0239637 by Knižní klub

978-80-7462-643-2

Příběh by měl mít začátek, prostředek a konec, ale nemusí to být nutně v tomto pořadí. — JEAN-LUC GODARD

AFORISMY Předříkávat si každý večer v posteli před spaním, a to i v opilosti. Neměj strach stárnout. Neměj strach z ničeho. Jenom ze strachu. * Najdi si svůj parfém před třicítkou. A používej ho dalších třicet let. * Když mluvíš nebo se směješ, neměly by ti být vidět dásně. * I kdyby měl být v tvém šatníku jeden jediný svetr, měl by být z kašmíru. * Nos černou podprsenku pod bílou halenku. Je to jako dva něžné tóny na notovém papíru. * Musíme umět žít s opačným pohlavím, nikoli proti němu. To jen v případě milování. * Buď nevěrná. Podveď svůj parfém. Ale jenom když je chladno. * Co nejčastěji choď do divadla, do kina, na výstavu nebo do opery. Kultura je jako zdravá strava: prospívá pleti. * Buď si vědomá svých kvalit i svých nedostatků. Pracuj na sobě v soukromí, ale nepoddávej se tomu. * Přestaň se tolik snažit. Všechno by mělo vypadat, že ti jde úplně lehce a samo. * Nepřeháněj to s líčením, barvami a příliš mnoha doplňky. V jednoduchosti je krása. * Dýchej zhluboka a usmívej se. * Snaž se, aby na tobě vždy nějaký detail vypadal nedbale. Protože ďábel tkví v detailech. * Buď hlavně sama sebou. * Vlasy si ostříhej sama, nebo řekni své sestře, aby tě ostříhala. I když se samozřejmě znáš se spoustou známých kadeřníků. Jsou to tvoji přátelé. * Buď stále žádoucí. I když jdeš v neděli ráno pro čerstvé rohlíky, i když si v noci kupuješ šampaňské, i když čekáš na děti před školou. Nikdy nevíš. * Žádné šedivé vlasy. Nebo všechny vlasy šedivé. Sůl a pepř se hodí jen na stůl. * Móda vládne světu. Pařížanky vládnou módě. Je to vážně tak? To je vlastně jedno. Svět potřebuje být klamán. 17

Pařížanka z pohledu Pařížana Koho požádat o přesnou deﬁnici Pařížanky? Tuhle otázku jsem si kladla dlouho, než jsem na to nakonec přišla. Samozřejmě jeho. Toho, kdo stojí naproti mně v kuchyni. Muže, se kterým žiju. Je tou otázkou tak zaskočený, že ze sebe dostane sotva několik vět. Naštvaně si ho prohlížím. To ho nenapadlo nic originálnějšího než ty otřepané fráze o našem šarmu a počtu parfémů? „A myslíš to vážně? Chceš se o tom vážně bavit?“ zeptal se. Pak se pohodlně opřel o dřez a spustil. A už jel. Jako kdyby uměl nějakou básničku nazpaměť a mohl ji odříkat, i kdyby ho vzbudili o půlnoci.

Tak za prvé, řekl, Pařížanka není nikdy spokojená. Tady je důkaz. I když ti říkám, že jsi nejhezčí na světě, stejně ti to nikdy nestačí. Pařížanka si o sobě myslí, že je příkladem hodným následování. Je schopná zahltit svět svými radami do života, ať už na blogu nebo v knížkách. Navíc ona přímo zbožňuje, když ji někdo požádá o radu. Ale to je naprosto v pořádku. Všechno zná. Všechno ví. Od všeho má klíče. Například Pařížanka se bude snažit ti doporučit svého doktora. On je přece nejlepší. Její zubař je prostě odborník na slovo vzatý. A její gynekolog? No jasně, k témuž chodí i Catherine Deneuve. Pařížanka je snobka a nestydí se za to, naopak to klidně vykřičí do všech světových stran. Pařížanka je prostě arogantní. Zajímá se o umění, kulturu a politiku. Vzdělává se s takovou lehkostí, s jakou na svém balkonu pěstuje ředkvičky. S konvičkou v ruce ti vysvětlí, že ﬁlm, který získal poslední Zlatou palmu, byl pěkný propadák. Samozřejmě ho neviděla. Ale to není důležité. Nepotřebuje zacházet do detailů. Hlavní je, že ví, co si o tom má myslet. A vždycky je to opak toho, co si myslíš ty. Pařížanka vždycky chodí pozdě. Na rozdíl od tebe má na starosti důležité věci. Na rande chodí zásadně nenalíčená. Samozřejmě si to může dovolit díky své přirozené kráse.Naopak je schopná použít rtěnku, když jde v neděli ráno pro rohlíky. Co kdyby náhodou potkala někoho známého? Je megalomanka. Pokud by stejné úsilí, jaké vynakládá na hledání důvodů k nespokojenosti, použila při řešení rovnic, dostávala by každý rok Nobelovu cenu za matematiku. 20

Měly byste zpozornět, pokud o vašem příteli řekne, že je „originální“. Pro ni má totiž tohle slovo negativní význam. Přechází ulici mimo přechod pro chodce? Omlouvá to jako projev vzpoury vůči autoritám. Lidé, kteří stojí ve frontě, jí nahánějí hrůzu. Ne vždycky poděkuje a ne vždycky pozdraví. Ale nezdvořilost pařížských číšníků ji rozčiluje. Je přímočará a je schopná klít jako dlaždič. Ale děsí ji lidé, kteří zdvořile říkají bon appétit. Nedostatek vkusu je pro ni horší než nedostatek taktu. Nikdy neodkládá sluneční brýle, ani když prší. Ale opovrhuje ﬁlmovými hvězdami, které se maskují v tmavých brýlích… Pokud bych měl shrnout, jaká je Pařížanka — a můžu tě ujistit, že ji znám dobře —, jedním slovem je ujetá.

Jak se tváří Pařížanky

aříž je jako muzeum pod otevřeným nebem, z čehož mají návštěvníci radost, ale obyvatele Paříže to k smrti unavuje. Z každé ulice čiší kousek historie. Každý kámen připomíná minulost. Přízraky našich pařížských předchůdkyň tudy procházejí jako bludné duše a sledují nás z barů, odkud na nás pokřikují: jsi dost na úrovni? K těm, které tu byly před námi, patří i preciózky. V době vlády Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. se několik žen na královském dvoře rozhodlo založit feministické hnutí. Chtěly bojovat proti násilí na ženách. Tyhle ženy toužily po něžnosti, po oduševnělé konverzaci a přály si před milováním slyšet vyznání lásky přímo do ouška. V čele tohoto hnutí stála spisovatelka Madeleine de Scudéry. Vymyslela mapu imaginární země, která se jmenovala Něžnost. Všichni, kteří by se chtěli dostat na území lásky, by museli projít mnoha vesničkami. Tyto vesničky by představovaly jednotlivé kroky na cestě k srdci vyvolené dámy. Pařížanky si po vzoru těchto prvních feministek zachovaly chladný a trochu odtažitý výraz v tváři, který je pro ně typický. Je to naše dědictví. Tak jako se například dědí delikátně umístěné znaménko krásy, nebo přechází z generace na generaci starý prádelník. Mapa „Něžnosti“ podvědomě přežívá až do současnosti. Pařížanky střídají odstup s vřelostí, nezájem s přátelstvím, projdou všemi zákoutími a důležitými etapami mezilidských vztahů. Věci je třeba nechat uzrát a teprve časem se utvářejí pevná pouta. Není jednoduché navázat přátelský vztah s Pařížankou, ale jakmile jednou vznikne, je to svazek na život a na smrt, „na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí“. 85

Pařížský snobismus

* Strávit Silvestra sama nad talířem ústřic a jít spát před půlnocí. (Pařížanka totiž zorganizovala večírek den předem a byl to samozřejmě „večírek roku“.) * U stolu nepřát ostatním „bon appétit!“ (a také nepodávat solničku z ruky do ruky — solničku postavte na stůl, odkud si ji další stolovník vezme sám). * Odcházet z večírku v tom nejlepším (i z večírku, který jste samy zorganizovaly). * Nosit zároveň černou a tmavě modrou barvu (a také růžovou a červenou jako Yves Saint-Laurent). * Při prvním setkání neříkat jenom „těší mě“, ale „těší mě, že vás poznávám“ (nikdy nevíte, co takové setkání může znamenat pro vaši budoucnost). * Říct jenom Hledání (když budete chtít mluvit o knize Marcela Prousta Hledání ztraceného času). * Nepoužívat v esemeskách zkratky (a smajlíky posílat jen kamarádkám). * Nebýt oblečená podle poslední módy (ale nezapomínejte, že móda je všude kolem nás). * Neztratit nikdy kontrolu sama nad sebou (ale mít velice barvitou minulost). * Mít dobré přátele napříč generacemi (od nejmladších po ty nejstarší, ale hlavně mezi těmi staršími). * Připustit si, že jste snobka (a být dotčená, že si někdo může myslet, že nejste). 87

PAŘÍŽANKA V KANCELÁŘI

eží v posteli. Budík už před chvílí zvonil. Nemá žádný zvláštní důvod, aby ztrácela drahocenný čas, ale má jakési zvláštní nutkání nijak zvlášť nespěchat. V práci na ni stejně budou čekat. Dává si sprchu a doufá, že ji to probere. Vzpomíná si, že včera odcházela z práce dost pozdě. Jakmile vyjde na ulici, strhne ji spěch ostatních. Cítí pocit viny, takže se snaží doběhnout autobus, který jí ujede. Během cesty se snaží vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu. Zavrhne ty, které už použila v minulých týdnech. Minuty ubíhají a ona skoro cítí, jak se jí svírá žaludek. Ten pocit je tak dokonalý, že když vbíhá zadýchaně do kanceláře, má skoro slzy v očích. A nikdo si netroufá zeptat se, co ji trápí, proč vypadá tak unaveně už brzy po ránu. Dostává se do začarovaného kruhu, ze soucitných pohledů ostatních začíná mít skoro pocit, že má skutečně nějakou bolístku na srdci.

Sedí u svého pracovního stolu, zkouší se soustředit na práci, ale je tak trochu mimo. Ruce jí běží bezmyšlenkovitě po klávesnici, vybavuje si obličej muže, se kterým nakonec noc nestrávila, a dokonce ho ani nepolíbila. Zjišťuje, že se stala obětí vlastních představ, ale přesto se cítí opuštěná tím neznámým dokonalým mužem. Když se jí kolegyně ptá na několik pracovních záležitostí, splete se, pak vyskočí a snaží se to zamluvit. A když ji na to kolegyně upozorní, rozzlobí se a dá průchod svým emocím, což přivede do rozpaků nejen celé okolí, ale i ji samotnou. Ten den se jí už nikdo neodváží nic vytknout. Uklidňuje se a dává se znovu do práce. Nakonec dokončí všechno, co jí leželo na stole. Chce tak celému světu dokázat, že za něco stojí. Pustí se do složitého jednání a odmítá změnit názor, jen kvůli hrdosti. Odchází s hlavou vztyčenou, je hrdá, že svůj úkol dotáhla do konce… a říká si, že si po práci zajde na skleničku. Dnes si ji doopravdy zaslouží.

PAŘÍŽANKA A DĚTI Pařížanka si nikdy nenajme příliš hezkou chůvu. Ta ošklivější je podle ní mnohem šikovnější. Často jen tak mimochodem prohodí — a rozpačitě se přitom ošívá —, že její dcera je tak „trochu napřed“. Je to způsob, jímž chce vyjádřit, že její dítě je génius a že k němu byla příroda velmi štědrá (samozřejmě po matce). Vymýšlí si nemoci, jimiž údajně trpí její dítě, aby nemusela chodit na večeře, kam se jí moc nechce. Později toho lituje, protože se obává, aby Bůh neseslal na její dítě nějakou nemoc jako pomstu za tyhle lži. Plenky vyměňuje, aniž by nad tím ohrnovala nos, ale nikdy na veřejnosti nemluví o průjmu nebo o gastroenteritidě. Má problém to vyslovit dokonce i u lékaře. Nekojí za každou cenu. Jenom když se jí chce. A běda tomu, kdo by byl tak opovážlivý a vysvětloval jí, co má a co nemá dělat se svými ňadry. Zvlášť pokud by to byl muž. Nechává občas děti spát ve své posteli, hlavně proto, že se to nedoporučuje ve všech knihách o rodičovství. Nerada totiž dělá to co všichni ostatní. Čas od času uplácí děti bonbony, aby si mohla v klidu popovídat s nejlepší kamarádkou.

Některé kamarády svých dětí má skutečně ráda. O jiných si myslí, že jsou úplně pitomí. Nesnaží se nijak zvlášť tajit to, co si myslí. Kdyby byla pokrytecká, šla by svým dětem špatným příkladem. Ráda tráví se svými dětmi dlouhé hodiny vymýšlením imaginárního světa, ve kterém by sama klidně žila, jen kdyby nemusela být dospělá a chodit do práce.

TRAPNÉ OKAMŽIKY

* Esemeska, kterou omylem pošleš známé. Bohužel ji v té esemesce trochu pomlouváš. Tak intenzivně jsi na ni myslela, až jsi zprávu poslala na její číslo. * Může být i hůř. Omlouváš se jí, ale ona ti ani trochu nevěří a chce si ten okamžik ponížení řádně vychutnat. * Když se na tebe usměje okouzlující muž, se kterým ses během večírku už dvakrát potkala, a on tě osloví: „Ahoj Anno“. Jenže ty se jmenuješ Audrey. * Punčochy, ve kterých se udělá oko právě ve chvíli, když si sedáš na židli při přijímacím pohovoru. Díra v punčoše se následně přemění v díru v paměti, protože na ni nedokážeš přestat myslet, a která se bohužel stane i dírou v tvém bankovním kontu, protože tu práci nedostaneš. * Vepřová pečeně, kterou jsi nachystala k večeři pro přátele. Jenže oni jsou praktikující muslimové. * Pípnutí, které ti v jedenáct dopoledne uprostřed pracovní schůzky připomene, že si máš vzít antikoncepci. V nejlepším případě si muž naproti tobě bude myslet, že v tuto hodinu obvykle vstáváš.

* Když se probudíš vedle nějakého muže v posteli a vzpomeneš si, že tu pilulku sis nakonec nevzala, protože jsi zrovna v jedenáct seděla na poradě. * Den, kdy ti na mobilu přistála milostná esemeska od otce určená jeho milence. A kdy ses konečně zbavila oidipovského komplexu. * Šampaňské. Vodka. Šampaňské. Vodka. Šampaňské. Až do doby, kdy je čas na kávu. * Fotka, na kterou si vůbec nevzpomínáš a která dorazila do práce dřív než ty. Díky, Twittere. * Absolutní šílenost. Zjistilas, že jsi ji zveřejnila ty sama. Merde. * 456 nepřečtených zpráv v tvém pracovním e-mailu. * Zpráva od headhuntera z minulého roku, která se ztratila mezi ostatními. Smůla. * K narozeninám ti volá jako první tvůj finanční poradce. * Jako druhý ti volá úředník z finančního úřadu. To se snad domluvili. * Pupínek, který ti vyrašil na pozadí, zrovna když máte mít romantický večer. Není to nic, čím by ses chtěla chlubit, ale všechny tyto okamžiky jsou důležité, protože se díky nim nebudeš brát moc vážně.

JAK ZNEJISTIT MUŽE Zrušit schůzku čtvrthodinku předem, moc se omlouvat, ale neříct důvod. Velice stručně zhodnotit, jak jsi strávila večer. „Bylo to fakt super.“ A pak si jít rychle lehnout. Mluvit o politice a v očích mít chuť na sex. Říct všechno bez obalu a na otázku: „Jak se máš?“ klidně odpovědět: „Mám se moc špatně.“ V létě si doopravdy zapomínat vzít podprsenku. Diskrétně mu položit během porady ruku na stehno. Usmiřovat se po hádce v posteli. Chytit se neznámého muže za rameno, když scházíš v podpatcích ze schodů. Požádat o účet v restauraci dřív než on. Bezdůvodně prohlašovat: „Tohle je nejkrásnější den mého života!“