Issuu

Řekni vlkům, že jsem doma Carol Rifka Bruntová

JOTA / 2014

Kapitola první

To odpoledne maloval strýc Finn portrét mé sestry a mě, protože věděl, že umírá. A já už tušila, že až vyrostu, nenastěhuju se k němu a nebudu s ním žít celý zbytek života. To už jsem taky nevěřila, že celá ta věc s AIDS je nějaký velký omyl. Když se Finn poprvé zeptal, jestli nás může namalovat, máma odpověděla, že v žádném případě. Řekla, že je to morbidní. Když si představila, jak my dvě sedíme v jeho bytě s obrovskými okny, vonícím levandulí a pomeranči, když si představila, jak se na nás Finn dívá, jako by to mohlo být naposledy, zdálo se jí to nesnesitelné. A taky řekla, že je to od nás ze severního Westchesteru k němu na Manhattan daleko. Založila si ruce na prsou, zadívala se upřeně do Finnových jasně modrých očí a prohlásila, že je těžké si v těchhle dnech najít čas. „To mi povídej,“ odpověděl. A to ji zlomilo. Teď je mi čtrnáct, ale to odpoledne mi bylo ještě třináct. Psal se rok 1986, konec prosince, a k Finnovi jsme jezdily vždycky jedno nedělní odpoledne v měsíci už půl roku. Pokaždé jen máma, Greta a já. Otec s námi nejezdil a bylo to tak správné. Nepatřil tam.

CAROL RIFKA BRUNTOVÁ

Seděla jsem na sedadle v zadní řadě naší minidodávky. Greta seděla přede mnou. Sedla jsem si tak schválně, abych ji mohla nenápadně pozorovat. Pozorovat lidi je prima koníček, ale musíte na to jít opatrně. Nesmíte dopustit, aby si všimli, že na ně civíte. Když vás přistihnou, chovají se k vám jako ke zločinci. A možná že na to mají i právo. Možná by to měl být zločin, když se snažíte vypátrat něco, co druzí nechtějí, abyste viděli. Ráda pozoruju Gretu, když se od jejích tmavých a hladkých vlasů odráží slunce a konce jejích brýlí připomínají dvě ztracené perličky skryté za ušima. Máma si pustila country, a přestože nemám tenhle žánr nijak zvlášť ráda, když tu hudbu k sobě pustíte, hlasy všech těch lidí, co si zpívají naplno z celého svého srdce, vám připomenou grilování na terase, zasněžené kopce plné dětí na saních a rodinné obědy na počest Díkůvzdání. Samé bezpečné, útěšné věci. A nejspíš i proto máma tuto stanici poslouchá, právě když jedeme k Finnovi. Cestou do města toho nikdy moc nenamluvíme. Auto jede plynule, hudba zní důvěrně známě a na druhém břehu našedlé řeky Hudson se roztahuje šedá masa New Jersey. A já zírám na Gretu, protože to je jediný způsob, jak nemyslet na Finna. Poslední návštěva u něj proběhla jednu deštivou listopadovou neděli. Finn byl vždycky štíhlý – stejně jako Greta a matka (kéž bych byla jako oni!), ale ten den jsem si všimla, že se už posunul do úplně jiné kategorie hubenosti. Všechny opasky mu byly volné, a tak si kolem pasu uvázal smaragdově zelenou vázanku. Koukala jsem na tu kravatu a v duchu jsem se divila, kdy ji měl na sobě naposledy a k jaké příležitosti se hodí něco tak křiklavě pestrého, když tu Finn zvedl hlavu od plátna, máchl štětcem ve vzduchu a oznámil nám: „Už to nebude trvat dlouho.“ Já i Greta jsme přikývly, i když ani jedna z nás nevěděla, jestli myslí malování, nebo to, že umře. Po návratu domů jsem

ŘEKNI VLKŮM, ŽE JSEM DOMA

mámě řekla, že vypadal jako splasklý balónek. Greta prohlásila, že vypadal jako malá šedá můra, co se zamotala do šedé pavoučí sítě. Všechno, co se týká Grety, je vždycky jaksi bombastičtější, dokonce i způsob, jakým mluví. Teď už byl prosinec, týden před Vánocemi, a my vězely v zácpě kousek od mostu George Washingtona. Greta se ke mně otočila. Poťouchle se usmála a z kapsy kabátu vytáhla malou větvičku jmelí. Dělá to poslední dvoje Vánoce – tahá s sebou neustále kus jmelí a každého s ním otravuje. Bere si ho s sebou do školy a neustále nás s ním terorizuje i doma. Její nejoblíbenější kousek je připlížit se k našim a pak jim jmelí strčit nad hlavu. Rodiče totiž nepatří k lidem, kteří své city projevují na veřejnosti, a proto je Greta tak ráda škádlí. V dodávce mi větvičkou zamávala těsně před obličejem. „Jen počkej, June,“ prohlásila, „až ji podržím nad tebou a strejdou Finnem! Co budeš dělat?“ Usmála se na mě a čekala, co řeknu. Hned jsem věděla, jak to myslí. V takovém případě bych buď musela být k Finnovi hnusná, nebo riskovat, že chytnu AIDS, a ona byla zvědavá, pro co se rozhodnu. Greta dobře ví, jak se s Finnem přátelíme. Ví, že mě bere na výstavy, že mě naučil, jak zjemním kresbu obličeje tím, že čáry tužkou lehce rozmažu bříškem prstu. A ví, že jí se nic z toho netýká. Pokrčila jsem rameny. „Dává mi pusu jenom na tvář.“ Ale už když jsem to říkala, v duchu jsem si představila, jak jsou teď Finnovy rty vysušené a bolestivě rozpraskané. Jak mu někdy ty praskliny dokonce krvácejí. Greta se ke mně naklonila a opřela se pažemi o opěrku hlavy. „No jo, ale jak víš, že se viry z jeho pusy do tebe nedostanou třeba kůží na tváři? Jak si můžeš být jistá, že se ti třeba póry nedostanou až do krve?“ Ničím takovým jsem si jistá nebyla. A umřít jsem nechtěla. Nechtěla jsem celá zešednout.

CAROL RIFKA BRUNTOVÁ

Znovu jsem pokrčila rameny. Greta se ode mě odvrátila, ale i zezadu bylo jasné, že se usmívá. Začalo mrholit, a zatímco jsme projížděly městem, na čelní sklo dopadaly drobné krystalky vlhkého ledu. Přemýšlela jsem, jak mám Gretě odpovědět, jak jí mám co nejlépe vysvětlit, že Finn by mě nikdy nevystavil jakémukoli nebezpečí. Připomněla jsem si všechny ty věci, které Greta o Finnovi nevěděla. Třeba jak mi dal najevo, že ten portrét je jen výmluva. Jak si všiml, jak se tvářím, když jsme k němu přijely na vůbec první sezení. Jak počkal, až matka a Greta vešly do obýváku, a ve chvíli, kdy jsme se ocitli v úzké chodbě sami, mě objal kolem ramen, naklonil se ke mně a zašeptal: „Jak jinak jsem měl zařídit všechny ty neděle s tebou, Krokodýle?“ Jenomže to všechno byly věci, o kterých Gretě nikdy nepovím. Místo toho jsem jen poté, co jsme zaparkovaly v potemnělé garáži a já z dodávky vystoupila, vyhrkla: „A stejně – kůže je přece nepropustná.“ Greta jemně zabouchla dveře auta, obešla kufr a přistoupila ke mně. Pár vteřin na mě jen zírala. Na mé velké, nemotorné tělo. Pak si na svých drobných ramínkách utáhla řemeny batohu a jen zavrtěla hlavou. „Věř si, čemu chceš,“ pronesla, otočila se a vydala se ke schodišti. Jenomže to nebylo možné a Greta to dobře věděla. Člověk se může pokusit věřit tomu, čemu chce, ale nikdy to nefunguje. O tom, čemu uvěříte, rozhodují mozek a srdce – tak to prostě je. Ať se vám to líbí, nebo ne. Matka trávila hodiny u Finna v jeho kuchyni, kde nám vařila litry čaje do jeho famózní ruské čajové konvice, zlaté, červené a modré a lemované vyleptanými obrázky tančících medvídků. Finn říkával, že v ní servíruje čaj jen svým úplně nejoblíbenějším lidem. Vždycky když jsme k němu dorazily, už na nás čekala. Z obývacího pokoje jsme slyšeli, jak máma dělá pořádek v kuchyňských skříňkách – jak z nich vytahuje

ŘEKNI VLKŮM, ŽE JSEM DOMA

sklenice, plechovky, talíře a hrnky a pak je zase vrací na místo. Pravidelně nám nosívala čaj, který většinou vystydl, protože Finn byl ponořený do malování a my s Gretou jsme se nesměly ani pohnout. Všechny ty neděle se matka na Finna sotva podívala. Zjevně byla z toho, že její jediný bratr umírá, úplně zlomená. Ale někdy jsem měla pocit, že v tom vězí ještě něco víc. Nikdy se totiž nepodívala ani na náš obraz. Vždycky jen přinesla konvici s čajem, položila ji na stolek a prošla kolem malířského stojanu s odvrácenou hlavou. Někdy jsem si říkala, že o Finna vůbec nejde. Někdy jsem měla pocit, že se hlavně snaží nevidět jeho plátna, štětce a obrazy. To odpoledne jsme tam se sestrou seděly už asi hodinu a půl a Finn maloval. Pustil Mozartovo Rekviem, které jsme oba, já i on, milovali. I když v boha nevěřím, loni jsem přesvědčila mámu, aby mi dovolila přihlásit se do místního katolického sboru, protože jsem chtěla o Velikonocích zpívat Mozartovo Kyrie. Vlastně ani moc dobře nezpívám, ale když zpíváte latinsky, zavřete oči a stojíte až úplně vzadu, abyste se mohli jednou paží opírat o chladné kamenné zdi kostela, můžete předstírat, že jste se ocitli ve středověku. A kvůli tomu to vlastně dělám. Kvůli tomu chodím do sboru. To Rekviem je naše – moje a Finnovo – tajemství. Jen nás dvou. Ani jsme se na sebe nemuseli podívat, když ho pustil. Oba jsme to hned pochopili. Jednou mě vzal na koncert do nádherného kostela na 84. ulici a řekl mi, ať zavřu oči a poslouchám. A tehdy jsem Rekviem slyšela poprvé. A zamilovala jsem se do něj. „Vleze ti to pod kůži,“ obrátil se tehdy na mě, „zmate tě to a ty si myslíš, že je to jen taková neškodná krása, co jen tak mírně pobublává, ale pak najednou, bum ho! Hudba se vzedme jako hrozba – silné tympány, vřískající housle a hluboké, temné hlasy. A pak to stejně rychle zase klesne tam, kde to bylo na začátku. Chápeš, Krokodýle? Chápeš to?“

CAROL RIFKA BRUNTOVÁ

Krokodýl byla přezdívka, kterou pro mě Finn vymyslel, protože říkával, že mu připomínám tvora z pradávných časů, co je na číhané, co jen pozoruje a vyčkává, až si na všechno udělá vlastní názor. Měla jsem moc ráda, když mi tak říkal. Seděl v kostele a chtěl se ujistit, že té hudbě rozumím. „Chápeš?“ zopakoval. A já to chápala. Aspoň jsem si myslela, že to chápu. Nebo jsem jen předstírala, že chápu, protože to úplně poslední, co bych na světě chtěla, bylo, aby si Finn myslel, že jsem hloupá. To odpoledne se Rekviem vznášelo nad všemi nádhernými předměty v jeho bytě. Nad jeho měkkými tureckými koberci. Nad jeho starým, hedvábným cylindrem otočeným tou vydřenou stranou ke zdi. Nad velkou zavařovací sklenicí naplněnou až po hrdlo kytarovými trsátky všech barev a vzorů. Finn jim říkal „kytarové okurčičky“ – protože je skladoval v láhvi od okurek. Hudba proplouvala chodbou kolem dveří do Finnovy ložnice, které bývaly vždycky zavřené. Tam byl jeho soukromý budoár. Matka ani Greta si zřejmě vůbec nevšimly, jak se Finnovy rty pohybují spolu s hudbou: voca me cum benedictus… gere cunam mei finis… Neměly ani tušení, že poslouchají píseň o smrti, což bylo dobře, protože kdyby to máma věděla, okamžitě by ji musel vypnout. Okamžitě. Vypnout. Po chvíli Finn otočil plátno k nám, abychom viděly, co namaloval. Byla to velká věc, protože nám náš portrét ukázal vůbec poprvé. „Holky, podívejte se pěkně zblízka,“ vybídl nás. Nikdy u práce nemluvil, takže když teď promluvil, vyšel z něj jen chraplavý, slabý šepot. Po tváři se mu mihl rozpačitý výraz, natáhl se po hrnku studeného čaje, napil se a odkašlal si. „Danni, pojď se taky podívat.“ Matka neodpověděla, a tak Finn zavolal do kuchyně ještě jednou. „Pojď sem! Jen na vteřinku. Chci slyšet, co si myslíš.“ „Později,“ zavolala, „zrovna tady mám něco rozdělaného.“

ŘEKNI VLKŮM, ŽE JSEM DOMA

Finn se nepřestal dívat ke kuchyni, jako by doufal, že máma přece jen změní názor. Když však bylo očividné, že nepřijde, zamračil se a otočil se zpátky k plátnu. Zapřel se a pomalu se zvedal ze staré modré židle, na které vždycky maloval, lehce se zakymácel a musel se na okamžik opřít o opěradlo, aby nabral rovnováhu. Postoupil o krok a já si všimla, že kromě zelené kravaty v pase jsou jedinými barvami, které má na sobě, skvrny od barev na bílé pracovní haleně. Barvy mě a Grety. Nejraději bych mu z ruky vytrhla štětec a vybarvila ho, aby zase vypadal jako své staré já. „Díky bohu za to,“ poznamenala Greta, když si protáhla paže nad hlavou a potřásla kadeřemi. Zírala jsem na portrét. Všimla jsem si, že mě Finn posunul lehce do popředí, i když jsme tak ve skutečnosti neseděly, a usmála jsem se. „Není to ještě hotový… že ne?“ zeptala jsem se ho. Finn přešel ke mně. Sklonil hlavu a podíval se na portrét – napřed na namalovanou Gretu a pak na mě. Přimhouřil jedno oko a upřel pohled přímo do očí mého jiného já. Naklonil se k vlhkému plátnu tak, že se ho téměř dotýkal, a já ucítila, jak mi na pažích vyskočila husí kůže. „Ne,“ odpověděl a zavrtěl hlavou, aniž by odvrátil oči od portrétu. „Ještě úplně ne. Vidíš to? Něco tomu chybí. Možná něco na pozadí… možná nějaká drobná úprava vlasů. Co myslíš?“ Vydechla jsem a ztuhlý hrudník se mi uvolnil. Nemohla jsem se neusmát. Horlivě jsem přikývla. „Já si to myslím taky. Měly bychom sem ještě párkrát zajít.“ Finn mi úsměv oplatil a bledou rukou si promnul čelo. „Ano, ještě párkrát.“ Zeptal se nás, co si o obrazu myslíme. Já jsem řekla, že je fantastický, Greta neřekla nic. Stála k nám zády. Dokonce se na obraz ani nepodívala. Měla ruce zastrčené v kapsách, a když se pomalu otočila, její tvář byla zcela bezvýrazná. To

CAROL RIFKA BRUNTOVÁ

je Gretina specialita. Dokáže skrýt všechno, co si myslí. A než jsem se nadála, vytáhla ten svůj kousek jmelí a začala s ním mávat nad našimi hlavami, jako by prosekávala vzduch, jako by držela něco úplně jiného, než větvičku s pár lístky a bobulemi. Já i Finn jsme vzhlédli a mně se skoro zastavilo srdce. Podívali jsme se na sebe – trvalo to asi tak dlouho, než se v přesýpacích hodinách pohne jedno zrnko písku nebo než kapka vody z kohoutku dopadne do umyvadla – a Finn, můj strýc Finn, mě měl doslova přečtenou… okamžitě, prostě jen tak. V tom zlomku vteřiny pochopil, že se bojím. Sklonil mi teda hlavu a políbil mě na vlasy tak zlehounka, jako když dosedne motýl na květ. Cestou domů jsem se zeptala Grety, jestli si myslí, že můžeme dostat AIDS i z vlasů. Pokrčila rameny, pak se otočila a až k domu jen zírala z okna. Ten večer jsem si umyla vlasy šampónem třikrát po sobě. Pak jsem je zabalila do ručníku, vlezla si do postele a pokoušela se usnout. Počítala jsem ovečky, hvězdy i stébla trávy, ale nic nepomáhalo. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na Finna. Myslela jsem na jeho něžný polibek. Myslela jsem na to, jak na ten jediný kraťoučký okamžik, kdy se ke mně sklonil, AIDS, Greta i má matka zmizely z pokoje. Byla jsem tam v tom zlomku vteřiny jen já a Finn, a než jsem si to mohla zakázat, napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby mě doopravdy políbil na rty. Vím, že to zní hnusně, vím, jak je to nechutné, ale chci mluvit pravdu a pravda je, že jsem tu noc ležela v posteli a představovala si Finnův polibek. Ležela jsem v posteli a přemýšlela o všem v mém srdci, o tom, co je možné a nemožné, dobré a špatné, co je vyslovitelné a nevyslovitelné, a když všechny ty myšlenky zmizely, zbyla jedna jediná věc: jak strašně moc se mi bude po strýci Finnovi stýskat.