Issuu

Internetové fórum Southampton StudentNet neděle, 5. února 2012

Téma: Neštěstí Ví někdo, co se stalo u řeky? Jsou tam všude sami policajti a sanitky. A. Simon, 8:07 Jo fakt. Hemží se to tam poldama. Johnny R. byl zrovna veslovat a říkal, že uzavřeli celej břeh. Ash, 8:41 Doufám, že se nikomu nic nestalo, ten splav je pěkně zrádný. Už tam měli dávno postavit plot. Minulý měsíc se tam utopil nějaký pes. Clare Bear, 8:48 Zrádnej asi jo, ale to by musel bejt člověk fakt motovidlo nebo mít pořádnou smůlu a sletět přes zábradlí do vody. Woodsy, 9:20 Nejspíš nějakej homelesák. Biloložka Rebecca, 09:54 Na Twitteru píšou, že to byl nějakej kluk, co se při rozlučce vsadil, že vyleze na ten most. Prej se při tom praštil do hlavy a zůstal v bezvědomí. Chodil jsem tam na ryby..., ta voda je v zimě pěkně ledová. Za pár minut se dostaneš do hypotermie a šmytec. Je tam fakt drsnej proud, stáhne tě to dolů, ledaže bys byl mega dobrej plavec. Graeme, 10:01

Prý to bylo oblíbené místo sebevrahů. Vážně. 1992, 10:20 Teda to jsou pohřební řeči, nechcete toho nechat? Jak se asi cítí ty jejich rodiny, když to tady čtou? Jacko, 10:40 Tak rodina sem asi sotva bude chodit, ne? Leda tak sadisti jako ty a já, Jacko, co nemají skutečný život! Mazda Man, 10:51 Brácha je u hasičů a říká, že to byla nějaká bývalá studentka – jmenovala se nějak jako Alice Samsonová. Main Man, 10:58 Nějaká Alice Salmonová chodila s bráchou do třídy. Že prej to byla kočka. Harriet Stevens, 11:01 Na Facebooku je spousta Alicí Salmonových. Ale jenom jedna na naší univerzitě. Na proﬁlu nic vyvěšeného nemá od včerejška odpoledne, naposled psala: „Dneska jdem pařit do Flames, už se nemůžu dočkat. Ona bydlela v Southamptonu? Katie Perryfan, 12:01 Panebože. Zrovna jsem se dozvěděla o Alici Salmonové. Já ji tedy neznala, ale stejně mi to připadá šílený. Neměla děti, že ne? Prosím, řekněte někdo, že to NENÍ pravda. Sirotek Anička, 12:49 Fakt jsou tam mraky policajtů. To je divný, ne? Tak to asi nebyla nehoda? Simon A, 13:05

Celé odpoledne. Byla se mnou v ročníku, jestli je to „ta“ Alice Salmonová. Bydlela v Portswoodu, pak v Polygonu, v posledním járu. Teď je v Londýně, dělá v médiích nebo tak něco. I když to bych teda neřekla, že by se chytla v téhle branži. Gareth1, 13:23 Alice Slanečková jsme jí říkali! To snad nemůže být pravda. Co nějakou pietní stránku na Facebooku? Eddie, 13:52 Copak ryby neumí plavat? Smithy, 13:57 Nes.r, Smithy, tos přepísk. Deb.le. Medvěd, 13:58 Nechodila s nějakým klukem ze Sotonu? To byla ta pihovatá holka, ne? Pořád nosila různý čepice? Ne-obyčejná-jana, 14:09 Univerzita vydá k této události v brzké době oﬁciální prohlášení, do té doby je nevhodné psát komentáře. Z tohoto důvodu bude vlákno dočasně uzamčeno. Administrátor StudentNet Forums, 14:26

Dopis profesora Jeremyho Cookea, 6. února 2012 Milý Larry, tak už to vím. Věř nebo nevěř, doslechl jsem se to přímo od profesorského sboru u nás na univerzitě. Jo,

tam se doslechneš leccos, například že kolega měl menší karambol s novým autem nebo že Tesco má v plánu vybudovat nový supermarket u kruhového objezdu nebo že tvůj poslanec přišel o křeslo v doplňovacích volbách, ale o tom, že někdo zemřel, to se člověk doslechne jen zřídka. Bylo to v pondělí ráno a já si ve sborovně luštil křížovku v Timesech. „Křestní jméno na devět,“ bručel jsem si polohlasem. „Potřebuju sedm písmen.“ Nikdo nereagoval. Čekal mě očistec tří přednášek v prvních ročnících. Kolem mě se nesl hovor jako obvykle. „Víte něco o té mrtvé studentce?“ slyšel jsem Harrise. Pak bylo najednou ticho a každý čekal, co řekne dál. Ten samolibý prcek vždycky věděl, jak zapůsobit na obecenstvo „Ta utopená, celý víkend o tom mleli v televizi.“ To mi uniklo. Jako obvykle. Na zprávy se dívám jen s největším sebezapřením; většinou je to prašť jako uhoď, kecy a nesmysly, tak depresivní ve své předvídatelnosti. Myslel jsem, že evoluce nás měla učinit civilizovanějšími. Kromě toho jsem přerýval zahradu. „Že prý uměla dobře plavat, říkali v Points South,“ přisadil si kdosi. „Jo, ale v Points South taky tvrdí, že globální oteplování neexistuje!“ opáčil někdo další. Nic nerozproudí konverzaci v profesorské sborovně jako smrt člověka. Jestlipak se budou takhle bavit o mně, až na mě přijde řada. „Tu jsem učila,“ ozvala se jedna z profesorek. „To byla ta Salmonovic holka.“ Cítil jsem, jak mi povolily prsty, noviny mi z nich málem vypadly. Ach bože. Alice ne. Ne, Alice ne, prosím, kdokoliv, jen ne moje Alice.

„Jo, měla moc ráda Plathovou – jak případné,“ dodala „Milá holka. Docela chytrá.“ Další hlasy. Našel ji nějaký muž se psem, napřed myslel, že je to pytel s odpadky. Podle všeho slavila s přáteli, nějaká dámská jízda, s kamarádkami blbly v nafukovacím člunu. „Alice Salmonová, myslíte tu, co absolvovala v roce 2007?“ zeptal jsem se tak nenuceně, jak jsem dokázal. „Jo, přesně ta,“ řekl Harris. Tohle se tě netýká, Jeremy, řekl jsem si. Už dávno ne. Hleď si své křížovky. Za chvíli předstoupíš před nevzdělané stádo prváků a budeš jim přednášet o mezikulturní diverzitě v příbuzenských vztazích. Pak půjdeš do nemocnice na prohlídku a pak domů a v kuchyni ukuchtíš něco z mořského okouna. Jenomže problém je, Larry, že obraz Alice se mi uložil hluboko v mozku. Zkusil jsem si ji představit, vážnou a nehybnou jako Ofélii na Millaisově obrazu, jak se vznáší ve vodě tváří k nebi, s šaty vlnícími se v drobných vírech. Až na to, že řeka Dane není žádná průzračná říčka z představ Johna Everetta Millaise; je špinavá a zrádná, zanesená odpadky a plná potkanů. Za tu chvíli, kdy jsem marně zkoušel přijít na další tři slova v křížovce – většinou jsem ji vyluštil, než jsem dopil kávu, ale jak se zdá, v poslední době se mi nedostává informací – stala se jinou osobou, než jsem si pamatoval: teď hrála tenis na krajské úrovni, měla výbušnou povahu a mluvila francouzsky, skoro jako rodilý mluvčí. Nic z toho ovšem nebyla pravda, jen mé představy. „Prý to byla šťabajzna,“ utrousil někdo z vyučujících. „Kristepane,“ vybuchl jsem, „slyšíte se vůbec? Jste jako supi.“ „Aby tě nekleplo, starouši,“ zavtipkoval kdosi. Někdo přihodil vtipnou hlášku, jak vám po smrti vyrostou

vlasy a nehty, ale telefonních hovorů bude ubývat a konverzace nabrala jiný směr: zdravotnictví, Levensonova zpráva, poslední kolo vyjednávání o platech, situace v Sýrii. Vzpomněl jsem si na její promoci. Nikdo se nepodivoval nad tím, že jsem tam přišel. Proč taky – byl jsem uznávaným členem profesorského sboru. Součást establishmentu; jedno z koleček systému. Jenom jsem přišel ročníku 2007 popřát šťastnou cestu do života, vyprovodit je při vstupu do toho velkého širého světa. Stál jsem tiše v pozadí – to by byl hezký epitaf, jestli nějaký budu mít – a sledoval Alici, teď už dospělou, jak odchází. V taláru a akademickém baretu vypadala nádherně. Doufal jsem, že tam potkám i její matku, ale buď jsem ji přehlédl nebo se mi vyhnula. Elizabeth. Nebohá žena. Jak se asi dozví tu zprávu? Patrně od policie, jistě ji navštíví osobně, nebudou telefonovat. Bůh ví, co to s ní udělá, měla vždycky tak křehkou duši. Pamatuji se, jak vypadala, když plakala. Její matka, o ní teď mluvím, Larry, ne o Alici. Ta podivná technika jejího žalu: způsob, jakým její tvář změnila tvar, způsob, jak se proměnilo celé její tělo. Upustil jsem noviny. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy, a to nedokážu brečet už pětadvacet let. „Endeavour,“ zavolal Harris přes celou sborovnu. „Křestní jméno na devět. Endeavour – tak se jmenoval inspektor Morse.“ Měl pravdu. Náš všeználek. Omlouvám se, že si před tebou takhle vylévám srdce, Larry, ale ty jsi jediný člověk, ke kterému můžu být upřímný. Už jen vzít pero (dopis psaný rukou, není to nádherné, hotový pravěk) a napsat obvyklý pozdrav mi přináší takovou útěchu. Netřeba zbytečných slov, zdržovat se formalitami, můžu být skutečně sám sebou.

Jistě ti nemusím říkat, aby ses o tom nikomu nezmiňoval, ale vím, že to nakonec bude mít neblahé následky. Nezasloužila si umřít, Larry. Navždy tvůj Jeremy

Proﬁl Alice Salmonové na Twitteru, 8. listopadu 2011

Příležitostný uživatel, ráda nakupuje. Názory (většinou) vlastní. Vyžaduje jemné zacházení. Při nálezu vraťte odesílateli. Jinak nejradši mám nízkotučné napěněné latté...

w Z deníku Alice Salmonové, 6. srpna 2004, věk 18 let Proč nemůžu mít normální rodiče? Před chvílí vrazila máma do pokojíčku, sedla si na postel a začala prudit. „Jak je ti?“ zeptala se. To poslední, co jsem potřebovala, bylo kázání. Všechno se kolem mě točilo. „Přestaň mě pořád kontrolovat,“ řekla jsem jí. „Jenom mám starost.“ To je sice moc hezké, ale jestli mě má fakt tak ráda, jak říká, tak mi snad může dát na chvíli pokoj. Ona prostě nesnese, když vidí, že je mi fajn.

„Nemůžeš takhle pít, vždyť by se ti mohlo něco stát,“ řekla a pohladila mě po čele. To je celá ona. Podle ní se život skládá ze samých katastrof, které na vás číhají na každém rohu, ale takhle může přemýšlet jen ona. Já tedy ne. „Zlé věci se stávají, když je člověk střízlivý,“ namítla jsem tajemně. „Alespoň jednou mě poslouchej, Alice!“ To bylo také pěkně sprosté, protože tohle dělám celý život. Nic jiného mi totiž nezbývá. „Už se nemůžu dočkat, až odtud vypadnu,“ řekla jsem. Odpočítávám dny. Konec září a pak mě čeká Southampton. Máma byla jak umanutá, že na tuhle školu v žádném případě, že prý jedině Oxford, že jsem blázen, když si nechám ujít takovou příležitost. To je její – ty její rady a pokyny, hlavně že jí se to netýká. Moc hezky si to představovala, ten můj život: pilná studentka se samými jedničkami, která si najde hodného mužíčka a bude mít 2,4 dětí nebo z ní bude abstinující jeptiška. To určitě, jít na Oxford mezi tu bandu snobů. Teď zase, že prý v pátek musím být doma do půlnoci, a včera z ničeho nic oznámila, že se jí moc nelíbí, že jdeme do V. „Možná že ty bys měla pít, nebyla bys pak tak nudná,“ řekla jsem. Začala sbírat moje oblečení z podlahy, shrbená jako stará babka, a vztekle je házela do koše na prádlo. Byla fakt pěkně nabroušená. „Kristepane, nech moje věci na pokoji! Proč musíš pořád prudit?“ Nepřestala a kousala se do rtů a vypadala jako vypuštěný balonek na konci večírku. „No tak promiň, že si dělám starost o svou dceru, omlouvám se, že tě mám ráda!“ „Tak jsem to nemyslela, myslela jsem –“

„– co přesně jsi tím myslela?“ „Že si prostě hraješ na svatouška,“ řekla jsem a použila své oblíbené slovo. Když jsem byla malá, každý den jsem si do deníku napsala nějaké nové slovo, ideálně několikaslabičné nebo učené (nejlépe obojí), komplikované a hodné chvály, takové, které udělá dojem na každého, kdo by náhodou narazil na mé texty, ne že bych to dovolila někomu v celém širém okolí. Všechny moje staré deníkové zápisy jsou pryč – shořely – a tento, drahý čtenáři, je mládeži nepřístupný! Tohle jsou střípky mě samé, to, co lidi nevidí. Jako černá skříňka v letadle. Mohla bych klidně tohle všechno napsat, protože nikdo kolem mě neposlouchá, klidně bych mohla být neviditelná. Máma říká, že se zblázní steskem, až vylétnu z hnízda, a to ve mně vyvolává představu, že jsem ptačí mládě, velké ošklivé ptáče jako pštros nebo čáp, ne půvabné a elegantní, a když jsem si na to vzpomněla, měla jsem chuť vrátit posledních pár minut. „Proč ty nikdy nepiješ?“ zeptala jsem se. „To je dlouhá historie,“ řekla. „Je to složité.“ Tím mě taky rozčiluje. To já mám složitý život. Ona jen musí chodit do té pitomé práce ve stavební spořitelně a nosit visačku „Elizabeth Salmonová, hypotéční poradce“, a buď dávat peníze lidem, kteří si nemohli dovolit půjčku, nebo je nedávat těm, kteří si to dovolit můžou. O své kariéře na univerzitě nikdy nemluvila, ale muselo to být milionkrát zajímavější než pracovat v blbé spořitelně. Znovu jsem pomyslela na V., na texty, které mi chodily od Meg, fotky Pink a Kings of Leon, jak stojí na pódiu a lidi mávají rukama ve sluneční záři, a dostala jsem vztek. „Ty prostě jenom žárlíš,“ řekla jsem.