Copyright © Éditions Albin Michel S.A., Paris 2003 Translation © Lenka Papoušková, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN
978-80-7462-648-7
Katherine
Pancolová Líbejte mě
jota / 2014
T
o ráno zazvonil budík v růžovém kožíšku v sedm nula tři. Otevřela jsem jedno oko a spatřila před sebou velký pokoj bytu Bonnie Mailerové. Stojí v přízemí hezkého pětatřicetipatrového domu nedaleko rohu Lexingtonské a Padesáté šesté a postupně se stal mým newyorským útočištěm. Často jsme v něm bydlely spolu. Byla to naše základna, doupě dvou spiklenců, dvou nezávislých bojovných žen. Tak jsme se alespoň tehdy cítily - protřelé, ostré holky s nosem pěkně nahoru. Všechno jsme věděly, všemu jsme rozuměly. Při svých newyorských eskapádách jsem bydlela všude možně, pokaždé jsem se ale vrátila do tmavého dvoupokojového bytu Bonnie Mailerové. Nechala jsem v něm spoustu krabic, jejichž obsah neustále narůstal: milostné dopisy, prošlé vitamíny, novinové výstřižky, značkové svetříky, programy divadel, zápisníky, knihy, kazety, pinzety. Nad tím vším – i nad námi – bděl vrátný Walter, ne nepodobný po zuby ozbrojenému sicilskému kmotrovi. Tento byt pro „svobodné dámy“ obývala Bonnie před tím, než potkala Božského Jimmyho. Přesněji, dokud se Božský Jimmy nesklonil před Bonnie alias houževnatost sama a nepožádal ji o ruku. Po osmnácti měsících čekání, 10 |
Katherine Pancolová
kdy Bonnie (na pokraji zhroucení a s obličejem vypnutým díky péči plastického chirurga od vedle) v kalendáři černě proškrtávala každý den, kdy se Jimmy nevyjádřil. Po osmnácti měsících mohla konečně vydechnout své ano. Pečlivě okroužkovaná Mrs. Hallová následovala Jimmyho do jeho dvougeneračního domu vykládaného růžovým a bílým mramorem. Adresa Pátá Avenue naproti Central Parku byla dostatečně pádným důvodem, aby opustila pohodu svého „staropanenského“ příbytku. Bonnie by si jen tak někoho nevzala. Potřebovala muže bohatého, bohatého… a bohatého. Čilý, mazaný právník Jimmy splňoval všechny tři požadavky. Navíc vytušil, že pod kamennou fasádou pevnosti zvané Bonnie tluče dobře obhospodařované srdce. Srdce, které – odmítalo-li až dosud všechny ty bezvýznamné nešťastníky – spíše než city vzývá pravidla zdravého rozumu. Co by taky člověk ve městě, jakým je New York, dělal s nějakou přichudlou nulou, že? Nic. Anebo tak málo, že by láska brzy zašla na úbytě. A to doslova. Ale bohatý, velmi bohatý muž se vyzná a v rukávu má kromě trumfů i jiné roztomilé prostředky, které zmírní a snad i pozastaví ten neustále hlodající zub času. Bonnie si nicméně svůj byt ponechala (pro případ, že by Jimmy změnil názor a zapudil ji). Posléze, uklidněna nádhernými pugéty, které jí každý měsíc posílal k výročí seznámení, se rozhodla, že byt pronajme. Neprodá. Jeden nikdy neví. Odvrhnutá žena není nikdy tak na dně, aby nemohla opět vyrazit na lov. V New Yorku je hon na muže never ending story, a tak si Bonnie raději ponechala klidné místečko, kam by se jako výhodně rozvedená mohla uchýlit. V mezidobí bylo třeba byt vyklidit. Celý. Skříně, poličky, šatnu. Uklidit. Přebrat. Vyházet.
líbejte mě
| 11
Ten, kdo nikdy neuklízí, se nevědomky vystavuje četným nebezpečím, která se projeví hned, jakmile se rozhodne udělat ve věcech pořádek. Starý svetr, lahvička vyčichlého parfému, pomačkaný dopis; minulost se náhle vyvalí jako gin z lahve. Opravdovým kostlivcům ve skříni jsem prozatím unikla, odhalila jsem jen pár neškodných strašáků škodolibě připomínajících, jak ten čas letí. Ale bojím se dalších, a každý den odkládám úklid těch krabic na skříni. Jedné staré krabice, v níž na mě číhají stohy starých papírů a dopisů. Tuším, že se o bolestné vzpomínky roztříštím jako sklenice o kámen... Tak jako včera. Včera jsem si na Lexingtonské koupila deodorant Nivea. Pánský deodorant bez alkoholu ve flakónku barvy moře. Jen tak namátkou jsem sáhla do regálu a okouzlena barvou, zaobleným tvarem a nápisem na etiketě jsem ho přihodila do vozíku k vatě, papírovým kapesníkům, dóze s Nescafé a muffinům k snídani. Když jsem se vrátila k Bonnie do bytu, vybalila jsem nákup, otevřela flakón a… Jeho vůně mě udeřila do nosu jako časovaná bomba. Byl to on, vybavil se mi. On a jeho vůně. Vůně neústupného muže. Jeho úsměv, ústa, pohyb paží, gesto, kterým se po osprchování voněl právě tímto deodorantem. Vyhrkly mi slzy. Narazila jsem víčko na flakón – rychle, rychle vyhodit. A vynést odpadky. Ať mě ani nenapadne se pro něho vrátit a ještě jednou si přivonět. K němu. Nikdy, už nikdy. Už nikdy ten předem prohraný boj, do kterého jsem se po každém neúspěchu znovu a znovu troufale pouštěla. Vyhrál on. Já jsem utekla. Zničená, ale hrdá na to, že jsem odešla první. Dost vratká hrdost, když ji podlomí vůně jednoho modrého deodorantu… 12 |
Katherine Pancolová
Ve tmě slyším naléhavý hlas budíku, stále ještě zvoní. V New Yorku jsem tři dny a pořád jsem nevyklidila své věci. To jsem celá já. Dělám hrdinku, ale rozhodí mě kdejaká Nivea. Čichám si k prstům, hledám vůni ze včerejška… Pak je rychle schovám pod polštář rozhodnuta si je useknout, kdyby na nich opravdu ulpěla. Dnes ráno mám schůzku s Joan. Včera jsem se jí dovolala až v osm večer. Joan, Bonnie a já. Brázdíme New York ruku v ruce, jsme úspěšné, povznesené, bezstarostné. Město tepe pod nohama jako právě spuštěný, nabušený stroj. Jeho síla proudí i do nás: máme energii, chuť a drzost – Oh, New York, New York! Joan slaví úspěchy: na CBS, stanici zaměřené na dokumenty, má vlastní pořad. A když při teroristických útocích přišla o manžela, stala se z ní i pokladní Nadace World Trade Center. Její plánovací kalendář si nezadá s agendou prezidenta, v černém diáři nemá jediné bílé místo. Telefon zvedla sama, odporná sekretářka Susan byla nejspíš zaneprázdněna likvidací dalších dotěrných a ještě dotěrnějších telefonátů. Oběd? Večeře? Svačina? Kafe? Výběr jsem nechala na ní a samotnou mě zajímalo, jak důležité místo mi ve svém nabitém programu přisoudí. Zítra v osm třicet, Cosmic Café na rohu Padesáté osmé a Broadwaye, ale jen na chvilku, ozvalo se a telefonát plynule přešel do výčtu pracovních povinností: v deset dvacet osm letím do Washingtonu, uložím urnu do památníku obětem, pak hned zpátky, v jednu obědvám s Billem Mayorem, pak jdu na kafe s Eddiem Wormsem, rodičovské sdružení, večer koktejl party v centru, večeře s Pierrem… No, tři čtvrtě hodinky si na tebe vyšetřím, dáme to kafe, ciao, ciao bella, love you.
líbejte mě
| 13
Pak zavěsila. Váhala jsem, jestli to byl dobrý nápad; za tři čtvrtě hodiny se dávné přátelství nejspíš neopráší… Uvažovala jsem, že zavolám ještě jednou a schůzku zruším, ale pak jsem si to rozmyslela. Jsi v New Yorku, kde se žije na dvě stě procent. Můžeš být ráda, že si tě do programu napasovala před boeing a urnu. Překonej pýchu, potlač hrdost, nejsi pupek světa. Láska hory přenáší, a ty ji ráda máš, tak sklapni. Schůzka s Joan. V osm třicet v Cosmic Café na rohu Broadwaye a Padesáté osmé. Budík zlostně zvoní, jako by mi chtěl připomenout, že těch průtahů už bylo dost. Praštím do něho a jedním bosým chodidlem došlápnu na podlahu. Past je nastražena, ale já zatím nic netuším. Od této chvíle se mi všechno začne sypat pod rukama…
Virgile spí schoulený, jako by se omlouval, že na posteli zabírá příliš místa. I ve spánku se mračí a zatíná ruce v pěst. Včera se vrátil pozdě. Slyšela jsem, jak se potmě svléká, ale neprobudil mě. Je to silnější než on: rozhodl se, že ve městě, které nikdy nespí, nebude spát ani on. Ve dne v noci je připraven, nechce si nechat nic ujít. Nad ránem se vrací plný zážitků a u teplé kávy mi všechno barvitě líčí. V New Yorku je poprvé a zarputile se snaží urvat něco z každé schůzky, z každé poznámky. Jsem ráda, že je pořád v pohybu: připomíná mi odrostlé štěně, které si očichává neznámé místo, nasává stále nové vůně, nové pachy a za svítání se vrací s hlavou plnou hvězd. Využívám jeho spánku a lehce ho líbnu na rameno. Potom vstanu, jdu do kuchyně, postavím vodu na kafe a vklouznu do koupelny, kde mě do očí 14 |
Katherine Pancolová
udeří ucpané umyvadlo. Nadávám, ale rozhodnu se: zuby si vyčistím nad vanou a připomenu Walterovi, že ještě pořád nezavolal toho instalatéra. Za oknem se ukáže kousek ocelově šedého newyorského nebe. Voda v umyvadle pořád neodtéká: prc, prc, mýdlové bublinky praskající na hladině upoutají mou pozornost. Dívám se na ně s odporem. Walter je na svém místě, trůní za pultem hlavního vrátného u vchodových dveří. Tváří se důležitě, na sobě uniformu jako vždy. V tmavomodrém saku, bílé košili, kravatě s proužkem a s čepicí na hlavě připomíná linkového pilota. Staré rádio drží pohromadě jen silou vůle a gumičky. Je naladěno na CBS-FM, vyhrává zlatá šedesátá. No particular place to go, pěje Chuck Berry a Walter spokojeně pohupuje hlavou do rytmu. Ve svých šestaosmdesáti stále vládne nad životem v domě i nad skupinou šesti „hochů pro všechno“. S prací přestat nechce. Každé ráno navlékne uniformu a s lehkým srdcem nechá za dveřmi bytu manželku i věčně zapnutou televizi. Obojí ho nudí. Když mě uvidí, usměje se tak, že byste podle jeho chrupu směle pojmenovali všechny bílé klapky klavíru. V očích má jiskřičky. Hello, sweetie! Nice day today! Everything’s ok? Ne, Waltře, umyvadlo v koupelně je pořád ucpané. Kdy přijde ten instalatér? Zařídím to, slibuju. Ale to říkáte pořád! Ženy stále spěchají. Ale Bůh stvořil ženu k úplně jiným věcem… No tak, usmějte se, je krásně, svítí sluníčko… Má pravdu, nechám to plavat. Zuby si budu dál čistit nad vanou s tváří těsně u kohoutku a oheň na sporáku rozdělám pomocí křesadla. Nasávám slunce, město, vůni koblih linoucí se z vedlejšího coffee-shopu, cítím zatuchlé výpary z nedalekého vchodu do metra. Je osm hodin ráno. Manhattan zaplavily
líbejte mě
| 15
nevýrazné šedé postavy: spěchají do svých kanceláří. Ti nejmladší jen v košili s krátkým rukávem, ti starší v tmavém obleku. Do telefonu štěkají pokyny a volnou rukou si razí cestu, aby přišli včas. Co se vleče, neuteče, říkávala moje babička. A já mám času dost. Čas je můj luxus, mé bohatství. Krášlím se jím namísto šperků, hovím si v něm jako v houpací síti. Dopřávám si čas k nicnedělání i čas k zamyšlení. Čím víc ho mám, tím víc do mne proudí zvuky, barvy, pocity, koření života – sladké i štiplavé. Pár starých alkoholiků, kteří spolu nasávají, ale jeden druhého už ani nevnímá, pes kňučící tak naléhavě, jako by toužil něco říct, holčička, která vyplázne jazyk na chlapečka v autobusu a pak si vykasá sukýnku… V hlavě mám tužku a tlustý zápisník, do nějž zaznamenávám všechny detaily, kterých si všimnu při svých toulkách. Jednoho dne se objeví v mé knize. Nikdy nevím jak. Ani proč.
„Dóbry – den – jak – ty – se – dnes – máš?“ Jsem na rohu Padesáté šesté a Lexingtonské, v obchodě s velkým neonovým nápisem UNIVERSAL MAGAZINES a mluvím s místním pákistánským prodavačem. Pokaždé když se zde stavím pro New York Times a Daily News, prohodíme spolu pár francouzských slov. „Já – se – mám – dobře – je hezky – a – teplo“, skanduji, aby mi dobře rozuměl. Potěšeně odpoví, že dnes – 66 – stupňů – a – ne – moc – vlhko – to – bude – se – ti – líbit… A pak ještě zamumlá tou svou tvrdou francouzštinou: „V – čera – já – naučit se – minulý – čas – složený – já naučil jsem, naučil jsem se minulý čas složený.“ 16 |
Katherine Pancolová
Povzbudivě se na něho usměju. Zpod pultu vytáhne starou francouzskou gramatiku pro středně pokročilé a strčí mi ji pod nos. Minulý čas složený sloves první slovesné třídy. „Co – je – to – první – slovesná – třída?“ zeptá se a nakloní hlavu na stranu. Ach jo. Do první třídy patří ve francouzštině slovesa jako zpívat, milovat, dýchat, laškovat, dávat, tancovat, zapomínat, zapomínat, zapomínat. Něco – jako – začínat – líbat? Anebo nepřestávat toužívat? No, spíš toužit. A vůbec, nějak moc se rozjíždíte, to už pro vás není. Souhlasně pokývá hlavou a nakloní ji na druhou stranu: „A co třeba… nakupovat?“ Jistě, nakupovat je sloveso první třídy, bravo! pochválím ho a rychle se natáhnu pro noviny. Na shledanou. Na viděnou zítra. „Ty – koupila – sis – novinu,“ odpovídá hrdě a čeká, co já na to. Noviny, opravuji ho, novina – noviny, to je množné číslo. „Rodina – rodiny, blbina – blbiny, hrdina – hrdiny?“ zkouší to, napjatý až k prasknutí. Ne, hrdina – hrdinové. V hnědých očích spatřím porážku, a tak rychle dodávám: „Vysvětlím vám to zítra, platí?“ Zítra – to je budoucnost? Ano, je.
Louise pilovala newyorský přízvuk na Broadwayi s jedním mladým číšníkem. Bylo jí patnáct a půl. Právě přijela z rodné vesnice do New Yorku a u barového pultu nad ovocnými sorbety ztrácela poslední stopy rodného Kansasu. Na Louise myslím, když si v novinovém stánku povídám francouzsky se svým Pákistáncem. Na Louise myslím často, velmi často… Jdu nahoru k Central Parku a zamířím do Padesáté sedmé, krásné ulice s luxusními obchody. Chanel, Prada, Gucci, Vuitton, Hermès. Krásná ulice, krásné dámy.
líbejte mě
| 17
A bohaté, moc bohaté. A hele, já už mluvím úplně jako ten pákistánský prodavač! Na protějším chodníku vykládají pouliční prodejci své pokoutní zboží. Za čtyřicet dolarů vám prodají imitace značek, za které v luxusních obchodech zaplatíte čtyři sta. Nebo čtyři tisíce. Často si říkám, že za značky utrácejí jenom blázni. Kdo si je může dovolit? A vůbec, proč jsou lidi tak ješitní a podřizují se značkám? Já, například, značky nekompromisně odstraňuji. Jenom značky? Pche, ty jsi nekompromisní vždycky! Okamžitě a bez pardonů se zbavíš všeho a všech, hned jak se ti znelíbí, zašeptá tichý hlásek ve mně. Teď ne, mlč! nařídím mu, vypnu hruď a kráčím dál. Je krásně, mám New York sama pro sebe, jdu na kafe s Joan. Joan je značka „přežiju všechno“. Tři manželství, dva rozvody, jeden pohřeb. To když letadlo společnosti American Airlines narazilo cestou z Bostonu do Dvojčat a srovnalo se zemí US Steel Company, kterou řídil její manžel Tom. Právě se vzali. Tomovi bylo čtyřicet. Moc toho nenamluvil, jen s něžným obdivem pozoroval svou Joan, ženu mnoha tváří – rychlou, silnou, neskutečně zranitelnou. A ona ho přijala do svého života. Lehce udivená, protože už nedoufala. Nemělo to dlouho trvat… Neplakala. Joan nepláče nikdy, nemá na to čas. Opět vytáhla do boje. Válčí s životem, bojuje s pulzujícím městem, s časem, který letí, stravuje ji, ohrožuje. Joan nesmí zestárnout, tak to stojí ve smlouvě s televizí: první vráska a letí i ona. Joan bojuje se zaťatými zuby. Pak probudím Virgila a půjdeme se projít po městě. Nepřijela jsi kvůli procházkám, ale uklízet, ozve se zase ten můj rozumný vnitřní hlas. Přestaň! Uklízet začnu, až se mně bude chtít! Nechci se z toho vykroutit. Slíbila jsem Bonnie, že vyklidím byt, a taky to udělám. Ale teď mě nech, 18 |
Katherine Pancolová
ať si vychutnám pohled na město probuzené do červnového rána. I ten chodník je po ránu odpočatý a mrakodrapy září v modrobílém světle jako drahokam. Hlásek zmlkne. Hrdě vztyčím hlavu, spokojená, že se mi podařilo umlčet to svědomité já. Kráčím dál, tělo se poddává rytmu města, kroky sledují takt udávaný New Yorkem. Mám zostřené smysly, dnes ráno mě láká úplně všechno. Po lidech se dívám s dychtivostí kanibala: všechny vysát. Do dna vychutnat teplý manhattanský vzduch, nasát pohyby lidí, vychutnat si pohyby mužů; jít do postele s tamtím, vypůjčit si neohrabanost tamté, ochutnat hebkost opálené kůže mladého poslíčka, který právě seskakuje z kola, anebo jen upravit cop blonďaté neznámé, jejíž pokleslá ramena křičí úzkostí. Milenec nedorazí. Mám chuť ji uklidnit, přesvědčit ji, aby znovu zvedla hlavu. Tančím ulicí, všem kolemjdoucím skládám účty; úsměvy, díky i odpuštění rozdávám po hrstech. Jsem neodolatelná, spokojenost sama. Krev mi buší ve spáncích, mění se v mízu; jsem baobab, jehož kořeny jsou schopny pohnout manhattanským chodníkem. Podobné záchvaty občas mívám. Nesmyslná radost, radost ze života, chuť od všeho si vzít, od všeho ochutnat, všechno rozdat… Přichází to na mě s něžným červnovým vánkem. Stačí jen pohled na žlutý taxík parkující na rohu, chvějící se listy stromů… Jsem notou znějící v harmonii světa, jsem krásná, dobrá, ohromná; struny mého těla se rozezní melodií universa a nesou ji dál. Může to trvat minutu, hodinu, dvě, ale vždycky si užiju každičkou chvilku. Na chvíli přemůžu čas, donutím ho roztáhnout své ztuhlé tělo a nechat trochu místa pro nadšení, radost, životní energii.
líbejte mě
| 19