“ Drápal, který záhy přechází 86/
KERN
do kapely Bronz, a jeho místo zaujme baskytarista Libor ,,Tygr“ Machata. V r. 1983 přijímá nabídku Pavla Váněho do skupiny Bronz i Jiří Obzina a za bicí soupravu zasedne druhý z bratří Vodičků – Karel řečený „Karlos“. Příchodem Kronka a Machaty se výrazně posiluje autorský potenciál skupiny a Kern cíleně začínají do svého repertoáru zařazovat stále více vlastních písní. Také výrazněji stoupá počet jejich příznivců. Ve jmenované době bylo normální, že na jejich vystoupeních bylo běžně 500 až 800 návštěvníků. Na tehdejší brněnské i venkovské scéně už tehdy působila jejich konkurence, skupiny Titanic, Dogma Art a Krabat, aniž si navzájem tyto kapely „odebíraly“ publikum. V r. 1983 po diskriminačně laděném a nesmyslném článku Nová vlna se starým obsahem v časopise Tvorba byl uspořádán „hon na rockové čarodějnice“, bez ohledu na stylové zaměření, a totalitní režim chtěl záležitost kolem rockové hudby vzít pevně do svých rukou. Všechny rockové skupiny musely pravidelně chodit na hudební přehrávky a absolvovat politické pohovory na téma společenské angažovanosti a obecné orientace ve světě rozděleném tzv. „železnou oponou“. Vlastní autorská tvorba se stává nežádoucí a playlist musí být tvořen z převzatých písní hudby „východního bloku“. Na skupinu Kern, zařazenou do nejnižší kvalifikační třídy, dopadá i ekonomicky záměrně znevýhodňovaná sazba 30 Kč na hodinu (!). Den před přehrávkou se kapela dozvěděla, že komise bude vyžadovat od jednotlivých hudebníků sólo. Karel Vodička už měl v té době dva velké bubny (kopáky) a osm tomů a jeho sólo porotu složenou z důchodců málem odrovnalo. V r. 1984 odchází Kurfürst, protože jeho náročná studia architektury na Vysokém učení technickém bránila paralelně provozovat členství v rockové skupině.
DUNAJ aneb Progresivní alternativní veletok překračující hranice
J
en málokterá skupina na brněnské a posléze československé scéně druhé poloviny osmdesátých let překvapila takovou hráčskou vyspělostí, neuvěřitelnou kreativitou, a třebaže patřila do kategorie alternativního rocku, mohla se pochlubit dokonce i velmi slušným obchodním úspěchem, což v této oblasti nebývá tak úplně běžným jevem. Volná sdružení spřátelených muzikantských a hereckých duší, která vyznávala i v době totality autorskou, muzikantskou a interpretační svobodu, nezávislou na trendech a módách či diktátu doby, se pohybovala kolem skupin Maňana (1980 až 1984) a Kolektiv (1986). Bubeník bývalé jazzrockové (později novovlnné) skupiny Nucleus a alternativní Ještě jsme se nedohodli Pavel Fajt a houslistka, zpěvačka a herečka Divadla Na Provázku Iva Bittová se rozhodli po velmi úspěšném albu „Bittová & Fajt“ přizvat ke spolupráci na další projekt širší muzikantské zastoupení ze skupiny Kolektiv, a protože jim bylo nabídnuto Pantonem nahrání nového alba, sešla se celá společnost v nahrávacím studiu, kde nakonec vzniklo album „Dunaj & Iva Bittová“ (1989). Předcházel mu ovšem singl Zrcadlový sál / Plné nebe (1988). Tím vznikla v roce 1987 skupina s dodnes démonickým dozvukem Dunaj, kterou tvořili Iva Bittová (zpěv), Josef Ostřanský (kytary, zpěv), Jiří „Kolšák“ Kolšovský (zpěv, kytara, percussion), Vladimír „Venca“ Václavek (baskytara, kytara, zpěv) a Pavel Fajt (bicí nástroje, percussion). Hostem
Koudelka, Ostřanský, Kolšovský a Václavek
na albu byl pražský kytarista Pavel Richter (Pavel Richter Band), známý spoluprací s alternativním písničkářem Oldřichem Janotou. Debutové album vzbudilo značnou pozornost nejen u odborné kritiky, ale i u náročnějších posluchačů a bylo jasné, že na brněnském (ale i československém) alternativním hudební nebi vyšla nová hvězda. Třebaže Bittová neměla s rockem nic společného a pohybovala se v oblasti folkloru a folku, její rocková proměna byla fascinující. Nahrávací proces ve studiu byl ale pro mladé hudební alternativce šokem. Skupina Dunaj přišla DUNAJ
/139