Copyright © Kateřina Dubská, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7462-801-6
JOTA / 2015
Vlk a jeho past Nádraží šedivě hnědé změtí tlačících se těl, mužského
nadšení a plačících žen, nedáme se, nedáme, bojové výkřiky plnily těla a hrudníky hrdostí a většina mužů už měla chuť odtrhnout se od toho křečovitého objímání. Nedáme se, nedáme, a do toho se vůbec nehodily ženy se svými vzlyky a připomínkami, my cítili jen chuť přicházejícího hrdinství. A ony nás jen tlačily zpátky, k našim obyčejným životům a nikdy nekončící honbě za jídlem pro hladové krky, na nájemné, na nábytek, na šaty, na boty… K čertu s tím, teď popadneme pušku a budeme se bít. Nenecháme se pokořit, nenecháme se rozervat hladovými tlamami nácků. Přecpaná torna mě tlačila do zad, Draha jen stála a vpíjela se do mne vyděšeným pohledem, co s námi bude, křičelo z jejích zelených očí, co s tebou bude, vrátíš se, nevrátíš, co si tady počnu sama? Její otázky mě nezajímaly, mužská síla všude kolem mě plnila nadšením a zaplavovala tělo teplem z dob písní o řekách a lesích, jako bych se konečně dočkal naplnění mužských her u ohňů. Jenže teď to nebyla hra, teď o něco skutečně šlo, teď to bylo vážné a cítil jsem, že nejsem sám se svou radostí, která přebíjela strach. Viděl jsem i na většině neznámých mužů, jak už chtějí, aby se vlak rozjel a za sebou zanechal prach šedivé každodennosti. Jak jsem si oddychl, když konečně zapískala píšťala radostným zvukem ukončeného loučení. Políbil jsem ji, naskočil na stupátko a vší silou se vtáhl dovnitř, do vlaku přecpaného 44
mužskou sounáležitostí. Celý vlak jí byl plný společně s dohady, kam Němci, kde my, kam nás odvelí, kdo bude u jaké zbraně… Najednou jsme byli důležitá kolečka v soukolí začínající války a já jen doufal, že mě dají někam na letiště, koneckonců jsem před pár měsíci začal pracovat v továrně na součástky do letadel, třeba budu mít štěstí, ale co, ať mne dají kamkoliv, teď má každý své místo a každý bude k něčemu. Poplácávali jsme se po ramenou, častovali počátkem svých zásob, všichni jsme byli najednou kamarádi, kteří jedou za stejným cílem, bojovat a nedat se. Zůstala stát na peróně společně s ostatními ženami, které se ještě dlouho dívaly, než vlak s mobilizovanými zajel za poslední rozpoznatelnou zatáčku, než se rozplynula tečka posledního vagonu, a pak se všechny jako na povel otočily, otřely zasychající slzy a vydaly se zpět do života bez mužských starostí, sedět na svých vejcích a kvokat o ženských starostech. Jak se mi ulevilo, když jsem shodil břímě rodinného života, které mne zavalovalo jejím stále kulatějším břichem. Uzavírala se do sebe, občas vzdychávala a její oči mě přestávaly vidět, kolébala se životem těhotné, široká a upocená, dívčinu od řeky nahradila tvář dospělé ženy s dospělými starostmi. Stále ještě dychtivě naslouchala mým slovům, stále dychtivě čekala na můj návrat, hospodyňka byla dobrá, ale já stále netrpělivěji čekal, až po večeři uklidí nádobí a vklouzne pod peřinu. Teď jsem měl každou noc vedle sebe povolné tělo, které bylo jen moje. Zpočátku si to užívala, nemohla se nasytit večerů, které nám už nemohl nikdo vzít, nocí, kdy nemusela utíkat z domu a mohla se beztrestně tulit a tát jako čokoláda. Jenže byla čím dál tlustší, neohrabanější, dítě jí dávalo zabrat a kopalo do břicha ještě nepřipraveného je nosit. A začala se odtahovat, vymlouvat se, co prý řekl doktor a že bychom už neměli, ale já měl čím dál větší hlad a stejně jsem si bral, co mi patřilo, a noci u řeky byly stále vzdálenější. Odplynulo s její vodou souznění dvou těl, odplynula ta sladká 45
tíseň a radost z milování, odplynula něžnost, kterou jsem k ní kdysi dávno cítil, zůstal jen ten hlad. Chtěl jsem syna a ona zatím dcera, další oběť nenasytných mužů. „Tak třeba příště, Josí u,“ šeptla, když viděla zklamání mého prvního pohledu na zmačkanou tvářičku v povijanu. A jestli jsem si myslel, že když je břicho pryč, vrátí se vše, co bylo před ním, kdepak. Dítě plakalo a já nemohl spát, ona byla stále unavená a zabraná do péče o to mimino věčně vyžadující pozornost. Ale blížila se mobilizace, všichni o ní mluvili, všichni přemítali, koho všeho se bude týkat… „Tebe neodvedou, že ne, Josí u? Když máš malý dítě, to přece nemůžou?“ „Jen to ne! Přece nebudu sedět doma, když všichni ostatní jdou bojovat! To bys ze mě chtěla udělat takovýho zbabělce? Jestli mě neodvedou, přihlásím se sám, každý ruky bude potřeba,“ hrdě jsem vyrážel mezi zatnutými zuby a v jejích očích zase zářil obdiv. Ještě že přišla mobilizace, najednou únava spadla a pěkné byly večery s hrdinou pod peřinou. Jenže nikdo z nás netušil, jak rychle to všechno skončí. Jak jiný bude návrat do měst zmlklých pokořením. Vrátili jsme se jako zpráskaní psi, plní vzteku na zrádce, co podepsali a nás odepsali jediným škrtem pera. Nikdy nezapomenu, jaké to bylo, když jsme přijeli na stejné nádraží a tiše vystupovali z vlaku, hlavy svěšené a v očích stud. Ani jsme se neloučili, pryč bylo hrdinné poplácávání po ramenou, ani ženy jsme neobjímali, ty jen kráčely vedle nás a polekaně sledovaly slzy ponížení. Mnohým se vyhrnuly z očí, když se rozhlíželi po stejném peróně, ze kterého před tak krátkými dny odjížděli plni nadšení a odhodlání. Jen ticho, zastydlé ticho rušené hlášením nádražního rozhlasu a zvuky vlaků. Život šel dál a my se ponořili do jeho šedi ztěžklé bezmocí. Šlapala vedle mne a mlčela, po očku se dívala na mou ztvrdlou tvář, a když se za námi zavřely dveře bytu, mrštil jsem tornou do rohu a dítě se rozeřvalo. 46
Najednou se mohla vrátit do obvyklého chodu domácnosti a jeho jistoty, tišila dítě, rozepla si halenku a podala mu prs, nalitý a modrý mlékem, velký a oblý, a já zase pocítil hlad, na který jsem tam mezi muži, předtím, než dopadla jako katova sekyra ta neuvěřitelná zpráva, že vše je zbytečné a vše končí ve studu, úplně zapomněl. „Nemáš hlad, Josí u? Upekla jsem buchty, ty, co máš rád. Copak je, copak mlčíš?“ „Ty se ptáš, proč mlčím, copak to nechápeš, co se stalo? Udělali z nás kapouny, neschopný kapouny, teď musíme všichni stáhnout ocasy a mlčet, jen mlčet, kdoví co teď bude, co se bude dít? Tobě se to mluví, ničemu nerozumíš, baví tě popelit se jako slípka kolem kurníku, ale co my, co teď budeme dělat? Jenom se krčit v koutku, nic jinýho!“ Ustrašeně zmlkla a dítě se zase rozkřičelo. „Dej ji spát, hlava mi z ní úplně třeští, copak ji neumíš utišit?“ „Hned, hned to bude, Josí u, jen si odříhne a usne, znám ji…“ Dítě vyděšené mým křikem a roztřesenou matkou poplakávalo, ale nakonec usnulo. Já ani nejedl, ani se nemyl po té dlouhé cestě, popadl ji za ta nalitá prsa a povalil ji na postel, abych v jejím těle rozpustil zklamání z příliš rychlého návratu, abych zapomněl na hrdinskou budoucnost, která se rozplynula a já byl zase zpátky, tady v tom těsném bytě s nablýskanými okny a bělostnými záclonami. „Co teď jenom bude, ještě že máme jeden druhého, nikdy se nesmíme opustit, musíme být pořád jenom spolu, nic jinýho ani není, chápeš to, chápeš!“ vyrážel jsem do vrzání postele čím dál urputněji. „Prosím tě, Josí u, ať ji zase neprobudíš,“ chytala se čela postele a snažila se ho držet dál od zdi. „Sakra, muž se ti vrátil, mohl jsem tam umřít a oni mne nenechali, chápeš to, chápeš, uvolni se sakra trochu, to nemáš vůbec radost, že jsem zpátky?“ 47
„To mám, Josí u, ale jsi takovej smutnej a jinej…“ „Kdo by nebyl, po takovým výprasku, chápeš vůbec, co se stalo, nebo jsi opravdu taková slepice?“ „Au, Josí u, to bolí…“ Zhroutil jsem se v zoufalé křeči na její tělo, mléko se jí spustilo proudem stejně jako moje slzy, ty předposlední slzy, které mi kdy vyklouzly z očí. Podvedli mě, všichni mě podvedli. Když těžké boty pochodovaly tajícím březnovým sněhem a já stál v tichém davu ztuhlém hrůzou a zklamáním, rozměklé vločky se rozpouštěly na zvlhlých kabátech a já nevěděl, jestli se třesu zimou nebo vztekem, ozval se vedle mne čísi hlas. „Tak teď nás obsadili a začnou nás třídit. Jako zatím všude to udělají. Každý bude muset prokázat rasovou čistotu, odkud pochází, a běda, kdo bude mít nějakého rasově nečistého předka.“ Lidé kolem muže v drahém zimníku poodstoupili, a kdyby mohli, zakryli by si uši. „No, co se díváte, že nechcete slyšet, ještě neznamená, že to tak nebude.“ Draha vedle mne, už tak bledá, zbledla ještě víc. Když se lidé rozešli se sklopenými hlavami po svém, i my se vydali směrem k její matce, kde jsme nechali Libušku. Mlčela a dívala se celou dobu pod nohy. „Jak to myslel ten pán, co je to ta rasová čistota?“ zeptala se mě na zastávce tramvaje. „Nás se to chválabohu netýká, myslel tím židy a všechny, co považují za nečistou rasu.“ „A kdo je ještě ta nečistá rasa?“ „No, třeba černoši nebo cikáni…“ Zapotácela se a já si poprvé všiml jejích vyděšených očí. „A co s těmi, co neprokážou původ, nakonec bude?“ „Nevím, i když říkají se různý věci, lidi prý v Německu 48
mizí neznámo kam… Ale nás se to netýká, proč ti to musím pořád opakovat…“ Zmlkla, jen klouby na ruce usilovně se držící madla jí zbělely. Za naprostého ticha jsme vystoupili z přeplněné tramvaje a došli k domku jejích rodičů. „Vypadali tak tvrdě a nemilosrdně, jako by to ani nebyli lidi,“ řekla spíše pro sebe, když si otírala boty na prahu. Světnice už byla plná všech mlčících a bledých, i to patřilo k tomu březnovému dni. Dražina matka s hlavou jako obvykle v šátku položila na stůl čerstvé buchty a ztěžka se posadila. „Tož si berte, co iného, kdoví, třeba sú poslední…,“ její slova ještě více sklonila hlavy všech nahrnutých kolem stolu a ruce se stáhly od lákavě vonících nadýchaných hromádek. To se musí nechat, naučila své dcery dobře vařit a péct, buchty se rozplývaly na jazyku a naplnily mi ústa aspoň chvíli chutí sladkého máku a tvarohu. „Eště že máme s tatú pořád tú zeleninu, eště budeme rádi za erteple, jak za krize. Válka bude, ať si říká, kdo co chce, čuju to v žaludku.“ „Ale nechaj teho, už si jak ten Pepík, pořád jen to samé, válka, zrada, co si na tem vememe, i když máš možná pravdu, ale mňa už ty tvoje tuchy pěkně… Nějak bylo, nějak bude…,“ zařval její muž, natáhl se po lahvi a nalil si plnou sklenici. „No, hlavně že ty máš tu svoju slivovicu a k tej sa možeš schovat, pěkná útěcha, pro tebe…“ „Ale nechte toho, oba,“ okřikl je Pepík, „já jsem vám to říkal, že nás obsadí, zradili nás, všichni, už jak jsme se vrátili z hranic, dalo se to čekat, Angláni nás nechali ve štychu, Frantíci mají jen plno řečí a teď se budou všichni divit.“ „A co ti tvoji Rusi, no? To nevíš, proč ti nás nebránili, ještě se s Hitlerem nakonec dohodnou, uvidíš, tak kušuj, měl jsi jich plnou hubu a teď vidíš…,“ ozval se Vavřinec a zhluboka se napil. 49
„No, ty si to samé, akorát sa napit, jak ten tata…,“ ozvala se jeho matka a on se po ní jen podíval a napil se znovu. „Co jinýho máme, budeme teď všichni zalezlí, jak znám Čecháčky, za chvíli jim začnou donášet každej na každýho a lísat se… a všichni si budeme muset dávat pozor na hubu a každý krok, a ty mě furt nehubuj jako malýho fakana, no, co se díváte,“ odmávl rukou nesouhlasné pohledy sourozenců, „a vůbec už toho nechme, co nám pomůže věšet hlavy a vést tyhle řeči.“ „Tak jich neveď sám a neotvíraj si hubu na rodiče, eště tolik sily mám, abych ťa po tej tvojí nevymáchanej hubě pleštila…,“ a natáhla po něm ruku, ale oči se jí smály. „No tak promiň, však víš, že já jen tak melu, abysme se tady všichni nehroutili,“ chytil ji za ruku a vtiskl na ni lehký polibek. Zase mne do srdce štípl had závisti, když jsem je pozoroval, jak se jako vždycky popichují, ale pak se navzájem dotknou a všechno je pryč, odváté průvanem. „Jenže nás se to týká víc, než si myslíte, ale to vy ne, pořád, nestarej se, nelez na ty schůze, teď to uvidíte, jak se nás to týká,“ řekl vztekle Pepík. „A čemus pomohl, když jsi na ty schůze chodil? Akorát sis nosil starosti dom,“ odpověděl jeho otec tvrdě. „Za chvíli se to objeví na všech rozích, jak to oni umí, vyhlášky a nařízení a budeme si muset pořizovat potvrzení a listy, kde se ukáže, jak jsme na tom…,“ Pepík se zarazil, ale strach byl zpátky, podívali se po sobě a já cítil, jak se něco nevysloveného vznáší kolem jejich hlav, které se před chvílí narovnaly tím jejich navyklým dohadováním. „Šak co, vás sa to už přeca nedotkne, možná tak mňa,“ řekla tiše jeho matka. „To si jenom myslíš, že prý osm příbuzných musíš mít čistých, jinak jsi míšenec,“ trval si Pepík na svém. „Jakej míšenec, o čem to tady vůbec mluvíte?“ zaskočil mi zbytek buchty. 50
Zmlkli, jako by si ani předtím nevšimli, že tam jsem. A zase ten palčivý pocit, že nepatřím do jejich kruhu, o který jsem kdysi tak stál. „Ale nic, to není tvoja starosť,“ mávla nad mou otázkou ta stará žena rukou a kradmo se podívala pod stůl, kde seděla naše Libuška a ládovala se buchtami. „Jak není moje starost, pořád nechápu, z čeho máte strach? Nejste přece židi. Hlavně po těch oni jdou.“ „Židi ne…,“ zamumlal Pepík a pak spolkl další slova pod přísným pohledem své matky. Ticho bylo dusivé a já stále více cítil, jak si přejí, abych odešel. Proč jim pořád tak vadím, proč jim nevadí třeba takový Pepčin Jindřich, šije si ty své kožichy, vychvalovaný zeť, který jim ještě nedal jediného vnuka. Ten jí nevadí, kolem toho skáče, jen vejde do dveří. „No, my půjdeme, maminko,“ sehnula se Draha pod stůl a vytáhla protestující dceru. Když jsme se loučili a úleva z našeho odchodu byla až příliš viditelná, pohlédl jsem na svou tchyni a snad poprvé si všiml její hlavy zabalené do nezvykle uvázaného červeného šátku, ne pod bradou, ale na temeni, který ještě více zdůrazňoval stále patrnější snědost její tváře. A vzpomněl jsem si na svůj první dojem z ní, když seděla za stolem a odmítala se podívat na nápadníka jedné ze svých dcer. A najednou mi to všechno došlo, to nebyl můj dojem, to byla pravda. Čarodějnice čtoucí z ruky, stará cikánka na trhu tahající peníze z důvěřivců, proto mají takový strach, udeřilo mě poznání důvodu toho u nich nezvyklého mlčení. „Měla byste začít nosit ten šátek jinak, maminko!“ řekl jsem na rozloučenou. Trhla sebou a její jindy tvrdé oči, kterými na mne vždy hleděla, byly najednou vyděšené jako oči zvířete zahnaného do kouta před útokem lovce. Zhroutila se do sebe a zakryla si tvář mozolnatými dlaněmi. 51
Ucítil jsem na sobě upřené nesouhlasné pohledy všech, i ti, kteří se mě dříve zastávali a zvali mě do rodinného kruhu, zakroutili nesouhlasně hlavami. Starý se zvedl, přistoupil ke své ženě a položil jí ruce na roztřesená ramena. „V mojem baráku nikdo moju ženu urážat nebude, Josefe! Vypadni a nevím, esli si přeju, aby sas nekdy vrátil. Jakú sem si ju vzal, takovú ju mám rád!“ Takže takhle to je, vztek se ve mně mísil s konečně naplněným pocitem vrchu nad tou starou vědmou a já měl chuť je všechny zaškrtit, nejvíce svou ženu, která mě vlákala do téhle pasti. „Takže my máme doma cikáně, co?“ řekl jsem společně se zvukem zavíraných dveří. Draha se ještě více přikrčila pod stále houstnoucími vločkami toho podivného dne, kdy bylo vše najednou jasné a přesně určené. „Podvedli jste mě, podvedli, všechny jste takový čarodějnice z vozu!“ Jako bych ji udeřil, její ostře řezaný obličej změnil několikrát barvu, oči se jí zeleně zableskly, zůstala stát a pak utřela proud tajících vloček. „Nikdo tě přece nenutil, abys mi udělal děcko a vzal si mě za ženu. Nemysli si, že nevím, jak jsi to měl promyšlený.“ Místo očí měla zelený led, který pálil. Další slova vzteku, která se mi už už hrnula z úst, se mi vzpříčila v hrdle a já před sebou najednou uviděl místo poddajné dívky, kterou jsem si vzal a která jindy jen uhýbala pod dobře mířenými šípy slov, ženu, jakou jsem nikdy nechtěl. Neústupnou a tvrdou, hrdou a nesouhlasící. A najednou jsem pocítil sílu, která šla z její matky, a já celou dobu doufal, že moje žena ji nemá. Otočila se a popadla dítě nabalené do tlusté deky. „Jdi si, kam chceš, já se teď vrátím domů, mezi míšence!“ plivla po mně opovržení. Když se za ní zaklaply dveře, ještě chvíli jsem stál nevěřícně vedle prázdného kočárku pomalu 52
zapadajícího vlhkým sněhem a znovu si uvědomil, jak mě podvedly. Všechny. Několik dnů se mnou nemluvila, domácnost se leskla jak nikdy předtím, chodila kolem mě jako tichá výčitka, mohl jsem křičet, mohl jsem prosit, mohl jsem říkat cokoliv. V noci, kdy se moje ruce natahovaly po jejím klíně, se odvracela, a čím více jsem naléhal, tím více se její tělo podobalo studenému kameni těžce ležícímu v cestě. I když jsem si nakonec vzal, co jsem chtěl, nevydala ani hlásku a já se nakonec cítil ještě hůř a ještě hladovější. Nakonec jsem to vzdal, koupil pugét a bonbóny, které měla ráda, domluvil děvče na hlídání a vytáhl ji poprvé od té doby, co se narodila Libuška, do biografu. Bavilo mě pozorovat, jak se brání už jen naoko, jak už ani ji samotnou nebaví mlčet, protože ticho k ní nikdy nepatřilo. Když jsem ji v půlce milostné romance, kterou jsem vybral schválně, vzal za ruku, nechala ji váhavě v mé dlani. A když jsem ji začal polehounku hladit na vnitřní straně stehen, výš a výš, její snaha tu ruku odsunout byla stále více hraná. Když jsme vyšli ze ztemnělého sálu, tváře nám ofoukl větřík a vůně čistého vzduchu těsně po dešti, nezvyklá na ulici plné kouřících komínů a troubících aut. „Jaro je tady, cítíš to?“ usmála se a zelené oči zasvítily ještě potlačovanou radostí, byla pořád ještě tak mladá a já na ní viděl, jak se jí ulevilo, že se už nemusí zlobit. Ale ještě něco mě to stálo, musel jsem se omluvit i její matce, a to před celou rodinou. Ostatním se viditelně ulevilo, jako jejich sestra neměli rádi hádky a napětí. Její matka na mě jen hleděla a pak pomalu pokývala hlavou. Jen my dva jsme věděli, že naše usmíření je pouhou hrou pro okolní svět. My dva spolu budeme vždy bojovat, navždy, do té doby, než tu starou čarodějnici pohltí zem. Když jsem se konečně dočkal, zavrtala se mi zpocenou hlavou pod rameno a spokojeně usínala. 53