ÚVOD
„Myslím, že by se vůbec měly číst jen takové knihy, které koušou a bodají. Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme?“ Nathan Zuckerman, 1981, Zuckerman zbavený pout, cituje dopis Franze Kafky Oskaru Pollakovi z roku 1904
V prosinci 2002 jsem odcházela z jedné rušné oslavy narozenin, když mi hostitel nabídl, že pokud se zdržím, představí mě Philipu Rothovi, protože věděl, že jeho knihy obdivuji. Oslava se konala v centru New Yorku v džezovém klubu – pozorným hostitelem a oslavencem byl džezový kritik Stanley Crouch – a Roth seděl u baru obklopený hloučkem lidí. Sebrala jsem odvahu podpořenou Stanleym a několika sklenicemi piva, přistoupila jsem k němu a vyhrkla, že ho považuji za jednoho z největších amerických spisovatelů dvacátého století. Usmál se a řekl: „Ale tohle je jednadvacáté.“ Pak se obrátil ke Stanleymu vedle mě a podotkl: „Ty mi vodíš tyhle ženské, a ony mě pak urážejí!“ Zasmáli jsme se, já prohodila ještě několik vět a doufala, že jsou méně trapné. Pak jsem odešla. Roth si na toto setkání vůbec nevzpomíná. O dva roky později jsem dostala poštou obálku s connecticutskou adresou Philipa Rotha embosovanou v levém horním rohu. Krátký dopis uvnitř, naťukaný na archu obyčejného bílého papíru, vysvětloval kontext přiložené fotokopie. Roth reagoval na článek, který jsem napsala do časopisu New Yorker, o antropologovi Franzi Boasovi, jehož životní dílo se týkalo některých problémů naznačených v Rothově nejnovějším románu Spiknutí proti Americe: šlo o nebezpečí představované americkou pravicí -9-
ve třicátých letech a počátkem let čtyřicátých a o boj proti izolacionismu a bigotnosti, což je velmi široký pojem a Roth tyto výrazy v dopise vůbec nepoužil. Na fotokopii byla přední strana dávno zapomenutých novin In fact – „vydávaných Georgem Seldesem, takovým svérázným levičákem“, vysvětloval Roth – nesoucích datum 17. listopadu 1941. Někdo mu to poslal, protože tam byl článek o Charlesi Lindberghovi, který je v Rothově historické fikci zvolen americkým prezidentem. Roth mi ty noviny poslal, neboť v nich byl také Boasův článek a Roth se domníval, že by mě to mohlo zajímat. Zmínil se, že jeho otec odebíral In Fact a také I. F. Stone’s Weekly: „Noviny, které živily jeho rozhořčení.“ Čtenáři této knihy zjistí, že Roth nezřídka posílá podobné dopisy lidem, kteří napsali něco, co vzbudilo jeho zájem. Odepsala jsem, on odepsal mně a posléze jsme se v New Yorku sešli na kávu. Nervozita ze mě okamžitě spadla. Roth je skvělý vypravěč, ale také nesmírně rád naslouchá: je stejně zábavný, jak by čtenář jeho knih čekal, ale tuhle zábavnost dokáže probudit i v lidech kolem sebe – nepotkala jsem snad člověka, kterého by bylo snazší rozesmát. Jak se ukázalo, podobných setkání a debat následovala celá řada. Profesí jsem novinářka, ale vystudovala jsem dějiny umění – před několika desítkami let jsem psala dizertaci o italské renesanci a trávila jsem dlouhé hodiny v evropských archivech, pátrala jsem po sebemenší nitce, která by mohla přidat střípek poznání či významový odstín k milovaným tématům, která už byla skrz naskrz probádána. Sebemenší objev byl vzrušující: připadalo mi, že se nořím do historie a stýkám se s největšími světovými umělci; připadalo mi, že o nepatrný zlomek poodhrnuji oponu času. A proto jsem přes veškerou kamarádskou bezprostřednost, jíž mě Roth během zhruba osmi let diskusí o knihách, politice a tisíci dalších témat zahrnoval, ani na chvíli nezapomínala, že
možnost hovořit s Philipem Rothem o jeho práci je mimořádná výsada. Alespoň na toto téma jsem se snažila zaznamenat všechno, co řekl. Nemyslela jsem při tom na to, že o něm napíšu knihu; žádný specifický záměr jsem neměla. Napsala jsem recenzi na jeden Rothův román do New Yorkeru a posléze jsem se stala jedním z lidí, jimž dával své nové věci přečíst před odevzdáním do redakce. (Když mě o to poprvé požádal, řekla jsem: „Bude to pro mě vyznamenání.“ „Na vyznamenání zapomeň, to by mi nepomohlo,“ odpověděl.) Knihu o Rothovi jsem začala v roce 2011 psát jako esej, která měla být součástí souboru na americká témata. Ale esej rostla a rostla, především ze dvou důvodů: Roth toho jednak hodně napsal, jednak byl ochotný se mnou o svých knihách dlouze rozprávět. Roth zbavený pout v zásadě zkoumá vývoj Rotha jako spisovatele, zabývá se jeho tématy, jeho myšlenkami a jeho jazykem. Nevyhnutelně také mapuje značně rozsáhlé časové období: od jeho dětství v Newarku za druhé světové války a zcela nečekaného pobouření, jež vyvolaly jeho rané povídky, přes literární (i neliterární) explozi kolem Portnoyova komplexu; od jeho zážitků v Praze v sedmdesátých letech, které přispěly k obnově tvůrčích sil, a imaginativního naplnění při práci nad Elévem k řadě mistrovských děl publikovaných od poloviny osmdesátých let do roku 2000 – Druhý život, Operace Shylock, Sabbathovo divadlo, Americká idyla, Lidská skvrna – a posléze k jeho kratším, ale silným románům jednadvacátého století. Toto shrnutí se samozřejmě sotva dotýká nejpozoruhodnějších vrcholů jeho spisovatelské dráhy, která za více než padesát let prošla mnoha různými fázemi. Roku 2006, když New York Times Book Review provedl průzkum mezi současnými spisovateli, redaktory a kritiky, aby uvedli „nejlepší americké beletristické dílo za posledních pětadvacet let“, neskončil některý Rothův román jako první
- 10 -
- 11 -