Podivné zásnuby
Praha 2014
Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ
Amanda Quick: Podivné zásnuby Vydání první Copyright © 2014 by Jayne Ann Krentz All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1890. publikaci Přeloženo z anglického originálu Otherwise Engaged vydaného nakladatelstvím G. P. PUTNAM’S SONS, a member of Penguin Group (USA) New York v roce 2014 Český překlad © 2014 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2014 Ricardo Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0000-9 BARONET Praha 2014
Amanda Quick
Podivné zásnuby
Pro Franka, mĂŠho romantickĂŠho hrdinu.
1
GH
M
adam, necestujete náhodou na Severní hvězdě?“ Ten hlas byl mužský, s britským přízvukem, s dobrým vychováním a plný čehosi, co znělo jako bo lest a šok. Přicházel z potemnělého vchodu blízké ulič ky. Amity Doncasterová na místě ztuhla. Zrovna mířila zpět na loď, poznámky a náčrtky scene rií místního ostrova měla uschované ve své kabele. „Ano, cestuju na Hvězdě,“ potvrdila. K uličce se radši nepřiblížila. Mluvící osobu nevidě la, protože byla ukrytá ve stínech, ale byla si docela jis tá, že to není žádný spolucestující. Ten temný, nezvykle podmanivý hlas by určitě poznala. „Velice by se mi hodila vaše pomoc,“ prohlásil. Bylo jí jasné, že trpí bolestmi. Jako by musel vynalo žit veškerou sílu vůle, aby na ni dokázal promluvit. Na cestách už se ale setkala se spoustou výborných herců, a ne všichni se té kariéře věnovali profesionálně. Někteří z nich byli velice talentovaní podvodníčci a kri minálníci. Pokud však byl ten muž zraněný, nemohla se k němu obrátit zády. Sklopila slunečník a od pasu si odepnula elegantní, 9
speciálně vyrobený japonský vějíř. Válečný tessen, jak se mu také říkalo, vypadal jako obyčejný dámský vějíř, ale se svými ocelovými špičatými hroty a železnými pa prsky byl ve skutečnosti účinnou zbraní. Vzala rozložený tessen do ruky a opatrně vykročila ke vchodu do uličky. Ze světa už poznala tolik, aby by la v přítomnosti cizinců volajících na ni ze stínů opatr ná. Skutečnost, že v tomto případě ten muž promluvil s britským přízvukem charakteristickým pro vyšší třídu, nijak nezaručovala, že není členem kriminálního pod světí. Karibik byl kdysi plný pirátů a korzárů. Britské královské námořnictvo a v poslední době také Námoř nictvo Spojených států amerických většinu z nich po chytalo, ale problém s obyčejnými zlodějíčky a lapky natrvalo vyřešit nešel. Zjistila, že jsou po celém světě. Když dorazila ke vchodu do uličky, okamžitě zjisti la, že se nemá proč bát, protože ten muž se zády opí ral o cihlovou zeď. Byl ve strašném stavu. Zdálo se, že je mu něco přes třicet. Tmavé vlasy měl zvlhlé potem. Bezpochyby je obvykle nosil za ušima, ale teď mu bez vládně visely kolem obličeje a rámovaly rysy tvrdé, in teligentní tváře stažené do pochmurné, rozhodné masky. Světle hnědé oči měl plné bolesti a narůstajícího šoku. Ještě něco v nich rozeznala – drsnou, železnou vůli. Je ho život visel skoro doslova na vlásku. Předek jeho na míru šité bílé košile byl nasáklý čer stvou krví. Sundal si kabát, smotal ho a teď si ho tiskl k boku. Nedokázal však zastavit pomalý a vytrvalý pra mínek krve, který ze zranění prosakoval. Neznámý jí podával dopis, na němž byly krvavé otis ky. Ruka se mu třásla úsilím, které musel na to drobné gesto vynakládat. Znovu připnula vějíř k pasu a rozběhla se k němu. „Dobrý bože, pane, co se vám stalo? Někdo vás na padl?“ 10
„Jsem… postřelený. Dopis. Vezměte si ho.“ Ostře se nadechl. „Prosím.“ Upustila kabelu a slunečník a sklonila se k němu. Do pis ignorovala. „Podívám se na vás,“ prohlásila. Vložila do hlasu klidnou autoritu, kterou používal její otec vždycky, když mluvil s pacienty. George Doncaster tvrdil, že pocit, že doktoři vědí, co dělají, dodává ne mocným naději a odvahu. Tenhle pacient však neměl náladu na uklidňování. V hlavě měl jasný cíl a chtěl ho dosáhnout veškerou zbývající silou. „Ne,“ ucedil zpoza zaťatých zubů. Z očí mu sálalo odhodlání přesvědčit ji, aby pochopila, co jí říká. „Je pozdě. Jmenuju se Stanbridge. Zamluvil jsem si cestu na Hvězdě. Vypadá to, že do New Yorku nedopluju. Pro sím, pomozte mi, madam. Prosím vás. Je to velice důle žité. Vezměte si tenhle dopis.“ Nehodlal jí dovolit, aby mu pomohla, dokud se neu jistí, že se o ten dopis postará. „Dobře tedy.“ Otevřela kabelu a dopis vložila dovnitř. „Slibte mi, že dohlédnete na to, aby se ten dopis do stal k mému strýci v Londýně. Jmenuje se Cornelius Stanbridge a bydlí na Ashwick Square.“ „Vracím se do Londýna,“ odpověděla. „Váš dopis do ručím. Ale teď se musíme postarat o vaše zranění, pane. Prosím, dovolte mi, abych vás prohlédla. Mám s těmito věcmi zkušenosti.“ Probodl ji pronikavým pohledem. Na kratičkou chvi ličku by přísahala, že v jeho očích zahlédla cosi podob ného pobavení. „Mám dojem, že máte spoustu zkušeností v mnoha věcech, madam,“ prohlásil. „Netušíte, jak blízko jste pravdě, pane Stanbridgi. O váš dopis se velice dobře postarám.“ 11
„Ano,“ hlesl. „O tom jsem pevně přesvědčen.“ Rozepnula mu krví nasáklou košili a odstrčila ruku, kterou si tiskl zmačkaný kabát na zranění. Jediný po hled jí napověděl, co potřebovala vědět. Kůži na bo ku měl rozježenou a celou od krve, ale neviděla žádné známky tepenného krvácení. Přitiskla mu ruku a kabát zpátky na místo a vstala. „Kulka vám čistě prošla tělem a myslím, že nezasáh la žádné životně důležité orgány,“ oznámila. Rychle si nadzvedla sukně cestovních šatů a odtrhla několik me trů látky ze spodničky. „Musíme ale zastavit krvácení, než vás odvedeme na loď. Na ostrově není k dispozici žádná moderní lékařská péče. Obávám se, že se budete muset spokojit se mnou.“ Stanbridge zabručel něco nesrozumitelného a zavřel oči. Vytvořila tlustý obvaz z jednoho dlouhého útržku spod ničky. Znovu mu odstrčila ruku a kabát z boku. Stáhla okraje zranění k sobě, jak jen to šlo, přiložila na ránu obvaz a pak mu na něj přitiskla jeho ruku, aby ho držel na místě. „Pevně to stiskněte,“ nařídila. Neotevřel oči, ale jeho silná ruka se pevně přitiskla na provizorní obvaz. Pak mu rychle omotala dva dlouhé kusy spodničky kolem pasu a bezpečně je svázala, aby udržely obvaz na místě. „Kde jste se to naučila?“ zavrčel Stanbridge. Oči měl stále zavřené. „Můj otec byl lékař, pane. Vyrostla jsem v domác nosti, kde byla medicína hlavním tématem konverzace u každého jídla. Často jsem mu pomáhala při práci. Na víc jsem s ním cestovala několik let po světě, zatímco studoval lékařské praktiky v různých zemích.“ Stanbridgeovi se podařilo pootevřít oči. „Tohle musí být můj šťastný den.“ 12
Pohlédla na zakrvácenou košili a kabát. „Šťastným dnem bych to moc nenazývala, ale věřím, že přežijete. A vzhledem k okolnostem to je docela zázrak. Teď vás musíme dostat na palubu Hvězdy.“ Otec jí zemřel před rokem, ale stále s sebou na svých cestách v zahraničí vozila jeho lékařskou brašnu. Ta však byla v její kajutě na lodi. Když teď zastavila to nej horší krvácení, musí zjistit, jak dostat Stanbridge zpátky na Hvězdu. Vstala, přešla k vchodu do uličky a zastavila první dva lidi, které uviděla, místní obyvatele, již mířili na trh. Tr valo jí jen pár minut, než všechno zorganizovala. Stačil jediný pohled na Stanbridge v uličce a muži pochopili, co je potřeba. S pomocí dvou svých přátel rybářů dopravili skoro bezvědomého Stanbridge zpátky na loď v provizorním lehátku vyrobeném z rybářské sítě. Amity se jim poměr ně štědře odměnila, ale zdálo se, že je mnohem víc potě šil její srdečný dík než peníze. Posádka Hvězdy odnesla pacienta do jeho kajuty a uložila ho na úzké lůžko. Amity je požádala, aby jí přinesli z jejího pokoje lékařskou brašnu. Pak se pustila do práce, vyčistila zranění a zašila ho několika stehy. Stanbridge tu a tam zasténal, ale většinu času se zmítal na pomezí bezvědomí. Amity věděla, že jí s pacientem nikdo nepomůže. Na palubě Hvězdy už žádný lékař nebyl. Lodní doktor, rudolící, obtloustlý muž, který neustále kouřil a pil, utr pěl srdeční infarkt krátce poté, co loď opustila posled ní přístav. Amity ho zastupovala, jak nejlépe dovedla, ošetřovala různá zranění a léčila občasné záchvaty ho rečky, které posádku sužovaly. Na Hvězdě cestovala jen hrstka dalších pasažérů – většinou Britů a Američanů. Hvězdě chvíli potrvá, než zakotví u dalších ostrovů na cestě, ale bylo nepravděpo 13
dobné, že by se kapitánu Harrisovi podařilo najít další ho doktora, než dorazí do New Yorku. Horečka udeřila někdy kolem půlnoci. Stanbridgeova kůže byla na dotek znepokojivě horká. Amity namočila látku v umyvadle studené vody, kterou jí přinesla obslu ha, a položila ji na pacientovo čelo. V tu chvíli otevřel oči. Zadíval se na ni se zmateným výrazem. „Jsem mrtvý?“ zeptal se. „Ani zdaleka ne,“ ujistila ho. „Jste v bezpečí na palu bě Severní hvězdy. Jsme na cestě do New Yorku.“ „Určitě nejsem mrtvý?“ „Určitě.“ „V takových věcech byste mi nelhala, že ne?“ „Ne,“ potvrdila. „Nikdy bych vám v něčem tak důle žitém nelhala.“ „Dopis?“ „V bezpečí v mé kabele.“ Pozorně si ji dlouho prohlížel. Pak jako by dospěl k nějakému závěru. „Ani v tom byste mi nelhala,“ konstatoval. „Ne. Vy a váš dopis dorazíte do New Yorku, pane Stanbridgi. Máte mé slovo.“ „Slibte mi, že do té doby o tom dopise nikomu neřek nete.“ „Samozřejmě že o něm nikomu neřeknu. Dopis je va še věc, pane.“ „Z nějakého důvodu mám dojem, že vám mohu důvě řovat. V každém případě to nevypadá, že bych měl moc na výběr.“ „Dám na váš dopis pozor, pane Stanbridgi. Na oplát ku mi musíte slíbit, že se uzdravíte.“ Nemohla si být jistá, ale skoro by přísahala, že se té měř usmál. „Budu se snažit,“ hlesl. 14
Pak znovu zavřel oči. Sundala mu látku z čela, namočila ji a pak mu jí pře jela po částech přehřáté hrudi a ramenech, které nebyly zakryté obvazem. Ozvalo se zaklepání na dveře do kajuty. „Dále,“ zavolala klidně. Do dveří strčil hlavu Yates, jeden ze dvou stevardů. „Můžu vám ještě nějak pomoci, slečno Doncastero vá? Kapitán mi říkal, abychom vám obstarali všechno, co budete potřebovat.“ „Prozatím to bude vše, pane Yatesi.“ Usmála se. „Moc jste mi pomohl. Vyčistila jsem zranění, jak jen to šlo. Stehy zpomalily krvácení. Teď už je to na přírodě. Pan Stanbridge je naštěstí ve velice dobré kondici.“ „Kapitán říká, že by Stanbridge zemřel na St. Clare, kdybyste ho v té uličce nenašla, nedostala ho na Hvězdu a nezašila mu tu díru v boku.“ „Ano, no, nezemřel, takže nemá smysl hloubat nad tím, co se mohlo stát.“ „To ne, madam. Ale není jediný na palubě, kdo má důvod být vám vděčný. Posádka ví, že jenom díky vám Rudý Ned neumřel, když ho minulý týden schvá tila ta horečka, a pan Hopkins nepřišel o svoji ruku, když se mu do zranění dostala infekce. Kapitán kaž dému říká, že by si přál, abyste zůstala tady na Hvězdě. Posádka by byla moc ráda, kdybyste zůstala, a tak to prostě je.“ „Děkuji vám, pane Yatesi. Jsem ráda, že jsem mohla být nápomocná, ale musím se vrátit do Londýna.“ „Ano, madam.“ Yates sklonil hlavu. „Zavolejte, kdy byste mě potřebovala.“ „Zavolám.“ Dveře se za stevardem zavřely. Amity se natáhla pro další mokrý kus látky.
15
Před úsvitem horečka ustoupila. Amity, spokojená, že je Stanbridge mimo nebezpečí, alespoň prozatím, se stulila na jediné židli v místnosti a pokusila se trochu prospat. O něco později se s trhnutím probudila. Intuice jí vy zváněla na poplach a pocuchala jí nervy. Několikrát za mrkala a pozorně poslouchala, aby identifikovala to, co ji probudilo z neklidného spánku. Slyšela však jen tlu mené hřmění parních motorů Severní hvězdy. Položila nohy na zem a trochu ztuhle se posadila. Stanbridge ji pozoroval z lůžka. To ji probudilo, uvědo mila si. Vycítila jeho pohled. Zčervenala. Aby ten trapný okamžik zamaskovala, upravila si záhyby střídmých hnědých cestovních šatů. „Vypadáte mnohem lépe, pane Stanbridgi,“ prohlási la. Byla to pravda. Oči už neměl horečnaté, ale v jeho výrazu rozeznala jiný druh žáru. Po zádech jí přejelo ro zechvělé vzrušení. „Jsem rád, že vypadám lépe.“ Změnil na lůžku trochu pozici. Tvář se mu stáhla bolestí. „Protože se cítím, jako bych byl v pekle.“ Pohlédla na lékařskou brašnu na toaletním stolku. „Obávám se, že s bolestí vám moc nepomohu. Dochází mi léky. Zbylo mi jen trochu morfinu, ale účinky jsou pouze krátkodobé.“ „Díky, morfin si ušetřete. Chci mít čistou hlavu. Ne jsem si jistý, že jsem se vám řádně představil. Jsem Be nedict Stanbridge.“ „Kapitán Harris mi prozradil vaše jméno. Ráda vás poznávám, pane Stanbridgi.“ Usmála se. „Vzhledem k okolnostem to možná tak potěšující není, ale aspoň tak. Já jsem Amity Doncasterová.“ „Doncasterová?“ Zajímavá tvář se stáhla do soustře děného zachmuření. „Proč mi to jméno připadá pově domé?“ 16
Odkašlala si. „Napsala jsem několik článků z cest do Zpravodaje. Možná jste některý z nich četl?“ „To asi ne. Ten brak nikdy nečtu.“ „Aha.“ Věnovala mu ten nejchladnější úsměv. Měl tu slušnost, že se zastyděl. „Teď se mi vás poda řilo urazit. To je to poslední, co bych si přál, věřte mi.“ Vstala. „Zavolám na stevarda. Může vám pomoci s vašimi osobními potřebami. Já se vrátím do své kaju ty, abych se osvěžila a nasnídala.“ „Počkejte, už vím, kde jsem vaše jméno zaslechl.“ Benedict vypadal, že je sám se sebou spokojený. „O va šich článcích se zmiňovala moje švagrová. Je vaší vel kou fanynkou.“ „To mě velice těší,“ prohlásila Amity stejným chlad ným tónem. Silně zatahala za zvonek a připomněla si, že se Be nedict zotavuje z ošklivého zranění, a tudíž mu nemůže vyčítat jeho špatné způsoby. To vědomí však její vztek neumenšilo. Benedict pohlédl na kabelu na toaletním stolku. „Ten dopis, který jsem vám dal, abyste na něj dohléd la,“ prohlásil. „Máte ho stále?“ „Ano, samozřejmě. Mám vám ho dát?“ Pár vteřin tu otázku zvažoval a pak zavrtěl hlavou. „Ne. Nechte si ho u sebe pro případ –“ „Pro případ čeho, pane Stanbridgi?“ „Do New Yorku je to dlouhá cesta a možná by mohlo dojít k nejhoršímu,“ odpověděl. „To je nepravděpodobné.“ „Každopádně bych chtěl mít v záloze nějaký plán, kdyby taková eventualita přece jen nastala.“ Usmála se. „Zdá se, že máte rád plán pro každou pří ležitost.“ Dotkl se obvazu na boku a ušklíbl se. „Vidíte, co se stane, když mi plán selže. Jak jsem říkal, kdybych to 17
do New Yorku nezvládl, byl bych vám velice vděčný, kdybyste dodržela svůj slib a doručila dopis mému strý ci.“ „Cornelius Stanbridge z Ashwick Square. Nebojte se, zapsala jsem si tu adresu, abych ji nezapomněla. Ale ujišťuji vás, že nebude nutné, abych ho doručovala. To zranění se vám zahojí, pane, a dopis pak strýci odevzdá te sám.“ „Jestli se uzdravím, nebude třeba ho doručovat.“ „Nerozumím,“ namítla. „Jak to myslíte?“ „To je jedno. Jen mi slibte, že tu kabelu nepustíte z dohledu, dokud se o ten dopis nebudu moci postarat sám.“ „Dávám vám své slovo, že budu mít tašku a dopis ne ustále při sobě. Mám však pocit, že vzhledem k tomu všemu, co se tu událo, si zasloužím vysvětlení.“ „Oplátkou za váš slib, že budete dopis střežit, vám dá vám své slovo, že jednoho dne vám vysvětlím všechno, co budu moci.“ A nic víc prozatím nedostane, jen ujištění, že jí jedno ho dne prozradí pravdu, usoudila. Zaklepání oznámilo návrat Yatese. Zvedla kabelu a přešla malý prostor, aby otevřela dveře. „Zajdu za vámi zase po snídani, pane Stanbridgi,“ prohlásila. „Mezitím dejte pozor, abyste si nepoškodil stehy.“ „Budu opatrný. Ještě jedna věc, slečno Doncasterová.“ „O co jde?“ „Podle jízdního řádu Severní hvězdy nedorazíme do New Yorku dříve než za deset dní. Kromě cestují cích, kteří jsou již na palubě, bezpochyby přibereme i nějaké další.“ „Ano. A co?“ Nadzvedl se na lokti. Koutky očí se mu stáhly bolestí. „Nikomu o tom dopisu neříkejte – žádnému jinému ces 18
tujícímu nebo členu posádky. Je životně důležité, abys te nevěřila nikomu, kdo je nyní na palubě nebo kdo by mohl přistoupit cestou do New Yorku. Je to jasné?“ „Naprosto.“ Vzala za kliku. „Musím říct, že jste muž plný tajemství, pane Stanbridgi.“ Unaveně se sesul zpátky na polštáře. „Kdepak, slečno Doncasterová. Já jsem jenom inženýr.“
19
2
GH
B
ouře na moři byla sice daleko, ale blesky osvětlo valy mraky divokou září. Atmosféra byla napjatá a omamná. Za nocí, jako byla tahle, by žena mohla vě řit, že může létat, pomyslela si Amity. Stála na vycházkové palubě, rukama se opírala o tý kové zábradlí a s údivem a vzrušením pozorovala tu nádheru. Ne všechny intenzivní a extatické emoce vzbuzovala bouře. Za většinu opojných pocitů může muž stojící vedle ní, pomyslela si. Hodili se k sobě, noc a muž. „Je odtamtud cítit energie,“ prohlásila a pousmála se čirým potěšením. „Ano, je,“ potvrdil Benedict. Nesledoval však bouři. Díval se na ni. Rukama se opíral o zábradlí, prsty blízko jejích. Zra nění se mu hojilo bez známek infekce, ale stále se po hyboval opatrně. Věděla, že ho bude rána ještě chvíli pobolívat. Před několika dny, když došel k závěru, že přežije, ji požádal, aby mu vrátila jeho dopis. Opakovala si, jak se jí ulevilo, když se té odpověd nosti zbavila. Při vracení dopisu však pocítila lítost, do konce jakousi ztrátu. Když jí předal ten list – když jí
20
ho svěřil – vytvořilo se mezi nimi nějaké pouto, alespoň z její strany. Teď bylo to křehké spojení přetrženo. Už ji nepotře boval. Rychle nabýval znovu na síle. Zítra zakotví Severní hvězda v New Yorku. Její intuice jí napovídala, že ráno se všechno změní. „Nepopluju s vámi zpět do Londýna,“ oznámil Be nedict. „Jakmile zítra přistaneme, musím nasednout na vlak do Kalifornie.“ Byla na to připravená, opakovala si. Věděla, že tohle krátké období na lodi jednou skončí. „Aha,“ hlesla. Odmlčela se. „Do Kalifornie je z New Yorku hodně daleko.“ A ještě dál do Londýna, pomys lela si. „Bohužel mě tam odvádí má práce. Jestli půjde všech no dobře, nebudu se muset zdržet dlouho.“ „Kam půjdete, až budete v Kalifornii hotový?“ zepta la se. „Domů do Londýna.“ Nevěděla, co dalšího by řekla, a tak držela jazyk za zuby. „Velice rád bych vás navštívil, až se vrátím, pokud budu moci,“ prohlásil Benedict. Náhle mohla znovu dýchat. „To by se mi líbilo. Budu se těšit, až vás znovu uvidím.“ „Amity, dlužím vám víc, než vám budu moci kdy splatit.“ „Prosím, to neříkejte. Totéž bych udělala pro každého člověka ve vaší situaci.“ „Já vím. To je na vás tak úžasné, mimo jiné.“ Věděla, že se červená, a byla vděčná za příkrov noci. „Jsem si jistá, že vy byste za podobných okolností učinil totéž.“ „Musela jste mi důvěřovat,“ pronesl Benedict velice vážným tónem. „Vím, že to nebylo jednoduché. Děkuji vám za vaši důvěru.“ 21
Nic na to neodpověděla. „Doufám, že jednoho dne vám budu schopen všechno vysvětlit,“ pokračoval. „Prosím, věřte mi, když říkám, že bude nejlepší, když vám nyní celý příběh neprozra dím.“ „Je to váš příběh, pane. Můžete ho říct, komukoliv budete chtít.“ „Zasloužíte si pravdu.“ „Když to teď říkáte, souhlasím s vámi,“ přikývla. Usmál se jejímu břitkému tónu. „Přál bych si, abych mohl odplout zpět do Londýna s vámi.“ „Opravdu?“ Přikryl její ruku na zábradlí svou. Na okamžik se ne pohnul. Věděla, že čeká, jestli své prsty osvobodí z jeho sevření. Ani ona se však neodtáhla. Chytil její ruku a pomalu si ji otočil tváří k sobě. „Budete mi chybět, Amity,“ řekl. „Vy mi budete také chybět,“ zašeptala. Přitáhl ji k sobě a zmocnil se jejích úst. Polibek byl vším, o čem kdy snila, a mnohem víc – temně vášnivý, naprosto dech beroucí. Objala ho kolem krku a rozevřela rty. Jeho vůně ji uvěznila. Vdechla ji do sebe. Hluboko v jejím nitru se vzmáhala sladká, žha vá touha. Bála se, aby mu nezpůsobila bolest, a tak se o něj neopírala příliš, ačkoliv po tom tolik toužila. Tolik toužila ztratit se v zázraku dnešní noci. Odtrhl svá ústa od jejích a políbil ji na krk. Rukama putoval k jejímu pasu a pak vklouzl pod živůtek šatů, dokud prsty nespočinul pod vahou prsů. Žár a oheň na vzdáleném horizontu tvořily dokonalé pozadí divo kým emocím, jež ji hrozily smést. Pevně se chytila Be nedicta za ramena, pátrala po slibech, avšak věděla, že je nedostane – ne dnes v noci. Dnešní noc znamenala konec, nikoliv začátek. Benedict tlumeně zasténal, znovu přitiskl svá ústa 22
k jejím a prohloubil polibek. Na jediný nekonečný oka mžik přestal svět mimo Severní hvězdu existovat. Poháněná vášní, kterou nikdy nezakusila, toužila ná sledovat polibek přímo do srdce bouře, jako by žádné zítra nebylo. Benedict se však s tlumeným zasténáním vytrhl z jejího objetí a jemně, ale pevně ji od sebe od vrátil. „Tohle není správný čas ani místo,“ prohlásil. Hlas měl drsný a napjatý ocelí železného sebeovládá ní, jako v den, kdy ho našla krvácet v uličce. „Ano, samozřejmě, vaše zranění,“ řekla rychle, zdě šená, že v žáru okamžiku úplně zapomněla na jeho stav. „Odpusťte mi. Ublížila jsem vám?“ Oči mu zářily temným pobavením. Hřbetem ruky jí přejel po tváři. „Zranění je to poslední, na co dnes v no ci myslím.“ Doprovodil ji zpět do její kajuty a u dveří se s ní roz loučil. Ráno přistála Severní hvězda v New Yorku. Benedict odvedl Amity z lodi. Zakrátko zmizel v drožce – a z je jího života. Ani se neobtěžoval poslat jí z Kalifornie tře ba jen telegram.
23
3
GH LONDÝN
A
mity si vyčítala, že si toho muže ukrývajícího se ve stínu drožky všimla příliš pozdě. Za to mohl ten déšť, usoudila. Za normálních okolností by byla mno hem všímavější. Při cestách v zahraničí si dávala pozor, když se ocitla v neznámém prostředí. Ale tohle byl Lon dýn. Člověk nečekal, že bude unesen z ulice za jasného dne. Pravda, byla rozrušená, když opustila přednáškovou síň. Zuřila kvůli nespočtu nepřesností v přednášce dok tora Pottera o americkém Západu. Ten chlap byl ne vzdělaný hlupák. Nikdy z Anglie nevystrčil paty, ne mluvě o tom, že by se obtěžoval přečíst si její články ve Zpravodaji. Potter o Západě netušil zhola nic, přesto se opovažoval předstírat, že je na toto téma odborník. Už by tam nevydržela jen tak sedět ani vteřinu, proto samozřejmě vstala a vznesla vážné námitky. Potterovi a jeho publiku se to moc nezamlouvalo. Z přednáškové síně ji vyvedli dva podsadití hlídači. Sly šela tlumené hihňání a nesouhlasné funění davu. Váže né dámy nepřerušují význačné přednášející s cílem je opravit. Naštěstí ji nikdo z publika neznal. Vážně, člo věk musel být v Londýně opatrný. 24
Rozzlobeně se snažila uniknout pochmurnému letní mu deštíku, a tak skočila do první drožky, která na ulici zastavila. A to se ukázalo být jako strašná chyba. Sotva si stihla povšimnout podivných zakrytých oken a přítomnosti dalšího cestujícího, než jí ten člověk zkroutil paži kolem krku a přitáhl si ji k hrudi. K hrdlu jí přitiskl špičku velice ostrého předmětu. Koutkem oka zahlédla, že v ruce v rukavici drží skalpel. „Ticho, nebo vás podříznu dřív, než přijde váš čas, vy malá couro. A to by byla vážně škoda. Už se nemůžu dočkat, až si vás vyfotím.“ Mluvil drsným šepotem, ale přízvuk byl nezaměnitel ně z vyšší třídy. Tvář měl zakrytou maskou z černého hedvábí. Do látky byly vystřižené otvory pro oči, nos a ústa. Byl cítit po sladkých, kořeněných cigaretách a drahé kolínské. Matně si uvědomovala kvalitní vlnu, z níž byl ušitý jeho kabát, protože ji držel přišpendlenou k sobě. Pohnul se, natáhl se a zabouchl dveře. Vozidlo se s trhnutím rozjelo. Poznala, že ujíždí velice rychle, ale výhled z okna jí blokovaly tlusté dřevěné okenice, takže nepoznala směr. Jedno bylo okamžitě jasné. Její únosce byl silnější než ona. Přestala bojovat a spustila paže. Pravou rukou spoči nula na elegantním vějíři připojeném k pasu stříbrným řetízkem. „Co ode mě chcete?“ zeptala se. Snažila se mluvit po horšeným a rozzlobeným tónem. Odpověď však znala. Znala ji od okamžiku, kdy uvi děla ten skalpel. Padla do spárů zloducha, o němž novi náři psali jako o Ženichovi. Snažila se zachovat chladný a asertivní hlas. Jestli se při svých cestách něco naučila, pak to, že chladnokrevné sebeovládání je při krizi tou nejužitečnější obranou. 25