Opatruj mě První část série V žáru bezpečí
Praha 2015
Přeložila: ZUZANA ĽALÍKOVÁ
Maya Banks: Opatruj mě Vydání první Copyright © 2014 by Maya Banks All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1930. publikaci Přeloženo z anglického originálu Keep Me Safe vydaného nakladatelstvím Avon, an Imprint of HarperCollinsPublishers (USA), v roce 2014 Český překlad © 2015 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na obálce © 2015 Emil Křižka Vazba © 2015 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0117-4 BARONET Praha 2015
Maya Banks
OPATRUJ MĚ První část série V žáru bezpečí
Tuto knihu věnuji May Chenové za její vytrvalost a za to, že mi dovolila napsat příběh, který jsem celá léta nosila v hlavě.
1. kapitola
a
Caleb Devereaux zdolal poslední serpentinu a odbočil na příjezdovou cestu vedoucí k maličké horské chatě. Zaklel pokaždé, kdy auto najelo na výmol. Krev se mu vařila vztekem a netrpělivostí, ale i nedočkavostí, protože konečně po předlouhém pátrání našel Ramie St. Claireovou, což mu také po dlouhé době trochu zvedlo náladu. Ramie byla pro jeho sestru Tori tou poslední nadějí. Ihned po Torině únosu začal Caleb pátrat po Ramie St. Claireové. Ta by však určitě nebyla první osobou, za kterou by se většina lidí při hledání svých milovaných vydala. Ramie byla jasnovidka a v minulosti pomohla v mnoha pátráních po unesených. Ačkoli by se určitě našlo mnoho skeptiků, Caleb v její schopnosti rozhodně věřil. I jeho sestra měla zvláštní schopnosti. Se svými bratry Beauem a Quinnem svou sestřičku stále chránili a opatrovali. Z dobrého důvodu. Caleb stál v čele rozsáhlého impéria. Bezpečnost pro něj
7
byla na prvním místě. Vždy se obávali únosu kvůli výkupnému, ale ani v těch nejhorších představách by je nenapadlo, že Tori prostě zmizí z povrchu země a ocitne se vydaná na milost šílenci. Nikdo dosud nepožádal o výkupné. Objevilo se jen video, na kterém byla Tori se svázanýma rukama a nohama a v pozadí zněl šílený smích jejího únosce, který pak Calebovi vzkázal, aby se s Tori rozloučil. Teď se Caleb modlil, aby nebylo příliš pozdě. Bože, prosím, ať není pro Tori příliš pozdě. Rozběsnilo ho, že Ramie před třemi měsíci zmizela z povrchu zemského. Nebyla po ní ani stopa, nezanechala nikde svou adresu. Neexistoval jediný důkaz, že vůbec žije. Jak mohla jen tak zmizet, když byla tak potřebná při hledání unesených a pohřešovaných? Co je to za sobce, že svým zmizením prakticky odmítla komukoli pomoct? V duchu už přímo pěnil vzteky, když zastavil před chatkou, která se zdála tak vetchá, že by nepřežila ani mírnou zimu. Netušil ani, jestli je tu vůbec zavedená elektřina. Sem by se nastěhoval jen člověk, který nechce, aby ho kdokoli našel. Vystoupil, došel ke zchátralým předním dveřím a zabušil na ně pěstí. Dveře se pod jeho údery otřásly a zaskřípaly. Přivítalo ho však jen ticho a to mu zvedlo tlak. „Slečno St. Claireová!“ zahulákal. „Otevřete ty zatracený dveře!“ Znovu zabouchal na dveře a zakřičel, aby se ozvala. Nejspíš vypadal a zněl stejně jako ten šílenec, který mu unesl sestru, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Byl velice zoufalý. Stálo ho velké úsilí, aby konečně Ramie vypátral. Ani za nic nehodlal odejít, dokud nezíská informaci, pro kterou přijel. 8
Pak se dveře otevřely a před ním se objevila drobná žena s ostražitýma šedýma očima. To ho překvapilo. Okamžitě zmlkl a na Ramie St. Claireovou, kterou viděl poprvé v životě, jen zíral. Znal ji pouze z fotografií, které ale ani zdaleka nevystihovaly skutečnost. Měla kolem sebe zvláštní auru, jako by se vzpamatovávala po dlouhé nemoci, ale která jí neubírala na kráse. Působila… křehce. Na vteřinu ho bodl osten viny kvůli tomu, o co ji přišel požádat, ale ten pocit zahnal. Za život jeho sestry není žádná cena dost vysoká. „Nemůžu vám pomoct.“ Její tichá slova ho pohladila v uších jako samet. To ale nic neměnilo na tom, jaký vztek v něm její prohlášení vyvolalo. Ještě ji o nic ani nepožádal, a ona ho už odmítala. „Ani nevíte, co po vás chci,“ opáčil ledovým tónem, při kterém se většina lidí přikrčila. „Je to docela jasné,“ opáčila unaveně. Víčka jí vysílením poklesla. „Proč byste jinak vážil takovou cestu? Ani nechci vědět, jak jste mě našel. Jelikož se vám to podařilo, asi jsem svoje stopy nezakryla dost dobře.“ Caleb se zamračil. Byla nemocná? Proto zmizela – aby se uzdravila? Teď, když ji našel, na tom ale nesešlo. Její důvody mu byly ukradené. „Máte výjimečné schopnosti, tak proč nechcete, aby vás lidé našli?“ otázal se. „Život mé sestry je v ohrožení, slečno St. Claireová. Nejenže vás žádám o pomoc, ale neodejdu, dokud mi nepomůžete.“ Neoblomně zavrtěla hlavou a únavu v jejích očích vystřídal strach. „To nemůžu.“ V jejích slovech znělo zoufalství, které mu prozradilo, že za jejím odmítnutím se skrývá víc, než dá9
vá na první pohled znát. Něco bylo špatně, to ho ale přesto nedonutilo litovat, že ji nutil ke spolupráci. Ne, když Torin život visel na vlásku. Sáhl do kapsy a vytáhl Torin šátek. Byla to jedna z věcí, kterou našli na místě, odkud ji unesli. Na parkovišti supermarketu, u otevřených dveří jejího auta. Neměl ji nechávat samotnou. Zklamal ji. Nepodařilo se mu ji ochránit. Nezajistil jí bezpečí. Ramie okamžitě ustoupila a zoufale vykřikla. On k ní ale přistoupil, nacpal jí šátek do rukou a pak ji i s šátkem držel, takže nemohla ucuknout. Zlomeně vzlykla a vzhlédla k němu, tvář náhle nepřirozeně bílou. Rozšířily se jí zorničky a vzápětí jí rysy zastřela bolest. „Ne,“ zašeptala. „Už ne. Bože, už ne. Nezvládnu to.“ Kolena jí podklesla. Svezla by se na zem, on ji však podepřel a ujistil se, aby ani na vteřinu nepustila ten šátek. Ke své hrůze sledoval, jak Ramiino tělo ochablo. Neudržel ji, jakkoli se o to snažil. Byla jako bez života. Jako by se z ní stala pouhá hadrová panenka. Rychle poklekl, aby neupustila ten šátek. Teď už na tom ale nezáleželo. Ramie byla mimo. Oči měla potažené mázdrou, tělo se jí začalo třást. Stočila se do klubíčka a křehkost, s jakou se pokoušela ochránit, ho zasáhla. Tiše zasténala a začala plakat. „Prosím, už mi znovu neubližujte. Prosím. Prosím! Už to dál nesnesu. Jestli mě chcete zabít, tak to udělejte. Přestaňte mě mučit.“ Calebovi naskočila husí kůže, když uslyšel Ramiin hlas, který ale zněl jako Torin. Dobrý bože, slyšel snad skrz Ramie, co se právě děje jeho sestře? Scéna, kterou Ramie vykreslila, byla děsivá. Nejen proto, že jeho sestra právě prožívala noční můru, ale taky proto, že podle všeho Ramie trpěla s ní. 10
Zjistil si o Ramiiných schopnostech, co se dalo, ale kromě informace o jejích úspěších toho moc nebylo. Nikde se nepsalo, jak přesně dokázala obětem pomoct, ani za jakou cenu. Bůh jim všem pomoz. Co to udělal? Její tělo sebou škubalo a Calebovi trvalo jen chvíli, než si uvědomil, co se děje. Nebylo o tom pochyb. Zvedl se mu žaludek. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby jeho obsah nevyzvrátil na zem. Do očí se mu vehnaly slzy, když skrze Ramie bezmocně sledoval, jak jeho sestru znásilňují. Ramiiny vzlyky mu trhaly srdce. Zvedl si ji do náruče. Netušil, co má dělat, tak ji jen něžně kolébal. „Tori?“ zkusil zašeptat jméno své sestry. Netušil, jestli propojení skrze Ramie takto funguje. „Slyšíš mě? Tady Caleb. Pověz mi, kde jsi, zlatíčko. Přijdu si pro tebe. Drž se. Prosím. Ať je to jakkoli hrozné, nevzdávej se.“ Ramie škubla hlavou a na tváři se jí okamžitě objevil otisk ruky. To Caleba vyděsilo. Netušil, co má dělat, když teď překročil hranici, zpoza které se už nedalo vrátit. Pokusil se zahnat ten pocit viny, říkal si, že cokoli, co mu pomůže získat zpět jeho sestru, za to stojí. Ale stálo za to mučit nevinnou ženu? Ani jí nedal na vybranou. Řekla mu ne, a on ji k tomu přesto přinutil, aniž by tušil, co jí to způsobí. Nevěděl, jak její schopnosti fungují, a teď mu ze sebe bylo špatně. Nebylo divu, že odmítla. Nebylo divu, že mu řekla, že už to dál nesnese. „Ramie! Ramie!“ oslovil ji důrazně. „Vrať se ke mně, Ramie. Vrať se. Musíš mi říct, jak ji najít.“ Ramie otevřela oči, ale pohled v nich měla tak vzdálený, že mu bylo jasné, že ho neslyší. Otisk ruky na její tváři byl na její bledé pokožce jasně červený. 11
V očích měla tak rezignovaný, bezmocný pohled, že měl co dělat, aby zahnal slzy. Náhle se schoulila a otřásla se, jako by dostala ránu. Objala se kolem břicha a on si uvědomil, že do ní kopli. Nebo tedy do Tori kopli. Ten pocit bezmoci byl strašný. Bylo hrozné vědět, že před jeho očima útočí na dvě ženy. A na jednu z nich kvůli němu. Pak se od něj odvalila. Ležela na studené podlaze, pohled nepřítomný, upřený do prázdna. Ztuhla a jeho sevřela hrůza. Byla Tori mrtvá? Bože! Stal se právě svědkem vraždy své sestry? „Ramie! Probuď se! Bože, prosím, probuď se. Pověz mi, kde ji najít. Řekni mi, že ještě žije!“ Zvedl Ramie do náruče a zaklel, protože byla tak hubená a křehká, nevážila skoro nic. Odnesl ji na ošoupanou pohovku a opatrně ji na ni položil. Nechtěl jí ublížit víc, než už se stalo. Posadil se na okraj gauče, vzal její ledové ruce do svých a třel je, aby je zahřál. Netušil, co má dělat. Měl by ji vzít do nemocnice? O několik dlouhých vteřin později zamrkala, jako by se právě probrala z transu. Tvář se jí okamžitě stáhla bolestí a začala tiše plakat. Každá její slza ho uvnitř trhala na cáry. „Žije ještě?“ zeptal se úzkostně. „Víš, jak ji najít?“ „Ano,“ odpověděla Ramie otupěle. Do srdce se mu vehnala naděje. Skoro Ramie ve svém náručí rozdrtil. „Pověz mi, kde je,“ naléhal. Pomalu, hlasem staženým bolestí mu šeptem popsala to místo do toho nejmenšího detailu. Po páteři ho zamrazilo, s jakou přesností popsala nejen místo, ale také únosce. Řekla mu dokonce i číslo poznávací značky. 12
Okamžitě zavolal svému bratrovi a řekl mu všechno, co se dozvěděl. Pak se na Ramie bezmocně zadíval, plný vděčnosti a zároveň lítosti za to, co kvůli němu vytrpěla. „Jak ti můžu pomoct?“ zeptal se tiše. Pohled v jejích očích otupěl. „Nijak,“ odpověděla prázdným hlasem. „Odejdi.“ „Tak na to můžeš zapomenout! Nenechám tě tady!“ Napadlo ho, že by ji mohl vzít s sebou. Zařídil by, aby se jí dostalo péče stejně jako Tori. „Tvoje sestra tě potřebuje. Jdi. Já budu v pořádku.“ Byla to zřejmá lež, ale na víc se nezmohla. Byl rozpolcený. Chtěl co nejrychleji najít Tori, ale zároveň chtěl zůstat a ujistit se, že je Ramie v pořádku. Jak by ale mohla být? Ten strašlivý zážitek v sobě ponesou do konce života hned dvě ženy. Jeho milovaná sestra a žena, kterou přinutil, aby mu pomohla, aniž by tušil, jakou cenu za to bude muset Ramie zaplatit. „Prosím,“ zašeptala zlomeně. „Odejdi. Nech mě být. Máš, co jsi chtěl. Pomohla jsem ti, tak teď jdi. Alespoň to pro mě udělej.“ Caleb vstal a neklidně si prohrábl vlasy. „Půjdu, ale vrátím se, Ramie. Napravím to.“ „Nejde to vrátit zpátky,“ zašeptala. „Nedá se napravit, co se už stalo. Jdi a postarej se o svou sestru. Potřebuje tě.“ Zavřela oči. Zpod víček jí stékaly další slzy. Jak by ji teď mohl opustit? Ale jak by mohl zůstat, když musí najít sestru a odvézt ji do bezpečí? Ještě nikdy se necítil tak rozpolcený. „Jestli v sobě máš alespoň kousek lidskosti, odejdi a nikomu neříkej, kde jsi mě našel,“ zašeptala Ramie chraplavě. „Prosím. Já tě prosím. Odejdi. Chce ji zítra zabít. Za úsvitu. Nemáš moc času.“ 13
Její slova ho probrala, přinutila ho jednat. Ale napraví to. Napraví, co jí způsobil. Nějak. Jakkoli. Srdce mu drtil pocit lítosti. Nejhorší na tom bylo, že i když teď věděl, co předtím netušil, nemohl říct, že by jednal jinak. Ne když to znamenalo zachránit Tori před smrtí. Ale nyní už alespoň chápal, proč mu Ramie odmítla pomoct. Už si o ní nemyslel, že je krutá a sobecká. Teď už si uvědomoval, že zmizela, aby se ochránila. Netušil, jak to všechno dokázala přežít. Jen se modlil, aby to, k čemu ji přinutil, nebylo tou poslední kapkou, z které se už nevzpamatuje. Caleb zavřel oči a pak ji něžně pohladil po tváři. „Mrzí mě to. Ani nevíš, jak moc. Moje rodina a já ti dlužíme víc, než kdy budu schopen splatit. Teď půjdu. Modlím se, aby nebylo příliš pozdě. Ale vrátím se, Ramie. S tím počítej. Napravím to, i kdyby to mělo být to poslední, co kdy udělám.“
14
2. kapitola
a
Ramie se doplazila na konec pohovky, ani neměla sí-
lu zvednout se na nohy. Caleb odjel před pár minutami. Ne že by se jí vůbec představil. Ale jeho jméno slyšela v mysli Tori Devereauxové, byl její spojnicí s realitou, zatímco se ji její věznitel stále snažil zahnat hlouběji do krajiny šílenství. Bylo jí to líto, a dokonce Caleba chápala. Dokázala by mu i odpustit, co udělal. Ale nikdy nezapomene. To na tom bylo to nejhorší. Obrazy, vzpomínky, navždy vryté do její paměti. Po tváři jí stékaly slzy. Cítila se prázdná, otupělá. Ani si už nepřipadala jako člověk. Jako by dávno ztratila svou lidskost. Zvedla se, přinutila se prodrat skrze bolest a hrůzu, jež ji zaplavovaly. Protože spojení s Tori Devereauxovou se nepřetrhlo, když ten šátek upustila. Ramie stále cítila totéž co Tori. Spojení může trvat hodinu, ale klidně i den. Ramie se jen modlila, aby se přetrhlo co nejdřív. Musí zmizet. Odjet co nejdál a postarat se, aby ji 15
tentokrát už opravdu nikdo nenašel. Aby ji on nenašel. Protože pokud ji objevil Caleb Devereaux, mohl by ji najít i ten muž, který ji pronásleduje. Už nikdy nechce zažít to, co právě teď. Možná se z toho nikdy nevzpamatuje. Bylo to příliš silné, příliš brzy, příliš náhlé. Ani se ještě neuzdravila po posledním propojení s obětí, a teď to musela prožít zas celé znovu. Pomalu, jako stará žena, se odšourala do maličké ložnice. Nedokázala se přinutit nenávidět Caleba za to, co jí udělal. Chápala, že byl zoufalý. Sama ten pocit znala moc dobře. A copak by neudělala totéž, kdyby život někoho, koho milovala, visel na vlásku? Jenže ona žádné milované neměla. Samozřejmě měla otce a matku. Možná. Někde. Ale opustili ji, když byla ještě dítě, a dostala se do pěstounské péče. Pendlovala od rodiny k rodině a nikdy nepoznala, jaké je někde zapustit kořeny. Její schopnosti ji od mnoha pěstounů odcizily. Dívali se na ni se strachem v očích, jako by ani nebyla lidská bytost. A v poslední pěstounské rodině zažila jen hrůzu a násilí. Ramie žila v neustálém osamění. Nikdy nedokázala nikomu důvěřovat natolik, aby si ho pustila k tělu. Samota jí nevadila. Přijala ji jako součást svého života. Jenže… čas od času smutnila po tom, co nikdy nepoznala a nikdy nepozná. Po normálním životě. Po přátelích a rodině. Po všem, co ostatní brali jako samozřejmost. Ramie by ale takovou chybu nikdy neudělala. Pokud se jí někdy dostane toho požehnání a bude mít rodinu a přátele, pak si toho bude vážit a nikdy je nebude brát jako samozřejmost. Stejně by to pro ni bylo nemožné, protože byla mnohokrát svědkem smrti a nepředstavitelného děsu. 16
Kam ale teď? Kde ji nikdo nenajde? Chtěla prostě zmizet. A tentokrát nadobro. Modlila se, aby se jí nyní podařilo zahladit i ty sebemenší stopy. Aby se schovala a nikdo ji nikdy nenašel. Protože kdyby ji našel muž, jehož cílem bylo ji zničit, nepřežila by to. A její smrt by nebyla rychlá ani milosrdná. Zemřela by v agonii a s každým nádechem by si přála, aby byl jejím posledním.
17
3. kapitola
a
Caleb se hned, jak vystoupil z letadla, dozvěděl, že Tori našli přesně tam, kde ji podle Ramie věznili. Jeho bratr Beau mu sdělil, v jakém je stavu, a ačkoli díky Ramie věděl, co přesně se jí stalo, stále se mu svíral žaludek z pomyšlení na to, co si v rukách svého věznitele vytrpěla. O to víc ho naštvalo, že Torina únosce nedopadli. Když ji policie našla spoutanou v koupelně úplně obyčejného domu na poklidném předměstí Houstonu, byla sama. Ten chlap s ní jednal jako se zvířetem, dával jí jen vodu a trochu jídla, aby ji udržel při životě. Podle Beaua hodně zhubla a trpěla dehydratací. Při popisu Torina stavu do telefonu se jeho bratr zhroutil. A to ho vyděsilo. Beau byl pevný jako skála. Ze čtyř sourozenců Devereauxových byl on ten nejtvrdší. Nikdy neukazoval své emoce, tvář měl vždy jako vytesanou ze žuly. Ale když mluvil s Calebem, rozplakal se. To dokazovalo, jak hrozně na tom Tori byla.
18
Quinn, nejmladší bratr, zůstal celou dobu s Tori. Jel s ní do nemocnice, zatímco Beau čekal na Calebův návrat. Když Caleb vstoupil do Torina pokoje, Beau mu pokynul, aby zas vyšel na chodbu, aby si mohli promluvit. Caleb zavrtěl hlavou. Nehodlal jít nikam, dokud neuvidí svou sestru. Potřeboval vidět Tori na vlastní oči, bez ohledu na to, jak strašné to bude. Potřeboval se ujistit, že je naživu a v bezpečí. Quinn vzhlédl z křesla vedle Toriny postele, v očích se mu zračila čirá muka. Caleb k němu potichu přistoupil. Nechtěl Tori vzbudit. „Něco jí píchli, aby odpočívala,“ řekl Quinn tiše. „Dostala hysterický záchvat. Kdo by se jí taky divil. Bože, Calebe. Prošla si peklem.“ Vzlykl a pak se odmlčel. Pohlédl na jejich sestru a v očích se mu leskly slzy. Caleb se na Tori zadíval. Pod očima měla kruhy, byla pobledlá a vyhublá. Prudce nasál vzduch, když na její tváři spatřil otisk ruky, přesně takový, jaký se objevil na tváři Ramie, když ji přinutil dotknout se Torina šátku. Znovu ho bodl osten viny. Tori byla s nimi. Raněná, zničená, ale byla tady, s rodinou, která jí pomůže. Ramie byla sama v chatě v horách a neměla nikoho. Prošla si tím samým, čím Tori, a přesto neměla nikoho, kdo by jí pomohl se vzpamatovat. To jen utvrdilo Calebovo odhodlání vrátit se za ní, jakmile se postarají o Tori. Nemohl odčinit, co provedl, ale udělá, co bude v jeho silách, aby to napravil. Alespoň zařídí, aby se o ni postarali a nebyla sama. „Jak jsi to sakra dokázal?“ zeptal se Beau tiše. „Jak jsi dokázal určit tak přesně její polohu, když jsme předtím nenašli jedinou stopu?“ 19