Poděkování autorek Paní Daně Syslové a panu Zdeňkovi Srstkovi za laskavost, pochopení a spolupráci, Kačence a Péťovi Škutovým a jejich rodině za trpělivost a spoustu času.
Pavla Petráková Slancová Ilustrace Kateřina Skořepová
Terezka a Kryštůfek se svého VÝLETOVÉHO DNE s babičkou a dědou už nemohli dočkat… Bodejť by ne, když pobyt s babi a dědou je OBROVSKÁ ÚLEVA od normálních dospělých a malý člověk zvaný „DÍTĚ“, což Terka s Kryštofem jsou, si taky někdy potřebuje odpočinout a trochu zazlobit…
babička
Terezka
Kryštof
děda
Mates
ál ín ah oře v
Jejich mamka je totiž obecně uklízecí typ, má o všem doma přehled a cokoliv se v jejich pokoji nebo na zahradě hledá, to umí najít třeba klidně na dálku, z kuchyně nebo z koupelny, což Dvojčata nechápou, jak TOHLE DĚLÁ, ale ona vždycky chvilku mlčí, kroutí hlavou, a pak například zavolá:
n ě, t ša
ev s žka o a venku u lavičky on k s i p n e , ká t drá e o č M „ fa o t š Kry má tesa na Ma vodítko
a Terk
o
er
undě č er v en ý b
ve č
ap vk
se v
a tátovi vzkažte, že sekera, která
, se stále opal y k uje u vr ě...“ ru v á r t a v t d
la d a p mu od
ra e č v
A TAK DÁLE A TAK DÁLE – a hlavně: vždycky TO TAK OPRAVDU JE.
V domku u babičky a dědy se ztracený věci taky nakonec téměř pokaždé najdou, ale NEŽ SE NAJDOU, objeví se třeba ve sklepě nečekané cennosti, který sice zrovna nikdo nehledá,
ale o kterých už Terezka i Kryštůfek od dědy velmi dobře ví, že TOHLE JSOU POKLADY, který se jim jednou můžou náramně hodit,
krejčovs ká panna
pa m lam ínítke t se s
kočárek pletený bílý hrnec í c a v o zavař měrem s teplo
staré lyže
hůlky bambusové
n ko
staré rádio s knoflíkama
ce vi
na
du o v
valcha ré sta pisy o čas
???
v an
ičk
á hov c e l ap
síťka na motýly
hadice
eta k a á r asklá v o is o pr n e t link ma
hřebíky v krabičce
sáňky é dřevěn malé
štokrdle
holínky ,d teče jen o kterých trochu
bezedná konev
EM , YL DIT OM V Y H O což
se
jí ně
ko li
krá t
do roka
vá… stá
ale je potřeba mít je před lidma (jako je například a bohužel přesně jejich mamka) radši dobře schovaný, protože by je v jarním nebo vánočním záchvatu úklidu mohla…
Takže se nelze Dvojčatům divit, že když jsou CELÁ RODINA na návštěvě u babičky a dědy a babička pak při odchodu řekne:
pě e l k e s em,“ v t í z dž „ Nezapomeňte si v ý k a něj a y t o komp
KOMPOTOVÁ MÍSTNOST je až na konci
D
L
O
U
H
Ý Dvojčata se vždycky hodně leknou, protože
chodby sklepa a kdo do ní jde, musí projít kolem řady dveří, za kterými jsou místnosti právě POKLADAMA úplně PřEPLNĚNÝ.
Děda Terce i Kryštofovi už sice dávno vysvětlil, že
OTEVřENÍ ŠPATNÝCH DVEřÍ
a proto na dveře jejich nejoblíbenější tajné místnosti společně s babi a dědou pro jistotu ještě přitloukli vikslajvantový závěs, který byl původně letní protivodní zahradní ubrus, a který naštěstí mamka nemůže ani vidět ani cítit a tudíž ho přehlíží, a ještě na něj napsali nápis
vždycky skýtá
ÁÁÁ
pokladům i lidem, co takový dveře otevřou,
Á Á Á
Á
VELKÝ NEBEZPEČÍ
Á Á ÁÁ
a děda tam druhý den klidně sám od sebe a PRO JISTOTU VŠECH ještě obkreslil lebku s hnátama.
Podle počtu přibývajích věcí v tajné místnosti je jasný, že ji mamka ani jiný vetřelec zatím neobjevili, protože TADY TEDY NIKDY NIKDO jasně neuklízel!
A JSOU TAM VĚCI! Stačí se zarochnit do první krabice od banánů a začít třeba oblečením, které babička vyprala, aby vonělo (to se pozná, že TOUHLE VŮNÍ VONÍ BABIČKA),
ale jinak TYHLE OBLEKY, co si Dvojčata na sebe můžou klidně oblíkat bez mamčiný věty: „TOHLE V ŽÁDNÉM PřÍPADĚ,“ na kterou děda vždycky potichu říká: „JSEM VÁLEČNÝ DÍŤE ROČNÍK TřICET PĚT a když je hlad – i husa je dobrá a VY VÍTE PRD v čem jsme zamlada chodili voblečený…!“
tak TYHLE
OBLEKY
pr ša ince ty zn až ick na ý ze m
d tší ě av í n š čka men di i r t li bo ne spělý do
e í kůž d ě v med e který z i s ce a d ě d a ) , v i p e č , říkal je hlava k a j ( pařu myslelo a z e s p se lí y b a
ěti
kal h s d oty írou na o kol bou e ne c as pás h k em
iny mik nýma v s di zkama obrá
protože babi vždycky říká: „…a pak, že ŠATY NEDĚLAJÍ ČLOVĚKA, dědo… koukni na Kryštůfka a Terezku – jsou k nepoznání…“ Ne že by byli ÚPLNĚ neviditelný, ale asi TROCHU JO, protože minule Dvojčata jasně slyšeli, jak maminka babičce v kuchyni říkala: „MAMI, CO JSI TO NA NĚ NAVLÍKLA? Šla jsem kolem hřiště a NAŠE DVOJČATA JSEM MÁLEM NEPOZNALA!“ Babička na Terku s Kryštofem v té chvíli mrkla a jim bylo hned jasný,
koš plný bot (někte rý K LAP s podpatk A ama , jen VÝ, om pr o
ještě trochu neuklizený dvě skříně úplně narvaný ) lky o h
tak TOHLE VŠECHNO (jasně, že ne naráz…) když si na sebe Dvojčata vezmou, stanou se z nich asi ÚPLNĚ JINÝ DĚTI,
co tím legračním pohybem babiččino oko za tlustým sklem brýlí jenom Dvojčatům naznačilo: babi má určitě připravený TAKOVÝ OBLEKY, že až pro ně rodiče přijedou příště, nepoznají – tedy NEUVIDÍ JE UŽ VŮBEC…
Budou pobíhat po zahrádce, volat, zlobit se a pak slibovat zmrzky i žvejky, nakouknou do skleníku s okurkama a rajčatama, určitě i do králíkárny k Vaškovi a babi bude rodičům říkat:
„NEBLÁZNĚTE, kam by se TADY děti mohly ztratit... teď tu byly... někde tu jsou... tak jeďte domů bez nich a večer si zavoláme...“
to – o l š y v la , den a a l ý t o ý v l u a n ka mi čka z DĚJE, i č i b b a a b b a l děla čer jim IC NE e v N Tohle totiž u a e ů s a že eli dom j i j u a o t n á t í s s a mamk aný a u p u o k n… y m, e v i e d t ě č d n u e u o d a že už js ště je za g e j u u k o n á a ali, ůst řiň k z e e h c p i č n v u a ž kdy ovaný řeči h i c l s d a e b otiž o eav t f i l a y k b i t l á i r Tenk ěli , p d e s ) e č i A d o H r C m ý A r na kte í. (CH v e j b o jčata kdy se Dvo
Chvíli to byla docela legrace, poslouchat, jak si rodiče o nich povídají a nevědí, že děti jsou od nich tak malinký kousek, ale pak všichni mluvili a mluvili a mluvili, až Terezka s Kryštůfkem z toho mluvení v peřiňáku doopravdy usnuli... Nakonec je rozespalé děda přenesl do postele v babiččině pokoji. To se ale dozvěděli až ráno, když je babička budila pusou a šimráním, že má děda už připravenýho trabanta před garáží, protože JEDOU NA VÝLET...
A dneska je zase takový VÝLETOVÝ DEN. Rodiče dovezou Terezku s Kryštůfkem k babičce a dědovi, rozdají rady a pokyny, babi s dědou a s vážnými obličeji pokývou hlavou, děda vztyčí tustý ukazováček a jako obyčejně ujistí rodiče, že: „NA VŠECHNO DOHLÍDNE a kdyby bylo nejhůř, že z šuplíku vytáhne dlouho slibovanou
INJEKCI
PRO TI
ZL OB E
NÍ …“
Když děda začne s tímto jeho vynálezem, všichni se smějou, JEN KRYŠTOF NE a nemá ani rád, když se dělá legrace na téma blízké doktorům. INJEKCI PROTI ZLOBENÍ už jednou totiž zažil a od tý doby si dává pozor. Děda mu tenkrát JASNĚ řEKL, aby nesahal na budík zapojený v zásuvce, že potřebuje nutně ráno vstát a tyhle svoje zázračný hodiny si připravil na buzení. Kryštof ale nemohl zvědavostí vydržet, potřeboval vyzkoušet čísla a blikání na tom TECHNICKÉM ZÁZRAKU, jak říká babička věcem, který neumí ani zapnout ani vypnout a neví, na co jsou, a budík po prozkoumávání zapomněl znovu zapojit do proudu. Děda zaspal, budík nebudil a Kryštof musel nastavit ruku, strachy zavřel oči, takže sice injekci neviděl, ale do prstu ho malinko píchlo, taková asi vosička – bolelo to míň, než když ho kousalo do prstu koťátko, ale radši řval víc, aby se Terka taky bála a byla do budoucna hodná…
Babička i děda mají před každým VÝLETOVÝM DNEM řeči. Ty babiččiny se ještě dají vydržet, protože při nich člověk může například normálně snídat, čistit si zuby a loudat se s oblíkáním i česáním a je docela klid, protože babi například řekne: „…náhradní trička jsou v květovaný tašce… boty na koupání máte u ručníku na lavičce… Mates je už vyvenčenej a jeho miska na vodu i proužkovaná deka je v autě…“
A TAK DÁLE A TAK DÁLE…
TE
?
E LÍT
?
ĚDA AD
D K D E BY
JE VA Š
– at? íte ěl at te d de
JE
E S K JA
KA BIČ BA
U
V „D
E
EN JM JAK SE
Ale děda! Ten vyžaduje NÁSTUP PřED ODJEZDEM a soustředění na jeho KONTROLNÍ OTÁZKY, které dává střídavě Kryštofovi i Terezce a někdy i babičce…(?) ou zt e n, ákhdoyd ž s se n rat ž a y t Takže: áhoíte d a kč , do– Aj T u o c A z o v ČD bu tr J JMENU O
Když je všechno řÁDNĚ zodpovězený a obě děti, pes Mates a děda sedí v trabantu, nastoupí babička s naplněným svačinovým košem, který se nadýmá laskominama na celý den, trabant při startování zarachotí a jede se! Cíl cesty je jasný: RYBNÍK u nedaleké Strže. Nejede se dlouho, tak akorát, než se začne chtít Kryštofovi čůrat nebo Terce po pár zatáčkách zvracet, ale za to nemůže, je HOLT TAKOVÝ TYP, jak říká babi a napomíná dědu,
? aby si nehrál na starý kolena na závodníka, když veze TAKOVÝ POKLAD, jako jsou vnoučata a vlastní manželka…
Parkoviště u lesa je lehce zaplněný a přes cestu je na louce vidět mraveniště malých i velkých, tlustých i tenkých lidských těl, mezi kterými pobíhají opálené děti s nejrůznějšími nafukovacími hračkami. Hladina rybníka se ve slunci vlní plavci a na mělčině u břehu se malá, sotva stojící lidská mláďata plácají s kyblíčky a lopatami ve zvlhlém písku.
Děda s babičkou rozbalili námořnickou deku – JAKO OBVYKLE – u vrbiček. Babička – JAKO OBVYKLE – vzdychla a řekla: „TO TO LETÍ, dědo, TO TO LETÍ… nedávno jsme sem chodili s holkou a teď tu máme vnoučata…“
Děda TYHLE řEČI nemá moc rád, takže jak začne babi vzdychat a vzpomínat, vždycky raději někam zmizí, což je u vody docela jednoduchá věc: potichu a rychle pomohl Dvojčatům navléknout plavky a než babi dovzpomínala na časy zamlada a vybalila všechny zásoby, byli d ěti s děd ou
po
br
ad u
v e
. dě vo
kom ár
vosa
bělásek
ha mouc
olše
jasan
borovice
dub
palma vrba
vážka sek á ť žlu
slzičky
včela
Rybník u Strže je VODNÍ RÁJ! Kolem jeho krajů rostou snad všechny druhy stromů na světě (ovšem kromě palem, jasně…) a kromě krokodýlů běhá v trávě a v rákosí snad celý atlas českého hmyzu, jak říká paní učitelka Chrobáková ze školky.
Když se děda proplave všema plaveckýma stylama, aby srovnal páteř, docela rád DĚLÁ ROBOTA PONORKU a vyzvedává ZE DNA zbytky ze ztroskotaných pramic. Kryštof s Terkou tak minulý týden nanosili k babičce TOLIK POKLADŮ, že se ani do košíku po svačině nevešly a spoustu záhadných kamínků a předmětů museli ukrýt PRO DALŠÍ GENERACE…
ška
znakoplavka
beru
rák
os
k žab
vodomil
bruslařka
ní k p o tá p
leknín
a
jí n
al
ýt
ku
NĚ
CO
LE
HC
ED
OT KL
O…
Než stačila vykřiknout, na hladinu vystřelil Kryštof a jeho velké oči byly za brýlemi vykulené a ještě víc obrovské:
v
OU R ka a kuc l. lal uh “h U!
se
l jsem STRAŠ ě N id
YB
jak
„ Dědo,
Dnešní VÝZKUM DNA byl na Kryštofovi. Rozdýchal se a najednou ŠUP a ŽBLUŇK a jeho hlava s potápěčskými brýlemi zmizela ve vodě. Terezka se trochu lekla nad tak náhlým zmizením bratra a se zatajeným dechem upřeně zírala před sebe, když najednou ucítila,
„Ta mě ASI KOUSLA do nohy…,“ vyhrkla Tereza bez váhání. „Ukaž,“ strachoval se Kryštof,“ jestli tam máš stopy po rybích zubech a teče ti krev, musíme rychle za babičkou!“ „Neboj, já to vydržim… ale BOLÍ TO, víš…,“ kňourala už ale jen tence Terka, která si VELMI DOBřE UVĚDOMILA, že to vážně žádný kousnutí nebylo, že se jen lekla toho nečekaného doteku na noze pod vodou. STOPY PO ZUBECH jsou totiž jasný důkaz lhaní a to už Tereza jednou zažila, když nakousnutou broskev s obtiskem svých předních zubů svedla na Kryštofa, který měl ale zrovna svoje přední zuby vypadnutý a chudák by do broskve ani kousnout nemohl…
„Tak to se na tu místní VELERYBU podíváme…,“ řekl statečný děda a než se děti nadály, s mohutným nádechem se potopil. Hladina rybníka byla najednou klidná a Dvojčatům se zdálo, že to je TAK DLOUHÁ DOBA, že Terka začala trochu pofňukávat strachy, kde ten děda je, a Kryštof si přiznal, že ryba sice vypadala strašně, ale do jejich nafukovacího bazénu by se jich TAKOVÝCH vešlo docela dost…
Děda se vynořil. „Dědečku, tak CO? Viděl jsi NĚCO?“ nedočkavostí lapal po dechu Kryštof. „TO SI PIŠTE!“ zašeptal děda tajemně a pokračoval: „Kousek od nás je silná průhledná trubka a kolem ní je hejno ryb, který se předbíhají a přetlačujou, aby se do tý trubky nacpaly. Něco takovýho jsem DIV-ŽIV neviděl…“ Děda kroutil hlavou, pomalu pokračoval ke břehu a Dvojčata opatrně našlapovala za ním. BYLO JASNÝ, že TOHLE se babičce říkat nebude, protože ženský některý věci nechápou, jak říká děda a ten se skoro nikdy neplete.
Babička akorát docházela s Matesem k dece a lehce dědu pokárala, že nemá moc rozumu, když se s dětma louhuje v rybníce tak dlouho. Přes všechny tři pak přehodila ručníky, z košíku vybalovala svačinu a mezi pokynama o slušném svačení v přírodě, a u rybníka zvlášť, informovala dědu i děti o tom, co se dozvěděla od paní Vokounové, která sem do vsi jezdí na léto a hlídá celý prázdniny tři vnuky, což dělá samozřejmě ráda, ale na druhou stranu se nemůže dočkat prvního září, až rošťáky odevzdá rodičům.
Proplavaly se, zahřály a když vytáhnul špunt – vrátily se potrubím do rodnýho rybníka. Proto sem všichni Vokounovi jezdí i na vánoce, aby neporušili tak krásnou tradici svýho předka,“ zasnila se babička a ucucla jemně perlivé bezinkové limonády vlastní výroby. Ani děda ani Dvojčata ANI NEDUTALI. Babi zase ani netušila, o čem DOOPRAVDY mluví a že všichni tři mají tajemství, protože místo, kde je rybí trubka nebožtíka Vokouna právě před chvílí odhalili.
„Kluci jsou jak potápky, prý je z rybníka nemůže ani dostat. Jsou celý po nebožtíkovi Vokounovi, jejich dědovi, ten by taky u vody a na rybách strávil nejradši celý život. A když zrovna nebylo počasí, ležel doma ve vaně a o rybách alespoň snil – tak tu vodu miloval!“ vyprávěla babi a pak nečekaně dodala: „Věřili byste, že ten Vokoun byl i trochu vynálezce?“ „A co vynalezl? Kouzelný prut na zlatou rybku…?“ zaškádlil děda babičku, která se ale nedala a nezvykle zjihle pokračovala v řečech: „Za ty roky rybaření se s vodní chamradí Vokoun TAK SBLÍŽIL, že pochopil, jak je malým rybám v zimě smutno a zima, tak propojil vodovod u vany s trubkou až do rybníka a ty NĚMÝ TVÁřE ho mohly navštěvovat kdykoliv pustil vodu do vany…
Než zapadlo sluníčko, spřátelili se Dvojčata i s Matesem s vnukama po vynálezci Vokounovi a museli si přiznat, že toho ty kluci věděli o rybách fakt hodně.
Večer se pak ani Kryštof ani Terezka nebránili dalšímu koupání, protože tak měli čas prozkoumat příští přítok i odtok vody z nedalekého rybníka, který se rybími sirotky určitě jen hemží…
A to je konec příběhu i RYBÍHO VÝLETOVÉHO DNE. Když vyprávějí dětem pohádky babičky, obyčejně končí větou: HALÍ BELÍ – TO JE CELÝ, ale protože TOHLE byla pohádka s pravdou dohromady, ale nejvíc Terezky a Kryštůfka letní snění, houpavé a hladivé jak voda v rybníce, je potřeba ztichnout a zavřít oči
a čekat na TEN SEN, ve kterém se spolu do usínání barevné ryby i rybky dokola točí…
Všichni, kdo máme osobní zkušenost s hledáním krásné a té správné knihy pro svoje děti, víme, jak je to zodpovědná věc. Zaplněné regály s literaturou pro malé čtenáře v knihkupectvích nejsou měřítkem kvality, a tak často odcházíme se staronovým vydáním toho osvědčeného, toho, „na čem jsme sami vyrostli…“ Dětský svět má svá pravidla – hodnotová, jazyková, estetická, logická i (pro dospělé) nelogická. Ještě, že to tak je! Pavla Petráková Slancová
Pavla Petráková Slancová Ilustrace a design Kateřina Skořepová Grafická úprava, sazba a montáže Jaroslav Slanec Fotografie Michal Protivanský První vydání Vydalo nakladatelství ProART s. r. o. v roce 2014 Vytiskl PBtisk a. s., Příbram
© Pavla Petráková Slancová, 2014 Illustrations © Kateřina Skořepová, 2014 Photos © Michal Protivanský, 2014