MOŘSKÝ OHEŇ
Praha 2015
Překlad: Jiří Chodil
Douglas Reeman: Mořský oheň Vydání první Copyright © 1975 Bolitho Maritime Prod. First published as WINGED ESCORT by Hutchinson, an imprint of the Random House Group Ltd All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1927. publikaci Přeloženo z anglického originálu Winged Escort vydaného nakladatelstvím Arrow Books, Londýn (UK), v roce 2001 Český překlad © 2015 Jiří Chodil Odpovědný redaktor Martin Nový Korektorka Dana Chodilová Ilustrace na přebalu © 2015 Emil Křižka Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0108-2 BARONET Praha 2015
Douglas Reeman
MOŘSKÝ OHEŇ
Věnování Johnu Gellenderovi a všem příslušníkům Námořního letectva, minulým i těm současným.
Moto Jenom zvedl ruku a usmál se a já pochopil, co tím říct chtěl. Poslední za všechny vždy zaplatí… Kulaté černé díry se rozběhly přímo od ocasu. V dokonalé řadě průstřelů vedoucích až k němu. Pak sebou trhl a jenom úsměv zbyl… Zamířil dolů – já ho sledoval, ten elegantní výkrut, spirálu kouře… Pryč všichni už jsou, už je to minulost. Myslím na to jenom za dnů, jako je tento, a za osamělých nocí. Proč všichni odešli? Museli pro to mít nějaký důvod! Nebo snad nemuseli? Nemohli přece odejít navždy!
Výňatek z básně: Viděl jsem ho odejít od Shawa Taylora
1 Nový začátek Ne, nebyl to strach. Nemohl to být strach! Přesto to, co poručík Tim Rowan cítil, když si pohledem měřil masu trupu letadlové lodě tyčící se nad ním do výšky, mu samotnému obavy připomínalo nejvíce. Rozhodně se do doků v Gladstone vrátil plný jakýchsi podivných a špatných předtuch. Prostor všude kolem něj naplňovala typická kakofonie zvuků, skřípění jeřábů, rytmický dusot nejrůznějších strojů a zařízení a čvachtání vody, to když se přístavní dělníci a námořníci prodírali neustávajícím mrholením a brodili se všudypřítomnými kalužemi vody. Byla půlka července roku 1943, Liverpool se ale nenechával zahanbit a dostával své pověsti místa, kde pršet nepřestává nikdy. A válka zde už stejně všechny poznamenala natolik, že dávno zapomněli na všechna jara a léta, prozářená sluncem, jež kdy prožili. Timu Rowanovi bylo sice teprve šestadvacet let, zrovna teď se ale cítil mnohem starší a současně mnohem nejistější, než by odpovídalo jeho zkušenostem. Nebylo se ale vlastně čemu divit. Stávalo se to všem, kteří se vraceli z dovolenky, a nezáleželo na tom, jak dlouho byli pryč, ani na tom, jak moc jim ty chvíle, kdy zde být nemuseli, umožnily oddechnout si a zapomenout. Rowan přelétl kritickým okem přes nově natřený bok lodě od vysoké přídě přes letovou palubu, minul po9
hledem malý hranatý můstek, celý „lodní ostrov“ a dohlédl až dozadu, kde zrovna námořníci v zamaštěných kombinézách hadicí splachovali dolů kusy dřeva, které tam zbyly z rozbitých přepravních beden. Ve skutečnosti to samozřejmě nebyla opravdová letadlová loď. Ani náhodou. Válka už ale trvala příliš dlouho, takže lidé začali být nakloněni uvěřit čemukoliv, čemu zrovna věřit potřebovali. Jako třeba jeho rodiče… Ti se každou noc ukládali ke spánku pod chatrnými schody domku v Surrey, protože věřili, že tam budou v bezpečí. Nebo jako ten nekonečný proud nových rekrutů přicházejících do letních prázdninových táborů a věřících, že právě procházejí řádným a dostačujícím výcvikem… Stačilo, že viděli všude kolem sebe barevné fangličky a epolety a že sami dostali uniformy, a uvěřili. Stařičké dýchavičné kolesové parníky, které ještě před pár roky unaveně supěly na těch pár mílích moře mezi Southamptonem a ostrovem Wight plné nadšených výletníků, teď byli lidé připraveni považovat za minolovky nebo hlídková plavidla. Tim Rowan pomalu přešel podél letadlové lodě až k můstku vedoucímu kamsi do jejích útrob. Na palubě se povalovala záchranná bóje, čerstvě nalakovaná a zářící… Dokonce i jméno plavidla, HMS Growler, jasně čitelné až odtud, znělo, jako by s ním měla Admiralita naspěch. Jako ostatně s celou lodí. Kdo by ostatně pojmenoval loď „bručoun“? Na Growleru se nedalo najít vůbec nic, co by svědčilo o tom, že jeho konstruktéři toužili po nějakém stylu, či snad dokonce, nedejbože, kráse. Jeho kariéra začala, stejně jako u několika dalších plavidel téhož typu, v amerických loděnicích, kde byli původně rozhodnuti postavit ho jako mírumilovnou nákladní loď. Osud a zoufalá potřeba letecké podpory pro ničené a vražděné spojenecké konvoje v Atlantiku ale rozhodly jinak. 10
Protože bylo prostě nutné jakkoliv zaplácnout díry v loďstvu, vzniklé poté, co se v průběhu války poroučelo ke dnu již tolik mnohem lepších „opravdových“ letadlových lodí, začal přerod nákladního plavidla na něco úplně jiného. Teď měla loď rozsáhlou letovou palubu a svými tupými, nekompromisními tvary původní Growler už nepřipomínala, co by se za nehet vešlo. Tim sledoval, jak po dvou nakloněných můstcích neustále proudí nahoru a dolů přístavní dělníci a muži lodního personálu. Bylo to podivně znervozňující – připadal si jako divák. Jako nezúčastněný přihlížející. Ani jeden z těch mužů – plně zabraných do práce – na něj nepohlédl. Rowan se pod pršipláštěm otřásl. Jako bych už byl mrtvý. Na Growleru, oficiálně teď považovaném za eskortní, tedy pomocnou letadlovou loď, si Rowan odsloužil už tři měsíce. Předtím se plavil na skutečné, těžké letadlové lodi ve Středomoří. A předtím… Šestadvacetiletý poručík se mimoděk otřásl a pokusil se vypudit z hlavy obrazy za všechny ty měsíce a roky od počátku války, jež mu paměť úslužně a naprosto nevítaně zprostředkovávala. Místa a tváře… Ty se mu vybavovaly mnohem jasněji než lodě. Norsko s hořícími plavidly a s obličeji ustupujících vojáků, ztrhanými únavou. Středomoří a Řecko, Kréta… A samozřejmě obléhaná Malta… Vždy to byly ztracené, beznadějné boje. Na ty tváře dokázal zapomenout jenom s obtížemi. Přehnaně široké, předstíraně sebevědomé úsměvy, aby se nedalo poznat, jak napjaté mají všichni nervy. Výrazy měnící se na stále temnější a ponuřejší, jak jedno letadlo za druhým rolovalo po letové palubě předtím, než postupně zmizela za horizontem. Tim už si ani nevybavoval jména všech těch, již seděli za jejich řízením. Zvláště pak ne jména těch, kteří se už nikdy nevrátili… 11
HMS Growler se pro Rowana stal nečekanou změnou. Už dlouho, předlouho neměl možnost sloužit v nové, vycvičené a pro boj připravené jednotce, už dlouho nebyl členem nového, dosud neopotřebovaného týmu. Kvůli ztrátám a kvůli tomu, kolik mužů pohltila bojiště celé téhle války, se z něho ale stal… veterán. Pořád se s tím ještě nedokázal vyrovnat. Pořád ještě to odmítal přijmout. Říkalo se, že ti, již sami sebe začnou považovat za veterány, nepřežijí dlouho. Už měli za sebou doprovod dvou obrovských konvojů v severním Atlantiku, v „Díře“, jak se říkalo sedm set mil širokému oceánskému prostoru mezi třicátým a čtyřicátým stupněm, příliš vzdálenému na to, aby v něm mohla zasahovat pozemní letadla startující z britských či amerických letišť. Právě kvůli „Díře“ a dalším podobně neuralgickým místům vznikl Growler a jemu podobná plavidla. Poté co se naučil poslouchat nového velitele, poté co všichni členové posádky pochopili abecedu svého řemesla, poté co piloti zvládli oba typy letounů vzlétající z jeho paluby, dostal Growler možnost ukázat, co v něm vězí. Atlantické konvoje, ať už ty směřující z východu na západ, či opačným směrem, měly v sobě něco, co rozeznívalo ty nejhlouběji znějící struny v duších i těch nejotrlejších námořníků. Nekonečné řady lodí trpělivě se valících vlnami. Udřených a rezavých transportních plavidel, ale i vysokých a pyšných lodí určených původně pro přepravu obilí, jejichž osudy se dramaticky změnily, když bylo nutno zaměnit obchodní vlajky za válečné prapory hrdě vztyčené na vztek společnému nepříteli. Na vztek dvěma nepřátelům, to když se započítá i sám Atlantik. Ze vzduchu byl pohled na každý takový konvoj ještě působivější, ještě dojemnější. To, jak se ty mlčenlivé 12
a tak zranitelné řady lodí jevily, když je člověk mohl sledovat přes vířící okruh vrtule nebo skrz potrhanou přikrývku mraků. Pokaždé když některou z lodí nečekaně zasáhlo torpédo, jako by se pozpátku sklouzla dozadu a pak… prostě zmizela. Prostor, jejž uvolnila, okamžitě zaplnily její družky a pokračovaly v plavbě dál a dál, jako by se nic nestalo. Pouze mezi hbitými, sem a tam se míhajícími doprovodnými plavidly taková událost vyvolala záchvat horečné aktivity a vzteku. To se ale dalo sledovat pouze z oblohy. Poručík Tim Rowan z Královských námořních záložních sil, stár dvacet šest let, to viděl již mnohokrát. Proto byl stíhací pilot. Bylo to při doprovodu posledního konvoje, když jakási korveta najela na bludnou minu, „osamělého tuláka“, a během několika vteřin se poroučela ke dnu. Kdyby se jí bylo bývalo podařilo té mině vyhnout, ocitl by se na jejím místě Growler, protože se zrovna plavil těsně za ní, takže by vzhledem ke své setrvačnosti nedokázal uhnout. Exploze byla ale i tak silná natolik, že to otřáslo trupem celé letadlové lodě, takže se Growler po ukončení bojové plavby vrátil do Liverpoolu, kde sídlilo velitelství Západních přístupů1, jak se říkalo tomu úseku, kudy do Británie připlouvaly lodě z Ameriky a kudy zase mířily zpět do Nového světa, aby mu tam trochu opravili oprýskanou barvu a při jednom se podívali i na hřídel, jestli náhodou taky ne utrpěla nějaké škody. I když nesl Growler hrdé ozna1 Western Approaches, přibližně čtvercový prostor západně od Velké Británie (tedy zahrnující celé Irsko). Pro Británii šlo v obou světových válkách o klíčový prostor, protože na západním pobřeží se nacházejí její nejvýznamnější přístavy, které se nepřítel pokoušel zablokovat. Ochromením oceánské plavby by bylo možné dosáhnout rychlého zhroucení Británie. Poznámka překladatele.
13
čení „válečná loď“, nic to nezměnilo na tom, že jeho nízký trup byl stále trupem mírumilovné nákladní lodě. Jediná hřídel a jediná vrtule. Jak si s tím poradit v bouřích o síle dvanáct, s kterými se může loď v Atlantiku potkat? A taky by se mělo něco udělat se stále opotřebovanějšími letadly na palubě Growleru, uvažoval pochmurně Rowan. Jediná vrtule, která je všechny dělila od nekonečných modrých mořských hlubin… Konečně se Rowan sebral a zamířil k lávce, odkud ho shora již několik minut se zájmem sledovali ubytovatel a strážný. Vždycky to začíná stejně. Vždy a všude. První den ve škole. Nové tváře, nové historky, trocha toho nového vzrušení a podráždění nad maličkostmi, které jsou jinak, než jak jste byli zvyklí. Byla to jenom smůla… Jako by to někdo řekl nahlas. Jako by zopakoval to, co všichni slyšeli, co si všichni říkali tolikrát. Rowan se zarazil, jednou rukou se přidržoval zábradlí, všechny smysly měl náhle vybičované na maximum a napjaté. Jako struny. Bylo to při poslední plavbě, když Growleru oznámila osádka jednoho z jeho věrných a vytrvalých dvojplošníků Swordfish, že nalezla německou ponorku plující na hladině. Vytékal z ní olej, a přestože si její posádka musela být vědoma toho, že je protivník vystopoval, ponořit se nepokoušela. To mohlo mít jediný důvod – při některém z předchozích bojů utrpělo ponorné plavidlo poškození. Možná se do něj dokonce zaťaly tesáky eskorty přímo tohoto konvoje. Okamžitě připravili ke startu šest swordfishů, jejich osádky se spokojeně šklebily a zdravily vztyčenými palci a vůbec dávaly najevo, jak moc je těší, že budou 14
moci udělat něco konkrétního místo neustálého kroužení nad loděmi při hlídkových letech. Letadlo, z něhož přišlo původní hlášení, se odmlčelo. To však mohlo mít vcelku logické vysvětlení – zřejmě se dostalo příliš blízko k ponorce a jeho pom-pomům, aby to pro něj bylo bezpečné. Třicet minut poté, co dvouplošníky opustily palubu, udeřila na konvoj bouře zuřivá jak samo otevřené peklo… Když se už začínalo okolo linií pachtících se lodí stmívat, stál Rowan s kamarády na můstku obtáčejícím dokola letovou palubu. Navzdory větru a přívalovému dešti všichni stáli, čekali a sledovali zamračený obzor. A teprve když se moře a nebe spojily do jednoho černého stínu, zamířili do hlubin lodě. Ani jeden z těch swordfishů se nevrátil. Všechny se ztratily, došlo jim palivo, jejich osádky oslepila bouře, nebo se jim prostě nepodařilo dostat se zpět k vlastní letadlové lodi. Rowan si povzdechl. Ano, určitě tam bude spousta nových tváří k zapamatování. Opět zamířil vzhůru k uvítacímu výboru. Ve chvíli, kdy se jeho nohy dotkly ocelové paluby, ruka sebou automaticky švihla k čepici. Lehce se otřásl. To byl další problém s Growlerem. Byl celý z oceli, pro pohodlí těch, již ho obsluhovali, toho bylo uděláno velmi málo. Vzhlédl vzhůru. Tedy s výjimkou letové paluby, pochopitelně. Tu totiž na rozdíl od jiných letadlových lodí udělali z oregonských borovic. Nejspíš proto, aby se neposunulo těžiště celé lodě příliš nahoru. Bůh ovšem pomoz těm, kteří by byli zrovna nahoře, kdyby vypukl požár. Rowan zaregistroval pozorný pohled palubního důstojníka. První nová tvář k zapamatování. Důstojník, ve skutečnosti to tedy byl jenom uštvaně 15
vyhlížející poddůstojník, podrážděně zavrčel: „Jméno!“ Současně přitom listoval seznamem mužů v malých deskách, nikterak nedbaje pobaveného úšklebku strážného a varovného pohledu ubytovatele. Rowan si svlékl pomačkaný pršiplášť. „Tim Rowan. Já k tomuhle cirkusu patřím.“ „Promiňte, pane, nemohl jsem vědět, že –“ Oči palubního nervózně zatěkaly od pilotních křidélek umístěných nad dvojicí zvlněných proužků na Rowanově levém rameni k modrobílé stuze na jeho prsou. „J-já… omlouvám se.“ „Nelamte si tím hlavu,“ uklidnil ho Rowan. „To je v pohodě, když si ale nedáte bacha, někteří z pilotů na těchhle neckách vás slupnou k snídani.“ Vnořil se hluboko do vnitřností lodě, cítil, jak se kolem něj svírají, jak ho pohlcují. V duchu se usmál. Jonáš je zpátky, ahoj, velrybo. Přestože loď trčela v přístavu, velký hangár byl jako obvykle plný horečné aktivity, rozlehlý ocelový prostor přímo pod letovou palubou páchl a hlučel. Kolem jednoho z letadel, upoutaného na samém konci řady, se hemžila skupina montérů a mechaniků vybavených silnými svítilnami. Kdokoliv neobeznámený s tím, jak to chodí, by musel nutně nabýt dojmu, že neexistuje způsob, jak vymotat z téhle změti křídel a na všechny strany trčících motorů a vrtulí jednotlivé letadlo a dostat ho k jednomu ze dvou palubních výtahů. Rowan ve skutečnosti ale věděl, že prostor ještě zdaleka není zaplněný. Swordfishe, jež měly nahradit ty, o něž loď přišla, totiž měly dorazit vzduchem, teprve až se Growler znovu vrátí na moře. Zastavil se a nechal oči přivyknout ostrému světlu inspekčních svítilen a černočerným stínům vrhaným na vysoké stěny okolo hangárové paluby. 16
Kousek stranou od ostatních letadel stála jeho stíhačka. Na chvíli se mu podařilo zapomenout na všechno okolo, z mysli vytěsnil vůni horkého oleje, ostrý zápach rozpouštědel, připomínajících lak na ženských nehtech, a plně se soustředil na ten svůj druhý, pouze svůj vlastní svět. Když se na ni díval, měl pocit, jakkoliv to bylo nesmyslné, že na něj čekala. Že se na něj teď dívá. Rowan o své stíhačce vždycky uvažoval jako o ženě, jako o ní. A to přesto, že v rámci perutě nesla označení R jako Roger, i přesto, že na boku trupu pod kabinou měla jasnou barvou napsané jméno Jonah – Jonáš. Ne, to nebylo podstatné. Rowan nikdy neměl pochybnosti o tom, jakého je jeho letadlo pohlaví. Pomaličku přistoupil k její štíhlé siluetě. R jako Roger byla seafire, což pro všechny muže sloužící u námořnictva, případně létající na tomto typu znamenalo jedinou věc – zde měli možnost přímého kontaktu se slavným pozemním spitfirem, s jeho námořní variantou. S letounem rychlým, elegantním, smrtícím, jaksi nepatřičně působícím na palubě doprovodné letadlové lodě. Rowan pohladil pravé křídlo. Pod prsty ho zamrazilo. Jako by se dotkl kusu ledu. Na chvíli si pohrával s myšlenkou, že vyleze nahoru a posadí se do kabiny, pak ten nápad ale zavrhl. Lepší bude počkat na pravou příležitost, nepokoušet osud. Navíc by některého z mechaniků mohlo napadnout, že už definitivně zešílel. Občas se to stávalo. Místo toho zamířil k lodním schůdkům, minul červené světlo… Před čím vlastně varovalo? Zakazovalo kouřit? Upozorňovalo na nebezpečí unikajícího paliva? Hrozilo těm, kteří by vstupovali dovnitř s otevřeným ohněm? Kdo ví… Ze zvyku popotáhl. Na rozdíl od letiště byla letadlová loď místem, kde jsi nikdy nikde nesměl cítit benzin. Pokud jsi ho cítil, věštilo to průser. Když 17
byl Growler plně operační a nádrže jeho letadel byly palivem naplněné až po okraj, měnil se v plovoucí bombu. Spodní paluba byla neobvykle klidná. Až budou na moři, nebo až se z dovolenky vrátí většina osazenstva, bude tu jiná mela. Když se započítali muži Námořního letectva2, poskytoval Growler ve svém rachotícím a chvějícím se trupu „domov“ nějakým pěti stovkám mužů. Rowan prošel okolo zatím prázdných kajut, skrývajících se za těžkými protipožárními závěsy. Pouze kapitánovi a několika nejvyšším důstojníkům bylo poskytnuto dobrodiní opravdových dveří, což bylo politováníhodné. Po návratu z hlídkového letu potřebovali totiž především letci tolik soukromí, kolik ho jen bylo možné dostat, aby se vzpamatovali, aby si uklidnili zjitřené nervy. Rowana napadlo, jak moc se asi kapitánovi líbí velet téhle lodi. Za uplynulé tři měsíce, kdy se s ním plavil na téhle lodi, ho viděl jenom párkrát. Zvládnout velení nové lodi, to byl oříšek pro každého – od nejvyššího důstojníka po nejposlednějšího topiče. Když se ale něco podělá, jediný, kdo kvůli tomu bude muset dát hlavu na špalek, bude právě kapitán. Názory členů posádky na to, jaká loď vlastně Growler je, se dost různily. Celkově se ale spíše soudilo, že kvality mírně převažují nad nedostatky. Britští 2 Fleet Air Arm, FAA. Britské letectvo mělo (a má) poměrně složitou strukturu. Na letadlových lodích působily jednotky Námořního letectva, podřízeného Královskému námořnictvu (Royal Navy), jeho příslušníci měli námořní hodnosti. Z pevniny pak nad mořem operovaly jednotky Královského letectva (Royal Air Force, RAF), konkrétně jeho Velitelství pobřežního letectva (Coastal Command), jehož příslušníci měli své vlastní hodnosti (odlišné od hodností námořních či armádních). Občas ale mohlo dojít k začlenění příslušníka FAA do RAF a naopak. Poznámka překladatele.
18
námořníci obecně ovšem neradi trávili čas s příslušníky další branží, potřebných pro provoz lodi, zde ale museli udělat výjimku. Všichni totiž – telegrafisté a strojníci, námořníci a mechanici – měli k dispozici jednu velkou, čistotou zářící jídelnu, kam třikrát každý den z kuchyně dorazilo na čtyři sta porcí jídla bez ohledu na to, jestli bylo moře klidné, nebo zuřil hurikán. Přestože to byl další americký móres, většina mužstva, samozřejmě s výjimkou těch nejtvrdohlavějších staromilců, ocenila i skvěle vybavenou prádelnu, v níž bylo mnohem pohodlnější udržovat si oblečení čisté, než ho žmoulat v jednom kbelíku, který si postupně všichni půjčovali. Sprchy by snad taky mohly vyhovovat všem, v tomto případě ale už projevil svou nelibost kapitán. Chtěl totiž vanu. Došlo to dokonce tak daleko, že se kapitán obrátil na americké loděnice, kde plavidlo dokončovali předtím, než mělo přejít do vlastnictví Královského námořnictva, a navrhl, aby mu koupelnu s vanou nainstalovali do prostoru jeho kajuty. Američané byli vstřícnost sama, chápaví a pozorní. Ale přes tohle u nich nejel vlak – vanu ani náhodou. Doprovodné letadlové lodě byly vybavovány podle amerických standardů, tedy pouze sprchami. Jestli nevěříte, tady jsou plány! Kapitán to vzal s grácií, aspoň tedy prozatím. Rowan odhrnul stranou těžký závěs, který odděloval jeho kabinu od chodby, a rozsvítil světlo. Dokonce i teď, v přístavu, slyšel v trubkách pod stropem, pod nohama, prostě všude okolo sebe tlumený zvuk toho, jak loď žije, jak loď mluví, dýchá. Jako by plavidlo neustále hovořilo s nějakým neznámým životem na jiné planetě. Očima přelétl přes trojici kavalců. Jeden patřil Billu Ellisovi, dalšímu pilotovi seafiru a jeho příteli. Další měl už nového nájemníka. 19