0244639i by Knižní klub

Holly Blackovรก Ilustrace Eliza Wheelerovรก

JOTA / 2014

Doll Bones

KAPITOLA PRVNÍ

POPPY POSADILA JEDNU FIGURKU MOŘSKÉ PANNY VEDLE PRUHU asfaltové cesty, která představovala Temnočerné moře. Figurky byly staré – koupené u Goodwilla – a měly velké lesklé hlavy, ocasní ploutve různých barev a kudrnaté vlasy. Zachary Barlow si téměř dokázal představit, jak mrskají ploutvemi dozadu a dopředu, čekají, až se loďka přiblíží, a pod přihlouplými plastickými úsměvy skrývají své smrtonosné záměry. Když to jde, mrští lodí na mělčinu, vylákají posádku do moře a ostrými zuby roztrhají piráty na cucky. Zachary se přehraboval v batohu a hledal svoje postavičky akčních hrdinů. Vylovil piráta se dvěma šavlemi a něžně ho umístil doprostřed papírové lodičky, kterou zatížili štěrkem z příjezdové cesty. Bez zátěže by Neptunovu perlu mohl odvát podzimní vítr. Skoro věřil, že není na zarostlém trávníku před polorozpadlým domem s prohnutými obklady z prken, ve kterém bydlela Poppy, ale na palubě skutečné lodi, a spršky slané vody ho bodají do tváří na jeho cestě za dobrodružstvím. „Budeme se muset přivázat k hlavnímu stěžni,“ řekl Zach, v tu chvíli ovšem William zvaný Ostrá — 7 —

čepel, kapitán Neptunovy perly. Každé ze svých postaviček dokázal Zach propůjčit zvláštní způsob mluvy. Nejspíš jenom on sám své hlasy rozlišoval, ale cítil se jaksi výjimečný ve srovnání s ostatními, když jimi promlouval. Alici se rozkmitaly copánky před jantarovýma očima, když pohybovala figurkou G. I. Joe Lady Jaye směrem do středu loďky. Lady Jaye byla zlodějka, která začala s Williamem Ostrá čepel cestovat poté, co se mu neúspěšně pokusila ukrást něco z kapsy. Byla hlučná a divoká, téměř vůbec se tak nepodobala Alici. Ta se sice rozčilovala nad péčí své nadmíru starostlivé babičky, ale činila tak potichu. „Myslíš, že na nás budou v Silverfallu čekat vévodovy stráže?“ zeptala se Alice jako Lady Jaye. „Rád by nás pochytal,“ řekl Zach a zašklebil se na ni. „Ale nás nikdy nedostanou. Nic nás nezastaví. Plníme poslání Velké královny a nic nás nezastaví.“ Nečekal, že ta slova vyřkne, dokud mu nevyšla z úst, ale zdála se na místě. Vypadala skutečně jako Williamovy myšlenky. Proto si Zach tak rád hrál. Miloval ty chvíle, kdy jako by vcházel do nějakého jiného světa, který se zdál stejně skutečný jako všechno ostatní. Bylo to něco, čeho se nechtěl nikdy vzdát. Nejraději by si takhle hrál navěky, ať jsou jakkoliv staří, i když nevěděl, jak to udělat. Občas to bylo těžké už teď. Poppy si zastrčila pramínky vlasů, které jí rozfoukal vítr, za uši a velmi vážně Zacha a Alici pozorovala. — 8 —

Byla to drobná dívenka prudké povahy a měla pihy tak hustě u sebe, že Zachovi připomínaly hvězdnou oblohu. Nejraději byla, když měla příběh pod kontrolou, měla smysl pro to, jak zdramatizovat okamžik. Proto hrála nejlíp darebáky. „Můžete si uvázat kolem pasu provaz, abyste byli v bezpečí, ale každá loď, která chce proplout těmito vodami, musí přinést hlubině nějakou oběť,“ řekla Poppy jako jedna z mořských panen. „Dobrovolně nebo nedobrovolně, to je jedno. Jestliže někdo z posádky neskočí do moře sám, moře si vybere svou vlastní oběť. Taková je kletba mořské panny.“ Alice a Zach si vyměnili pohledy. Mluví mořské panny pravdu? Vážně, Poppy neměla vymýšlet podobná pravidla – taková, která nikdo neodsouhlasil – ale Zach protestoval jenom tehdy, když se mu nelíbila. Tahle kletba by mohla být zábavná. „Raději půjdeme ke dnu všichni společně, než bychom přišli o jediného člena naší posádky,“ zvolal Williamovým hlasem. „Plníme poslání Velké královny a bojíme se víc její kletby než vaší.“ „Ale potom teda,“ řekla Poppy zlověstně a u toho pohybovala jednou z panen směrem k boku loďky, „prsty s plovací blánou popadnou Lady Jaye za kotník a mořská panna ji stáhne přes okraj lodi do vody. Je po ní.“ „To nesmíš!“ zaprotestovala Alice. „Byla jsem přivázaná k hlavnímu stěžni.“ „To jsi ale neřekla,“ namítla Poppy. „William to naznačil, ale tys neřekla, jestli ses přivázala nebo ne.“ — 9 —

Alice zabručela, jako by Poppy byla zvlášť protivná. Což vlastně byla. „No, Lady Jaye stála uprostřed člunu. I kdyby nebyla přivázaná, mořská panna by se k ní nedostala bez toho, že by musela vylézt na palubu.“ „Jestliže Lady Jaye půjde přes palubu, já půjdu za ní,“ řekl Zach a vlekl Williama do štěrkové vody. „Myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že tu nikdo nezůstane.“ „Ale já jsem do vody nespadla,“ trvala na svém Alice. Zatímco se hádali, z domu vyšli dva Poppyini bratři a práskli za sebou dveřmi, vybavenými sítí proti hmyzu. Rozhlíželi se a začali se hihňat. Starší z nich, Tom, ukázal prstem přímo na Zacha a zamumlal si něco pod vousy. Jeho mladší bratr se dal do smíchu. Zach cítil, jak mu hoří tváře. Asi nikoho z jeho školy ti dva neznají, ale přesto. Kdyby se některý z jeho spoluhráčů dozvěděl, že si ve dvanácti ještě pořád hraje s akčními figurkami, na basketbalu by mu to dali pěkně najevo. A ve škole by to mohlo být taky zlé. „Nevšímej si jich,“ pronesla Poppy nahlas. „Jsou to kreténi.“ „Chtěli jsme jenom říct, že volala Alicina babička,“ řekl Tom a snažil se napodobit nevinný výraz zpráskaného psa. On a Nate měli stejně zářivě rudé vlasy jako jejich sestra, ale jinak Zachovi nepřipadalo, že by si byli nějak podobní. Ti dva, společně s nejstarší sestrou, byli neustále v nějakém průšvihu – prali se, chodili za školu, kouřili a podobné věci. Děcka — 10 —

Bellových v městě považovali za chuligány a oni – kromě Poppy – se snažili dělat všechno pro to, aby své pověsti dostáli. „Stará paní Magnayeová říká, že máš být doma před setměním a že ti to máme určitě vyřídit, abys nezapomněla a nevymlouvala se. Zdála se naštvaná, Alice.“ Ta slova měla znít laskavě, ale z té odporně přesládlé řeči, jakou Tom mluvil, vám bylo jasné, že není ani trochu laskavý. Alice vstala a oprášila si sukni. Oranžová zář zapadajícího slunce jí zbarvila kůži do bronzova a její afro copánky se v ní kovově leskly. Přimhouřila oči. Z tváře se jí dala vyčíst nervozita i zlost. Kluci ji obtěžovali od té chvíle, kdy jí bylo deset, začala se zaoblovat do ženských křivek a vypadat trochu starší na svůj věk. Zach nesnášel způsob, jakým s ní Tom mluvil – jako by si z ní dělal legraci, aniž by řekl něco doopravdy zlého. Ale nevěděl, jak mu v tom zabránit. „Padejte odsud,“ řekl jim Zach. Kluci Bellovi se smáli. Tom imitoval Zacha vysokým hláskem. „Padej odsud. Nechte moji lásku na pokoji.“ „Jo, padejte odsud,“ zaskřehotal Nate. „Nebo vám namlátím svojí panenkou.“ Alice vykročila k domu Bellových, hlavu sklopenou. Super, pomyslel si Zach. Jako vždycky všechno jen zhoršil. „Ještě nechoď,“ volala Poppy na Alici, bratrů si nevšímala. „Zavolej domů a zeptej se, jestli bys nemohla zůstat přes noc.“ — 11 —

„Radši ne,“ odpověděla Alice. „Musím si jenom vzít batoh.“ „Počkej,“ zvolal Zach a popadl Lady Jaye. Utíkal ke dveřím a dorazil k nim ve chvíli, kdy se mu zavřely před nosem. „Zapomněla jsi…“ Uvnitř Poppyina domu vládl vždycky nepořádek. Odhozené šaty, poloprázdné hrnky a sportovní náčiní zabíralo většinu místa. Vypadalo to, že její rodiče úklid doma vzdali asi ve stejnou chvíli, kdy zjistili, že je marné zavést nějaká pravidla ohledně večeře, času jít spát a rvaček – tedy asi v té době, kdy Poppy slavila osmé narozeniny a jeden z bratrů hodil na její starší sestru dort se zapálenými svíčkami. Teď už se tu žádné oslavy narozenin nekonaly. Dokonce ani společné jídlo, byly tu jen krabice s makaróny a sýrem, konzervy ravioli a plechovky sardinek ve spíži, takže děti se najedly dávno předtím, než se rodiče vrátili z práce a padli vyčerpaní do postele. Zach jim tuhle svobodu záviděl, kdykoliv na ni pomyslel, a Alici se to líbilo ještě víc než jemu. Trávila tam tolik nocí, kolik jí jen babička dovolila. Zdálo se, že Poppyini rodiče si toho ani nevšimnou, což bylo naprosto dokonalé. Otevřel dveře se sítí proti hmyzu a vešel. Alici našel v koutě obýváku Bellových před zaprášenou starou prosklenou skříní, která se zavírala na klíč. Zírala na všechny ty věci, kterých se Poppy, podle matčiných slov, nesměla pod hrozbou smrti a roztrhání na kusy ani dotknout. Tady byla uvězněna — 12 —

panenka, které říkali Velká královna všech jejich království. Stála vedle vázy z foukaného skla, prý nějak památné. Královnu koupila Poppyina matka ve výprodeji v jakési garáži a tvrdila, že jednoho dne ji výhodně prodá a všichni se odstěhují na Tahiti. Královna byla panenka z kostního porcelánu se zlatými kučeravými vlásky a kůží bílou jako papír. Oči měla zavřené, řasy jako třásně ze slámy jí spočívaly na tvářích. Na jejích dlouhých šatech z tenké látky byly patrné černé tečky, možná plíseň. Zach si nedokázal vzpomenout, kdy se rozhodli, že tohle bude Velká královna. Vzpomínal si jen, že měli dojem, jako by je sledovala, i když měla oči zavřené, a Poppyina sestra se jí bála. Poppy se jednou uprostřed noci vzbudila a našla sestru – se kterou sdílela pokoj – jak sedí v posteli jako pravítko. „Jestli se dostane z té vitríny, přijde si pro nás,“ řekla sestra s prázdným výrazem v očích, než sebou znovu žuchla na polštář. Nepohnulo s ní žádné volání z druhé strany pokoje. Poppy sebou házela a vrtěla se, po zbytek té noci už neusnula. Ale ráno jí sestra řekla, že si na nic nepamatuje, že to musela být nějaká noční můra a že jejich matka by se měla té panenky co nejdřív zbavit. Po téhle události, aby se jí neděsili, Zach, Poppy a Alice přidali panenku do své hry. Podle legendy, kterou si vymysleli, vládla Královna všemu ze své krásné skleněné věže. Měla moc uvrhnout potupnou kletbu na kohokoliv, kdo neuposlechl její příkaz. Takto poznamenaným se pak nic — 13 —