Issuu

Potkala jsem léčitele

Pár slov úvodem

Vážení a milí čtenáři, zhruba před dvanácti lety jsme společně s Jaroslavem Doubravou napsali knížku s názvem Potkala jsem léčitele. Knížka byla poměrně rychle rozebrána. Nestačili jsme se divit, když se začala z ničeho nic prodávat přes internet. Protože ale takovéto „podnikání“ bez vědomí autorů je nezákonné, knížka zmizela úplně. Časem nám začaly chodit dopisy a maily s dotazem, kde by se dala koupit. Protože jsme nechtěli donekonečna odpovídat, že už bohužel nikde, rozhodli jsme se pro toto vydání. Eva Pilarová a Jaroslav Doubrava

Eva Pilarová & Jaroslav Doubrava

Přijde k nám léčitel „Přijde k nám léčitel Jaroslav Doubrava,“ oznámil mi před časem manžel. „Tak se dej do gala, aby se nelek, že si splet dveře,“ dodal. V té době jsem se necítila zrovna nejlíp, byla jsem v jednom kuse unavená a určitě bych míň času strávila vypočítáváním toho, co mě nebolí, než naopak. Zkrátka, nebylo mi ani trochu do zpěvu. Abych se přiznala, představovala jsem si léčitele Doubravu jako ctihodného kmeta. Ale omyl, přišel usměvavý sympatický mladý muž. A já s údivem konstatovala, že nevytváří kolem svých schopností žádné tajemno. Není v něm nadutost, ale úžasná pokora, a má nevšední smysl pro humor. Na mé zvídavé otázky odpovídal velmi ochotně a hlavně srozumitelně. Dověděla jsem se zajímavé věci, které by nejspíš měli vědět všichni, kdo vyhledávají pomoc léčitelů. Protože mezi těmi léčiteli je celá řada podvodníků, kteří se nestydí vydělávat peníze na lidském neštěstí. 6

Potkala jsem léčitele

Léčím se a vyzvídám Už po prvním „sezení“ mi bylo zase do zpěvu, při dalších sezeních jsem tahala z pana Doubravy rozumy. Jak a při jaké příležitosti na svoje léčitelské schopnosti přišel, jak si vysvětluje, kde se berou, odkud pramení, jak si doplňuje své vzdělání a jestli se sám setkal s nějakým léčitelem. A věřte nevěřte, při tom povídání, okořeněném občas léčitelovým vtípkem „kameňákem“, jsem jen tak přišla o ledvinové kameny a o bolest, která je doprovází. Pokud jste je někdy měli, je vám jasné, že nepřeháním, když řeknu, že to bolí, jako kdyby vám hladová krysa vyžírala vnitřek. (Citlivější čtenář nechť promine, ale jiné srovnání mě nenapadá.) Taky mě zajímalo, jaký byl pan Doubrava coby dítě, v jaké rodině vyrůstal, jak se formoval, jestli kolem sebe pociťoval něco zvláštního, co si nedovedl vysvětlit. Jestli se v něčem lišil od ostatních dětí, jestli měl třeba něco, o čem věděl, že to má v širokém okolí pouze on. A Jaroslav Doubrava, narozen 18. listopadu 1958, ochotně odpovídal a vyprávěl. 7

Eva Pilarová & Jaroslav Doubrava

Jaroslav Doubrava léčitel Začal jsem na sobě pracovat. Uvědomil jsem si, že se musím vzdělávat, zorientovat v medicíně, v základních výrazech, v rozložení orgánů v těle, v poznatcích léčby a podobně. Stává se, že lidi na mě vychrlej latinskej název svý choroby a já, protože nechci tápat, musím to zkrátka vědět. Proto si stále svoje vědomosti doplňuju. Řídím se taky poznatkama orientální diagnostiky od Okinawce pana Michio Kushi. Ten popsal orientální diagnostiku do té míry, že lze, pokud se to člověk naučí a chce to vidět, poznat všechno, co se v člověku děje. Začátkem devadesátejch let, kdy se ledacos uvolnilo, vycházela spousta knížek o léčitelství od mnoha autorů. Kupoval jsem je, hltal, až jsem poznal, že pořád žeru to samý. Akorát že to občas bylo doplněný osobníma poznatkama a někdy ani ne osobníma poznatkama, ale domněnkama, někdy ani ne domněnkama, ale blbostma, někdy ani ne blbostma, ale kravinama. Taky jsem se rozhod, že se zkontaktuju s někým, kdo se léčitelství věnuje už delší dobu, abych nabral 40

Potkala jsem léčitele

nějaký to moudro. Neměl jsem žádnej kontakt, ale shodou okolností v tý době zrovna vystupoval v televizi jistej pán, kterej tam měl svůj desetiminutovej pořad. Podařilo se mi získat jeho telefon. Vysvětlil jsem mu, co všechno mám za sebou, a on se mnou nevybíravým způsobem vyběh, prý „pouze on je v této republice léčitelem. A nikdo jiný!“ Musel jsem se teda snažit jinak a přijít na spoustu věcí sám. Už jsem vám řek, že v tom, abych začal léčit, nebylo žádný vnuknutí, žádný poselství, že mě na to upozornila kolegyně z práce. Já nevnímám nemoc jako takovou, vnímám poškození organismu. Nedokážu přesně odpovědět jak, ale asi celým tělem a podvědomím. Ověřit si to můžu vnímavostí na teplo. Tu vnímavost mám v rukou, reaguje na jakýkoliv tepelný anomálie. Rukama teda dokážu určit, ve kterým místě je organismus poškozenej. Dokážu posílit imunitní systém člověka. A ten, takto posílenej, dělá práci, která vede k ozdravění organismu. Tam, kam dosáhnu rukama, můžu si pomoct sám. Když potřebuju odbloknout obratle, požádám o pomoc silnýho chlapa, protože vážím metrák. Jednou jsem v tomto směru požádal o pomoc jistýho léčitele. 41

Eva Pilarová & Jaroslav Doubrava

A to jsem se divil! Chlap mi zapích do zad vidličku, z té přetáh moji nemoc do krabičky od mejdla a krabičku vhodil do koše. Vidíte, i takoví se najdou… Jak to funguje s tou vaší energií, kterou předáváte? Jak víte, kolik jí můžete předat? Nemůžete to někdy takzvaně přepísknout? Čím poškozenější organismus, tím víc je schopnej téhle energie přijmout. Jenomže potom tam nastávají takový ty věci, jako když člověk má energie hodně. Tady se nedá přelejt, tady se dá pouze donutit organismus k čištění. Právě od intenzity čištění organismu, když se ten imunitní systém posílí natolik, že vlastně čištění probíhá pořád, se dostane do krve tolik nečistot, že je ledviny nejsou schopny zpracovat. A proto, aby to zpracovat mohly, musej třeba snížit krevní tlak, upravit některý funkce tak, aby se nemusely zbytečně zatěžovat nějakou okolní činností. Potom se může udělat člověku třeba mdlo. Ale je to daný tím, že si to organismus takhle sám zreguluje. Že by se tím dalo ublížit, to ne. Ten negativní pocit, to je vlastně jenom věc čištění organismu. Ale že by se 42

Potkala jsem léčitele

tím dal vytvořit nějakej zánět nebo růže? To nejde, to by šlo proti sobě! A teď k tomu, jak to dělám já nebo co to dělám já. Už jsem říkal, že přiložením rukou na organismus nemocnýho člověka dojde k dodávání energie, která se navazuje na imunitní systém toho kterýho člověka. A mnou posílenej systém provádí vlastní opravu organismu. Kdo si myslíte, že ví, jak spravit váš žlučník, vaše ledviny, vaše játra? Na tuto otázku dostávám většinou odpověď, že lékař. Není to pravda, jedinej, kdo zná přesnej recept, přesnej postup, přesný seskupení chemikálií, tak je člověk sám, resp. jeho imunitní systém. Ten je jedinej, kterej ví, jak na to. Daleko jednodušší je donutit imunitní systém, aby začal pracovat, než hledat kdovíjaký léky. Imunitní systém to dokáže vyřešit sám. Lékama se dá podržet, dá se překonat určitá krize, ale to je ta první fáze. V další fázi bych já osobně podpůrný léčiva omezil na minimum a nechal pracovat imunitní systém tak, aby došlo k opravě organismu. Zkrátka, abych to shrnul: zajímá mě hlavně imunita organismu a tu nemáme ani tak narušenou jako línou. Přirozeností člověka je jíst, pít, spát, vyměšovat a někdy se množit. Všechny ostatní činnosti 43

Eva Pilarová & Jaroslav Doubrava

děláme pod vlivem společenskýho tlaku nebo našich choutek. Povinností imunitního systému je udržovat správnej chod organismu. Když člověka někdo nakrmí, přestane lovit. Stejně se chová náš imunitní systém. Když za něj někdo udělá jeho práci, zleniví. Myslím tím například neuvážený předepisování některejch léků, který nahrazujou přirozenou obranyschopnost organismu. Správně fungující imunitní systém „chybu“ najde a opraví. Nejlepší bránou pro přijímání energie jsou nadledvinky. Posiluju tělo tím, že přikládám dlaně na ledviny. A ještě něco, my neumíme odpočívat. Odtrhli jsme mozek od těla, neumíme svýmu organismu naslouchat, chceme příliš. A to i tehdy, když už se tělo brání. A tělo nám to pak vrací v podobě bolesti a nemoci. Naučme se proto úměrně jíst i odpočívat. A netrápit se prkotinama. To je jen ztráta času. Slyšela jsem, že léčitel na sebe přebírá bolest pacienta. Zajímalo by mě, jak to probíhá, jak to děláte vy? Kdykoliv mi někdo řekne, že z někoho stahuje negativní energii, že odebírá nemoc, že odebírá bolest nebo že odebírá cokoliv, vždycky se ptám: 44

Potkala jsem léčitele

„A co s tím děláte?“ Za třináct let se mi nedostalo uspokojující odpovědi, protože dotázanej začal buď koktat, nebo to odved do takovýho rozplizla, že jsem se stejně nic nedověděl. Já si to nedovedu představit. Když vezmete, že energie je hmota, tak jestliže sejmu někomu negativní energii, tak si ji buď nechám, čímž budu riskovat poškození svýho organismu, popřípadě ji spálím. Spousta léčitelů předvádí, jak pálí energii. Neříkám, že to není možný, neříkám, že to je možný. Já to viděl na vlastní oči jednou, ale tam došlo k očazení svíčkou. Povím vám něco smutnýho. Jistá rodina v Ostravě měla doslova vysněný dítě. Hýčkali ho a chránili před vším možným. Když byli v Chorvatsku, báli se o něj tak, že se kluk směl koupat jenom v hotelovým bazénu. A právě tam, při čištění bazénu, došlo k nehodě. Síta od odtokových rour byly odstraněný a ten kluk se tam brouzdal v momentě, kdy zapnuli čerpadla na vyprázdnění. Kluka to vcuclo až po ramínka do odtokový roury. Vlastně se utopil. Byl tam ale lékař i s kufříkem a pomocí adrenalinu vrátil kluka zpátky. Jenže ne zpátky k vědomí. Pouze zpět k základním životním funkcím. Nastala roční anabáze putování rodičů s klukem po nemocnicích. Podle lékařů byl ten 45

Eva Pilarová & Jaroslav Doubrava

stav nejdřív neřešitelnej, že došlo k poškození šedý kůry mozkový. Pak se to pomaloučku začalo vyvíjet tak, že kluk začal reagovat na světlo, na zvukový podněty a pomalounku jako by se ta tkáň regenerovala. Ale hrozně pomalu. Do toho nastoupil léčitel ze severní Moravy. Jestli klukovi pomoh nebo ne, těžko říct. Já myslím, že snad svým způsobem ano. Ale dostal se do fáze, kdy to dál nešlo. Místo aby rodičům jako normální rozumnej člověk řek, já už víc pomoct nemůžu, začal dělat kraviny. Ptal se rodičů na takový věci, jako na co má kluk polohovací postel, na co potřebuje rehabilitaci. Říkal, že masírovat není potřeba, dělat zvukový vjemy není potřeba, mluvit na něj není potřeba, zkrátka nic není potřeba. Když mi to ta rodina řekla, usoudil jsem, že je to buďto vůl, nebo že už neví kudy kam. On třeba těm rodičům vykládal, že se kluk nechce vrátit zpátky, poněvadž mají neurovnaný rodinný poměry. To myslím, že přehnal. Že to byla hloupost, že to byl alibismus. Navíc se ten léčitel vztekal kvůli přítomnosti jiných léčitelů, vztekal se i kvůli rehabilitační sestře, která tam docházela. To už mi připadlo úplně nablblý, tak jsem řek rodičům, ať se ho zbavěj. Teď jsem tam dvakrát byl a během těch dvou návštěv v rozmezí tří neděl se stala taková věc, že kluk začal víc reagovat na takový ty bolestivý 46

Potkala jsem léčitele

podněty. Dřív nereagoval na množství slin v ústech. Ty mu odsávali nebo mu odtékaly. Teď, jakmile má větší množství slin, začne pokňourávat, bát se, jako kdyby mu to připomínalo tu vodu, kterou vdechnul, když se topil. A tak to vypadá, jako by se vracel zvolna, velmi zvolna k vědomí. Je otázka, kdo tento proces nastartoval. Může to bejt přirozená regenerace nervů, moh pomoct ten léčitel, třeba jsem pomoh já, že se ten proces začíná pomaloučku urychlovat. Ale pokud by nebylo vlastního seberegeneračního procesu, kterej tam u něj běží, nebylo by co nastartovat. Do toho se tam objevila paní ze Slovenska. To, že po něm šmátrala rukama, to by mi ani nevadilo, ale vadily mi takový ty blbý připomínky už vám reaguje, už vám mrká, už vám nevím co dělá. Ale to všechno se už dělo předtím! Jenže ta matka je tak vystresovaná, že když jí to řekne léčitelka, ke které vzhlíží s posvátnou úctou, tak najednou zapomene, že to kluk už dělal, naopak nabyde dojmu, že to začal dělat pod jejíma rukama. To jsem ještě nic neříkal, to jsem byl ne úplně klidnej, ale myslel jsem si drž hubu, třeba to je o něčem jiným, co ty neznáš. Jenže ona pak začala s rehabilitací. Začala s tím klukem cvičit. A cvičila s ním proti všem, ale absolutně proti všem 47