0245976 by Knižní klub

„Ti lidé jsou tak oškliví!“ povzdychne si Hortense a posune dalekohled na špičku nosu. „Není divu, že mám takový úspěch…“ V tmavě zeleném kardiganu, úzkých červených džínách a balerínách sedí v arkýřovém okně v obývacím pokoji a pozoruje kolemjdoucí. „Jsou tlustí a neohrabaní, celí se třesou a tváří se tak mrzutě…“ Gary leží na posteli se sluchátky na uších a velkými chodidly poklepává do rytmu. Jednu ponožku má černou, druhou červenou. Raz, dva, tři, čtyři, výdech, pět, šest, sedm, osm, pauza, triola, malý výdech, devět, deset. „Anebo,“ pokračuje Hortense, „jsou to měkkýši, kývají se doprava, doleva a bezcílně se táhnou jako dlouhé smutné vlákno.“ Gary se protáhne. Zívne. Prohrábne si vlasy. Citronově žlutá košile Brooks Brothers se mu přitom vyhrne z manšestráků. Vyndá si sluchátka z uší a podívá se na ďábelsky roztomilou Hortense. Má zvědavý nosík a dlouhé narezlé vlasy vonící po šamponu Kiehl’s, který Hortense používá dvakrát týdně. Garymu zakázala, aby si ho půjčoval – „za ty prachy, co to stojí“ –, a schovává si ho ve sprše nebo za toaletní mísou. Gary 9

ho ale vždycky nakonec najde. C nebo cis?, ptá se a svraští obočí. Otevře partituru, aby se ujistil. „Všichni nosí jen hnědou, šedou, černou. Nejsou vidět ani červené knoﬂíky, ani zelená šála! Jsou tak ubozí. Armáda ubožáků, kteří se třesou na to, aby mohli lézt šéfovi do zadku. Něco ti řeknu, Gary. Ti lidé nosí smutek. Už nemají naději. Jdou po ulici, protože jim řekli, že mají brzy vstát, nasednout na vlak nebo na metro, jet do kanceláře, podlézat napomádovanému krasavci, který jim šéfuje. Odmítám být stejně ubohá jako oni!“ „Nemáš hlad?“ zeptá se Gary, zavře partituru a mumlá cis, ano, je to cis, e, d, f, b, c. „Odmítám být takhle nicotná, chci být jako Eiffelovka. Chci navrhovat oblečení, které prodlužuje, zjemňuje, které bude sahat až do nebe. ‚Jednoduchost je nekonečná dokonalost.‘ To bude moje heslo.“ „Leonardo da Vinci to řekl už dávno před tebou.“ „Opravdu?“ podiví se Hortense a kopne do dřevěného obkladu, nad nímž sedí. „To já jsem ti to včera večer pošeptal. Zapomnělas?“ „Tím hůř pro něj! Ukradnu mu ho. Teď přišla moje chvíle, Gary. Nechci být ani novinářkou, ani tiskovou mluvčí, ani skromnou průmyslovou návrhářkou, chci objevovat, tvořit… Prosadit svou značku.“ Odmlčí se. Nakloní se trochu před sebe, jako by na ulici spatřila nějaký elegantní model, ale zklamaně se zase narovná. „Aby se člověk v této profesi prosadil, musí být šelma. Nosit s sebou láhev koly, mít široké kalhoty, rukávník se zebrovým vzorem, křiklavé legíny… Já nejsem šelma.“ „Nemáš hlad?“ zeptá se znovu Gary a se zamyšleným výrazem se opírá o loket. 10

V duchu si představí kavárnu v Nové galerii na Páté avenue. Café Sabarsky. Má rád toto klidné místo s dřevěným obložením, kulatými mramorovými stolky a starým černým piánem Yamaha, které nečinně odpočívá v rohu. Četba partitury v něm vyvolala chutě. Má hlad. „Hlad?“ odpoví Hortense roztržitě, jako by se jí zeptal, jestli nechce adoptovat kakadua žlutočečelatého z Oceánie. „Umírám hlady, chci jablkový koláč se šlehačkou. Chci jít do Café Sabarsky. Je to tam měkké, útulné, sladké, je tam plno chutných dortů, starých bělovlasých lidí, přeplácaných serepetiček, stříbrně lemovaných talířů a hodných dětí, které sedí rovně a neřvou.“ Hortense pokrčí rameny. „Mám talent, jsem skvělá, mám diplom ze Saint Martins, osvědčila jsem se u Gapu i jinde. Chybí mi jen peníze a protekce… bohatý manžel. Nemám bohatého manžela. Chci bohatého manžela.“ Rozhlédne se po místnosti, jako kdyby se schovával pod postelí nebo pod skříňkou. „Říkám si, jestli si dám jablečný koláč nebo švarcvaldský třešňový dort. Váhám.“ „A co kdybys prodal korunovační klenoty…“ „A horkou čokoládu. Se spoustou šlehačky.“ „Pojedu za tvojí babičkou.“ „Babička je skrblík.“ „Namířila bych jí pistolí na šedivé spánky.“ „Horkou smetanovou čokoládu a švarcvaldský třešňový dort. Velký čokoládový dort se šlehačkou a třešněmi. Vezmi si kabát.“ Hortense poslechne. Když má Gary hlad, nic neslyší. Naposledy mrkne na ﬁgurínu na kolečkách, na níž je přišpendlený model. Tři týdny práce. Skládané šaty se 11

v pase zužují jako vějíř a končí u kolen. Vršek je úzký, boky jsou skryté, splývavé, tajemné. Jednoduchost je nekonečná dokonalost. Božské! „Co si myslíš o mém posledním modelu?“ „Ještě nevím.“ S bušícím srdcem čeká, až vynese svůj verdikt. Je jejím prvním publikem. Tím, komu se chce líbit. Na němž si chce brousit svoje zbraně. Učí se společně, rostou společně, ona udivuje jeho, on udivuje ji, nikdy se sebe nenabaží. Když se ho majetnicky dotkne, lehkým pohybem ramene se vyprostí a pohledem ji upozorní, takhle ne, Hortense! Takhle ne! Nechej mě dýchat. A když se k ní přiblíží ve chvíli, kdy si Hortense kreslí nějaký nápad, se zamručením ho odstrčí. Řekne fajn, pochopil jsem, přijdu později. Neznepokojuje je to, večer se sejdou ve velké posteli, kde se jejich pokožky rozpálí mučivým laskáním, které oba umí tak prodlužovat, až ten druhý prosí o milost. Gary vždycky vyhraje, Hortense je netrpělivá a nenasytná. S nikým jiným bych takto nemohla žít. Jeho piáno mé modely zjemňuje, Schubertovy, Bachovy, Mozartovy noty dodávají rytmus, šíři mým kresbám. Čeká, až pronese ta správná slova. Vždycky pečlivě volí slova, nikdy je nezaměňuje. Popisuje důležitost situace slovy jako zvrat, překážka, proměnlivost, nepředvídatelnost. Učí ji důkladně vyjádřit její myšlenky. Ale pak… Ale pak… ji zarazí, když příliš pospíchá a vyprávění odbyde. Jednou po práci našla po dlouhém přemýšlení deﬁnici lásky, která se na ně přesně hodí. Gary si dělal kávu a ona pronesla, láska je, když se dva lidé mají rádi, jsou schopní žít každý po svém, ale rozhodnou se žít spolu. To je náš případ. Spokojeně si povzdychla, popadl ji a svalili se spolu na velkou rozvrzanou pohovku, která odděluje jejich 12

dvě království: hudbu a krejčovství. Haute couture, upřesní Hortense a nakrčí nos. „A co kdyby…,“ řekne Gary. „Co kdybych trochu vykasala předek sukně?“ „A co kdybych… si nakonec dal citronový řez? Je tučný, křupavý a citron nedráždí zuby. Ještě nevím… Ty by sis dala co?“ „Nic,“ odsekne dotčeně. „Budu se na tebe dívat, jak jíš, a budu myslet na svoje šaty. Možná bych měla posunout pas… Nebo ne.“ „To říkáš pokaždé a pak si objednáš horu dortů, které zhltneš do posledního drobečku. Vylížeš talíř, mluvíš s plnou pusou, jsi naprosto nechutná, Hortense Cortèsová.“ „To proto, že jsem se rozhodla nepřibrat. Je to taktická záležitost. Jsem silnější než kalorie. Ty terorizují všechny holky na světě, já na ně nedbám. Jsou pak uražené a vyhnou se mi.“ „Obleč si kabát, v parku fouká. Půjdeme pěšky, to nám rozproudí krev.“ „Maxime Simoensová měla svůj vlastní dům ve třiadvaceti letech…“ „Vezmi si rukavice, šálu a čepici. Kašli na šaty a na špendlíky. Žaludek se hlásí, musíš se podřídit, ženo!“ V parku jdou proti větru, a tak se Hortense zavěsí do Garyho. Gary kráčí dlouhými kroky, ona cupitá vedle něj. On se zamračí a snaží se vybavit si zapomenutý akord. Ona zapíchne špendlík do krejčovské panny. On netrpělivě čeká na akord s šestnáctinovou notou, ona si už není jistá svou zřasenou sukní. Oba jsou zabraní do svých myšlenek, nevšímají si běžců, které míjejí, veverek, trávníků a kopečků, hráčů frisbee, prodavačů preclíků a párků, skluzavek a míčů. Je zima a park je 13

hnědý a pustý. Vůbec nevypadá jako na pohlednicích, jež si kupují turisté. Stromy se chvějí, větve se třesou, vítr fučí, až jim rudnou nosy a nic nevidí. Jen Hortense mluví nahlas. Jako by se chtěla zbavit té divné křeče v břiše, která ji ochromuje a táhne dolů. Každé ráno se budí s křečí v břiše. Neví, jak ji pojmenovat, kam ji zařadit. Jako by ji nějaký uzel chtěl roztrhnout vejpůl, až z toho jde strach. A co kdyby jí utekl celý život? Až doteď žila naplno jako v barevném ﬁlmu, ale už nějakou dobu bojuje se smutnou šedí. Co kdyby promeškala svou šanci? Už je skoro stará. Dvacet tři let je začátek konce, smrti buněk, odumírání neuronů, tak se to píše ve všech vědeckých knihách. Pochopila, že čas už není jejím přítelem. Už neví, kterým směrem se má vydat. A brzy jí dojdou úspory. Kroutí si pramen vlasů, skloní se, aniž by se pustila Garyho, sebere ze země suchou větvičku, nadzvedne si jednou rukou vlasy nad majestátně protáhlým útlým krkem, pomocí větvičky vytvoří důmyslný účes a s jasným čelem se znovu ponoří do myšlenek. Změnit se. Nevypadat váhavě. Ignorovat uzel v břiše. Jednat. Skutek zvítězí nad strachem. Vždycky měla naspěch. „Nebo třeba… všechno změním. Naberu vršek a zúžím spodek. Pouzdrová sukně a nahoře upnutý živůtek, tři perleťové knoﬂíčky na zřasené látce, která zdůrazní pas. Co na to říkáš?“ Zaslechne jen poslední slova a zdají se mu nepříjemná. Jako by do jeho snu vstoupily kolébající se kachny. Skvrny ve snu. Nelibozvučné noty. Nenávidí nesouzvuk. „Mohl bys mi odpovědět!“ „Hortense, prosím tě, hledám jednu notu… jedinou důležitou notu, na kterou navážou ostatní. Je tak 14

blízko, už jsem ji skoro měl. Nechej mě a pak tě budu poslouchat, slibuju.“ „Pochop, krize všechno mění. Prodej má poloviční obrat, na textilní výrobky jsou čím dál vyšší daně, známé značky to vědí a soustředí se na svoje jistoty, své dědictví, svou image. Musím mezi ně proklouznout a usadit se tam, než bude pozdě. Jinak je všechno pryč a můžu leda tak stehovat lemy.“ Silněji stiskne jeho paži, aby ho přitáhla k sobě, ke svému problému, k uzlu v břiše, který se teď přesunul do krku. „V životě není jen tvoje hudba!“ vykřikne. „Mluv se mnou, Gary, mluv se mnou.“ Nakloní se k němu a ucítí závan jeho toaletní vody spolu s vůní vlny námořnicky modrého kabátu. Jak dlouho už ten starý kabát nosí? Odmítá se s ním rozloučit. Zná ho odjakživa. Na pravém rukávu je stopa její paže. Na tom místě je látka trochu zplstnatělá. To udělala moje paže, to je moje značka. Zavěsí se do něj, on ji setřese, vyprostí se, ona se znovu zavěsí. „Musím inovovat, musím vymýšlet. To je jediný lék na krizi. Trh oživí jedině kreativita. A musím na to přijít úplně sama. Připadám si tak sama, tak sama…“ Ani se na ni nepodívá. Dál hledá poslední notu. E, g, a, h, c, cis… sen zmizel. Nota je pryč. Sevře pěsti, zatne zuby. Pohybem hlavy odhodí konec šály, který ho lechtá na nose. Popotáhne si rukáv starého kabátu. Ona ho znovu zatahá. Snaží se ze všech sil. Zmítá jím vztek jako vítr v korunách stromů. Zuří. Už to skoro měl. Nerozčilovat se, říká si, nerozčilovat se, mám ještě pořád první noty. Akord se vrátí v uklidňujícím teple kavárny. Je to jeho útočiště. Tam složil první takty svého prvního koncertu pro klavír. Když foukal do šlehačky na 15

vídeňské čokoládě. Když čmáral tužkou noty, které se mu honily hlavou. Pořád nosí v kapse zápisník. A malou tužku s měkkou tuhou, která lehce klouže po papíru. „Kašleš na to,“ naléhá Hortense, „neslyšíš mě, neposloucháš mě, co pro tebe znamenám? Kus nábytku? Bezcenná tretka? Špatně přišroubovaná žárovka?“ Pustí Garyho paži. Poodejde. Kráčí proti větru se vzpřímenou hlavou. V břiše opět pocítí křeč. Nepodlehne. Ani křeči, ani Garyho lhostejnosti. Sama jde dál. Ostatně v životě jsme pořád sami. Musím si to zapamatovat a už na to nezapomenout. Sama, sama, sama. Ano, ale co sama udělám? Kopne do míče, za nímž běží udýchaný kluk, pošle ho do opačného směru, kluk zakřičí a rozpláče se. Dobře ti tak, ucedí. Musíš za ním utíkat a chytit ho, svět se nezboří! Vždyť máš dvě nohy! Kluk přestane plakat a udiveně se na ni podívá. „Proč pláčeš?“ zeptá se jí a sklopí si chrániče uší u čepice. „Já nepláču. Zmiz.“ „Seš zlá! Seš zlá, a navíc seš škaredá! Máš ve vlasech suchou větvičku. To je hnusný.“ Pokrčí rameny a otře si rukávem oči. Otočí se ke Garymu, aby ho zadržela. Ale on mezitím mávl na taxík a souká se dovnitř, aniž by na ni počkal. „Gary!“ ječí a cítí, jak jí slzy stoupají do očí. Zatlačí je rukavicemi a znovu zařve: Gary! Utíká k autu. Gary zavře dveře. Spustí okýnko, a než taxi vyrazí, sdělí jí: „Lituju, zlato, potřebuju ticho a klid. Nechám tě s tvými látkami. Chůze je nejlepší společník zbloudilých myslitelů.“ Hortense sleduje vzdalující se červená světla žlutého taxíku. Nechal ji uprostřed parku. Opovažuje se 16