NeodolatelnĂ˝
Praha 2014
Přeložila: JANA PACNEROVÁ
J. R. Ward: Neodolatelný Vydání první Copyright © 2004 Jessica Bird Published by arrangement with The Random House Publishing Group Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1898. publikaci Přeloženo z anglického originálu An Irresistible Bachelor vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, a division of Random House Inc. (USA) v roce 2004 Český překlad © 2014 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2014 Emil Křižka Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0024-5 BARONET Praha 2014
J. R. Ward
NeodolatelnĂ˝
Věnováno z lásky mé bluegrassové rodině.
Kapitola 1
Ž
ena se k němu blížila ze tmy a on ji poznával podle rudých vlasů. Přistupovala zvolna, cílevědomě a on vydechl uspokojením. Chtěl se jí zeptat, kde byla, protože se mu po ní stýskalo. Ale čím byla blíž, tím míň mu bylo do řeči. Když se před ním zastavila, vztáhl ruku a sjel jí prstem po líci. Byla trýznivě krásná, obzvlášť nádherné měla oči. Ty byly pozoruhodně modré, jejich odstín dokonale ladil s kaštanovými vlnami vlasů, splývajícími přes ramena. Toužil po ní. Ne, potřeboval ji. Usmála se víc, jako by mu četla myšlenky, a zaklonila hlavu. Při pohledu na její zvlněné rty, na pootevřená ústa mu tělem projela vlna naléhavé touhy. Podlehl dychtivosti, uchopil ji za ramena a přitáhl si ji blíž, chtěl si rychle vzít to, co mu nabízela – dřív než zase zmizí. Sklonil se a cítil nedočkavost a ještě něco – něco, co mu zrychlovalo tep nejen chtíčem. Jack Walker prudce otevřel oči. Ve spárech běsnící dychtivosti svého těla si nebyl jistý, jestli je doopravdy vzhůru. Ani kde sakra je. Věděl, že postel je cizí, ale jinak už nic moc. Rozhlédl se po ztemnělých obrysech místnosti. Několikrát se zhluboka nadechl a začal se orientovat. Nalézal se v newyorském hotelu Plaza, v apartmá, které vždycky používal, pokud byl ve městě. A žena, po níž pořád ještě toužil tak silně, až to bolelo, se rozplynula ve vzduchu. Už zase. 9
Zoufale se zadíval do zdobného stropu. Už dvě noci se pořádně nevyspal a potřeboval by to. Ani předtím nevynikal trpělivostí a nevyspání z něj rozhodně nedělalo matku Terezu. Ten sen ho pekelně štval. Pokaždé to bylo stejné. Zrovna když se ji užuž chystal políbit, těsně předtím, než poznal její chuť, procitl zbrocený potem a v pekelné náladě. Jack si prohrábl rukou vlasy. Neměl si na čem vybít zklamání, a tak jen potmě zuřil. Setkal se s tou ženou jen jednou a nenapadlo ho, že na něj udělá tak mocný dojem. Měl co dělat, aby se vyprostil z prostěradel, která si v neklidném spánku omotal kolem nahého těla. Když byl konečně volný, přistoupil k řadě oken a zadíval se ven. Vyhlídka byla typicky newyorská. Mrakodrapy sahající k nebesům, záblesky obrysových světel aut v asfaltové džungli dole. Bylo pozdě v noci, ale město dosud pulzovalo životem. Před dvěma dny přijel z Bostonu, aby se setkal se spolubydlícím z vysokoškolské koleje, jenž byl nyní špičkovým politickým poradcem, a aby odkoupil zpět jeden rodinný portrét. Rozhodně neměl v plánu získat podvědomou sexuální posedlost. Ale aspoň že to setkání dopadlo dobře. A portrét získal. Včera večer úspěšně přihazoval do dražby na luxusní slavnosti Hallovy nadace. Obraz byl mistrovskou podobiznou Nathaniela Walkera, hrdiny americké revoluce a jednoho z Jackových nejvýznamnějších předků, od Johna Singletona Copleyho. Zaplatil za něj skoro pět milionů dolarů, ale šel by i výš. Ten portrét se vůbec neměl dostat z rodiny a on byl jediný, kdo si mohl dovolit koupit ho zpátky. Což by překvapilo každého kromě jeho nejbližších příbuzných. 10
Ode dne, kdy jeho otec diskrétně zbankrotoval, strkal Jack své těžce vydělané peníze na ochranu a posílení rodinného odkazu. K patřičné údržbě potřebovalo hrdé dědictví a luxusní životní styl Walkerovy rodiny obrovský a neustálý přítok peněz. V rodu se však vyskytovalo poskrovnu těch, kteří vydělávali, a hojnost těch, kteří utráceli. Jack figuroval na krátkém seznamu prvně řečených. To, jak bídně otec spravoval majetek, i finanční realita zachování Walkerova tematického parku dopomohly k tomu, že se z něj nestal další budižkničemu s modrou krví. Místo toho se stal zarputilým, soutěživým prevítem, o němž se tradovalo, že vítězí, ať to stojí, co to stojí. Tento vývoj jeho otec, Nathaniel James Walker VI., nikdy neschvaloval, jenomže jeho názory a rozhodnutí byly podle Jackova názoru odjakživa mizerné. Nathaniel Šestý, jak se mu říkalo, byl ztělesněním starodávného filantropa. Měl pocit, že s penězi se má dělat jen jediné: utrácet je. Gentleman si jednoduše nikdy neušpiní ruce tím, že by vydělával. Byl to oprávněný postoj k životu a v jeho důsledku otce velice oslavovaly univerzity, knihovny a muzea – šťastní příjemci jeho velkorysých darů. Naneštěstí ho časem všechna ta filantropie přivedla na mizinu, když bylo Jackovi pětadvacet. Obraz patřil k prvním věcem, které se musely prodat, aby se zachovalo zdání bezedného bohatství. Ačkoliv byl Nathaniel Šestý už skoro pět let po smrti, Jack si uměl jasně představit, jak protichůdné pocity by tatík měl z návratu prvního Nathaniela. Patriarchův obraz se vrátil do rodiny, ale jen díky Jackovým ušpiněným rukám. Typická Hlava 22, říkal si trpce. Jack zaplašil minulost a usoudil, že by neměl být se 11
sebou tak moc spokojený. Obraz má, to ano. A k němu ten zatracený sen. Před aukcí si byl dílo prohlédnout v Hallově nadaci; očekával, že si v rychlosti ověří, zda je v přiměřeném stavu, a zase půjde. Ověření provedl, ale přitom se setkal s restaurátorkou, kvůli které od té doby nespal. Poprvé ji spatřil, jak couvá z nějaké kanceláře. Otočila se, tmavě rudé vlasy se jí zhouply přes ramena a setkali se spolu očima. Zaujalo ho to, jako by to zaujalo každého muže, ale neomráčila ho svým kouzlem. Jeho stará kamarádka Grace Woodward Hallová, předsedkyně nadace, je představila. Ta žena, Callie Burkeová, byla restaurátorka obrazů a on ji z okamžitého rozmaru vyzval, aby se šla s nimi podívat na obraz. Když stáli před plátnem, ohromil ho její důkladný komentář ke stavu plátna i hodnocení toho, co je zapotřebí udělat, aby byl řádně ošetřený. Také se mu líbilo, jak se na portrét dívala. Ulpívala pohledem na tváři jeho předka, jako by ji úplně přiváděla k vytržení. Zeptal se, zda by nechtěla dílo zrestaurovat, nezdálo se však, že by o to měla zájem, a s tím se rozešli každý svou cestou. Aspoň dokud toho večera nespočinul hlavou na polštáři. Nejprve se svému snu vysmál, potěšilo ho zjištění, že i v osmatřiceti má ještě sexuální pud stejně silný jako dříve. S každou nocí ho však smysl pro humor víc a víc opouštěl. Usoudil, že spásu nalezne jedině v tom, když se s ní už nikdy nesetká a nakonec na ni zapomene. Jenže pak včera večer, poté co úspěšně přihazoval na aukci, kamarádka Grace přivedla tu ženu znova. Grace ho ponoukala, aby do toho s touhle Callie Burkeovou šel, jen taktak ho nepožádala, aby jí tím prokázal osobní službu. Grace si evidentně byla jistá, že 12
slečna Burkeová na tu práci stačí, a tlačila na něj, aby si ověřil restaurátorčinu minulost a zjistil, jak je nadaná. Než večer skončil, slíbil jí to, ačkoliv pořád ještě neměl zdání, proč je to pro jeho přítelkyni tak důležité. Hleděl na město a přitom se rozhodl, že si zítra prověří restaurátorčinu minulost a pak ji vyhledá a znovu se jí zeptá. Nijak si nepotrpěl na poskytování druhých šancí, ale teď je možná vhodná chvíle, aby to zkusil. Musel uznat, že ho dojímalo, jak horlivě se Grace té ženy zastávala. A sny? S těmi si nebude dělat starosti. Sakra, vždyť se mu rusovlásky ani nelíbí. „Jacku?“ Obrátil se k posteli a pohlédl na tmavou siluetu Blair Stanfordové. Své snoubenky. „Promiň, že jsem tě probudil,“ řekl tiše a přejel si dlaní hruď. „Není ti nic?“ „Ne, jsem v pořádku.“ Natáhla k němu ruku. „Pojď zpátky do postele.“ Jack vklouzl mezi prostěradla a ucítil, jak ho Blair objala. „Jsi nervózní,“ zašeptala tiše a pohladila ho po hrudi. Propletl si s ní prsty. „Spi dál.“ „Děje se něco?“ zjišťovala. „Už několik nocí sebou házíš a převaluješ se.“ „Není se čeho bát.“ Pohladil ji po předloktí, snažil se ji uklidnit, ale podepřela si hlavu rukou. „Jacku, známe se moc dobře, než abychom před sebou měli tajnosti.“ „To je pravda. Ale kdo říká, že něco skrývám?“ Usmál se tomu, jak jí krátké plavé vlasy trčí z hlavy v pravých úhlech. Natáhl ruku a uhladil jí je na spáncích; přitom si říkal, že by takový nepořádek nestrpěla, kdyby o něm věděla. Ani uprostřed noci. 13
Blair se mu dlouze zahleděla do obličeje. „Rozmýšlíš si to s naším zasnoubením?“ „Proč to říkáš?“ Zaváhala. „Hodně mě překvapilo, když jsi mě požádal o ruku, a od té doby jsme o tom vlastně nemluvili.“ „Oba jsme měli moc práce. To neznamená, že bych si to rozmýšlel.“ Ve skutečnosti se mu chtělo říct, že už by měla vědět, že on si na žádné „rozmýšlení“ nepotrpí. Když už se jednou rozhodl, že je na čase se oženit, a když našel ženu, kterou chce za manželku, měl všechno vyřešené. „Jenomže…“ Blair pokrčila rameny. „Myslela jsem, že tenhle krok nikdy neuděláme. Pořád uvažuju, jestli se z toho snu neprobudím.“ Dotkl se jejího ramene, cítil z ní napětí. „Kde se v tobě bere taková úzkost?“ „Nikdy mě nenapadlo, že by ses jednou usadil. Přede mnou jsi měl spoustu žen.“ „Ale jdi, víš přece, že historky o mém milostném životě jsou obrovsky přehnané.“ „Možná, ale bylo jich habaděj. A nejde jen o ženy. Jsi cestovatel.“ Jack se zasmál a vzpomněl si na své dvojče. „Cestovatel je Nate. Objel už svět – kolikrát? Čtyřikrát?“ „Tak to nemyslím a ty to víš. Vždycky jsi byl neposedný.“ Zamyslel se nad prapodivnou směsicí krve ve svých žilách, nad spojením DNA bělošské americké aristokracie a portugalských rybářů. Nejspíš měla pravdu, i když o tom ještě nikdy neuvažoval. Měl námořnickou potřebu svobody, stejně jako jeho bratr, ale mírnil to puzení silou vůle a zdravou dávkou obezřetnosti. 14
„No, ať už jsem neposedný, nebo ne, zůstanu s tebou,“ prohlásil. Slyšel, jak ve tmě vzdychla. „Jenom chci, aby sis byl jistý.“ „Víš, co k tobě cítím.“ „Nemiluješ mě, Jacku.“ Ta tichá slova ho prudce zasáhla. Otevřel ústa, nevěděl, co chce říct, ale položila mu na rty štíhlý prst. „To nic,“ zašeptala. „Vím to odjakživa.“ Chytil ji za ruku a políbil ji; litoval, že ji nemůže přesvědčit o opaku. Bylo na ní velmi mnoho věcí, které měl rád a vážil si jich. Byla úspěšná podnikatelka, vedla vzkvétající dekoratérskou firmu. Měla fantastický styl a eleganci. A byla starostlivá i chápavá, dvě věci, na které bude muset v příštích dvanácti měsících spoléhat. Jack bude s veškerou pravděpodobností kandidovat na funkci guvernéra státu Massachusetts a věděl, že ona zvládne stres z jeho kandidatury se stejnou klidnou sebejistotou, s jakou zvládala vždycky všecko. Cenil si jí. Těšilo ho, že figuruje v jeho životě. To, že ji nemiloval, byl jediný nedostatek, ale nepovažoval to za problém. Zrovna tuhle vášeň v sobě zkrátka neměl. Vůči jakékoli ženě. „Takže možná je na místě spíš otázka, proč si mě bereš ty?“ zeptal se. „Protože tě miluju a myslím, že jsme dobrý tým.“ „My jsme skvělý tým.“ „Tak mi to pověz. Co se děje?“ Rázně zavrtěl hlavou, nehodlal jí sdělovat, že má sny o jiné ženě. „Blair, věř mi. Neděje se nic, s čím by sis měla dělat starosti.“ „Tak jo, tak jo.“ Přejela mu chlácholivě dlaní po rameni; dělala to často. Líbilo se mu, jak s ním zacházela. Bylo to uklidňující, ale ne blahosklonné. „Ale 15
doufám, že mi to někdy povíš. Špatné zprávy se dozvídám radši dřív než později.“ Lehla si a postupně se vedle něj uvolňovala, začínala dýchat zhluboka a rovnoměrně. Jack civěl do stropu a Blair mu spala v náručí. Když nakonec zavřel oči, pronikly do jeho myšlenek vidiny rusovlásky. Je to jen sen, říkal si. Ty obrazy a pocity souvisí spíš s jeho libidem než s nějakou ženskou, s níž se setkal – na jak dlouho? Na deset minut? Kromě toho odjakživa dával přednost blondýnkám a jednu milující, báječnou má přímo v náručí. Má své plány a směr jeho života nic nezmění.
16
Kapitola 2
C
allie Burkeová vyšla do ostrého říjnového větru a zvedla si límec; ucítila na krku jeho drsné škrábání. Starý vlněný kabát ji chránil před chladnými, větrnými newyorskými zimami už léta – jedna z mnoha věcí, které by ve svém životě potřebovala vyměnit, a nemůže si to dovolit. Ohlédla se na výtvarnou galerii, kde pracovala už osmnáct měsíců, zastrčila ruce do kapes a skrz palčáky nahmatala šek na výplatu. Stanley, její šéf, její bývalý šéf, ji nechtěl nechat odejít. Podniku se však nedařilo kvůli špatné ekonomické situaci, a tak neměl moc na vybranou. Lidé prostě nenakupovali jako ve zdárnějších letech a finanční realita musela převládnout nad všemi interpersonálními vztahy. Určitě by se jí ale hodila delší výpovědní lhůta. Ještě dnes ráno se domnívala, že má práci zajištěnou. Vykročila a přidala se k proudu zasmušile spěchajících chodců. Galerie byla dobré pracoviště. Zajišťovala jí střechu nad hlavou, i když skromnou, a umožňovala jí pohybovat se ve výtvarnických kruzích, i když neprováděla restaurátorské práce. Taky se nalézala v chelseaské části Manhattanu, jen pár bloků od jejího bloku. A Stanleyho měla ráda, i když byl teatrální a udržoval vztah vzájemné závislosti s Ralphem, svým trpasličím pudlíkem. Ralphieho moc ráda neměla. Dvě ki17
la zlostné nátury se štěkotem, který prostě nemohl být příjemný nikomu, to nebylo nic podmanivého – aťsi Stanley říkal, co chtěl. Callie se zašklebila při pomyšlení, že se jí bude po práci stýskat, a pak potlačila pokušení propadnout sebelítosti. Měla skutečné finanční problémy. Včetně poslední výplaty jí zbývalo jen sedm set dolarů a za týden bude třeba zaplatit nájemné. Uvažovala, co bude muset prodat. V bytě toho moc neměla. Maminčiny šperky už dávno padly na účty za léčení. Calliin nábytek, který pocházel z bazarů a bleších trhů, nestál za víc než za pár centů. A starou televizi jí ukradli před několika měsíci, když se jí vloupali do bytu. To, že zloději neodnesli nic jiného, bylo jen důkazem, jak malou cenu měl zbytek jejího majetečku. Snažila se zvážit své možnosti. S jistotou věděla, že se jí nechce hned vracet do té tísnivé díry, kde žije. Tam na žádný pád odvahu ani sílu nenajde. Potřebuje se chvíli procházet a doufat, že si tím vyčistí hlavu. Jak pochodovala mrazivým vzduchem a uvažovala o možnostech zaměstnání, ptala se v duchu, proč nemohla vystudovat něco lukrativnějšího. Restaurátorství, i když ho milovala a i když v něm byla dobrá, nebylo zrovna ideální profesí na to, aby se jím člověk uživil. Účetnictví, práva, medicína. V takových oborech se dá aspoň sehnat práce takřka všude, a navíc hodně dobře placená. Sehnat restaurátorskou práci však bylo něco stejně vzácného jako zásah blesku, a právě proto skončila u Stanleyho v galerii. Zatímco studovala restaurátorství na Newyorské univerzitě, stážovala v Muzeu moderního umění a získala skvělé zkušenosti při práci pod vedením nejlepších expertů v oboru, jenže když byla maminka tak nemocná, nechtělo se jí po promoci 18
stěhovat z města. V branži panovala už tak dost velká konkurence, ale protože potřebovala zůstat tam, kde byla, omezovaly se její vyhlídky ještě víc. Callie se zastavila před jednou z významnějších galerií a napadlo ji, že by tu možná potřebovali nějakou sílu. Třeba recepční. Nebo někoho, kdo by vynášel smetí. To jí bylo jedno. Kromě velice reálného finančního imperativu se prostě jen chtěla pohybovat v umělecké branži. Vstoupila dovnitř, ale bylo jí řečeno, že recepční propustili před dvěma týdny. Když se nesměle otázala, zda nevědí o někom, kdo by přijímal zaměstnance, zavrtění hlavou a sklopené oči jí sdělily, že mnohé galerie jsou na tom stejně jako Stanley. Jenom se nezastavuj, říkala si, když znovu vyšla do mrazu. Jestli se vyčerpáš, aspoň večer usneš. Kráčela kolem stánku s novinami a vtom spatřila obrázek, který ji zarazil. Vzala do ruky noviny a zadívala se do tváře Grace Woodward Hallové. Své nevlastní sestry. Úchvatná blondýna stála ve večerních šatech u řečnického pultu a promlouvala ke shromáždění nejvlivnějších lidí ve městě. Podle titulku byl snímek pořízen na výroční slavnosti Hallovy nadace a Callie se ocitla v šoku, když se začetla do článku. Duševně narušený vrah se pokusil napadnout Grace v její kanceláři; zachránil ji osobní strážce, který vraha zneškodnil. Také se zdálo, že její manželství s hrabětem von Sharone už skončilo a hrabě – brzy již bývalý manžel – připravuje knihu, v níž o ní nic nezamlčí. Callie upírala oči na obrázek a byla ráda, že se konečně s Grace seznámila – a současně litovala, že má nevlastní sestra v životě takový zmatek. Po letech, kdy o ní četla jen ve společenských rubrikách, Callie už vůbec nečekala, že by se někdy setkaly, ale po smrti jejich společného otce se všechno změnilo. 19
Rozhodla se prohlédnout si svou nejbližší příbuznou zblízka. Jen jednou. Grace byla dcera Cornelia Woodwarda Halla. Callie byla jeho špinavé, malé tajemství. Když se narodila, dostala po matce jméno Burkeová a lži, jež započaly s jejím prvním nadechnutím, ji pronásledovaly až do dospělosti, přičemž vytvářely silný rozpor mezi životem její nevlastní sestry a tím, jímž se lopotila Callie. Přestože Corneliův majetek se blížil miliardě dolarů, luxusní finanční podpora pro nemanželskou dceru nepřipadala v úvahu. Dokud žil, stěží s ní vydržel v jedné místnosti, jako by byla příliš zřejmou připomínkou dvojího života, který vedl. Bylo třeba striktně se vyhnout všemu, co by na ni upoutalo pozornost. Ačkoliv – i kdyby chtěl být štědrý, nebylo by takové gesto pravděpodobně přijato. Maminčina pýcha zamezila mnohému z toho, co se Cornelius v průběhu let pokoušel své milence věnovat. Přepychové dárky se vracely neotevřené. Nóbl byt zůstal neobydlený. Jediné, co přijala, byla platba Calliina školného na vysoké. A několik šperků, které jí ulehčily poslední dny před smrtí. Callie četla dál. Ve článku byla zmínka, že v aukci na slavnosti zakoupil Jackson Walker portrét svého předka Nathaniela Walkera, hrdiny z války za nezávislost. Jackson Walker. Když spatřila to jméno, zalila ji horkost. „Hele! Koupíte si to, nebo vám mám přinést židli?“ štěkl na ni majitel stánku. Callie odložila noviny a šla dál. Poprvé se o Jacku Walkerovi dozvěděla už před lety ze společenských rubrik. Pocházel z jedné z nejslavnějších rodin v Americe a měl víc peněz než vět20
šina malých států. Také byl až moc hezký. Celé roky hrál roli notoricky proslulého nezdárného chlapce a bulvár přinášel nekonečné historky o jeho ženských. Chodíval s modelkami, herečkami a debutantkami; obvykle s několika zároveň. Následné tahanice mezi nimi i to, jak ledabyle přecházel žárlivé výstupy, patrně zajímaly novináře víc než výboje Billa Clintona a Jennifer Lopezové dohromady. Netřeba dodávat, že ji překvapilo, když se s ním setkala osobně. On a Grace byli zřejmě přátelé a vypadal přesně jako ten druh muže, s nímž se Grace mohla znát; všechno na něm bylo drahé. Od krásného, na míru šitého obleku přes naleštěné boty až po koženou aktovku, kterou si nesl – pocházel ze světa privilegovaných. A ve vší své nádheře byl přesně tím druhem muže, kterému se Callie vyhýbala. Tak jo, možná že vyhýbala nebylo správné slovo, protože miliardáři jí cestu moc často nekřížili. Ale všechny ty peníze a všechna ta uhlazená sebejistota působily jako červené světlo. Otec ji naučil všechno, co potřebovala vědět o boháčích, a jen máloco z toho bylo dobré. Ovšem musela uznat, že Walker je přitažlivý. Kromě fyzických vlastností mluvil s autoritou člověka, který je zvyklý, že ho všichni následují, hlasem, jenž byl svůdný, i když nehovořil o ničem sexuálním. Dokázala by ho poslouchat celé hodiny, slova aristokraticky protahovaná, záblesky zlatého pečetního prstenu na ruce při gestikulaci. A pak tu bylo to, jak se na ni díval. Hleděl jí přímo do očí a bylo to, jako by ji opravdu viděl. Jakožto osobě zvyklé na to, že stojí opodál, jí bylo milé, když si jí někdo všímal. Zvlášť když stála vedle někoho jako Grace. 21
Další překvapení nastalo, když jí nabídl práci při restaurování portrétu svého proslulého předka. Navrhl to, i když mu obraz dosud nepatřil, protože bral jako samozřejmost, že aukci vyhraje. Vzhledem k tomu, kolik měl peněz, předpokládala, že žádná cena pro něj nebude příliš vysoká. Jenomže nabídku odmítla, přestože to byla práce snů. Ne že by na tu zakázku nestačila. Pracovala ještě na škole pod vedením několika renomovaných restaurátorů a poradila si i s velmi obtížnými úkoly. Copleyho obraz byl sice špinavý a potřeboval vyčistit, ale nešlo o nic velkého ve smyslu technické náročnosti. Callie se prostě do práce pro tohoto muže nijak nehrnula. Věděla, jak Jackové Walkerové tohoto světa jednají, protože s nimi občas přišla do styku ve Stanleyho galerii. Jeden z nich byl jejím otcem. Mysleli v první řadě na sebe a to znamenalo, že tu byly pořád nějaké nároky a požadavky. Patrně jednal se svými zaměstnanci, jako by byli na jednorázové použití, a nalézal chyby i na tom nejúspěšnějším úsilí. Možná se plete. Možná je Walker veskrze milý člověk, který jen čirou náhodou vybudoval podnikové impérium. Možná je čestný a poctivý, výkvět lidských ctností, přizdobený oblekem ze Saville Row. Možná má blíž k Nelsonu Mandelovi než k Donaldu Trumpovi. Ale spíš je to tvrdý chlap v oblečení gentlemana a nepatří k těm, pro které by měla pracovat. Nad představou spolupráce s Walkerem se vznášel obrovský nápis Špatný nápad, i když ty peníze by se jí hodily. Zčistajasna se Callie obrátila a zamířila k domovu. Připomněla si, že chodit za mrazivé noci sama městem může vést jen k dvěma věcem, o které rozhodně neměla zájem: zápalu plic a loupežnému přepadení. 22
Kromě toho měla důležitější starosti než skutečné či imaginární povahové vady nějakého chlapa, kterého už nikdy neuvidí. Musí přemýšlet o střeše nad hlavou. O jídle. Strčila ruce do kapes a ucítila, jak podšívka povoluje. O oblečení.
23