Issuu

OFF THE MAP

Písečný ostrov 19˚ 12’ 44” j. š.; 159˚ 56’ 21” v. d.

idská identita úzce souvisí s místem, takže pokud některá z nich zmizí nebo se střídavě objevují a zase ztrácí, jsme znepokojeni. Ztracená místa skrývají tajemné příběhy minulosti a současně naznačují alternativní verze budoucnosti. Někdy je lidé úmyslně odstraní (Leningrad, Stará Mekka), jindy je prostě jen nepozorovaně odvane čas, nejsou využívána a zarostou plevelem (Arne, Krajina času) nebo se od základu změní a začnou sloužit novému účelu (New Moore, poušť Aralkum). A pak jsou místa jako třeba Písečný ostrov — Sandy Island —, která nikdy neexistovala. Hledání neexistujících míst láká většinu objevitelů. V případě Písečného ostrova (velmi příhodně se mu také přezdívá Ostrov přízraků – poznámka překladatele) můžeme zmínit například relativně nedávnou výpravu z roku 2012, kdy australská výzkumná loď proplula oblastí 700 námořních mil východně od Queenslandu a její posádka zjistila, že se tam nenachází žádná pevnina. A to přesto, že oválný, asi 25 kilometrů dlouhý a zhruba 4,5 kilometru široký ostrov se od chvíle, kdy lidé začali brázdit moře, vyskytoval takřka na všech známých mapách. 18

Písečný ostrov

Útesy a písečné ostrůvky zde jako první zahlédla posádka velrybářské lodě Velocity v roce 1876. O pár let později se o Písečném ostrově zmiňuje autor australského námořního manuálu. A ještě věrohodnějšího potvrzení své existence se ostrov dočkal v roce 1908, kdy se objevil dokonce na mapě Britského královského námořnictva. Kartograf jeho okraje vyznačil tečkovaně, čímž chtěl upozornit na možná nebezpečí pro proplouvající lodě a naznačit, že oblast je třeba důkladněji prozkoumat. O čtyři roky dříve, v roce 1904, v New York Times vyšel článek popisující cestu amerického křižníku Tacoma, jehož posádka měla za úkol ověřit existenci „stovek přeludů vydávaných za ostrovy“ v tak zvané „americké skupině“ ostrovů ležících mezi západním pobřežím Spojených států a Havají. To, že nejsou pouhým výmyslem, svým slovem dosvědčoval mimo jiné kapitán John DeGreaves, „vědecký poradce“ havajského krále Kamehamehy, jenž na jednom z ostrovů údajně pojedl ve společnosti slavné „španělské tanečnice“ a milenky krále Ludvíka I., Loly Montezové. Bohužel se ukázalo, že ostrovy i samotný piknik v jistě žádoucí společnosti byly jen kapitánovým zbožným přáním. Autor článku v New York Times vysvětloval, jak je možné – pomineme-li různé smyšlené příběhy –, že jsou mapy oceánů stále plné podobných kartografických nesmyslů. Údajně stačí „dlouhá, světlá nažloutlá skvrna v dálce, kterou si námořníci spletou s mělčinou“ nebo „zčeřená hladina považovaná posádkou za podvodní útes“. A někdy se podle něj základem podobného mýtu může stát třeba jen velryba. V pustých částech oceánů, kde námořníci trpí nedostatkem spolehlivých informací a ty nově získané nemají jak jednoznačně vyvrátit či potvrdit, stačí jen náznak, chabý důkaz, jenž se snadno „dostane do map, kde bývá doplněn písmeny E. D. naznačujícími, že věc bude v budoucnu třeba řádně ověřit“. Pevná země je pro námořníky majákem a zdrojem nadějí, takže se nelze divit, že se často chápou dokonce i přeludů. Ačkoliv byla existence Písečného ostrova jednoznačně popřena, neztratil se. Naopak. Byl zanesen na důvěryhodné a všeobecně uznávané mapě a stal se součástí světové topografie. Mýtus nezemřel. Žil dál po celé 19

ZTRACENÁ MÍSTA, TAJNÁ MĚSTA A JINÉ ZÁHADY NA MAPĚ SVĚTA

dvacáté století a přetrval dokonce i do století následujícího. Dostal se na mapy Národní zeměpisné společnosti a Times se proti tomu ani jednou neohradily; jeho novináři si toho nejspíš nevšimli. Ostrov dokonce zaznamenaly i satelity, z jejichž snímků se podle představ naprosté většiny lidé vytváří mapy aplikace Google Earth. Doktorka Maria Setonová, jež stála v čele zmíněného australského výzkumného týmu, novinářům potvrdila, že – ačkoli ostrov „existuje“ na mapě Google Earth –, když nad ním proplouvali, palubní přístroje zaznamenali hloubku celých čtrnácti set metrů: „Dívali jsme se skutečně dobře, ale žádný ostrov jsme neviděli. Hodně nás to překvapilo a současně nám to připadalo neskutečně bizarní.“ 26. listopadu 2012 Písečný ostrov konečně zmizel i z mapy Google Earth a na jeho místě se objevila modrá barva typická pro oceány a moře. V současnosti zde najdete odkazy na desítky fotografií, které do aplikace nahráli nadšení milovníci map. Mnozí zjevně nedokázali odolat své bujné představivosti, takže na imaginární pevnině najdete bojující dinosaury, malebné uličky připomínající historická města i výstřední chrámy. Z příběhu „zmizelého“ Písečného ostrova se svého času stala menší mediální senzace. Pokud ostrov skutečně neexistuje, jak si můžeme být jistí dalšími oblastmi zanesenými na mapách? Poté, co se místo ztratilo z map, mnozí si znovu jasně uvědomili, že naše vnímání světa stále do jisté míry ovlivňují mylné či neověřené zprávy tak říkajíc z druhé ruky. Měli jsme za to, že moderní mapy nabízí spolehlivý plastický pohled „božího oka“. Ale jak se ukázalo, dokonce ani mapy aplikace Google Earth nevyužívají výhradně jen satelitní snímky. Jejich tvůrci se spoléhají na řadu zdrojů, k nimž mimo jiné patří i dávno zastaralé mapy. Už před rokem 2012 samozřejmě řada lidí věděla, že Písečný ostrov není tím, za co se vydává – tedy skutečným ostrovem. Měl ležet jen pár set kilometrů od francouzské zámořské správní korporace sui generis Nová Kaledonie, ale z francouzských map Île de Sable v tichosti zmizel a nebyl zakreslen ani na mapě Francouzské hydrografické společnosti z roku 1982. Stejně tak byste ho nenašli ani na sovětské mapě této oblasti z roku 1967, z čehož je jasně patrné, že 20

Písečný ostrov

různí kartografové využívají různé zdroje. Na druhé straně z toho ale v žádném případě nelze vyvodit, že by francouzští nebo sovětští tvůrci map byli soustavně lépe informováni. Na mapě nakladatelství Michelin z roku 2010 Île de Sable nechybí a zpráva popírající jeho existenci francouzskou veřejnost překvapila naprosto stejně jako ostatní svět. Když australská výzkumná loď s konečnou platností potvrdila, že na ostrov na udaném místě nenarazila, francouzský deník Le Figaro uveřejnil 3. prosince 2012 článek s titulkem „Le mystère de l‘île fantôme est résolu“. Z mého pohledu však nejde o technický problém související s neprověřenými zeměpisnými údaji. Proč by mělo někoho zajímat či dokonce trápit, zda tisíce kilometrů od jeho domova existuje nebo neexistuje nějaký písečný ostrůvek, o kterém sotva kdy slyšel? A přesto nás to zajímá. Žijeme totiž v době, kdy na jedné straně automaticky počítáme s tím, že svět, jenž nás obklopuje, je dokonale prozkoumán a dopodrobna popsán, ale současně toužíme po místech, jež by poskytla dostatečný prostor naší představivosti. Skrytá a zvláštní místa jsou semeništěm zeměpisných fantazií; útočištěm před stále dokonalejšími, byť naštěstí nikoli zcela vyčerpávajícími mapami, jež jsou výsledkem úsilí kartografů posledních dvou set let. To, že se v roce 1908 Písečný ostrov dostal na mapu Britského královského námořnictva, byla chyba, kterou rozhodně nelze považovat v té době za typickou. Námořní mocnosti devatenáctého a počátku dvacátého století soustavně vyhledávaly všemožné kartografické chyby a snažily se ověřovat či vyvracet zažité mýty. Například z tichomořské mapy Britského královského námořnictva tak v roce 1875 zmizelo hned 123 neexistujících ostrovů. V roce 1904 se v New York Times objevil článek, jehož autor zpochybnil existenci skupiny ostrovů jižně od Tasmánie známých jako Royal Company Islands. Nedlouho poté k nim vyplulo hned několik lodí a žádná z nich ostrovy nenašla, takže je kartografové, jako mnoho dalších předtím, vymazali z map. Americké lodě přispěly svým dílem k formování základních principů moderní doby: odstraňovat pochybnosti a rozšiřovat naše poznání, jež pomalu dosahuje univerzálních rozměrů. „Moderní lidé“ ale naštěstí nepostrádají 21

ZTRACENÁ MÍSTA, TAJNÁ MĚSTA A JINÉ ZÁHADY NA MAPĚ SVĚTA

kritické myšlení a dobře vědí, že za znalosti univerzálních rozměrů se platí. Z početné sbírky fotografií zaujímajících místo „ztraceného“ ostrova na mapách aplikace Google Earth je patrné, že se z něj stala základna fantastů, útočiště všech, kdo se snaží uniknout technologickému pokroku a „diktátu vševědoucnosti“. Příběh Písečného ostrova rovněž inspiruje k hledání dalších neobjevených ostrovů, míst, o jejichž existenci dříve nikdo nepochyboval, ale nakonec je nikdo nemohl najít. Pokud byste se chtěli tímto směrem vydat, musím vás upozornit, že konkurence je skutečně velká. Mezi vydáním knihy Williama Babcocka Legendární ostrovy Atlantiku (Legendary Islands of the Atlantic; 1922) a nedávnými oceánografickými studiemi Henryho Stommela Ztracené ostrovy: Příběh ostrovů, které zmizely z námořních map (Lost Islands: The Story of Islands That Have Vanished from Nautical Charts) a Patricka Nunna Zmizelé ostrovy a skryté kontinenty Pacifiku (Vanished Islands and Hidden Continents of the Pacific) vyšla řada dalších prací popisujících neexistující ostrovy světových oceánů. V některých případech jde o populární publikace pojednávající o různých námořnických chybách, v minulosti tak častých. Autoři jako například Patrick Nunn kombinují popularizující a vědecký přístup. Nunn se zajímá mimo jiné o to, co všechno se můžeme z domorodých legend pacifických ostrovů dozvědět o tamějších obyvatelích a jejich životním prostředí. Dospívá k přesvědčení, že existenci některých „legendárních ostrovů“ je možné vysvětlit výškovými výkyvy hladiny oceánů nebo seizmickou aktivitou. A co víc: domnívá se, že tichomořské mýty a legendy zachycují dávné topografické změny. Podobně jako mýty a legendy v dalších částech světa, například ta nejznámější o Atlantidě. Zájem o záhadná místa jako Písečný ostrov v poslední době prudce roste. Hlavním důvodem je prostá zvědavost a fakt, že podobných „omylů“ je čím dál méně: jen stěží se dá předpokládat, že by se kdy v budoucnu „ztratil“ nějaký další ostrov. Současně ale stále ještě zůstává dost „pohyblivých“ a potenciálně zpochybnitelných kartografických údajů – hranice států, výška a reliéf hor a říční toky –, které podněcují naši zvídavost a představivost. Lidé totiž nechtějí 22

Písečný ostrov

žít v dokonale prozkoumaném světě. Stále ještě se chtějí nechat překvapovat. Čím víc se naše informační zdroje zdokonalují, tím častěji hledáme a vytváříme nezmapovaná místa.

Pripjať 51° 24’ 20” s. š.; 30° 03’ 25” v. d.

ředvídatelným osudem všech měst je nevyhnutelný návrat přírody, jež pokryje nehostinný beton a asfalt kobercem květů. Naše schopnost ničit a zamořovat krajinu totiž dosáhla takových rozměrů, že návrat přírody již dávno není jen romantickou představou snivých duší. Patrné je to na případu ukrajinského města Pripjať, v němž je dlouhodobě tak vysoká radiace, že lidé tu nemohou žít. Příroda má dveře otevřené dokořán. Jen tři kilometry od města stojí Černobylská jaderná elektrárna. Na sklonku dne v dubnu roku 1986 uslyšeli obyvatelé Pripjatě z rozhlasových přijímačů naladěných na místní stanici následující hlášení: „V Černobylské jaderné elektrárně došlo k nehodě, při které byl poškozen jeden z jaderných reaktorů. Postiženým bude poskytnuta okamžitá pomoc a vláda ustaví vyšetřovací komisi.“ Ještě téhož večera naložili všech 45 000 místních obyvatel do více než tisícovky autobusů a odvezli je z města. Nedali jim ani čas, aby si sbalili nejnutnější věci. Šaty zůstaly viset ve skříních, v kočárcích osiřely hračky, domácí mazlíčci zůstali bez svých pánů. Při evakuaci jim řekli, že si není proč dělat starosti, že za tři dny budou zpátky. 132

Pripjať

Do města se nikdy nevrátili. Dokonce i tanky místní vojenské jednotky a armádní helikoptéry zůstaly tam, kde je vojáci nechali. Dnes již víme, že lidé měli a mohli místo opustit dříve. Reaktor číslo 4 explodoval celé tři dny před rozhlasovým hlášením, ale oficiální místa nehodu tutlala, zatímco obyvatelé města byli vystaveni vysokým dávkám smrtelně nebezpečného záření, jež mělo tragické dopady na zdravotní stav mnoha lidí a jehož důsledky se budou projevovat ještě po několik generací. Po roce 1992 a rozpadu Sovětského svazu bezpečnostní opatření ochabla a město Pripjať se stalo rejdištěm všemožných nenechavců, kteří postupně odnesli dokonce i linoleum a dráty elektrického vedení. Nedlouho poté, co z města zmizeli lidé, začala se do něj vracet příroda. V současnosti tu najdete silnice rozpraskané silou kořenů mladých stromů, které se dokážou uchytit i na panelových domech. Asfalt a beton pokrývá mech a tráva. Kanalizace je ucpaná, takže po jarních deštích se na vydlážděných prostranstvích objevují různě velká jezírka. Pořád tu stojí zábavní park s ruským kolem, jenž měl být slavnostně otevřen během oslav Svátku práce na 1. máje 1986. Atrakce pokrývá rez a některé se pomalu ztrácí v záplavě plevele. Jako by se tu zhmotnil dávný sen a obrátil se proti nám. V roce 1890 napsal William Morris román Zprávy odnikud (News from Nowhere). Se zjevným potěšením nabízí vizi města, do něhož se vrátila příroda a vzala si ho zpět. Předpovídal, že Londýňané se konečně zhrozí svých ohavných ulic a pustí se do úpravy města, „které promění v úhledné místo k životu, když už jim stromy, jež měly od velkého strhávání domů v roce 1955 dost místa k životu, tolik pomohly“. Šlo o mimořádně silné poselství a není divu, že v době, pro niž byla typická rychle rostoucí nespokojenost se stavem moderních měst, tak silně rezonovalo. Rychle přibývalo velkých aglomerací a čím dál víc lidí se zaobíralo představami o konečné pomstě ze strany přírody. Byla to zvláštní, značně děsivá, ale pro někoho přesto přitažlivá představa. Ani Morris, často označovaný za proroka antiidustrialistického hnutí, si však jistě nedokázal představit – ani dost dobře nemohl –, že by se příroda vrátila do města tak jako na Ukrajině. Odborníci odhadují, že Pripjať bude pro lidi znovu bezpečná 133

Pripjať

asi za 900 let. Úroveň radiace je tu tak vysoká, že se nedoporučuje dokonce ani krátká návštěva města. Uzavřená oblast kolem jaderné elektrárny zabírá plochu 2600 kilometrů čtverečných, což je více než činí rozloha Lucemburska. Nejnebezpečnější jsou vnitřní prostory domů, kde se usadil kontaminovaný prach. Americká novinářka působící v Moskvě Jill Doughertyová vzpomíná na jízdu Pripjatí: „Vládne tam mrtvolný klid – podobně přízračné místo jsem ještě nikdy neviděla.“ A dále popisuje „chodníky, které zcela pokryl mech a popínavé rostliny“ a „domy, jež se doslova rozpadají před očima… Slyšela jsem vodu, jak prokapává stropy.“. V době svého vzniku byla Pripjať vzorové sovětské město. Se stavbou se začalo 4. února 1970 a díky velkému nasazení a „budovatelským metodám stavby“ zde záhy našli domov zástupci početných národností Sovětského svazu. Etnická různorodost jeho obyvatelstva se odrazila i v názvech ulic – „Nadšených budovatelů“ nebo „Družby národů“. Ve městě byl dostatek světla, široké ulice lemovaly moderní obytné domy, mnohé s průčelím obloženým keramickými kachli. Průměrný věk obyvatel města se pohyboval kolem 26 let a každý rok tu přišlo na svět přes tisíc dětí. Jeden z bývalých obyvatel s hrdostí vzpomíná: „Pripjať bylo unikátní město, kde jste mohli přihlížet slavnostnímu průvodu kočárků, když v podvečer maminky s tatínky vyrazili do ulic na procházku.“ Nějaký čas po nejhorší jaderné havárii v dějinách se zdálo, že tu nic nemůže přežít. Bezprostředně po úniku radiace byl postižen celý ekosystém, často velmi zvláštním a děsivým způsobem. Zvířecí embrya se rozkládala, koním se doslova rozpadala štítná žláza. Část borového lesa stojícího přímo v cestě hlavní části spadu byla přejmenována na Rudý les, neboť umírající stromy tu měnily barvu. Dnes je les opět krásně zelený. Mnoho rostlin se rychle přizpůsobilo novému prostředí. Při srovnávací studii dvou sójových sazenic, z nichž jedna byla umístěna na pozemek 5 kilometrů od reaktoru černobylské elektrárny a druhá o celých 95 kilometrů dál, se zjistilo, že plody první sazenice byly silně kontaminované a měly zhruba polovinu obvyklé váhy, ale současně odborníci konstatovali, že na molekulární úrovni se rostlina přizpůsobila novému prostředí. Našli 135

ZTRACENÁ MÍSTA, TAJNÁ MĚSTA A JINÉ ZÁHADY NA MAPĚ SVĚTA

v ní například třikrát větší obsah enzymu ochraňujícího rostliny proti škodlivým vlivům z okolí. Do města a okolní uzavřené zóny se mezitím vrátila zvěř. Ekolog Sergej Gaščak, jenž se specializuje hlavně na škody způsobené radioaktivitou, zjistil, že „přímo v sarkofágu jaderného reaktoru hnízdí množství ptáků“. Sarkofág je betonový krunýř, do kterého reaktor uzavřeli po výbuchu v roce 1986. V samém epicentru viděl „špačky, holuby, vlaštovky, a dokonce i hnízda s čerstvě snesenými vejci“. Při sčítání živočišných druhů žijících na území uzavřené zóny kolem roku 2005 se zjistilo, že se tu vyskytuje na 280 druhů ptáků a 66 druhů savců, celkem přibližně asi 7000 divočáků, 600 vlků, 3000 kusů vysoké zvěře, 1500 bobrů, 1200 lišek, 15 rysů a tisíce losů. Na několika místech přírodovědci narazili rovněž na medvědí stopy, což je v této části Ukrajiny skutečná rarita, neboť podle místních obyvatel tu medvěda neviděli stovky let. Mary Myciová, jejíž kniha Pelyňkový les (Wormwood Forest) patří k nejznámějším popularizačním pracím pojednávajícím o zdejší přírodě, tvrdí, že „radiace je v jistém směru pro zvěř velmi prospěšná“. Vysvětlení tohoto tvrzení je údajně velmi prosté: „Radiace totiž vytlačuje člověka a otvírá prostor upozaděné fauně.“ Při popisu celé uzavřené oblasti zamořené radioaktivitou upozorňuje, že z ní úřady odvezly celkem 135 000 lidí „a otevřeli tak prostor přírodě, které se tu velmi dobře daří“. Přesto by ale bylo dost zvláštní, kdyby zamořené životní prostředí v Pripjati a okolí škodilo jen lidem. Na uzavřenou zónu lze rovněž hledět jako na oblast četných a nepředvídatelných mutací. Na první pohled se může zdát, že zdejší fauně a flóře se „skvěle daří“, ale ve skutečnosti jde pouze o dojem založený na kvantitativním srovnání. Timothy Mousseau, profesor biologie na univerzitě v Jižní Karolíně, jenž podrobně studoval zdejší rostlinné a živočišné druhy, v rozhovoru pro National Geographic News uvedl, že „jednou z velkých ironií této nesmírné tragédie je fakt, že mnoha zvířatům se v uzavřené oblasti daří lépe než v době, kdy se tu o životní prostor musela dělit s člověkem“. Hned ale dodal: „Současně by ale bylo velkým omylem domnívat se, že zvěř radioaktivitou netrpí.“ Profesorův 136

Pripjať

výzkum naopak ukázal, že například ptáci snášejí podstatně méně vajíček, než je pro dané druhy běžné. Další studie prokázaly vážné buněčné poškození stromů, z nichž mnohé vlivem radiace mění tvar a vzhled. Mutace na buněčné úrovni má podle Jamese Morrise, kolegy profesora Mousseaua, řadu neobvyklých důsledků, k nimž patří například to, že „stromy nevědí, kde je nahoře a kde dole“. A další průzkum prokázal ještě zvláštnější vlivy radiace, třeba na některé druhy vodních červů, jež samovolně přešly od bezpohlavního rozmnožování k pohlavní reprodukci. Lze jen těžko odhadnout, zda uvedené změny jsou nevratné důsledky poškození organismu, nebo projevy postupné adaptace na modifikované prostředí. Dost možná platí obojí. Každopádně je ale patrné, že okolí elektrárny rozhodně není žádnou rajskou zahradou. V roce 2005 uzavřenou oblast navštívil bývalý ukrajinský prezident Viktor Juščenko a během prohlídky jen tak mimochodem pronesl, že by se z ní mohla stát přírodní rezervace. Oblastní správa se jeho nápadu chytla a usilovně se zasazuje za vznik Černobylského národního parku. Její zástupci ale dost možná nezaznamenali, že prezident takřka jedním dechem mluvil o možnosti využít oblast jako komerční úložiště vyhořelého radioaktivního materiálu, který by se sem vozil ze zemí provozujících jaderné elektrárny. Nápad záhy zapadl, ale z prezidentových úvah je patrné, jak usilovně se Ukrajina snaží najít pro uzavřenou zónu nějaké smysluplné využití. Pravidelně se objevují „dobré zprávy“ o zdejší bujné vegetaci a množství zvěře podporující představy, že zamořená oblast se vrací k životu a že smrtelně nebezpečná radiace přispívá k biodiverzitě a přírodě vlastně prospívá. Úvahy o městech, do nichž se jednoho dne vrátí příroda, jsou velmi staré. Čím víc města rozšiřujeme a čím víc z nich vytlačujeme přírodu, tím víc nás pronásledují obavy z její odvety a současně se zvláštním způsobem probouzí naše představivost – jako bychom na vlastní oči rádi viděli chodníky prorostlé kořeny a rozpadající se domy, z jejichž stěn raší výhonky trav. Přesně to se v současnosti děje v Pripjati – ale tak jsme to zase nemysleli. William Morris doufal v harmonické soužití člověka s přírodou. V roce 1890 to jistě nebyla 137

ZTRACENÁ MÍSTA, TAJNÁ MĚSTA A JINÉ ZÁHADY NA MAPĚ SVĚTA

žádná utopická vize a jednou v budoucnu se dost možná opravdu uskuteční. Prozatím jsou ale zarostlé ulice Pripjatě spíše symbolem zkázy a ztráty naděje. Původně jsme doufali, že cestou zpátky k přírodě získáme to, co jsme ztratili. Pripjať nám ukazuje alternativní budoucnost.

138