Issuu

1 Poprvé si Hedvika vážnost celé situace v plné míře uvědomila, když jí Lenka po večeři řekla, že to myslí s Radovanem vážně. Že by byla ráda, kdyby se všichni vzájemně poznali a jejich životy se vydaly každý vlastní cestou. Obě ženy seděly nad talíři špinavými od bramborového guláše, opíraly se lokty o čtvercový dubový stůl a jedna druhou si prohlížela. „A není to předčasné?“ snažila se Hedvika ještě u své dcery vzbudit pochybnosti o správnosti rozhodnutí začít žít se svým přítelem a se záchvěvem naděje na ni pohlédla. S trochou nervozity dopila ze skleničky zbývající trošku piva a všimla si na skle svých otisků prstů. „Mami! Nesnaž se. Víš dobře, že dřív nebo později to stejně přijde,“ potvrdila jí nevědomky dcera fakt, že od této chvíle už bude Hedvika skutečně sama. Sama samotinká, uprostřed velkého domu, o který se celé ty roky starala. Uprostřed rozlehlých vinic, na kterých dřela. Uprostřed ticha, samoty a opuštění. Uprostřed neúnavně se rozmnožující práce a nikdy nekončících starostí s vinicí a s vínem. Uprostřed svých bezútěšných myšlenek, které ji za poslední měsíce čím dál častěji objímaly místo manžela, který se jí pomalu, ale jistě vzdaloval. Uprostřed místa, které pro ni znamená domov, ale kouzlo domova již dávno ztratilo. „A co ta Praha?“ vzpomněla si Hedvika na Lenčiny nedávné plány, kterým tenkrát nepřikládala žádnou váhu. Ihned po vyslovení otázky se však zarazila. Určitě chce slyšet odpověď? 5

„Praha platí. Odjedeme tam v průběhu prázdnin,“ zajiskřily Lence náhle oči a její slova plápolala nad stolem jako pochodeň zvěstující novou etapu jejího života. Těšila se, až s Radovanem odjedou do Prahy a najdou si svoje první společné bydlení. Až si bude hledat práci, užívat si ruchu velkoměsta a večer u skleničky vína spoluprožívat Radovanův den a jemu na oplátku popisovat ten svůj. Těšila se na městský chaos, cinkající tramvaje, metro plné zvláštních postaviček, obchody s dlouhou pracovní dobou plné toho nejrozmanitějšího zboží, procházky po rušných ulicích a malé kavárničky s jejich typickou vůní. Lenčina slova plynula hladce a bezděčně. Zaobírala se sama sebou a neslyšela matčin vnitřní pláč, neviděla její slzy dobře schovávané za víčky. Dávno dospělá dcera se při svém vyprávění rozohnila tak, až Hedviku začaly potlačované slzy v očích skutečně pálit a nakonec si je přece jen nechala skanout po tváři. „Mami, neblbni,“ zarazila se a uťala svůj monolog Lenka těsně před dopadením gilotiny na matčinu šíji. Povzbudivě se na na matku usmála a potom jakoby omluvně dodala: „Nemůžu za to, že jsem se narodila do vinařské rodiny,“ obhajovala svoje zapálení pro život ve velkoměstě a najednou pocítila, jak jí Radovan strašně chybí. Kdyby tu byl, bylo by to teď všechno o hodně jednodušší. Určitě by mámě uměl jejich společnou budoucnost vyložit tak lehce a provokativně, že by se nakonec i Hedvika usmívala a sama by jim žehnala na cestu. Neměla to teď mámě říkat, uvažovala s křížkem po funuse. Měla si najít chvilku, kdy není moc času a celou záležitost, měla utrousit jen tak mimochodem. Mezi několika činnostmi, které by matce nedopřály čas k sáhodlouhým, nikam nevedoucím a nic neřešícím úvahám. 6

Jenom ať se nezeptá, jestli už jsem si tam našla práci i já, přála si čtyřiadvacetiletá dívka s hlubokýma, skoro černýma očima a malým pršáčkem, a pro jistotu začala sklízet špinavé nádobí ze stolu. Zůstanu sama, nedávaly klidu Hedvice její vlastní myšlenky, kterými se následně celý večer masochisticky bičovala, zatímco její dcera ležící ve své posteli vedle v pokoji držela v ruce u ucha mobil a poslouchala Radovanův telefonem zkreslený hlas, který si nechala proudit do hlavy. Živě s ním snovala plány jejich další společné budoucnosti, a aniž by si to sama uvědomovala, ve tváři se jí zračil šťastný výraz. „Tak se mi povedl skvělý kšeft,“ halekal Luboš ve dveřích a vyzouval si boty. Nechal je ledabyle rozhozené vedle botníku a prošel chodbou do pokoje, kde si přes světlou semišovou sedačku přehodil sako. „Haló, Hedu, jsi doma?“ halekal vesele a v jeho obličeji se odrážela radost z úspěšně uzavřeného obchodu. Vinotéku, kterou si zbudoval v Brně nedaleko Městského divadla, se mu podařilo jakž takž zprovoznit a tento týden si dokonce předjednal i odbyt do Ostravy. Bylo načase začít slavit. Hedvika se neozývala, a tak se Luboš vysvlékl do spodního prádla a zamířil do koupelny. Rychle se osprchoval, aby ze sebe smyl stopy městského smogového života a s čistým štítem mohl vplout do svého původního, kterým byla práce na vinici, na zahradě a kolem domu. Když si učesal mokré vlasy, které voněly po heřmánkovém šamponu, podíval se zálibně na svůj odraz v zrcadle a lehce se usmál. Narcis, vybavil si Hedvičin výraz, kterým ho nedávno počastovala, a samolibě se usmál. Musel uznat, že mu to sluší. Dny, které začal trávit v jihomoravské metropoli, aby mohl úspěšně zřídit prodej, a svým způsobem 7

i reklamu pro svoje víno, začaly přinášet první úspěchy. Cítil, že tato změna je přínosem i pro něho samého. Návštěva posilovny, kterou si naplánoval na tři všední večery z pěti pracovních dní, které trávil v Brně, již byla na jeho zevnějšku znát. Poctivě chodil do vydýchaných prostor, kde si tvarovala postavu spousta mladíků, kteří by mohli být jeho syny, aby propotil tričko a mohl usínat s pocitem, že jeho život nabírá jakýsi jiný směr. Jako kdyby zjistil, že život má spoustu nových, dosud nepoznaných dimenzí. Vycítil svoji šanci a rozhodl se ji využít ve svůj prospěch. Už dávno zapomněl na to, jak ještě před časem odsuzoval vznik posiloven a fitness center. Rozčiloval se, tenkrát ještě ve starých plátěných kalhotách s nůžkami v ruce uprostřed vinice, že kdyby měla dnešní mládež dost práce a přirozeného pohybu, tak by nemusela hledat náhradní vybití v uměle vybudovaných prostorách na nesmyslně sestrojených kladkostrojích a běžeckých pásech. Mladá holka by měla poskakovat kolem plotny a dětí, říkával a přitom myslel, že by měla především obskakovat svého muže. Tak, jak to odjakživa dělala Hedvika. A kluci? Ti by měli postavit dům, zplodit syna a kolem stromu, co zasadili, chodit s rýčem a hráběmi. Zdála se mu zvrácená představa utrácet spoustu peněz za značkové sportovní oblečení a dokonce i spodní prádlo a ještě horší to bylo s představou, že za to, aby se nadřel, zpotil a mnohdy i před zraky ostatních znemožnil, musí sáhnout do peněženky pro další dávku stokorun. Hedvika uviděla před domem Lubošovo auto a podvědomě zrychlila svůj, už beztak dost rychlý krok. Trošku se usmála a málem popoběhla. Vracela se z prohlídky vinice, při které zjistila, že víno co nevidět začne nasazovat na květ. 8

Když vešla do domu, přezula se do domácích chlupatých trepek, které příjemně hřály, a automaticky uklidila manželovu rozhozenou obuv. „Jsi doma?“ zavolala a pověsila si kabát na ramínko. „Jsem. Dáš si kafe?“ zavolal Luboš z kuchyně a se samozřejmostí, aniž by mu žena odpověděla, postavil na kuchyňskou linku ještě jeden hrnek. „Ráda,“ zavolala Hedvika a šla si do koupelny umýt ruce. Pro jistotu si trošku přičísla vlasy a zvýraznila oči řasenkou. Ani neví, od kdy si vybudovala zvyk kontrolovat svůj zevnějšek po manželově příjezdu z Brna. Jako kdyby to mohlo něco změnit na tom, jak se jejich vzájemný vztah v posledních měsících vyvíjel. Respektive nevyvíjel. Vešla do kuchyně, která ji přivítala příjemnou vůní kávy. „Tak jak bylo?“ stihl vyslovit svoji otázku Luboš dřív než Hedvika. „Réva už se vyplakala. Je na čase uvažovat o odorání a provzdušnění půdy,“ oznámila svůj poslední odpolední dojem z kontroly svahů a připomněla tak svému muži, že po slzení révy se začínají otvírat očka a vinice se definitivně probouzejí ze zimního spánku. „Myslel jsem si to,“ shrnul stručně Luboš a vroucí vodou z rychlovarné konvice zalil dvě porce kávy v puntíkovaných nádobkách. Vzhledem k tomu, že jeho počínání bylo poměrně nešikovné, voda se vylívala i mimo otvor přes víko konvice a stékala vedle hrníčků. Luboš postavil konvici zpět na podstavec a položil oba horké vonící nápoje na stůl. „Utři to,“ napomenula ho manželka a významně se podívala na louži vedle dřezu. 9