KO M
NÍ PLET
HIST
ORIE
ND L EG E
ÁRN
Í A RT
R
VÉ O C KO
KAPE
LY
Vydání této knihy finančně podpořili statutární město Brno, JUDr. Oktavián Kocián, JUDr. Petr Kocián, RS AUDIT, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.
© Petr Gra as, Pavel Váně, 2014 © Fotografie archiv autorů, Jef Kratochvil, Miloš Gregor, Svatoslav Fiala, Fran šek Kressa a přátelé a příznivci skupiny, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978–80–7462–540–4
Záštitu nad vydáním této knihy přijal primátor statutárního města Brna Bc. Roman Onderka, MBA.
1968–1970
Kapitola první Na sklonku psychedelických šedesátých let (1968–1970) „Dům na předměstí, prázdné náměstí, pláč malých dětí se vznáší k nebesům. Dávám ti klíč k poznání…“ Klíč k poznání, FRANTIŠEK JEMELKA (1970)
Moskevská Pravda napadá „nový model socialismu“ v dubčekovském Československu / Básník a spisovatel Jaroslav Seifert byl zvolen předsedou Svazu československých spisovatelů / Anglický matematik, filozof a nositel Nobelovy ceny za literaturu Bertrand Russell a francouzský filozof, spisovatel a dramatik Jean-Paul Sartre s dalšími intelektuály vyzývají k odchodu okupačních vojsk z Československa / V Moskvě byl zahájen soudní proces s pěti účastníky demonstrace proti okupaci Československa, jež proběhla 25. srpna 1968 na Rudém náměstí / Francouzský ministr zahraničí Michel Debré ve vládním prohlášení před Národním shromážděním odsoudil intervenci do Československa jako porušení principu nezávislosti a projev hegemoniální politiky SSSR / V Nigérii v městě Kaby pokřtil poštovní úředník M. A. Amos svého syna jménem Dubček / Zemřel francouzský malíř dadaista a surrealista Marcel Duchamp / e Beatles dokončují nahrávání svého „bílého dvojalba“, Cream nahrávají své poslední album Goodbye / Led Zeppelin odehrají na univerzitě v Surrey své první vystoupení / Traffic vydávají druhé řadové album / Jethro Tull vydávají debutové album is Was / V Praze se formuje nadějná skupina e Special Blue Effect / Kina promítají filmy Bonnie a Clyde, Hrdinové z Telemarku, Rio Bravo, Jak ukrást Venuši, Bitva v Ardenách, Šíleně smutná princezna, Ta naše písnička česká / Premiéru má poslední film režiséra Martina Friče – Nejlepší ženská mého života…
Říjen 1968 Britská hudební scéna onoho podzimu osmašedesátého roku překypovala pestrostí a žánrovou rozmanitostí nejrůznějších derivátů rocku, které oslovovaly nejen ostrovní publikum, ale miliony
příznivců v kontinentální Evropě, Skandinávii, Austrálii, USA a Kanadě. Díky nadšeným hudebním žurnalistům, jako byli například Jiří Černý, Jan Křtitel Sýkora, Pavel Černocký, Petr Sís, Jaromír Tůma, Alexander Goldscheider, Luboš Turek a další, se dostávaly informace o ní na stránky časopisů Pop Music Express a Melodie; pašovaná elpíčka a singly pak byly hojně rozšiřovány nahráváním na magnetofonové pásky. Středem pozornosti byli samozřejmě e Beatles, Rolling Stones, Who, Yardbirds, elektrické blues reprezentovali například Bluesbreakers, Fleetwood Mac, Ten Years A er, Savoy Brown, na psychedelické bázi svou hudbu vytvářeli Pink Floyd, Moody Blues, Pretty ings, Gun, Traffic, Small Faces, Crazy World Of Arthur Brown, propojit jazz s rockem zkoušeli Colosseum, Graham Bond Organisation, Brian Auger And e Trinity. Zcela nezařaditelný byl kytarový démon Jimi Hendrix, námluvy s klasickou hudbou demonstrovali Nice a částečně Procol Harum, zatímco Deep Purple teprve hledali svou stylotvornou podobu. Písničkářskou variantu rocku zastupovali mj. Fairport Convention, na počátku své mediální kariéry stojí Family, Chicken Shack, Free, Spooky Tooth, Jethro Tull, Joe Cocker… A naopak na podzim se loučí se svým publikem v Royal Albert Hall legendární Cream. Americká scéna nabízí psychedelické symfoniky Vanilla Fudge, podzemní scénu zastupují Velvet Underground, Electric Prunes, countryrockoví Band, na západním pobřeží acid rock prezentují Iron Butterfly, Blue Cheer, Doors, nezařaditelným hudebním derivátem jsou Mothers Of Invention a Captain Beefheart And His Magic Band. Psychedelická scéna je zastoupena Grateful Dead, Jefferson Airplane, Spirit, Quicksilver Messenger Service, písničkový rock prezentují Byrds, Buffalo
1968–1970
OTISK ČASU...
15
1968–1970
16
Springfield, soulové vize s rockem deklarují Sly And e Family Stone a Electric Flag, na startu stojí jazzoví akademici Blood Sweat And Tears, kteří propojili svou hudbu s rockem, je tady také blues a boogie, jež mají v americkém prostředí svoje kořeny – Butterfield Blues Band, Canned Heat, Blues Project, Big Brother And e Holding Company, albínský Texasan Johnny Winter. Vychází veleúspěšný projekt Supersession s Mikem Bloomfieldem, Alem Kooperem a Stephenem Stillsem, bigbítovou úder-
nost a melodičnost přinášejí Steve Miller Band a Creedence Clearwater Revival… Angloamerické inspirativní kreace nacházely úrodnou půdu i v Československu, které, sevřeno neblahými událostmi své doby, představovalo různé bigbítové deriváty nejen v Praze a Bratislavě, ale také v Brně. Nechejme o tom vyprávět pamětníka oněch časů, jednoho ze zakladatelů skupiny, která se rozhodla jít do značné míry neprobádaným směrem…
Někdy začátkem devadesátých let mi přinesl jeden fanoušek magnetofonový pásek, který natočil na obyčejný komerční cívkový magnetofon během koncertu e Progress Organization ve Šlapanicích u Brna v roce 1970. Neslyšel jsem už dávno nic z našich starých nahrávek, natož takový živý koncert. Byl jsem ohromně zvědavý, jak jsme vlastně v těch starých „legendárních“ časech hráli. V devadesátých letech zrovna vrcholila série vzpomínkových vystoupení skupin ze šedesátých let, a tak se hodně o těch starých kapelách psalo. I v našem případě novináři často používali ten známý přívlastek „legendární“. Na mě všechno to „legendování“ nějak dolehlo a v obavách, jaká vlastně bude ta holá pravda našich prvních, určitě neumělých koncertů, natočená na tomhle pásku, jsem nejdřív nenašel odvahu si ten starý záznam pustit. Taky jsem už vlastně ani takový starý magneťák neměl… Odkládal jsem to až do roku 2006, kdy jsem se jako výkonný producent podílel na vydání další série našich reedičních CD. Potřeboval jsem přidat nějaké zajímavé, pokud možno ještě nevydané skladby jako bonus. Tak jsem konečně sebral odvahu, půjčil si starý Sonet Duo, pro jistotu raději zavřel všechny dveře, jen aby to snad nikdo neuslyšel. Samé obavy… vždyť jsme toho tenkrát ještě moc neuměli… bude to určitě strašně falešné, matně jsem se snažil představit si svoji vlastní hru na tehdejší neumělé kytarové „udělátory“, no – taky jsme si troufali na hrozně složité vokály… to jsme přece nemohli zvládnout… Nebudu se teď pouštět do rozboru té nahrávky, jen stručně konstatuju – byl jsem velmi příjemně překvapen. Fakt to nebylo špatné, hlavně vokály, souhra. Samozřejmě jsem asi nejkritičtěji hodnotil svoji kytarovou hru, no jo, vždyť je to hrozně
dávno… V úžasu jsem ale vnímal kouzelnou moc hudby, která mě jakoby mávnutím kouzelného proutku přenesla o těch čtyřicet let zpátky…
1968–1970
Pavel Váně:
A tak zase sedíme ve zkušebně na periférii v Maloměřicích u rozvrzaného klavíru a hledáme vhodné hlasy do vokálu, pak to zkoušíme všichni, hrozně mi bručí kytara, reprák už bych potřeboval taky nový, no jo, ale kde na to vzít a nekrást… Honza se omlouvá: Kluci, zítra mám zkoušku ve škole, tak přijdu později… Přerušíme na půl hodinky naše hraní a zajdeme na držkovou polívku vedle k „Jendovi“. Jo a dnes večer hrajou na Stadionu ti bluesmani, tak se tam sejdeme… V roce 1968 jsem končil svůj dvouletý záskok u jedné z nejpopulárnějších brněnských kapel Synkopy 61. Nastoupil jsem za kytaristu Pavla Pokorného, který šel na dva roky na vojnu. Ačkoliv jsem tíhnul k trochu jiné muzice, vzal jsem tohle lano
Moje první kapela The Beatmongers v roce 1964. Zleva Bojar Voda, Mirek „Dan“ Daňhel (oba později Rocky Eagles), za bicími Vladislav Beneš (dnes filharmonie), za ním moje sestra Jitka (občasné vokály), zpěvák Karel Ševela a já.
17
1968–1970
18
Tvrdí rockeři 1965 – The Fellows. Lubomír Vidlička, Karel Vetchý, Pavel Váně a Ivan Macourek.
v šestašedesátém coby sedmnáctiletý gymnazista, protože to byla samozřejmě ohromná příležitost. Vždyť jsem dosud hrál jen s naprosto amatérskými kapelami, hrálo se vlastně jen ve zkušebnách, občas jsme postávali v zákulisí sálů při vystoupeních slavnějších kapel a doufali, že nás třeba na chvilku pustí zahrát si aspoň tři písně před publikem. Občas se to stalo a my jsme byli šťastní a cítili se jako opravdové velké hvězdy. Synkopy 61 – nejenže už běžně vystupovali, ale dostávali za to i peníze. Můj honorář tehdy činil asi 70 korun, to bylo docela dost peněz. Byl jsem tak se svými hudebními výdělky vlastně i jako student finančně téměř nezávislý na rodičích. Hrálo se běžně skoro každý víkend a nebyly to jen tancovačky, ale často už normální koncerty. Kapela
měla obrovské fandovské zázemí, z těch fanoušků se brzy vyčlenili i první „bedňáci“, takže zhruba po roce mého hraní v kapele jsme už ani nemuseli sami nosit aparaturu. To totiž bylo do té doby naprosto běžné. Vzpomínám na časy, kdy jsem ještě na „základce“ chodil právě na synkopácké odpolední tancovačkové čaje do Besedního domu. Muzikanti převáželi veškerou svoji aparaturu tramvají, většinou ze své hlavní základny, sálu U Kozáků v Žabovřeskách. Tramvají s nimi přijížděla vždycky i suita fanoušků. Dlouhým průvodem se sunuli od tramvajové zastávky k Besednímu domu. Jako kluk ještě školou povinný jsem neměl ani na dvounebo tříkorunové vstupné. Tak jsem se rychle přidal, popadl do ruky nějaký bubínek nebo stojan a tak se dostal dovnitř zadarmo. Na gymplu, už jako člen Synkop, jsem se ani nemusel starat o vlastní kytarový aparát. Kapela vlastnila společně všechno vybavení. „Vyfasoval“ jsem „kombo“ po Pavlovi Pokorném, musel jsem ale zaplatit do společného fondu několik stovek jako vklad. V letech mého hraní se Synkopami 61 vrcholila ve světě beatlemánie, všichni už viděli několikrát film Perný den, a tak fanynky měly jasný návod, jak se chovat na bigbítových koncertech, atmosféra tehdejších vystoupení byla někdy opravdu hodně divoká… Byla to samozřejmě i trochu vzpurná reakce mládeže na všechen ten nařizovaný vzorný socialistický pořádek. Všude nám tehdy nutili proklamovaný socialistický ideál, vzorem byla taková ta typická filmová idylka podle sovětského vzoru. Po práci se sejdou rozesmátí mládežníci, pokud možno všichni ve svazáckých uniformách, pak jeden příkladný učesaný maminčin mazánek vytáhne harmoniku a všichni si s chutí zazpívají, nejraději samozřejmě sovětskou častušku. Mezi písničkami ještě stih-
1968–1970
19
Synkopy v roce 1966. Jiřà RybĂĄĹ™, Michal PolĂĄk, Petr SmÄ›ja, Jan ÄŒarvaĹĄ a Pavel VĂĄnÄ›.
nou Ĺ™eĹĄit problĂŠmy na pracoviĹĄti, vÄ›tĹĄinou se pak zastavĂ kolem prochĂĄzejĂcĂ starĂ˝ soudruh, zpravidla mu vĹĄichni Ĺ™ĂkajĂ tĂĄta, a ten – pokud moĹžno s pomocĂ dĂlenskĂŠ stranickĂŠ buĹˆky – pomĹŻĹže vyĹ™eĹĄit vĹĄe, samozĹ™ejmÄ› i problĂŠmy dospĂvĂĄnĂ‌ V kaĹždĂŠm sĂĄle, kde se odehrĂĄvaly tehdejĹĄĂ tancovaÄ?ky, hlĂdal pĹ™Ăsnou morĂĄlku nÄ›jakĂ˝ starĹĄĂ sou-
druh poĹ™adatel v umaĹĄtÄ›nĂŠm saku, protoĹže pĹ™edepsanĂ˝m sluĹĄnĂ˝m obleÄ?enĂm byla pro holky suknÄ› a nÄ›jakĂĄ halenka, pokud moĹžno bĂlĂĄ, pro kluky sako nebo alespoĹˆ bĂlĂĄ koĹĄile s kravatou. Tak jsme vÄ›tĹĄinou chodili v dĹžĂnĂĄch, na bĂlou koĹĄili jsme u vchodu navlĂŠkli koĹženou „ťlaj u“ na gumiÄ?ce – a bylo splnÄ›no.
1968–1970
20
Synkopy 61 na 1. československém beatovém fes valu. Pražská Lucerna 1967.
Později, když už jsme trávili na koncertních šňůrách spousty času na hotelích, kde bylo možno najíst se večer po koncertech jen v místním hotelovém baru, samozřejmě s povinností obleku, jsme se museli smát tomu stále vyžadovanému formálnímu dodržování těchto nařízení. Nás, kteří jsme měli na sobě třeba v té době velmi drahé džínové oblečení, dovnitř nepustili, ale náš šofér ve zmuchlaném a umaštěném šedém saku ČSAD dovnitř směl. Někde měli dokonce v barech šatnáři sou-
kromý tajný kše ík – půjčovnu příšerných sak, která našli snad na smetišti, ale formálnímu nařízení vyhovovala. Holky během celého synkopáckého vystoupení většinou ječely, křepčily a šílely, na jevišti přede mnou občas zůstala ležet hromádka spodního prádla, podprsenky, dokonce kalhotky, a po vystoupení postávala u šaten skupinka nadšených, ochotných a svolných fanynek. Moji spoluhráči, všichni tak o čtyři a víc let starší, už dobře věděli, jak tyhle
1 Synkopy 61 vystoupily v sále Lucerny v pátek 20. prosince 1967. (pozn. Petr Gratias) 2 EP Vítězství světla/Suita pro Johanna Sebastiana Bacha/ Tichej kout/Měl jsem rád tvou peněženku a SP Marťan/Žárlivá dívka. EP extended play = čtyři skladby, SP single play = dvě skladby, LP long play = dlouhohrající album (pozn. Petr Gratias)
govalo, ale přece jen ve mně pořád sílilo přesvědčení, že to chce změnu, něco nového. Docela jsem se těšil, až se Pavel Pokorný vrátí z vojny a já se pokusím sestavit novou vlastní skupinu s repertoárem bližším mým tehdejším hudebním představám. V Brně na jaře 1968 probíhala dlouhodobá hudební soutěž, jmenovala se Beatová liga a v jednotlivých soubojích se vždy utkaly na společném vystoupení dvě skupiny. Diváci hlasovali a každé kapele se průběžně přičítaly body. Soupeřili jsme tak s Vulkánem, Atlantis, Rocky Eagles, FGB Stellars a Stop e Gods… prostě se všemi tehdejšími brněnskými bigbítovými hvězdami, mám pocit, že jsme to snad nakonec i vyhráli. Brno bylo vždycky takové veliké malé město, tak jsem se docela dobře znal se všemi muzikanty. Znal jsem samozřejmě velmi dobře i Zdeňka Kluku. Bubnoval v té době s Atlantis, na které jsem občas chodíval do sálu brněnského Stadionu už v době, kdy tam mívali svá první vystoupení ještě jako spolužáci z elektrotechnické průmyslovky. Dokonce v těch začátcích vystupovali na tancovačkách jako dvě různá hudební tělesa. Půlhodinku hráli typický dixielandový repertoár, pak se pár hráčů vyměnilo, bubeník Zdeněk ale zůstal a mávnutím kouzelného proutku se změnili na „bigbeat“ Atlantis. Před prázdninami osmašedesátého roku, v době, kdy jsem končil u Synkop 61, to už byla velmi populární bigbítová skupina, se zpěváky Hanou a Petrem Ulrychovými. Petr pomalu přebral rozhodování o budoucím vývoji kapely, a tak byl Zdeněk na tom podobně jako já. Chtěl z toho rozjetého vlaku vystoupit a začít něco nového, kde by mohl využít svých zkušeností a hrát svoji vlastní muziku a učit se i nové věci. Často jsme spolu mluvili o svých hudebních představách, na většinu věcí jsme měli hodně podobný názor a tak pomalu klíčila myšlenka nějakého společného projektu…
1968–1970
výhody využít, a někteří rychle mizeli v různých zákoutích pohaslého sálu. Já jsem byl ale naprosto nezkušený benjamínek, romantický, naivní gymnazista, a tak to pro mě bylo docela šokující. Najednou jsem byl členem populární kapely, najednou o mě byl hrozný zájem, najednou jsem mohl žít skoro tak jako ty moje hudební idoly. No a zájem všech těch fanynek byl obrovský. Myslím, že si mě některé holky, ve věku mých pobaveně přihlížejících spoluhráčů, chtěly tak trochu zkazit jako první… Se Synkopami jsme odehráli i pár tehdejších festivalů. Byla to třeba Jazz univerziáda v Českých Budějovicích nebo 1. československý beatový festival v Praze 19671; často jsme vyhrávali a já se tak docela slušně otrkal. Vyráželi jsme občas i na delší koncertní šňůry, během prvního východoslovenského turné vznikla taky moje přezdívka. Nějaký velice kreativní výtvarník totiž po svém přepsal na obrovském, ručně malovaném billboardu v Prešově naše jména, moje na Vanč, a tak mi kolegové takhle dodnes říkají. Natočili jsme už i nějaké nahrávky pro rozhlas, nazpíval jsem dokonce sólový part tehdejšího kapelového superhitu Válka je vůl na prvním supraphonském singlu, nahrál jsem pak i první pantonské EP s velkými hity2. Naučil jsem se slušně pracovat s vokály, což jsem v pozdější době docela úspěšně využil. Všechno fun-
21
1968–1970
22
Jenže pak do toho vstoupila ruská armáda a na pásech tanků úplně rozmetala naději celého národa na normální život v normálním státě. „Pražské jaro“ v roce 1968 bylo už mnohokrát popsáno. To postupné uvolňování bylo cítit ve vzduchu mnohem dřív, určitě už během roku 1967. Svět byl v té době už poměrně jasně rozdělený, u nás komunisté vládli nikým nekontrolováni, a proto pomalu polevovali v pozornosti. Ale nebylo to hned všechno úplně jednoznačné. Já jsem dokonce měl při nástupu Dubčeka trochu obavy, aby nové změny (o kterých jsem stejně jako mnozí jiní zpočátku neměl úplně jasnou představu) nepřinesly naopak zase utažení toho už docela příjemně povoleného politického opasku. Nejvíc to uvolnění bylo cítit asi právě v kultuře a pak taky v informovanosti. Naráz se člověk dočetl v novinách spoustu věcí, to předtím nebylo. Hrozně rychle se taky rozjelo takové to malé, dříve úplně zakázané soukromé podnikání. Někdy to bylo až legrační, jak rychle se třeba objevil ve skoro každém nočním podniku dříve zapovězený „kapitalistický“ striptýz. Sice ještě trochu opatrně, pod názvem Krása bez závoje, ale naráz byl skoro všude. Určitě tím žil celý národ, o politiku se tehdy zajímali snad všichni. V celém světě tehdy docházelo k obrovským změnám. V šedesátých letech nastupovala nová, hodně radikální generace s úplně novým vnímáním hodnot i světa. Objevili se hippies, protesty proti válce ve Vietnamu, studentské demonstrace v západní Evropě. Bylo tu nejen Pražské, ale taky Pařížské jaro, nové pojmy jako světová sexuální revoluce, ale taky kulturní revoluce v Číně. Nové vlny násilí, hořící převrácená auta v Paříži, ale i jinde, bylo tu My Lai, atentáty, Martin Luther King, John Fitzgerald Kennedy a později jeho bratr Robert Kennedy. Taky nové
levicové ikony jako Che Guevara, Fidel Castro nebo Mao Ce-tung, první velké rockové hvězdy, první obrovské festivaly – Monterey, Woodstock, i naše první pražské československé beatové festivaly v roce 1967 a 1968. Některé okamžiky té doby mi dnes připadají jako první signály nového globálního světa s tím typickým rychlým přenosem informací… Naráz tady byla úplně nová kultura, v lehkém rauši drog, levicových i pacifistických myšlenek, s folkovou nebo rockovou muzikou, avantgardním divadlem a poezií i nově objeveným východním náboženstvím. My jsme samozřejmě všechno sledovali a někteří jsme si dokonce uvědomovali tu naši paradoxní, schizofrenní rozpolcenost. Celé to nové světové hnutí mládeže, studentů a rockových muzikantů bylo především levicové. Ale jak se s těmi našimi novými idoly máme srovnat my tady, kteří už tu skutečnou lživou levičáckou realitu dobře známe a prožíváme v praxi každý den? Ale tušili jsme, že jinou než komunistickou nám Sověti nedovolí. Tak ať je aspoň „s lidskou tváří“. Mnozí si v období před srpnem hodně idealizovali, jak to vlastně Lenin myslel dobře (jen se to pak v praxi trochu zvrtlo), prostě chtěli věřit v budoucnost. Můj táta měl jasno, komunisté to nepustí nikdy, nikdy se nezmění. Chtěl ale využít té jedinečné možnosti volného cestování, o které byl přesvědčen, že nebude mít dlouhého trvání. V létě 1968 byli už s mámou rozvedení, on vybral skoro všechny svoje celoživotní úspory a s tím kufříčkem peněz, nemaje jiných zavazadel, jak se říkává, se vydal na cestu, snad téměř „kolem světa“. Příchodu Rusů se dlouho obával, až mu nakonec dali za pravdu. Jednadvacátý srpen ho zastihl někde na druhé straně světa, zpátky se už nikdy nevrátil. Já jsem se vracel 21. srpna kolem druhé, třetí v noci z vysokoškolského Night klubu na „Míráku“
stavit, že by se na východ od železné opony mohl dělat bigbít. Koupil jsem si tam tenkrát virbl buben (šroťák) zn. Sonor a kvalitní šlapku. Na novou soupravu jsem tehdy neměl dost peněz. Shodou okolností jsme taky měli 21. srpna 1968 vyrazit na slovenské turné. Den předtím letadlo dopravilo do Košic naši aparaturu a nástroje a my jsme měli mít onoho osudného dne sraz u brněnského hlavního nádraží a dopravit se odtud do Tuřan na letiště. Ráno jsem přišel k nádraží a všude stály tanky, obrněná vozidla, samopalníci na nás mířili a všude panoval naprostý zmatek, vztek, úzkost a podobné věci… Pamatuji si, že baskytarista Jiří „Dany“ Svoboda brzy ráno snad po nějakém večírku vyrazil na motorce do Tuřan k letadlu a nemohl pochopit, že na něj na letišti míří šikmoocí špinaví samopalníci, kteří mu šťouchali hlavněmi do břicha a nechtěli ho pustit k letadlu, které stejně nesmělo vzlétnout. Dany si nejprve myslel, že se tam natáčí nějaký válečný film, a vůbec mu nedošlo, že je to doopravdy. Nikdo nevěděl, co bude dál. Turné se nekonalo, ale aparaturu a nástroje jsme naštěstí po několika týdnech dostali zpět, i když jsme si mysleli, že je už nikdy neuvidíme. Ještě si vybavuji, že jsme krátce nato s Petrem Ulrychem natáčeli jeho skladbu Zachovejte klid ve studiu Divadla bratří Mrštíků, jako reakci na pocity, které s námi tenkrát cloumaly. Tohle Petrovi komunističtí kulturtrégři nezapomněli a nějaký čas byl pro veřejnost persona non grata, jak se u nás česky říká „nežádoucí“. Jan Sochor:
Zdeněk Kluka:
Na jaře 1968 jsme vyjeli s Atlantis do NSR na malé turné. Vystupovali jsme v Botroppu. Působili jsme tam jako unikát, nikdo si nedokázal moc před-
Začátkem srpna 1968, když jsem měl hotové zkoušky, jsem odjel do Eibau v NDR navštívit kamarádku a její rodinu. Malé městečko leží hned za hranicemi, z Varnsdorfu vlakem, co by
1968–1970
v Masarykově čtvrti. Rachot přistávajících ruských letadel se nedal vysvětlovat jinak. Jsou tady! To ráno se rozezněly telefony snad ve všech domácnostech. Docela brzy ráno jsem běžel k mé tehdejší dívce. Chystali jsme se k poradě, co dál. Po cestě mi nějaký mongolský týpek z projíždějícího tančíku vysvětlil dávkou ze samopalu „jen tak“ nad hlavou, že to určitě nebude žádná legrace. První dny okupace jsme cítili především obrovskou nejistotu a strach. Co bude dál? Bude válka, bude mobilizace, máme nakupovat zásoby, nebo hned odjet? Podobně se to probíralo asi ve všech rodinách, vždyť od poslední světové války uteklo pouhých třiadvacet let, všichni jsme měli obavy z budoucnosti. Už po několika dnech začali odjíždět někteří moji kamarádi do Vídně, odkud se pak rozprchli do celého světa. Asi po čtrnácti dnech jsem tam odjel se svou tehdejší dívkou i já. Ona byla pevně rozhodnutá, já jsem tam žil pár týdnů v naprosto protichůdných pocitech – emigrovat, nebo se vrátit? Nakonec jsem se vrátil, chtěl jsem raději napřed dokončit studia. A s naivitou svého věku jsem si říkal: Pak se uvidí, Rusáci tady přeci nezůstanou navěky… A hlavně – chtěl jsem hrát ten svůj vysněný bigbít, a to by asi venku v emigraci jen tak nešlo. Ta obrovská emigrační vlna zasáhla většinu národa, téměř každému brzo chyběl někdo blízký. V mém případě jsem přišel nejen o většinu kamarádů a dívku, s kterou jsem pár let chodil, emigroval taky můj nedávno rozvedený táta. Už jsem ho nikdy neviděl… Komunisté mě pak po letech nepustili ani na jeho pohřeb.
23
Jaké byly tvoje kytarové vzory v inkriminované době? Pavel Váně: Na takovou otázku se mi vždycky špatně odpovídá. Já jsem samozřejmě měl hrozně rád spoustu kytaristů. Určitě jsem obdivoval báječného Hanka Marvina z Shadows, později George Harrisona z The Beatles, Davea Daviese z Kinks, ještě později pak Erica Claptona, Jeffa Becka, Jimiho Hendrixe a mnoho dalších. Ta řada je prostě hrozně dlouhá, pořád se objevují noví úžasní kytaristé. Ale nikdy jsem nešel cestou kopírování jejich sól a učení podle nich. Neměl jsem nikdy rád to nekonečné přehrávání dané předlohy, možná jsem na to byl i líný nebo netrpělivý, ale spíš jsem ty své vzory bral odjakživa jenom jako zdroj inspirace k nějakému vlastnímu pojetí, taky jsem se ani necítil vysloveně jen jako kytarista a hledal jsem své uplatnění v širším záběru, včetně skládání, aranžování, zkrátka všem, co je pro kapelu důležité.
*** Pavel Váně:
Po návratu z Rakouska jsem nastoupil na filozofickou fakultu a zároveň jsme se pustili se Zdeňkem naplno do realizace naší nové kapely. Napřed jsme samozřejmě hlavně všechno probírali, promýšleli, scházeli se a poslouchali muziku, aby pak už všechno „jelo“ jako domyšlený projekt. Většinou jsme se sešli u nás doma, bydlel jsem tehdy přímo v centru, hned za rohem bydlel Petr Ulrych, o kousek dál později proslavený Rudi Kovanda. Prostě taková „umělecká“ čtvrť. Zdeněk měl magnetofon Sonet Duo, já zas po tátovi nějaký východoněmecký přístroj, z kterého sice neustále odpadávaly nějaké součástky, ale kupodivu hrál stále dál – asi tam byly zbytečné... Vzájemně jsme si přehrávali oblíbené kapely, diskutovali o tom, která se komu
líbí a proč, přemýšleli jsme taky, koho ze spřízněných kamarádů-muzikantů ještě přizvat do nové skupiny. Naši oblíbenci té doby byli především Cream, pak taky Traffic, ale třeba i Procol Harum, Julie Driscoll + Brian Auger And The Trinity, taky The Nice. Zdeněk se k nám někdy vláčel se svým magneťákem až z okrajové čtvrti, kde tenkrát bydlel. Vzpomínám si, jak mi to jednou nevyšlo a přišel jsem domů na náš sraz o něco později. Na dveřích jsem měl na kusu papíru namalovanou hrozivě zatnutou pěst, vytahanou od těžkého přístroje. On býval vždycky dost „akurátní“. Papírek mám schovaný dodnes. Občas jsme si zajamovali ve zkušebně Zdeňkova kamaráda Boříka Líbala v sálku restaurace Lučina na Lesné. Třeba s Oldou Veselým, brzy jsme ale pochopili, že Olda by to asi táhl někam jinam, ke svým vlastním představám. Chvíli jsme zkoušeli s kytaristou Ivošem Křižanem, jemuž jsme nabídli post baskytaristy, tehdy ještě s předobrazem tria ve stylu obdivovaných Cream. Ale taky nám rychle došlo, že Ivoš asi dlouho u baskytary nevydrží, kopírování kytarových vzorů byla jeho silná stránka, oblíbeného Claptona hrál na kytaru určitě líp než já. Ale o to nám právě vůbec nešlo. Rychle jsme si uvědomili, že oba jsou velcí individualisté a že by ani jeden z nich nevyhovoval naší představě kolektivní spolupráce, kterou jsme se rozhodli upřednostnit i před instrumentálním, byť skvělým sólováním jednotlivců. Myslím, že jsme si tenkrát se Zdeňkem opravdu dobře rozuměli jak lidsky, tak i muzikantsky a cítili jsme, že vztahy uvnitř kapely jsou hodně podstatné. Po několika neúspěšných hledáních muzikantů jsem si vzpomněl na Honzu Sochora. Znali jsme se z prázdninových pobytů na chatě na Vranovské přehradě. Honza tam po večerech záříval jako
1968–1970
Petr Gratias:
27