Osmnáctého dubna 1999 se v lesích severních Vogéz nedaleko kláštera svaté Odily, na cestě ze Schirmecku do Barru, stala ošklivá a záhadná nehoda. Přestože už dva dny nesněžilo a vozovka byla suchá, tmavočervený vw Passat sjel ze silnice, na příkrém svahu se několikrát převrátil a nakonec se zastavil o starý buk. Monsieur Costard, řemeslník žijící v alsaském Mittelbergheimu, se pozdě odpoledne vracel z návštěvy své sestry. Když projížděl na motorce kolem místa nehody, našel tam tři mrtvá těla. Dvě se nacházela ve vraku auta a třetí leželo na kamenité půdě několik metrů od něj. Při vyšetřování se ukázalo, že šlo o nezaměstnaného učitele Petera Geisslera, jeho ženu Isabelle, původem z Lotrinska, a jejich desetiletého syna. Vzhledem k úplné absenci brzdných stop došla policie k závěru, že řidič buď usnul, nebo nehodu způsobil úmyslně. Šestnáctiletá dcera Geisslerových, která byla v autě pravděpodobně také, nebyla k nalezení. I po pěti dnech zůstalo pátrání po dívce bez úspěchu, případ byl proto předán úřadům v Saarbrückenu, kde rodina bydlela. Až po čase narazili němečtí vyšetřovatelé na učitelův dopis, z něhož vyplývalo, že šlo skutečně o sebevraždu. Důvody, proč se rodiče rozhodli zemřít i se svými dětmi, v dopise neuvedl. Zakončil ho však starobyle znějícími slovy: „Bože na nebesích, buď milostiv nám ubohým hříšníkům.“
13 ❶
část první
▸
jedna
Když za sebou konečně nechala poslední stromy, otevřela se před ní pole. Na okamžik se zastavila a zakryla si dlaněmi oči, protože ji oslnil jas zasněžené pláně. Den po té strašné nehodě se zima ještě jednou vzepřela jaru silou tvora zasvěceného smrti. Teplota naposledy poklesla o několik stupňů a řezavý východní vítr vanoucí od Rýna hnal krajinou sníh a led. Kolem ramenou si omotala deku proti lesnímu chladu. Nyní však stálo vysoko na nebi polední slunce, jen lehce zakryté tenkou vrstvou mraků. Dívka zaklonila hlavu a zavřela oči. Jíní jí tálo na řasách, voda v kapkách stékala po tvářích a zanechávala stopy na špinavé pokožce. Za několik dní dostane jméno Manon. Manon měla hlad. Za tu dobu, co byla na cestě, se už třikrát setmělo a třikrát rozednilo. Nepotkala živou duši. Jednou viděla srnku, ale když se k ní chtěla přiblížit, zvíře uteklo. Teď otálela na kraji lesa a hleděla do nížiny. Přesunula váhu z nohy na nohu a tvář se jí zkřivila bolestí. Váhavě kulhala dál. Sama vypadala trochu jako obezřetné zvíře, které se musí v cizím prostředí nejprve rozkoukat. Oblečení měla potrhané a na několika místech ztvrdlé zaschlou krví. Když měla dojem, že zaslechla nějaký zvuk, zastavila se, číhavě naklonila hlavu, pak si rukávem otřela obličej a šla dál. Někdy promluvila na ptáka, keř nebo na kámen, ale kdyby ji potkal nějaký člověk, její řeči by nerozuměl. Rozčileně vyrážela nesrozumitelné zvuky, rysy se jí křivily, gestikulovala a hrozila pěstmi jako kazatel varující svět před blížící se zkázou. Pak se jí v očích znovu objevil skelný pohled a svěsila ramena, jako by si uvědomila marnost svého počínání. Zdvihl se západní vítr a vymetl nebe do čista. Nad polem ztěžka přelétlo káně. Manon pod nohama praskalo zmrzlé listí. Daleko vzadu se rýsovala chalupa, holé stromy, u nichž sbírala jakási žena dřevo na topení. Nad krajem modře visela 15 ❶
část první
zima, všechno bylo černé a bílé. V brázdě se krčila kočka, vyskočila, aby chytila vránu, ale ta jí ulétla. Teď tu kočka seděla a vytrvale hleděla nahoru, pták se ale usadil na vzdálenou větev. Manon se musela zasmát. Vzduch jí před ústy ihned zmrzl na bílé vločky. Na jednom svahu uviděla sáňkující děti. Přitiskla si ruce na uši, aby neslyšela jejich smích a pokřikování. Obloukem obešla kopec, schovávala se za křoví. Prchala z blízkosti lidí. Jednou se před ní nečekaně objevil sedlák s traktorem, rychle uskočila za bludný balvan a zůstala nehybně ležet na zemi, dokud zvuk motoru nedozněl v dálce. Než vstala, zamávala rukama nahoru a dolů, takže po ní ve sněhu zůstala stopa připomínající anděla. Snad ji to kdysi naučil otec. Nechala anděla ležet a vlekla se dál. S každým krokem se jí hůř dýchalo. Kožené boty měla dávno promočené a mokré vlněné ponožky ji dřely do nohou. I oblečení měla vlhké. Tělem jí pomalu začínala lomcovat horečka. Sledovala koryto potoka, na okrajích pokrytého ledovou tříští. Jen prostředkem si voda s bubláním razila úzkou cestu. Manon měla čím dál větší hlad. Našla pár bukvic, dlouho tvrdé plody žvýkala a nakonec vyplivla slupky. Pak se sklonila, sebrala trochu sněhu, nechala ho v dlaních rozpustit a vodu slízala. Tak to dělala i v předchozích dnech. Než se přiblížila k chalupě, začalo se už stmívat. Domek stál na samotě uprostřed rozlehlých polí, a že je obydlený, bylo poznat jen podle řídkého kouře, který stoupal z komína a pak se ztrácel na nočním nebi. Nakonec se v domě rozsvítilo. Manon polekaně ucouvla za nedalekou skupinku stromů na břehu potoka. Chvíli tam zůstala, než znovu sebrala odvahu a přiblížila se k budově. Několikrát domek obešla tak, aby ji nikdo neviděl. Pak se zády přitiskla ke zdi a opatrně se sunula k osvětlenému oknu. V pokoji seděla u stolu starší paní a četla knihu. Měla tmavé, ještě skoro černé vlasy svinuté do uzlu. Tu a tam knihu položila na stůl, zavřela oči a nehlasně pohybovala rty, jako by se modlila. Manon zakňučela bolestí 16 ●●●●
příliš krásná dívka
nebo hladem — dost tiše, aby ji v domě nebylo slyšet, ale dost hlasitě na to, aby se necítila tak sama. Když žena zhasla světlo a dům zcela utichl, dívka odsunula závoru na vratech do stodoly, kterou si už předtím vyhlédla, a tápala ve tmě, až našla balík slámy. Rozvázala ho, vysypala slámu na zem, lehla si do ní a upadla do hlubokého, horečnatého spánku. Druhého dne ráno ji probudily zvuky zvenčí. Připlížila se ke vchodu do kůlny a pootevřela dveře, aby viděla na prostranství před domem. Pozorně sledovala každý pohyb své nic netušící hostitelky. Ta nakonec přinesla z domu košík, nasedla do auta, nastartovala a pomalu odjela po dosud zasněžené polní cestě. Dívka čekala, dokud vůz nevyjede na nízký pahorek a nespolkne ho úzká štěrbina mezi obzorem a oblohou. Měla štěstí, domovní dveře zůstaly odemčené. Manon vešla dovnitř a rozhlédla se. Nové prostředí hltala očima s takovou lačností, jako by nikdy předtím lidské obydlí neviděla. Všeho se dotýkala, přejížděla prsty po každé židli, každém talíři, lehla si na zem a očichávala prkennou podlahu, zhluboka nasávala vůni lešticího vosku. Vypila zbytek kávy, vylízala šálek a potom jazykem přejela po kuchyňském stole, na kterém zůstalo pár drobků chleba od snídaně. Vylekala se, když se jí o nohu nečekaně otřela kočka. Vykřikla a odkopla ji, ale když se nic nedělo, uklidnila se a pokračovala v pátrání. Ve schránce na chleba našla suchý skrojek, vyšla s ním ven, rozmočila ho ve sněhu a spolykala. Objevila také džbánek mléka a naráz ho vypila, otevřela ledničku a snědla půl kolečka salámu a kousek sýra, aby utišila největší hlad. Pak šla do ložnice, lehla si na postel, několikrát se zhoupla na matraci, vstala a propátrala šatník. Vyházela ven několik halenek a sukní, kalhotky si natáhla na hlavu, svetr si oblékla předkem dozadu a nakonec se příšerně vyděsila, když se zahlédla v zrcadle. Minutu na sebe strnule zírala. Potom zavřela oči a roztřásla se. Chvěla se strachem, a přesto jí scházela odvaha 17 ❶
část první
jednoduše se otočit a ukončit tu hrůzu. Teprve když pochopila, že ji to cizí stvoření nehodlá napadnout, odvážila se znovu otevřít oči. Zdvihla ruku, sklonila hlavu, vyplázla jazyk a pak se rozesmála, když viděla každý svůj pohyb zdvojený. Manon se brzy natolik osmělila, že se té cizí dívky chtěla dotknout. Natáhla ruku, aby ji pohladila po tváři, ale nahmatala jen studené sklo, a to ji rozzlobilo. Rozčileně osahala celou plochu zrcadla a zjistila, že byla oklamána. Zuřivě do něj začala bušit a kopat a nenechala toho, dokud ji nerozbolely prsty na nohou a nezačala jí téct krev z rukou. Potom svému odrazu plivla do obličeje a vyběhla z domu. Uviděla dveře do nízkého přístavku. S trochou námahy se jí podařilo otevřít závoru. Ocitla se v chlívku, obývaném tuctem slepic, několika kačenami, dvěma kozami a prasetem. Zápach, který se od nich linul, i další leknutí z pohledu na takové množství zvířat ji přinutily ucouvnout. Ale i tentokrát v ní zvítězila zvědavost. Dobytek nejprve chvíli pozorovala, potom se spustila na všechny čtyři, vlezla do chlívku a brzy se mezi zvířaty pohybovala, jako by nebyla lidské dítě, ale patřila k nim. Napodobovala kvokání slepic, chrochtání prasete a po chvíli zkoušení se jí hlas podařilo sladit i s mečením koz. Při tom soustředěně poslouchala svůj hlas a zjevně jí to působilo velké potěšení. Zvířata jedno po druhém vybíhala z chlívku, udivená nenadále nabytou svobodou se chvíli zdržovala na dvoře a poblíž domu a pak se rozutekla po okolních polích.
18 ●●●●
příliš krásná dívka