0237793 by Knižní klub

Můj osud změnil od základu obyčejný psací stroj. Byl

značky Hispano-Olivetti a celé týdny mě od něj dělilo sklo výkladní skříně. Z dnešního pohledu, přes hradbu uplynulých let, je těžké uvěřit, že by prostý mechanický předmět mohl mít takovou moc, aby vychýlil z cesty lidský život a za pouhé čtyři dny rozdrtil na prach všechny plány, na nichž stála něčí budoucnost. Ale přesně to se stalo, a já jsem nemohla udělat nic, abych tomu zabránila. Ve skutečnosti jsem tehdy neměla nijak velkolepé plány. Jen snadno dostupné cíle, téměř domácké, které odpovídaly časoprostorovým souřadnicím mého tehdejšího života; plány do budoucna, jichž jsem se mohla téměř dotknout špičkami prstů. V té době se můj svět pomalu točil kolem několika osob, které jsem považovala za jeho pevný a neměnný střed. Největší jistotu pro mě představovala matka. Byla švadlena a pracovala v krejčovském salonu s urozenou klientelou. Měla zkušenosti a dobrý úsudek, ale nikdy to nedotáhla dál než na námezdní šičku; dělnici, která si jako tolik jiných deset hodin denně ničila nehty a oči nad stříháním a sešíváním, zkoušením a upravováním šatů určených pro těla cizích žen, jimž sotva stála za pohled. O svém otci jsem tenkrát věděla jen málo. Vlastně skoro nic. Nežil s námi, ale jeho nepřítomnost mě nijak neovlivnila. Nepociťovala jsem přílišnou touhu se o něm něco dozvědět, dokud se v mých osmi či devíti letech matka sama neodhodlala poskytnout mi několik

ČAS MEZI ŠITÍM

střípků informací. Že má jinou rodinu, a proto nemůže být s námi. Zhltla jsem ta fakta se stejným spěchem a nechutí, s jakými jsem spolykala poslední lžíce postní polévky: život toho cizího tvora mě zajímal rozhodně méně než touha kvapně seběhnout po schodech a hrát si na náměstí. Narodila jsem se v létě roku 1911, ve stejném roce, kdy se tanečnice flamenka Pastora Imperio provdala za slavného toreadora El Galla, v Mexiku se narodil herec a zpěvák Jorge Negrete a v Evropě dohasínala hvězda období, jemuž se říkalo belle époque. V dálce začínalo znít dunění bubnů první světové války a v madridských kavárnách se četly jak katolické noviny El Debate, tak liberální El Heraldo, zatímco La Chelito při svých vystoupeních probouzela mužské vášně nestydatým pohupováním boků do rytmu kupletů. Král Alfons XIII. stihl v těch letních měsících mezi dvěma milenkami počít pátého zákonného potomka. V čele vlády stál liberál Canalejas, který ještě neměl tušení, že za pouhý rok ukončí jeho život výstřední anarchista dvěma kulkami do hlavy, zatímco si bude prohlížet novinky v knihkupectví San Martín. Vyrůstala jsem v docela spokojeném prostředí, spíše v nedostatku než nadbytku, ale bez vážných starostí a strádání. Bydleli jsme v úzké uličce v jedné z typických madridských čtvrtí, nedaleko Plaza de la Paja, jen pár kroků od královského paláce a co by kamenem dohodil od neustále rušného srdce města, mezi pověšeným prádlem, pachem louhu, křikem sousedek a kočkami vyhřívajícími se na sluníčku. Chodila jsem do obecné školy ve zvýšeném přízemí jednoho domu v sousedství: do lavic určených pro dvě děti jsme se nasoukaly bez ladu a skladu po čtyřech, strkaly jsme do sebe a pronikavými hlásky jsme recitovaly Pirátovu píseň a malou násobilku. Naučila jsem se tam číst, psát, počítat a vyjmenovat názvy řek, brázdících nažloutlou

MARÍA DUEÑASOVÁ

mapu pověšenou na zdi. Ve dvanácti jsem ukončila školní docházku a nastoupila jako učnice do salonu, kde pracovala matka. Předvídatelný osud. Podnik doni Manuely Godinaové, proslulý po celém Madridu, už celá desetiletí produkoval kvalitní oděvy, dovedně střižené a pečlivě ušité. Vycházkové a koktejlové šaty, kabátky a pláště, v nichž se elegantní dámy předváděly na promenádě Paseo de la Castellana, při dostizích a pólu u Puerta del Hierro, při čaji v okázalé čajovně Sakuska a při návštěvách honosných kostelů. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem začala pronikat do tajů šití. Ze začátku jsem byla děvečkou pro všechno: vynášela jsem mour z ohřívadel a zametala ústřižky látek z podlahy, žhavila jsem žehličky nad ohněm a neustále jsem běhala pro nitě a knoflíky na Plaza de Pontejos. Měla jsem na starosti roznášku velkých, tmavohnědých lněných pytlů s hotovými modely zákaznicím do luxusních rezidencí. To byl můj oblíbený úkol a vlastně jediná zábava na začátku mé kariéry. Seznámila jsem se tak s vrátnými a řidiči nejvýznačnějších domácností, s komornými, hospodyněmi a majordomy nejbohatších rodin. Pozorovala jsem, sama téměř neviděna, ty nejjemnější dámy, jejich dcery a manžely. Jako němý svědek jsem vstupovala do buržoazních domů, aristokratických paláců a přepychových bytů v historických budovách. Někdy jsem se nedostala dál než do části určené pro služebnictvo, kde ode mě zakázku převzala pověřená osoba, jindy mě poslali až do šatny, a pak jsem procházela chodbami a nahlížela do salonů, očima hltala koberce a lustry, sametové závěsy a koncertní křídla, na která občas někdo hrál a někdy ne, a přemýšlela jsem, jak zvláštní musí být život v takovém bohatství. Já sama jsem se mezi oběma světy pohybovala bez problémů, a téměř jsem si neuvědomovala, jak neslučitelné vlastně jsou. Kráčela jsem po širokých třídách lemovaných vjezdy pro

ČAS MEZI ŠITÍM

kočáry a vysokými portály bran se stejnou samozřejmostí, s jakou jsem v naší čtvrti kličkovala bláznivou spletí křivolakých uliček, věčně plných louží, odpadků, křiku prodavačů a ostrého štěkotu hladových psů; uliček, kde všichni neustále spěchali, a když se ozvalo: „Pozor, voda!“, bylo lepší se rychle někam schovat, aby vás nepostříkala moč z nočníku vylitá z okna. Řemeslníci, drobní obchodníčci, dělníci a nádeníci, kteří se stěhovali do hlavního města, plnili nájemní domy a vnášeli do čtvrti venkovskou atmosféru. Mnozí z nich neopouštěli její hranice, pokud k tomu nebyli výslovně donuceni; my s matkou jsme to dělaly každé ráno, kdy jsme společně pospíchaly do ulice Zurbano, abychom se bez prodlení pustily do naší každodenní práce v krejčovské dílně doni Manuely. Když skončil můj druhý učňovský rok, obě ženy se shodly, že nastal čas, abych se začala učit šít. Ve čtrnácti jsem se pustila do nejjednodušších činností: přišívání poutek, entlování, volného stehování. Pak přišly na řadu knoflíkové dírky, přední stehy, lemovky. Pracovaly jsme vsedě na nízkých rákosových židlích, hrbily jsme se nad dřevěnými deskami opřenými o kolena, na které jsme si pokládaly šití. Doňa Manuela jednala s klientkami, stříhala, zkoušela a upravovala. Moje matka brala míry a starala se o zbytek: šila ty nejjemnější kousky, rozdělovala úkoly a dohlížela na jejich provedení a vyžadovala rychlost a kázeň od naší malé pracovní čety, složené z půltuctu zkušených krejčových, čtyř nebo pěti mladších žen a několika upovídaných učnic, které dávaly přednost smíchu a klevetění před tvrdou prací. Z některých se nakonec staly šikovné švadleny, jiné takové štěstí neměly a musely zůstat u méně příjemných povinností. Když jedna z nich odešla, nahradila ji nová. V naší dílně vládl neustálý ruch a zmatek, což bylo v příkrém protikladu se střízlivou okázalostí domovní fasády a poklidnou atmosférou prosluněného salonu, kam měly přístup pouze zákaznice. Doňa

MARÍA DUEÑASOVÁ

Manuela a moje matka byly jediné z nás, které se mohly těšit z jeho textilních tapet šafránové barvy, mahagonového nábytku a nablýskané dubové podlahy, již měly za úkol leštit bavlněnými hadříky nejmladší dívky. Jen ony dvě si užívaly slunečních paprsků pronikajících dovnitř čtyřmi vysokými balkonovými okny s výhledem do ulice. Zbytek vojska držel stráž v týlu: v tom našem harému, ledově studeném v zimě a pekelně horkém v létě. Taková byla naše dílna, ten zadní šedivý prostor, osvětlený pouze dvěma okénky vedoucími do tmavého vnitřního dvora, kde hodiny plynuly v rytmu nádechů při pobrukování písniček a za cvakání nůžek. Učila jsem se rychle. Měla jsem hbité prsty, které hned přivykly tvaru jehel a doteku látek. Mírám, dílům a objemům. Přední délka, horní obvod, délka sukně. Průramek, manžeta, prýmek. V osmnácti jsem se naučila rozeznávat druhy látek, v devatenácti poznat jejich kvalitu a odhadnout jejich možné použití. Krepdešín, mušelín, žoržet, krajka chantilly. Měsíce plynuly jako na kolotoči: na podzim se šily kabáty z kvalitního sukna a šaty na přechodné období, na jaře letní šaty určené k nošení na plážích Concha a Sardinero během dlouhých a zatím vzdálených prázdnin v Kantábrii. Slavila jsem osmnácté, pak devatenácté narozeniny. Postupně jsem začala zvládat střihy a šití nejsložitějších částí. Naučila jsem se tužit límce a klopy, předvídat splývavost a plánovat konečnou úpravu. Práce se mi líbila, užívala jsem si ji. Doňa Manuela a matka se mě občas zeptaly na názor; začínaly mi důvěřovat. „To děvče má zlaté ruce a dobré oko, Dolores,“ říkávala doňa Manuela. „Je šikovná, a pokud to nevzdá, bude ještě lepší. Lepší než ty, když si nedáš pozor.“ Matka pokračovala v šití, jako by ji neslyšela. Ani já jsem nezvedla hlavu od pracovní desky a předstírala jsem, že je neposlouchám. Ale po očku jsem se na matku podívala a všimla jsem si, že se jí na rtech svírajících řadu špendlíků mihl letmý úsměv.

ČAS MEZI ŠITÍM

Léta plynula, život ubíhal. Móda se měnila a jejímu diktátu se přizpůsobovala činnost salonu. Po evropské válce nastoupily rovné linie, ženy sundaly korzety a bez uzardění začaly ukazovat nohy. Když skončila bouřlivá dvacátá léta, pasy šatů se zvedly do původní polohy, sukně se prodloužily a rukávů, výstřihů a vkusu se opět zmocnila cudnost. Vykročili jsme do nového desetiletí a přišly další změny. Všechny najednou, neočekávaně, celá řada. Bylo mi dvacet, ve Španělsku vznikla republika a poznala jsem Ignacia. Bylo to jedné zářijové neděle v parku Bombilla, na tancovačce plné pracujících dívek, lehkovážných studentů a vojáků na vycházce. Vyzval mě k tanci a dokázal mě rozesmát. O dva týdny později jsme už plánovali svatbu. Kdo byl Ignacio, co pro mě znamenal? Byl to muž mého života, jak jsem si tenkrát myslela. Tichý chlapec, měla jsem pocit, že bude dobrým otcem mých dětí. Dospěla jsem do věku, kdy dívkám jako já, které neměly příliš výnosné povolání, nezbývalo mnoho jiných možností než se provdat. Osud mé matky, která mě vychovávala sama, a musela proto dřít od rána do večera, mi nepřipadal nijak lákavý. A v Ignaciovi jsem nalezla ideální řešení, jak nejít v jejích šlépějích: někoho, s kým strávím zbytek dospělého života, abych se nemusela každé ráno probouzet s pachutí samoty v ústech. Nepoutala mě k němu hluboká vášeň, ale intenzivní cit a jistota, že vedle něj prožiju život bez zármutku a bídy, sladce a měkce jako v peřince. Věřila jsem, že Ignacio Montes bude tím mužem, do kterého půjdu zavěšena při tisíci a jedné procházce, že bude mou spřízněnou duší, mou jistotou a oporou navěky. Byl o dva roky starší, hubený, laskavý, přitažlivý a něžný. Měl hezkou postavu, zdvořilé chování a srdce, jehož schopnost mě milovat jako by rostla každou hodinou. Syn kastilské vdovy s těžce našetřenými penězi schovanými pod matrací; obyvatel

MARÍA DUEÑASOVÁ

levných podnájmů; optimistický uchazeč o úřednický post a věčný žadatel o místo na kterémkoli ministerstvu, kde mu nabídnou definitivu. Války, vnitra, financí. Sen o platu tři tisíce peset za rok, dvě stě čtyřicet jedna měsíčně: zaručený trvalý příjem výměnou za ochotu věnovat zbytek života nudnému světu jednání a kanceláří, savých a průklepových papírů, kolků a kalamářů. Na tom jsme stavěli naši budoucnost: na jednotvárném klidu státní služby, která pohovor za pohovorem zatvrzele odmítala začlenit mého Ignacia do svých řad. On však neklesal na duchu. V únoru to zkusil na ministerstvu spravedlnosti, v červnu na zemědělství, a pak zopakoval celé kolečko od začátku. Mezitím, protože si nemohl dovolit drahou zábavu, ale přesto z hloubi duše toužil učinit mě šťastnou, zahrnoval mě Ignacio skromnými pozornostmi, na které jeho chudá kapsa stačila: papírovou krabičkou vystlanou lístky moruše a plnou housenek bource, kornoutem pečených kaštanů a sliby věčné lásky na trávě pod viaduktem. Poslouchali jsme kapely, které hrály v altánu v parku Oeste, a za slunečného počasí jsme si v neděli dopoledne půjčovali lodičky v parku Retiro. Nenašla se snad jediná pouť s kolotoči a flašinetem, kterou bychom vynechali, ani lidová tancovačka, kam bychom se nedostavili s přesností hodinek. Kolik odpolední jsme strávili v zahradách Vistillas, kolik filmů jsme shlédli v levných kinech. Popíjet valencijskou horchatu byl pro nás luxus, jet taxíkem pouhý sen. Ignaciova něha, byť nepříliš smělá, neměla hranic. Já byla jeho nebem i hvězdami, tou nejkrásnější, tou nejlepší. Mé vlasy, má tvář, mé oči. Mé ruce, mé rty, můj hlas. Všechno na mně bylo pro něj nepřekonatelné, všechno bylo zdrojem radosti. A já jsem mu naslouchala, říkala jsem mu, že je hlupáček, a nechala jsem ho, aby mě miloval. Nicméně v krejčovské dílně se věci nevyvíjely tak dobře. Život byl těžký, zavládla nejistota. Druhá republika rozčeřila

ČAS MEZI ŠITÍM

poklidnou hladinu pohodlí a blahobytu našich klientek. Madrid vřel, atmosféra byla hektická, politické napětí bylo cítit na každém rohu. Bohaté rodiny si donekonečna prodlužovaly prázdninové pobyty na severu, aby se držely co nejdál od neklidu a bouří hlavního města, kde se na náměstích hlasitě prodával komunistický deník Mundo Obrero a otrhaní proletáři z předměstí se bez ostychu shlukovali až na Puerta del Sol. Velké soukromé automobily na ulicích byly stále vzácnější, opulentní večírky řidší. Staré dámy ve smutečním se modlily novény za rychlý pád prezidenta Azani a zvuk střelby za soumraku, kdy se rozsvěcovaly plynové lampy, byl stále běžnější. Anarchisté zapalovali kostely, falangisté chvastounsky vytahovali pistole z pouzder. Aristokraté a příslušníci vysoké buržoazie stále častěji zakrývali nábytek povlaky, propouštěli služebnictvo, zavírali okenice a chvatně odjížděli do ciziny se svými šperky, bankovkami i obavami. Toužili po poslušném Španělsku a po návratu krále z exilu, na což si měli ještě nějakou dobu počkat. Do salonu doni Manuely přicházelo stále méně dam, přijímalo se méně zakázek a práce ubývalo. Bolestně, po kapkách, odcházely nejdřív učnice, pak zbytek švadlen, až jsme nakonec zůstaly jen majitelka, matka a já. Když jsme dokončily poslední šaty pro markýzu de Entrelagos a šest dnů jsme jen poslouchaly rádio a seděly s rukama v klíně, a za celou tu dobu se neobjevila ani živá duše, doňa Manuela nám s povzdechem oznámila, že jí nezbývá nic jiného než zavřít krám. Uprostřed společenských otřesů, kdy politické šarvátky děsily divadelní publikum a vlády se střídaly rychleji, než jste se pomodlili otčenáš, jsme ani neměly čas plakat nad tím, co jsme ztratily. Po třech týdnech naší nucené nečinnosti se Ignacio objevil s kytičkou fialek a dobrou zprávou, že konečně získal místo. Nejistota skončila a hned jsme začali plánovat svatbu. Ačkoli s příchodem republiky přišly do módy

MARÍA DUEÑASOVÁ

civilní sňatky, moje matka – jejíž duše dokázala v klidu a bez problémů skloubit fakt, že je svobodnou matkou, s přísně katolickou vírou a nostalgickou loajalitou k sesazené monarchii – nás vyzvala, abychom podstoupili církevní obřad v kostele svatého Ondřeje. Ignacio a já jsme souhlasili; jak jsme taky mohli nesouhlasit, když jsme nechtěli zpřevracet danou hierarchii vůlí, kdy on plnil všechna moje přání a já jsem zase bez odporu poslouchala matku. Kromě toho jsem neměla žádný vážný důvod matčin návrh zamítnout: na svatbu jsem se těšila a bylo mi úplně jedno, jestli si řekneme ano před oltářem v kostele anebo v obřadní síni pod trikolorou. Takže jsme se rozhodli domluvit si termín se stejným farářem, který mě osmého června před dvaceti čtyřmi lety pokřtil podle kalendáře svátků svatých jménem Sira. Dalšími možnostmi pro ten den byly Sabiniana, Gaudencia, Heraclia a Fortunata. „Sira, otče, pokřtěte ji prostě Sira, alespoň je to krátké.“ Tak rozhodla matka o svém jediném dítěti. A tak jsem Sira. Na svatební oslavu jsme měli v plánu pozvat jen rodinu a několik přátel. Také dědečka, který přišel o nohy a zdravý rozum ve španělsko-americké válce o Filipíny a neustále vysedával v houpacím křesle u balkonových dveří v jídelně. A Ignaciovu matku a sestry, které měly přijet z venkova. Naše sousedy Engraciu a Norberta a jejich tři děti, kteří byli všichni socialisté a nám byli blízcí nejen citově, ale i fyzicky, protože bydleli přímo naproti, až se zdálo, jako by v našich žilách přes odpočívadlo proudila stejná krev. Doňu Manuelu, která se vrátila k nitím, aby mi mohla darovat svůj poslední výtvor – svatební šaty. Hosty jsme chtěli uctít sněhovými pusinkami, vínem z Malagy a vermutem. Doufali jsme, že se nám podaří najmout nějakého místního hudebníka, jenž bude umět zahrát paso doble, a pouličního portrétistu, který nás zvěční na fotografickou desku, budoucí ozdobu našeho

ČAS MEZI ŠITÍM

domova, který jsme ovšem neměli, takže zůstane prozatím s námi u matky. A právě tehdy, uprostřed všech těch vzrušených plánů a debat, Ignacia napadlo, že bych se měla začít připravovat na vstup do státní služby jako on. Díky čerstvě získanému postu v administrativě se mu otevřel zbrusu nový svět: státní správa republiky, prostor, v němž se ženám nabízela profesionální dráha jako alternativa k plotně, úklidu a domácím povinnostem, kde ženy mohly pracovat za stejných podmínek a po boku mužů a směřovat ke stejným cílům. První z nich už seděly jako poslankyně v parlamentu, byla vyhlášena rovnost pohlaví ve veřejném životě, přiznali nám způsobilost k soudnímu jednání, právo na práci a všeobecné volební právo. Přestože já sama bych se stokrát raději vrátila k šití, netrvalo Ignaciovi víc než tři dny, aby mě přesvědčil. Můj starý svět látek a předních stehů byl ztracen a před námi se otevíraly dveře do nového vesmíru: bylo jen třeba se mu přizpůsobit. Sám Ignacio se měl ujmout vedení mé přípravy; znal všechny okruhy témat a měl přímo přebytek zkušeností s uměním sebeprezentace při osobních pohovorech a se schopností nepodlehnout beznaději ani po opakovaných neúspěších. Já osobně jsem do našeho projektu vstupovala s jasným vědomím, že musím přiložit ruku k dílu, abychom zajistili hladký chod naší malé domácnosti, již budeme po svatbě tvořit my dva, moje matka, můj dědeček a naše budoucí potomstvo. A tak jsem souhlasila. Jakmile jsme se shodli, chyběl nám už jen prostředek: psací stroj, na kterém bych se učila psát všemi deseti, abych zvládla nevyhnutelnou zkoušku z kancelářského psaní na klávesnici. Ignacio strávil celé roky trénováním na cizích strojích a prošel si křížovou cestou po smutných institucích páchnoucích tukem, inkoustem a zatuchlým potem. Nechtěl dopustit, abych musela podstoupit stejné martyrium, a proto toužil pořídit mi

MARÍA DUEÑASOVÁ

vlastní vybavení. Jeho hledáním jsme strávili následující týdny, jako by se jednalo o největší investici našeho života. Prostudovali jsme všechny možnosti a nesčetněkrát všechno propočítali. Nerozuměla jsem technickým parametrům, ale připadalo mi, že se nám bude hodit něco malého a lehkého. Ignaciovi byla velikost lhostejná, zato s pedantskou přesností zkoumal ceny, splátky a fungování stroje. Prošli jsme všechna prodejní místa v Madridu, hodiny jsme trávili před výlohami a naučili jsme se vyslovovat cizí názvy, které nám připomínaly jména exotických měst či filmových hvězd: Remington, Royal, Underwood. Klidně jsme se mohli rozhodnout pro jinou značku, mohli jsme skončit v americké nebo německé prodejně, ale nakonec jsme si vybrali italský stroj Hispano-Olivetti v ulici Pi y Margall. Jak nás mohlo napadnout, že tím prostým činem, pouhými dvěma či třemi kroky navíc a překročením přes práh obchodu, podepíšeme naší společné budoucnosti rozsudek smrti a nevratně změníme chod věcí příštích?