Issuu

Kapitola I. „Pane odpůrce, vstaňte!“ hlas soudkyně třeskl tichou soudní síní ostře jako výstřel. Tahle akustika je určitě záměrná, pomyslela si Sára. Seděla osaměle v rozložité dřevěné lavici, která působila stejně depresivně jako celá síň, a cítila, jak se jí potí ruce. Na kousky v nich rozcupovala už druhý papírový kapesníček. Bílé žmolky ulpívaly na jejích šedých vlněných kalhotách a nadělaly nepořádek na naleštěné podlaze. Bylo jí to jedno. Když se ozval hlas jejího stále ještě manžela, lehce sebou trhla a hned zadoufala, že se právě v tu chvíli nepodíval jejím směrem. Do očí jí přitom spadl pramen tmavě plavých vlasů se záblesky medové barvy. Když jej zastrkovala za ucho, kradmo na Kamila pohlédla. Tvářil se tak, jak to pro něj bylo obvyklé – sebevědomě, klidně a nad věcí. Úsměšek v jeho výrazu neobjevila, takže nejspíš její nervózní pohyb nezaznamenal. „Souhlasíte se skutkovými tvrzeními uvedenými v návrhu?“ „Ano, souhlasím.“ „Souhlasíte tedy s důvody paní navrhovatelky, kvůli nimž se domáhá rozvodu manželství?“ „Ano,“ zatvářil se poťouchle. „Zdá se, že asi nejsem manželský typ,“ dodal. „Odpovídejte pouze na mé otázky,“ usadila ho soudkyně. „Z toho, jak dlouho jste oddaloval soudní líčení, by se dalo mylně předpokládat, že naopak jste,“ dodala suše. Máš bod, pomyslela si Sára, když Kamil s nelibostí ohrnul rty. 7

„Máte výhrady k osobě navrhovatelky?“ „Nikoli, paní soudkyně, naprosto žádné,“ pronesl sladce. Zatímco ho soudkyně dál zpovídala, Sára přepnula na autopilota: byla přítomna, měla otevřené oči a zdánlivě sledovala dění, ale vypnula sluch. Doufala, že už co nejdřív přijde osvobozující rozsudek. A ona se konečně navždy zbaví pouta – byť už dlouho jen úředního – k člověku, který ji řadu měsíců ponižoval a nakonec jí zle ublížil. Aby se nepropadla do nepříjemných vzpomínek, rozhlédla se po přítomných v soudní síni. Ona, Kamil, soudkyně, zapisovatelka, její právník… jinak nikdo. V tak velké a neosobní místnosti působil každý z nich trochu ztraceně. Vstrčila zbytky kapesníku do kabelky, vzala nový a začala jej zpracovávat podobně jako ty předchozí. Přitom se zaměřila na soudkyni, která stále ještě hovořila. Jejímu přísnému obličeji vévodily velké kostěné brýle. Bože, kdy naposledy viděla něco podobně ohavného? Hluboká kolmá vráska mezi obočím, hnědé vlasy stažené do přísného uzlu, bledá pleť… Do téhle pochmurné síně zapadala dokonale, i ten černý talár se k ní hodil. Znovu se zahleděla z obrovských oken. Byla obrácena na sever a dovnitř nedopadal ani jediný paprsek světla zvenčí, ačkoliv se slunce toho únorového dne rozhodlo tvářit, jako by jaro bylo už za dveřmi. Nesoustředěností málem přeslechla břeskný hlas, vyzývající přítomné k závěru líčení. „Povstaňte.“ Poslechli, tichou místností zněl pouze lehký šustot oděvů. Její oči se na kratičkou chvíli setkaly s Kamilovými, ale rychle pohled odvrátila. V uších jí hlasitě šumělo, takže téměř neslyšela čtení rozsudku, který souhlasil s rozvodem jejich manželství. Uuuuuuf…! zaznělo jí v hlavě a měla dojem, že se celá budova musela otřást v základech, když jí ze srdce spadl obrovský balvan. 8

Ještě krátké poučení, pak dotaz na odvolání… S napětím čekala Kamilovu reakci. Teď by mohl udělat to, co je mu vlastní. Vysmát se jí do očí a odvolat se, zase všechno protahovat jen proto, aby ji týral i poté, co spolu nežili přes dva roky. Když odpověděl záporně, málem si oddechla nahlas. Byla by ho snad i objala, kdyby se jí tolik nehnusil. Posbírala si kabelku a sako, z věšáku v rohu sundala svůj šedočerný kašmírový plášť a červenou šálu. Tou se při oblékání pokusila trochu prozářit dnešní jinak strohý vzhled. Sytá červeň by však teď jen zvýraznila barvu jejích tváří, zrůžovělých rozrušením i nervovým vypětím, takže si ji místo kolem ramen přehodila přes ruku. Ty nervy! Kdyby jí měly takhle vibrovat ještě hodinu, asi by praskla, rozsypala se na kusy nebo se rozletěla jako ten meloun, co loni v létě upustila na dlažbu v kuchyni. Pohlédla na hodinky a s úžasem zjistila, že to celé trvalo jen necelou půlhodinu! Vybavila si svou výpověď, na kterou nebyla vůbec připravená. Všechny ty nepříjemně osobní dotazy, po nichž si připadala jako nahá na pranýři. Kdy jste měli naposledy intimní styk…? drnčelo jí ještě teď v hlavě. Nedokázala se při odpovědi podívat na Kamila, byla si totiž jistá, jak se bude tvářit. Opět se nechtěně propadla do starých vzpomínek. Snad proto polekaně nadskočila, když ucítila na svém rameni čísi ruku. Otočila se na patě o sto osmdesát stupňů a zapotácela se, divže kvůli vysokým podpatkům nekončila na zemi. „Ach, promiňte! Nechtěl jsem vás vylekat. Moje chyba, neměl jsem vás přepadnout takhle zezadu. Omlouvám se,“ promluvil její právník s provinilým výrazem a pro jistotu ji lehce přidržoval za předloktí. „Ale ne, to je v pořádku. Jsem jen trochu rozrušená, asi jsem nečekala, že to bude psychicky tak náročné,“ odmítla jeho omluvu a usmála se. 9

Doktor Švehlík, muž těsně před šedesátkou, vypadal jako vždy uhlazeně, oblečený v perfektně střiženém obleku s barevně ladící kravatou, profesionálním výrazem a vnímavýma očima mnohem mladšího člověka. Byly jasně modré, přemýšlivé a shlížely na svět zkoumavě a velmi bystře. Jeho jen lehce prošedivělé tmavohnědé vlasy působily rovněž velmi mladistvě, zatímco pevná, trochu podsaditá postava jeho věku odpovídala. Sára si ho kvůli rozvodu vyhledala přes internet, bez známosti nebo doporučení, ale byla s jeho rozumným, energickým a věcným přístupem nesmírně spokojená. Dokázal v mnohém myslet za ni, viděl věci a souvislosti, které by si nikdy nedala dohromady. „To je u rozvodů běžné, nikdy to není příjemná záležitost,“ souhlasil chápavě. „Ale máte to za sebou a po těch pár letech, než se to podařilo dostat až sem, se vám jistě ulevilo.“ „To tedy!“ vzdychla. „Konečně je po všem, ani se mi tomu nechce věřit. Že s tím rozvodem nakonec souhlasil a dokonce dnes nedělal žádné potíže…“ „Hmm, no, a není možné, že na něj někdo tlačil z druhé strany? A pokud chtěl mít klid…“ „Myslíte Soňu? Žijí spolu už dost dlouho, nechápu, proč by teď najednou trvala na tom, aby se rozvedl. A on není typ, který se nechá někam tlačit,“ zavrtěla hlavou. „A co kdyby byla těhotná? Nebo zatoužila po vlastním zlatém kroužku? Ženy dokáží být někdy velmi přesvědčivé.“ „Možná… Ale upřímně řečeno je mi to vlastně jedno. Hlavní je, že je to manželství konečně za mnou. A jestli ho k tomu dohnala milenka, dobře mu tak, konečně má snad takovou, kterou si zaslouží.“ Švehlík se tomu upřímně zasmál. „No, teď před sebou máte ještě majetkové vyrovnání. Mrzí mne, že se ho nepodařilo přesvědčit už nyní a budete muset absolvovat další soud. Alespoň se svěřením 10

syna do vaší péče souhlasil bez potíží, i když to jsme koneckonců očekávali.“ Zlehka se ušklíbl, nicméně projev nelibosti z jeho tváře během vteřiny zmizel a ta opět získala svůj typický pokerový výraz. „To ano. Však se o Olivera nezajímal od té doby, co jsem odešla. Vlastně co to povídám, od chvíle, co se narodil…“ „Teď vám aspoň bude posílat alimenty. Budu je žádat i zpětně za těch šestadvacet měsíců.“ Neuvěřitelné, jak si pamatuje čísla a data. Dvacet šest měsíců… Ona to raději ani nepočítala. „Jo…“ zamumlala. „Nic od něj nechci, ale budu to Oliverovi ukládat na účet. Až bude dospělý, bude mít základ do budoucna.“ „Můžete si přece přilepšit už teď.“ „Ne, opravdu od něj nic nechci.“ „Jak myslíte. Nakonec je to vaše rozhodnutí a vaše prostředky.“ „Ano, vím. Prostě si ho nechci ničím připomínat. Je to, jako bych se dívala do zrcadla a viděla v něm všechnu svou slabost a chyby. Vyhovuje mi, že budou peníze chodit na zvláštní účet a já ho jen občas zkontroluju. Patří Oliverovi, nemůžu mu odepřít ﬁnanční podporu od jeho otce. Je to navíc Kamilova povinnost, když už nemá zájem syna vídat.“ „To je smutná věc,“ přikývl vážně Švehlík. Už vycházeli před budovu, a tak vytáhl z kapsy balíček marlborek a zlatý zapalovač. Jednu cigaretu vyklepl a navyklým pohybem zkušeného kuřáka vsunul do úst. Zapálil si a labužnicky potáhl. Sára naopak zastrčila ruce do kapes dlouhého pláště. Přestože slunce zuřivě svítilo a dokonce i trochu hřálo, měla prsty jako z ledu. „Mno…“ právník vyfoukl obláček šedavého kouře. „Takže co nejdříve připravím podklady pro vyrovnání. Vypracuji pro soud ke schválení dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Soupis movitých věcí i výpis 11

z katastru mám, myslím, že to bude celkem rychlé. Složitější je záležitost s ﬁrmou. Máte právo na podíl z KazKru, jak jsem vám naznačoval už dříve, a určitě stojí za to jej získat. Je mi jasné, že se do toho vašemu bývalému muži ani trochu nechce, takže to bude poněkud tvrdší oříšek, ale jsem na to připravený.“ Znechuceně ohrnula rty. KazKr byla stavební ﬁrma, kterou před lety založil Kamil se svým přítelem. „Přiznám se, že já moc ne. A vůbec nemám chuť ho znovu vidět, bojovat s ním o peníze a vůbec. Zase jít k soudu… Byla jsem z toho dneska úplně rozhozená. Jak tam můžete tak často chodit a nezbláznit se?“ Zasmál se a znovu vtáhl cigaretový dým. „Asi zvyk? Nebo to na mě tak nepůsobí, přece jen jsem třetí strana. A když se na to podíváte jinak, dneska to žádný boj nebyl. Sice odmítl dohodu stran majetku, ale jinak to dopadlo dobře, ne?“ „Až je to podezřelé,“ utrousila, ale když se nad tím zamyslela, necítila žádný osten zlé předtuchy. Snad už i Kamil měl konečně dost té hry na kočku a myš, kterou s ní hrál. „Ale máte pravdu. Překvapil mě.“ „I mne. Ale jsem kvůli vám opravdu rád.“ Dlouze se jí zadíval do očí. Jeho blankytné panenky jako by jí viděly až do žaludku. Nabrala do plic zhluboka studený vzduch a odvrátila pohled. Nikdy mu, ostatně ani nikomu jinému, neřekla o poslední kapce, která ji přiměla požádat o rozvod, měla pocit, že by to snad ani nedokázala. Koneckonců Kamilovy početné zálety a nezájem o Olivera i o rodinu připravily dostatečně živnou půdu pro to, aby soud rozvod uznal. Pomalu a už mlčky došli k Sářinu autu. Švehlík zamáčkl dokouřenou cigaretu podpatkem nablýskané značkové boty a podal jí ruku. „Tak, já budu muset jet, za chvílí mne čeká další jednání,“ pohlédl krátce na hodinky, které se mu na zápěstí zlatě zaleskly. „Užívejte si znovunabyté svobody. 12

Gratuluji,“ pousmál se a mrkl na ni. Stisk měl pevný, budil důvěru stejně jako jeho vzhled. Povolání z doktora Švehlíka vůbec dýchalo od špiček bot až po pečlivý účes. „Díky, to určitě budu. Tak nashle.“ Chvíli ho pozorovala, jak dálkovým ovládáním odemkl svůj luxusní vůz, a s mírným úšklebkem pohlédla na svého Šípa. Tak říkala ojeté tmavomodré fabii, pořízené před časem z pečlivě našetřených prémií. „No, právník holt vydělává o trošku více než zaměstnaná bytová designérka samoživitelka,“ pokrčila rameny a ještě hodila jeden malý závistivý pohled za odjíždějícím zlatým volvem. Z pocitu viny pak rychle pohladila Šípa po dveřích, které právě otevřela. „Ale ty jsi můj, kamaráde.“ Svlékla si plášť a srovnala jej na zadní sedadlo. Zabouchla a chystala se nasednout, když ji zarazil Kamilův hlas. „Copak, exmanželko drahá, nechceš mi dát pusu na zpečetění naší rozluky?“ Prudce se obrátila. „Vtipné,“ utrousila a hodila kabelku na sedadlo spolujezdce. Než však stačila do vozu strčit nohu, popadl ji za loket a obrátil prudce k sobě. „Jau, co děláš!“ vykřikla podrážděně. „Pusť mě!“ „Ale ale, neboj se, jsme přece přímo před soudní stolicí, myslíš, že bych ti tady mohl jen tak beze svědků ublížit? Mám jen počestné myšlenky. Pořád ze mě máš nahnáno, co, kotě?“ Poslední slovo lascivně protáhl a zakmital jazykem v pootevřených ústech v oplzlém gestu. „Dej mi pokoj, jsi směšný. A trapný.“ Pokusila se vyškubnout. „Ani poděkování za tu estrádu tam uvnitř? Čekal bych více vděčnosti za mou velkorysost. Byla jsi přece celá rozdychtěná, abys byla volná.“ „Takže teď jsem. A ty si běž po svých.“ Znovu zakroutila paží, ale nepustil ji. Radši to vzdala a vrhla na něj nenávistný pohled. 13

„Óóó, to ne!“ zasmál se. „Kdybys mohla očima zabíjet, byl bych už asi bradou vzhůru.“ Pokusila se zklidnit zrychlený tep i odpor, který jí doslova otřásal. „Pitomče,“ sykla. „Malá rozzlobená kočička,“ přivřel oči a zatvářil se pobaveně. „Jsi obyčejný parchant a buran. Posluž si.“ Pokrčila rameny a doufala, že výraz v obličeji odpovídá jejímu chladně lhostejnému hlasu, který ji však stál spoustu sil. Jeho oči potemněly, ale přestal jí drtit paži. Periferně zahlédla párek uniformovaných policistů, směřujících ke vchodu do soudní budovy, a pomyslela si, že to bude důvod, proč uvolnil stisk. I tak jí po něm nejspíš zůstanou pěkné modřiny. Potlačila chuť si ruku promnout. „Nehraj si se mnou,“ zašeptal syčivě. „S rozvodem jsem ti šel na ruku, ale to neznamená, že ti vyjdu vstříc ve všem.“ „To bys asi měl. Můj právník už připravuje majetkové vyrovnání i alimenty.“ „Takže se mě ke všemu ještě chystáš obrat o prachy. Hmmm…“ Jeho hlas studil jako led. „Ke všemu?“ „K tomu, že jsi jen malá děvka.“ Tu větu doslova vyplivl. „Jsi větší ubožák, než jsem myslela. Jestli je to vůbec možné,“ odvrátila se. „Dík, že jsi se dnes zúčastnil,“ dodala jízlivě. „Nejspíš ti hoří koudel u zadku.“ Zasmál se trochu skřípavě. „Mně rozhodně ne, kotě, mně tedy ne. To ty si radši dej pozor, aby se ti jedna u té tvé hubené prdelky nerozhořela.“ „Nevyhrožuj,“ znovu se pokusila nastoupit, ale zničehonic ji popadl za ramena a tentokrát s ní hrubě smýkl. Ucítila na rtech jeho tvrdý majetnický polibek, surový a bezohledný, že se jí chtělo až zvracet. Vytrhla se mu a rychle nasedla. „Idiote…“ vyhrkla. 14