Issuu

c. d. payne

jota 2015

1. kapitola

dyž jsem se šel pozdravit se stařešinou, zrovna popíjel ranní kávičku. „Dobré ráno, táto. Tak mě máš z Yale zpátky.“ „Áha, takže oni už tě zase vyrazili, Colme?“ „Tentokrát ne, tati. Odpromoval jsem.“ „Summa cum laude?“ „Hm, to zrovna ne. Ale pokud vím, našlo se tam pár sportovců, kteří měli známky ještě horší než já.“ „Takže jsi neskončil na úplném dně žebříčku. Aspoň něco. Předpokládám, že tě brzy odvedou.“ „Už jsem absolvoval zdravotní prohlídku, tati. Mám odrovnaný loket z toho, jak jsem furt hrál tenis a squash. Armáda o mě nestojí.“ „Tak co teď s tebou, hochu?“ „Uvažoval jsem, že bych zkusil štěstí v Hollywoodu.“ „Hm, tak tedy herec? Hodláš definitivně završit pohanu naší rodiny?“ „Ne, nezávislá filmová produkce. Máme tu sedmapadesátý rok, tati. Studia jsou pasé. Nezávislým producentům se teď nabízejí ohromné příležitosti.“ „Pak ti přeji hodně zdaru, synu.“ „Pochopitelně budu do začátku potřebovat menší kapitál.“

Tatík se usmál a napil se kávy. V repertoáru měl jen jediný úsměv, a z toho mi šel vždycky mráz po zádech. „Víš, že strýc Jonathan zemřel.“ „To už je nějakou dobu, pokud si vzpomínám.“ „Tvoje nepřítomnost na pohřbu se neobešla bez poznámek.“ „To byl ten víkend, kdy se konal zápas roku s Harvardem. Těžko mohl někdo čekat, že si ho nechám ujít.“ „Jonathan mi odkázal tu svoji firmičku.“ „Tu děsnou společnost, co vyrábí ohavný plavky?“ „Trochu mě to zatěžuje. Napadlo mě, že bych ji přenechal na starost tobě.“ „Šlechetné gesto, tati, ale mě dámský plavky zrovna moc neberou.“ „Předpokládám, že dámské spodní prádlo by ti bylo po chuti víc.“ „I ty jsi přece byl kdysi mladý,“ připomněl jsem mu. „Myslím, že by mi stačilo takových padesát tisíc dolarů.“ Stařešina se znova usmál. To nikdy nevěstí nic dobrého. „Pokud se osvědčíš při řízení tohoto podniku, možná uvážím, že bych zainvestoval i do tvého filmového byznysu.“ „Nepřichází v úvahu, tati. Už jsem slíbil Betty velkou roli v mém prvním filmu. Jinak si mě nevezme.“ „V tom případě uchráním tu mladou ženu do budoucna hned dvou neuvážeností.“ „Promiň, tati. Tvůj návrh budu nucen se vší rozhodností odmítnout.“ „Chápu, synu. Předpokládám, že dokážeš přežít jen ze svých modrých očí a vlnitých hnědých vlasů.“ „Nezapomněls na moji apanáž?“ „Člověk, který se staví odmítavě k zavedenému podniku, zřejmě žádnou apanáž nepotřebuje.“ Můj vlastní otec mě vydírá! Z tohohle se teda klube pěkně mizernej den. A navíc jsem měl nesnesitelnou kocovinu. Když jsem zvažoval svoje možnosti, v hlavě mi hučelo jako v úle.

„A na jak dlouho bych se měl do těch hnusných plavek uvrtat?“ „Jenom na rok. To je půlka doby, kterou by od tebe vyžadovala armáda. Zařídím, aby ti má sekretářka obstarala lístek na autobus.“ „Lístek na autobus? Spousta kámošů z vysoké dostala jako dar k promoci auto.“ (Například mně by se ohromně šikl jeden ten nový thunderbird.) „Už jsi rozmlátil tři auta, Colme. Jsi hotový postrach silnic.“ Jenom když piju, chtělo se mi odseknout, ale radši jsem si to nechal pro sebe. Ve střízlivém stavu jsem považován za skvělého řidiče. A sešrotoval jsem jenom dvě auta, to třetí je akorát trochu promáčklé. Radši jsem se ovšem zeptal: „Lístek na autobus kam přesně?“ „Do Ukiahu v Kalifornii.“ „Aha, není to předměstí Los Angeles?“ „Možná. Geografie západního pobřeží není zrovna moje parketa. Určitě si to tam zamiluješ.“ Poslední větu dodal se zlověstným úšklebkem. Jen pro pořádek bych rád uvedl, že moje vlasy – zděděné po zesnulé mamince – mají barvu světle pískovou, nikoli hnědou. Pět tisíc kilometrů v autobuse společnosti Greyhound! Mohl by očistec představovat horší utrpení? Při takové cestě si člověk uvědomí, že by vážně bylo lepší vrátit rozlehlé části téhle země zpátky indiánům. Nebo je úplně odtrhnout a přerozdělit strádajícím Kanaďanům a Mexičanům. Nebraska je nejspíš nejhorší. Horká, prašná, a navíc absolutně postrádá cokoli, na čem by mohlo oko s potěšením spočinout. Jak tady vůbec můžou lidi existovat, je mi naprostou záhadou. A navíc se táhne do nekonečna. Z toho, co jsem slyšel, je Nevada taky dost příšerná, ale většinu tohohle bohem zapomenutého státu jsem naštěstí prospal. Autobus nás dovezl do San Franciska, které vypadalo vcelku zajímavě, jenomže jsem hned musel přesednout na další autobus na sever. Přejeli

jsme mlhou zahalený most Golden Gate, obsypaný turisty, a pokračovali v cestě celé hodiny. Od souseda na vedlejším sedadle jsem si půjčil mapu a se značným zděšením zjistil, že míříme opačným směrem, než kde leží Los Angeles. Hollywood, rychle mizející v nenávratnu, byl už stovky kilometrů za našimi zády! I tahle zdánlivě nekonečná cesta ovšem dospěla ke svému cíli. „Jste si jistý, že je tohle Ukiah?“ dotázal jsem se nejistě obtloustlého řidiče autobusu. „Jasnačka, mladíku. Pravej a jedinej.“ „To jsme zřejmě na nějakém odlehlém předměstí, že?“ zeptal jsem se a pochybovačně jsem vyhlížel z okna. „Ne. Stojíme přímo v centru města. Hlavní třída je jenom blok odsaď.“ „Ale tady kolem nic není!“ „Tohle je sídelní město Mendocinskýho okresu, mladíku. Na větší vzrůšo tady široko daleko nenarazíte. Maj tu vlastní soudní budovu a vůbec. A teď už hejbněte zadkem, protože mi tu blokujete uličku.“ Jelikož jsem si nevšiml, že by na mě někdo čekal, popadl jsem svoje zavazadlo a dovlekl se k té údajně „hlavní“ ulici. Ubytoval jsem se v hotelu Palace, kterému by spíš slušel název Prérijní přelud, protože ponurý vestibul zdobil basreliéf kovbojů vystupující z omítky. Žádný palác to teda rozhodně nepřipomínalo. Přidělili mi pokoj na druhém poschodí, což byl evidentně nejvýše položený bod celého města. V hotelové restauraci jsem si dal dost tragickou večeři a pak naházel haldy mincí do telefonního automatu ve vestibulu v marném pokusu zastihnout Betty. Její spolubydlící z Provincetownu mě nevrle informovala, že si kamsi vyrazila s jedním saxofonistou. Tak moje holka randí s nějakým trumpeťákem a já skončil ve vyhnanství v nějakém zapadákově na opačném konci kontinentu! Samozřejmě jsem to dával za vinu tátovi. Stařešina se očividně rozhodl sabotovat můj život. Rozhodl jsem se, že to tu týden vydržím

a pak se na to všecko vybodnu a vrátím se zpátky do civilizace. Celých sedm dní v téhle Prdelákové Lhotě by snad měl i mého tatíka přesvědčit, že jsem se vážně snažil. Dojmy z Ukiahu, které jsem sesbíral během procházky v pohasínajících slunečních paprscích: vysoké kopce bezprostředně na západ od města a vzdálené vrcholky rýsující se na východě. Haldy domorodých křupanů, kteří jezdí v otlučených předválečných kárách. Rozměrné náklaďáky nacpané obrovskými kládami se hlučně kodrcaly ulicemi. Spousta barů a putyk naznačovala, že nalívání se pivem tvoří významnou součást zdejšího každodenního života. Místní panímámy obhlížely výkladní skříně v kloboucích, které vyšly z módy už někdy před deseti lety. Snědí flákači v slaměných sombrerech něco brebentili v cizím jazyce, který jsem odhadl na španělštinu. Kolem si to rachotili neholení frajírci na velkých dunících motorkách. Holá markýza osamělého kina inzerovala film „Peyton Place“ a k tomu filmový týdeník a dva animáky. Dnešního teplého středečního večera ve frontě moc diváků nepostávalo. I když tohle měl být údajně západ, nezahlídl jsem tu jediného opravdového koně ani kovboje, zato ke mně občas zavanul podezřelý smrádek z některého dvora. Koupil jsem si za pět centů zmrzlinu v kornoutu a pak se vrátil do hotelu, ke své osamělé (a značně proleželé) posteli. K mé smůle už servírka v restauraci, kde jsem snídal, o společnosti Decentní dáma, s. r. o., slyšela a nasměrovala mě k jejímu sídlu (pět bloků na jih od mého hotelu). „Jojo, jsme takové hlavní město plavek v Sekvojovém království,“ poznamenala, když mi dolévala kávu. „Moje teta tam vyráběla košíčky k podprsenkám snad celé věky.“ Ta představa mi připadla natolik nevábná, že jsem raději odložil vidličku. „A vy sama některé jejich plavky vlastníte?“ zeptal jsem se ve snaze o zdvořilou konverzaci.

„Co vás to napadá, fešáku. Nejsem na tenhle styl dost stará a sešlá, ale počítám, že se k nim dřív nebo později stejně propracuju. Proč se o ně tolik zajímáte?“ „Jak to tak vypadá, budu tam pracovat.“ Tím jsem ji poněkud zaskočil. „A co tam, prosím vás, hodláte dělat?“ „Vlastně pořádně nevím. Nejspíš tomu všemu šéfovat.“ „Tak jo, fešáku, když to říkáte. Vy jste nějaký děsný machr přes módu?“ „To sotva.“ „No, pochybuju, že ať uděláte cokoli, mohlo by to jejich plavkám ještě nějak ublížit. Takže hodně štěstí.“ „Dík. Budu ho potřebovat.“ Nijak zvlášť jsem nepospíchal zahájit svůj první pracovní den, nakonec jsem ale přece jen zaplatil účet (pětašedesát centů a patnáct jako dýško) a odloudal se po Hlavní třídě na jih. Decentní dáma sídlila v tuctové štukované budově v boční ulici vedle aleje. Cedule na otlučených kovových dveřích hlásala: dnes nepřijímáme. Přesto jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Sekretářka ve středním věku ke mně překvapeně vzhlédla a potom zmáčkla tlačítko interkomu. „Pane Slivmanku!“ zasykla. „Myslím, že je tady!“ Chviličku nato vyběhl z kanceláře hubený starý chlápek, plešatý a shrbený. „Pan Moran?“ zeptal se. „To jsem já,“ připustil jsem. Zlehka mi stiskl dlaň kostnatou rukou. Oblek oblepený nitkami na něm visel jako kostým z laciného divadelního představení. „Jmenuji se Wendell Slivmank. Čekali jsme vás už včera. Váš autobus měl zpoždění?“ „Bohužel ne. Nikdo na mě nečekal, tak jsem strávil noc v hotelu Palace.“ „Palace!“ vykřikl. „Proboha! To muselo být drahé.“

„Sedm dolarů pětadvacet centů plus daň.“ „Taková fůra peněz! To jste musel dostat luxusní apartmá s koupelnou. Tohle nebylo v plánu. Protože budete bydlet v domě vašeho zesnulého strýčka, předpokládali jsme, že půjdete tam.“ „Aha, to mi ale nikdo neřekl.“ „Jak zvláštní,“ prohodil. „No, teď jste tady, tak tedy vítejte. S vaším dovolením vás tu provedu a všechny vám představím.“ A tak jsem se seznámil se zdejší módní návrhářkou, textilní výtvarnicí, střihačkou a účetní – samými postaršími ženami, které sídlily ve stísněných a přecpaných kancelářích v přední části budovy. Korpulentní sekretářka slečna Pageová sloužila zároveň jako zkušební modelka (ať už to znamená cokoli). Byla jediná, která snad ještě nepřekročila padesátku. Lítací dveře nás zavedly do výrobní haly – páchnoucí napařenými látkami a směsí voňavek – s asi desítkou vrnících šicích strojů, které teď všechny najednou utichly. „Dámy,“ oznámil pan Slivmank, „tohle je mladý Colm Moran – synovec pana Jonathana –, který k nám přijel až z dalekého východu.“ Zaslechl jsem, jak někdo zašeptal: „No, aspoň že to není beatnik.“ „Se ještě uvidí,“ odpověděl kdosi jiný rovněž šeptem. „Dobré ráno, dámy,“ vykoktal jsem. „Tak co, jak jde šití?“ „Vcelku to ujde,“ odvětila bělovlasá žena a zamávala jakousi zpola dokončenou rukavicí. „Už jsme se do toho jakžtakž vpravily.“ Švadleny se tichounce zahihňaly. „Mildred je u nás už šestadvacet let,“ upozornil mě pan Slivmank. „Mezi našimi zaměstnanci patří k veteránkám.“ „Proč všechny šijí rukavice?“ zeptal jsem se. „Ženské se dneska koupou v rukavicích?“ Další chichotání. „Pro tuhle sezonu jsme s prací dávno hotoví,“ vysvětlil starý pán. „Valnou většinu objednávek kolekce pro rok 1957 už jsme

vyexpedovali. Během mrtvé sezony vyrábíme různé pracovní rukavice.“ Pan Slivmank a Joe ze skladu byli v téhle firmě podle všeho jediní dva muži. Své chaotické království v zadní části budovy měl Joe vysoko zaskládané zaprášenými bednami a rolemi látek. Na nízkém stole ležely nejrůznější skládací krabice a pomůcky pro expedici. „Zdravíčko,“ pozdravil Joe a potřásl mi rukou. Věkem se téměř blížil Slivmankovi a byl tou zdaleka nejmenší osobou ze všech zaměstnanců. Modré kombinézy si nejspíš musel kupovat v chlapeckém oddělení. „Nějaké problémy, Joe?“ zeptal se pan Slivmank. Joe zkřivil rty v úšklebku. „Pořád nedorazila ta dodávka Railway Expressu.“ „Zavolám Samovi do depa.“ Obrátil se ke mně. „Na dodávky látek z Nové Anglie a z tkalcoven na jihu musíme vždycky čekat. Navíc nám účtujou příplatky, protože sídlíme západně od Skalistých hor.“ Osobně bych jim účtoval přinejmenším trojnásobek, že se nacházejí takový kus mimo hranice jakékoli mapy. Zbytek dne se vlekl jako smrad. Tak si říkám, jestli je každá práce takhle depresivní, nebo jenom když makáte ve firmě na plavky. V jednu chvíli se mě pan Slivmank (který trval na tom, abych mu říkal Wendell) zeptal, jestli bych si nechtěl prohlédnout knihy. „Á, tak vy tady máte i nějakou beletrii?“ zaradoval jsem se. „Chystal jsem se přečíst si Na pláži. Hele, kdyby z toho udělali film, třeba by se nám je podařilo přesvědčit, aby v něm předvedli pár našich rajcovnějších modelů.“ „Účetní knihy,“ vysvětlil. „Naše obchodní záznamy. Nechtěl byste si je prohlédnout?“ „Jo tak, možná někdy jindy, Wendelle. Mimochodem, jak si vedeme?“

„Hm, no, tohle jaro nám prodej přinesl jisté zklamání. Možná lidé tolik nechodí k vodě kvůli přetrvávajícím obavám z dětské obrny.“ V nedaleké kanceláři si kdosi hlasitě odkašlal. „Máme na trhu velice silnou pozici,“ pokračoval. „Pokud jste žena, která váží sto třicet kilo, je pro vás plážové oblečení Decentní dáma v podstatě jediné schůdné řešení.“ „Já nevím, Wendelle, pokud by některá z dívek, co znám, vážila sto třicet kilo, pochybuju, že by si plánovala nějaké výpravy na pláž. Spíš by se nechala odvézt taxíkem k nejbližší výškové budově, aby se vrhla ze střechy dolů.“ „Tedy, vyrábíme naše modely v celé řadě velikostí, pane Morane.“ „Říkejte mi Colme.“ „Získali jsme značnou popularitu ve venkovských oblastech a menších městech, i když naší cílovou skupinou jsou všechny dámy s problematickou postavou. Naše zákaznice jsou v otázce vkusu značně konzervativní.“ Další hlasité zakašlání. Pomalu jsem začínal nabývat podezření, že mezi posádkou panuje jistý nesoulad. Konečně se hodiny došouraly ke konci směny. Wendell zamkl a posadil mě do svého obstarožního nashe, jímž se Detroit nejvíc přiblížil vaně na kolečkách. Dům strýce Jonathana patřil do kategorie takových těch bungalovů s šindelovými střechami, v jakých možná odešli ze světa vaši prarodiče. Tmavé obložení, těžký nábytek pokrytý háčkovanými dečkami, depresivní zelené žaluzie a staromódní lampy, které vydávají jen opravdu nepatrné světlo. Zato se tam ale linuly příjemné vůně z kuchyně, kde dívka zhruba mého věku něco míchala v hrnci. „Co jste zač?“ zeptal jsem se. „Vaše hospodyně,“ odpověděla s pohledem upřeným na hrnec. „Ohřívám tady ragú ze včerejška, protože jste se neráčil ukázat.“ „Trochu se to zamotalo, pardon. Nevypadáte jako hospodyně.“

Nebyla to až taková krasavice jako Betty, ale rozhodně nejhezčí holka, kterou jsem viděl od příjezdu do tohohle města. Postava někde mezi štíhlou a dobře rostlou, drzý nosík a nakrátko zastřižené hnědé vlasy. „A jak by podle vás taková hospodyně měla asi vypadat?“ zeptala se a konečně ke mně zvedla obličej. Její oči měly úchvatnou světle oříškovou barvu. „Jako Agnes Mooreheadová. Takové si obvykle vybírají v Hollywoodu. Nebo seberou nějakou tlustou černošku, pokud to má být legrace.“ „Budete se muset spokojit se mnou. Jmenuji se Jean Vallandová. Vařím večeře, ale žádné snídaně ani obědy, takže v tomhle ohledu se o sebe musíte postarat sám. Kromě toho umývám nádobí, obstarávám nákupy, peru a vysávám. Pokud nemáte nějaké nechutné osobní návyky, možná vám taky uklidím koupelnu. Dotazy?“ „A co ještě neděláte?“ „To nechám na vaší fantazii. Posaďte se do jídelny a já hned přinesu večeři.“