0239584

Kacíři Duny

PRAHA 2014

Přeložila: VERONIKA VOLHEJNOVÁ

Frank Herbert: Kacíři Duny Vydání čtvrté, v Baronetu třetí Copyright © 1984 by Frank Herbert Published by arrangement with Trident Media Group, LLC All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1881. publikaci Přeloženo z anglického originálu Heretics of Dune vydaného nakladatelstvím Ace Books, The Berkley Publishing Group, New York v roce 1987 Český překlad © 1997, 2002, 2007, 2014 Veronika Volhejnová Korektorka Dana Chodilová Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2007 Karel Řepka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-973-3 BARONET Praha 2014

Frank Herbert

Kacíři Duny

Předmluva Když jsem psal Dunu …nemyslel jsem na to, jestli to bude úspěch nebo prohra. Staral jsem se jen o psaní. Šest let jsem sbíral materiál, než jsem si sedl a začal tvořit příběh. Prolínání všech vrstev zápletky, které jsem naplánoval, vyžadovalo takový stupeň soustředění, jaký jsem nikdy předtím nezažil. Měl to být příběh využívající spasitelského mýtu. Měl poskytnout další pohled na lidmi obývanou planetu jako energetický stroj. Měl proniknout do vzájemně propojených mechanismů politiky a ekonomiky. Měl se zabývat absolutní znalostí budoucnosti a jejími nástrahami. Měla v něm být droga ovlivňující vědomí a příběh měl vyprávět o tom, jaké jsou důsledky závislosti na takové látce. Pitná voda měla být analogií ropy a vody samé, tedy látek, jejichž zásoby se každým dnem zmenšují. Měl to tedy být ekologický román s mnoha podtóny a zároveň kniha o lidech, o jejich lidských starostech a lidských hodnotách, a každou z těchto úrovní jsem musel sledovat ve všech fázích příběhu. V hlavě mi tedy už nezbylo moc místa na přemýšlení o čemkoli jiném. Když byla kniha poprvé vydána, zprávy od vydavatelů přicházely pomalu a byly, jak se ukázalo, nepřesné. Kritici knihu ztrhali. Dvanáct nakladatelství ji postupně odmítlo. Neměla žádnou reklamu. Ale přesto se něco dělo. Dva roky jsem byl zaplavován stížnostmi od knihkupců a čtenářů, že nemohou knihu sehnat. Celosvětový katalog (Whole Earth Catalog) ji chválil. Pořád mi někdo volal a ptal se, jestli mám v úmyslu vytvořit kult. 7

Odpověď: „Proboha ne!“ Pokouším se vysvětlit, jak pomalu jsem si uvědomoval úspěch. Když byly dokončeny první tři knihy Duny, nebylo už pochyb, že je populární – prý jedna z nejpopulárnějších v historii. Po celém světě se prodalo deset milionů výtisků. Nejobvyklejší otázka, kterou mi dnes lidé kladou, je: „Co pro vás ten úspěch znamená?“ Překvapuje mě. Ale nečekal jsem ani neúspěch. Byla to práce a já jsem ji vykonal. Části Spasitele Duny a Dětí Duny jsem napsal dřív, než byla Duna hotová. Při psaní se rozrostly, ale základní příběh zůstal nedotčený. Jsem spisovatel, a tak jsem psal. Úspěch znamenal, že jsem mohl psaním strávit víc času. Když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že jsem instinktivně jednal správně. Člověk nepíše proto, aby měl úspěch. To odvádí část jeho pozornosti od psaní. Když to někdo bere doopravdy, tak dělá jediné: píše. Mezi autorem a čtenářem existuje nepsaná dohoda. Když už někdo vstoupí do knihkupectví a vydá své těžce vydělané peníze (energii) za vaši knihu, jste tomu člověku povinni dát trochu zábavy a k tomu tolik navíc, kolik jste schopni. A to byl od samého začátku můj záměr. Frank Herbert

8

Většina disciplíny je skrytá disciplína, která nemá osvobozovat, ale omezovat. Neptejte se Proč? Buďte opatrní s Jak? Proč? neúprosně vede k paradoxu. Jak? vás uvězní ve vesmíru příčiny a následku. Oboje popírá nekonečno. ARRAKISKÉ APOKRYFY „Tarazová ti řekla, že už máme za sebou jedenáct těch gholů Duncana Idaha, že? Tenhle je dvanáctý.“ Stará Ctihodná matka Schwangyuová promluvila se záměrnou hořkostí a podívala se přes zábradlí ve třetím patře na osamělé dítě, hrající si na ohrazeném trávníku. Jasné polední slunce planety Gammu se odráželo od bílých zdí dvora, takže pod nimi bylo tak jasné světlo, jako kdyby na mladého gholu mířil reflektor. Máme za sebou! pomyslela si Ctihodná matka Lucillová. Krátce kývla a přemýšlela o tom, jak chladně a neosobně se Schwangyuová chová a jaká slova volí. Došly nám zásoby; pošlete další! Dítě na trávníku vypadalo tak na dvanáct standardních let, ale u gholy, v němž ještě nebyly probuzeny původní vzpomínky, může vzhled klamat. Dítě se právě v té chvíli podívalo vzhůru na přihlížející. Byl to statný chlapec s přímým pohledem, který nebojácně vyhlížel zpod černé čapky perziánových vlasů. Žluté světlo časného jara vrhalo k jeho nohám malý stín. Pleť měl dotmava opálenou, ale při lehkém pohybu těla se mu trochu svezla modrá kombinéza a na levém rameni se objevil kousek bledé kůže. „Nejen že jsou ti gholové nákladní, ale taky jsou nám svrchovaně nebezpeční,“ řekla Schwangyuová. Mluvila bezvýrazně a bez emocí – tím to bylo působivější. Byl to hlas Ctihodné matky instruktorky hovořící k akolytce a Lucillové jen tím víc připomínal, že Schwangyuová patřila k těm, které otevřeně protestovaly proti projektu ghola. Tarazová ji varovala: „Bude se tě snažit získat na svou stranu.“ 9

„Jedenáct neúspěchů je až dost,“ pokračovala Schwangyuová. Lucillová pohlédla Schwangyuové do vrásčité tváře a najednou ji napadlo: Jednou i já možná budu stará a scvrklá. A možná budu mít taky mocné postavení v Bene Gesseritu. Schwangyuová byla drobná žena s mnoha známkami svého věku, který strávila cele ve službách Sesterstva. Lucillová z vlastního předběžného studia věděla, že konvenční černé roucho Schwangyuové skrývá hubenou postavu, kterou kromě jejích akolytek-oblékaček a mužů, kteří s ní plodili, viděl jen málokdo. Schwangyuová měla široká ústa a jejich spodní ret byl scvrklý vráskami, které se táhly až na vyčnívající bradu. Chování měla tak úsečné a strohé, že ho nezasvěcení často zaměňovali za hněv. Velitelka Pevnosti na Gammu byla ještě uzavřenější než většina Ctihodných matek. Lucillová si – pokolikáté už? – přála, aby znala celý dosah projektu ghola. Tarazová ale dost jasně vytyčila hranici: „Schwangyuové nevěř v ničem, co se týká bezpečnosti gholy.“ „Myslíme si, že většinu z těch předchozích jedenácti zabili sami Tleilaxané,“ pokračovala Schwangyuová. „To by nám samo o sobě mělo něco napovědět.“ Lucillová se přizpůsobila chování Schwangyuové a zaujala postoj tichého a skoro lhostejného vyčkávání. Její chování říkalo: „Možná jsem mnohem mladší než ty, Schwangyuová, ale i já jsem plnoprávná Ctihodná matka.“ Cítila na sobě její pohled. Schwangyuová samozřejmě viděla hologramy téhle Lucillové, ale takhle z masa a kostí byla ta žena mnohem znepokojivější. Byla to vtiskovatelka s nejlepším výcvikam, o tom nebylo pochyb. Modromodré oči nezakryté čočkami propůjčovaly Lucillové pronikavý pohled, který se hodil k dlouhému oválnému obličeji. Když shrnula kapuci své černé aby dozadu jako teď, ukázaly se hnědé vlasy, stažené do těsného uzlu a pak padající dolů po zádech. Ani to nejtužší roucho nemohlo docela skrýt štědrá prsa Lucillové. Byla z genetické linie proslavené svou 10

mateřskou povahou a už Sesterstvu porodila tři děti, dvě od stejného otce. Ano – hnědovlasá, okouzlující, s plnými prsy a mateřským založením. „Mluvíš málo,“ podotkla Schwangyuová. „Z toho soudím, že tě Tarazová přede mnou varovala.“ „Máš důvod věřit, že se assassinové pokusí zabít i tohohle dvanáctého gholu?“ zeptala se Lucillová. „Už se o to pokusili.“ Zvláštní, že mě při úvahách o Schwangyuové pořád napadá slovo „kacířství“, pomyslela si Lucillová. Může mezi Ctihodnými matkami vůbec existovat kacířství? Náboženské podtóny světa jí v souvislosti s Bene Gesseritem připadaly nemístné. Jak může vzniknout kacířské hnutí mezi lidmi, kteří mají vůči všemu náboženskému výsostně manipulativní postoj? Lucillová se podívala dolů na gholu, který zrovna udělal celou sérii hvězd za sebou, až se nakonec vrátil na místo, odkud začal, a díval se na obě pozorovatelky u zábradlí. „Jak hezky se předvádí!“ ušklíbla se Schwangyuová. Starý hlas nedokázal docela zakrýt divokost. Lucillová se podívala na Schwangyuovou. Kacířství. Odštěpenectví nebylo to správné slovo. Opozice nevystihovala to, co z té staré ženy cítila. Tohle bylo něco, co mohlo otřást Bene Gesseritem. Vzpoura proti Tarazové, proti Ctihodné matce představené? Nemyslitelné! Matky představené mají pravomoc monarchů. Jakmile Tarazová přijme rady a doporučení a pak se rozhodne, jsou všechny Sestry zavázány k poslušnosti. „Není čas vytvářet nové problémy!“ řekla Schwangyuová. Bylo jasné, co tím chce říct. Lidé z Rozptylu se vraceli a záměry některých ze Ztracených ohrožovaly Sesterstvo. Ctěné matre! Jak podobné to bylo slovům „Ctihodné matky“. Lucillová se odvážila vypustit pokusný balonek: „Takže ty myslíš, že bychom se měly soustředit na problém těch Ctěných matre z Rozptylu?“ „Soustředit? Pche! Nemají naše schopnosti. Neproka11

zují ani zdravý rozum. A neovládají melanž! A to právě od nás chtějí: naši schopnost zacházet s kořením.“ „Snad,“ souhlasila Lucillová. Tohle nebyla na základě těch nemnoha důkazů ochotna odkývat. „Matka představená Tarazová dala rozumu dovolenou, když se zrovna teď piplá s touhle gholovskou záležitostí,“ pokračovala Schwangyuová. Lucillová mlčela. Projekt ghola rozhodně ťal mezi Sestrami do živého. Možnost, byť vzdálená, že by mohly vytvořit dalšího Kwisatze Haderacha, vyvolala ve všech hněv a strach. Začít si něco s pozůstatky Tyrana, skrytými v červech! To bylo krajně nebezpečné. „Nikdy bychom tohohle gholu neměly vozit na Rakis,“ zamumlala Schwangyuová. „Ať jen spící červi zůstanou ležet.“ Lucillová se znova podívala na dítě – gholu. Obrátil se k zábradlí i k oběma Ctihodným matkám zády, ale něco v jeho postoji naznačovalo, že ví, že se hovoří o něm, a že čeká na jejich reakci. „Nepochybně si uvědomuješ, že jsi sem byla vyslána v době, kdy je ještě příliš mladý,“ podotkla Schwangyuová. „Nikdy jsem ještě neslyšela o hloubkovém vtiskování na někom tak mladém,“ souhlasila Lucillová. Dovolila si zlehka výsměšný tón, protože věděla, že ho Schwangyuová rozpozná a špatně si ho vyloží. Řízené plození a všechny jeho nezbytné doplňky, to byla největší specialita Bene Gesseritu. Využívej lásku, ale vyhýbej se jí, myslí si teď nejspíš Schwangyuová. Analýza Sesterstva zná kořeny lásky. Sestry je prozkoumaly už v poměrně rané fázi vývoje svého společenství, ale nikdy se neodvažovaly tuto znalost předat mimo okruh těch, na které měly vliv. Toleruj lásku, ale chraň se před ní, to bylo základní pravidlo. Měj na mysli, že její základy jsou hluboko v lidských genech, je to bezpečnostní síť, která má zajistit pokračování rodu. Sestry ji používaly, když to bylo nezbytné, vtiskovaly určité jedince (někdy navzájem) pro účely Sesterstva, protože věděly, že takoví pak k němu budou pevně připoutáni podvědomým 12

poutem. Jiní lidé si možná těch pout všimnou a domyslí si důsledky, ale ti připoutaní budou tančit na hudbu, kterou neuslyší. „Nechtěla jsem naznačit, že je chyba ho vtiskovat,“ ozvala se Schwangyuová, která si špatně vyložila mlčení Lucillové. „Děláme to, co je nám přikázáno,“ napomenula ji Lucillová. Ať si to Schwangyuová přebere, jak chce. „Takže ty nemáš nic proti tomu odvézt gholu na Rakis,“ pokračovala Schwangyuová. „Zajímalo by mě, jestli by ti ta tvoje bezpodmínečná poslušnost vydržela, kdybys věděla všechno.“ Lucillová se zhluboka nadechla. Dozví se teď celý účel všech těch gholů Duncana Idaha? „Na Rakis žije dítě, děvče, jmenuje se Sheeana Brughová,“ řekla Schwangyuová. „Dokáže ovládat obří červy.“ Lucillová na sobě nedala znát, že je ve střehu. Obří červy. Ne Šaj-hulúda. Ne Šajtána. Obří červy. Jezdec písku, kterého předpověděl Tyran, se konečně objevil! „Já to neříkám jen tak pro nic za nic,“ upozornila ji Schwangyuová, když Lucillová dál mlčela. To určitě ne, myslela si Lucillová. A nazýváš tu věc jen popisnou nálepkou, ne jménem jejího mystického významu. Obří červy. Ale doopravdy máš na mysli Tyrana, Leta II., jehož nekonečný sen přetrvává jako perla vědomí v každém z těch červů. Nebo se nám to aspoň tvrdí. Schwangyuová pokývla směrem k dítěti dole na trávníku. „Myslíš, že jejich ghola dokáže ovlivnit tu dívku, která ovládá červy?“ Konečně odkládáme slupky, napadlo Lucillovou. Řekla: „Na to nemusím odpovídat.“ „Ty ale jsi opatrná,“ podotkla Schwangyuová. Lucillová se nahrbila a protáhla. Opatrná? To je pravda! Tarazová ji varovala: „Pokud jde o Schwangyuovou, musíš jednat s krajní opatrností, ale rychle. Máme jen velmi krátký časový úsek, ve kterém můžeme uspět.“ Uspět v čem? uvažovala Lucillová. Podívala se úkosem na Schwangyuovou. „Není mi jasné, jak se Tleila13

xanům mohlo podařit zabít jedenáct těch gholů. Jak dokázali proniknout obranou?“ „Teď máme bašára,“ vyhnula se odpovědi Schwangyuová. „Třeba dokáže předejít katastrofě.“ Její tón naznačoval, že tomu nevěří. Matka představená Tarazová řekla: „Jsi vtiskovatelka, Lucillová. Až přijedeš na Gammu, rozpoznáš určité zákonitosti. Ale pro svůj úkol nepotřebuješ znát celý záměr.“ „Pomysli na ty náklady,“ pokračovala Schwangyuová a zamračila se dolů na gholu, který teď seděl na bobku a popotahoval za trsy trávy. Lucillová věděla, že náklady s tím nemají co dělat. Otevřené přiznání neúspěchu bylo mnohem důležitější. Sesterstvo si nesmělo dovolit odhalit svou zranitelnost. Ale fakt, že byla tak brzo povolána vtiskovatelka – ten byl klíčový. Tarazová věděla, že vtiskovatelka to pochopí a že rozpozná část celého plánu. Schwangyuová ukázala kostnatou rukou na dítě, které se zase vrátilo ke své osamělé hře, pobíhalo a válelo se po trávě. „Politika,“ podotkla Schwangyuová. Nebylo pochyb o tom, že základ kacířství té Schwangyuové spočívá v politice Sesterstva. Jak citlivý je ten vnitřní spor, to se dalo soudit z toho, že Schwangyuové bylo svěřeno velení Pevnosti tady na Gammu. Ty, které byly v opozici vůči Tarazové, odmítaly sedět za postranní čarou. Schwangyuová se obrátila a zpříma se podívala na Lucillovou. Už bylo řečeno dost. Už bylo dost i vyslechnuto a rozebráno mozky cvičenými v benegesseritském vědomí. Kapitula vybrala Lucillovou velmi pečlivě. Lucillová cítila podrobně zkoumavý pohled starší ženy, ale odmítla nechat jím ovlivnit to nejvnitřnější vědomí cíle, na které se každá Ctihodná matka může spolehnout v těžkých chvílích. Jen ať si mě pořádně prohlédne. Lucillová se obrátila a prohnula ústa v něžném úsměvu. Pohledem přejela přes střechu protější budovy. Objevil se tam uniformovaný muž ozbrojený těžkým laserpalem. Jednou se podíval na obě Ctihodné matky před sebou a pak se soustředil na dítě dole. 14

„Kdo je to?“ zeptala se Lucillová. „Patrin, bašárův nejvěrnější pobočník. Říká o sobě, že je jen bašárův sluha, ale to by člověk musel být slepý a hluchý, aby tomu věřil.“ Lucillová si muže naproti nim pečlivě prohlédla. Tak to je Patrin. Narodil se na Gammu, říkala Tarazová. Bašár osobně ho pro tento úkol vybral. Byl hubený, světlovlasý a příliš starý na to, aby byl ještě ve vojenské službě – ale ostatně i bašár byl už na odpočinku, když ho povolali, a trval na tom, že Patrin musí jeho povinnosti sdílet. Schwangyuová si všimla, jak Lucillová s nehranou obavou přejíždí pohledem od Patrina ke gholovi. Ano, pokud byl bašár povolán znova do služby, aby chránil Pevnost, musí být ghola v extrémním nebezpečí. Lucillová sebou náhle překvapeně trhla. „Ale… on…“ „Rozkaz Milese Tega,“ jmenovala Schwangyuová bašára. „Všechna ta gholova hra je vlastně trénink. Svaly musejí být připravené na chvíli, kdy mu vrátíme jeho původní já.“ „Ale to, co tam dole dělá, není žádné jednoduché cvičení,“ podotkla Lucillová. Cítila, jak její vlastní svaly soucítí s cviky, na které se dobře pamatovala. „Jediné, co gholovi tajíme, je arkána Sesterstva,“ vysvětlila Schwangyuová. „Prakticky všechny ostatní naše vědomosti může mít.“ Její tón naznačoval, že to považuje za krajně nevhodné. „Nikdo přece nevěří, že z toho gholy se může stát nový Kwisatz Haderach,“ namítla Lucillová. Schwangyuová jen pokrčila rameny. Lucillová stála nehybně a uvažovala. Bylo by možné, že by se ghola mohl změnit v mužskou verzi Ctihodné matky? Mohl by se tenhle Duncan Idaho naučit nahlédnout do svého nitra tak hluboko, jak se toho žádná Ctihodná matka neodváží? Schwangyuová začala mluvit tak tiše, že spíš jen vrčivě a útržkovitě mumlala. „Záměr tohohle projektu… mají nebezpečný plán. Mohly by udělat stejnou chybu…“ Odmlčela se. 15

Ony, pomyslela si Lucillová. Jejich ghola. „Dala bych nevím co za to, abych přesně věděla, jaké postavení v tom zaujímají Rybí mluvčí a Iks,“ řekla Lucillová. „Rybí mluvčí!“ Schwangyuová zavrtěla hlavou nad samotnou myšlenkou na pozůstatky ženské armády, která kdysi sloužila jen Tyranovi. „Ty věří v pravdu a spravedlnost.“ Lucillová přemáhala náhle stažené hrdlo. Schwangyuová právě v podstatě vyhlásila otevřenou opozici. Ale přesto – tady velela ona. Politické pravidlo je jednoduché: Ti, kdo jsou proti projektu, ho musejí sledovat, aby s ním při prvním náznaku potíží mohli skoncovat. Ale tam dole na trávníku byl skutečný ghola Duncan Idaho. Buněčná srovnání i Mluvčí pravdy to potvrdily. Tarazová jí přikázala: „Naučíš ho lásce ve všech jejích podobách.“ „Je tak mladý,“ řekla Lucillová a nespouštěla při tom oči z gholy. „Mladý je,“ kývla Schwangyuová. „Takže předpokládám, že v něm zatím probudíš dětské reakce na mateřskou lásku. Později…“ Schwangyuová pokrčila rameny. Lucillová na sobě nedala znát žádnou citovou reakci. Benegesseriťanka poslouchá. Jsem vtiskovatelka. Takže… Rozkazy Tarazové a specializovaný výcvik vtiskovatelky jasně určovaly budoucí sled událostí. Schwangyuové se Lucillová zeptala: „Je tu někdo, kdo vypadá jako já a mluví mým hlasem. Vtiskuji za ni. Můžu se zeptat, kdo to je?“ „Ne.“ Lucillová mlčela. Nečekala žádné odhalení, ale už nejednou slyšela poznámky, že se až neuvěřitelně podobá vrchní velitelce bezpečnostní služby, Ctihodné matce Darwi Odradové. „Mladá Odradová.“ Lucillová to slyšela při několika různých příležitostech. Jak Lucillová, tak Odradová samozřejmě pocházely z atreidské linie, která byla značně posilována Sioninými potomky. Na tyhle geny neměly Rybí mluvčí žádný monopol! Ale Zděděné vzpomínky Ctihodné matky, dokonce i při své 16

výběrovosti po liniích a přes to, že byly omezeny na ženskou stranu, poskytovaly cenné nápovědi pro celý projekt ghola. Lucillová, která se hodně spoléhala na zkušenosti osobnosti Jessiky, skryté v hloubi pěti tisíc let genetických manipulací Sesterstva, cítila teď z toho zdroje hluboké znepokojení. Bylo v tom něco povědomého. Byla z toho tak intenzivně cítit osudovost zmaru, že Lucillová automaticky začala odříkávat Litanii proti strachu, kterou ji naučili hned, jak byla poprvé zasvěcena do obřadů Sesterstva: „Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.“ Lucillové se vrátil klid. Schwangyuová, která něco z toho vycítila, si dopřála drobné uvolnění. Lucillová není žádný hlupák, žádná zvláštní Ctihodná matka s prázdným titulem a vzděláním sotva tak dostačujícím k tomu, aby mohla v Sesterstvu fungovat bez ztrapnění. Lucillová byla opravdová a některé reakce se před ní nedaly skrýt, dokonce ani reakce jiné Ctihodné matky. No dobře, tak ať zná plný rozsah opozice proti tomuto pošetilému, tomuto nebezpečnému projektu! „Nemyslím, že jejich ghola se živý dostane až na Rakis,“ řekla Schwangyuová. Lucillová to přešla. „Pověz mi něco o jeho přátelích,“ vybídla ji. „Nemá přátele, jen učitele.“ „Kdy se s nimi setkám?“ Oči nespouštěla z protějšího zábradlí, kde se Patrin nečinně opíral o nízký sloup, laserpal v pohotovosti. Lucillová si s náhlým šokem uvědomila, že Patrin se dívá na ni. Patrin byl vzkaz od bašára! Schwangyuová to zjevně viděla a pochopila také. Hlídáme ho! „Předpokládám, že především stojíš o setkání s Milesem Tegem,“ podotkla. „Mimo jiné.“ 17

„Nechceš se nejdřív seznámit s gholou?“ „Už jsem se s ním seznámila.“ Lucillová kývla k uzavřenému dvoru, kde dítě už zase stálo skoro nehybně a dívalo se na ně. „Je přemýšlivý.“ „O těch ostatních mám jen hlášení,“ odpověděla Schwangyuová, „ale vypadá to, že tenhle je z celé té série nejpřemýšlivější.“ Lucillová potlačila zachvění, které jí projelo, když si uvědomila, jaká připravenost k násilné opozici ze slov a postoje druhé Ctihodné matky čiší. Ani jednou nenaznačila, že to dítě dole je taky člověk. Zatímco o tom Lucillová uvažovala, nebe se zatáhlo, jak tomu tady v tuto dobu často bývalo. Přes hradby Pevnosti zavál studený vítr a zatočil se ve dvoře. Dítě se obrátilo a začalo zase cvičit, aby se zvýšenou činností zahřálo. „Kam chodí, když chce být sám?“ zeptala se Lucillová. „Většinou do svého pokoje. Pokusil se o pár nebezpečných kousků, ale od toho jsme ho odradily.“ „Musí nás hodně nenávidět.“ „Tím jsem si jistá.“ „S tím se budu muset vypořádat přímo.“ „Jistě, vtiskovatelka přece nemůže pochybovat o své schopnosti překonat nenávist.“ „Myslela jsem na Geasovou,“ pohlédla Lucillová vědoucně na Schwangyuovou. „Ohromuje mě, že jsi připustila, aby Geasová udělala takovou chybu.“ „Nezasahuji do normálního průběhu učení toho gholy. Pokud se stane, že některý z jeho učitelů si k dítěti vytvoří skutečnou náklonnost, není to můj problém.“ „Atraktivní dítě,“ podotkla Lucillová. Ještě chvíli stály a dívaly se, jak ghola Duncan Idaho pokračuje ve své tréninkové hře. Obě Ctihodné matky krátce vzpomenuly na Geasovou, jednu z prvních učitelek, které sem byly přivezeny pro projekt ghola. Postoj Schwangyuové byl zřejmý: Ten neúspěch Geasové nám seslala sama Prozřetelnost. Lucillová si pomyslela jen: Schwangyuová a Geasová můj úkol zkomplikovaly. Ani jedna z žen nezauvažovala o tom, jak tyto myšlenky prokázaly, komu a čemu jsou věrné ony samy. 18

Když tak Lucillová sledovala dítě na dvoře, začala nově oceňovat to, čeho doopravdy dosáhl Tyran Božský imperátor Leto II. Používal tento typ gholy po nesčetné generace – asi tři a půl tisíce let, jednoho po druhém. A Božský imperátor Leto II. nebyl žádná obyčejná přírodní síla. Byl to ten největší moloch v lidské historii, který převálcoval všechno: společenské systémy, přirozené i nepřirozené nenávisti, vládní formy, rituály (jak tabu, tak nařízené), náboženství vlažná i náboženství fanatická. Drtivá váha Tyranova průchodu nenechala nedotčeno nic, dokonce ani Bene Gesserit. Leto II. tomu říkal „Zlatá stezka“ a tento typ gholy – tento Duncan Idaho, který tu teď byl před ní – byl významnou postavou té cesty. Lucillová studovala benegesseritské zprávy, patrně nejlepší ve vesmíru. Dokonce i dnes na většině starých imperiálních planet novomanželé vylévali dlaněmi vodu na východ a na západ a vyslovovali místní verzi slov: „Kéž se nám skrze tuto oběť vrátí Tvé požehnání, Bože Nekonečné moci a Nekonečné milosti.“ Vynucovat takovou poslušnost bylo kdysi úkolem Rybích mluvčích a jejich ochočených kněží. Ale rituál si vytvořil vlastní sílu a stal se sám přesvědčivým popudem. I ti nejvíc pochybující věřící říkali: „No, uškodit to nemůže.“ To byl úspěch, který i ty nejlepší náboženské projektantky z benegesseritské missionarie protectivy mohly jen s trpkým úžasem obdivovat. Tyran překonal i ty nejlepší z Bene Gesseritu. A tisíc pět set let po Tyranově smrti nemělo Sesterstvo stále ještě dost sil, aby rozťalo centrální uzel toho děsivého úspěchu. „Kdo je zodpovědný za náboženskou výchovu toho dítěte?“ zeptala se Lucillová. „Nikdo,“ odpověděla Schwangyuová. „S tím se namáhat nemusíme. Až ho probudíme k původním vzpomínkám, bude mít svoje vlastní představy. A až s těmi si pak nějak poradíme, když budeme muset.“ Chlapec pod nimi ukončil předepsanou dobu tréninku. Bez jediného dalšího pohledu na přihlížející u zábradlí vešel z uzavřeného dvora do širokých dveří na19

levo. I Patrin opustil svou strážní pozici, aniž by se na Ctihodné matky podíval. „Nenech se zmást Tegovými lidmi,“ varovala Schwangyuová. „Mají oči i vzadu. Tegova matka byla jedna z nás, jak jistě víš. A on toho gholu učí věci, které by bylo lépe nesdílet!“

Výbuchy jsou také zhuštěním času. Pozorovatelné změny v přirozeném vesmíru jsou všechny z určitého pohledu výbušné; jinak byste si jich nevšimli. Hladká spojitost změny, pokud je dostatečně zpomalena, zůstane nepovšimnuta pozorovateli, kteří mají příliš krátké časové rozpětí pozornosti. Proto, pravím vám, jsem viděl změny, které byste nikdy nezaznamenali. LETO II. Žena, stojící v ranním světle Kapitulní planety na druhé straně stolu proti Ctihodné matce představené Almě Mavis Tarazové, byla vysoká a štíhlá. Dlouhá aba, jež ji zahalovala do třpytné černi od ramen po podlahu, nedokázala úplně zakrýt grácii, kterou její tělo vyjadřovalo každým pohybem. Tarazová se ve svém židlopsu naklonila vpřed a prolétla očima záznam, který se ve zhuštěných benegesseritských piktogramech promítal nad desku stolu tak, že ho viděla jen ona. „Darwi Odradová,“ identifikoval displej stojící ženu, pak následoval základní životopis, který Tarazová už beztak do detailů znala. Displej sloužil několika účelům – poskytoval Matce představené spolehlivou připomínku; dovoloval jí tu a tam udělat pauzu, když si potřebovala něco rozmyslet, zatímco předstírala, že čte záznamy; a byl to také konečný argument pro případ, že by z tohoto rozhovoru vzešlo něco negativního. Odradová porodila pro Bene Gesserit devatenáct dětí, všimla si Tarazová mezi informacemi, které jí projíždě20

ly před očima. Každé dítě mělo jiného otce. Na tom nebylo nic neobvyklého, ale ani ten nejpátravější zrak by neodhalil žádné známky toho, že by tato základní služba poskytnutá Sesterstvu nějak přidala jejímu tělu na objemu. V její tváři byla přirozená povýšenost – to bylo tím nosem a hranatými tvářemi. Všechny rysy jako by směřovaly dolů k úzké bradě. Její ústa byla ale plná a slibovala vášeň, kterou Odradová dobře ovládala. Na atreidské geny se dá vždycky spolehnout, pomyslela si Tarazová. Za Odradovou se zatřepetala záclona a ona se po ní ohlédla. Bylo to v ranním pokoji Tarazové, v malé a elegantní místnosti zařízené v různých odstínech zelené. Jen jasná běloba židlopsa odlišovala Tarazovou od pozadí. Klenutá okna vedla na východ do zahrady a na trávník, v pozadí byly vidět zasněžené hory Kapitulní planety. Tarazová nezvedla ani hlavu, když řekla: „Potěšilo mě, že jste ty i Lucillová přijaly tohle pověření. Značně to usnadní můj úkol.“ „S tou Lucillovou bych se byla ráda setkala,“ podotkla Odradová a dívala se přitom shora na temeno hlavy Tarazové. Měla měkký kontraalt. Tarazová si odkašlala. „Není třeba. Lucillová je jedna z našich nejlepších vtiskovatelek. Obě jste samozřejmě dostaly stejné liberální kondicionování, aby vás na to připravilo.“ V lhostejném tónu Tarazové bylo něco skoro urážlivého a jen fakt, že se už tak dlouho znaly, pomohl Odradové zahnat okamžitou nechuť. Částečně ji vyvolal ten výraz „liberální“, uvědomila si. Předkové Atreidů se při tom slově bouřili. Zdálo se, jako by její nashromážděné ženské paměti nadskočily při představě neuvědomělých předpokladů a neprozkoumaných předsudků, které se s tou představou pojily. „Jen liberálové doopravdy přemýšlejí. Jen liberálové jsou intelektuálové. Jen liberálové chápou potřeby ostatních.“ Kolik zla se skrývá za tím slovem! pomyslela si Odra21

dová. Kolik utajeného sobectví, které se chce cítit nadřazeno. Odradová si připomněla, že Tarazová, i přes ten lhostejně urážlivý tón, použila to slovo jen v katolickém smyslu: Všeobecné vzdělání Lucillové bylo pečlivě přizpůsobeno tak, aby se shodovalo s tím, které měla Odradová. Tarazová se opřela v pohodlnější pozici, ale pořád věnovala pozornost displeji před sebou. Světlo z východního okna jí padalo přímo do tváře, takže pod nosem a pod bradou jí zůstaly stíny. Byla to drobná žena, jen o něco málo starší než Odradová, a zachovala si hodně z té krásy, která z ní činila nejspolehlivější ploditelku v nesnadných případech otců. Obličej měl tvar dlouhého oválu s měkkými křivkami tváří. Černé vlasy měla hladce sčesané z vysokého čela s výrazným vrcholkem. Při řeči otvírala jen minimálně ústa: vynikající kontrola pohybů. Kdo ji viděl, obvykle se nejvíc soustředil na oči, na ty přitažlivé modromodré oči. Celkovým výsledkem byla příjemná maska, která jen velmi málo vypovídala o jejích skutečných pocitech. Odradová tu pózu, kterou teď zaujímala Matka představená, dobře znala. Za chvíli si Tarazová začne něco mumlat pro sebe. A jako by ta myšlenka byla narážkou, Tarazová si něco zamumlala. Matka představená přemýšlela, zatímco očima velmi pozorně sledovala životopisná data. Její pozornost zaměstnávalo mnoho věcí. To bylo pro Odradovou uklidňující. Tarazová nevěřila, že existuje nějaká dobrá síla chránící lidstvo. V jejím vesmíru všechno začínalo a končilo misionarií protectivou a záměry Sesterstva. Všechno, co těmto záměrům sloužilo, dokonce i machinace dávno mrtvého Tyrana, mohlo být považováno za dobré. Všechno ostatní bylo zlé. Cizím vpádům z Rozptylu – zvlášť těm vracejícím se ženám, které si říkaly „Ctěné matre“ – se nedalo věřit. Jen vlastní lidé, dokonce i ty Ctihodné matky, které Tarazové odporovaly v Radě, byly zdrojem síly Bene Gesseritu, tím jediným, kterému se dalo věřit. 22

Tarazová stále ještě nevzhlédla, když pokračovala. „Víš, že když porovnáš ta tisíciletí před Tyranem s těmi po jeho smrti, přímo fenomenálně se snížil počet velkých konfliktů. Od dob Tyrana poklesl počet takových konfliktů na necelá dvě procenta předchozího množství.“ „Pokud víme,“ podotkla Odradová. Tarazová střelila pohledem nahoru a zase zpátky. „Cože?“ „Nemůžeme nijak zjistit, kolik válek se vybojovalo mimo náš obzor. Máš snad statistiku od lidí z Rozptylu?“ „Samozřejmě že ne!“ „Takže chceš říct, že nás Leto ochočil,“ pokračovala Odradová. „Když tomu tak chceš říkat…“ Tarazová si označila něco, co viděla na displeji. „Nemělo by trochu uznání patřit taky našemu milovanému bašárovi Milesi Tegovi?“ zeptala se Odradová. „Nebo jeho talentovaným předchůdcům?“ „Ty lidi vybíráme my,“ podotkla Tarazová. „V každém případě nechápu, co má tahle diskuse o válkách společného s naším současným problémem?“ zeptala se Odradová. „Jsou lidé, kteří jsou přesvědčení, že se situace může zvrátit k časům před Tyranem a že to bude moc ošklivý výbuch.“ „Ano?“ Odradová stiskla rty. „Několik skupin mezi vracejícími se Ztracenými prodává zbraně každému, kdo chce nebo může kupovat.“ „Přesněji?“ zeptala se Odradová. „Velmi moderní zbraně proudí na Gammu a není taky pochyb o tom, že Tleilaxané si dělají zásoby těch nejhorších typů.“ Tarazová se narovnala a zamnula si spánky. Promluvila tichým, skoro přemítavým hlasem: „Myslíme si, že děláme ta nejzávažnější rozhodnutí a na základě těch nejvyšších principů.“ I tohle už Odradová znala. Řekla: „Pochybuje snad Matka představená o správnosti Bene Gesseritu?“ 23

„Jestli pochybuji? Ne, ne. Ale pociťuji jistou bezmocnost. Celý život pracujeme na těchto vznešených cílech, a co nakonec zjistíme? Zjistíme, že mnoho z těch věcí, kterým jsme zasvětily celý život, vzniklo z malicherných rozhodnutí. Jejich původ se dá vystopovat k touze po osobním pohodlí nebo výhodách a nemají nic společného s našimi vysokými ideály. To, co je opravdu v sázce, je nakonec jen nějaká obyčejná dohoda, uspokojující potřeby těch, kdo mohou rozhodovat.“ „Už jsem slyšela, jak tomu říkáš politická nezbytnost,“ podotkla Odradová. Tarazová promluvila se značným sebeovládáním, zatímco pohledem se vrátila k displeji před sebou. „Když začneme svoje úsudky institucionalizovat, bude to bezpečný způsob, jak Bene Gesserit zničit.“ „V mém životopise malicherná rozhodnutí nenajdeš,“ řekla Odradová. „Hledám zdroje slabosti, skuliny.“ „Ani ty nenajdeš.“ Tarazová skryla úsměv. Tuhle egocentrickou poznámku poznala: Odradová tak svým způsobem popichovala Matku představenou. Odradová uměla velmi dobře předstírat netrpělivost, zatímco ve skutečnosti se nořila do bezčasého toku trpělivosti. Když Tarazová neskočila na vějičku, Odradová se vrátila ke klidnému vyčkávání – lehký dech, klidná mysl. Trpělivost přišla, aniž by na to musela myslet. Sesterstvo ji dávno naučilo, jak rozdělit minulost a přítomnost do dvou souběžných proudů. Zatímco sledovala své bezprostřední okolí, mohla vybírat střípky své minulosti a prožívat je, jako by plynuly po obrazovce překrývající přítomnost. Práce paměti, pomyslela si Odradová. Nezbytné věci, které bylo třeba vytáhnout a uložit k odpočinku. Odstranit bariéry. Když všechno ostatní vybledlo, bylo tu pořád její spletité dětství. Byla doba, kdy Odradová žila jako většina dětí: V domě s mužem a ženou, kteří, i když nebyli jejími rodiči, rozhodně se jako rodiče chovali. Všechny ostatní děti, 24

které tehdy znala, byly ve stejné situaci. Měly táty a mámy. Občas mimo domov pracoval jen táta. Občas chodila do práce jen máma. V případě Odradové zůstávala žena doma a v pracovní době nehlídala Odradovou žádná chůva. Mnohem později se Odradová dozvěděla, že její skutečná matka zaplatila velkou sumu peněz, aby to tak zařídila pro svou holčičku, která tu byla ukryta všem na očích. „Schovala tě u nás, protože tě měla ráda,“ vysvětlila žena Odradové, když byla dost velká, aby to pochopila. „Proto nesmíš nikdy nikomu říct, že nejsme tvoji opravdoví rodiče.“ Odradová se později dozvěděla, že láska s tím nemá nic společného. Ctihodné matky nejednají z tak světských pohnutek. A skutečná matka Odradové byla benegesseritská Sestra. To všechno bylo Odradové odhaleno podle původního plánu. Především jméno: Odradová. Darwi jí říkali vždycky, když ten, kdo ji oslovoval, nechtěl být roztomilý ani se nezlobil. Mladí kamarádi si to přirozeně zkrátili na Dar. Ovšem všechno neproběhlo podle původního plánu. Odradová si vzpomínala na úzkou postel v místnosti, rozveselené obrázky zvířat a fantastických krajin na pastelově modrých stěnách. Bílé záclony na okně povlávaly v jarním a letním větříku. Odradová si vzpomínala, jak na té úzké posteli poskakovala – to byla báječná, šťastná hra: Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Spousta smíchu. Uprostřed skoku ji zachytily paže a přitiskly ji k sobě. Byly to mužské paže, kulatý obličej s malým knírkem, který ji tak lechtal, až se rozhihňala. Postel při skákání narážela do zdi a zanechávala na ní dolíky. Odradová si teď tu vzpomínku přehrávala a nechtělo se jí odhodit ji do studny racionality. Dolíky na zdi. Znamení smíchu a radosti. Jak byly malé – na to, kolik toho představovaly. Je to zvláštní, jak v poslední době stále častěji myslí na tátu. Všechny ty vzpomínky nebyly šťastné. Byly doby, kdy byl smutný a rozzlobený a varoval mámu, aby se 25

„moc nevázala“. Na jeho tváři se zračilo mnoho zklamání. Když byl v téhle hněvivé náladě, místo mluvení spíš štěkal. Máma pak chodila tiše a oči měla plné obav. Odradová vycítila ten strach a obavy a neměla toho muže ráda. Žena nejlíp věděla, jak si s ním poradit. Políbila ho na krk, pohladila ho po tváři a šeptala mu do ucha. Ty dávné „přirozené“ city daly benegesseritským proktorkám-analytičkám hodně práce, než je vymýtily. Ale ještě teď z nich něco zbývalo, něco, co bylo třeba najít a odhodit. Dokonce ještě dnes Odradová věděla, že to všechno není pryč. Když Odradová viděla, jak pečlivě studuje Tarazová biografické záznamy, napadlo ji, jestli právě to není ta slabina, kterou v ní Matka představená vidí. Přece už musejí vědět, že si s city z těch starých časů dokážu poradit. Bylo to všechno tak dávno. Ale musela připustit, že vzpomínka na toho muže a ženu v ní pořád ještě zbyla, zakořeněná takovou silou, že možná nikdy nevymizí docela. Zvlášť vzpomínka na mámu. Ctihodná matka, která Odradovou porodila v těžké situaci, ji do toho úkrytu na Gammu poslala z důvodů, které teď Odradová docela dobře chápala. Odradová vůči ní nechovala žádnou zášť. Bylo to nutné pro přežití jich obou. Problém vznikl z faktu, že nevlastní matka dala Odradové to, co obvykle matky svým dětem dávají, to, čemu Sesterstvo tak nedůvěřuje – lásku. Když přišly Ctihodné matky, nevlastní matka nebojovala proti tomu, aby jí její dítě odvedly. Dvě Ctihodné matky přišly s celým týmem proktorů – mužů i žen. Ještě dlouho potom Odradová chápala, jak důležitý ten bolestný okamžik byl. Žena v hloubi srdce od počátku věděla, že den rozloučení jednou přijde. Byla to jen otázka času. Ale když se ze dnů staly roky – skoro šest standardních roků – odvážila se doufat. Pak přišly Ctihodné matky se svými svalnatými průvodci. Čekaly jen, až byla situace bezpečná, až si byly úplně jisté, že žádný lovec neví, že tohle je Benegesseriťanka – plánovaný atreidský potomek. 26

Odradová viděla, jak nevlastní matka dostala velkou sumu peněz. Hodila je na podlahu. Ale neprotestovala ani slovem. Všichni dospělí věděli, kdo je tu mocnější. Když Odradová přivolala tehdejší zhuštěné city, pořád viděla, jak se ta žena odvlekla k židli u okna, odkud bylo vidět na ulici, pak se objala pažemi, jako by jí byla zima, a začala se houpat – dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Nevydala ani hlásku. Ctihodné matky použily Hlas a značnou dávku úskoků plus kouř omamných bylin a svou impozantní přítomnost, aby přivábily Odradovou do čekajícího vozu. „Bude to jen na chvíli. Poslala nás tvoje skutečná matka.“ Odradová vycítila lež, ale hnala ji zvědavost. Moje skutečná matka! Naposledy tu ženu, jedinou matku, kterou znala, viděla jako obraz v okně, jak se houpe tam a zpátky se zdrceným výrazem ve tváři a objímá se, jako by jí byla zima. Později, když Odradová řekla něco o návratu k té ženě, byl tento vzpomínkový obraz začleněn do základní benegesseritské lekce. „Láska vede k zoufalství. Láska je velmi stará síla, která ve své době posloužila svému účelu, ale dnes už není pro přežití druhu nezbytná. Nezapomeň na chybu, kterou ta žena udělala, a na její bolest.“ Až do nějakých patnácti šestnácti let si to Odradová kompenzovala sněním. Jednou se opravdu vrátí, až bude hotová Ctihodná matka. Vrátí se a najde tu milující ženu, najde ji, i když pro ni neměla žádná jména kromě „máma“ a „Sibia“. Odradová si vzpomínala na smích dospělých přátel, kteří tu ženu oslovovali „Sibia“. Máma Sibia. Sestry ovšem ty sny vysledovaly a objevily i jejich zdroj. I to pak bylo zapojeno do výchovy. „Denní snění je první známka toho, čemu říkáme simulproud. Je to základní nástroj racionálního myšlení. Můžeš si jím vyčistit mysl, aby lépe uvažovala.“ Simulproud. 27

Odradová se soustředila na Tarazovou, sedící u stolu v ranním pokoji. Trauma z dětství muselo být pečlivě včleněno na vhodně rekonstruované místo v paměti. To všechno se odehrálo daleko na Gammu, na planetě, kterou přestavěli lidé z Danu v dobách Hladomoru a Rozptylu. Lidé z Danu – tenkrát ještě Caladanu. Odradová se pevně chopila svého racionálního myšlení a použila přitom Zděděných vzpomínek, které se jí vlily do vědomí během melanžové agonie, kdy se skutečně stala řádnou Ctihodnou matkou. Simulproud… filtr vědomí… Zděděné vzpomínky. Jaké mocné nástroje jí Sesterstvo dalo. Jak nebezpečné nástroje. Všechny ty jiné životy spočívaly hned za oponou vědomí jako nástroje k přežití, ne způsob, jak uspokojit běžnou zvědavost. Tarazová promluvila – citovala z materiálu, který jí přejížděl před očima. „Příliš se noříš do Zděděných vzpomínek. To odčerpává energii, kterou je lepší si uchovat.“ Modromodré oči Matky představené pronikavě pohlédly vzhůru na Odradovou. „Někdy dospěješ až na samou hranici toho, co tělo ještě snese. To může vést k tvé předčasné smrti.“ „Jsem s kořením opatrná, Matko.“ „A máš proč! Tělo snese jen určité množství melanže a jen určité množství takových výprav do minula!“ „Objevila jsi nějakou mou slabinu?“ zeptala se Odradová. „Gammu!“ Bylo to jen jedno slovo, ale vydalo za celý proslov. Odradová věděla, o čem je řeč. Nevyhnutelné trauma těch ztracených let na Gammu. Ty ji rozptylovaly, ty bylo potřeba vykořenit a učinit racionálně přijatelnými. „Ale posíláš mě na Rakis,“ podotkla Odradová. „A hleď, ať nezapomínáš na aforismy o umírněnosti. Pamatuj, kdo jsi!“ Tarazová se znova sklonila ke svému displeji. Jsem Odradová, pomyslela si Odradová. V benegesseritských školách se obvykle na křestní jména zapomínalo a učitelé všem říkali příjmeními. 28

I blízcí přátelé ten zvyk přejímali. Brzo se naučili, že sdílet s někým tajemství křestního jména je starý způsob, jak někoho polapit v síti citů. Tarazová, o tři ročníky výš než Odradová, byla určena, aby „tu mladší táhla“ – bylo to záměrné spojení vybrané pozornými učitelkami. „Táhnout“ někoho znamenalo trochu ho komandovat, ale také to zahrnovalo výuku některých základních věcí, u nichž bylo vhodnější, aby je předal někdo, jehož postavení se blížilo přátelství. Tarazová, která měla přístup k soukromým záznamům své svěřenky, začala mladší dívce říkat „Dar“. Odradová na to reagovala tím, že Tarazovou začala oslovovat „Tar“. Ta dvě jména se k sobě hodila – Dar a Tar. I potom, co je Ctihodné matky zaslechly a napomenuly, občas se spletly a oslovily se tak, třeba jen z legrace. Odradová teď pohlédla na Tarazovou a řekla: „Dar a Tar.“ Tarazové to v koutcích zaškubalo úsměvem. „Co je v mých záznamech jiného než to, co už dávno znáš?“ zeptala se Odradová. Tarazová se napřímila a čekala, až se židlopes přizpůsobí její nové poloze. Položila sepjaté ruce na desku stolu a vzhlédla k mladší ženě. Není vlastně o tolik mladší, napadlo Tarazovou. Od školních dob ale Tarazová uvažovala o Odradové jako o osobě z jiné, mladší generace – tu propast nedokázala vyplnit ani dlouhá léta, která mezitím uplynula. „Základní opatrnost, Dar,“ řekla Tarazová. „Tenhle projekt začal už dávno,“ podotkla Odradová. „Ale tvoje úloha v něm začíná právě teď. A pouštíme se do takového začátku, o jaký se nikdy nikdo nepokusil.“ „Dozvím se teď celý plán pro toho gholu?“ „Ne.“ Nic víc. Všechny náznaky debaty na vysoké úrovni a „potřeby vědět“ smetlo ze stolu jediné slovo. Ale Odradová to chápala. Existovala určitá organizační struktura, založená původní Kapitulou Bene Gesseritu, kte29

rá jen s malými změnami přetrvala tisíciletí. Jednotlivé úseky Bene Gesseritu byly odděleny pevnými horizontálními i vertikálními bariérami, rozděleny do izolovaných skupin, které se sbíhaly pod jediné velení jen tady na špici. Povinnosti (rozuměj: přidělené role) se plnily v rámci jednotlivých buněk. Aktivní účastnice v jedné buňce neznaly své současnice z jiných paralelních buněk. Ale já vím, že Ctihodná matka Lucillová je v paralelní buňce, pomyslela si Odradová. To je logická odpověď. Chápala, proč je to nutné. Byl to starý plán převzatý od dávných tajných revolučních společností. Benegesseriťanky v sobě vždycky viděly permanentní revolucionářky. Byla to revoluce, která se zpomalila jen v době Tyrana Leta II. Zpomalila se, ale nebyla odvrácena ani zastavena, připomněla si Odradová. „V tom, co máš udělat,“ řekla Tarazová, „cítíš nějaké bezprostřední nebezpečí pro Sesterstvo?“ To byla jedna z těch podivných otázek, na něž se Odradová naučila odpovídat pomocí bezeslovného instinktu, který pak bylo možno formulovat do slov. Rychle řekla: „Když nebudeme jednat, bude to horší.“ „Usoudily jsme, že v tom nebezpečí bude,“ pokračovala Tarazová. Mluvila suchým, neosobním hlasem. Tarazová nerada využívala tohoto nadání Odradové. Mladší žena měla předzvěstný instinkt, kterým dokázala vycítit nebezpečí pro Sesterstvo. Samozřejmě to bylo vlivem její genetické linie – Atreidů s jejich nebezpečným nadáním. V genetickém záznamu Odradové byla zvláštní poznámka: „Pečlivě prozkoumat všechny potomky.“ Dva z potomků byli tiše usmrceni. Neměla jsem to její nadání vyvolávat, ani na okamžik, myslela si Tarazová. Ale pokušení někdy bylo hodně velké. Tarazová zavřela projektor na svém stole a při řeči se dívala na prázdnou plochu. „I když najdeš dokonalého partnera, nesmíš plodit bez povolení, až budeš pryč.“ 30