0239636 by Knižní klub

Prolog Zóna smrti Bottleneck na K2, Pákistán Zóna smrti: kolem 8200 metrů nad mořem

Šerpského horolezce jménem Čiring Dordže dělil od smrti jen cepín, na kterém visel z ledové stěny. Bleskově se teď zhoupl doleva, protože se nad ním utrhl obrovský balvan ledu a mířil přímo na něho. Kus ledu o velikosti ledničky. Sedák ho chytil, balvan se odrazil a řítil se dolů. Rozlomil se vedví, svezl se po Čiringově rameni a zmizel. Brrrruuf. Narazil do něčeho pod ním a roztříštil se na kousky. Celá hora se otřásla tím úderem. Vzhůru vystřelil sloupec prachového sněhu. Bylo kolem půlnoci 1. srpna 2008 a Čiring tušil jenom mlhavě, kde se právě nachází: někde poblíž, nebo dokonce přímo uprostřed Bottlenecku na K2, nejnebezpečnějšího úseku na nejnebezpečnější hoře světa. Přibližně v letové hladině Boeingu 737 se Bottleneck rozpínal dolů, do temnoty pod ním. Ve světle hvězd se tento koridor jevil bezedný a propast pod ním vysávala chomáče plazivé mlhy. Přímo nad ním se tyčil okraj převislé ledové stěny jako vrchol lámající se vlny.

16  POHŘBENI V OBLACÍCH

Nedostatek kyslíku měnil Čiringův mozek v houbu. Hlad a vyčerpání mu ničily tělo. Když otevřel ústa, mrznul mu jazyk, když zalapal po dechu, vzduch bez jakékoli vlhkosti mu rozdíral krk a šlehal ho do očí. Čiring si připadal jako robot: prochladlý a příliš unavený na to, aby přemýšlel, co všechno musel obětovat, aby se dostal na K2. Šerpského horolezce, který stál desetkrát na vrcholu Mt. Everestu, fascinovala tato hora už po desetiletí. Vrchol K2, daleko nedostupnější a obtížnější než Mt. Everest, představuje jednu z nejprestižnějších met ve vysokohorském horolezectví. Čiring na něj vyrazil i přes slzy své ženy. I přes to, že ho výstup stál víc, než si jeho otec dokázal vydělat za čtyřicet let. A přes to, že ho jeho buddhistický láma varoval, že bohové K2 nikdy takový výstup nemohou tolerovat. Čiring stanul na vrcholu K2 předchozí večer, a to bez použití umělého kyslíku, čímž si zajistil místo v alpinistické síni slávy mezi elitními a nejúspěšnějšími horolezci. Jenže sestup neprobíhal tak, jak si plánoval. Snil o úspěchu, o hrdinském přijetí, dokonce o slávě. Ale na ničem z toho právě teď nezáleželo. Čiring měl ženu, dvě dcery, prosperující ﬁrmu a houf příbuzných, kteří na něm byli závislí. Vše, po čem teď toužil, bylo dostat se domů. Živý. Za normálních okolností bývá sestup bezpečnější. Horolezci se obyčejně vracejí v brzkých odpoledních hodinách, za teplejšího počasí a denního světla. Slaňují, žabími skoky sjíždějí po ledu, přivázáni na ﬁxní lana, kterými kontrolují svou rychlost. V lavinózních oblastech kolem Bottlenecku se snaží sestupovat co nejrychleji, čímž minimalizují čas strávený v místech, kde mohou být snadno pohřbeni. Dostat se dolů rychle bylo to, co Čiring plánoval a o co teď v jeho životě šlo. Kolem panovala černočerná, bezměsíčná noc. Fixní lana zmizela, rozervaná padajícím ledem. Obrátit se

ZÓNA SMRTI  17

zpátky nešlo. Bez lana mohl Čiring zastavit pád jedině cepínem. A hrálo se o víc než o jeden život: přímo na sedáku měl totiž přivázaného dalšího horolezce. Muž visící pod ním se jmenoval Pasang Lama. Tři hodiny předtím obětoval Pasang svůj cepín horolezcům, kteří se nacházeli ve větším nebezpečí. Myslel si, že se bez něho obejde. Stejně jako Čiring měl v úmyslu slanit dolů po ﬁxních lanech. Když ﬁxní lana, zabezpečující průchod Bottleneckem, zmizela, došlo Pasangovi, že zemře. V bezvýchodné pozici se nemohl bez cizí pomoci pohybovat ani nahoru, ani dolů. Proč by se ho někdo pokoušel zachraňovat? Každý horolezec, který by se k němu navázal, by se zcela určitě zřítil dolů i s ním. Zastavit pád horolezce Bottleneckem jen pomocí cepínu je i tak téměř nemožné. Zastavit váhu dvou těl je dvakrát obtížnější, dvakrát riskantnější. Záchrana znamená sebevraždu, pomyslel si Pasang. Horolezec se má postarat sám o sebe. Kdokoli pragmaticky uvažující by ho tu nechal zemřít. Jeden Šerpa to už, dle očekávání, udělal. A Pasang předpokládal, že se Čiring zachová úplně stejně. Čiring a Pasang lezli v rozdílných týmech. Čiring neměl žádnou povinnost mu pomáhat. Ale teď visel Pasang dva a půl metru pod ním, připevněný k Čiringově sedáku pomocí smyce. Když se oba muži jen těsně vyhnuli padajícímu ledu, sklopili opět hlavy a beze slova dál zápolili s bohyní hory. Ta o sobě dala vědět jen o pár vteřin později. Ten zvuk zněl skoro elektronicky – jako když trháte za gumový náramek přes kytarový zkreslovač. Zoing! Neustával, naopak sílil, prodlužoval se, zrychloval, přecházel do vyšší tóniny, zleva, zprava. Oba horolezci věděli, co to znamená. Led okolo nich se začal telit. S každým hlasitým zoing! se ledovou stěnou rozbíhaly trhliny a hrozily shodit dolů celé panely ledu.

18  POHŘBENI V OBLACÍCH

Pokud by takový blok ledu včas zahlédli, měli by šanci zhoupnout se ke straně a vyhnout se. A i kdyby se to nepodařilo, měli stále naději, že se přes zásah ve stěně udrží. Dřív nebo později se ale utrhne blok velikosti autobusu. A až se to stane, nebude možné dělat už vůbec nic, jen se modlit. Čiring a Pasang se museli dostat dolů dřív, než je padající led rozdrtí. Čak. Čiring zasekl cepín do ledu. Šink. Kopl a zabodl přední hroty maček do stěny. Takto sestupoval několik metrů – čak, šink, šink, čak, šink, šink – a snažil se natlačit co nejvíc na svah, aby se muž pod ním mohl pohybovat ve stejném rytmu. Pasang boxoval pěstí do tvrdého ledu a pokoušel se vytvarovat úderem jakýkoli výstupek, za který by se mohl zachytit. Ale dařily se mu jen mělké a kluzké prohlubně, které neměly šanci udržet jeho váhu. Pokaždé když napnul nohu dolů, pověsil se plnou vahou na smyci, která ho spojovala s Čiringem. Šink. Pasang zarazil hroty maček a uvolnil tak váhu ze smyce. Váha na laně hrozila utrhnout Čiringa ze stěny, ale zvládal držet se, přičemž opatrně manévrovali přes boule, trhliny, prohlubně a ledové hroudy. Chvílemi se pohybovali s Pasangem vedle sebe a drželi se za ruce, aby mohli lépe koordinovat svůj pohyb. Jindy zase Pasang sestupoval první, Čiring se napevno zabořil cepínem do stěny a kontroloval smyci mezi nimi. Kameny a úlomky ledu na ně pršely, zvonily jim o helmy, ale blížili se dolů a začali doufat, že přežijí. Panovala bezvětrná noc, –20 °C, na poměry K2 skoro teplo. Světla vrcholového tábora problikávala pod nimi. Čiring ani Pasang vůbec nečekali to, co přišlo. Kus ledu treﬁl Pasanga přímo do hlavy. Odpálil ho od stěny a rozhoupal jej jako piñatu. Váha Pasangova těla utrhla Čiringa ze svahu. Oba muži se řítili dolů.

ZÓNA SMRTI  19

Čiring popadl svůj cepín oběma rukama a zarazil jej do svahu. Ale hrot se ne a ne chytit. S hladkostí chirurgického skalpelu se prořezával sněhem. Nabírali rychlost. Čiring se snažil hrudí tlačit na hlavu cepínu a zarážel jej do sněhu. Nic. Čiring padal stále rychleji, dalších pět metrů, pak deset. Pasang boxoval do svahu a snažil se zachytit, ale jeho prsty klouzaly po ledu jako nože bruslí. Oba se řítili dál a dál do temnoty. Výkřiky, byť ztlumené sněhem, musely pronikat trychtýřem Bottlenecku až do jihovýchodní stěny, ale ti, kteří tam přežili, neslyšeli nic. Hluk padajících těl vůbec nevnímali. Všichni byli ztraceni, zmateni a v halucinacích, často zbloudilí ze správné trasy. Jen někteří se uklidnili natolik, aby si dokázali vybrat ze dvou ponurých možností: slézt bez jištění a potmě dolů Bottleneckem, nebo bivakovat v zóně smrti. Gerard McDonnell, který se jen několik hodin předtím stal prvním Irem na vrcholu K2, si vysekal ve svahu mělkou římsu, na kterou se posadil, a další, menší, do které si schoulil nohy. Trpělivostí sice nemohl zabránit lavině, ale přinejmenším mu to poskytlo bidélko, na kterém mohl přečkat noc. Další horolezec, Ital jménem Marco Confortola, se poskládal hned vedle něho. Aby se udrželi vzhůru, nutili se do zpěvu. Ochraptělými hlasy si oba pobrukovali cokoli, na co si právě vzpomněli, jen aby nezemřeli ve spánku. Chvíli předtím poslal z vrcholu francouzský horolezec slib své přítelkyni: „Už tě nikdy neopustím,“ volal Hugues d’Aubarède satelitním telefonem. „Už je po všem. Příští rok touhle dobou se budeme válet na pláži.“ Tu noc se zabil pádem při sestupu Bottleneckem. Jeho pákistánský vysokohorský nosič Karím Meherbán sešel z cesty, dorazil až na horní hranu ledovce, který se tyčí nad Bottleneckem, kde se zhroutil a čekal, až umrzne.

20  POHŘBENI V OBLACÍCH

O kus níž ztratila norská novomanželka svého čerstvého chotě pod tunami ledu. Výstup si dopřáli jako líbánky. Teď se snažila probojovat dolů do bezpečí bez něho. Leckterý z oněch horolezců se považoval za jednoho z nejlepších na světě. Dorazili sem z Francie, Itálie, Irska, Jižní Koreje, Nepálu, Nizozemska, Norska, Pákistánu, Srbska, Španělska, Švédska a z USA. Někteří riskovali úplně všechno, jen aby se mohli poměřit s K2. A jejich výstup se proměnil v úplnou katastrofu. Konečný účet dosáhl smutného čísla: během sedmadvaceti hodin nejtragičtějšího dne v historii K2 zahynulo jedenáct horolezců. Co se stalo? Proč pokračovali lezci nahoru, i když věděli, že se zpátky dolů nikdy nemůžou dostat před setměním? Jak se jim podařilo nakupit tolik základních chyb jako třeba nevzít si dostatečnou zásobu lan? Celý příběh se okamžitě stal mezinárodní mediální senzací na titulních stranách New York Times, National Geographic Adventure, Outside a tisícovek dalších publikací. Neustále rezonoval na internetových blozích a vzbuzoval spekulace, inspiroval dokumenty, diskusní i vzpomínkové pořady a rekonstrukce. Někteří považovali výstup za demonstraci pošetilosti, za životy zmařené v důsledku machismu a šílenství. V účastnících tragédie spatřovali vyhledávače adrenalinu, kteří se až příliš snažili upozornit na sebe kvůli sponzoringu velkých společností, blázny deroucí se nahoru v záchvatu úprku před společností, ignoranty ze západního světa, kteří zneužívají chudé Nepálce a Pákistánce v honbě za slávou, v médiích pak hyeny servírující smrt ve snaze prodat co největší náklad a ve čtenářích bandu čumilů, kteří se dobře baví. „Chceš riskovat život?“ ptal se jeden z diskutujících v reakci na článek v New York Times. „Tak ho riskuj

ZÓNA SMRTI  21

alespoň při službě své zemi, rodině nebo nejbližšímu okolí. Lézt na K2 nebo Mt. Everest je sobectví, které vůbec nikomu neprospěje.“ „Jděte do háje s hrdinstvím,“ prohlašoval další, „tyhle egomaniaky by vůbec neměli pouštět do hor.“ Jiní lidé viděli odvahu: objevitele, kteří se postavili nepříznivým přírodním podmínkám, ztracené duše, které přijaly výzvu, aby našly kus smyslu v dnešním prázdném světě. „Lezení může každému z nás rozšířit pohled na potenciál lidských možností,“ napsal médiím Phil Powers, prezident Amerického horolezeckého svazu. Další dopis citoval eodora Roosevelta: „Je mnohem lepší odvážit se konat velké věci, vybojovat slavná vítězství, byť zjizvená neúspěchy, než se zařadit mezi ty nebohé duše, které nezažijí ani štěstí, ani utrpení, neboť žijí v šedém přítmí bez vítězství či porážek.“ Jiní kladli základní otázky: Co mají muži i ženy z toho, že umírají na vrcholech hor? A proč cítí někteří lidé takové nutkání podstupovat toto riziko? Ještě než byli uvězněni na vrcholu hory, před smrtí a pohřby, před záchrannými operacemi a šťastnými setkáními, před pěstními souboji i nově navázanými přátelstvími, před obviňováními i smířeními – všechno vypadalo tak dokonale. Výbava zkontrolována, pak ještě jednou, výstupové trasy naplánovány, počasí příznivé, týmy fungující. Chvíle, pro kterou obětovali tolik tréninku i peněz – vrcholový útok –, konečně přišla. Chystali se dobýt K2, stanout na vrcholu nejzákeřnější hory na Zemi, objímat se po dosaženém triumfu, rozvinovat vlajky a volat svým milým. I Čiring a Pasang si museli pomyslet, když se řítili do temnoty: jak se tohle vlastně stalo?