0238195 by Knižní klub

e Queen’s Gambit

předmluva

Sídlo Charterhouse, Londýn, únor 1543

Z toho notáře je cítit prach a inkoust, uvědomil si Latymer. Jak

to, že když se jeden smysl otupí, jiný se naopak zostří? Vždyť já cítím úplně všechno, jeho pivní dech, závan kvasnic, jak se dole v kuchyni peče chleba, pach mokrého psího kožichu našeho křepeláka stočeného do klubíčka před krbem. Zato skoro nic nevidím, celá místnost mi plave před očima a ten člověk je jen neurčitá silueta, která se s pitvorným úsměvem naklání nad moje lože. „Zde učiňte svou signaturu, mylorde,“ řekl notář pomalu a s pečlivou výslovností, jako by mluvil s dítětem nebo imbecilem. Závan ﬁalkové vůně kolem tváře. To je Kateřina, moje drahá, milovaná Kit. „Trošku tě nadzvednu, Johne,“ řekla jen a hned mě útlými pažemi přitahuje k sobě a za záda mi vsouvá další polštář. Zvedla mě tak lehounce. Musel jsem za posledních pár měsíců strašlivě zhubnout. Není divu, s tou hroudou v břiše, tvrdou a kulatou jako španělský grapefruit. Tím pohybem se v hroudě něco probudilo. Latymerovi projela tělem vlna mučivé trýzně a vyrazila mu z hrdla v podobě nelidského zaúpění. „Miláčku…,“ pohladila ho Kateřina po čele. Takový chladivý dotek. Bolest se zakousla ještě hlouběji. Slyším, jak mi Kit chystá tinkturu. Lžička cinká a blýská se odrazy světla.

r 7 q

Rtů se dotkl studený kov a pramínek tekutiny vtéká do úst. Její hlinitá pachuť přivolala vzdálenou vzpomínku na toulky koňmo po lesích a s ní připlul smutek, protože ty dny vyjížděk jsou nenávratně pryč. Jícen mám jako ucpaný, brání tinktuře v cestě dál a já se děsím, že to zase spustí ty vlny bolesti. Předtím polevila, ale ještě nezmizela, kdepak, jen se krčí opodál, podobně jako ten notář, co tu teď samými rozpaky přešlapuje z nohy na nohu. Zvláštní, že ten člověk není na takovou situaci víc zvyklý, když si právě sepisováním posledních vůlí umírajících vydělává na živobytí. Kateřina mi zlehounka promasírovala hrdlo a tinktura sklouzla do žaludku. Za chviličku začne účinkovat. Moje žena má dar od Boha, co se léčení týče. Už dlouho přemýšlím, jaký lektvar by mi mohla namíchat, aby mě vysvobodila z toho dávno zbytečného těla. Kit by přesně věděla, které druhy to dokážou. Ostatně kterákoli z těch jejích bylinek proti bolesti by uměla ve správné dávce zabít – trochu víc jedné nebo druhé a bylo by. Ale jak ji o to jen požádat? Notář mu mezi prsty vsunul brk a vedl jeho ruku po papíře na místo, kde se má Latymer podepsat. Ten roztřesený klikyhák učiní z Kateřiny ženu nebývalého jmění. Hlavně doufám, že to nepřitáhne na její práh hordy chamtivců. Je ještě mladá, nedávno jí bylo třicet, a stále se kolem ní vznáší to kouzlo, které tehdy omámilo i mě, už postaršího vdovce. Kit nikdy neoplývala tou obyčejnou krásou manželek jiných mužů. Ne, její přitažlivost je raﬁnovaná a s věkem se ještě rozvíjí. A Kateřina je bystrá, nenechá se ulovit nějakým zlatohubým zpustlíkem, co by prahl jen po jmění bohaté vdovy. Tolik jí toho dlužím, a ten majetek je to jediné, co jí mohu dát. Když pomyslím, co všechno si kvůli mému jménu vytrpěla, je mi do pláče, jenže to moje zatracené tělo už nedokáže ani to. Jen yorkshirské sídlo Snape Castle jsem jí nepřipsal, ani by je nechtěla. Sama mnohokrát řekla, že by byla nejšťastnější,

r 8 q

kdyby už nikdy nemusela překročit práh toho hradu. Takže Snape dostane mladý John. Můj syn není zrovna takový člověk, v jakého jsem doufal, a vždycky mě to přivede k úvahám, jaké bychom asi mohli mít dítě s Kateřinou. Ale tuhle mušlenku pokaždé zacloní vzpomínka na to mrtvé nemluvně, prokleté, zplozené tenkrát, když katoličtí rebelové přepadli a zpustošili Snape. Dodnes se nemohu smířit s myšlenkou, že otcem toho dítěte byl ze všech lidí na světě zrovna Murgatroyd, kterého jsem s sebou brával na zajíce, když byl ještě kluk. Býval to milý chlapec, vůbec nic nenasvědčovalo tomu, jaká se z něj jednou stane bestie. Proklínám ten den, kdy jsem nechal svou mladinkou ženu a děti na hradě samotné a rozjel se ke dvoru, abych se omluvil králi, a hlavně proklínám tu slabost, kvůli které jsem si s těmi rebely vůbec zavdal. Je to už šest let, ale ty události se vryly do osudu naší rodiny stejně nesmazatelně jako slova na náhrobním kameni. Kateřina mi urovnává pokrývku a prozpěvuje si přitom; neznám tu melodii nebo se na ni nepamatuju. Zachvátil mě náhlý příval lásky k ní. Tohle manželství bylo opravdu z lásky – aspoň z mé strany. A přece jsem nedokázal to, co se od manželů očekává – neochránil jsem ji. Kateřina o tom nikdy nemluvila. Chtěl jsem, aby na mě křičela a zuřila, aby mě nenáviděla, obviňovala. Jenže ona zůstala klidná a rozvážná, jako by se vůbec nic nezměnilo. Jen břicho jí rostlo, jako by se mi vysmívalo. Až když se to dítě narodilo a za necelou hodinku umřelo, zahlédl jsem na její tváři stopy slz. A nikdy o tom nepadlo ani slovo. Ten nádor, co mě pomalu rozežírá, to je můj trest, a jediné, čím to mohu trochu odčinit, je udělat z ní bohatou vdovu. Jak ji mám žádat ještě o něco dalšího? Kdyby měla strávit jediný okamžik v těchhle mých tělesných troskách, vyhověla by mé prosbě bez jediného slova. Byl by to čin milosrdenství, a v tom přece nemůže být ani náznak hříchu.

r 9 q

Kateřina chvíli stála u dveří a dívala se za notářem, pak se vrátila a usedla vedle Latymerovy postele, stáhla čepec a pohodila jej na zem. Tře si bříšky prstů spánky a pročesává rukou červenohnědou hřívu vlasů. Zavanula z nich vůně sušených bylin. Jak rád bych do nich zabořil tvář, jak jsem to vždycky dělával. Vzala do rukou knihu a začala tiše číst, latinská slůvka jí splývají ze rtů s takovou lehkostí. To je Erasmus. Má vlastní latina už je příliš vyčpělá, takže smysl těch vět ani nechápu. Měl bych si tu knihu pamatovat z dřívějška, ale nemůžu si vzpomenout. Kit byla vždycky sečtělejší než já, i když to nedávala najevo, ona by nikdy nevytrubovala fanfáry sama o sobě. Přerušilo ji tiché zaklepání. Vešla Meg a vede s sebou za ruku tu přihlouplou služebnou, pořád nevím, jak se jmenuje. Chudák naše malá Meginka. Od té doby, co k nám tenkrát vtrhl Murgatroyd a ti jeho lumpové, všeho se leká, a já se v duchu marně ptám, co jí asi udělali. Pes u krbu rázem ožil, vyskočil a zběsile vrtí celým zadkem a motá se jí kolem nohou. „Otče,“ špitla Meg a vtiskla mu na čelo polibek vonící jarní loukou, „jakpak se vám daří?“ Zvedl ruku, ten velký mrtvý kus naplaveného, omletého dřeva, a položil ji na její hebké mladé prsty. I o úsměv se pokusil. Dcera se obrátila ke Kateřině: „Matko, přišel pan Huicke.“ „Dot,“ oslovila Kateřina služebnou, „pozvi pana doktora dál.“ „Ano, paní.“ Služebná se otočila a zamířila ke dveřím do chodby. „A Dot,“ ozvala se ještě Kateřina. Dívka se zastavila. „Řekni někomu z chlapců, ať donese další dříví na oheň, máme tu už poslední polínko.“ Drobné pukrle a přikývnutí, a děvče bylo pryč. „Meg má dnes narozeniny, Johne,“ řekla Kateřina. „Už je jí sedmnáct.“

r 10 q

Dojetí mi sevřelo hrdlo, chtěl bych se na ni pořádně podívat, vidět, jaký výraz má právě teď v těch zelenavých očích, ale vidím jen rozmazanou postavu. „Ty moje malá, milá Margaret Nevilleová, tak z tebe už je žena… sedmnáct.“ Hlas mi skřípe jako panty na dveřích. „A objeví se někdo, kdo si tě bude chtít vzít za manželku. Někdo báječný.“ Ta myšlenka ho udeřila jako facka otevřenou dlaní – nikdy se už nedozvím, kdo se stal chotěm mé dcery. A Meg si otírá oči. Do ložnice vešel Huicke. Tento týden sem chodí denně. Proč vlastně poslal král jednoho z vlastních lékařů, aby pečoval o málem zavrženého lorda ze severu, jako jsem já, zamyslel se Latymer. Kateřina je přesvědčená, že je to znamení, že mi bylo vskutku odpuštěno. Ale to přece nedává smysl a já znám krále dost na to, aby mi bylo vcelku jasné, že za takovým gestem je něco jiného, i když netuším, co by to mohlo být. Hubený a tmavý doktorův stín se přiblížil k loži. Meg dala otci ještě jeden polibek a spěšně odešla. Huicke odhrnul pokrývky. Vyvalil se oblak puchu, lékař se naklonil a jemnými prsty začal prohmatávat tu hroudu. Jak já ty ruce potažené kozinkou nesnáším! Nikdy jsem neviděl, že by si Huicke ty jemňoučké rukavičky v barvě lidské kůže sundal. Mívá přes ně navlečený i prsten s granátem velikosti oka. Nenávidím ho za ty rukavice, za to, jak se tváří, že jsou to skutečné ruce, za to, že si pod jejich dotykem připadám nečistý. Latymerovým tělem procházely další výbuchy bolesti a mělký dech se mu krátil. Huicke přičichl k jakési tekutině, asi moči, obrátil ji proti světlu a tiše mluvil s Kateřinou. Kit v přítomnosti tohohle mladého doktora jen září. Huicke je příliš nepraktický podivín a tak trochu zženštilý, než abych na něj žárlil, ale stejně ho nemůžu vystát, cítím k němu bezdůvodnou nenávist za to, jak je mladý, za ty jeho sliby, i za ty rukavice. Musí být opravdu mistr svého řemesla, když je už v tomto věku ve službách samotného

r 11 q

krále. Huicke má před sebou celou svou budoucnost jako velikou hostinu, kdežto z té mé už zbylo jen pár posledních drobečků na talíři. Latymer se propadal do mdlob a jejich tiché hlasy mu šplouchaly v mysli. „Dala jsem mu proti bolesti novou směs,“ zaslechl Kateřinu. „Kůru z bílé vrby a srdečník.“ „Vy máte opravdu léčitelské nadání,“ řekl na to Huicke. „Smíchat zrovna tyhle dvě byliny, to by mě nenapadlo.“ „O bylinky se hodně zajímám. I na zahradě je pěstuji…,“ odmlčela se. „Ráda se dívám, jak všechno roste. A taky mám knihu pana Bankese.“ „Ach ano, Bankesův herbář, ten je nejlepší. Já si to aspoň myslím, i když páni akademici jej poněkud přehlížejí.“ „Asi mají za to, že je dobrý tak leda pro ženské.“ „Bohužel,“ přikývl doktor. „Ale já jej právě proto velmi uznávám. Podle mého názoru vědí ženy o léčení víc než všichni učenci v Oxfordu a Cambridgi dohromady. Ale většinou si tohle mínění nechávám raději pro sebe…“ Latymerova mysl chvílemi odplouvala do mlh, z jejich rozhovoru zbyly jen nesouvislé útržky. Náhle jím projelo ostří bolesti, tentokrát ještě palčivější, až ho křeč zlomila vpůli. Zaslechl výkřik a jen stěží v něm po chvíli poznal vlastní hlas. Cítím se tak provinile! Konečně to povolilo, bolest se už otupila, i když docela nemizela. Zato Huicke je pryč, musel jsem asi na chvíli usnout. Pak mu najednou s nesnesitelnou naléhavostí vyvstala v hlavě myšlenka. Musím jí o tom říct, dokud jsem ještě schopen mluvit. Ale jak to jen formulovat? Popadl Kateřinu za zápěstí silou, která jej samotného překvapila, a zasípal: „Dej mi ještě trochu té tinktury.“ „To nemůžu, Johne,“ řekla vážně Kateřina. „Už jsem ti dala plnou dávku. Cokoli navíc by už…“ Konec věty zůstal viset ve vzduchu.

r 12 q

Stiskl jí ruku ještě pevněji. „Právě to chci, Kit,“ zachraptěl. Podívala se na něj zpříma, mlčky. Mám pocit, že vidím, jak jí mysl pracuje jako hodinový stroj, možná uvažuje, ve které části bible by pro něco takového našla ospravedlnění, přemýšlí, jak smířit s takovým činem svou duši. Ví, že by ji to mohlo přivést až na šibenici. Možná ji napadlo, že kdybych byl bažant, kterého donesl téměř polomrtvého pes, neváhala by ani na okamžik a zakroutila mi milosrdně krkem. „To, co po mně žádáš, nás oba zatratí,“ šeptla. „Já vím.“

r 13 q