Text tohoto díla není vázán autorskými právy Ilustrace © Zdeňka Strigaro, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN
978-80-7462-735-4
M ORAVSKÉ NÁRODNÍ POHÁDKY Matěj Mikšíček
Ilustrace Zdeňka Strigaro Jazyková úprava Pavel J. Michele
VEVEŘÍ
M
yslivci, na lov, na lov!“ ozval se zrána vojvodův hlas, když slunce v hájích a lukách teprve ostýchavě rozprostíralo své zlatavé paprsky. Hrad Špilberk je z poklidného spánku pojednou probuzen k hemživému životu. Na nádvoří se ze všech stran hrnou hejna ozbrojených lovců. Dvořané a zemané i jiní slovutní páni kolem brněnského vojvody, ti všichni zde v malém okamžení pohotově stojí. Ve společnosti Petra Boskovského vyjde vojvoda Konrád ze své komnaty, vsedne na bujného oře a uhání branou ven, do luhů a lesů směrem k Žabovřeskám, a celá družina klopotem cválá za svým pánem. Konrád, syn knížete Břetislava I., je vášnivým milovníkem lovu. Často rád vyjíždí do nedalekých lesů, hojných na divokou a dravou zvěř. Lesy na půlnoční a západní straně od Brna jsou rozsáhlé a nejen v těch dávných dobách, ale i dnes se v nich zdržuje mnoho jelenů a srnců. Bylo to roku 1059, kdy mladistvý vojvoda a jeho druhové vesele a rozjařeně cválají přes hory a doly, dál a dále. Družina se rozestoupí napravo i nalevo a metá za vyplašenou divokou zvěří bdělé šípy. Hlahol lesních trub a štěkot chrtů dává rozptýleným lovcům na vědomost, na které straně se mají držet, aby se od sebe příliš daleko neodtrhli a nezabloudili v rozlehlých a pustých lesích. Hle! Tu z houští vyrazí bujný jelen, zůstane stát a dívá se, zda se může nadít něčeho dobrého od sboru, který se k němu s vojvodou Konrádem v čele blíží. Úprkem se proti němu ženou psi. Konrád bodne koně do slabin, vystřelí smrtící šíp, ale jelen se hbitě otočí, sklopí parohy na záda a uhání pryč.
„
5
„Aj, ty jelene, ty musíš býti můj!“ zvolá Konrád a tryskem cválá za ním. Ale husté křoví mu stojí v cestě, proto skočí z koně a za štěkotu psů stíhá jelena v prudkém běhu, jelen bystrým psům určitě jen tak nevyvázne, neboť sám musí zdolávat všeliká křoví. V rychlém pronásledování se k němu Konrád už už blíží, když vtom se jelen, který se octnul na vrchu vysoké stráně, pustí přímo dolů, přeskočí potůček vinoucí se v údolí a v úzkosti se žene vzhůru na protější svah. Rozdráždění psi se horem pádem hrnou za ním. Konrád nedbá, že už je od ostatních příliš vzdálen, svou kořist nespouští z oka a v rozhárané mladické síle ji čím dál tím prudčeji stíhá. Jelen už dosáhl temene druhého kopce, ale tu vrazí do křoví tak hustého, že je nemůže proniknout, a převalí se nazpět. Než se stihl sebrat a vyrazit na jinou stranou, stojí už Konrád nedaleko. Natáhne mocný luk a bystrý šíp prožene jelenovou komorou: ten v posledním skoku vydá smrtelný ryk a na místě se svalí. „Aj, jelene, jsi můj!“ zvolá Konrád vítězně a začne ohledávat ulovenou kořist. Chvíli se na jelena radostně dívá, pak Konrád vystoupí vzhůru na nedaleké temeno vrchu a dívá se kolem do krajiny. Slunce už vystoupilo vysoko, vysílá ohnivé paprsky a spaluje žíznivého vévodu, unaveného a upachtěného prudkým pronásledováním jelena. Konrád vejde dále do háje a položí se na trávník do libého stínu a chládku, aby pohověl zemdleným údům. Jeho zrakům se naskytl příjemný pohled. Táhlá stráň vystupuje napravo výš a výše do vysokého kopce, na kterém se říká u třech křížů a kousek od nich stojí vydutý dub, u kterého lidé, které skličuje nějaký neduh či nemoc, zanechávají šaty z churavých údů ve víře, že se dočkají uzdravení. O něco dále se tyčí vrchy porostlé černým stromovím, uprostřed pak z údolí vystupuje příjemný pahrbek, v údolí se žene šumná Svratka, jako by chtěla podrýt kopec. Pohled na tuto romantickou krajinu, doprovázen jednotvárným šumotem řeky a rozmanitým štěbetáním pernatých obyvatel lesa, zklidňuje tep vojvodova srdce, až Konrád upadá
6
7
do lehkých mrákot. Ale psi, kteří tu nedaleko slídili po lese, se pojednou dají do silného štěkání, takže Konrád procitne, vyskočí a s napřaženým lukem se bere za bafáním psů, že snad vyslídili nějakého medvěda, kterých tu tenkráte byl dostatek. Naproti mu však přiběhne pes a poslušně svému pánovi v tlamě přináší chycenou veverku. Konrád přišel dále a viděl nespočetné množství veverek skákat po stromech okolo. Tomu množství sem a tam lezoucích a skákajících zvířátek se nemohl dosti vynadivit a z rozmaru po nich začal metat šípy, až jich několik šťastně srazil z výšin stromů na zem. Když se takto chvíli bavil, zatroubil na svou loveckou trubku, aby dvořané a myslivci věděli, kde ho mají hledat. Po hlasu trubky se tito jeden po druhém dostavili a tu slyšeli od Konráda, kterak se při pronásledování jelena dostal až na tento skalnatý vrch, jelena ulovil a nyní se náramně baví lovením veverek. V žertu a rozmarnosti začnou i mnozí další lovci střílet šípy po mrštných veverkách: a kdykoli nějakou srazili, pokaždé si z takové kořisti tropili jiné a nové žerty. Mezi jiným povídá Petr Boskovský žertovně vojvodovi: „Obávám se, velkomožný pane, že dnes ty zvířecí obry naše družina domů nedovleče.“ – „Aj! Koně se vskutku budou pod tím nákladem prohýbat!“ odpoví vojvoda Konrád a žert v jeho tváři vystřídá okouzlení – „Není tento kraj vábný a rozkošný? Nestojí toto místo za to, abychom zde postavili zvláštní letohrádek, kde bychom nalezli přístřeší a odpočinek na svých honbách? Pravím, že na tomto milém veveřisku bude stát hrad. Vám zvláště, Petře Boskovský, oznamuji tuto svou vůli. Osobně se postaráte o to, aby tu v krátké lhůtě stál hrad. Hned zítra seberte poddaný lid a s chutí se dejte do práce. Na památku této naší dnešní zábavy a kratochvíle s veverkami budeme ten hrad nazývati Veveří.“ I stalo se. Za dva roky zde stál pevně stavěný, zdmi a ze západní strany též příkopy obehnaný hrad, kam se v letním čase Konrád stěhoval s celým svým dvorem.
8
ČERVENÁ RŮŽE
B
yl bohatý kupec, který měl tři dcery. Jezdíval na trhy do dalekých zemí, kde kupoval i prodával zboží. Jedenkráte, když se zas vydával na cesty, se ptal nejstarší dcery: „Co si žádáš, abych ti přivezl?“ A nejstarší dcera odpověděla, aby jí přivezl krásné šaty, které by byly celé vyšívané zlatem. „A co žádáš, abych přivezl tobě?“ ptal se otec druhé dcery a ta odpověděla, aby jí přivezl skvostné perly a drahé klenoty. I ptal se otec nejmladší dcery: „Co, Johanko, ty chceš, abych ti přivezl?“ A pokorná Johanka odpověděla: „Nic mi není dražšího nad vaši lásku, ale přece bych měla to přání, abyste mi přivezl krásnou červenou růži.“ Otec odjel do dalekých krajů, pro nejstarší dceru koupil ty nejskvostnější šaty, které viděl, byly celé pošité zlatem. Pro druhou dceru koupil klenoty, perly a drahokamy nesmírné hodnoty. Jen pro Johanku ještě neměl červenou růži, protože se obával, že by mu na daleké cestě uvadla, a proto ji chtěl koupit teprve nedaleko domova. Již se přibližoval k domovu, ale růži ještě neměl, a proto se starostlivě rozhlížel, kde by spatřil nějakou zahradu. Prochází dlouhým, hlubokým lesem a nedaleko cesty vidí krásný zámek a kolem něho rozlehlé zahrady. „Zde dozajista budou růže,“ myslel si a šel přímo do zámku. Vrata byla
9
zavřená, a když chtěl zazvonit, spatřil, že místo rukověti od zvonku visí had. Uchopil hada, zatáhl a zazvonil. Vrata se sama od sebe otevřela, a když vešel do síně, sama od sebe se za ním zase zavřela. V zámku bylo prázdno, kamkoli vkročil, kamkoli hleděl, nikde ani živé duše. Šel tedy do zahrady a velmi se zaradoval, když viděl množství nejkrásnějších růží. Byly zde růže bílé a červené, tak pěkné, že podobné ještě nikdy nikde neviděl. Vyhlédnul si růži ze všech nejkrásnější a utrhl ji pro Johanku. Ale sotva ji utrhl, ejhle! Tu se přihrne škaredý, huňatý medvěd, doráží na něj, bručí a chrochtá, jako by se na něj zlobil, že mu zde v zahradě ukradl růži. Otec se omlouval, že chtěl své nejmladší dceři přivézt dárek z cesty, ale medvěd sebou škubal a třásl se zlostí a o náhradě nechtěl nic slyšet. A když chtěl kupec odejít ze zámku, medvěd ho nepropustil, takže zde musel chtě nechtě zůstat. V zámku mohl chodit, kdekoli se mu zlíbilo. Všude spatřoval samé krásné, skvostné a nádherné věci: v jednom pokoji našel lůžka a měkké pohovky, v druhém prostřený stůl, ke kterému když usedl, hned mu služebníci přinášeli vydatná jídla i chutné nápoje. Pranic ho to netěšilo, přeci jen by nejraději byl na svobodě. Smutný přijde jednoho dne do zahrady a potká tam zase huňatého medvěda. Když jej medvěd viděl truchlivého a sklíčeného, nedorážel na něj, ale přišel klidně blíže a zachrochtal: „Proč jsi tak smutný? Co ti zde schází?“ Kupec odpověděl: „Ach, jak nemám být smutný, když nemůžu ven a jsem tu zavřený jako v žaláři! Smiluj se nade mnou, huňatý medvěde, a pusť mě, ať se můžu vrátit ke svým dětem.“ Ale huňáč mu odpověděl: „To nejde. Leda by ta, pro kterou jsi v zahradě utrhl růži, sama přišla a zůstala tu místo tebe. Chceš-li, pošlu pro ni, aby ti přijela naproti.“ Otci se tak stýskalo po domácích, že nakonec svolil, a medvěd hned dal do skvostného kočáru zapřáhnout šest koní a vyslal své tajné služebníky, aby jeli pro Johanku, nejmladší kupcovu dceru.
10
11
Johanka přijela do zámku, padla otci kolem krku a plakala radostí, neboť ho už dlouho neviděla. Medvěd, když viděl její krásu a spanilost, kroutil se a přibližoval se k ní a laskavě chrochtal. Johanka, když slyšela bručení a chroptění a když viděla huňatého, škaredého a střapatého medvěda, strnula strachem a pevně se chytla otce. „Otče, otče!“ – volala. „Nedejte mě, ta divoká šelma mě roztrhá!“ Ale otec dceru konejšil, aby se nebála, že mu medvěd také neublížil, ale že jej přistihl, když pro ni zde v zahradě trhal červenou růži, a nyní ho nechce pustit, jen kdyby ona zůstala v zámku namísto něho. Medvěd se k ní s bručením plížil a po její bílé ruce napřáhl své škaredé tlapy. Dcera se ho k smrti bála, otec ji chlácholil. Medvěd jí řekl, aby tu zůstala jenom čtrnáct dní, a po těch dvou týdnech, může buď zůstat, nebo odjet domů za otcem a sestrami. Rozrušená Johanka se rozloučila s otcem a zůstala v zámku místo něj. I vodil ji medvěd po celém zámku, prováděl ji po všech pokojích, ukazoval jí všechen nábytek, skvostný porcelán i jiné cennosti. Vše se jí líbilo, ale medvěda se bála. Zavedl a prováděl ji též po veliké zahradě, kde byly nejkrásnější růže a nejrozmanitější květiny. Květy se jí natolik líbily, že skoro zatoužila, aby ta zahrada byla její, ale medvěda se bála. Uplynulo čtrnáct dní a Johanka chtěla jet za otcem a za sestrami. Medvěd přežalostně bručel, že ho chce opustit, smutně naříkal a velice hořekoval. Johance jí ho bylo líto a slíbila mu, že se zas brzo přijde podívat na ty krásné růže. Smutný medvěd dal do skvostného kočáru zapřáhnout šest koní, dal jí s sebou kočího a tři lokaje a úpěnlivě ji prosil, aby jej zas brzo přijela navštívit. Natrhal jí nejkrásnější růže a dal Johanku odvézt k otci a sestrám. Ale sestry se jí smály: „Hle! Hle, urozená paní! Jezdí si v kočáru se šesti koňmi, má kočího a tři lokaje a miluje střapatého medvěda! Medvědí výsosti,“ řekla jí uštěpačně starší sestra, „udělej mne u sebe komornou.“ – „A mě,“ dodala nejstarší, „si k sobě vezmi za chůvu, milostivá paní Medvědice!“ Takto se jí obě starší sestry posmívaly.
12
Když Johanka viděla a slyšela, že ji sestry nenávidějí a jak se jí vysmívají, necítila doma žádnou radost a žádné potěšení. Dala do krásného kočáru zapřáhnout šest koní a odjela s lokaji do překrásné zahrady k střapatému medvědovi, který si tolik naříkal a tolik trpěl, když odjížděla. Radovala se, že bude zase vidět ty krásné růže. Když přijela na zámek, tu jí naproti přiběhl medvěd, stavěl se na zadní a padal na přední nohy, jako by se jí chtěl klanět, a řval, jako by chtěl výskat, a pořád kolem ní skákal a nevěděl, co všecko má činit, aby vyjádřil, jakou má radost. Ve své neohrabanosti jí však ani trošku neublížil: i když po ní vztáhnul tlapy, vypadalo to, že ji chce vzít za ruku a pohladit, ale nikdy ji nepoškrábal. Johanka se nejraději procházela po zahradě mezi růžemi a květy. Když bylo poledne a chtěla se najíst, šla jenom do zámku, sedla si za stůl a hned jí služebníci přinášeli jídla a všeliké vzácné pochoutky. Na co jen pomyslela, všeho byla hojnost. Večer také, nač pomyslela, bylo na stole. Ráno, jakmile se probudila, vešly do ložnice krásné panny, každá nesla jiné hedvábné šaty a ptaly se, do kterých by se paní chtěla obléci. Oblékaly ji jako nějakou paní, jako nějakou královnu, takže se Johanka nemohla dosti nadivit, proč se jí dostávalo takové cti v zámku, kde kromě medvěda po celý den nebyla ani živá duše. I optala se jednou medvěda, aby jí pověděl, komu ten neobyčejně krásný zámek patří, čí je ta pěkná zahrada a služky a služebníci? Medvěd řekl: „To všecko, co jsi viděla, a ještě mnohem více, to všecko náleží mně samému, protože nejsem medvěd, ale zakletý princ. Ty mě můžeš z mého trápení vysvobodit. Nelekej se, ctnostná dívčino, až uslyšíš cenu, která mě této hnusné podoby může zbavit. ‚Jenom tenkráte můžeš býti vysvobozen‘ – tak zní ta kletba – ‚když tě jako medvěda políbí panna nevinná.‘ Ó, dívko bez poskvrny, nelekej se mojí hnusné podoby, smiluj se a setři ze mne tu nemilosrdnou kletbu.“ Johanka se děsila, když slyšela, že má políbit škaredého medvěda,
13
ale medvěd ji prosil tak dlouho, až dívka plna strachu a bázně nakonec jeho medvědí tlamu vskutku políbila. A v tom okamžení, když se její rty dotkly medvědí tlamy, před ní stál mládenec sličné postavy, tak krásný, že si ani v nejsmělejších myšlenkách neuměla pěknějšího muže představit. Johanka před ním stála a červenala se, ale spanilý princ padnul na kolena a děkoval Johance, že jej vysvobodila, líbal jí ruce a celou ji objímal. V zámku nyní nastal docela jiný život: slavnosti a hostiny a každý mluvil jenom o krásném princi, že bude mít svatbu s nejspanilejší dívkou pod sluncem. Zdaleka zeširoka se k nastávajícím radovánkám sjížděli hosté. Princ poslal kočáry také pro Johančina otce a sestry. Pyšné sestry se už těšily, až se budou chlubit, že byly na princově svatbě. Když přijeli až k zámku a vylézali z kočárů, přišli jim princ s nevěstou naproti, princ otci děkoval a požádal jej o Johančinu ruku. Laskavě uvítal i její sestry. Ale ty Johance její štěstí záviděly, a proto Božím dopuštěním na místě zkameněly. Princ si vzal Johanku za manželku a Johanka mu potom porodila mnoho krásných princů a princezen. Otec zanechal kupectví a přistěhoval se k nim do královského paláce. Kdykoliv vyjížděli ze zámku, vždycky jim bylo líto závistivých sester, které stály zkamenělé před vraty paláce. A proto se do jejich srdcí nikdy nevloudila zášť a závist, a jestli neumřeli, žijí tam ve štěstí a blaženosti až dodnes.
14