Issuu

Sisters of Treason

VE STÍNU TRŮNU

JOTA / 2015

TUDOROVSKÁ

SKOTSKO

Jakub Stuart = Markéta Tudorovna JAKUB IV.

Jindřich Tudor = Kateřina Aragonská JINDŘICH VIII.

Jakub Stuart = Marie de Guise JAKUB V.

„Krvavá Marie“ MARIE I. TUDOROVNA

Marie Stuartovna = Jindřich Stuart Lord Darnley KRÁLOVNA SKOTSKA

Jakub Stuart JAKUB VI. SKOTSKÝ JAKUB I. ANGLICKÝ

Monarchové jsou zapsáni tučným písmem a uvedena jsou pouze manželství, z nichž vzešli dědicové.

A STUARTOVSKÁ LINIE

ANGLIE Jindřich Tudor = Alžběta z Yorku JINDŘICH VII.

• Anna Boleynová • Jane Seymourová Marie Tudorovna = Charles Brandon královna Francie vévoda ze Suﬀolku

Alžběta Tudorovna Eduard Tudor ALŽBĚTA I. EDUARD VI.

Frances Brandonová = Henry Grey vévodkyně ze Suﬀolku vévoda ze Suﬀolku

LADY JANA GREYOVÁ Kateřina Greyová = Edward Seymour hraběnka z Hertfordu hrabě z Hertfordu

Edward Seymour vikomt Beauchamp

Marie Greyová

omas Seymour

Červenec 1554, biskupský palác ve Winchesteru Marie Greyová

„ eďte klidně, Marie Greyová,“ napomenula mě paní Poyntzová hlasem stejně kostnatým, jako má i prsty. „Vy se pořád tak vrtíte.“ Zaplétala mi vlasy a hrozně moc při tom utahovala stužky. Nejradši bych na ni křikla, ať už přestane, ať se mě už ani nedotkne. „Tak,“ řekla nakonec, nasadila mi na hlavu čepec a uvázala jej pod bradou. Mám ho přes uši. Slyším v nich hukot moře, tak jako ho bývalo slyšet v té veliké mušli na Bradgate. To by mě zajímalo, jestli tam ta mušle pořád je, ale už se to nikdy nedozvím, když už nám teď Bradgate nepatří. „Magdalena vám pomůže obléci šaty.“ Pošťouchla mě k té tmavovlásce, ale ta se zamračila jako čert. „Já jsem ještě ne –,“ ohradila se Magdalena. „Udělejte prosím, co vám říkám,“ přerušila ji paní Poyntzová. Nemá hlas ani tak kostnatý, má ho přímo ocelově nezlomný, jako výztuž pod mými sukněmi. To děvče jen obrátilo oči v sloup a pak si vyměnilo pohled se sestřenicí Markétou sedící vedle. Je tu všude velký nepořádek: z truhel čouhá šatstvo, na parapetech se válejí čepce, šperky ledabyle visí přes hrany stolků a víka šperkovnic, ve vzduchu se vznáší hustá přehnaná vůně snad tuctu různých parfémů. Člověk se může sotva hnout, aby hned do někoho nešťouchl, tak jsme tu namačkaní, děvčata se

n 19 m

musejí navzájem přelézat, když si chtějí něco podat. Maman taky bydlí společně s pěti dalšími dámami, ale jejich komůrka má aspoň vlastní dveře. Ta naše takzvaná komnata, kde nás čtrnáct včera uložili ke spánku, je ve skutečnosti jen prostor na konci chodby oddělený závěsem. Paní Poyntzová celé ráno jen odháněla lokaje, kteří se pokoušeli zahlédnout některou starší dívku při oblékání. Podala jsem šaty Magdaleně, ta je zvedla špičkami prstů do výšky a daleko od těla a s úšklebkem se zeptala: „A jak se tohle obléká?“ „Tahle část,“ začala jsem vysvětlovat a ukazovala při tom na vysoký límec, který mi šili přesně na míru, aby mi seděl, „patří takhle nahoru.“ „Na ten tvůj hrb?“ uchechtla se Magdalena. Nesmím se rozplakat. Co by udělala má sestra Jana? Jen zůstaň klidná, Myško, řekla by mi. Nesmíš dát před nikým najevo, jak ti doopravdy je. „Já vážně nechápu, proč chce mít královna na své svatbě zrovna takovouhle zrůdu,“ pošeptala Magdalena sestřenici Markétě, ale ne tak tiše, abych to nezaslechla. Bála jsem se, že se nakonec přece jen rozpláču a všechno to ještě zhorším, a tak jsem si v duchu představovala Janu. Pamatuji se, jak mi jednou říkala: Bůh se rozhodl stvořit tě v určité podobě a to nemůže být jen tak bez důvodu. V Jeho očích jsi dokonalá – a v mých také. Ale já dobře vím, že dokonalá nejsem: mám na zádech hrb a páteř zkroucenou, takže vypadám, jako bych příliš dlouho visela za límec na hřebíku. A jsem malá, vypadám na pět, přestože je mi už skoro dvakrát tolik. A krom toho, víc záleží na tom, co je tady – vidím v duchu, jak si Jana tiskne pěst na srdce. „Marie Greyová má větší právo zúčastnit se té svatby než vy,“ ozvala se Jana Dormerová, královnina oblíbená dvorní dáma. „V jejích žilách koluje ryze královská krev.“

n 20 m

„Ale pokřivená je jako stará bába,“ neodpustila si Magdalena komentář a začala mi neochotně zavazovat stužky. Má sestra tu svatbu zaplatila svým životem, bylo to královnino dílo. I když už je to sto šedesát čtyři dní, co ji zabili (značím si každý den ve své modlitební knížce), nepřešla mě ještě bolest z toho, že tu s námi není – a myslím, že ani nikdy nepřejde. Připadám si jako ten strom v parku na Bradgate, co do něj udeřil blesk a on už má navždy vyhořelý vnitřek, černý a dutý. Je to hřích, nenávidět takhle královnu – hřích, který se považuje za zradu. Ale já si nemůžu pomoct, nenávist ve mně jen kypí. Nedávej před ostatními najevo, co cítíš, řekla by mi Jana. „Tak,“ řekla Magdalena a obrátila se ke mně zády, „hotovo.“ Utáhla všechno tak těsně, že si připadám jako holoubě nadité a sešité na rožnění. „Přijede na svatbu i Alžběta?“ zeptala se sestřenice Markéta. „Jistěže ne,“ odpověděla Magdalena. „Je zamčená na sto západů ve Woodstocku.“ „Chudinka,“ hlesla Jana Dormerová a rázem se rozhostilo ticho. To jsme se asi všechny zamyslely nad mou sestrou Janou a nad tím, co se může stát dívkám, které mají příliš blízko ke královskému trůnu. Alžbětin portrét dřív visel na galerii na Whitehallu, ale teď po něm zbyl na obložení jen tmavší obdélník. Trápí mě obava, že další takovou dívkou by mohla být moje sestra Kateřina. „Kdosi mi říkal, že Alžběta se bez stráže nemůže ani projít v parku,“ špitla Magdalena. „Tak už dost toho tlachání,“ řekla rázně paní Poyntzová. „Kde je vaše sestra?“ „Kateřina?“ zeptala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, ke komu mluví – tady je to samá něčí sestra. „Máte snad ještě jinou –“ Umlkla uprostřed věty, když si uvědomila, že má druhá starší sestra je po smrti. Pak se na mě usmála,

n 21 m

naklonila hlavu a pohladila mě po ramenou se slovy: „To jsou krásně ušité šaty, Marie. Máte v nich pěknou postavu.“ Řekla to pomalu a zpěvavě, jako kdyby mluvila s batoletem. A já jsem přitom viděla, jak se za tím úsměvem skrývá odpor, i to, jak si otřela o sukni ruku, kterou se mě dotkla, jako by si ji chtěla očistit. Vůbec jsem jí neodpověděla, a tak nakonec poslala Janu Dormerovou, aby našla Kateřinu, která stejně nejspíš někde vyvádí něco, co by neměla. Všimla jsem si v hromádce Kateřininých věcí Janina řeckého vydání Nového Zákona a vzala jsem si tu knížku ven na chodbu. Otevřela jsem ji hned za deskami, kam Jana napsala Kateřině dopis, a prohlížela jsem si její úhledné písmo. Nemusela jsem ani číst, umím to dávno zpaměti: Tato kniha, má milovaná sestro, je zákonem našeho Pána. Je to jeho odkaz a závěť, kterou zanechal nám nehodným, a povede tě cestou věčné radosti. A budeš-li dobré mysli a přečteš ji, přivede tě až k nesmrtelnému a věčnému životu. Naučí tě, jak žít a jak zemřít. Snažím se pochopit, proč nenapsala žádný dopis mně. Proč Jana napsala Kateřině a pobízí ji, aby si tu knihu přečetla, když i já dobře vím, jak se Kateřina s řečtinou potýká. To já tu řeč znám, to já jsem každý den poslouchala, jak Jana čte z řecké bible, a Kateřina se zatím proháněla po parku se štěňaty a dělala oči na otcovy panoše. Říkám si, že Jana asi usoudila, že žádné rady a dozor nepotřebuji. Jenomže já, přestože vím, že je to hanebné a hříšné, přímo přetékám žárlivostí na Kateřinu, ne proto, že ona je krásná jako letní louka a já zkroucená jako prastará jabloň, ale proto, že jí Jana napsala a mně ne. „Marie, nepůjdeme se trochu projít?“ To byla Peggy Willoughbyová. Rovnou mě vzala za ruku a šly jsme dolů do

n 22 m

podloubí, které lemuje krásnou zahradu. Včera hodně napršelo a ve vzduchu se doteď vznášela vůně čerstvé hlíny a vody. Usadily jsme se na krytou lavičku a dávaly si dobrý pozor, abychom si nezmáčely šaty, protože voda by na hedvábí nechala skvrny a paní Poyntzová by se náramně hněvala. Jsme tu nejmladší, Peggy je svěřenkyně naší Maman, je jen o rok starší než já, ale o dobrou hlavu vyšší, protože já jsem tak maličká. Je pěkná, má drobný roztomilý nosík a taky kulaté živé oči, ale horní ret má rozdělený napůl a mluví kvůli tomu tak trochu divně. „Co myslíš, jaký asi bude?“ zeptala se mě. To mluví o královnině ženichovi, španělském princi Filipovi. Ostatně o nikom jiném se už dlouho v ženských komnatách skoro nemluví. Pokrčila jsem rameny. „Však jsi viděla ten obraz.“ Všechny jsme ten obraz na Whitehallu viděly, jako by nás ty oči zpod převislých víček neustále sledovaly, ať jsme stály nebo se hnuly kamkoliv. Běhá mi z toho mráz po zádech, když na to jen pomyslím. Princ je na tom obraze v černém naleštěném brnění zdobeném zlacením a punčochy má bělejší než labutí peří. Kateřina a sestřenka Markéta tam postávaly celou dobu, co sluhové ten obraz věšeli, a jen se navzájem pošťuchovaly a hihňaly. „Podívej, jak má krásné nohy, takové štíhlé,“ upozorňovala sestřenka Markéta. „A ten poklopec,“ dodala Kateřina a hned obě vyprskly smíchy. „Ale já jsem spíš myslela,“ vysvětlovala Peggy, „jestli s ním přijde k nám do Anglie i Svatá inkvizice, jak se někteří lidé bojí?“ Vyslovila výraz inkvizice, jako by byl rozpálený a bylo třeba jej vyplivnout dřív, než jí seškvaří jazyk. „Ach tak,“ řekla jsem. „To právě nikdo neví.“ „A co to vůbec je, ta Inkvizice?“ „Já vlastně nevím, Peggy,“ řekla jsem, i když to vím docela dobře, protože mi to Maman jednou vysvětlila. To je, když se kvůli víře pronásledují lidé a upalují zaživa. Ale já nechci Peggy

n 23 m

děsit. Ona už i tak mívá noční můry, a kdyby ještě měla tušení, jaká hrůza klepe na dveře Anglie, jak Maman říká, tak už by nikdy ani oko nezamhouřila. „Ale vím, že když budeme dobré katoličky, tak se nemusíme ničeho bát.“ Ruka jí sjela k růženci na opasku. Peggy je katolička zrovna tak jako já, takže skoro vůbec ne, ale musíme se tvářit, jako bychom byly, protože je to otázka života a smrti. Říká Maman. „A proto taky královna nepustí Alžbětu ke dvoru? Protože Alžběta nechce přijmout katolickou víru?“ „Jak to mám vědět?“ namítla jsem. Vzpomněla jsem si na svou mrtvou sestru a uvažovala jsem, jestli Alžběta skončí podobně, a potom i Kateřina. Ale radši jsem si takové myšlenky hned zakázala, dřív, než mi to zakoření v hlavě. „Ach jo, když ty taky nic nevíš.“ Výborně, chci, aby si přesně tohle myslela, protože opak je pravdou, vím toho až příliš mnoho. A vím to proto, že poslouchám všechno, i to, o čem si dospělí myslí, že nemůžu vůbec chápat. Takže vím, že španělský velvyslanec se snaží zbavit Alžběty podobně, jako se zbavil Jany. A taky vím, že královna se zatím ještě nedokáže přimět k tomu, aby svou sestru deﬁnitivně zatratila. Ale když se zamyslím víc, tak i Jana byla jednou z královniných oblíbenkyň, a navíc sestřenice. Takže si uvědomuji, že i když toho vím opravdu hodně, stále je mnohem víc toho, co ani netuším. Ale další věc, kterou vím, je to, že Anglie si ten španělský sňatek nepřeje a celá země se bojí, co bude následovat. „Pomohla bys mi trochu povolit šaty?“ požádala jsem Peggy, abych raději změnila téma. „Mám je příšerně utažené.“ Peggy mi povolila stužky a bolest v zádech hned trochu polevila. Dívala jsem se na kosa, jak něco ďobá žlutým zobákem, jak hopsá po kočičích hlavách a nožičky má tak tenoučké, že je to hotový zázrak, že to naducané tělíčko vůbec udrží. Když mávl křídly a odletěl kamsi vysoko, vzpomněla jsem si na Pomněnku,

n 24 m

královninu modrou andulku, takové úžasné stvořeníčko, které musí žít celý život v kleci a opakovat slova, která nechápe. „Co myslíš, mají zvířata duši?“ zeptala jsem se. „Nemyslím si nic,“ řekla na to Peggy. „Přemýšlet o takových věcech je bezbožné.“ Chtěla jsem se jí zeptat, jestli někdy uvažovala o tom, zda Bůh vůbec existuje. Byla by zděšená, jak mě vůbec něco takového mohlo napadnout. A určitě by měla nutkání někomu to říct, jen aby mě zachránila. Už vidím šokovaný výraz paní Poyntzové. Kdoví, co by se mohlo dít dál. Pomalu dospívám k přesvědčení, že víra nemůže být pravá, dokud o ní člověk všechno nezjistí a nevyzkouší ji. Jenže to jsou prý kacířské úvahy. To vím. Cítím, jak mi Jana zlehounka proniká do mysli. Pochybovala někdy o své víře ona? Pokud ano, tak to nikdy nedala najevo. Ne, já myslím, že Jana věřila stejně, jak Kateřina miluje, že její víra stála na neotřesitelných základech, jako v Bibli ten dům na skále. Jsi teď u Pána Boha? zeptala jsem se v duchu své mrtvé sestry a na tváři jsem ucítila náhlý závan chladivého větříku. „Pojď, půjdeme,“ řekla Peggy, „paní Poyntzová už bude mít starost, kam jsme zmizely.“

Kateřina „Harry Herbert, Harry Herbert, Harry Herbert, Harry Herbert…“ Opakovala jsem si to jméno pořád dokola, když jsem běžela kolem jezírka. Zem byla nasáklá vodou a mokrý lem šatů mi pleskal o kotníky. „Lady Kateřino, Kateřino Greyová,“ volala na mě Jana Dormerová ze schodů. Dělala jsem, že ji neslyším. „Harry Herbert, Harry Herbert, Harry Herbert.“ V živůtku hned u srdce nosím upomínku na něj, saténovou stužku, kterou

n 25 m

mi Harry Herbert dal na naší svatbě pro štěstí. Byla bledě modrá, úplně světlounká, skoro jako voda, ale už není, protože ji nosím přímo na těle už tak dlouho, až se umolousala do šeda. To ale zase hezky sedí – šedá stužka pro lady Greyovou. Člověk by podle jména – Grey, což je šedá barva, šedá jako břidličná střecha nebo jako kamenná dlažba nebo jako vlasy nějaké stařičké vévodkyně – ani neřekl, že my Greyovi jsme takový zajímavý a zářný rod, že jsme blízcí příbuzní – v mé generaci sestřenice a bratranci – naší královny. „Harry Herbert, Harry Herbert, Harry Herbert.“ Snažím se upínat k němu všechny myšlenky, aby mi v hlavě nezbývalo místo na vzpomínky na sestru Janu nebo na otce, protože se mi po nich stýská tak moc, jako bych měla kdesi v nitru velikou díru. Vzpomínám si s pocitem viny, jak jsem na Janu hrozně žárlila. Vaše sestra je bezchybná, říkávali mi, hotový ideál inteligence a laskavosti. Záviděla jsem jí to tak, až jsem občas snad i zezelenala jako jarní les. A teď mi tak strašně chybí, že na ni ani nemůžu pomyslet, jinak bych se zalkla žalem. Musím odvracet mysl k jiným věcem. Ostatně je mi čtrnáct a dívky v mém věku by měly mít hlavu plnou lásky a zamilovanosti, ne? „Harry Herbert, Harry Herbert, Harry Herbert.“ A krom toho, každý říká, že právě já jsem nejkrásnější z celé rodiny, a vzhledem k tomu, jak moje starší sestra dopadla, budu raději krasavice než ideál. Rozhodila jsem doširoka paže a zatočila se dokola. Dělala jsem, že Janu Dormerovou vůbec neslyším. Už si mezitím rozzlobeně vykasala sukně a pustila se po schodišti dolů do parku. Točila jsem se dál a dívala se při tom do nebe. Slunce je dnes jak stříbrňák prosvítající za bělavými obláčky. „Harry Herbert, Harry Herbert.“ Zkoušela jsem si vybavit manželovu tvář, ale je to už tak dlouho, co jsem ho viděla, celých sedm měsíců, a jeho podoba mi v paměti bledne, jako by se ztrácela v mlhách. Zato si ale dobře pamatuji jeho vůni, takovou mandlovou. Poprvé jsem

n 26 m

ho viděla v den naší svatby. Byla jsem rozezlená na všechno a na všechny, vůbec jsem se nechtěla vdávat, byla jsem tehdy dost zahleděná do jednoho z našich bratranců. Dnes už ani nevím, jak ten bratranec vypadá, a tenkrát jsem měla pocit, že marnou touhou po něm určitě umřu. Jana mi vždycky říkala, že se nechám příliš vláčet vlastními city, a že když to tak půjde dál, nakonec mě to zničí. Jenomže já si nemůžu pomoct. Kdo by ale dokázal odolat tomu pocitu, té omamné lehkosti, té sladké závrati lásky? A právě to jsem cítila, když jsem spatřila Harryho Herberta v zeleném hedvábném kabátci, který měl stejný odstín jako jeho oči, jež na mě upíral. A když jsem viděla Harryho úsměv plný spokojeného souhlasu, zmizel bratranec rázem v propasti zapomnění. Jana Dormerová došla hněvivě až ke mně. Přestala jsem se točit a musela se zachytit její paže, abych neztratila rovnováhu. Ten její pohoršený výraz mě rozesmál. Hlasitě. „Já skutečně nevím, čemu se směješ, Kateřino.“ Zmlkla, uhnula očima a přikryla si ústa rukou, jako by se sama bála, aby nepokračovala. „Oslavuji smíchem královninu svatbu.“ Myslím, že tohle by mi schválila i Jana. Jana Dormerová vlastně není zas tak protivná, to jen že je tak strašně jiná než já. „Paní Poyntzová mě požádala, ať tě najdu a přivedu, a máme naspěch, protože ty ses ještě ani nepřevlékla do lepších šatů.“ Popadla mě za loket a vedla mě zpátky k nádvoří. „Na té svatbě bude i Harry Herbert.“ „Snad o něm pořád ještě nesníš, nebo ano? Vždyť už to ani není tvůj manžel… a vlastně nikdy ani nebyl.“ Z toho, jak jí při těch slovech naskočily rudé skvrny na tvářích, jsem pochopila, že tím chce říci, že naše manželství nebylo naplněno. Abych pravdu řekla, nejsem si tím sama tak docela jistá. Jistě, oﬁciálně to tak opravdu je, asi tak měsíc jsem bydlela

n 27 m

u jeho rodiny, byli jsme pořád ještě děti, a proto jsme byli stále pod dohledem. A když pak vypukly ty potíže a Janu zavřeli do Toweru, Herbertovi usoudili, že by jim prospěl spíš odstup od Greyových, a rázem jsem se stěhovala zpátky k matce, jako čistá třináctiletá panna. Ale ve skutečnosti to bylo trochu jinak, protože se nám několikrát povedlo uniknout našim vychovatelům a strávit pár chvil o samotě. Když na to teď myslím, na jeho pátrající ruce, na jeho jazyk v mých ústech, v nitru jako by se mi kroutil a svíjel hlaďounký had. Nevím přesně, jestli tím bylo naše manželství naplněno, ale rozhodně se mi Harry dostal prsty až do těch partií mého těla, kde jsem z toho byla celá vlhká. V dívčí komnatě o takových věcech často večer mluvíme, ale žádná z nás neví tak docela jistě, co se vlastně v manželském loži děje. Sestřenka Markéta tvrdí, že muž musí mít rozvázané nohavice. Já mám za to, že Harry je měl celou tu dobu zavázané – ale takhle potmě a při tom vzrušení, to je opravdu těžko říct. Magdalena Graceová říkala, že otěhotnět se dá i z líbání, pokud se jazyk dostane dostatečně hluboko, a Frances Nevilleová je zas přesvědčená, že se to může stát, až když se muž ženy dotýká tam dole. Všechny jsme už viděly, jak se na nádvoří páří psi. Ale možná se, aspoň nám děvčatům, prostě nechce věřit, že by nás Pán Bůh nechal, abychom se chovaly jako zvířata, když máme mít děti. Sice bych to nahlas nikdy nepřiznala, ale na té představě opravdu je něco vzrušujícího. Tak divně vzrušujícího. „Jejda, podívej se na moje střevíčky!“ Všimla jsem si urousaných špiček, jak mi při chůzi po schodech vykoukly zpod sukní. Jsou to moje nejmilejší taneční střevíce. Jenomže teď se červená z květinek vyšívaných hedvábím rozpila do světlounké kozinky a okraje mají celé zablácené. Zaplavila mě lítost, že si neumím dát pozor ani na něco tak milého a vzácného. „Máš je dočista zničené,“ podotkla jen Jana Dormerová a mě začaly pálit v očích nevysvětlitelné slzy.

n 28 m