0233930 by Knižní klub

Tento překlad byl vydán s laskavou ﬁnanční podporou NORLA.

Kniha vychází ve spolupráci s Hagen Agency, Oslo.

Kapitola 1

Landegode

Vzhledem k tomu, že mezi třiačtyřiceti obyvateli ostrova neměli žádné vrstevníky, drželi ti dva kluci při sobě v dobrém i zlém. A pokud se celé vaše dětské hřiště sestává z jednoho ostrova a přilehlých ostrůvků, je třeba využít každý jejich čtvereční metr. Proto se vydali ke skalkám na pobřeží zkontrolovat, co moře od jejich poslední výpravy vyplavilo. Jestli nenajdou něco, co by stálo za to. Ostrý vítr ze severozápadu se po několika dnech překvapivě utišil a vanul teď mírněji od jihovýchodu, a i když šli přímo proti němu, už nezalézal mrazivě za nehty, ale spíš jen tak zčerstva pofukoval. Drželi se na hranici mezi suchou částí svahu a kluzkými skalami potaženými mořskými řasami, ani ne metr nad mořskou hladinou. Měli na sobě záchranné vesty – nutný předpoklad toho, aby se mohli pohybovat samostatně. Oba sice uměli plavat, ale divoké vodní proudy by nepřekonal žádný dvanáctiletý kluk. „Dneska jede Vesterålen,“ ukázal jeden z kluků na loď v dálce. Která z lodí to je, se nedalo na tu vzdálenost vůbec přečíst. Ten druhý napnul zrak a mlčky přikývl. „Má čtvrt hodiny zpoždění,“ konstatoval a bezpečně se přenesl přes metrovou trhlinu. Šli dál, balancovali na lesklých skalkách a přitom stále pátrali po nových objevech. Když minuli úpatí jedné ze skal, upoutal jejich pozornost nějaký zvuk. „Pšt!“ 7

„Co to je?“ „Tak sakra poslouchej.“ Vánek přinášel zvuk, který se nepodobal ničemu, co znali. „Nemohl by to být tuleň, co někde uvízl?“ Stáli mlčky a soustředili se na zvuk, který zazníval stále zřetelněji. „Tak tohle není tuleň ani náhodou.“ Kluci se rozběhli, jak nejrychleji to v terénu šlo, a jenom několikrát se zastavili, aby se ujistili, že běží správným směrem. Vystoupali na jedno ze skalisek, lapali po dechu a vyčkávali. Zvuk zazníval v krátkých opakovaných záchvěvech. „Jde to támhle z té pukliny. Muselo tam nějak uvíznout.“ „Muselo?“ „Nějaké to zvíře. Já nevím.“ Dali se k moři, teď už trochu soustředěnější, jako kdyby jim něco bránilo. Puklina se táhla skaliskem jako otevřená rána. Když se přiblížili jejímu okraji, klekli si na všechny čtyři a těch pár posledních metrů překonali takto. Zvuk utichl a oni se opatrně vyklonili. Mezi skalisky kdosi klečel. Voda mu sahala nad pás. Když sebou trhl, kňučivě u toho zasténal a oni si všimli, že klečí na malém kameni. Při dalším škubnutí se ukázalo, že ruce má připoutané pod vodou. Pak znovu ten zvuk, jako řev zvířete ve smrtelném strachu. Marně se pokoušel osvobodit, zvedal hlavu k šedivému nebi a znovu zabral. „Haló?“ Volání vyvolalo novou vlnu křečí a vzduch prořízl řev. „Haló?“ Tentokrát neznámý ztuhl, jako by usilovně hledal nějaký důkaz, že hlas není jen pouhou iluzí. „Potřebujete pomoc?“ Muž se zoufale rozhlížel kolem sebe. Zahlédl je v periferním vidění a pokusil se otočit, ale dopadlo to tak, že sklouzl 8

do vody. Nový řev, to jak se znovu snažil vyhrabat na kámen. „Pomozte mi.“ Hlas měl chraplavý, slova mu vázla v krku. Opatrně k němu slézali puklinou. Rozšířenýma očima sledoval každý jejich krok, jako kdyby je pouhé mrknutí oka mohlo změnit v přelud a rozplynuli by se jako všechny ty přízraky před nimi. Zcuchané vlasy mu splývaly jako kluzké vodní řasy, pod nimi prosvítala bledá pokožka hlavy. „Co se stalo?“ Zastavili se na vzdálenost natažené paže od něj. „Pomozte mi.“ Neznámý se pokusil zvednout ruce, ale znovu sklouzl. Vrhli se k němu, a když se ho snažili vytáhnout, narazili na řetěz. „Jak se vám podařilo…“ I pod zčeřenou vodou bylo zřetelně vidět, že má nasazená pouta. Zahlédli i železný kruh připevněný ke skále v hloubce asi jednoho metru. Nové trhnutí řetězem a mužův zmodralý bledý obličej se stáhl v bolestné grimase. Ale žádné slzy, žádné vzlyky, jen strachem zkřivená tvář. „Který šílenec tohle udělal?“ Muž se podíval někam za ně a pohodil hlavou.

Kapitola 2

Bergland, 90 kilometrů severně od Bodø

Doléhaly k nim vytrvalé, poklidné údery a ve vlnách se zrcadlilo zamlžené podzimní slunce. Starší manželé se vydali podél skal. On, několik kroků před ní, jí pomáhal bezpečně sejít. Dole na pláži ji vzal za ruku a v bezpečné vzdálenosti od vln kráčeli dál. Šli tudy nesčetněkrát, ale stejně si dávali na čas, užívali si přítomnost toho druhého a vychutnávali okolí. Čas od času mu položila hlavu na rameno a na něco ukazovala. Pak chvíli postáli, on souhlasně pokýval a šli dál. Když se přiblížili k zátoce na druhé straně, znovu se zastavili. Zase si něčeho všimla a ukazovala na to. I když nebylo poznat, co to moře přináší, upoutalo to její pozornost a zůstali stát. „Co to je?“ zeptala se. „To vážně nevím.“ Stáli mlčky. Ještě pořád se drželi za ruce. Předmět připlaval blíž a on cítil, jak mu tiskne ruku silněji. „Vypadá to jako nějaká panenka,“ ozval se. „Zapomenutá hračka, kterou unáší moře.“ Nemohl s ní hned souhlasit: „Spíš ji někdo pustil po vodě. Vypadá to, jako by ležela na nějakém malém voru.“ „U všech svatých… nenašli tady nějakou starou panenku na voru minulý týden?“ „No ano.“ Vlny brzy donesly malý vor posledních pár metrů ke břehu, on se mu brodil naproti a opatrně jej zvedl. Vor byl 10

vyrobený z lýka s pažením a celý ho ještě napříč křižovaly provázky, aby z něj panna nevypadla. Podal jí ho. „Panenka na výletě.“ Zůstala stát a civěla na to s výrazem, který nedokázal interpretovat. „Porcelánová panna.“ „Stará?“ Přikývla a oči přitom nespouštěla z panenky. Vybledlé barvy. Uvažovala, že sukně byla dříve černá, nyní vybledla do špinavě šedé a kdysi křídově bílá pleť na sobě měla zažloutlé skvrny. Opatrně pannu odvázala z voru a podržela ji před sebou. „To se mi nelíbí.“ „Někdo prostě jenom tu pannu chtěl poslat novému majiteli.“ Dál pannu zkoumala a opatrně jí otáčela. „Takové panenky se dneska už neprodávají. Proč dvě takové během jednoho týdne? To vypadá jako… nějaké znamení.“ „Ale no tak, Ado.“ „Jako kdyby… já nevím.“ Objal ji. „Jako kdyby co?“ Povzdechla si a zachvěla se. „Jako by se někdo snažil skrze tu panenku vykřičet svoji beznaděj.“

Kapitola 3

Bodø

Evil walks behind you Evil sleeps beside you Evil talks arouse you Evil walks behind you „Přemýšlel jsi někdy nad tím, co ten ochraptělej blbec vůbec zpívá?“ Chlapci bylo dvanáct a půl roku a nedbale se rozvaloval na sedadle spolujezdce opřený o dveře. „Vlastně tak úplně ne. Hlavní je, že mi z toho běhá mráz po zádech.“ „Ježiš!“ obrátil kluk oči v sloup. „Hlavně ta kazeta je už úplně ohraná. Máš ji tady už přes sedm let.“ „Do téhle dva čtyři jedničky se žádný přehrávač na cédéčka dávat nebude,“ poplácal vrchní inspektror Rino Carlsen láskyplně přístrojovou desku a lišácky se na syna zadíval. „A víš proč?“ Chlapec se znovu zašklebil. „Tohle je bezhiphopová zóna, brzo poslední svého druhu. Do těchhle dveří žádný Puff Duffy nebo Dust Daddy nesmí.“ „Puff Daddy. Vlastně se teď jmenuje P. Diddy.“ „To máš fuk. Žádnej přihrbenec v pletený čepici a s kalhotama na půl žerdi mi v týhle káře ty svoje naštvaný stížnosti vyřvávat nebude.“ „Víš, že osmdesátý léta jsou už dávno pryč?“ „Jednou tě přesvědčím, Joakime. Připrav se na to.“ 12

Joakim Carlsen si stáhl čepici přes oči a demonstrativně vzdychl. Vlastně byl na svého tátu hrdý a většina jeho úvah mu připadala zábavná. Svým zvláštním způsobem to byl rozhodně vtipný táta, který se od těch ostatních odlišoval. Nejenom tím, že pracoval jako policista, ale taky tím, že se zasekl v čase někdy před pětadvaceti lety. Šlo si jen stěží představit, že otec někdy zlatá osmdesátá opustí. Něco podobného naznačovala i matka při odpovědi na otázku, proč se odstěhovala. „Vyrostli jsme,“ říkávala. „Totiž, já jsem vyrostla a on zapustil kořeny.“ Joakimovi nečinilo žádné potíže tomu vysvětlení uvěřit, protože nejen to tyrkysové Volvo se od roku 1985 nezměnilo. Rino Carlsen už dávno našel své pravé já a nikdy neměl potřebu ho nějak vylepšovat. „Vyložím tě u benzinky. Nedovedu říct, kdy budu doma, máme nový případ.“ „Vraždu, znásilnění nebo někdo močil na veřejnosti?“ „Případ,“ zopakoval a bliknul, že odbočuje. „O. K. Pozvu si pár kámošů. Říkal jsem si, že trochu vohulíme stereo,“ vyklouzl Joakim ze sedadla. „P. Diddy,“ dodal a zabouchl za sebou dveře. Rino mu zahrozil pěstí a široce se usmál. Syn mu na to odpověděl gestem, které si v poslední době oblíbil a které pravděpodobně nějak patřilo do toho hiphopového světa. Byl to synův nápad, aby ho Rino s bývalou ženou měli ve střídavé péči. Vůbec se zdálo, že rozvod zvládl bez hořkosti a smutku, snad díky tomu, že se všechno odehrálo bez povyku. Nedošlo k žádným klasickým konﬂiktům, až teprve před pár týdny, kdy žena Rina textovou zprávou požádala, aby souhlasil s tím, že Joakim podstoupí léčbu Ritalinem. To na chvíli začal vidět rudě. Žádala po něm, aby souhlasil s poměrně spornou diagnózou a s tím, že bude chlapec brát stimulující drogu. V době, kdy se rodiče za každou cenu snaží udržet děti od těch svinstev co nejdál. Jistěže měl Joakim problém se uklidnit a tím pádem i problém přizpůsobit se školní rutině, 13

ale nasadit mu léčbu, která v praxi znamenala dopovat ho od rána do večera, to bylo přinejmenším přehnané. Stiskl volant pevněji. Jestli se má Joakim dopracovat vnitřního klidu tak, že si bude házet s matčinými CD Ronana Keatinga jako s talířem, tak prosím. Souhlas ale jen tak nedostane. O pár minut později zaparkoval před nemocnicí a našel oddělení akutního příjmu. Ohlásil se u přepážky a okamžitě ho vzali do kanceláře, umístěné asi v polovině chodby. Lékařův vzhled prozrazoval, že se nachází v pozdní pubertě, ale vystupoval jako člověk s mnohaletými zkušenostmi. Zkoumavě si Rina prohlížel: „A vy jste?“ „Policista,“ pokrčil Rino omluvně rameny a natáhl ruku. „Rino Carlsen. Polovinu útvaru zaměstnává návštěva pana ministra. Vlastně zaskakuju za kolegu, který taky už za někoho zaskakoval.“ Lékař souhlasně přikývl. Bez pochybností přijal, že člověk v riﬂích, který tady před ním stojí, je policista. Pak se s obavami zadíval do počítače, jako by se všechno pacientovo utrpení přesunulo z těla na hard disk. „Musím vás požádat, abyste to omezil jenom na to nejnutnější. Nanejvýš deset minut. Když jsme ho přijímali, byl na tom zle, jak po psychické, tak po fyzické stránce. Omrzliny jsou zrádné. Některých si člověk ani nevšimne, dokud nepoškodí kůži, například v obličeji, kde je kůže silnější. Ruce jsou naproti tomu citlivější, než si většina lidí myslí. Omrzliny z ledové vody jsou navíc něco úplně jiného než omrzliny od ledového větru. Tenhle člověk si myslel, že nejstrašnější bolest svého života má už za sebou.“ „A má?“ „Měl, dokud mu promrzlými cévami znovu nezačala proudit krev. Miliony jehliček, které bodají do citlivých nervových spojů.“ Rino věděl, jaké to je, když je člověku zima na ruce – v zimním období bylo jeho Volvo pěkně nevypočitatelné. „Máte nějakou představu, jak dlouho měl ty ruce ve vodě?“ 14

„Až moc dlouho. Hrozí mu trvalé následky. V konečném důsledku amputace, ačkoliv teď je samozřejmě moc brzo cokoliv hodnotit.“ „Ale bavíme se tu řádově o hodinách.“ „To rozhodně.“ Vrchní inspektor cítil, jak se mu pod kůží rozlézá chlad. „No, ukážete mi, kudy k němu?“ „Ještě jedna věc. Při přijetí by se jeho stav dal přirovnat k psychóze.“ „A teď…?“ „Reaguje přiměřeně, ale potřebuje od toho traumatu odstup, ne ho prožívat znovu. Jak jsem říkal, maximálně deset minut.“ Prošli dvěma chodbami a doktor mu naznačil, aby zůstal stát. Pak strčil hlavu do dveří. O pár vteřin později na ně mlčky kývla zdravotní sestra opouštějící pokoj. Lékař zaťukal prstem na hodinky a otevřel mu. Pacient napůl seděl v posteli opřený o její zvednuté čelo. Ruce měl zafačované a položené na vyvýšeném opěrátku a nepřítomně na Rina zíral. Jeho identitu už potvrdili. Šlo o Kima Olaussena. Rino si přitáhl židli pro návštěvy blíž k posteli a posadil se. „Jmenuju se Rino Carlsen. Pracuji na policejní stanici tady ve městě. Toho obleční si nevšímejte, zavolali mě rovnou z domu.“ Mužův výraz se nijak nezměnil. „Nebude vám vadit, když vám položím několik otázek?“ Pořád žádná reakce. „Ten kluk v bílém plášti mi dal deset minut. Jestli to bude brát moc vážně, tak mi teď zbývá devět. Nebude vám vadit, když půjdu rovnou k věci? V tom případě nejdřív to základní: víte, kdo za tím zločinem stojí?“ Muži se zachvěl spodní ret a pak se ozvalo chraplavé: „Ne.“ 15