KAPITOLA DRUHÁ
ROMEO A JULIE Z ESSEXU I v pondělí se den probudil do překrásného rána. Vy koukla jsem ven a bylo mi hned jasné, že se Hinstonu už dychtivě a nedočkavě zmocnilo jaro, třebaže je dosud únor, a že mne včerejší pocit neklamal. Obloha bez jediného mráčku měla odstín vybělené modři, která připomínala jed nu Paulovu opranou, ale oblíbenou košili. Na Anglii mne – kromě mnoha dalších věcí – fascinovaly tyhle proměny nebe a také barvy, které na něm člověk mohl spatřit. Blankyt ranní oblohy protkávaly kýčovitě růžové a nachové pruhy a večer slunce často mizelo v sírově žlu tých a tyrkysových pásech, které připomínaly stuhy vlající po temnějící modři večerního nebe. Úchvatná byla i oblaka, která se po obloze honila, zejména velké bělostné naducané mraky, které vypadaly jako nadýchaná šlehačka a tvary při pomínaly sen šíleného cukráře. Někdy se však na nebi potu loval pouze jeden jediný lehounký mráček, který se tam zdál nějak ztracený, jako by zabloudil. Za tu krásnou podívanou vděčíme tomu, že bydlíme na ostrově. Paul už odjel do práce a já se před odchodem do své zahradní kanceláře pustila jako každé dopoledne do uklí 28
JAK SE PO ANGLICKU VYTRATIT V ANGLII
zení. Měla jsem ten nenáročný rituál, který mě pravděpo dobně uklidňoval právě tím svým stereotypem, moc ráda. Nádobí od snídaně jsem naskládala do myčky a na okenní římsu v kuchyni jsem vyrovnala vysoké skleněné nádoby se zabroušenými víčky, které jsem si přednedávnem pořídila na cornflakes a müsli. Paul mi hned na začátku našeho man želství barvitě vylíčil, co si každý Angličan myslí o zvlhlých sušenkách a topinkách, o cereáliích ani nemluvě. Ve vlhkém ostrovním vzduchu stačila chvilka nepozornosti a chřupavá topinka se proměnila v gumovou houžev a cornflakes připo mínaly žvýkačku nakrájenou na drobné plátky. Zamyšleně jsem se zahleděla na nádobu s Paulovými oblíbenými shreddies a weetabixem. Shreddies, zality spoustou mléka a utope ny v jogurtu, se ještě pozřít daly, ale weetabix, třebaže byl nesporně úžasně zdravý, chutnal jako slisované seno, které trochu i na pohled připomínal. Český páreček k snídani není zase tak špatný vynález, povzdychla jsem si a zamířila do koupelny v přízemí, abych vyměnila ručníky. Usoudila jsem, že bych měla tak nádherného počasí vy užít – rozhodla jsem se proto převléknout postele a vyprat obratem povlečení, abych je usušila venku na sluníčku, do kud svítí. Proměnlivé anglické počasí mne naučilo využívat do poslední vteřinky každé chvilky, kdy výjimečně neprše lo nebo se kolem domu neválela líně mlha. Musela jsem si nicméně přiznat, že si tu práci tak trochu vymýšlím a cestu do kanceláře oddaluji, protože čekám na poštu. Moc jsem se na ni těšila a vždycky se nedočkavě vrhla na knihy a na psaníčka. Obojího chodilo každým dnem čím dál více. Souviselo to nejen s mou příjemně se rozrůstající Romeo a Julie z Essexu
29
pracovní aktivitou, ale také s tím, že jsme získávali další přá tele a že na mne ani ti čeští nezapomněli. Vyndavala jsem ze skříně v ložnici velké osušky pro „horní“ koupelnu, když tu ke mně z dáli dolehla rocková hudba. Slábla, vytrácela se a zase se blížila, podle toho, jak vanul vítr. Bylo mi jasné, že přijíždí ve veselém červeném poštovním autě náš pošťák, a podle hudby jsem poznala, že to bude jistě Johnnie. Do třicítky mu sice moc nechybělo, ale rudé rozčepýřené vlasy a sprška zlatavých pih rozese tá na nose i po tvářích mu dodávaly vzezření nezbedného rošťáka. V zimě v létě nosil krátké kalhoty a vždy si vesele pobrukoval nějaký nejnovější hit. Byl nepřetržitě v dobrém rozmaru a s každým z vesnice rád prohodil pár slov, takže se k nám obvykle dostal až mezi jedenáctou a dvanáctou. Ale nikdo mu to nezazlíval. Zato jeho kolega, typický old toast, jak jsem z legrace do angličtiny přeložila český termín suchar, se zhmotnil s pravidelností špatného počasí hned po deváté, na sobě předpisové sako od pošťáckého stejnokroje, na hlavě čapku, na tváři strohý, vážný výraz podtrhující tíhu zodpovědného poslání. Hovořil pouze tehdy, bylo-li to nezbytné a souvise lo-li to se služebním výkonem, případně byl-li přímo otá zán. Jeho červený pošťácký vůz se vesnicí plížil tiše, neboť tenhle pošťák si výstřední poslech autorádia dopřál pouze ve výjimečných okamžicích. Jako třeba když se v Parlamen tu řešilo, zda se tentokrát ale už opravdu konečně zakáže hon na lišku. Oba naši pošťáci byli však laskaví a svědomití a bez rep tání mi tolerovali těžké balíky s knihami. Vynahradila jsem jim to na Vánoce, kdy se podle místního zvyku dává všem 30
JAK SE PO ANGLICKU VYTRATIT V ANGLII
poštovním doručovatelům drobný dárek. Loni jsem je kaž dého podarovala obrovskou čokoládou a pořádným kusem domácího dortu. Nyní se ryčný rock z autorádia ozval před naší brankou. Hudba se vylila ven z auta jako povodeň, když Johnnie ote vřel dvířka, a zaplavila přední zahradu. Z patra jsem pak za slechla vodopád padajících dopisů a žuchnutí nějaké objem nější zásilky, kterou nám Johnnie obratně prostrkal kaslíkem ve dveřích. „A prší déšť, alelujá, prší déšť, jé, jé, jej!“ notoval si Johnnie objevnou pravdu a s tím moudrem na rtech mířil za chrupá ní oblázků k domu Wendie a Johna. Usmála jsem se pro sebe a seběhla rychle dolů ke dveřím. Posbírala jsem všechny dopisy a dychtivě je probírala. Jeden mne opravdu zaujal – růžová obálka byla poseta drobnými rudými srdíčky. Donesla jsem si kořist do kuchyně, uvařila si kávu a nedočkavě jsem se pustila do otvírání. Začala jsem tím se srdíčky. Bylo to svatební oznámení. Pan Norman Cavendish a slečna Sue Ellisová si dovolují oznámit, že budou oddáni… Náhle jsem si uvědomila, že je na tom oznámení něco zvláštního, a hned jsem také věděla co. Text správného ang lického svatebního oznámení má začínat tím, že si rodiče ne věsty dovolují oznámit, že se jejich dcera vdává a koho si bere. Měla jsem dosud v živé paměti, jak jsme tohle řešili my s Paulem. Oba mí rodiče zemřeli, a tak mne neměl kdo vyvdat. Romeo a Julie z Essexu
31