Issuu

e Ticket!

Kapitola 1

SVĚT U NOHOU

Gerald von Hassel III. byl puntičkářský mladý muž po třicítce, z vážené rodiny, jejíž členové už z velké části nebyli mezi živými. Byl vyhlášený svou spolehlivostí a seriózností, spokojený s prací od devíti do pěti, pět dní v týdnu, jako komoditní makléř na Wall Street, kde si solidně vydělával a patřil mezi špičkové obchodníky. K lidem se choval vlídně, cestou z práce domů vždycky s úsměvem kývl sousedům na pozdrav, nikdy nezapomínal na slovíčka „prosím“ a „děkuji“ a v žádném případě by nebyl k nikomu úmyslně nezdvořilý. Nepatřil k těm typům mužů, kteří používali věty jako „Bude to podle mě a konec“ nebo „Jen přes mou mrtvolu“. Pokud to jen bylo možné, vyhýbal se používání nadávek a hrubých slov a ani jeho Mercedes-Benz model S-Class 550 (což byl pravděpodobně jeho jediný výstřelek) na sobě neměl žádné nálepky s legračními nebo urážlivými citáty, které obyčejně dokážou ostatní lidi přivést k zuřivosti. Běžně se stávalo, že bez ohledu na vlastní pohodlí pomáhal stařenkám přejít ulici nebo jim nosil tašky, protože věřil, že svou troškou může přispět ke zlepšení • 9

světa. Vlastně snil o tom, že jednou dokáže něco skutečně významného. Že vykoná něco zásadního, něco velkého a úžasného, čeho si každý všimne. Žil klidným životem v luxusní čtvrti Cedarhurst na newyorském ostrově Long Island, kde měl pěkný třípokojový cihlový domek se zastřešeným bazénem, na nějž byl patřičně hrdý. Měl starého spolehlivého psa jménem Louie, křížence bígla a knírače; milou přítelkyni, která, jak doufal, se zanedlouho stane jeho ženou; a nejlepšího přítele, kterého znal od dětství a na něhož se mohl ve všem naprosto spolehnout. Celkem vzato byl Gerald milá bytost, která nikdy nikomu neublížila, a jak se zdálo, jeho život se odvíjel velice dobře. To ovšem neznamená, že se věci nemohou náhle změnit! Ten osudný den vypadal zpočátku jako každý jiný. Nic nenaznačovalo, že by se mělo stát cokoli neobyčejného…

10 •

Kapitola 2

SBOHEM, LÁSKO

Gerald otevřel oči stejně jako každé ráno, přesně podle plánu, minutu před tím, než mu zazvonil budík. Výborně. Vypnul ho, než stačil budík vydat sebemenší zvuk. „Teda to byla včera příšerná bouřka,“ napadlo ho jako první, když se probíral a tiše vstával z postele. „Nejdivnější bouřka, co jsem kdy zažil!“ vzpomínal a přitom zíval a protahoval se. Ale na bouřku rychle zapomněl, když mu hlavou proběhla vzpomínka na tu nejdůležitější událost včerejšího večera. „Možná mi Beth dnes odpoví…“ Aspoň v to tajně doufal. Pohlédl na hromadu přikrývek vedle sebe, jako by tam Beth ještě byla. Políbil si konečky prstů a něžně je přitiskl na povlak. Jeho milovaná Beth… Její vůně byla ještě cítit všude kolem. Ale bylo třeba vypravit se do práce, a tak vklouzl do županu a zamířil do kuchyně. Úspěšný den musí začínat ranní kávovou siestou. Byl pyšný na nový kávovar – supermoderní, digitálně řízený přístroj s funkcí přerušení odkapávání. Zrovna když sáhl pro svůj oblíbený hrnek, kávovar vypustil páru, zaprskal a vyvalil se z něj kouř. I když tekutina v konvici pořád ještě vřela, vyndal ji • 11

z přístroje. Ale tentokrát se odkapávání nezastavilo… Naopak, celý ten krám začal vibrovat a chrčet a horká káva cákala ven na všechny strany, nejdřív na linku, potom na podlahu, a než si to Gerald stačil uvědomit, byl taky celý postříkaný. Před chvílí čistý župan byl teď nasáklý vřelou špinavě hnědou tekutinou. „Bože!“ vykřikl a rychle ze sebe župan strhl s pocitem, že skvrny se na něm rozlézají jako nějaká choroba. Odhodil ho do předsíně s tím, že se o něj postará později, a rozhodnutý dodržet za každou cenu svůj ranní rituál, nasypal do nachystaného hrnku čtyři lžičky cukru a dvě lžíce smetany v prášku a dolil to zbytkem kávy, která nějakým zázrakem zůstala v konvici. Roztržitě to všechno zamíchal dohromady a potom, trochu uklidněný, jen vrtěl hlavou, když kontroloval rozsah škod. Jak se tak rozhlížel kolem, padla mu do očí jasně rudá kartička připnutá na obrovské kytici růží, kterou obdaroval Beth minulé noci. Stálo na ní „VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM, DRAHOUŠKU“. Zvedl ji, otevřel a znovu si přečetl jeho rukou psaný vzkaz uvnitř: Má nejdražší Beth, to nejkrásnější na naší lásce je vědomí, že budeš pořád po mém boku… navždycky… S přáním těch nejšťastnějších narozenin… Tvůj milující muž Gerald

12 •

Kolem textu bylo nakreslené nezištně velké srdce probodnuté šípem. Pousmál se – byl spokojený sám se sebou, s tím, jak narozeninový večer připravil, připadal si jako moderní Casanova. Trochu se při tom pomyšlení narovnal, a přesto, že stál uprostřed zacákané kuchyně v boxerkách zašpiněných od kávy, ztrácel se v příjemných vzpomínkách. Ozvalo se však i jeho druhé já – káravý racionální hlas, který mu vyčítavě hrozil prstem. „No dobrá, možná jsem to trochu přehnal s utrácením, uznávám, ale vsadím se, že to byly ty nejúžasnější narozeniny, jaké Beth kdy zažila!“ bránil se výčitkám. Faktem ale bylo, že se teď dostal úplně na mizinu. Nechal se tak strhnout narozeninovým nadšením, že to s utrácením dost přehnal. Koupil Beth nový vůz Alfa Romeo model 4C, a když zjistil, že už na účtu nemá peníze, se šťastnou bezstarostností utratil i výplatu za několik příštích měsíců – to všechno kvůli ženě, kterou bezmezně miloval. „Ale Beth přece stojí za každou penci,“ ujišťoval sám sebe a vracel svému obrazu v zrcadle káravé gesto, „na světě snad neexistuje úžasnější bytost! A až se stane mou ženou, to bude teprve oslava… A dost výčitek!“ Byl na sebe opravdu hrdý; tolik se snažil, aby to byla oslava, na kterou Beth nikdy nezapomene, s množstvím květin, rubínovými a diamantovými náušnicemi, novým luxusním autem a hlavně – nabídkou k sňatku (samozřejmě romanticky přednesenou vkleče). Opravdu chtěl udělat dojem, zapůsobit na ni hloubkou své lásky. A Beth? Přijala jeho dary tak nadšeně • 13

a láskyplně, že ani nevěnovala pozornost svému mobilu, který jí snad každých patnáct minut vyzváněl. Geraldovi to připadalo jako výraz skutečné oddanosti k němu. Jen k němu. Milovali se, dokud si neusnuli v náručí. Když ho pak později v noci probudily hromy a blesky, přivinul si spící Beth do náručí, objal ji milujícími pažemi a pak se i on znovu ponořil do spánku. „Ááách, ta včerejší noc…“ zasněně vzpomínal a hleděl na blahopřání, zatímco se jeho mozek pomalu probouzel. Zrovna když si v kávě rozmíchával smetanu, zahlédl pod květinami jakýsi kousek papíru, kterého si předtím nevšiml. Zvedl ho. Na jedné straně bylo rukou napsáno jeho jméno. Nepochybně to bude milostný vzkaz od Beth, pomyslel si plný štěstí. Samolibě se usmál při představě, že musela ráno brzy vstát jen proto, aby mu nechala takovéto překvapení. Pantoﬂe mu nasákly kávou rozlitou po zemi a vydávaly čvachtavé zvuky, když pohnul prsty u nohou. Ale bylo mu to jedno, protože se chystal přečíst si přímo od Beth, jak skvělou oslavu si užila. A možná i tolik očekávanou odpověď ano? „Na světě nemůže existovat úžasnější žena!“ zašeptal. Pomalu zvedl hrnek s kávou a pronesl jí přípitek. „Ach drahoušku. Tolik tě miluju…“ Potom se napil a dal se do čtení: Milý Geralde, díky za všechno, hlavně za to auto… 14 •

Ale víš co? Ničím, co bys kdy mohl udělat, mě neohromíš. Nikdy! Já prostě hledám toho nejlepšího… Odcházím. Mezi námi je konec, protože jsi prostě K NIČEMU! Nesnaž se mě najít, nevrátím se. JE PO VŠEM!! Beth P.S. NE, NIKDY si tě nevezmu! P.P.S. Vzala jsem ti všechny peníze z peněženky i z tvého účtu, kde jsi mi zařídil podpisové právo, ty troubo. Jeho Beth?! Stísněně polkl. Zůstal jako omráčený. To přece nemůže být pravda! Žmolek nerozmíchané smetany se mu přilepil na patro jako noční můra, která se člověku vtírá do vědomí i za bílého dne. Rychle ho vyplivl do dřezu, hrnek mu však vyklouzl z ruky a na zemi se roztříštil snad na tisíc kousků. A tak tam stál, ohromený, otřesený a pomalu se ho zmocňoval šok. Srdce mu prudce bušilo a tělo mu zaléval studený pot. Teď, když se jeho falešné představy rozbily napadrť, myšlenky se mu rozběhly jako splašené, bez jakéhokoli konkrétního cíle. Minulá noc mu přece připadala tak báječná! Smích… Dárky… To nádherné milování… „Co se to sakra stalo?! “ zasténal jako omámený. A když si znovu přečetl její vzkaz, z očí mu vytryskly slzy. „Co to má znamenat, Beth? To přece nemůže být pravda?“ Dopad jejího vzkazu byl víc než ochromující, úplně zmateného Geralda přimrazil na místě, ve zvětšující • 15

se kaluži kávy, s úplně mokrýma a teď už i studenýma nohama. Jeho život náhle zaplnilo ohlušující ticho, jaké nikdy předtím nezažil. Jako kdyby stál na dně kráteru po obrovském výbuchu. Po pár minutách se z čistého pudu sebezáchovy přiměl pokračovat v každodenních činnostech. Snažil se dát trochu dohromady. Copak měl nějakou jinou možnost? Co mohl dělat? Její vzkaz mu nedával moc optimistické vyhlídky, a i když měl nutkání jí hned zavolat a promluvit si s ní, co by jí tak mohl říct? Copak byla nějaká část jejího textu nesrozumitelná? Nesnaž se mě najít, nevrátím se? To nebylo nic dvojsmyslného. Nedalo se toho moc dělat. Jsi prostě K NIČEMU? No, s tím asi taky ne. Vše je přece tak jednoznačné. Nemá naprosto žádnou šanci! Hlasitě vzdychl; byl to konec. Prostě se na něho bezdůvodně vykašlala. Jen tak, z ničeho nic… Vzal utěrku a snažil se s ní alespoň vytřít rozlitou kávu, přitom za sebou nechával mokré stopy. Vyrušilo ho trojité zazvonění u vchodových dveří. Stál tam policista s dopisem v ruce. „Jste pan Gerald von Hassel? „Ano, o co se jedná?“ „Nesu vám exekuční příkaz, váš dům bude zabaven bankou,“ lhostejně odpověděl policista a podával Geraldovi obálku. Rychle ji roztřesenými prsty otevíral a zmateně zíral na papír. Byl to opravdu dopis od soudu. Takže Beth neplatila splátky na hypotéku, na které jí celý minulý rok dával peníze. „To si snad děláte…?“ zalapal po dechu. Šerif pokrčil rameny, krátce mu kývl na rozloučenou a odešel ke svému autu. 16 •

„Copak se tohle všechno může stát během jednoho rána?“ mumlal si Gerald otupěle, vraceje se pomalu dovnitř. Ale den teprve začínal…

• 17