Winter’s Tale by Mark Helprin. Kniha vychází ve spolupráci s autorem. © Mark Helprin, 1983 Všechna práva vyhrazena. Translation © Jan Sládek, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7462-569-5
Prolog
Velké město je sotva víc než svým vlastním obrazem. Když se však na obraz pozorně zahledíme, zjistíme, že vše, co zachycuje a co se v něm odehrává, je součástí hluboce dojemného příběhu. Pokud chceme tento příběh číst jako knihu, stěží najdeme lepší místo než New York, velkolepé město v blízkosti Palisád, tepající srdce světa, jehož zásluhou dosáhlo velikosti, kterou si samo nikdy nezasloužilo. Nyní je ale město, jak je pro něj ostatně běžné, zahalené hustou bílou mlhou, která se kolem nás žene neskutečnou rychlostí, ohlušuje nás jako kvílící vichřice, mrazí nás na dotek, třpytí se a leskne. Obklopuje nás ze všech stran, pevně nás svírá do své náruče a valí se na nás jako kouř parní lokomotivy, jako vyhřezlý obsah velkých balíků vlny. Proplouváme hustou bílou pavučinou nemilosrdných, zneklidňujících a nikdy neutichajících zvuků, oponou, která se poznenáhlu trhá… a my spatřujeme dokonale klidnou, jako zrcadlo jasnou hladinu jezera, hluboké vzdušné oko bělostného uragánu. Na dně tohoto oka leží město. Z naší výšky vypadá malé a vzdálené, ale na první pohled je patrné, že žije. Není větší než drobný brouk, ale má se čile k světu. Začínáme klesat. Rychlým pádem míříme vstříc klidnému životu jiné doby. Snášíme se k zemi v naprostém tichu, strnulý obraz se začíná pohybovat a před námi vyvstává plátno plné zimních barev. Jsou neskutečně ostré a vtahují nás do děje.
•
I.
•
MĚSTO
Bílý kůň na útěku
Jednoho klidného zimního rána se na ulici objevil bílý kůň. Zem pokrývala měkká nevysoká vrstva sněhu. Obloha byla posetá zářivými hvězdami, které na východě zvolna mizely v záplavě světle modrého světla, ohlašujícího nástup nového dne. Vzduch se zpočátku skoro nehnul, ale pak se začal zvedat vítr, který do města vanul z Kanady podél řeky Hudson. Kůň utekl z Brooklynu, z pánovy malé stáje z překládaných prken. Ještě za tmy přeběhl docela sám po silnici pro drožky přes Williamsburgský most, zatímco výběrčí mýtného spokojeně dřímal u příjemně hřejících kamínek na dřevo a nad městem se klenula nebeská báň posetá miliony hvězd. Čerstvý sníh na mostě tlumil dusot koňských kopyt a kůň se každou chvíli otáčel, jako by chtěl zjistit, zda ho někdo nesleduje. Urazil čtyři, možná pět mil klidným Brooklynem kolem ztichlých kostelů a obchodů skrytých za pevně zavřenými okenicemi a není tedy divu, že byl celý schvácený a těžce dýchal. O kus dál na jih se v ledových vodách úžiny Narrows třpytilo osamělé světlo trajektu mířícího k Manhattanu, kde byli touto dobou vzhůru jen trhovci. Čekali, až k nim tmavou nocí dorazí přes Pekelnou bránu první rybářské lodě s čerstvým úlovkem. Kůň si počínal jako smyslů zbavený, ale přesto se trápil tím, co provedl. Věděl, že nebude trvat příliš dlouho, jeho pán a paní vstanou a rozdělají oheň v krbu. Na okamžik se otevřou dveře kuchyně, odkud vyletí neskutečně pohoršená a naštvaná kočka, která pozpátku přistane na hromadě pilin pokryté popraškem sněhu. Místnost zaplní vůně borůvek a rychle se rozehřívajícího těsta na lívance, která postupně překryje ostrou vůni praskajícího borového dřeva. Zanedlouho se pán zvedne od stolu a rázným krokem se vydá přes dvůr ke stáji, aby koně nakrmil a zapřáhl ho do mlékařského vozu. Bílý kůň tam ale nebude.
14
■
ZIMNÍ PŘÍBĚH
Srdce koně zabušilo úzkostí i vzrušením. Věděl, že za chvíli bude mít svého pána v patách. Svůj útěk si ale užíval, jako by šlo o dobrý žert. Bylo mu jasné, že jeho eskapáda možná skončí bolestivým výpraskem, ale současně cítil, že pán bude svým způsobem spokojený, možná dokonce potěšený – stejně jako tolikrát předtím, když se mu kůň vzepřel ve velkém stylu a s odvahou. Bezhlavý a hrubý odpor (například kopání do dveří stáje) býval často odměněný řádným šlehnutím biče. Ale ani při podobných primitivních vzpourách ho pán nepoužil pokaždé. Svého vzdorovitého zvířete si nesmírně cenil, vážil si zvláštní, trochu záhadné inteligence bílého koně, kterou nebylo možné přehlédnout. Ano, oceňoval ji, přestože mu přinášela spoustu problémů a starostí. A k tomu svého koně nadevše miloval a nijak zvlášť mu nevadila ani procházka Manhattanem, kam zvíře pokaždé neomylně zamířilo. Koňův útěk byl nejen skvělou příležitostí, aby pán zverboval přátele, kteří mu ho pomáhali hledat, ale také k zastávce v místních hospodách. Tam se u sklenice piva vždycky poptával, jestli někdo z hostů náhodou neviděl jeho velkého bílého hřebce, který se jen tak nalehko potloukal městem, bez udidla, uzdy či aspoň deky pod sedlo. Kůň si prostě nemohl pomoct. Manhattan ho přitahoval jako magnet, nasával ho jako vzduchoprázdno, lákal ho jako ošatka ovsa, ztepilá klisna nebo jako otevřená, stromy lemovaná cesta bez konce. Kůň přeběhl most a na chvíli se zastavil na břehu. Měl před sebou tisíce ulic, celé ještě stále tiché město. Do uší se mu zařezával ostrý svist větru, ženoucí se nad ještě stále nedotčenou pokrývkou mírně zvlněného sněhu. Ulice byly prázdné a vábily jako bludiště plné skrytých, nečekaných potěšení. Míjel prázdné divadelní sály, pusté úřady, v nichž se přes den hrbí pilní úředníci a nekonečná nábřeží zježená stovkami stožárů připomínajících dlouhé černé lesy vzrostlých borovic. Běžel kolem neosvětlených továren a liduprázdných parků, klusal řadami nízkých přízemních domků, v nichž se nesměle objevovaly první plamínky čerstvě zapáleného ohně rychle zahánějícího noc a plnícího srdce lidí klidem a nadějí. Pádil kolem děsivě špinavých sklepů plných ubožáků bez údů a jejich šťastnějších druhů, kteří se s prvním rozbřeskem vydávali na neradostnou pouť mezi hromady odpadků. Na tržnici se na okamžik otevřely
Bílý kůň na útěku
■
15
dveře nálevny a čísi ruce chrstly na ulici kbelík horké vody. K nebi se zvedl malý obláček páry. Kůň se zdaleka vyhnul několika mrtvolám zmrzlých žen i mužů stočených do klubka, takže vypadali, jako by leželi v rakvi spletené ze špinavých cárů. Z tržnic postupně začínaly vyjíždět sáně a povozy tažené mohutnými koňmi. Projížděly širokými hlavními ulicemi, které se plnily zvukem vesele cinkajících zvonků. Bílý kůň se však držel co nejdál od nikdy neutichajících tržnic. Procházel klidnými vedlejšími rameny hlavních městských tříd, skrýval se pod lešením lemujícím ocelové vnitřnosti nových budov, která zde čekala na příchod činorodých stavebních dělníků. Jen málokdy se dostal z dohledu nových mostů, které spojovaly půvabnou nevěstu Brooklyn s jejím movitějším strýčkem Manhattanem. Mosty mířily jako chapadla chobotnice do okolní krajiny a do budoucnosti, poutaly břehy vodní propasti a klenuly se nad hlubinou času a snů. Bílý kůň klusal prázdnými ulicemi a bulváry a do rytmu běhu švihal ocasem. Pohyboval se jako tanečník, což není nijak překvapivé, protože kůň je skutečně nádherné zvíře. Udivující však bylo, že tento kůň tančil, jako by se pohyboval v rytmu hudby. S jistotou, která ho překvapovala a jíž nerozuměl, neomylně mířil k jihu směrem k parku Battery, prosvítajícímu na konci dlouhé úzké ulice jako bělostné pole protkané temnými stíny vysokých stromů. U parku získal přístav nový odstín, světlo rodícího se dne; mihotal se v záplavě zelené, stříbrné a modré. A na konci této arktické duhy, daleko na obzoru, se vznášel bílý oblak, ještě před chvílí halící celé město, ale nyní se v paprscích stoupajícího slunce měnící ve zlatou povodeň. V teplejším vzduchu nad zemí se mihotal zlatavý závoj, který jako by skrýval desítky dalších měst ležících na samém okraji nebe. Kůň se zastavil a zahleděl se před sebe. V očích se mu zablesklo sluneční světlo. Díval se do neskutečné a tolik lákavé dálky. Z chřípí mu stoupala horká pára. Stál tam jako socha a zlatá záplava houstla a tmavla na pozadí jasnící se modři. Dálka ho neodolatelně vábila. Přesně tam od počátku mířil. Vyrazil kupředu, ale brzo zjistil, že v cestě mu stojí zavřená brána parku Battery. Otočil se a vyzkoušel jinou cestu, jenže po chvíli se ocitl skoro před stejnou překážkou. Vyzkoušel hodně ulic
16
■
ZIMNÍ PŘÍBĚH
a pokaždé ho zastavila podobná těžká brána. Všechny byly zavřené. Zatímco bloudil v labyrintu ulic, znatelně se ochladilo. Jako by se na polovinu světa snesl mrazivý příkrov ledu. Prázdný bílý prostor před ním byl cestou do toho druhého, dokonalého světa. Bílý kůň netušil, jak se dostane přes vodu, ale i tak po parku toužil, jako by byl jeho osudem. Zoufale pádil pustými ulicemi, prašnými cestami, přes sněhem pokryté trávníky a ani na chvíli nespouštěl zrak z postupně tmavnoucí zlaté tůně. Připadalo mu, že se dostal do poslední ulice vedoucí k otevřenému prostranství, na jejímž konci však našel pouze další bránu, zavřenou jednoduchou závorou bez zámku. Přerývaně dýchal a toužebně hleděl přes mřížoví brány. Kolem hlavy mu stoupala horká pára. Srážela se mu na skráních. Věděl, že tohle je konec: do parku se nedostane, nedostane příležitost vyzkoušet, jestli by se dostal přes modrozelené vodní stužky a dál, snad až ke zlatým mrakům na obzoru. Chtěl se otočit a vydat se zpátky městem, možná chtěl znovu k mostu a po něm až do Brooklynu, ale pak se do ticha, v němž jeho vlastní dech zněl jako dunění vzdáleného příboje, ozvala řada kroků. Spousta kroků. Zpočátku zněly slabě, rychle však sílily. Ucítil otřesy země a chvění v kopytech, jako by se k němu blížil další kůň. Nebyl to ovšem hřebec. Náhle se před ním objevila skupina mužů. Sledoval je skrze černé železné mříže. Muži běželi přes park Battery, dělali dlouhé kroky a přitom vysoko zvedali nohy, protože vítr místy navál skoro půlmetrové závoje, a ty jim sahaly až nad kolena. Bylo vidět, že do běhu dávají všechnu energii, ale přesto se pohybovali jako ve zpomaleném filmu. Trvalo dlouho, než se dostali doprostřed parku. V té chvíli si kůň všiml, že jeden z mužů běží v čele a přibližně desítka dalších ho pronásleduje. První muž sotva popadal dech. Pohyboval se dost nepravidelně, chvíli zpomaloval a chvíli zase se zoufalým výrazem v tváři zrychloval. Sem tam upadl, ale okamžitě se zase postavil na nohy a s nezmenšeným úsilím vyrazil vpřed. Klopýtali a padali i jeho pronásledovatelé, ti se ale ze sněhu hrabali o poznání pomaleji. Sníh je zpomaloval a za chvíli už běželi v dlouhé neuspořádané řadě. Divoce mávali pažemi a cosi křičeli. Prchající muž naopak nevydal ani hlásku. Při běhu působil zvláštně ztuhle. Jenom když skákal přes
Bílý kůň na útěku
■
17
naváté závěje a nízké zábradlí oddělující jednotlivé části parku, rozhazoval rukama, jako by mával křídly. Muž se blížil a bílému koni se stále více zamlouval. Pohyboval se moc pěkně. Nikoliv jako kůň, tanečník, nebo někdo, kdo má cit pro hudbu, ale svižně a ladně. Se zarputilou rozhodností. Zdálo se, jako by jedinou příčinou celého nezvyklého výjevu byl právě mužův běh. Takhle přece obyčejná honička ve sněhu nevypadá. Muž dělal, co mohl, ale jeho pronásledovatelé se k němu přesto postupně blížili. Nebylo lehké pochopit, jak je to možné, protože pronásledovatelé na sobě měli těžké zimníky a na hlavách buřinky, zatímco muž v čele byl prostovlasý a v krátkém kabátku se šálem kolem krku. Na nohou měl vysoké zimní boty a oni jenom nízké polobotky, které musely být plné ledového sněhu. Přesto běželi stejně rychle jako on, nebo ještě rychleji. Vypadali jako zkušení běžci, jako lidé, kteří vědí, jak pronásledovat uprchlíka. Jeden z mužů se zastavil, doširoka se rozkročil ve sněhu, pevně se zapřel, oběma rukama zvedl revolver a vystřelil po prchajícím muži. Vzduch prořízla ostrá rána jako prásknutí bičem a odrazila se od zdí domů před parkem. Z cestiček zasypaných sněhem se zvedlo hejno vyděšených holubů. Muž se na vteřinu otočil a vyrazil směrem k ulicím i ke koni, který všechno bez hnutí pozoroval. Pronásledovatelé rovněž změnili směr běhu a rychle se k muži přibližovali: vydali se po přeponě myšleného trojúhelníku, zatímco on pádil po druhé z jeho odvěsen. Když od něj byli přibližně dvě stě stop, zastavil se další z mužů a rychle zamířil. Rána se ozvala tak blízko, že sebou kůň trhl vylekaně couvl pár kroků zpět. Prchající muž se přiblížil k bráně. Kůň zacouval za dřevěnou kůlnu. S tím, co viděl, nechtěl mít nic společného. Zvědavost mu ale nedala. Dlouho se skrývat nedokázal. Po pár okamžicích vystrčil hlavu zpoza kůlny, aby se podíval, jak honička pokračuje. Muž v čele prudkým trnutím otevřel závoru, která vylétla k nebi a opsala oblouk. Jakmile se ocitl na druhé straně, opět bránu zavřel a zajistil závorou. Vytáhl masivní dýku s nablýskanou ocelovou čepelí, kterou měl za pasem a takřka bez dechu začal bušit do závory. Snažil se ji zkřivit, aby se s ní nedalo hnout. Pak se vyděšeně rozhlédl a vyrazil dál ulicí.
18
■
ZIMNÍ PŘÍBĚH
Ve chvíli, kdy se jeho pronásledovatelé dostali k plotu, uklouzl na zmrzlé kaluži pod sněhem. Dopadl tvrdě. Udeřil se do hlavy a několikrát se převalil. Kůň s divoce bušícím srdcem sledoval, jak se pronásledovatelé vrhají na plot. Vypadali jako dobře cvičení vojáci. Vlastně spíš jako zločinci. Ve zvláštně pokřivených tvářích se jako neschůdný útes rýsovala ostře řezaná obočí, měli malou bradu a stejně titěrné nosy a uši, které působily, jako by jim je někdo uřízl a potom znovu přišil k hlavě. Vlasy jim sahaly neskutečně hluboko do čela, jako utržený ledovec vydávající se na samostatnou cestu k jihu. Zloba z nich sršela jako přeskakující jiskry. Jeden z mužů zvedl revolver, ovšem další, bezpochyby jejich velitel, ho zastavil: „Nestřílet! Takhle to nechci. Teď už nám neuteče. Trochu si s ním pohrajeme s noži.“ Poté začali šplhat přes plot. Kdyby si pronásledovaný muž nevšiml, že na něj zpoza kůlny zírá kůň, nejspíš by zůstal ležet. Jmenoval se Peter Lake a v tuto zvláštní, nanejvýš nebezpečnou chvíli, mluvil sám k sobě: „Dostal ses do pěknýho srabu, pitomče, když se na tebe dívá lítostivě dokonce i kůň.“ A právě tato slova ho přinutila vyškrábat se zpátky na nohy. Postavil se a obrátil se ke koňovi. Dvanáct mužů, kteří koně za kůlnou ze svého místa neviděli, se domnívali, že Peter Lake přišel o rozum. Nebo že na ně chystá nějakou podivnou boudu. „Koni!“ zvolal Peter Lake. Kůň zvedl hlavu a udělal půlkrok vzad. „No tak, koni!“ vykřikl znovu. „Prosím!“ vyhrkl úpěnlivě a prosebně rozpřáhl ruce, jako by chtěl koně obejmout. Muži postupně seskakovali na bližší straně plotu. Dávali si na čas. Nijak nespěchali, neboť od muže je dělilo jen posledních pár metrů. Ulice byla zcela pustá a uprchlík se nehýbal. Nepochybovali, že ho mají zcela ve své moci. Peterovo srdce bušilo tak silně, až se celý třásl. Vůbec se neovládal, až mu to připadalo komické. Připadal si jako stroj, který se každou chvíli rozsype na kousky. „Bože můj,“ vzdechl a znovu se rozvibroval jako mechanická hračka na klíček. „Bože můj, nebo ty Ježíši, Marie či Josefe, pošlete mi něco na pomoc. Nejlíp obrněný parní válec s kulometem.“ Všechno záviselo na koni. Kůň se tryskem rozběhl zledovatělou ulicí k Peteru Lakeovi a těsně u něj ochotně sklonil hlavu. Peter Lake ho objal kolem jeho
Bílý kůň na útěku
■
19
silné bílé šíje, pevně sevřel jeho ladný krk připomínající krk labutě a vyšvihl se na hřbet. Nebyl sice v sedle, ale právem se znovu cítil na koni. Spokojeně se rozhlížel a nedbal na výstřely, které práskaly mrazivým vzduchem. Kůň se stal tímto jediným vznešeným pohybem jeho novým spojencem. Pak se kůň otočil, slabě se zachvěl, jako by se ho teprve teď dotkl chlad, mírně poklesl na zadní a zhluboka se nadechl. Chystal se na raketový start. Peter Lake využil prchavého okamžiku klidu a obrátil se na své ohromené pronásledovatele, kteří zůstali stát jako solné sloupy. Smál se jim do tváře. Jako by náhle celý roztál šťastným úsměvem. Cítil, že kůň napjal všechny svaly a vyrazil vpřed. Řítili se ulicí a rychle se vzdalovali Pearlymu Soamesovi a jedenácti členům jeho bandy Krátkokabátníků. Ti se opírali o plot a se zuřivým nadáváním po Peterovi stříleli – všichni do jednoho, až na samotného Pearlyho, který si vzteky bez sebe hryzal spodní ret, mhouřil oči a spřádal nové plány, jak se dostat uniklé kořisti na kobylku. Burácení pistolí Petera ohlušovalo. Konečně byl z dostřelu, ale koně nezpomalil. Nechal ho běžet kolem obchodů se zabezpečenými okenicemi proti zlodějům. Tryskem pokračovali stále dál kamsi k severu pomalu procitajícím městem, které se kolem nich míhalo jako nezřetelná šmouha.