Issuu

JOTA / 2014

Nakladatelství děkuje za pomoc při transkripci čínských jmen panu Zdeňku Škrdlantovi.

《解密》, 2002

NA POČÁTKU

Muž, jenž v roce 1873 opouštěl na malém černém trajektu Tchung-čen, aby se v zahraničí věnoval studiu, byl nejmladším členem sedmé generace proslulé rodiny obchodníků se solí. Její členové byli známí jako Žungovi z Ťiang-nanu. Když odjížděl, říkali mu Žung C’-laj, ale po návratu si nechal říkat John Lillie. Pokud máme věřit pozdějšímu vyprávění lidí, John Lillie byl prvním členem rodiny Žungových, jenž se rozhodl vzepřít se rodinné tradici a místo toho, aby se věnoval obchodu, vydal se na akademickou dráhu — což stejně jako jeho zanícené vlastenectví úzce souviselo s dlouhými léty strávenými mimo vlast. Je ovšem třeba říct, že když ho rodina vybrala, aby jel do cizí země, rozhodně to nebylo proto, že by toužila po nějaké zásadní změně v zaběhaných zvyklostech a tradicích. Jediným důvodem byla naděje, že Johnova cesta může babičce Žungové o něco prodloužit život. Babička Žungová se v mládí osvědčila jako skvělá matka: během dvou desítek let přivedla na svět devět synů a sedm dcer a všechny její děti se dožily dospělosti. Její početní potomci položili základy velkého bohatství rodiny Žungových, čímž jí zajistili neotřesitelnou pozici hlavy celého rozsáhlého klanu. Díky pozorné a láskyplné péči svých dětí, vnuků a vnuček se dožila podstatně vyššího věku, než by se dalo za běžných okolností očekávat, ale šťastná nebyla. V noci ji často trápily zlé, zmatené sny a budily ji ze spánku. A jako by nestačily noci naplněné trýznivými výkřiky, noční můry ji často pronásledovaly i během celého následujícího dne. V dobách, kdy trpěla svými nočními představami, jí celá početná rodina včetně jejích vlastních

ROZLUŠTĚNO

potomků připadala jako nesnesitelná přítěž — a ještě víc ji tížil nesmírný rodinný majetek. Místností se rozléhal vyděšený jekot připomínající křik havranů, jenž dokázal rozechvět i jinak klidně plápolající plameny v železném koši s ohněm. Ráno pak do sídla rodiny Žungových přicházelo několik místních učenců, od nichž se čekalo, že nabídnou výklad stařeniných snů. Všichni se snažili, jak nejlépe uměli, ale postupně se stále jasněji ukazovalo, že jejich pomoc není k velkému užitku. Znalci a vzdělaní lidé se v domě Žungových střídali jak na běžícím pásu, ale největší dojem ze všech vykladačů snů na babičku Žungovou udělal mladík, jenž teprve nedlouho předtím přistál v Tchung-čenu po dlouhém pobytu kdesi za mořem. Nejen že velmi přesně interpretoval smysl stařeniných snů, ale někdy se zdálo, že dokáže velmi jasnozřivě posoudit i význam jednotlivých postav z budoucnosti. V důsledku jeho značného mládí ho ale lidé nebrali příliš vážně a nevěřili jeho vykladačským schopnostem, které považovali za příliš povrchní — ostatně samotná babička Žungová často říkávala, že „využívat služeb mladíků, jimž ještě teče mléko po bradě, nepřináší nikdy nic dobrého“. Všichni se shodovali, že při vykládání snů si vede velmi dobře, ale když přijde na věštění budoucnosti, jeho schopnosti jsou stále ještě velmi nedokonalé. Pokud hned zpočátku sešel z cesty, později už nedokázal najít správný směr. Po pravdě je třeba přiznat, že stařeniny sny z první části noci mu při vykládání nedělaly velké potíže, ale se sny, které se jí zdály před úsvitem, si nevěděl rady. A ještě bezradněji působil, když měl vykládat sny ukryté ve snech. Sám upřímně přiznával, že vykládání snů ani věštectví nikdy nestudoval a že to málo, co umí, se naučil pozorováním a soustředěným nasloucháním svému dědečkovi. V minulosti se navíc podobnými věcmi zabýval jen příležitostně, a proto se rozhodně nepovažoval za odborníka. Babička Žungová pomalým pohybem odsunula zasouvací dveře a s pohledem upřeným na stříbrné ingoty vyrovnané do

NA POČÁTKU

malé hromádky mladíka požádala, aby svého dědečka přiměl k cestě do Číny. Dostalo se jí ale jednoznačně zamítavé odpovědi: něco podobného není v žádném případě možné. A to hned ze dvou důvodů. Především, mladíkův dědeček je velmi bohatý muž a už dávno ztratil zájem o peníze, natož aby se kvůli nim vydával z domu. Navíc měl na zádech už dlouhou řadu křížků a představa cesty za oceán by ho jistě k smrti vyděsila. Mladík ale nechtěl svou bohatou klientku zcela odmítnout, a tak přispěl alespoň radou: pokud chce babička Žungová získat schopného vykladače snů, ať vybere nějakého člena rodiny a pošle ho na studia do zahraničí. Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Babička Žungová ale měla bezpočet potomků, a tak najít vhodného kandidáta — navíc pro takto zodpovědný úkol — nebylo nijak snadné. Při výběru se musela zohlednit dvě hlavní kritéria, bez nichž by plán nikdy nemohl fungovat. Ten, jehož pošlou studovat za moře, musí být babičce Žungové oddaný, aby se pro ni nezdráhal podstoupit značnou oběť spojenou s dlouhým pobytem mimo vlast, daleko od svých blízkých. Navíc muselo jít o inteligentního jedince s hlubokým zájmem o studia, aby si dokázal co nejdříve — a pokud možno co nejlépe — osvojit složité techniky interpretace snů a schopnosti věštění. Po dlouhém zvažování a posuzování všech možných příbuzných babička a spolu s ní celá rodina pro obtížný úkol vybrala dvacetiletého vnuka jménem Žung C’-laj. A tak se Žung C’-laj vydal přes moře za vzděláním. V kapse ho hřál doporučující dopis od neznámého mladého cizince a na ramenou mu seděla tíže nesnadného úkolu: co nejrychleji najít způsob, jak co nejvíce prodloužit ubohé babičce život. Měsíc po jeho odjezdu se jedné bouřlivé noci parník, na jehož palubě se plavil i Žung C’-laj, divoce kymácel ve vzdutých vlnách. Babičce Žungové se v tutéž noc zdálo, že loď byla při tajfunu potopena a její vnuk se proměnil v potravu pro ryby. Živý sen ji zcela ovládl a nesmírně ji vyděsil — doslova jí vyrazil dech. Stařena přestala dýchat a poté

ROZLUŠTĚNO

následovala zástava srdce. Sen stařenu připravil o život. Zemřela ve spánku. Mladík absolvoval dlouhou a obtížnou cestu, na jejímž konci jej kromě setkání s novým učitelem, jemuž s patřičnou úctou odevzdal svůj doporučující dopis, čekala zpráva o babiččině smrti. Informace vždy putují daleko rychleji než lidé. Ze zkušenosti víme, že dokážou předběhnut i toho nejrychlejšího běžce a do cíle dorazí pokaždé první. Starý muž si mladíka, jenž k němu dorazil z tak vzdálené země, změřil pátravým pohledem, jímž by snadno srazil i ptáka letícího vysoko ve vzduchu — alespoň mladíkovi to tak připadalo. Starce ten exotický student, jenž ho navštívil na sklonku jeho dlouhého života, zaujal a rád by ho přijal za svého žáka. Žung C’-laj si vstřícnosti a ochoty starého učitele vážil, ale po babiččině smrti neviděl ve studiu ezoterických umění žádný smysl. Dlouho vše zvažoval a nakonec se rozhodl pro návrat domů. Pak se ale něco stalo: čekal na loď, jež by ho odvezla do vlasti, a seznámil se s dalším Číňanem studujícím na vysoké škole, kde učil dědeček mladého vykladače babiččiných snů. Nový známý ho vzal na několik přednášek, po jejichž absolvování se Žung C’-laj rozhodl, že přece jen zůstane. Zjistil totiž, že se musí a chce mnoho učit. Bydlení hledat nemusel, ubytoval se v pokoji druhého Číňana. Přes den společně navštěvovali — spolu se studenty z Bosny a Turecka — přednášky z matematiky a geometrie a v noci chodili s jedním starším studentem z Prahy na koncerty. Žung C’-laj si pobyt na škole tak užíval, že si vůbec neuvědomoval, jak rychle utíká čas. Když konečně dospěl k rozhodnutí, že by se měl vrátit domů, s překvapením zjistil, že od jeho odjezdu uplynulo celých sedm let. Na podzim roku 1880 se Žung C’-laj nalodil spolu s několika desítkami sudů mladého vína na loď a vydal se na dlouhou cestu opačným směrem, než jakým před sedmi lety připlul. Než uprostřed zimy konečně dorazil domů, mladé víno dozrálo a získalo lahodnou chuť, jež by neurazila ani skutečného milovníka a znalce.

NA POČÁTKU

Z mnoha svědectví obyvatel Tchung-čenu víme, že rodina Žungových se za sedm let C’-lajových studií v zahraničí vůbec nezměnila — klan Žungových byl stále klanem Žungových, obchodníci se solí stále obchodovali se solí, rodinné jmění se nepřetržitě rozrůstalo a pokladnice se plnily stejně rychle jako dřív. Změnil se pouze mladý muž, jenž se na babiččinu žádost vydal na studia do zahraničí — už nebyl tak úplně mladý, a navíc se vrátil se skutečně neobyčejně zvláštním jménem: Lillie. Ale nešlo zdaleka jen o to, že si nechal říkat John Lillie. Ze vzdálené země si přivezl řadu divných zvyků: zbavil se obvyklého copu, místo dlouhého pláště z hedvábí nosil krátký kabátek, ohromoval zálibou v pití vína barvy krve, když mluvil, co chvíli mu z úst vylétala slova znějící jako švitoření ptáků a tak podobně. Ze všeho nejpodivnější ale bylo, že za nic na světě nedokázal snést vůni soli — když ho během procházek přístavem nebo při návštěvě obchodu v nose polechtal zápach soli, okamžitě se mu udělalo nevolno, začal se dávit a několikrát se dokonce pozvracel — pokud měl prázdný žaludek, z úst mu vycházely jen odporně hořké žaludeční šťávy. Nikdo nechápal, jak je možné, že syna obchodníka se solí tak silně odpuzuje její vůně. Všichni se jeho nevysvětlitelného odporu děsili a hleděli na něj skoro jako na člověka, jenž si ze zámoří přivezl nějakou neznámou, ale nesmírně nebezpečnou nemoc. Žung C’-laj později vysvětlil, co se mu stalo — během plavby přes oceán nešťastnou náhodou spadl přes palubu a spolykal tolik slané vody, že málem zemřel, a tento hrůzný zážitek se mu navždy zadřel pod kůži, pronikl mu až do samého morku kostí. Od onoho děsivého okamžiku na lodi neustále žvýkal čajové lístky, bez nichž by cestu domů nejspíš nezvládl. Vysvětlit, co se mu stalo a proč si tak silně zošklivil sůl, nebylo nijak obtížné, ale přesvědčit všechny známé i neznámé, aby se s jeho nečekanou zvláštností smířili, bylo něco docela jiného. Všichni si kladli stejnou otázku: jak chce pro všechno na světě řídit podnik rodiny obchodující se solí, když nemůže vystát její vůni? Přece nemůže v jednom kuse chodit

ROZLUŠTĚNO

s ústy plnými čajových lístků. Jak by potom řídil své podřízené a rozdával příkazy? Všichni chápali, že jde o velmi nepříjemný problém, který nebude snadné rozlousknout. John měl ale při vší smůle se solí také velkou dávku štěstí. Ještě než odjel na studia do ciziny, jeho babička Žungová rozhodla — a stvrdila to také písemně —, že mu odměnou za jeho obětavost a věrnost rodině připadne všechno stříbro uložené v místnosti za posuvnými dveřmi. John takto získané peníze využil skutečně velmi dobře: v hlavním městě provincie známém jako město C založil nový vzdělávací ústav, který nazval Lillieho škola matematiky. A právě ta se stala předchůdkyní slavné univerzity N.