Copyright © Robert Orr, 2013 Foreword copyright © Royce Tennant, 2013 A erword copyright © Vern Stenlund, 2013 Dopis A. A. Gilchrista je použit s laskavým svolením Gilchristovy rodiny. Translation © Richard Janda, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7462-570-1
BOBBY ORR JOTA /2014
ORR
MŮJ PŘÍBĚH
Kapitola 1
PARRY SOUND
M
ohlo být půl osmé, možná tři čtvrtě, pokud mne máma nechala spát o trochu déle. Pak řekla: „Bobby, je čas vstávat.“ A den začal. Většina dnů v tehdejším domě Orrových začínala stejně. Táta vstal brzy a vyrazil do práce do továrny CIL. Máma pro nás měla nachystanou snídani, nebo jsme si ji dělali sami. A pak hurá do školy. Do základní školy Victory Elementary jsme chodili pěšky, protože nás neměl kdo vozit a školní autobus u nás nejezdil. Byla to slušná štreka, ať jsme šli přímo po Bowes Street, nebo si to zkrátili přes les. V zimě, když napadlo spoustu sněhu, jsme se obvykle drželi chodníku. Tu cestu jsem šel tolikrát, že bych trefil se zavázanýma očima pravděpodobně i dnes. A mohl jsem je mít zavázané i tehdy. Pořád jsem se někde zastavoval, jako každé jiné dítě jsem nevydržel na jednom místě. Pokud jsem nešel do školy, tak jsem šel k vodě. V našem městečku jsme pořád měli co dělat. Za teplého počasí, po škole nebo o víkendu, jsem nikdy nevynechal možnost jít si zarybařit k řece přes ulici přímo naproti našemu domu. Sklouzl jsem z náspu a za chvíli nahazoval s představou, že pod hladinou čeká obrovitá ryba, která se do té návnady zakousne. Někdy jsem tam pobyl jen pár minut, ale vždycky jsem si tím spravil náladu.
20
ORR: MŮJ PŘÍBĚH
Škola mi sice nevadila, ale rybaření jsem miloval. Zvláštní, co si člověk zapamatuje z dětství. Z hodin zeměpisu mi toho v hlavě moc neuvízlo, ale dodnes si jasně pamatuji ten pocit, když jsem seděl na břehu řeky Seguin a netrpělivě čekal, co z ní vytáhnu. Láska k rybaření mi vydržela celý život. Když jsem za dlouhých zimních měsíců seděl v lavici, s utíkajícím časem mou pozornost stále více přitahovaly velké hodiny na stěně. Nemohl jsem se dočkat, až bude zvonit a já vyběhnu ze školy ven. Pak už netrvalo dlouho, měl jsem obuté brusle a život mi přišel skvělý — dokud bylo dost světla, abychom viděli puk. Můj každodenní život v dětství byl poměrně jednoduchý. Bez ohledu na roční období mne to vždy táhlo k vodě; buď hrát hokej, nebo lovit ryby.
P
řemýšlíte–li o tom, kde jste se v tomto světě ocitli, musíte nejprve pochopit, odkud pocházíte. Přirovnal bych to k rámování opečovávané fotografie. Místo, kde to pro každého z nás celé začalo, kde jsme se narodili a vyrůstali, bylo dějištěm mnoha událostí, které všechno ostatní zasazují do souvislostí. Mým domovem bylo městečko Parry Sound v kanadské provincii Ontario, usazené na pobřeží zátoky Georgian Bay. Takových městeček byste tehdy našli v celé Kanadě spoustu — bezpečných a klidných míst, skvělých pro děti. Parry Sound leží pár hodin cesty severně od Toronta, dost daleko na sever, aby mělo hodně lesů a vody, kde si děti můžou hrát. Bývalo to typické maloměsto. Za mého dětství mělo okolo pěti tisíc stálých obyvatel od podzimu do jara, ale v červenci a srpnu se tento počet zdesetinásobil díky chatařům a turistům. Blízká jezera, kanály a třicet tisíc ostrůvků lemujících pobřeží Georgian Bay představovaly neodolatelné lákadlo. I přes každoroční invazi výletníků tvořili místní obyvatelé soudržnou komunitu, kde každý znal děti druhých a dohlížel na ně. Když se člověk dostal do maléru, rychle se to rozneslo a zakrátko o tom problému věděli jeho rodiče či sourozenci. Všichni jsme tak již v dětství pochopili, že pokud nechceme,
PARRY SOUND
21
aby si o nás povídalo celé město, nesmíme se dostat do žádného maléru. Vůbec mě nepřekvapuje, že můj dědeček Robert Orr, imigrant z irského města Ballymena, si vybral právě Parry Sound. Našel zde svéráznou malou komunitu, v mnoha ohledech podobnou irským městečkům, a potkal tu mou babičku Elsie. Můj otec Doug se jim narodil jako třetí dítě. Když si v roce 1943 vzal mou matku Arvu Steeleovou, rozhodli se pokračovat v rodinné tradici a usadit se v Parry Sound. Měli celkem pět dětí: Patricii, Ronnieho, mě, Penny a Douga mladšího. Na život v domě na Tower Hill si vzpomínám jen mlhavě, nejjasněji pak na černobílý televizor v obývacím pokoji. Bylo to v padesátých letech, takže výběr programů jsme měli hodně omezený. Dodnes nás vidím, jak večer sedíme na zemi a dychtivě sledujeme monoskop, dokud není čas jít spát. Z toho si lze snadno odvodit, že zabavit Orrovic děti nevyžadovalo nijak velké úsilí. Nejvíce vzpomínek na domov a rodinu se však váže ke starému domu na Great North Road 24. Vždy byl plný členů rodiny i přátel, a když jsem o mnoho let později zakládal svou firmu, pojmenoval jsem ji Great North Road na počest toho místa, které kdysi dávno formovalo můj život. Při vjezdu do Parry Sound z prudkého kopce na Bowes Street leží Great North Road po levé straně, kousek před mostem, který vede do centra. Ulice se klikatí podél řeky Seguin. Náš dům stával na vzdálenější straně ulice od vody, pár domů od mostu. V žádném případě se nejednalo o nějaký palác. Podlahy nebyly zrovna vodorovné, takže cokoli, co člověk položil na zem, za chvíli skončilo na opačné straně místnosti. Má starší sestra Patricie musela jednou zůstat doma, protože byla nemocná, a když jsem ji přišel zkontrolovat, řešila neobvyklý problém. Matka dala k posteli kbelík pro případ, že by se jí udělalo špatně. Kvůli sklonu podlahy však kbelík pomalu sklouzával dál a dál od postele. Chudák Patricie tak musela co chvíli vylézt zpod peřiny a přitáhnout si ho zpátky. Můj příspěvek k péči o nemocnou
22
ORR: MŮJ PŘÍBĚH
sestru spočíval v tom, že jsem ten kbelík zajistil těžkou knihou, aby zůstal na místě. Vzpomínám si, jaká hrozná zima bývala v domě během dlouhých ontarijských zim. Když jsme chtěli sledovat televizi, museli jsme se navléct, jako bychom šli ven. V době, kdy jsme žili na Great North Road, byly programové možnosti už mnohem zajímavější než jen monoskop, takže zůstat v teple nabylo na významu. Měli jsme velký obývací pokoj, ale všichni pohromadě jsme v něm seděli jediný den v roce — na Štědrý den. Neměli jsme prostě tolik peněz, abychom ho po celou zimu vytápěli. Některé části domu se nevytápěly vůbec a byly hodně studené. Doslova v nich mrzlo. Za nejchladnějších dnů se dělala námraza na vypínačích, takže než jsme mohli rozsvítit, museli jsme z nich seškrábat led. Když pak zima přešla do jara, nastal menší problém. Dům byl přistavený k žulové skále, po níž s příchodem teplejšího jarního počasí stékal tající sníh a led a pak kuchyňskými dveřmi přímo do domu. Táta si možná říkal, že ten problém nestojí za námahu, já si ale pamatuji, jak nám rok co rok tekla voda do kuchyně. Tento starý dům rozhodně nešlo označit za pěkný. Po letech, když jsem už byl známý, u domu zastavil jeden pán se synem, aby mě pozdravili. Klučina se na náš dům zadíval, pak se nahnul ke svému otci a zašeptal mu do ucha (dost hlasitě, abych to slyšel): „Bobby Orr fakt žije tady?“ Prostě žádný palác, ale byl to náš domov a my nic jiného nepotřebovali. Ten dům ovlivnil i to, jak jsem se učil hrát hokej. Byl jsem jím posedlý, stejně jako ostatní kluci v okolí, a pořád jsem hledal způsoby, jak se zlepšovat. Každý hokejista asi začínal tím, že střílel puky do garážových vrat. K naší garáži ale nevedla žádná příjezdová cesta, tak jsem otevřel vrata a střílel puky dovnitř. Zadní stěnu garáže tvořila ta žulová skála, po níž nám stékala každé jaro voda do kuchyně (nikdo nepovažoval za nutné postavit před tu skálu zeď). Za mladými hokejisty většinou zůstává stopa zkázy, já však mohu s jistotou říci, že navzdory tisícům odpálených puků jsem do té skály neudělal ani jeden důlek.
PARRY SOUND
23
Používal jsem zatížené puky, které jsem si sám vyráběl — zevnitř jsem vyřízl gumu a nalil tam roztavené olovo. Mnohem obtížněji se odpalovaly, já však uvažoval tak, že když zvládnu těžké puky, s těmi lehčími mi to pak na ledě půjde snáz. Sehnal jsem si dva kousky překližky. Jeden jsem zapřel o skálu, kde sloužil jako brána. Druhý jsem položil na podlahu ve dveřích garáže, abych získal hladký povrch k odpalování puků. Bylo to skoro stejně dobré jako na ledě a já se při tom pořádně vyřádil. V garáži se dalo rozsvítit, takže jsem mohl trénovat i po západu slunce. Do té překližkové brány jsem tehdy nastřílel opravdu hodně puků. Blízko našeho domu vedly dvoje vlakové koleje. Ty na druhé straně silnice byly tak blízko, až jsme mívali pocit, že vlaky projíždějí naším obývákem. Druhé vedly o kousek výš, na mostě přes řeku kousek od domu. Vlaky tak tvořily pravidelnou zvukovou kulisu bez ohledu na denní dobu, nicméně my jsme si na ten hluk tak zvykli, že jsme ho ani nevnímali. Asi jako když někdo žije u rušné křižovatky s neutuchajícím provozem osobních i nákladních aut. To prostě patřilo k životu na Great North Road 24. Dalším místem, kde jsem v dětství často pobýval a na něž mám krásné vzpomínky, byla chata babičky Orrové a tety Joyce u zátoky Five Mile Bay. Každé léto jsme tam s bratranci a sestřenicemi trávili spoustu času rybařením a výlety na loďkách. Když člověk žije na severu, kde se musí potýkat s častým chladným počasím, rychle se naučí vážit si teplého léta. Na chatě jsem s babičkou pobýval moc rád. Tehdy jsem to netušil, ale později se ukázalo, že máme něco společného. Často se zmiňovala, že ji bolí kolena. „Podívej se na ta moje kolena,“ říkávala, když si je mazala a snažila se zmírnit bolest. Netrvalo dlouho a sám jsem tu bolest poznal. V dětství jsem měl stabilní skupinu přátel, všude jsme chodili spolu jako smečka vlků, což tehdy bylo běžné. S nejbližšími kamarády jsme hráli různé sporty, poflakovali se po městě, prostě dělali všechno spolu. Do té mé smečky patřili hlavně Neil Clairmont, Jimmy Whittaker a Roddy Bloomfield. Neil hrál později profesionálně hokej v AHL (Americká hokejová liga) za Boston
24
ORR: MŮJ PŘÍBĚH
Braves, farmářský tým Medvědů. Dodnes si pamatuji, jak nám jeho matka pokaždé dala najíst a jak jsem se na její jídla těšíval. Jimmy Whittaker taky hrál, jako junioři jsme na sebe narazili. Roddy Bloomfield hrál profesionálně v Binhamptonu ve státě New York, dokonce si zahrál jako dublér Paula Newmana ve filmu Nakládačka. Díky tomu se stal jedním z nejsledovanějších hokejistů všech dob. Hokej nás všechny prostě spojoval. V zimě jsme většinou hrávali na zamrzlé zátoce, ale spokojili jsme se s jakýmkoli volným prostorem. Bylo nám jedno, jestli skončíme na zátoce, na parkovišti, na řece nebo na školním kluzišti. Pokud jsme mohli hrát hokej, byli jsme šťastní. Když jsem ráno odcházel s hokejkou v ruce a bruslemi přes rameno, rodiče jen řekli, abych se vrátil do tmy. A přesně to jsme dělali. Když to šlo, hráli jsme celý den. Někdy jsme se do hry tak zabrali, že jsme zapomněli jíst. Občas nám promrzly palce u nohou tak, že jsme je ani necítili. Jenže hokej jsme milovali a hráli často až do noci. Dodnes si pamatuji, jak jsem se nemohl dočkat, až vyrazíme. Hokej se oficiálně hraje se šesti hráči na každé straně, tehdy se nás tam ale sešlo i dvacet. Na počtu nezáleželo, vždycky jsme nějak poskládali dva týmy a pustili se do hry. Zvolili jsme dva kluky za kapitány a ti si pak vybírali svoje týmy. Když přišlo dvacet kluků, hráli jsme deset proti deseti, přičemž všichni byli po celou dobu na ledě. Takto jsme se učili hrát hokej a v těch urputných zápasech si zdokonalovali dovednosti. Když chtěl kdokoli z nás udržet puk, musel se ho naučit vést přes deset protihráčů. Měli jsme tak skvělou možnost, jak se rozvíjet, a přitom si užívali spoustu zábavy. Jelikož jsme se dokázali prosadit v takové skrumáži, zápasy podle pravidel nám pak nepřišly tak náročné. V opravdovém hokeji musíte projít jen přes pět protihráčů, což nám připadalo snadné ve srovnání s tím, na co jsme byli zvyklí. Většinou jsme neměli ani brány, ale používali jsme to, co bylo zrovna po ruce, třeba boty, pár kamenů nebo udusaný sníh. Vždycky jsme dokázali najít něco použitelného bez ohledu na to, kde či kdy jsme se do toho pustili.