0231614

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Strรกnka 1

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 2

Copyright © 2012 by Táňa Keleová-Vasilková Jacket photo © 2013 by Tibor Vasilko Jacket design © 2013 Viera Fabianová Translation © 2013 by Draha Smutná Czech edition © 2013 by NOXI, s. r. o. Děj příběhu a postavy v něm vystupující jsou fiktivní.

Ze slovenského originálu Tá druhá (Vydavateľstvo Ikar, a. s., Bratislava 2012) přeložila Drahomíra Smutná Redigovala Marie Sluková Fotografie na obálce Tibor Vasilko Obálku navrhla Viera Fabianová Vydalo vydavateľstvo NOXI, s. r. o., v Bratislavě v roce 2013 jako svou 192. publikaci Vydání první Počet stran 304 Sazbu zhotovilo PRO 2, a. s. Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica ISBN 978-80-8111-144-0

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 3

Věnuji všem mužům, pro které existuje jen ta… jediná

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Strรกnka 4

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 5

K

A P I T O L A

1

Robert se k ní skloní a políbí ji. „Ahoj, miláčku. Vyprovázet mě nemusíš, vím, že si po dobrém sexu ráda ještě chvilku zdřímneš.“ Daniela spokojeně zavrní, vdechne jeho vůni, opojnou a kořenitou, touží se do ní zahalit pro chvíle, kdy bude muset být bez něj, a pozoruje, jak si bere ze židle úhledně pověšené sako. Ještě jednou se k ní otočí, pošle jí vzdušný polibek – to gesto miluje, je sexy a zároveň důvěrné – a odchází. Za chvíli k ní dolehne bouchnutí vchodových dveří. Pokoj se tiše houpá v letním ránu, otevřenými okny sem proudí čerstvý vánek. Meteorologové slibovali další horký den a Daniela si je jistá, že se nespletli. Už třetí den vládnou neskutečná vedra, rtuť teploměru se v poledne vyšplhá až k pětatřicítce, ale rána jsou příjemná a svěží. Nádherná rána, zapřede Daniela a myslí na Roberta, na jejich milování, jehož je plná, a slastně přivře oči. Jistě, ještě hezčí by byla, kdyby si mohli dát spolu kafe, chvíli si povídat… Jenže Robert je zaměstnaný muž, musí si hlídat každou minutu svého vzácného času, nemůže se zdržovat snídaní. Kolikrát už mu domlouvala, že žije hrozně rychle, že by měl víc myslet na sebe a své zdraví, trochu zpomalit a víc dbát na životosprávu, ale marně. Robert se jen usměje a namítne: Chodím dvakrát týdně do fitka, to se ti zdá málo? Raději zmlkne, nechce mu kazit náladu… nechce být jako dotěrná manželka. Po chvilce svižně vyskočí z postele – už neusne, zná se – a bosky jde do koupelny. Je prostorná, dýchá nevtíravým komfortem a pohodlím. Daniela v ní zkombinovala pastelovou tyrkysovou s bílou, na poličky vystavila dózy různých tvarů, vonné oleje a soli, mušle a kamínky, které nasbírala na dovolené u moře, 5 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 6

v dřevěném vědérku na nízké skříňce jsou efektně uložené masážní kartáče, prostě nádhera! Koupelna je její pýchou, tráví v ní hodně času… jak by taky ne, ženská přece musí o sebe dbát. Vejde do sprchového koutu, nastaví masážní trysky a s rozkoší vydá své štíhlé tělo všanc prudkým proudům vody, které ji objímají ze všech stran. Po pěti minutách sprchu opustí, zabalí se do velké měkké osušky a přistoupí k zrcadlu. Setře z něj páru a zadívá se na tvář, která je její společnicí už devětadvacet let. Hm, hezká, pomyslí si spokojeně, na vatový tampon kape pleťovou vodu z růžových lupínků, nekřesťansky drahou, ale už by bez ní nemohla žít, cítí její jemnou vůni a chladivý dotek na obličeji, potom si zkušenými tahy nanáší hydratační krém. Oči jí po milování září, jsou sytě modré jako stmívající se obloha, pleť má napjatou a hebkou. Z vlasů stažených do spony se uvolnilo pár pramínků a ty se jí kroutí kolem tváře v jemných světlých prstýncích, rázným pohybem vysvobozuje svou hřívu ze sevření a pročísne ji speciálním kartáčem, který jemně masíruje pokožku a tím ji prokrvuje a zajišťuje rychlý růst vlasů… tedy aspoň to stálo v přiloženém letáku. Z koupelny zamíří rovnou do kuchyně – je sice malá, ale útulná a účelná – a pouští se do svého ranního rituálu. Nejprve na jeden lok vypije sklenici odstáté vody, potom si vymačká šťávu ze tří pomerančů, tu už pije pomalu, s požitkem, nakonec si zalije rozpustnou kávu. Vestoje ji upíjí, vnímá chladivý dotek parket na chodidlech, teplý vánek, který se jí nesměle otírá o nahá ramena, a usměje se. „Miluju rána,“ vzdychne blaženě a s šálkem v ruce vyjde na terasu. Když si před třemi lety kupovala byt, byly pro ni prvořadé dvě věci: velikost koupelny a terasa. Ke štěstí jí postačily dva pokoje s malou kuchyňkou, o bytě bez terasy ale vůbec neuvažovala. A svého rozhodnutí ještě ani jednou nelitovala. Uvelebí se v pohodlném ratanovém křesílku, nohy si dá na taburetku a sáhne po časopisu položeném na stolku. Jen tak v něm bezmyšlenkovitě listuje, po chvíli ho zavře a nastaví tvář slunečním paprskům. Cítí, jak ji hladí, vnímá, jak se v ní všechno probouzí, najednou je plná energie. Má to tak odjakživa. Slunce jako by ji nabíjelo, dávalo jí sílu TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 6......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 7

a chuť žít. Dny bez slunce jsou pro ni hrozné… Vyskočí z křesla a jde do kuchyně, kde má na lednici položený diář. Otevře ho a kontroluje svůj dnešní program. Dopoledne posilovna, odpoledne až do sedmi učí a na večeři ji pozvala sestra. „Čeká mě docela příjemný den,“ pronese vesele a koukne na hodiny. Deset. Fajn, nejvyšší čas jít si zacvičit.

Alena posbírá hračky rozházené po pokojích, potom konečně pověsí prádlo – pračka doprala už po obědě a teď je večer, ale s dětmi jí jaksi nevybyl čas, byla s nimi venku, potom vařila večeři a ukládala je do postýlek – a zapne myčku. Ještě jednou, pro jistotu, nakoukne do dětských pokojů, za poslední půlhodinu to udělala už třikrát, a zůstává stát v otevřených dveřích. Simonka i Šimonek sladce spinkají, jejich kulaté tvářičky jsou jemné a nádherné, ve spánku snad ještě hezčí než přes den. Ráda se na ně takhle dívá, i když ji občas přepadne divný pocit, že jim krade něco, co je jen jejich… Opatrně přivře dveře a přejde do obýváku. Sedne si do křesla a vydechne si. To byl zase den! promne si spánky. Je devět, nejradši by zaplula do postele, jak je vyčerpaná, ale rozhodla se počkat na Roberta. Telefonoval jí, že dorazí o něco později, protože v práci se něco zkomplikovalo. Zdá se, že se pořád něco komplikuje, už si na to zvykla, či spíš se vyrovnala s faktem, že některé věci nezmění, ať dělá co dělá. Ale… jsem spokojená. Mám všechno, po čem ženy touží. Milujícího manžela, dvě nádherné, zdravé děti a pohodlný dům. Co na tom, že se mi někdy zdá, že mé dny jsou si podobné jako vejce vejci, že se vůbec nic neděje, že… Tiše se zasměje. Co by se asi tak mělo dít? Jsi ženská na mateřské, připomíná si, aby na to náhodou nezapomněla. Jsou chvíle, kdy si to opravdu musí připomenout. Vždycky když jí tělem začne proudit míza, horká a znepokojivá, narušuje její pohodu a tiše šeptá, že kdysi žila jinak, úplně jinak… Chci se k tomu vrátit. Ta myšlenka ji překvapí, až zatají dech. Co je to se mnou? Přece se nemůžu vrátit. A ani nechci! Příští dva roky určitě ne… Šimonovi jsou pouhé dva roky a s Robertem jsme se jednoznačně shodli na tom, že dřív než ve čtyřech ho do školky 7 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 8

nedáme. Já vím, povzdechne si, ale to ještě neznamená, že mi moje práce občas nemůže chybět. Jenomže v poslední době jí chybí permanentně, což ji mírně znervózňuje. Dnes ale, poprvé za celé ty roky, co je s dětmi doma, pomyslela na návrat. Přivře oči a nasaje nosem vzduch. Cítí vůně, šimrající, příjemné a exotické, naplňují její nitro touhou, silnou, přímo nesnesitelnou… Vidí se v bílé naškrobené zástěře, jak pobíhá po moderně vybavené prostorné kuchyni, kde má všechno své místo a systém, kde to voní bylinkami, kořením a jídly, o jakých se mnohým ani nezdá, a až ji zasvrbí paty, jak by se tam s chutí rozběhla… aspoň na chvíli. Roky pracovala jako šéfkuchařka v luxusní restauraci v centru města. Trochu neobvyklé, dnes vládnou profesionálním kuchyním spíše muži, ale ona byla k tomu předurčená. Narodila se se silně vyvinutým smyslem pro vůně a chutě a odmalička pomáhala babičce v kuchyni. A ta byla nějaká kuchařka! Když pochopila, že její milovaná vnučka má zvláštní dar od boha, rozhodla se ho rozvíjet… a tak Alenka už jako pětiletá šlehala žloutky s cukrem na koláče, krájela cibuli a rozhodovala, co všechno má babička přidat do zeleninových polévek, jako šestiletá pak dokázala připravit ty nejlahodnější pomazánky, a když oslavila deset let, nebyl pro ni problém nabídnout kompletní menu. Uměla uvařit cokoliv a své recepty si poctivě zapisovala do tlustých linkovaných sešitů, postupně k nim přibývaly poznámky, škrtala je a přepisovala, dotvářela jejich chutě a vůně, a také si do nich vpisovala cenné rady babičky, vždyť to byla právě ona, kdo ji usměrňoval a podporoval. Po ukončení školy si našla práci v malé restauraci, kde jí však šéf nedovolil nic měnit na zaběhnutých menu. Trvalo několik let, než se na ni usmálo štěstí a ona se mohla uplatnit v kuchyni, jejíž majitel se nebránil novým trendům. Konečně byla spokojená! Při vymýšlení jídel a vaření se cítila jako umělec, jako malíř, který nanáší na plátno barvy, ale pořád není spokojený a přidá ještě trochu běloby, a když zjistí, že ani to není ono, přimíchá špetičku tyrkysové… přesně to dělala. Ochutnávala, přidávala, ubírala… Její jídla probouzela všechny smyslové buňky i u těch nejnáročnějších a restaurace byla pořád plná. Teď, pomyslí si s trpkým odevzTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 8......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 9

dáním, vařím jedině dětské polívčičky. A občas nějakou specialitu pro Roberta a pro sebe… Vnímá to jako prohru, jako něco, co nezvládla. Skutečnost, že dvě malé děti, dvouletý chlapec a pětiletá holčička, ji obírají o všechnu energii, ji rozlaďuje a zlobí. Jistě, své děti miluje, nade všechno na světě, ale navzdory lásce k nim se upíná k myšlence, že tyhle roky jsou pouze mezidobím, jednou skončí, a ona bude zase dělat to, po čem touží. Vařit. Chlapi to mají jednodušší, pomyslí si. Když se ožení a stanou se otci, nemusí na svém zaběhnutém životě takřka nic měnit. Dál chodí do práce a na společenská setkání… nejsou v ničem omezováni, nemusí řešit vnitřní dilema jak naložit s novou životní situací… jejich život pokračuje stejnou cestou jako před rodičovstvím. Povzdychne si, ví, že s tím nic neudělá, není to v jejích silách. Jde do kuchyně a nalije si sklenku bílého vína. Sáhne po mobilu na lednici, chvíli ho drží v ruce… pak ho vrátí zpět. Nezavolám mu. Prostě mu nezavolám. A proč taky? Jenom ho podráždím… Ali, řekne mi, dobře víš, že bych chtěl být doma. S tebou. Ale já musím pracovat. Pokaždé jí zhořkne v ústech a cítí se jako přítěž. Jako někdo, kvůli komu se manžel musí udřít k smrti, jen aby finančně vyšli. Tak to ale není! rozčilí se v duchu. Mně by klidně stačil malý domek! Levnější auto! A už vůbec nepotřebuju značkové hadry, stejně pořád tahám jen džíny a trika, všechno ostatní mi visí ve skříni. Trpkost ji přímo dusí, rychle dopije poslední hlt vína, nalila si jen deci, pro chuť, ale najednou jí vůbec nechutná, a jde do koupelny. Shodí ze sebe džíny a tričko, napustí si vanu a za chvilku se noří do jejího hřejivého objetí. Co je to se mnou? ptá se v duchu. Na odpověď nemusí čekat, dobře to ví. Chybí jí muž, kterého si brala. Pozorný, starostlivý, milující… Ale vždyť Robert mě miluje, ozve se v ní trochu nejistě. Jo, určitě mě miluje, akorát je zaneprázdněný a věčně utahaný. A když je doma, tak vlastně jako by tu ani nebyl… nezúčastňuje se našich malých rituálů, nechodí s námi ven ani si s námi nehraje, nepovídá si se mnou… protože musí odpočívat. Nadechne se a ponoří hlavu pod vodu. Jako by doufala, že se z ní myšlenky vyplaví a dají jí konečně pokoj. Bohužel to takhle nefunguje. 9 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 10

Alena právě maže dětem topinky máslem, když se v kuchyní objeví Robert. V saku, osprchovaný a navoněný, už jen pohled na něj napovídá, že jde o úspěšného mladého muže. Úspěšný si vzal úspěšnou, bleskne Aleně hlavou. Jenomže na rozdíl od něj já zůstala zahrabaná doma s dětmi. On postupuje v kariéře dál. Mezi námi vzniká propast, kterou už nikdy nepřekleneme. Já tu dřepím ve starém triku a s rozcuchanými vlasy, odpovídám dětem na jejich nekonečné otázky – stejně jako včera i zítra, on odejde, bude pracovat, debatovat s kolegy, zajde si na oběd do restaurace a… Nech toho, sakra! Přece jsi spokojená, ne? Přejede pohledem po tvářičkách svých dětí a ví, že je to tak. Toužila po nich, biologické hodiny se v ní ozývaly čím dál hlasitěji, tikaly, že je čas, nejvyšší čas… Kdybych je neměla, zůstalo by ve mně prázdno. Však já vím, hlesne v duchu a nastaví tvář Robertovi. Lehce ji líbne, pak dá pusu dětem a zářivě se usměje. „Zítra je sobota, uděláme si nějaký program.“ „To bude fajn,“ přikývne Alena. „A kam půjdem?“ vyzvídá Simonka a nakloní hlavu na stranu jako malá slečna, co koketuje s přitažlivým, starším klukem. „Něco vymysli,“ usměje se Robert. „Je to na tobě, maličká.“ A rychle vyjde z kuchyně. Alena vyběhne za ním. „Kdy se vrátíš?“ „Nevím,“ odvětí Robert a do hlasu se mu vkrádá podrážděnost. Nesnáší tyhle otázky. Vnímá je tak, že ho Alena pronásleduje a nedovoluje mu dýchat, zatímco ona to považuje za zájem. „Proč?“ „No… myslela jsem, že udělám večeři jen pro nás dva…“ „Radši ne. Musím dnes něco dodělat a nevím, jako dlouho se tím zdržím.“ „Aha.“ Srdce jí klesne až kamsi do žaludku, najednou je jí úzko… a cítí se jako dítě, jemuž vzali oblíbenou hračku. Jsem na něm závislá, uvědomí si a strne. Jsem přesně tam, kde jsem být nechtěla. Vždycky jsem opovrhovala ženami, které bez manžela nedokázaly rozhodnout ani to, jestli koupí do kuchyně bílý nebo žlutý závěs. Ne, tak to není! hádá se sama se sebou. Já jenom chci TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 10 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 11

být s ním. Nic víc a nic míň. Chci s ním trávit aspoň tolik času jako v době, kdy jsme ještě nebyli manželé. To jsme se vídali skoro každý večer a povídali si, smáli se, milovali. Vymetali kina a restaurace, o víkendech vyráželi do okolí… teď jsme spolu pět minut ráno a deset před spaním. Naše komunikace se omezuje na: Jaký jsi měl den? a Miluju tě. Hrůza! Občas se cítí jako časovaná bomba, která dřív nebo později vybuchne. Robert si všimne zklamání v její tváři a jemně ji k sobě přitáhne. „Neblázni, miláčku. O víkendu si to všechno vynahradíme, slibuju.“ „Víkend je hrozně krátký,“ zamumlá Alena nešťastně, ale vzápětí se vzpamatuje a usměje se. „Tak jo.“ „Mám tě rád,“ řekne Robert s rukou na klice. Alena tiše vydechne. „Já tebe taky.“ Jenže víc, dodá v duchu a zavře za manželem dveře.

Za tři hodiny, když je v domě uklizeno, pračka vrčí a myčka se taky činí, sáhne Alena po telefonu. „Ahoj, to jsem já. Přijdeš?“ „Že váháš!“ zasměje se Julie na druhém konci. „Kdybys nezavolala, za pět minut ti volám sama.“ Alena se tiše zasměje a zavěsí. Julie je moje záchrana. Nemít ji tak nevím, jak bych to všechno zvládla. Být celé dny odkázaná jen na komunikaci s dětmi… asi bych se zcvokla. Jen co se sem před čtyřmi lety nastěhovali, rozhodla se, že si najde v okolí kamarádku. Neviděla v tom problém, vždyť tu žije tolik lidí. Jenomže brzy zjistila, že to problém je. Ženy v sousedství mají už odrostlé děti a chodí do práce. Anebo se věnují sobě… navštěvují kadeřnické a kosmetické salony, chodí pravidelně cvičit, plavat, do sauny, prostě dělají všechno pro to, aby byly krásné a přitažlivé… hodny svých manželů, kteří ráno odjíždějí ve svých bavorácích a audinách vydělávat peníze. A ty, co byly doma s dětmi, nebyly její krevní skupina, nebavilo je to, co baví ji… kromě dětí si spolu neměly o čem povídat. Naštěstí pár měsíců po nich se do vedlejšího domu nastěhovala Julie s manželem 11 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 12

a malou dcerkou. Alena to vnímala jako dar z nebes a vnímá to tak dodnes. S Julií si padly do oka hned při prvním setkání a teď si své dny bez ní už nedovede představit. „Jsme tady!“ křičí Julie od branky a vzápětí se i se čtyřletou Karolínkou hrnou na terasu. „Ahoj!“ usměje se na obě Alena, obejme kamarádku, jako by se neviděly naposled předevčírem, pak si dřepne ke Karolínce, aby byla ve výšce jejích očí. „Děti na tebe už čekají na pískovišti, přidáš se k nim?“ Holčička přikývne a rozběhne se za Simonkou a Šimonem. „Kafe?“ zeptá se Alena Julie… a jako pokaždé ji zarazí její krása. Julie je drobná štíhlá žena s obličejem jako panenka. Bezchybná porcelánová pleť, obrovské tmavé oči a ebenové lesklé vlasy. Alena si vedle ní připadá taková… obyčejná. Kdysi na sebe měla víc času, pravidelně chodila ke kadeřnici a na kosmetiku, a bylo to na ní vidět, ale teď… pozměnila hodnoty a taky svůj životní styl. Nejvíc ji však štve, že se jí nedaří zhubnout. Po dětech se na ni nalepilo osm kilo, kterých se nemůže zbavit. Robert jí už párkrát naznačil, že by s tím měla něco dělat. Ale co? Pohybu má dost, práce na zahrádce a děti ji plně zaměstnají, pořád je v jednom kole, ale kila ne a ne shodit. Julie tyhle problémy nemá. Krátce po porodu měla svou původní váhu zpátky a se smíchem tvrdí, že by klidně mohla sníst třeba slona a nepřibere. „Už jsem jedno měla, ale dám si,“ přikývne a usadí se na terase do křesla. „Páni, ty to tu máš den ode dne hezčí!“ uznale pokývá hlavou, když Alena přichází s kávou a minerálkou. „Zase ti něco rozkvetlo.“ Alena se rozhlédne kolem sebe, vnímá svou květinovou zahradu Juliinýma očima. Vidí rozmanité květy letniček, záhon růží lemovaný levandulemi a úžasně pestré trsy jiřin, které patří mezi její oblíbené květiny. Kvetou celé léto, až do října, a pohled na jejich barevnou krásu ji nikdy neomrzí. Hlavou jí bleskne, jak Robert vždycky brblá na její práci na zahradě. Proč to děláš? diví se a při pohledu na hlínu za jejími nehty se tváří znechuceně. Přece si můžeme najmout zahradníka, ten se o všechno postará. Jenomže mě to baví, namítá Alena. Kdyby mi to tu vysadil TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 12 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 13

někdo cizí, neměla bych z toho zdaleka takovou radost. A pak, práce na zahradě mě fakt těší… To už bys měl dávno vědět, dodá v duchu a znovu se diví, že to neví. Asi mě vidí jinak. Ne jaká jsem, ale jaká jsem byla, když jsme se seznámili. Pěstěná a úspěšná žena. Ale to je minulost. Teď mám každou chvíli za krátce ostříhanými nehty zbytky hlíny a tričko v jednom kuse upatlané – čokoládou, když se o mě otřou děti, nebo ovocem či jogurtem… Možná v tom je náš problém, napadne ji. Možná by mě chtěl zase takovou jako dřív, jenomže to je nemožné. Mám děti a zahradu, které bych se za nic na světě nevzdala… „Haló!“ zamává jí Julie před obličejem, Alena se probere ze zamyšlení a usměje se. „Tos tvrdila i předevčírem,“ podotkne, když si sladí kávu. „Máte na víkend nějaký program?“ „Přijede Lacova máma, takže si asi někam vyrazíme.“ „To ti závidím,“ hlesne Alena. „Měla bys mi to přát, a ne závidět,“ zatváří se nechápavě Julie. „Ale já ti to přeju. Akorát… taky bych ráda někam vypadla.“ „Za necelý měsíc přece letíte na Krétu,“ připomene jí trochu zaraženě Julie, není zvyklá na zvláštní stín v Aleniných očích. Vždycky bývá veselá a bezstarostná, a dnes má oči jakoby pod clonou smutku. „Anebo se něco děje?“ „Jsem nějaká zmatená,“ vydechne Alena. „Včera mi najednou došlo, jak moc mi chybí moje práce a život, jaký jsem kdysi vedla.“ „Vážně?“ vykulí oči Julie a zavrtí hlavou. „Vidíš, a já jsem šťastná, že jsem doma.“ „Jenomže ty máš manžela, který tě bere na vědomí a občas i vezme mezi lidi.“ „Ali, co tě žere?“ „Ale… nic, nevšímej si toho.“ „Máš smůlu, holka, všímám.“ Zamyšleně se na kamarádku zadívá. Vnímá lesk jejích kaštanových vlasů, kulaté hnědé oči se zvláštními zlatými tečkami, plnost jejích tváří… krásu, která se každému musí v duchu spojit se zdravím a pozitivní energií. Dnes to všechno ale překrývá stín… smutek a bezradnost, něco, 13 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 14

co pro Alenu není typické. „Proč si myslíš, že tě Robert nebere na vědomí?“ „Protože je to tak,“ pokrčí rameny Alena a odhrne si pramínek vlasů z čela. „Prostě mě skoro nevnímá. Je těžké k tomu něco dodávat.“ „Ale… vždyť je pozorný, stará se a…“ „Jo, to jo. Když je doma. Jenomže doma bývá tak dvacet minut… tedy pokud nepočítám čas, kdy spí.“ „Netušila jsem, že je to až tak zlé,“ zamumlá Julie. „Netušila, protože jsem o tom nemluvila. Asi jsem pořád čekala, že se to zlomí. Myslela jsem si, že jde jen o nějaké přechodné období, ale copak přechodné období trvá dva roky?“ „To je fakt dlouho,“ přikývne Julie a mrkne po dětech, které si hrají na pískovišti. Zatím je tam klid. „Co s tím uděláme?“ „No právě… co navrhuješ?“ „To kdybych věděla,“ zamračí se Julie a následující půlhodinu probírají Alenin problém. Na konci debaty jsou ale tam, kde byly na začátku… nedá se to změnit. Robert má náročnou a zodpovědnou práci, potřebuje tam být od nevidím do nevidím, a Alena to prostě musí vydržet. A dohánět ztracený rodinný čas o víkendech.

Daniela vychází z fitcentra se spokojeným úsměvem. Nevzdala by se cvičení za nic na světě… díky němu má hezkou postavu s plochým bříškem a pevným, kulatým zadečkem. I když se před Robertem tváří, že má takovou figuru od přírody – ví, jak muži nesnášejí, když se ženská v jídle jen nimrá –, opak je pravda. Musela dlouho tvrdě makat a nesmí polevit. V pubertě byla dost oplácaná a nikdy nezapomene na pocity, které ji denně provázely. Cítila se nemožná, ošklivá… méněcenná. Teprve na vejšce se vymanila z vlivu mámy, pro kterou byla pravidelná strava alfou omegou, a najela na přísnou dietu a cvičení. Odměna byla sladká. Patnáct kilo dole a postava hodna modelky. Její život se úplně změnil. Muži ji konečně začali brát na vědomí a zvát na večeře, mejdany… a do postele. Nikdy ji však žádný z nich nedostal TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 14 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 15

úplně… dávala jim své tělo, ale ne srdce. Všechno se změnilo, až když potkala Roberta. Věděla, že je ženatý a jeho žena čeká druhé dítě, od začátku to věděla, jenomže doufala – a doufá dodnes –, že se to změní. Je do ní přece blázen a tráví s ní mnohem víc času než s rodinou. Už skoro tři roky. Co víc by si mohla přát? Ale ona ho chce nastálo, už nemá chuť se o něj dělit. Tyhle pocity přicházely postupně. Zpočátku ji hlavně těšilo, že o ni má zájem tak přitažlivý muž, jaký Robert nepochybně je, ale jak ubíhaly měsíce, její vztah se prohluboval a nároky vůči němu vzrůstaly. Teď ho chce celého, beze zbytku. Čím dřív, tím líp. Cestou na parkoviště, kde má své milované modré autíčko, vytáhne z kabelky mobil. „Tak jak jsi na tom?“ zeptá se kamarádky, se kterou se má za patnáct minut sejít v centru města, ale ví o ní, že zásadně chodí pozdě. Danielu to štve, má ráda dobře zorganizovaný čas, a už několikrát Ireně pohrozila, že pokud nepřijde v dohodnuté době, čekat na ni nebude. „Sedám do auta.“ „Super, já taky,“ zasměje se spokojeně Daniela a odemyká auto. Cestou do města opět myslí na Roberta. Stal se pevnou součástí jejího života, ale ona chce víc. On o tom samozřejmě nemá ani tušení. Před ním si hraje na nezávislou, samostatnou ženu, které jejich vztah vyhovuje takový, jaký je. Kdyby mu ukázala svou pravou tvář, riskovala by… a možná ho i ztratila. Moc dobře si uvědomuje, že Roberta sžírá pocit viny, jenomže jí nedokáže odolat. A právě z toho musí těžit. To taky udělám, pomyslí si spokojeně. Jsem vždycky krásná, svěží, štíhlá, sexy a usměvavá… Robert je pro mě výzvou! Jeho manželka ve srovnání se mnou nemá šanci. S těmi svými odrbanými džíny a vytahanými triky určitě ne.

Irena má zpoždění pět minut, což se fakticky rovná zázraku. „No páni, zase máš nové šaty!“ vydechne, když se svalí na židli způsobem ženy, pro kterou je chvilka odpočinku vzácnost. Ve skutečnosti celé dny, už léta, od ukončení školy, nedělá nic. Žije z pe15 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 16

něz svého bohatého otce, který jí je s neochvějnou pravidelností posílá měsíc co měsíc a vůbec se nezamýšlí nad tím, jestli je to správné nebo ne. Irena má na krku třicítku, nejvyšší čas, aby se o sebe postarala sama. Možná ho trápí pocit viny… opustil manželku i dcerku, když byla ještě docela malá, a odjel s jinou ženou do ciziny. Tam si vydělal pořádný balík a po návratu na Slovensko si založil malou firmu, která už dva roky prosperuje. „Ženská jako já holt o sebe musí dbát,“ prohlásí Daniela. „Ženská jako ty?“ znejistí Irena a vtom jí to dojde. „Ženská, co chce přebrat chlapa jiný.“ „Zase s tím začínáš?“ zamumlá znechuceně Daniela. „Jo, a jen tak nepřestanu. Uvědom si, že se to stalo mý mámě. Otec od nás odešel kvůli nějaké mladé fifleně a…“ „Copak já jsem nějaká fiflena?“ ohradí se dotčeně Daniela. „Ne, nejsi, ale když to praskne, pro tu jeho budeš, to si piš!“ „To mi může být celkem jedno.“ „Stejně jsi naivní,“ poznamená Irena, když si objednají kávu. „Proč myslíš, že od ní odejde? Měl na to skoro tři roky a neudělal to.“ „Musí počkat, než děti trochu povyrostou.“ „Blbost! Pak je to bude bolet mnohem víc.“ „Víš co?“ zamračí se na ni Daniela. „Lituju, že jsem ti to vůbec kdy řekla.“ „A komu bys to chtěla říkat?“ zasměje se Irena, jistá si svou pozicí v Danielině životě. Ta si jen povzdechne. S Irenou se znají od střední školy a už zjistila, že tak dlouholeté přátelství je návykové. Už si svůj život bez ní nedovede představit. Občas se sice chová nemožně a ne vždy se ve všem shodnou, ale jsou kamarádky. Vědí o sobě všechno, i to, že si můžou důvěřovat. Jedna druhé dělá vrbu. „Proč jsi dnes nebyla cvičit?“ zeptá se po chvilce Daniela. Irena pokrčí rameny. „Dostala jsem to, a víš, že jsem vždycky nemožná.“ „Výmluvy!“ „Bože, ty jsi s tím cvičením přímo posedlá.“ „Jen díky němu vypadám tak, jak vypadám,“ namítne Daniela a závistivým pohledem sjede Ireninu postavu. Je štíhlá jako proutek TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 16 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 17

a nemusí pro to nic dělat. Jí, co chce a kdy chce, třeba i o půlnoci. Ale ve skutečnosti je hubená až moc, pomyslí si Daniela kriticky. Lezou z ní kosti a nemá prsa ani zadek, vypadá skoro jako kluk. Ale její obličej tvoří k tělu zvláštní kontrast. Přestože ho lemují kratičké vlasy, působí žensky přitažlivě. „Jenže u tebe jde o to, aby ses zpevnila,“ dodá a koukne na hodinky. „Co máš na dnešek v plánu?“ „Nic,“ odvětí Irena a Daniela v duchu přemýšlí, jak může takhle žít. Já jsem pravý opak. Potřebuju mít přesný rozvrh na každý den, a čím mám diář nabouchanější, tím jsem spokojenější… Ireně ke štěstí stačí spánek a poflakování se. „Fajn. Potřebuju si koupit nějaký top a spodní prádlo, půjdeš se mnou?“ „Jasně!“ rozzáří se Irena, v obchodech se cítí jako ryba ve vodě.

Když Daniela dorazí domů, je něco po sedmé. V předsíni shodí z nohou boty, jde do pokoje, zapne záznamník, je prázdný, nikdo ji nesháněl, a rychle zamíří do koupelny. Její pohyby jsou přesně cílené, každý má svůj účel. Nemůže ztratit ani minutu, v půl osmé přijde Robert. Spokojeně se usměje. Byli jsme spolu včera ráno a přijde i dnes. Jasný důkaz toho, že beze mě nedokáže žít. Po sprše si natře celé tělo zpevňujícím gelem, za uši a na zápěstí si dá pár kapek parfému a oblékne si červené krajkové prádélko, které si dnes dopoledne koupila. Je nádherné, provokující a hravé, přesně takové hledala. Přehodí si přes sebe lehoučký župan, jeho dotek je jemný, jako by se o ni otírala motýlí křídla, a pročísne si vlasy. Na rty nanese trochu lesku a spokojeně na sebe mlaskne do zrcadla. Její tvář dýchá životem, tělo se chvěje nedočkavostí. V kuchyni se pustí do přípravy zeleninového salátu. Po práci se stavila v obchodě a nakoupila ovoce, zeleninu, jogurty a tmavé pečivo. Všechno pozorně studovala, nesnědla by nic, o čem by nevěděla, z čeho se skládá. Až na výjimky, ušklíbne se, když krájí rajčata. Nedokážu odolat zmrzlině, klidně bych mohla být jen o ní. Vtom se ozve tlumené zvonění mobilu. Utíká do předsíně a rychle ho vyndá z kabelky. 17 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 18

„Už na tebe čekám,“ ohlásí se svůdně. „Kočičko, já musím domů,“ oznámí Robert bez úvodu. Danielu zaplaví pocit zoufalství. „Vážně?“ zatrylkuje jakoby nic, jako by ji to vůbec nebolelo. „A proč?“ Robert si povzdechne. „Slíbil jsem doma, že jim tenhle víkend vynahradím svou absenci v týdnu, a tentokrát to musím dodržet…“ „Ale je přece pátek,“ namítne Daniela a všemožně se snaží, aby se jí v hlase neodrážela směsice pocitů, které jí v nitru rozpoutaly bouři. Nenávidí se za to, ale v téhle chvíli nenávidí hlavně Roberta, že ji zradil. „Já vím, zlato, ale fakt musím domů.“ „Chápu,“ přitaká, ví, kdy má ustoupit. „V pondělí si to vynahradíme,“ pokračuje vesele Robert. Daniela bojuje se slzami, nicméně přikyvuje a zakrátko se rozloučí. Svalí se do křesla a tupě zírá do prázdna. S tím nepočítala. Nesnáší situace, kdy si s někým něco naplánuje a on to pak zničehonic zruší. Hlavně ale nesnáší pocit, který se jí plazí u nohou jako jedovatý had, dostává se až k srdci a probouzí v něm celou škálu emocí. A ani jedna není příjemná. Nejradši bych ji zabila, pomyslí si a vzápětí se toho lekne. Ne, dělám si srandu. Přežiju to. Přece nejsem nějaká pitomá závislačka... Ale stejně, tolik jsem se na něj těšila! Ještě minutu nehybně sedí, potom prudce vstane, svlékne si župan i sexy prádélko, natáhne si pohodlné vytahané tričko, tak trochu z trucu, ví, že Robert vytahaná trika na ženách nesnáší, kolikrát si stěžoval, že jeho manželka v nich chodí jako v uniformě, a z lednice vyndá láhev kvalitního vína. Ale co, říká si odhodlaně, když ji zručně otevře, udělám si pohodový páteční večer. Budu popíjet víno, mlsat zmrzlinu a koukat na video, než to u něj zalomím. No a zítra… zítra pojedu k našim. A možná tam i přespím. Anebo zaskočím k ségře.

Alena právě ukládá děti, když ve dveřích zarachotí klíč. Překvapením tiše vydechne a srdce se jí zatetelí radostí. Tak přece jen dneska spěchal domů! „Tati!“ Šimon se posadí v postýlce, oči jako talíře. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 18 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 19

Alena si povzdechne. Nemohl přijít o deset minut později? To už by děti spaly… Není to poprvé, co se Robert vrátil přesně v době, kdy je ukládá. Pokaždé ji to rozčilí. A co mám dělat? ohradí se Robert, když mu to vyčítá. Čekat patnáct minut v autě? Ví, že je to hloupost, zvlášť když to postaví takhle, ale rozespalá děcka, to taky není nic moc. Vždycky jsou pak rozjívená a často to končí brekem z únavy. Má ráda, když se dodržuje režim, je to pak jednodušší pro ni i pro děti. „Tati!“ vylítne z postele Simonka a vrhá se mu do náruče. Šimon sedí ve své postýlce jako malý Buddha a nadšeně se směje. A to se mu ještě před chvilkou tak krásně klížily oči. Teď vypadá, jako když se zrovna probudil. A Alena ví, že jakmile malý přetáhne svůj čas, jen tak neusne. „Moje dva pokládky,“ usmívá se Robert a v očích má čiré štěstí. „Zítra si uděláme prima den, slibuju.“ Pohlédne na Alenu, přesně ví, co se jí teď honí hlavou, a tak rychle dodá: „Ale teď rychle do postýlek, nebo zítra budete jak mátohy.“ Simonka se rozesměje, Šimon se k ní pro jistotu přidá. Alena zanaříká, Robert pokrčí rameny. „Nejspíš mi to nevyšlo,“ přistoupí k Aleně a přivine si ji k sobě. V nose ho zašimrá její vůně, zvláštní a charakteristická jen pro ni, nevtíravě ženská a přitažlivá, přesně taková, jaká je ona. „A nemrač se, já jsem se na tebe tak těšil.“ Alena mu měkne v náruči, na své rozladění okamžitě zapomíná. „Fajn. Jdu do vany, ty je tu zatím nějak zpacifikuj.“ „A máme něco na zub?“ ptá se Robert dychtivě jako malý kluk. Alena zavrtí hlavou. „Bohužel. Nic jsem neuvařila. Přece jsi tvrdil, že dorazíš pozdě.“ „Moje vina,“ povzdychne si Robert. Aleně ho přijde líto. „Můžu vyndat něco z mrazáku.“ „Jsi zlato!“ „Na co máš chuť? Bramborové pirohy, masové taštičky, nebo lasaně?“ Alena má vždycky něco ze svých kulinářských výtvorů zamražené. Co kdyby přišla nečekaná návštěva? Anebo Robert, i když se to stává zřídka, dostane vlčí hlad? 19 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 20

„Lasaně s čím?“ vyzvídá Robert očividně v lepší náladě. „S mletým masem a špenátem.“ „Ty zbožňuju,“ zapřede a znovu si ji k sobě přivine. „Ale tebe víc.“ Alena se usměje. „Jsem tak ráda, že jsi doma.“ „Já taky, maličká, já taky.“ Když se podívá na světlé hlavičky svých dětí, zatímco objímá manželku, hlavou mu bleskne myšlenka na Danielu. Na chladnou krásku se skvělou postavou, vždycky vstřícnou a ochotnou se mu přizpůsobit, se kterou ho ale kromě úžasného sexu nic nespojuje. A už poněkolikáté si pomyslí, že by to s ní měl skončit. Trvá to už dlouho, přerostlo mu to přes hlavu… Jsou chvíle, jako například tahle, kdy je rozhodnutý se s ní rozejít, potom na to však zase z nějakých záhadných důvodů zapomene… většinou když jsou v posteli a ona ho objímá svými hříšně krásnými stehny… Povzdechne si a přesune pozornost na děti. „Co kdybych vám přečetl pohádku na dobrou noc?“

Alena sedí na terase, popíjí ranní kávu a nastavuje obličej slunečním paprskům. Už krásně hřejí, a to je teprve půl deváté. Chystá se další horký den. Letošní léto se opravdu vydařilo, pomyslí si s úsměvem. A my si ho ještě prodloužíme. Jet začátkem září na Krétu byl Robertův nápad a jí se zalíbil v okamžiku, co ho vyslovil. Minulý rok byli s dětmi v Chorvatsku a nedopadlo to moc dobře. Šimonek dostal vysoké teploty a průjem, takže polovinu dovolené s ním strávila v apartmánu, vařila mu mrkvové vývary s rýží a modlila se, aby se co nejdřív uzdravil. Zaplavat si chodila jen ráno a navečer. Domů se pak vrátila vyčerpaná víc, než když na dovolenou jela. Proto se s Robertem shodli, že tentokrát si zaplatí luxus a pohodlí, aby si to opravdu oba užili a odpočinuli si. V ceně jsou i animátoři, kteří pohlídají a zabaví děti, a Robert ji už teď přesvědčuje, aby jejich služby skutečně využili. Asi má pravdu. Jsem nějaká unavená a znechucená. Nevím, co se to se mnou děje, ale jako by mi něco chybělo… jenomže netuším co, a tak to ani nemůžu změnit. Tyhle věci ji odjakživa znervózňovaly, vždycky byla přesvědčená, že nikdo by se neměl příliš zaobírat sám TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 20 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 21

sebou, protože to většinou nepřinese nic dobrého. Ale teď se sama ocitla v bodě, kdy přehodnocuje svůj život… a ráda by některé věci změnila. A nejvíc ji ničí pocit, že stejně nemůže nic udělat. Šimonek je ještě moc malý, takže o práci uvažovat nemůžu, aspoň ještě rok ne, a Robert… toho taky nepředělám. Pracuje jako otrok, domů přichází až večer, s očima rudýma od únavy, někdy podrážděný, jindy zralý rovnou do postele… Často je vlastně úplně jedno, jestli je doma nebo ne, protože i tak z něj nic nemám. Nemluvíme spolu, neplánujeme… vlastně nic neděláme společně. Zachmuří se. Smůla je v tom, že nemáme žádné společné zájmy. Jak je ale možné, že jsme to nezjistili dřív? Hm, to bude asi tím, že jsme trávili skoro všechen čas v posteli, ušklíbne se. A taky povídáním… Chtěli jsme se o tom druhém dozvědět co nejvíc a stačilo nám, že jsme spolu. Až později se ukázalo, jak jsme vlastně rozdílní. Já miluju pobyt venku, v přírodě, naplňuje mě zahradničení a s knihou v ruce dokážu strávit celý večer. Robert chodí rád a pravidelně do posilovny, kterou já nemusím, zahrada je mu ukradená a ve volném čase nejraději sedí u počítače. Asi bychom to měli změnit. Jenže jak? Přece ho nemůžu nutit dělat věcí, které ho nebaví? A platí to i opačně. Ale dobré manželství musí mít základy i ve společných zájmech. A my kromě dětí nemáme společného skoro nic. Děti jsou přece dost, nebo ne? zapochybuje a zalévá si kávu. Vím, že Robert děti miluje a udělal by pro ně první poslední… Akorát má na ně strašně málo času. Buď je v práci, nebo i doma sedí u počítače, případně si jde zacvičit… Smutně si povzdechne. „Ahoj, lásko!“ Robert se objeví na terase v tričku na spaní, rozcuchaný a milý. Vypadá neskutečně mladě, vůbec ne na osmatřicet, pomyslí si Alena a usměje se na něj. „Ahoj, spáči!“ Robert se podívá na hodinky. „Je teprve devět.“ „Já jsem vzhůru už od sedmi.“ „Kde jsou děti?“ „Minuls je cestou sem. Koukají na pohádky.“ „Vážně?“ sedá si naproti ní a nalévá si kávu. „Co jste snídali?“ „Jogurt s müsli.“ „Neudělala bys mi smaženici?“ 21 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 22

Aleně se z terasy nechce, touží si užít vzácné chvilky nicnedělání, ale řekl to s tak odzbrojujícím výrazem, že ani neví jak a vstává. „Z kolika vajec?“ „Z pěti.“ Spokojeně se opře a sáhne po novinách na stolku.

Robert se s povzdechem svalí na sedačku. „Už jsem úplně zapomněl, jak dokážou být děcka únavná.“ Strávili spolu celý den v zoologické zahradě, vzdychali u opiček, obdivovali hrocha, děti si pak hrály na hřišti a nakonec zašli na večeři do své oblíbené restaurace, kde vaří domácí jídla a nechybí dětská menu ani dětská sedačka. Simonku se Šimonem ten několikahodinový pobyt na vzduchu zmohl, usnuli pak v autě, Alena s Robertem je opatrně přenesli do postýlek. Alena je převlékla do pyžamek a zlehka jim otřela obličej a ruce vlhkým ručníkem. Posadí se vedle manžela, usměje se na něj a zlehka ho políbí na tvář. „To bude asi tím, můj milý, že s nimi trávíš tak málo času.“ V jejích slovech není ani náznak výčitky, a jak by taky mohl být, vždyť spolu strávili úžasný rodinný den, a i když ke konci i ona cítila únavu, radovala se z každé minuty. Trochu ji štve, že nemohla děti osprchovat, ale projednou se snad svět nezboří. „Je to hrozné, já vím, a věř, že bych to rád změnil…“ „I když jsou tak únavné?“ dobírá si ho Alena. Robert s úsměvem zavrtí hlavou. „Jsi neskutečná.“ „Špatně neskutečná, nebo dobře neskutečná?“ zapřede Alena a ruce jí zabloudí pod jeho tričko. „No, o tom musím ještě popřemýšlet…“ „Ty jeden…!“ „Co je?“ zašklebí se rošťácky a políbí ji. „Hm, chutnáš po malinách.“ „To bude tou zmrzlinou.“ „A taky čokoládou a oříšky…“ „To byl druhý kopeček.“ „A taky…“ „Já vím,“ směje se Alena. „Nemusela jsem se jí tak cpát. Ale když byla vážně fantastická!“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 22 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 23

„Ty jsi fantastická,“ prohodí Robert a v hlase se mu mihne údiv. Jako by zapomněl, jaká umí být skvělá společnice, vnímavá vůči pocitům druhého, pohotová v úsudcích, veselá a přátelská. Oči mu náhle ztmavnou pocitem viny, rychle od sebe odhání myšlenky na ženu, se kterou je jeho život propojený víc, než na začátku chtěl, a teď, v téhle chvíli, se skoro diví, že vůbec existuje. Že ji do svého života pustil. „Stalo se něco?“ zeptá se opatrně Alena, postřehla změnu v jeho výrazu. „Ne, nic, jen… jsem si uvědomil, jak moc tě mám rád.“ Alena si opře hlavu o jeho záda a zívne. „Pojďme spát… anebo…“ „Anebo?“ zasměje se Robert a táhne ji do ložnice. Alena se oddává jeho polibkům a laskání a stejně intenzivně mu projevy lásky vrací. Tělem jí pulzuje až živočišná touha, tak silná, až ji to překvapí… a jak by taky ne, když se milují tak hříšně málo. Buď jsou oba vyčerpaní, nebo nedá pokoj některé z dětí, anebo… nějak moc často se do jejich intimního života vkrádá slůvko anebo, ale teď, v tomhle okamžiku mezi nimi nestojí nic, a tak si to chce naplno vychutnat.

Daniela se houpá na houpačce svého dětství – už je trošku nestabilní a dřevo na ní rozpukané, i když je táta několikrát vyměnil –, nastavuje tvář slunci a uvědomuje si, jak je tu krásně. Byly roky, kdy to doma vysloveně nenáviděla a nemohla se dočkat, až odtud vypadne. Toužila žít v hlavním městě, stát se součástí jeho pulzování, vymetat kavárny, chodit do divadel a pravidelně nakupovat v buticích. To všechno se jí splnilo a těší ji to, přesto se ráda vrací sem, do rodného domu. Tráví tu skoro všechny víkendy a nechává čas volně plynout, rozmazlovaná máminou péčí. „Tak jak, holka?“ ozve se jí za zády tátův hlas a ona se s úsměvem otočí. Nikdy si spolu moc nepovídali, i když po tom toužila… a platí to dodnes. Je jí blízký, ale zároveň neskutečně vzdálený. Svůj život zasvětil rodině, práci a zahradě. Neexistují v něm žádná vybočení, chyby či přestupky. V životě neplatil jedinou pokutu 23 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 24

za překročení rychlosti. Nikdy se neopil. Teda opil, když se narodila ona a později sestra, jeho dvě milované holky, ale to se nepočítá. A Daniela si je stoprocentně jistá, že nikdy mámu nepodvedl… Je spokojený s tím, co mu osud nadělil. Máma, ta je z jiného těsta. Veselá a obětavá, vždy ochotná podat svým dcerám pomocnou ruku, přispět radou, ale zároveň zvláštně neklidná. Jako by někde v hlavě měla ustavičně myšlenku, že jí něco uniká, a přitom sama neví co. Ale každopádně je to fantastická ženská a Daniela ji uznává a miluje. „Dobře,“ odvětí s úsměvem Daniela a dívá se tátovi do tváře. Čestná. Jinak se charakterizovat nedá. Upřímné modré oči skryté v pavučině vrásek a pod hustým tmavým obočím. Táta o Robertovi neví… teda ví, že Daniela s někým chodí, ale netuší, že je ženatý. Hrozně by ho to bolelo. Proto se s mámou dohodly, že nemusí znát celou pravdu. „A ten tvůj… kdy nám ho představíš?“ zeptá se táta způsobem, jako by se ptal poprvé, a přitom se jí takhle ptá při každé návštěvě. Nejdříve na ni dotíral, že holka v jejím věku by už měla mít vážnou známost, a tak, aby od něj měla pokoj, mu řekla o Robertovi, ale teď toho lituje. Nic se tím nezměnilo, akorát tátova otázka zní jinak. „No… víš, jak to je,“ odvětí zlehka Daniela, i když uvnitř ji píchne. „Nemá čas… moc práce a…“ „Pracuje i o víkendech?“ diví se táta. Danielin klid se kamsi vytrácí. Samotnou ji štve, že Robert na ni nemá o víkendu nikdy čas. Vymlouvá se na děti a ona se to snaží chápat, ale je to čím dál těžší. Seznámili se v době, když jeho manželka byla v jiném stavu. Měla rizikové těhotenství a Robert trpěl nedostatkem sexu. Bylo zřejmé, že nehledá víc než chvilkové rozptýlení, a přesně to mu mohla Daniela poskytnout. Byla svobodná a bez závazků, mladá a přitažlivá. V té době si zakládala na tom, že je volná a může si dělat, co chce. Robert se jí zalíbil od prvního okamžiku, její tělo se vysloveně rozezpívalo touhou. Proč by si ho měla odpírat? A i když ji trochu štvalo, že je ženatý a jeho žena čeká druhé dítě, nepřipouštěla si to. Pro ni jeho rodina neexistovala, jednoduše ji vymazala z hlavy. Bylo to snadné, vždyť ze začátku TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 24 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 25

opravdu nešlo o nic jiného než o sex. Jenomže teď je to jiné. Znají se už skoro tři roky, zvykli si na sebe. „Někdy.“ „Tak mu vzkaž, že by to neměl přehánět,“ prohodí táta a vchází do domu. Daniela zůstává na zahradě sama, ale už ji slunce ani hodiny volna, které se před ní ještě před chvílí lákavě rozprostíraly jako louka plná kopretin, netěší. Bojuje se silnou touhou zavolat Robertovi, ujistit se, že si ho jen nevysnila, že je skutečný… To by ale vkročila na zakázané území, což nesmí udělat, v žádném případě! Kdyby si na něj začala dělat nároky, kdyby mu ukázala, jak moc jí na něm záleží, ztratila by ho. Ví to, napověděla jí to intuice. Robert s ní je tak dlouho právě kvůli té volnosti, kterou mu poskytuje a která je základem jejich vztahu. „Oběd!“ zavolá máma kuchyňským oknem. Daniela seskočí z houpačky a vydá se k domu. Ve sluneční lázni celý září, bílý s modrými okenicemi, v záplavě kvetoucích muškátů, které máma pěstuje na venkovních parapetech. Domeček jako z pohádky. Malý, ale útulný… až neskutečný. Velká kuchyně, které dominuje pevný dubový stůl s dubovými židlemi, je od obývacího pokoje oddělená kachlovými kamny. Za kuchyní je špíže, kterou musí mámě závidět každá hospodyně, a chodba vedoucí do koupelny a rodičovské ložnice. V patře jsou dva pokoje, jeden Danielin, druhý Janin, kdykoli připravené na příjezd dcer, vyvětrané, s čistým povlečením a květinami ve váze. Kdysi z něj Daniela toužila uniknout, což se jí také podařilo, ale dnes se sem nesmírně ráda vrací. Z Bratislavy do Malacek je to jen pár kilometrů… občas má ale pocit, jako by to byla nepřekonatelná dálka. Vládne tady jiná atmosféra a především božský klid. „Tvoje oblíbené bramborové pirohy,“ usměje se na dceru máma. Daniela se rozzáří. „Mělas říct, pomohla bych ti.“ „Potřebuješ si odpočinout,“ mávne rukou máma a pozorně se na dceru zadívá. „Jsi nějaká bledá.“ „Jsem v pohodě, mami, vážně.“ 25 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 26

„A ten tvůj?“ Máma ztiší hlas, aby to otec v koupelně neslyšel. „Pořád stejný.“ „Myslíš, že se opravdu rozvede?“ „Jasně, mami,“ odvětí Daniela pevným hlasem, i když uvnitř se znovu ozve červík pochybností. Času už měl víc než dost. „Hm, ale stejně nechápu, proč v tak hrozném manželství pořád zůstává,“ poznamená máma nespokojeně. Daniela nehne ani brvou. Ve skutečnosti jen hádá, jak to Robert doma má, ale mámě namluvila, že jeho manželka je hysterka, která ničí jak jeho, tak děti svojí zlou povahou. Hm, o její povaze nevím nic… Vím jen, že na sebe nedbá a že Roberta nepřitahuje. Že mu leze na nervy to její věčné zahradničení, hlína za nehty a vytahaná trička… Ale je tohle důvod k rozvodu? ozve se v ní nedůvěřivý hlásek, vystřelí jako šíp a bolestivě se jí zabodne do srdce. „Kvůli dětem, mami.“ „Ty ale nezmizí,“ poznamená máma zamračeně a vtom do kuchyně vstoupí táta. „Mám hlad jako vlk,“ sedá si ke stolu, máma se na něj usměje. „Jak by taky ne, vždyť od rána pracuješ na zahradě, vytrávilo ti.“ Daniela je mlčky pozoruje, vnímá úsměv, který se jim zračí v očích, hlas, který se trochu pozměnil, sounáležitost a souhru, ta jim přímo čiší z pórů, a pocítí tak hluboký smutek jako už dlouho ne. Chci to taky. Chci mít přesně takové manželství, jaké mají oni. Vážně? ozve se posměšně její vnitřní hlas. Jen si vzpomeň na dobu, kdy jsi byla přesvědčená, že žijí nudně. Tys chtěla něco úplně jiného… Žijí nudně, hlesne v duchu Daniela, ale přesto krásně. A najednou si uvědomí, že její rodiče mají výjimečný vztah, že se jim podařil zázrak, který jim mnohé manželské páry můžou jen závidět. „Zůstaneš na noc?“ vnímá tátovu otázku. Zavrtí hlavou. „Slíbila jsem Janě, že se večer stavím, jdou s Péťou do kina, takže pohlídám malého. A zítra si musím doma trochu uklidit, v týdnu nestíhám.“ „Hm, škoda,“ prohodí táta. „Myslel jsem, že posedíme u ohně, něco ugrilujeme…“ „Příští víkend, jo?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 26 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 27

„A pozveme i mladé,“ uzavře debatu máma a oči se jí rozjasní štěstím. Už teď se těší, že bude celá rodina zase jednou pohromadě.

Otevírá jí malý Patrik. Střapaté hnědé vlásky a šibalská očka, drobný nosík posetý pihami a jako vždycky pusa od ucha k uchu. Daniela takové dítě ještě neviděla – usmívá se od rána do večera, nic mu náladu nezkazí. Malý smíšek. „Ahoj, prcku!“ „Ahoj,“ odvětí vesele a odběhne pryč. Jiné dítě by se ohradilo, že není žádný prcek, ale Patrika to oslovení vůbec nevyvede z rovnováhy. Ve skutečnosti je prcek. Je mu šest a vypadá na tři. Úžasný kluk. „Nazdar!“ pozdraví Daniela, když vejde do kuchyně. Jana s Petrem se na ni udiveně podívají. „Kde ses tu vzala?“ „Otevřelo mi vaše dítě. A jasně že se nezeptalo, kdo je tam?“ „Nepolepšitelný případ,“ protočí oči Jana a přistoupí k sestře, aby ji políbila. „Jak bylo u našich?“ „Super! Skoro jsem litovala, že musím odjet. Ale na příští víkend táta naplánoval grilování – i s vámi. Takže doufám, že přijedete,“ dodá a z lednice si bere tonik. Je u sestry často, pohybuje se tu jako doma. „A teď šup šup, mazejte do kina!“ „Času dost,“ namítne klidně Jana a Daniela si znovu uvědomí, po kom je malý Patrik tak pohodový a usměvavý. Po ní. Vnímá její srdcovitý obličej, který zdědila po mámě, stejně jako hnědé oči… je moc hezká. Její krása vyzařuje zevnitř, nepotřebuje mejkap, v očích se jí zračí spokojenost a láska. A jak by taky ne? I když je o dva roky mladší než Daniela, má všechno, po čem kdy toužila: lásku, dítě, byt… S Petrem se brali mladí, ale nikdo jim to nevymlouval. Chodili spolu od Janiných sedmnáctin a hned od začátku se zdálo, že jsou si souzení. Petr je o pět let starší, proto všichni věřili, že bude pevně držet opratě jejich vztahu. Brzy po svatbě Jana otěhotněla, a když se narodil malý, jejich štěstí bylo dokonalé… Nejspíš opravdu patří mezi ty vzácné manželské páry, které spojuje láska a každodenní radost z toho, že můžou být spolu… Stejně jako naši. 27 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 28

„Jak se máš?“ zeptá se jí Petr srdečně, když začne sklízet ze stolu. Očividně přišla těsně po večeři. A znovu, jako už tolikrát, se diví, s jakou samozřejmostí se Petr chopil domácích prací. „Beze změny,“ pokrčí rameny Daniela. „A to je dobře, nebo špatně?“ Daniela se ušklíbne. „Někdy sama nevím.“ Ale vím, dodá popravdě v duchu. Chtěla bych, aby byl Robert se mnou pořád, nestojím o kradené chvilky, kdy nám nad hlavami odtikává čas… Chtěla bych s ním být i teď, v téhle chvíli… a taky večer, plánovat s ním naši budoucnost, a hlavně už nechci hrát Danielu, které právě tohle vyhovuje. „Měla by sis najít pořádného mužskýho,“ prohodí Jana cestou do pokoje. „Ohraná písnička,“ utrousí Daniela trochu podrážděně. „Možná ohraná, ale pravdivá. Ten Robert vážně není chlap pro tebe.“ „A jak to můžeš vědět? Nikdy jsi ho přece neviděla.“ „To ne, ale je ženatý. Dost na to, abys to s ním skončila. Aspoň pro mě by to byl ten zásadní důvod.“ „Jsme každá jiná, s tím se smiř.“ Jana na ni zvláštně pohlédne, Daniela zrozpačití. Čím to, že její mladší sestra v ní tak často rozdmýchává pocit jakési… méněcennosti? Připadám si vedle ní nedospělá a nezralá… a přitom jsem o celé dva roky starší, proboha! Odjakživa jsou povahově hodně rozdílné… zatímco Jana už v patnácti snila o velké lásce, Danielu zajímal nablýskaný svět. Toužila po penězích, luxusu… a teprve potom přicházel na řadu v jejích snech muž. Od počátku věděla, že musí být šarmantní a bohatý. „Co je?“ zaútočí, když sestřin pohled trvá příliš dlouho. „Nic. Já jen… jak bys brala to, kdyby si Petr s někým začal?“ „Proboha, proč by to dělal?“ odpálkuje ji podrážděně Daniela. „No, co já vím… možná jako důvod stačí, že je chlap.“ „Já bych nic takového neudělal,“ ohradí se Petr. „Však já vím,“ usměje se na něj Jana, „jen čistě teoreticky…“ „Páni, jseš si mnou nějak moc jistá!“ zavzdychá teatrálně Petr. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 28 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 29

Jana ho zpraží pohledem. „Miluju tě a ty miluješ mě. Takže?“ Pokrčí výmluvně rameny a znovu se podívá na sestru. „Vy jste prostě jiní,“ povzdechne si Daniela. „Máte se rádi… ale Robert není v manželství spokojený. Rozvede se…“ „Fakt vtipný,“ poznamená Jana a mizí za dveřmi pokoje. Daniela zůstane stát jako socha. „Co tím chtěla říct?“ zeptá se přiškrceně Petra. „No… myslí si, že tě ten chlap vodí za nos. Že jsi pro něj jen rozptýlení, jistý únik… nic víc.“ „A ty si myslíš co?“ „Totéž,“ odpoví po chvilce zaváhání Petr. „Ale tak to není!“ rozohní se Daniela. „Miluje mě! A pak, jsme už spolu tak dlouho. Kdybych pro něj byla jen chvilkové rozptýlení, jak říkáš, tak už to dávno skončilo.“ „Někteří muži mají nutkavou potřebu mít vedle manželky ještě milenku,“ začne opatrně Petr. „Nevím, jak je to mezi vámi, jestli jde o vážný vztah, nebo jsi pro něj jen bokovka, ale… každopádně nikdo z nás nechce, aby ti ublížil.“ „Neublíží mi,“ prohlásí Daniela pevně. „Má mě rád, vím, že mě má rád…“ „Tak na co tedy čeká? Proč už není dávno rozvedený?“ „To není tak jednoduché,“ hlesne Daniela, už úplně zničená. Neměla jsem to nikomu říkat… teď bych měla pokoj. „Mají dvě malé děti…“ „No právě,“ přeruší ji Petr a v očích se mu mihne soucit. „Na tvém místě bych to co nejdřív skončil. Nečekal bych, až to udělá on.“ Daniela chvíli stojí jako opařená, potom ztěžka klesne na židli. Bože, co dnes všichni mají? Nejdřív máma, teď Jana s Petrem. Je to přece moje věc, sakra! Můj život! Jedno ale ví jistě: nelžou jí, myslí to s ní dobře. Alena s Robertem sedí na terase a popíjejí bílé víno. I když se trochu ochladilo a teplým večerům je odzvoněno, ještě pořád je příjemně. „Škoda že je víkend pryč,“ povzdechne si Alena a zvrátí hlavu, aby měla lepší pohled na oblohu. Je plná hvězd, ale odraz světel z města jejich záři oslabuje. 29 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 30

„Taky si myslím,“ přikývne Robert a zesmutní. „Když si představím, co mě příští týdny čeká…“ „Měl bys trochu zpomalit,“ prohodí Alena opatrně, ví, jak je Robert na tohle téma citlivý, ale opravdu se o něj bojí. Hodně pracuje, domů se přichází jen vyspat. A stravuje se, jak to přijde… To se může ošklivě vymstít na jeho zdraví… když ne hned, tak za pár let. „Blázníš? Teď? Za dva týdny přece jedeme na dovolenou, zapomnělas?“ „Ne, nezapomněla, ale…“ „Jsi už prostě moc dlouho mimo realitu, zlato.“ Robertův tón bodá. Aleně se v očích rodí slzy. Přece to s ním myslí dobře… „Už jsi zapomněla, jaké to je, když člověk chodí do práce.“ „Já taky pracuju,“ připomene mu tiše, v hlase se jí mihne trpkost. Tenhle rozhovor v různých obměnách proběhl mezi nimi už tisíckrát a vždycky je to stejné. Robert její roli doma neskutečně podceňuje. „Starám se o děti, dům, zahradu…“ „Můžeš přece v něčem ubrat.“ „Když ubereš ty, tak já taky.“ „Ali, mezi náma je rozdíl, nemyslíš?“ Nečeká na její odpověď a pokračuje: „Já živím rodinu…“ „Proto je moje práce méně důležitá?“ „To jsem neřekl. Jen si myslím, že bys mohla něco vynechat.“ „Například?“ Ví, co řekne, ale stejně to chce slyšet. „Proč se tolik hrabeš v té zahradě?“ „Baví mě to. A máme to tu hezké.“ „To jo,“ uzná váhavě, uvědomil si, že i jemu se líbí barevný záhon, který lemuje terasu, a dělá mu dobře, když ho všechny návštěvy obdivují a chválí, ale přesto je přesvědčený, že by se Alena měla raději víc věnovat sobě a svému zevnějšku. Když se seznámili, měla o osm kilo míň a dbala na sebe. Měla hedvábné ruce, nosila elegantní kalhotové kostýmy a odvážné barevné halenky, a její vlasy neměly chybu. Teď ji vidí nejčastěji v džínách, ruce má od hlíny drsné a rozpraskané a vlasy by potřebovaly nový sestřih a oživení. Nemůže za to, ale je přesvědčený, že žena by měla na sebe dbát. „Ale… kdyby sem tam něco udělal zaTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 30 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 31

hradník, měla bys toho míň. A už několikrát jsem ti navrhoval, aby sis našla paní na hlídání. Docházela by dvakrát týdně a ty by ses mohla věnovat sobě.“ „To mi připadá hloupé,“ namítne Alena. „A proč? Nebyla bys první ani poslední.“ „To jo, ale… nechci nechávat děti někomu cizímu.“ „Proboha, Aleno, nikdo ti přece neříká, abys je nechávala v cizích rukou! Šlo by jen o pár hodin. A trocha cvičení a kosmetika by ti bodly.“ Aleně se zachvěje spodní ret. A znovu jsou u toho. Vypadá jinak než v době, kdy se seznámili…. Jenomže to byla svobodná úspěšná žena a zevnějšek byl její vizitkou. Po porodech přehodnotila své priority, přizpůsobila je dětem a rodině. Ještě během těhotenství si byla jistá, že se za půl roku vrátí do práce. Ale když pak držela malou Simonku v náruči, něco se v ní zlomilo a uvědomila si, že stará Alena kamsi zmizela. Po narození Šimona už byla úplně ztracená. Vyhovovalo jí to, věděla, že se ta doba jednou vrátí, akorát ne v nejbližších letech. Děti jsou na prvním místě. Děti a Robert. Dny naplněné jakýmsi nehmatatelným štěstím, obalené jemným oparem a klidem. Dny, ve kterých není podstatné, jak vypadá, ale jaká je. Co dává svým nejbližším v podobě úsměvů, pohlazení, lásky… Ale zdá se, že Robertovi to tak nevyhovuje. Aspoň poslední měsíce určitě ne. Nejednou jí dal najevo, stejně jako dnes, že by o sebe měla víc dbát, upravit si vlasy, džíny a tepláky vyměnit za kostýmy… Pohrdavě si odfrkne. Vážně se zbláznil! To mám po domě běhat v elegantních kalhotách? Ale to cvičení by mi prospělo, přiznává v duchu. Cvičit můžu i doma, ne? No jasně! A začnu hned zítra! „Co mlčíš?“ Robert se na ni podívá a vidí, že má pláč na krajíčku. „Ali, já to s tebou myslím dobře,“ řekne něžně a přivine si ji k sobě. „Nechci, aby ses mi sedřela…“ „A já zas nechci, aby ses přepracoval,“ namítne Alena živě. „Na to tě mám až moc ráda.“ Utře si slzy a mrkne na něj. „Fakt netoužím být ve čtyřiceti vdovou…“ „Vážně?“ usměje se Robert. „V tom případě se polepším, slibuju.“ 31 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 32

Daniela mu otevírá v průsvitném negližé, kopíruje její štíhlé, nádherně tvarované tělo v sexy prádélku. Robert se usměje a přivine si ji k sobě. „Tohle mi chybělo,“ zamumlá s nosem zabořeným ve žlábku mezi jejími ňadry, rukama jí zajede pod tenoučký župan. Daniela se zachvěje. Štěstí v ní vibruje spolu s jistotou, že oni dva k sobě patří. „Myslela jsem, že já,“ namítne žertem, když mu svléká sako, potom košili… všechno pečlivě pověsí na ramínka. Ví, jak si Robert potrpí na oblečení, zmačkaná košile ho dokáže pěkně rozladit. „Však taky jo,“ vydechne Robert, když se svalí na postel a její ruce mu zkušeně zabloudí na břicho a níž… Po milování oba prudce oddechují, obličeje otočené k sobě. Pokoj se kolébá v mihotavém světle svíček, které Daniela rozložila všude, kam se dalo. Viděla to v jednom filmu a uchvátilo ji to. Pokaždé něčím podobným Roberta překvapí, ví, že ho to těší. Teď pozoruje jeho oči, rysy tváře, dotýká se jeho rtů… plná pocitů až k prasknutí. Bože, šíleně ho miluju! pomyslí si a cítí, jak se jí derou do očí slzy, jakmile si uvědomí, že své vyznání musí uzamknout v sobě. Rychle zamrká, Robert nemá rád citové výlevy, a přitulí se k němu, rozhodnutá vychutnat si každou vteřinu, která patří jen jim dvěma. „Co kdybychom si zašli někam na večeři,“ vyklouzne z ní, dřív než to stihne promyslet. Tolik touží dělat s ním to co jiné páry. Jejich společné chvíle se totiž omezují jen na postel, občas si chvíli posedí v kuchyni nebo na terase… ale ona by s ním nejraději vyrazila do ulic, na skleničku vína, večeři nebo do kina… Robert na ni šokovaně pohlédne. „Zbláznila ses?“ „Já… chtěla bych ukázat světu, že k sobě patříme…“ Robert vyskočí z postele, jako by začalo hořet. „Myslel jsem, že v těchhle věcech máme oba jasno.“ „Jasně,“ povzdechne si Daniela a už lituje, že to z ní tak spontánně vypadlo. Překročila zakázanou hranici. „Jasně,“ opakuje, ale do očí se jí vkrádá smutek. „Kotě, víš dobře, že musíme být opatrní,“ něžně ji políbí na tvář. „Nechci tě ztratit.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 32 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 33

„Já vím,“ vydechne Daniela a najednou se před ním cítí příliš odhalená. Přehodí si přes sebe župan a mlčky pozoruje, jak se obléká. Připravila lehkou večeři, ale nemá odvahu zeptat se ho, jestli zůstane. Ve vzduchu se vznáší loučení… pro ni příliš rychlé. Jako by se jí nečekaně ztrácel, protože vyslovila něco, co neměla, a ten pocit jí nahání hrůzu. Přeje si, celou svou bytostí touží, aby teď zůstal, aspoň ještě chvíli. Navečeřeli by se při svíčkách, popovídali si… tak jak to dělají páry na celém světě. Ale my bohužel nejsme jako ostatní páry, připomene si a cítí se ještě hůř než před chvílí. Aby skryla svou tvář a emoce, které se v ní zrcadlí, sáhne po časopise a začne v něm listovat. Co na tom, že přes slzy nic nevidí? Robert to netuší. „Kotě, neurážej se hned.“ Přesně jak předpokládala, si to vyložil jinak. Myslí si, že je uražená, jenomže ona je nešťastná. Chtěla by, aby ji teď objal a řekl jí, jak ho to mrzí, že i on by s ní chtěl být víc a častěji, ale tuší, že chce nemožné. On už je někde jinde… prozrazuje to jeho obličej. „Tak… cinknem si?“ Daniela přikývne… a nevyprovází ho. Schválně. Cinknem si, opakuje v duchu zoufale. V překladu to znamená, že musí čekat na jeho telefonát. Já mu volat nesmím… nikdy. Ani kdyby mě odvezli do špitálu nebo… by se cokoli stalo. Nepsaná pravidla. Po tváři se jí rozkutálejí slzy. Asi bych se s ním opravdu měla rozejít. Petr s Janou měli pravdu. Jenomže jak?!

„Ahoj, děvče,“ ozve se máma ve sluchátku. Alena v duchu zavzdychá. Dnes na ni nemá náladu, vlastně na nikoho. V hlavě jí jako poplašné signály vyzvánějí včerejší Robertova slova… cítila v nich naléhavou nespokojenost, vyplašilo ji to. Jako by se rozpoltila: jedna její část souhlasí s Robertem, dává mu za pravdu, že se trochu zanedbává a přednější jsou jí jiné věci než vlastní vzhled, ta druhá se bouří. Vždyť jsem přesně taková, jako když jsme se brali. Nezměnila jsem se… akorát trošku přibrala a zestárla. Tehdy mi bylo sedmadvacet, teď mi táhne na čtyřiatřicet. Ale proboha, to přece není žádný věk! Pořád jsem mladá. A pak, i jemu přibývají léta, ať chce či nechce. Díky posi33 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 34

lovně má sice pevné, vymakané tělo, ale vlasy mu zřídly a jsou protkané šedinami. Ale mně se to líbí… A taky se mi líbí běhat po domě a zahradě v džínách a s vlasy staženými do culíku. A že se nemaluju? A proč bych proboha měla? „Ahoj, mami. Jak se máš?“ „Všechno při starém. Ty se ale pochlub. Co Robert? A děti?“ S mámou si volají často, ale ona se pokaždé ptá stejně, jako by spolu nemluvily měsíc. „Taky beze změny…“ „Uvidíme se v neděli?“ „Ne, mami,“ odpoví Alena po chvilce zaváhání. S Robertem jsou přes týden strašně málo, potřebuje to o víkendu dohnat. A děti… „Na sobotu už něco máme, tak chceme být v neděli doma.“ „Všechno je ti přednější než vlastní máma!“ „Mami, dobře víš, že tak to není. Já jen… chtěla bych být s Robertem a dětmi. „No jak myslíš. Jen abys jednou nelitovala.“ „Nechápu,“ zarazí se Alena a sleduje Šimona, jak se přehrabuje v zásuvkách. Ví, že to nesmí, a provinile se rozhlíží kolem sebe, v očích šibalský lesk. „Šimone, okamžitě ten šuplík zavři!“ Poslechne a ručkou se plácne přes prsty. To gesto vykouzlí na jejích rtech úsměv a myslí na to, jak se Robert kvůli práci o tohle okrádá. Nezná všechna jejich gesta, zvyky, výrazy tvářiček... „No, věnuješ mi jen drobečky svého času,“ vnímá mámu. „Věř mi, že až jednou budeš stát nad mým hrobem, bude tě to mrzet. Ale to už bude pozdě.“ „Jsi nemocná?“ vylítne z Aleny a srdce se jí prudce rozbuší. Od té doby, co před dvěma lety zemřel táta, se o mámu hrozně bojí. Jako by si uvědomila smrtelnost… a taky v plném rozsahu smysl slova konečnost. „Ne, zatím. Ale v mém věku…“ Aleně se vrátí srdce do normálu, strach vystřídá zlost. „Mami mohla by ses pokusit mi porozumět, a ne mi hned vyčítat a vykládat takové hrozné věci.“ „Jak… v čem ti mám porozumět?“ zamumlá máma a Aleně až teď dojde, že pila. Zase. Popadne ji šílený vztek. Od tátovy smrti poTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 34 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 35

píjí a v poslední době čím dál víc. Tvrdí, že by nejraději zemřela a že její život skončil s tím tátovým. Alena jí docela rozumí, ale taky ji odsuzuje. Kdyby každá žena, která ztratila manžela, začala nasávat, svět by byl plný opilých vdov. Ale ona poznala ženy, které se se ztrátou partnera vyrovnaly a daly svému životu nový smysl. Začaly cvičit, studovat Univerzitu třetího věku, cestovat po světě s kamarádkami, věnovat se zahrádce a vnoučatům… Máma nic z toho nedělá. Akorát se lituje. A přitom jí táta vždycky lezl na nervy, pořád na něj nadávala a kritizovala ho… a pak jako by to odešlo spolu s ním do nenávratna. Teď básní o tom, jaké byli spřízněné duše, žili spolu krásně a šťastně a že bez něj už nic nemá význam… „Nech to být.“ „Tak to ne…,“ blábolí máma na druhém konci. „To mi musíš vysvětlit. Trvám na tom!“ „Prostě chci být v neděli s Robertem,“ odsekne podrážděně Alena a rychle se rozloučí. Celá vibruje rozčilením a trpkostí. „Mami, čurám,“ ozve se vesele Šimon. Alena zavrtí hlavou. „Musíš mi říct dřív, ne až když už čuráš.“ Kolikrát jsem mu to už vysvětlovala? A kolikrát ještě budu? Tohle je moje životní náplň? Jen co si uvědomí směr svých myšlenek, zarazí se. Nesmím se nechat ovlivňovat zásahy zvenčí. Dokonce ani Robertem. Jinak se ze mě brzy stane nervózní troska… a to přece nechci. Šimon si vysvlékne mokré tepláčky a rozběhne se po bytě. Bosé nožky zanechávají na parketách vlhké stopy. Alena si povzdechne a rozběhne se za ním. Ví, že ten malý uličník čeká právě na tohle. Bere to jako hru. Nedokáže pochopit, že když se počurá do kalhot, je to špatně. „Zase se počural?“ protočí oči Simonka jako dospělá žena a sedne si za stůl. „Mám hlad, mami, už je oběd?“ „Oběd? Vždyť je teprve deset. Vezmi si ze spíže banán, ano?“ poradí ji v běhu Alena a vzápětí chytne malého uličníka do náruče. Ten se řehtá a piští… a její trpkost se v okamžiku zázračně rozplývá. Šimon spí, Simonka si hraje s panenkami, dům se choulí do odpoledního ticha. Na okna buší prudký letní liják a šeptá něco 35 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 36

o blížícím se podzimu. Alena sedí u francouzského okna v houpacím křesle, popíjí kávu a pozoruje svou zahrádku. Déšť je silný, květiny se pod jeho sprškou hrbí, sklánějí hlavičky nasáklé vodou k zemi. Chudinky moje, pomyslí si a dál nečinně sedí, uvelebená v křesle jako líná kočka. Po chvilce vyskočí a rozběhne se do kuchyně. Spokojeně se rozhlédne kolem sebe. Při zařizování kuchyně zvítězila… Robert chtěl moderní styl, tak jak si ho prosadil v ostatních částech domu, ona klasiku. Vždycky se jí líbily rustikální kuchyně, dřevěné a jednoduché, ale s precizně vypracovanými detaily… a přesně takovou má. Z dubového dřeva s mosaznými úchytky, množstvím větších a menších zásuvek, do kterých se vejde neuvěřitelně hodně potřebných věcí, s kontejnery na hrnce a poklice, s přihrádkami na víno a láhve… Kuchyni navrhla sama. Věděla, jaká musí být, aby se v ní vařilo co nejlépe. Všechny pohyby dělá automaticky, ví kam sáhnout pro koření, kam pro jiné pochutiny, ve kterých dózách jsou oříšky a sušené bylinky. Nemluvě o tom, že na parapetu kuchyňského okna si v keramických květináčích pěstuje bazalku, oregano, pažitku a majoránku, nezbytné pro přípravu chutných jídel. Ale její největší pýchou je pracovní deska. Tlustá, zhotovená z dubového dřeva, krásně opracovaná… Ze skříňky vyndá velké dřevěné prkýnko, z lednice zeleninu a pouští se do jejího čištění a krájení. Pracuje rychle a systematicky, její ruce provozují zvláštní fascinující tanec, netrvá dlouho a velké síto je plné očištěné zeleniny. Opláchne ji, nechá okapat, potom vysype na velkou dřevěnou desku hladkou mouku z biopotravin, přidá do ní vejce a vodu a začne rukama zpracovávat těsto. Cítí jeho hladkost a teplo, ten důvěrně známý kontakt ji uklidňuje. Přestává myslet na Roberta a mámu, na všechno, co ji tlačí k zemi. Mění se na silnou a soběstačnou, mění se na sebe sama… Ví, že se po narození dětí změnila, že je více ustrašená a méně svobodomyslná, více závislá na Robertovi, že je pro ni důležitější úsměv dětí než ona sama, ale považuje to za přirozené. Uvědomuje si, že to nepotrvá věčně. Děti přece odrostou, budou čím dál samostatnější a všechno se změní… Zvláštní, kolik se toho během života změní, přemýšlí, když dodělá těsto a nechává ho chvilku odstát. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 36 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:34 PM Stránka 37

Nejprve je člověk mladý, snaží se vybudovat si kariéru, najít vhodné zaměstnání, založit si rodinu, postavit si dům nebo zařídit byt, koupit si auto, ale když se narodí děti, na určitou dobu všechno přizpůsobí jen jim… Jak děti rostou, člověk i jeho vnímání světa se mění. Stává se zralejší a ví, co od života chce. Vím to i já? Úplně přesně, pokývá hlavou a pouští se do válení těsta. Tuto část přípravy jídla má nejraději, protože když to zvládne a těsto je na konci tenoučké a tvárné, cítí se jako vítěz. Rozhodla se udělat pirohy plněné mletým masem, podávat je bude s gratinovanou zeleninou a k tomu otevře bílé víno. Chci, aby naše rodina byla silná a funkční, pokračuje ve svých úvahách. Abychom se mohli jeden na druhého spolehnout, byli rovnocenní partneři, kteří se vzájemně respektují a chápou. Chci, aby naše děti věděly, že je budu vždycky milovat a že až dospějí a osamostatní se, budou mít u nás dveře pořád otevřené… To je ještě moc daleko, pomyslí si, když začne krájet těsto na čtverce a plnit je masovou náplní, kterou má vždycky po ruce v mrazáku, dopoledne ji dala rozmrazit. Šimonovi jsou teprve dva roky. Ale… možná až tak daleko ne. Čas letí jako o závod, přelévá se do hodin, dní, týdnů a měsíců… a člověk se najednou ohlédne a zjistí, že se nic velkolepého nestalo, že všechno je jako předtím… jen mu přibylo pár vrásek a děti vyrostly z dalších botiček. Bytem se ozve vyzvánění mobilu, rychle si utře ruce do zástěry a bere ho. „Ano, lásko?“ „Přijdu o něco později,“ oznámí Robert. „Ale…“ „Mrzí mě to, ale jeden kolega má narozeniny, tak si jdeme na chvíli někam sednout.“ „Tak jo,“ hlesne Alena a odhání od sebe smutek. Chtěla s manželem strávit příjemný večer… u dobrého jídla s kvalitním vínem a svíčkami, ale vypadá to, že jí to zase nevyšlo. Okamžitě volá Julii. „Ahoj! Co děláš?“ „Zrovna jsem v obchodě a přemýšlím, co bych měla vrátit,“ povzdechne si Julie. 37 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 38

„Nic!“ zvolá vesele Alena. „Zvu tě i s Lacem ne večeři.“ „Něco slavíme?“ „Ne,“ zasměje se Alena. „Ale proč bychom si nemohli udělat hezký večer uprostřed týdne?“ „No dobře, ale co malá?“ „Bude spát u nás,“ vyřeší to bez mrknutí oka Alena. „Skvělý nápad,“ zajásá Julie. Tak to by bylo, pomyslí si spokojeně a vrací se k rozdělaným pirohům. Chce je mít hotové, než se Šimon vzbudí.

Když se Robert večer vrátí domů, zaraženě hledí na výjev před sebou. Z CD přehrávače se ozývá hlas Cher, Aleniny oblíbené zpěvačky, pokoj se utápí v přítmí svíček a na stole stojí poloprázdná láhev kvalitního vína. Laco právě něco zaujatě vypráví, Alena s Julií se smějí… oči jim jiskří od vypitého vína. Co se tu děje? pomyslí si nevěřícně. Myslel si, že Alena bude sedět ve svém křesle s knihou v ruce a čekat na jeho návrat, tak jako vždycky. Nejspíš se přepočítal… Manželka jen září, v bílém tričku vyniká její opálení, vlasy se jí lesknou, je jasné, že si je umyla, a když se na něho usměje, zjistí, že se i trochu nalíčila. Je krásná, uvědomí si a až mu to vyrazí dech. Měl jsem z pekla štěstí! Tak si to nepokaz, zašeptá něco v jeho nitru a on od sebe odhání obraz Daniely, její úsměv a dokonalé tělo… jenže to jde těžko. Právě spolu strávili dvě hodiny, kdy se cítil jako král. „Ahoj, ty už jsi doma?“ vnímá manželčin hlas, rychle k ní přijde a políbí ji. „Vidíte to?“ obrátí se Robert zvesela k návštěvě. „Člověk přijde domů v deset večer a manželka se diví, že už!“ „Nad tím bych se fakt vážně zamyslel,“ popichuje ho rozjařeně Laco, zjevně vypil víc, než měl, oči se mu podezřele lesknou. „To bych asi měl,“ zasměje se Robert a přivítá se s Julií. Nemá ji příliš v lásce, ale Alena je jí doslova nadšená, a tak to respektuje. „Budeš něco jíst?“ „Co máte?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 38 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 39

„Masové pirohy se zeleninou.“ „Páni, tak to určitě!“ „Fantastické jídlo! Člověče, ty máš doma hotový poklad.“ Laco se výmluvně podívá na manželku. Julie se okamžitě nabroušeně ozve. „Na něco narážíš?“ „Fakt nevíš? Tvoje jídla mi připomínají školní jídelnu. Jak se říká, ,bez chuti a bez zápachu‘.“ „To není pravda!“ vyletí Julie. „Vařila bych jinak, kdybys nebyl ve stravování taková konzerva!“ „Já? Já náhodou rád zkouším nové chutě a…“ „Nehádejte se!“ skočí mezi ně energicky Alena a zatleská, jako by řešila konflikt mezi dětmi ve školce. „Přece si nechcete zkazit takový hezký večer,“ dodá už docela jiným tónem. Robert v údivu sleduje, jak oba zmlknou a Laco se navíc provinile usměje. „Promiň, přehnal jsem to.“ „Mně se omlouvat nemusíš,“ prohodí přes rameno Alena a v kuchyni dává do mikrovlnky pirohy pro manžela. Robert je v okamžiku u ní. „Budou tu ještě dlouho?“ zašeptá. „Vadí ti to?“ podiví se Alena. „To ne…, ale myslel jsem, že si uděláme hezký večer ve dvou a…“ „Já taky.“ Alenin hlas překvapivě studí. „Než jsi mi zavolal, že jdeš slavit s kolegou…“ „Musel jsem,“ namítne a Alena ho probodne pohledem. „Co je?“ znejistí Robert. „Volala mi Dora.“ „Vážně?“ Jednoznačně hraje o čas. „A představ si, že Lukáš byl doma. O žádné oslavě nevěděl.“ „Ale… jak je to možné?“ vyhrkne Robert, pod opálením nápadně pobledl. O co tu sakra jde? „To bys měl vědět ty,“ odsekne Alena a vrací se k hostům.

Když Julie s Lacem odejdou, je už něco po půlnoci. Robert poslední hodinu už jen zíval, zatímco ostatní se skvěle bavili. Teď zamíří rovnou do ložnice. Alena vejde za ním. 39 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 40

„Asi bys mi měl něco vysvětlit.“ „Nemám co.“ „Roberte, nelži mi! Dobře víš, jak lhaní nesnáším.“ „Nelžu ti.“ Alena vzdychne a sedne si na postel. „Víš, jak mi bylo? Dora volala kvůli sobotě a já jí řekla, že dohoda samozřejmě platí, ale že se tě nemůžu zeptat, protože jsi na té oslavě. Dost se divila, protože Lukáš byl doma už v sedm a o žádných narozeninách neměl potuchy. Takže laskavě vyklop, kdes byl!“ „Se dvěma kolegy na pivu! Jeden z nich měl narozky…“ „A já jsem Panna Orleánská,“ skočí mu do řeči Alena. „Vím, jak to ve firmě chodí. Když má někdo narozeniny, jdou všichni.“ „Měli jít všichni,“ odvětí Robert bez zaváhání. Alena však v jeho očích čte nejistotu a taky něco, co v ní rozezvučí poplašné signály. Strach. Opravdu má strach? Ale proč? „Proč teda nešli?“ zeptá se. „Bože, Ali, vyslýcháš mě jako policajt! Dost trapný, nemyslíš?“ „A ty útočíš, takže nemáš čisté svědomí,“ odpálkuje ho Alena a v duchu přemýšlí, jestli opravdu chce zjistit, kde byl. Někdy je lepší nevědět… Jenomže ona už je taková. Nesnáší klapky na očích a nenávidí lež. „Mám,“ vzdychne Robert a začne se svlékat. „Fakticky jsem si byl sednout s kolegy. Kdybych jen tušil, že z toho vznikne takový problém, tak nikam nejdu.“ „Fajn,“ vydechne Alena, i když o pravdivosti jeho slov pochybuje, „ale nezapomínej, že lež vždycky vyjde najevo. Dříve nebo později, ale vyjde. Jestli zjistím, žes mi lhal, tak…“ „Tak co?“ usměje se Robert a přivine si ji k sobě. „Miluju tě, maličká. Neudělal bych nic, čím bych zničil to, co máme, a ty to dobře víš. Tak už se přestaň čertit, nesluší ti to.“ Alena se poddává jeho laskání a snaží se ze sebe setřást všechny pochybnosti, jenže se jí to nedaří. Je zmatená. Robertovi vždycky bezmezně věřila, teď se v ní ale něco vzepřelo. Je jí z toho nekonečně smutno… a neví si se svými pocity rady. Robert po milování usnul, Alena leží nehybně a hledí do tmy. V jeTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 40 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 41

jím nitru i nadále, ani milování to nesmazalo, vibruje cosi znepokojivého, cosi, co jí nahání strach… Vážně bych to udělala, kdybych zjistila, že mi lže? Až teď si uvědomí, jak se Robert při té otázce sebevědomě pousmál. Protože si je jistý, že bych neudělala nic. Ale to se mýlí! vzkypí v ní vzdor, vzápětí se jí vnitřní hlas vysměje. Opravdu? A co bys asi tak udělala? No… odešla bych od něj. Jen co to v duchu vysloví, ví, že by to vůbec nebylo jednoduché. Spojuje je příliš mnoho. Děti, dům, společné konto, nemluvě o minulosti a plánech do budoucna… všechno, čemu věří a co ji jako bavlnka ovíjí slastným pocitem jistoty a štěstí. Jak bych se mohla toho všeho vzdát? Nedokázala by to, opravdu ne. Ženy, které vyhrožují rozvodem, často klamou samy sebe. Pochopily by to, až kdyby nutnost rozhodování zakusily na vlastní kůži. Teprve pak by zjistily, že udělat dělicí čáru není tak jednoduché… a někdy nemožné. Zejména když partnery spojují společně prožité roky, děti, majetek. Naštěstí mně nic takového nehrozí, uklidňuje se rychle. Možná mi Robert nelhal… možná byl opravdu s kolegy na pivu. Ale i tak se ve svých úvahách vrací o kousek zpět, nedá jí pokoj, co by znamenalo, kdyby odešla. Sbalila si kufry, děti a šla… Kam? Vždyť nic nemám… dokonce ani příjem, pokud nepočítám mateřskou. Do duše se jí vkrádá chlad a rozbolí ji celé tělo. Bože, o čem to tu přemýšlím? zlobí se na sebe. Přece o nic nejde. Robertovi věřím a i nadále budu. Neproměním se v klubíčko hysterie a věčného podezřívání jako některé ženské… to rozhodně ne! Důvěřuju sobě, i Robertovi a nebudu náš vztah ničit nedůvěrou, a už vůbec ne pitomou žárlivostí! Proč mě napadla právě žárlivost? vyplaší se. Vždyť Robert mě má rád. Vím to. Mě i děti. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Poskytujeme mu zázemí, dáváme lásku a udržujeme teplo domova… má všechno, co muž potřebuje. Klape nám to i v posteli, akorát… se milujeme zřídka, protože není čas. Anebo jsme unavení. Nebo nás vyruší děti. Ale to všechno jsou naprosto normální, běžné věci, co k manželství patří. Tak proč tedy měl tak nejistý pohled? Proč se mu objevil v očích strach? Tiše vyklouzne z postele a bosky jde do kuchyně, kde si napouští sklenici vody. Vypije ji ledním lokem a koukne na hodinky. Super, půl třetí! Měla bych spát, ráno budu nemožná. Jenomže… 41 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 42

něco není v pořádku. Tuším to… Vzdychne si, dneska už beztoho nic nevyřeší, a potichu se plíží temným bytem, osvětleným jen lampami z ulice, do ložnice. Předtím ještě nakoukne do pokojů dětí, nejdéle se zdrží u nafukovacího lehátka, kam s Julií uložili malou Karolínku. Dnešní večer se holkám vydařil… hezky a dlouho si spolu hrály a usnuly, sotva jim hlava klesla na polštář. Měly bychom si to zopakovat častěji, pomyslí si. Simonka potřebuje dětskou společnost, partnera pro hry… dvouletý bráška to jistě není. Dora s Lukášem, s nimiž tráví hodně volného času, jsou bezdětní a Julii s Lacem zas Robert nemá moc v lásce. Vím, to, nemusí mi nic říkat. Julie je na jeho vkus trochu… vulgární. Ale je to skvělá kámoška a dobrá máma, a že občas mluví jako dlaždič, to mi ani trochu nevadí… Opatrně děvčátka přikryje, ve spánku se odkopala, a vrací se do ložnice. Robert tvrdě spí a ona udělá nejlíp, když se k němu připojí.

Alena právě připravila dětem snídani, když se ve dveřích objeví Julie. „Páni, vypadá to báječně!“ poznamená při pohledu na mísu lívanců politých javorovým sirupem. „Americká snídaně.“ „Děti to milujou,“ usměje se Alena. „Přidávám do nich ovesné vločky a nastrouhaná jablka, aby byly zdravější…“ „Jsou fantastické,“ ujistí ji Julie s plnou pusou, zdravá výživa ji na rozdíl od Aleny očividně nezajímá. Alena jí už párkrát domlouvala, že malá by měla jíst víc ovoce, zeleniny, jogurtů, ale neuspěla. Julie ji pořád cpe sušenkami, čokoládou a podobnými věcmi, co nemají v dětské stravě co dělat. „Včera to bylo fajn, že?“ „Jo. Ještě v posteli jsem si říkala, že bychom to měli brzy zopakovat.“ „Proč ne?“ Julie si vezme další lívanec, a dřív než se do něj zakousne, zadívá se na kamarádku. „Co je to mezi vámi?“ „Mezi kým?“ „Sakra, Ali, dobře víš, o čem mluvím! Včera jsi byla na Roberta parádně nakrknutá. Snažila ses to maskovat, ale na mě to neplatilo.“ „To se ti něco zdálo,“ uhne Alena pohledem, nemá chuť TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 42 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 43

o tom teď mluvit. Sama neví proč, Julii přece věří, ale vnitřní radar jí velí mlčet. „Vypadá to, že je mezi vámi nějaký napětí.“ „Tak bych to necharakterizovala,“ vzdychne Alena. „Akorát… jsme spolu málo a hrozně mě to štve, však víš. A když jsme konečně spolu, tak… jako bychom to už ani neuměli, jestli mi rozumíš.“ Julie se zasměje. „Kamarádko, já jsem naopak šťastná, že je Laco od nevidím do nevidím v práci. Kdyby se měl věčně ocmrdávat doma, jeblo by mě z toho.“ „Proč?“ nechápe Alena. „To je jasný jak facka,“ směje se Julie. „Dřepěl by u bedny a honil programy. To je jedinej sport, kterýmu úplně podlehl.“ „Nepřeháněj. Minule přece posekal trávník.“ „Ještě se ho zastávej!“ „Co jsi tak nabroušená?“ podiví se Alena. „Včera mě svinsky vytočil. Shodil mě před Robertem a…“ „Co blbneš? Robert takové věci ani nevnímá.“ „Možná, ale jde o princip. Proč mě před kámošema kritizuje, ha?!“ „Vy jste se doma kvůli tomu pohádali?“ Julie přikývne. „Nenechám si od nikoho kálet na hlavu. A ode dneška mu nevařím,“ prohlásí bojovně. „Děláš si srandu?“ „Ani náhodou! Hodně brzo zjistí, že moje kuchyně je super,“ ušklíbne se a nalije si pomerančový džus. „Co máš dneska v plánu?“ „Musím nakoupit. Za týden odlítáme k moři a děti nemají žádné kloboučky a podobné blbosti.“ „Bereš je s sebou?“ „Jasně.“ „Panebože, neznám nic horšího než nakupování s dětmi,“ zamračí se Julie. „No, není to žádnej med, hlavně s malým, v krámech se nudí a zlobí, ale nemám na výběr. Robert se vrátí až večer a to už se mi nikam nechce.“ „Můžeš nechat děcka u mě.“ 43 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 44

„To myslíš vážně?“ „No a ne?“ usměje se Julie a rychle dodá: „Samozřejmě počítám s odplatou.“ „Že váháš!“ rozzáří se Alena. „Kolik času mi dáš?“ „Kolik potřebuješ?“ „Dokážu se v obchodech zapomenout klidně celý den.“ Hm, vážně? A jak to víš? Kdys byla naposledy sama nakupovat? Před Vánocemi. A to už je celá věčnost. Jenomže když Robert nikdy není doma, tak copak může brouzdat po obchodech a koupit si něco na sebe? A přitom to miluje, jako každá ženská. „Nestraš,“ zamračí se Julie, „a raději stav na kafe. Potom ti dávám volno.“

Alena vejde do butiku s dětským oblečení a rozhlédne se kolem sebe. Páni, to zas bude útrata! pomyslí si a s nadšením se hrne ke stojanu s holčičími věcmi. Vybere pro malou tři trička s krátkým rukávem, jedny šatičky na ramínka a klobouček zdobený růžovými růžičkami. Dává si ho před zrcadlem na hlavu a spokojeně se usměje. Bude nadšená. Mohla tu být se mnou… Navrhla to i Julii, ale ta odmítla. Co blbneš? Budou si hrát s Karolínkou. A pak, trochu si to sakra užij! Kdys byla naposled někde bez děcek? Alena si nedokázala vzpomenout, nejspíš hodně dávno. Julie je oproti ní ve výhodě, kdykoliv potřebuje, přijde její matka a ochotně malou pohlídá. Alena tenhle přepych nezná. Máma se věčně utápí v alkoholu, vnoučata jí jsou vlastně ukradená. Kromě toho jí Alena už nedůvěřuje, prostě by jí děti nesvěřila. Alkohol mámě vymývá mozek, její reakce jsou nepředvídatelné… Teď si vysloveně vychutnává skutečnost, že se nemusí pořád ohlížet, kam se zatoulala Simonka, ani uklidňovat Šimona, který se po chvilce začne v golfáčích nudit a zlobí. Přesune se do části s chlapeckým oblečením, stejně jako Simonce vybere i Šimonovi tři trička, dvoje šortky a klobouček. Na okamžik zaváhá, jestli by mu neměla radši vzít kšiltovku… nakonec vezme oboje. Do košíku přidá ponožky a spodní prádlo, neodolá rozkošným bavlněným pyžamkům, pro Simonku s motýlky TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 44 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 45

a pro Šimonka s vláčky. Usměje se na mladou ženu, která se nerozhodně probírá ramínky, ta jí úsměv opětuje a k Alenině překvapení ji osloví. „Promiňte, ale… asi máte děti, že?“ „Ano, mám,“ odvětí Alena a netuší, co od ní žena bude chtít. „Víte, chci koupit něco svému synovci, o víkendu má narozeniny, ale… hodila by se mi rada.“ Alena se zasměje. Žena je jí hned sympatická. I když je hříšně krásná, v modrých očích má hřejivost a překvapivou nejistotu. Proč? je přece nádherná a mladá… celý svět jí leží u nohou… „Asi by bylo lepší koupit mu nějakou hračku.“ „Tu už jsem koupila,“ vysvětlí mladá žena. „Nákladní auto, moc po něm touží. Jenom… ráda bych mu koupila i něco na sebe, aby byl frajer… i když to bude spíš dárek pro sestru. Víte, oni šetří každý cent…“ „Chápu,“ přikývne s úsměvem Alena, ta žena je jí čím dál sympatičtější. Má dobré srdce, když myslí i na sestru, která má finanční problémy. Na okamžik jí přijde líto, že ona sestru nemá. Vždycky ji to mrzelo. Až když se jí narodily děti, přestala na to myslet. Už se necítila osamělá… „Kolik bude vašemu synovci?“ „Sedm. Nastoupil do první třídy.“ „Hm, takže školáček. To musíme vybrat něco opravdu prďáckého.“ „Přesně to jsem měla na mysli,“ zaraduje se mladá žena. „Tak potom…“ Alena se prohrabuje ve věcech, „bych doporučila tuhle polokošili s límečkem a nějaké hezké kalhoty.“ „Fajn, košile vezmu dvě, jsou hezké, nemyslíte?“ „Moc hezké,“ souhlasí Anna a pozoruje, jak žena vybírá modrou a zelenou. Rozhodla by se stejně. „A kalhoty… jaké budou lepší, bavlněné, nebo džíny?“ „Hm, ty by bylo lepší vyzkoušet,“ prohodí Alena. „Už jsem se s prodavačkou dohodla, že když mu nesednou, můžu je vyměnit.“ „Dobře jste to vymyslela,“ zasměje se Alena a nakonec vybere tmavomodré lněné kalhoty. „Myslím, že malý bude fakt řízek,“ usměje se mladá žena a společně jdou k pokladně. 45 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 46

Před butikem pak obě zrozpačití, jako by se ani jedna nechtěla rozloučit. „Bodlo by kafe,“ navrhne opatrně Alena. „Přesně na to jsem myslela.“ „Já jsem Alena.“ „Já Daniela.“ „Fajn, jdeme! Asi zhřeším a dám si Vídeňskou.“ „Jak… zhřešíš?“ nechápe Daniela. „Ale… po dvou dětech se na mě nalepilo něco… a manžel by byl hrozně rád, kdybych to shodila. Jenomže mě se to nějak nedaří. Nebo spíš se mi nechce držet dietu. Považuju to za nesmysl,“ vysvětlí Alena. „Co jako?“ „No přece odepírat si všechny ty dobroty, které nám život nabízí!“ „Já tohle dělám pořád,“ přiznává po chvilce zaváhání Daniela, když se usadí na terase. Je nádherný zářijový den, slunce hřeje jako v létě, slunečník jim poskytuje příjemný stín. „Vážně?“ Alena přejede hodnotícím pohledem její štíhlou postavu. „Vždyť vypadáš úžasně.“ „Ale nevypadala bych tak, kdybych si nehlídala každé sousto, co sním.“ „Nekecej!“ „Nekecám,“ zasměje se Daniela. „Asi mi nebudeš věřit, ale kdysi jsem byla tlustá.“ „Fakt neuvěřitelné,“ zavrtí hlavou Alena a studuje nabídkový lístek. „Mají tvarohový závin s vanilkovou zmrzlinou,“ čte nahlas a v očích jí zajiskří. „Miluju tvarohový závin!“ zavzdychá Daniela. „Já taky. Takže?“ tázavě koukne na svoji novou známou. „Dáme si!“ zasměje se Daniela vesele a kývne na mladého číšníka.

„Ahoj, lásko!“ Robert políbí Alenu na tvář, vzápětí se podiví. „Ty už balíš?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 46 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 47

„Už? Odlítáme přece za pět dní, musím si udělat přehled, jestli máme všechno nebo musím ještě něco dokoupit.“ „Jasně,“ přikývne Robert, ale je zřejmé, že je mu to jedno, myšlenkami je někde jinde. „Jaký jsi měla den?“ zeptá se po chvíli, tak jako každý večer. Alena si není jistá, jestli ho to opravdu zajímá nebo se ptá jen z povinnosti. Má ale za sebou hezký a pro ni naprosto nevšední den, touží se o něj podělit. „Byla jsem ve městě nakupovat. A bez dětí. Julie se nabídla, že mi je pohlídá.“ „Tys jí svěřila naše děti?“ Alena na něj zaraženě pohlédne. „Proč bych neměla?“ „No, nevím, jestli je spolehlivá…“ „Roberte, má dítě, zapomněls? A pak, moc mi tím pomohla, nebyla jsem sama na nákupech ani nepamatuju. Užila jsem si to.“ „Dovol, abych ti připomněl, že kdybychom si najali chůvu, byly by tyhle věci pro tebe úplně běžné.“ „To už jsem slyšela,“ vydechne Alena, přivře kufr, úplně ztratila chuť balit, a šoupne ho pod postel. Potom se svalí vedle manžela. „Seznámila jsem se s jednou prima ženskou…“ „Kde?“ „V dětském butiku.“ „Mohl jsem si to myslet, další mamina,“ usměje se Robert a zívne. „Omyl, kamaráde. Kupovala nějaké oblečky pro synovce a potřebovala radu. Slovo dalo slovo a skončily jsme u kafe. Bylo to moc fajn! Jako bych se vrátila do studentských let, kdy bylo navazování kamarádství úžasně jednoduché a přímočaré,“ vysvětluje Alena. „Takže už je to kamarádka?“ směje se Robert. „No, nevím, jestli zrovna kamarádka, ale rozhodně je moc sympatická a domluvily jsme se, že až se vrátíme z dovolené, budeme spolu chodit cvičit.“ „Nevěřím! Pokud to má na svědomí tahle ženská, tak je mi už teď sympatická.“ 47 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 48

„Každé úterý a čtvrtek. Večer,“ dodá jakoby mimochodem a čeká na manželovu reakci. „Kdy večer?“ „V sedm.“ „A děti?“ „Mají přece taky tátu, ne?“ prohodí Alena zlehka a vstane. „Dáš si sklenku vína?“ Robert je jí okamžitě v patách. „Jak jsi to myslela s tím cvičením?“ naléhá. „Jak asi? Dvakrát v týdnu prostě přijdeš domů o něco dřív, aby si tvá manželka mohla jít zacvičit. Nakonec jsi mi sám radil, abych začala chodit do posilovny…“ „Právě proto ti opakovaně navrhuju tu chůvu.“ „Bože, Roberte, jsi jako obehraná deska. Nechci žádnou chůvu! Chci, aby ses o děti občas postaral i ty. Myslím, že to prospěje tobě i jim.“ „Co to do tebe vjelo?“ kroutí hlavou Robert a zaraženě hledí na prázdný sporák. „Já dneska nebudu večeřet?“ „Uhodls. S dětmi jsme si udělali ovesnou kaši, ty si vezmi něco z lednice. Je tam šunka, sýr, můžu ti uvařit vejce, jestli chceš.“ Robert zírá na manželku jako na zjevení. Pak se nečekaně rozchechtá. „Co je ti na tom k smíchu?“ „Přece ty! Jen chvíli jsi byla bez dětí a už vystrkuješ růžky.“ „Taky je načase,“ ušklíbne se Alena a se skleničkou v ruce se usadí na gauči. Robert si taky nalije víno a sedne si vedle ní. „Nebudeš jíst?“ podiví se Alena. „Vlastně ani nemám hlad,“ odvětí Robert a zapne televizi.

Daniela usilovně cvičí, až jí po zádech stéká pot, a myslí na Alenu. Jejich včerejší setkání ji potěšilo… možná víc, než si byla ochotná připustit. Najednou jako by si uvědomila, jak je opuštěná a izolovaná, že kromě rodičů a sestry se s nikým nestýká. Až na Irenu, samozřejmě. Znají se už dlouhé léta, ale v poslední době začíná Daniele na kamarádce vadit, že od života nic neTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 48 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 49

chce. Stačí jí, že má prachy a dny jen tak probendí po kavárnách a buticích. Nechává se živit bohatým tatínkem a život jí ve sladké nečinnosti proklouzává mezi prsty. Netouží se nijak uplatnit, mít rodinu, děti… A co já? Co dělám já? Všechen volný čas mi zabírá čekání na Roberta. Ale to se změní, ujišťuje se v duchu. Mám teď Alenu. Dvakrát týdně si společně zacvičíme, jasně, budu ji muset zaškolit, a pak si půjdem někam sednout a pokecat… Úsměv jí zjemní tvář. Hm, bude to prima. Před očima se jí vybaví Alenin kulatý obličej, jemuž dominují hnědé oči. Takové… živé. Trochu šibalské. Zajímavé. Ona je vlastně celá zajímavá. Nechápu, proč po ní její muž chce, aby shodila. Je hezká taková, jaká je. Decentně zaoblená na místech, kde by ženská být měla. Takové postavy já nikdy nedosáhnu, pomyslí si trpce. Budu hubená jako teď, nebo tlustá. Kompromis mé tělo nezná… A působila tak… vyrovnaně a naplněně. Je starší jenom o pět let, ale její život má jasný cíl. Má dvě děti, manžela, rodinu… svůj domov. Já naopak nemám nic. Tichý prázdný byt, ve kterém nezní smích a dětské krůčky, do kterého se nevrací manžel… nikdo. Bolestivě ji bodne u srdce… Měla bych na Roberta trochu zatlačit. Dát mu najevo, že takhle to dál nejde. Přicházím o nejlepší roky a tápu v nejistotě. V nejistotě? zarazí ji směr vlastních myšlenek. Srdce se jí rozbuší. Přece… se chce rozvést. Říkal to. Vážně? vysměje se jí vnitřní hlas. Kdypak? Přede dvěma lety, v návalau vášně a rozkoše? A ty tomu věříš? Jo, věřím, odsekne svému Já a přejde k jinému stroji, který je zaměřený na posilování nohou. Jasně že tomu věřím, proč by se jinak se mnou tak dlouho scházel? A proč by se nescházel? ozve se znovu ten potměšilý hlásek. On přece nic neztrácí. Pardon! Riskuje, že to praskne! Jen co to v duchu vysloví, uvědomí si, že Robert opravdu nic neriskuje. Scházejí se zásadně u ní v ložnici… a ona mu ještě nikdy netelefonovala. Neporušila zásady milenky ženatého muže. Občas mu napíše esemesku, protože ví, že ji po přečtení okamžitě vymaže… „Čau, krásko!“ zastaví se u ní Alan, její bývalý trenér, a drze jí zírá na prsa. V podstatě by ji to nemělo vykolejit, dělá to z principu a skoro každé… ale jí to leze příšerně na nervy. „Ahoj,“ odpoví úsečně. 49 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 50

„Někdo se tu blbě vyspal,“ prohodí Alan se smíchem a nehne se ani o píď, jako by si nevšiml, že mu všemožnými signály naznačuje, aby vypadnul. Nikdy neměla toho krasavce s vypracovaným tělem v lásce, i když jako trenér je fakt skvělý. „Co kdybychom to napravili a večer spolu někam vyrazili? Jen my dva,“ dodá a významně na ni mrkne. Daniela se zachvěje odporem. Tohle pomrkávání u mužů bytostně nesnáší. „Už něco mám,“ odsekne mrazivě. „A co zítra?“ nedá se odbýt Alan. „Nemám zájem, chápeš?“ vyjede podrážděně. „To teda nechápu. Máš krámy, nebo co?“ „Nemám nic… akorát mi děsně lezeš na nervy, to je celé.“ „Vážně nechápu proč,“ zatváří se Alan dotčeně. „Protože chci, abys mi dal pokoj!“ Daniela už syčí… a s úlevou si oddechne, když se Alan konečně odloudá pryč. Přejde na rotoped – čeká ji ještě půlhodina šlapání – a přemýšlí, proč vlastně všechny chlapy odmítá. Teď nemá na mysli Alana, i ve škole dostala nějaká pozvání na večeři, ale tvrdošíjně všechno ruší. Jsem kráva, pomyslí si znechuceně. Robert se každý den vrací ke své ženušce a já… Měla bych to změnit a občas si s někým vyrazit. Ví ale, že to neudělá. Dokud má naději, že jednou budou s Robertem spolu, žádný jiný chlap u ní nemá šanci.

Daniela jede večerním městem domů a cítí se skleslá a podivně nesvá… Robert se jí neozval, je jasné, že nepřijde, a ona neví, co s večerem. Neuklidňuje ji ani skutečnost, že má za sebou docela hezký den. Hlavně odpolední hodiny v soukromé škole, kde vyučuje angličtinu, se jí dnes mimořádně vydařily. Obě skupiny dospělých pokročily, začínají být fakt dobří. Horší je to s dětmi, povzdechne si, když zaparkuje před svým bytem. Celé léto měly volno, vyžádali si to rodiče, kvůli dovoleným a letním táborům, a je to na nich znát. Nemluvě o tom, že namísto patnácti žáků jich na první hodinu dorazilo jen osm, ostatní se jednoduše nedostavili. A i ti, co přišli, neTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 50 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 51

spolupracovali. Byli nesoustředění, myšlenkami úplně někde jinde… Čeká mě s nimi tvrdá dřina. Nespokojeně se zamračí. Jak mám desetiletým človíčkům vysvětlit, že můj podíl ve výuce nestačí. Že se musí snažit i oni a věnovat angličtině aspoň patnáct minut denně? Hm, to se mi nepodaří asi nikdy… Daniela učí už šestým rokem a ustavičně se točí v podobných problémech. Zatímco její dospělí studenti většinou přistupují k učení zodpovědně a seriózně a věnují se angličtině i mimo výuku, děti skoro vůbec. Koncem září zorganizuju schůzku a promluvím si s rodiči, rozhodne se, když otvírá dveře tichého temného bytu. Rychle projde pokoji a všude rozsvítí. Osvětlené místnosti v ní probouzejí pocit jistoty a taky iluzi, že byt není tolik opuštěný… Vysvětlím jim, že zbytečně vyhazují peníze, jestliže nedohlédnou na to, aby se jejich děti učily i doma… Škoda energie, uvědomí si vzápětí. Dnešní rodiče prostě nemají na své ratolesti čas. Tvrdě pracují, vydělávají peníze. Domů se vracejí utahaní a nervózní, touží jedině po klidu… Vzpomínky na vlastní dětství jí rozjasní obličej. Bylo hřejivé. Pro mámu nebylo na světě nic důležitější než rodina. Dvě dcery a manžel. Vždycky byla ochotná nás vyslechnout, usměrnit, poradit… a tak je to i dnes, přestože zestárla a má mnohem míň energie. Jde do sprchy a pod tekoucí vodou ještě pořád myslí na mámu. Není vůbec stará. Vždyť je jí teprve čtyřiapadesát! Její pohyby jsou stejné jako kdysi… nemluvě o úsměvu. Jo, přibylo jí pár vrásek a její pleť už není tak napjatá a svěží, ale pořád má v očích jas, a když se zasměje, člověk má pocit, jako by se zastavil čas. Její smích zní úžasně… Vychází ze sprchy, navlíkne si na sebe staré tričko a bosky přejde k lednici, odkud si vyndá nízkotučný jogurt. Znovu si vzpomene na Alenu. Jak to, že se mi s ní tak dobře povídalo? A už vůbec nechápu, jak je možné, že jsem jí prozradila, že si hlídám váhu. Doteď jsem to nikomu neřekla, ale s ní to ze mě vyšlo úplně lehce a přirozeně. Má v sobě něco okouzlujícího, něco, co člověka nutí jí věřit. Mohly bychom být kámošky… Hm, to asi těžko. Má rodinu, dvě děti a minimum času. Ale na cvičení jsem ji, zdá se, ukecala. Slíbila, že hned po dovolené 51 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 52

zavolá… Pohlédne na záznamník, má tři nové vzkazy, rychle si je přehrává, ale od Roberta není žádný z nich. Jeden je od Ireny, chtěla večer něco podniknout, druhý od sestry a poslední od studenta, který se omlouvá, že nestihl dnešní hodinu, protože ho zdrželo něco v práci… Má docela příjemný hlas, pomyslí si Daniela, když vytáčí Irenino číslo. A už mě párkrát zval na kafe. „Ahoj, to jsem já,“ ohlásí se. „No konečně! Jdeme někam?“ „Ne,“ zavrtí hlavou Daniela a pohodlně se uvelebí v sedačce. „Jsem děsně utahaná.“ „Určitě čekáš, že se ti ozve ten tvůj…“ „Neozve se, už je fůra hodin. Jenom… chci být doma.“ „Doma jsi pořád,“ namítne Irena. „Naopak, jsem tu málo,“ namítne Daniela. „O víkendu jedu většinou k našim a přes týden jsem hrozně rozlítaná. Chci si užít klidný večer.“ „Do háje, mluvíš jako stoletá bába.“ Daniela se zasměje. „To víš, nemládneme.“ Když se rozloučí, zasmuší se. Opravdu nemládnu. Brzy oslavím třicítku… a nemám nic. Touží to změnit, celým svým srdcem touží po rodině, v jaké sama vyrůstala. Po jejím teple, srdečnosti a spolupatřičnosti, po všem tom, co tak krásně hřálo. A znovu si uvědomí, že Robert se bude muset rozhodnout. Je nejvyšší čas. Už nemíní pokračovat ve vztahu, který neskončí svatbou. Půjdu do toho, i když tím riskuju, že mi řekne, že se nerozvede? ptá se sama sebe. Srdce se jí okamžitě rozbuší a nitro sevře strach. Ano, odpoví si po chvilce pevně. Fakt už nemám čas.

TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 52 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 53

K

A P I T O L A

2

Alena vystupuje z letadla a bezradně se rozhlédne kolem sebe. Na těle jí vyskočí husí kůže. Odletěli z letních veder, teď je vítá deset stupňů a studený podzimní vítr, a okamžitě ochladne i na duši. Deset dní dovolené uběhlo jako voda. Byly to nádherné dny ve zpomaleném tempu, plné hřejivého slunce a vonící po květinách a mořské soli, kdy byli od rána do večera spolu, všichni čtyři, šťastní a veselí… Najednou však na ni dolehla jakási divná tíseň. Robert se vrátí ke svému rozlítanému režimu, zase ho skoro neuvidí, a ona bude opět celé dny zavřená doma s dětmi. Už si ani nebude moct vychutnávat slunečné dny na terase, bude muset vymýšlet program dětem uvnitř domu a smiřovat se s krátícími se dny. Přitáhne si svetřík těsněji k tělu a oběma dětem vyndá z příručního zavazadla větrovky. Simonka je po letu unavená a Šimon naopak až příliš živý… oba potřebují sprchu a postel. Podívá se na Roberta a pozoruje, jak se mu mění výraz očí… cítí, jak se jí zase vzdaluje. „Doufám, že neuvažuješ o tom, že bys šel ještě teď do práce,“ prohodí jakoby nic při čekání na taxík. „Znáš mě,“ zasměje se Robert, ale jeho smích zní neupřímně a nepřirozeně. „Ty se tam fakt chystáš?“ vyhrkne Alena a vjede do ní zlost. „Proč to děláš? To s námi fakt nemůžeš zůstat ještě ten jeden podělaný den? Proč mi nepomůžeš s dětmi, copak nevidíš, že toho mají plné kecky? Proč…?“ Zmlkne uprostřed věty s pocitem prohry. Ví, že kdyby i nakrásně zůstal, už by to stejně bylo k ničemu. Měla by pocit, že si to vynutila. „Víš co? Běž,“ řekne unaveně. „Běž si, kam chceš.“ „Lásko, já tě nechtěl rozčílit,“ namítne bezradně Robert, manželčina reakce ho očividně překvapila. 53 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 54

„Ne? A co sis myslel? Že budu skákat nadšením, že chceš teď, v půl druhé, ještě někam jít? Dovolenou máš přece až do zítřka… a sám vidíš, jak jsou na tom děti.“ Simonka v letadle zvracela, i pod opálením jí prosvítá nezdravá bledost. Alena ji posadí do taxíku, malého Šimona bere do náruče a dřív, než se Robert zmůže na odpověď, bouchne dveřmi auta. Řidiči nahlásí adresu a ve zpětném zrcátku pozoruje, jak se Robertova postava čím dál víc vzdaluje. Povzdechne si a opře se o sedadlo s podivným pocitem v duši. Neměli jsme se pohádat, hned co jsme vystoupili z letadla. Opravdu ne. Vždyť na dovolené nám bylo tak krásně. Skvěle jsme si ji užívali a byli šťastní. I Robert. Na firmu ani nepomyslel… a najednou se tváří, že bez něj to v ní nepůjde ani vteřinu. Já vím, má toho hodně a taky vím, že ho v práci potřebují. Dělají programy pro banky a zakázky se jim jen hrnou. A Robert je spolu s Lukášem mozkem celého pracovního kolektivu, pomyslí si s patřičnou dávkou hrdosti. Skutečně je na Roberta pyšná, jak je chytrý a šikovný. Ale občas má u něj pocit, jako by některé tolik potřebné kanálky, kanálky pro rodinný život, neměl dostatečně vyvinuté. Jako by mu chyběly určité programy… Zavrtí hlavou nad svými příměry a zaplatí taxíkáři, který se jí naštěstí, jako by vycítil, že potřebuje ticho, celou cestu na nic neptal. „Mějte se hezky, paní. A tou hádkou si nelamte hlavu,“ dodá s mrknutím, když vykládá kufry z auta, „manželství bez hádky je jako chleba bez soli.“ Alena se zasměje, bere děti a kývne řidiči na pozdrav. Když otevře dveře domu, dýchne na ni známá vůně a ona cítí, jak se začíná uklidňovat. Ten taxíkář má pravdu. Manželství bez hádky neexistuje. Ale… tady jde o něco víc. Jde o to, že Robert je nějaký… nedodělaný. Vyrostl z něj krásný mužský, je inteligentní, má vynikající postřeh, dokáže odhadnout lidi i situace, umí být rozhodný a taky trvat na svém, pokud je přesvědčený, že je to pro dobro věci… a občas i tehdy, když to není zrovna nejlepší řešení. No, tvrdohlavost ještě nikoho nezabila. Ale ta jeho citová nedostatečnost… to už je jiná věc. „Mami, bolí mě hlavička,“ zanaříká Simonka a Alena se ihned vzpamatovává. Doufám, že nebude nemocná… Bere malou do náTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 54 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 55

ruče a jde s ní do jejího pokojíčku. „Osprchuju tě potom. Teď se chvilku prospíš, uvařím bylinkový čaj a hned ti bude líp.“ Doufám. Otočí se k Šimonovi, který se vyškrábal na židli a prohrabuje se v sestřiných knihách. „A ty, špunte, půjdeš taky do postýlky.“ „Chci si hlát!“ nakrabatí pusu. Alena rozhodně zavrtí hlavou. „Až se vyspinkáš, miláčku.“ „Chci si hlát!“ trucuje Šimon a zlostně zašermuje rukama. V té chvíli ztrácí rovnováhu a padá ze židle. Alena jako ve zpomaleném filmu sleduje, jak dopadá hlavou na hranu psacího stolu a potom na parkety. Zůstává ležet… bez hnutí a jakoby bez dechu. S rozbušeným srdcem přiskočí k synovi a zkouší mu tep. Je slaboučký… Vtom zděšeně vykřikne. Z hlavy mu teče pramínek krve a barví mu čelo doruda. Rychle běží k telefonu a vytáčí číslo k Julii. „Prosím tě, okamžitě sem přijď!“ Na nic nečeká a zavěsí, v hale popadne kabelku s doklady, Šimona vezme opatrně do náruče a ve dveřích se srazí s udýchanou Julkou. „Simonka je v posteli. V letadle zvracela a necítí se dobře. Letím s malým do nemocnice, spadl ze židle,“ sděluje jí Alena v poklusu. „Panebože,“ zaslechne za sebou kamarádčin hlas přitlumený zděšením, ale už se ničím nezdržuje, otevírá dveře auta, syna uloží do sedačky, pořád ještě je malátný a podivně tichý, Alena by uvítala, kdyby vřískal jak pavián, jen ne tohle zlověstné ticho… Roztřesenýma rukama nastartuje a cestou do nemocnice se modlí za svého syna.

Alena sedí bez hnutí v tichu nemocničního pokoje a pozoruje spícího synáčka. Do ruky mu kape infuze, na vyholené hlavičce má gázu, která zakrývá sedm stehů, jinak vypadá, jako by mu nic nebylo. Bledá líčka po infuzi zrůžověla, dýchá pravidelně, což ji uklidňuje. Jenže ona ví, že je to klam, pravda ji však děsí, odmítá si ji připustit… vždyť ještě před několika hodinami bylo všechno v pořádku. Letěli z dovolené, opálení, odpočatí a šťastní. Simonka sice zvracela, ale Šimon byl v absolutní pohodě, lezl jim po klíně, dováděl, přitahoval pozornost spolucestujících. Všichni se rozplývali, jaký je to roztomilý klučina. Je… Roztomilý a můj, 55 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 56

pomyslí si Alena a tiše vzlykne. Do tohoto okamžiku neplakala, nebyl čas. Po příjmu v nemocnici mu nejprve zašili hlavičku, potom je poslali na řadu různých vyšetření… a na konci té štrapáce nemocničním labyrintem čekala Alenu zdrcující zpráva. Nemohla jí uvěřit… a pořád ještě nevěří! To přece není možné! Neměl žádné příznaky, nic mu nebylo. Vždycky překypoval energií a nápady, domem neustále zněl jeho smích… „Nevšimla jste si, že by ztrácel rovnováhu?“ zeptal se jí lékař s jistou dávkou nepochopení. Alena zavrtěla hlavou a v duchu si přísahala, že si nenechá vnutit vinu, o což se tenhle doktůrek evidentně snaží. Ví dobře, že žádnou chybu neudělala. O děti se stará s láskou a nejlépe, jak umí, obě kojila skoro rok, absolvovala všechny lékařské prohlídky a očkování, věnuje jim veškerý svůj čas, miluje je… I v noci je chodí kontrolovat, postojí nad jejich postýlkami a poslouchá jejich jemný dech, neuvěřitelně uklidňující a krásný. „Ne… nic mi nepřipadlo neobvyklé… možná občas zabalancoval, ale nepřikládala jsem tomu nějaký význam… nenapadlo mě, že…“ „Chápu,“ přikývl lékař, a když viděl zoufalství v jejích očích, hlas mu znatelně změkl. „Ale nebojte se, dostane se z toho.“ „Určitě?“ visela mu na rtech a se zatajeným dechem čekala na potvrzující odpověď. „Určitě.“ Jenomže ona pochybuje, o všem. Co když se doktoři pletou? Co když špatně viděli a byl tam jen nějaký stín? A co když… Ne, nebude myslet na to, co všechno se může stát. Šimon ji teď potřebuje… její úsměv a pevný hlas. Ji. Ne rozklepanou ženskou s očima utápějícíma se v slzách. Vyplašilo by ho to a všechno by bylo jenom horší. To ale ještě neznamená, že se netočí ve věčných otázkách a pochybnostech. Srdce jí sevře strach. Co když…?! Kdyby to tak mohla nějak zařídit, udělala by všechno na světě, aby na nemocničním lůžku s infuzí v paži ležela teď ona… a Šimon si doma bezstarostně hrál. Otevřou se dveře a dovnitř vstoupí Robert. Při pohledu na synovu oholenou hlavičku zděšeně couvne. „Co… proč jste ho vyholili? Co se mu stalo?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 56 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 57

„On…“ Aleně se ztrácí hlas, doluje ho odkudsi ze svého nitra, a když ho konečně najde, zní jí cize. „Šimonek má nádor na mozku. Zítra ho budou operovat.“ Robert na manželku vyjeveně zírá, jako by nerozuměl, nechápal… potom se jako hadrový panák složí na volnou židli a tvář skryje v dlaních. Alena se na něj dívá a hlavou jí bleskne: Kvůli čemu jsme se vlastně na letišti pohádali? A proč? Vždyť o nic nešlo… ani na letišti, ani předtím. Teď ale jde o zdraví našeho milovaného syna. O to nejcennější… Přistoupí k němu a jemně mu položí dlaň na záda. „Musíme teď být silní, lásko. Šimon nás potřebuje.“ „Já to nedokážu,“ hlesne Robert. „Ale dokážeš,“ namítne pevně Alena. „Musíš. Kvůli Šimonovi.“ Robert na ni pohlédne s obdivem v očích. „Jsi silnější než já. Doteď jsem to netušil.“

Robert přichází bez ohlášení. V obličeji je mrtvolně bledý a pod očima má tmavé kruhy. Daniela ho v takovém stavu ještě neviděla. „Co… co se stalo?“ vykoktá ze sebe a srdce jí sevře ledový chlad. Robert přejde do kuchyně a sesune se na židli, jako by vážil dvě stě kilo. „Šimon má nádor na mozku,“ řekne tiše, brada se mu chvěje. Daniela znehybní. Neví, co má říct, co udělat. „Bože, to je strašné!“ vyhrkne po chvilce a sedá si proti němu. Vezme ho za ruku a vtiskne mu do dlaně polibek. „Jak na to přišli?“ „On… dnes spadnul ze židle,“ vydechne Robert a jedním dechem pokračuje: „Ne letišti jsme se s Alenou pohádali. Víš, chtěl jsem ještě zajít na pár hodin do práce, podívat se, jak pokračují s programem, co máme koncem týdne odevzdat, no a jí se to nelíbilo a… chytli jsme se. Potom nasedla s dětmi do taxíku a jela domů.“ Podívá se na Danielu prázdným pohledem. „Měl jsem jet s ní… Co je?“ zarazí se a překvapeně na ni zírá. Daniela si ho prohlíží široce rozevřenýma očima. „Alena?“ 57 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 58

vysouká ze sebe pisklavě a rychle polkne. „Tvoje žena se jmenuje Alena?“ „Proč?“ nechápe Robert. Daniela se vzpamatovává. „Nikdy jsi mi neřekl, jak se jmenuje.“ „Ježíši, Danielo, to teď přece není důležité!“ „Jistě,“ přikývne. „Pokračuj.“ „Já… měl jsem jet s nimi domů. Alena měla pravdu. Děti byly po letu vyčerpané, Simonka dokonce zvracela a… měl jsem jet s nimi,“ opakuje dutě. „Šimon doma spadl ze židle… a tak s ním Alena jela do nemocnice. Ránu mu zašili a udělali rentgen hlavy a pak ještě hromadu dalších vyšetření. Závěr byl jednoznačný. Má nádor na mozku. Zítra ho budou operovat.“ „Lásko,“ Daniela v sobě doluje klid, i když nitro jí bičují hrozné pocity, „nevyčítej si to. Bez ohledu, jestli spadl nebo ne, ten nádor už tam byl…“ „To ano, ale měl jsem být s nimi celou tu dobu. Kdybych byl doma, tak jsme na všechno dva a…“ Prohrábne si vlasy a přejde k umyvadlu, napouští si sklenici vody. „Když mi zavolala do práce, málem jsem se rozčílil, že mě ruší kvůli nějaké prkotině. Ona to nejspíš vycítila, proto rychle řekla, že je s malým v nemocnici, rozbil si hlavu, a ať jedu co nejdřív domů. Víš, najednou nic nebylo důležité… žádný podělaný program, nic… jen Šimon.“ Zmlkne a zadívá se do prázdna. „Je mi to moc líto,“ zašeptá Daniela. „Ale… dostane se z toho, nebo ne?“ „Doktoři nás ujišťují, že ano. Ale jde o operaci mozku, proboha! A jsou mu teprve dva roky!“ Po tváři se mu rozkutálejí slzy. „Neboj, všechno dobře dopadne,“ řekne něžně Daniela a přistoupí k němu, aby ho objala. Robert si položí hlavu na její hruď, vnímá její vůni a teplo, na chvíli se nechává ukolébat iluzí, že se nic nestalo, že je vše v pořádku. „A kde je teď malá?“ přeruší ticho Daniela. Roberta jako by polili ledovou vodou. „Proboha, u Julie! Měl jsem jí zavolat!“ Rychle vyndá z vesty mobil a volá sousedce. „Za půl hodiny jsem doma,“ rozloučí se s ní a vstává. „Musím jet. Byla hloupost sem chodit.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 58 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 59

„Asi… jsi to potřeboval.“ „Jenomže teď nejde o mě,“ namítne Robert cizím hlasem a podívá se na ni. Vnímá její krásu, štíhlé tělo, všechno to, čemu podlehl mnohem víc, než chtěl…, a zavrtí hlavou. Daniela ho bez dechu pozoruje. „Co je?“ zeptá se přiškrceně. „Musíme se rozejít.“ „Rozejít?! Jak to myslíš, rozejít?“ „Tohle je znamení. Šimonův nádor je znamení… a trest.“ Prohrábne si vlasy a zoufale pokračuje: „Měl jsem to být já, ne on! Copak to nechápeš?“ „O čem to mluvíš?“ Daniela se chvěje po celém těle, nedokáže třas zastavit. „Vždyť… jsi nebyl šťastný. Chtěl ses rozvést…“ „Nikdy jsem se nemínil rozvádět,“ přeruší ji tvrdě Robert. Daniela vyděšeně couvne. „Ale, říkal jsi přece…“ „Lhal jsem ti, maličká. Hnusně a odporně jsem lhal. Je mi to moc líto. Ale… ty si zasloužíš mnohem víc…“ „Já nechci víc! Já chci tebe!“ vykřikne Daniela, obličej má mokrý od slz. Zapomíná na roli silné a nezávislé ženy. Setřese ji ze sebe jako nepohodlnou kůži a poprvé za celé ty roky mu ukáže své pravé já. „Miluju tě, miluju tě od samého začátku a čekám…“ „Je mi to líto,“ zamumlá Robert a vypadá, jako by si až teď uvědomil, jak to doopravdy je. Pobláznil jí srdce… „Roberte, jsi teď v šoku…“ „Odpusť mi, prosím tě,“ hlesne. „Já… nechtěl jsem… nevěděl jsem…“ „Nedokážu bez tebe žít.“ Daniela se mu vrhá okolo krku, tvář mu zmáčí slzami. „Jsi rozrušený a ztrápený, já to chápu, fakticky to chápu, ale…“ Robert ji od sebe jemně odstrčí a vykročí ke dveřím. „Musíme si promluvit,“ mumlá Daniela přes slzy. „Nemůžeš mě opustit takhle…“ „Měl jsem to udělat už dávno,“ namítne Robert s rukou na klice. „Okradl jsem tě o čas…“ „Roberte, prosím!“ Otevře dveře a tiše je za sebou zaklapne. 59 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 60

Daniela vyděšeně zírá na zavřené dveře, potom se sesune na podlahu a srdceryvně se rozpláče.

O něco později se ze země zvedne a přesune se do ložnice. Lehne si napříč postele a tupě zírá do stropu. Nikdy jsem se nemínil rozvést, hučí jí v hlavě Robertův hlas… a s ním přichází poznání. Lhal mi. Celé ty roky mi lhal. Ale jak mohl? Co jsem pro něj vlastně znamenala? Odpověď přichází okamžitě… a bolí. Neskutečně bolí. Ne, tomu nevěřím… to nemůže být pravda! Vždyť nám spolu bylo tak krásně! Milovali jsme se a povídali si, občas si udělali něco dobrého na zub a smáli se… Před očima jí defilují vzpomínky… Vidí Roberta, jak jí přinesl dárek. Překvapení. Neměla narozeniny ani svátek, prostě jí chtěl jen udělat radost. V malé krabičce z klenotnictví se zaleskly náušnice z bílého zlata. Drobné a úchvatné. Zamilovala se do nich na první pohled. Vidí, jak ji nese na rukou, jen v tenoučkém župánku, vykoupanou a voňavou, rozprostřel si ji na postel jako květinu a hladil, laskal… celou věčnost… a jeho oči hořely láskou. Anebo tenkrát, když byla nemocná. Říkala jsem mu, aby nechodil, aby to ode mě nechytil, ale on stejně přišel a donesl mi banány, mandarinky a bylinkový čaj… Tohle všechno přece nemohla být lež. Ano, v poslední době jsem cítila, jako by se něco dělo, jako by ho něco trápilo a vzdalovalo ode mě. Ale myslela jsem si, že má problémy v práci nebo tak něco, a nechtěla jsem naléhat… Trpce se zasměje. Bože, a já jsem chtěla, aby se konečně rozhoupal. A přesně to taky udělal. Jenže jinak, než jsem čekala. Zůstala jsem bez něj… Sama. Převalí se na bok a zahledí se na fotografii v rámečku na nočním stolku. Vyfotili se na terase, uprostřed záplavy květin, v očích měli slunce a úsměv. Tak nám to spolu slušelo! Říkal, že jsem pro něj jako stvořená, že se mu vejdu akorát do rukou, říkal… Bože! Prudce se posadí. Řekl mi, že jeho žena je při těle a přesto odmítá držet dietu… a taky že je zanedbaná a nemožná a… jmenuje se Alena. Je to náhoda, nebo… Zastaví se jí dech a zatočí hlava. Co mám dělat? A jak to zjistit? A jestli je to TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 60 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 61

opravdu ona, tak co? Co jí mám říct? Jak se s ní mám scházet? Srdce se jí vrátí do normálu, když si uvědomí, že Alena má teď úplně jiné starosti. Třeba to není ona a jde jen o shodu náhod… Takových Alen po světě běhá! Určitě to není ona. Ta její Alena přece mluvila o svém manželovi hezky. Sice málo, nebyl čas, ale připadala mi spokojená a vyrovnaná… Robertovu manželku si představuju jako pošahanou hysterku. Ne, nebude to ona, opakuje si polohlasně a vstává. Čas se posunul, za okny ztmavlo nebe a rozsvítily se pouliční lampy, pokoj obkreslený temnými stíny působí skoro strašidelně. Rychle stiskne vypínač, pak projde všemi místnostmi a oblékne se do jejich světla. Bezradně zůstává stát uprostřed pokoje. Co teď? Co bude s mým životem? Opravdu je konec? Tomu nevěřím. Možná jen jednal pod vlivem událostí, byl ve stresu a vyděšený strachem o syna, možná mi zítra zavolá a… A co když ne? zeptá se její vnitřní hlas a ona mu nedokáže odpovědět. Neumí si život bez Roberta už představit. On vnesl do jejích dnů světlo, s ním si ve snech spřádala svou budoucnost, celý život… všechno. Teď jí zůstala jen bolest v srdci.

Alena křižuje nemocniční chodbu sem a tam, donekonečna… a v duchu se úpěnlivě modlí. Šimonka operují už druhou hodinu. Jak to mám vydržet? Bože, jak? Celým tělem jí vibruje strach a nervozita, v hlavě má jen jednu jedinou myšlenku: aby operace dopadla dobře. Řekli mi, že je to složitý zákrok, ale nemám se obávat, už jim pod rukama prošlo mnoho dětských hlaviček… Věřím, že operační tým je skvělý. Věřím, že udělají všechno, co je v jejich silách. Věřím, opravdu jim věřím, ale co když…? Zhluboka se nadechne. Co když se něco zvrtne? Pane Bože, prosím tě, stůj při mém synovi! Víš, jak moc ho miluju. Je ještě tak malý… tak maličký… Tohle si nezasloužil! Skloní hlavu do dlaní a tiše se rozvzlyká. Už nedokáže unést napětí, které jí spolu s obavami bičuje tělo. Cítí se vyčerpaná a zničená, připadá si jako stoletá… „Ali!“ Robertův hlas zní jako pohlazení. Vrhne se k němu a stulí se mu do náruče. 61 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 62

„Tak jak?“ „Nic nevím. Už je tam hodinu a tři čtvrtě.“ „Nikdo nevyšel? Neinformoval tě?“ „Tady nejsme ve filmu,“ zavrtí hlavou Alena a dál se opírá o manžela. Cítí, jak mu prudce bije srdce, a ví, že jsou na tom oba stejně. I on je vystrašený a plný obav. „Jedlas něco?“ pohlédne ustaraně na manželku a v očích má lesk, který tam už dlouho nebyl. A slzy to nejsou. „Nic do sebe nedostanu.“ „Pojď, dáme si kafe.“ „Nechci kafe. Já… musím zůstat tady. Musím čekat.“ „Káva a minerálka ti udělá dobře,“ přemlouvá ji. „Tak… mi ji dones sem. Nechci odejít. Co když náhodou právě skončí? Chci být u něj od první chvíle, jak se začne probírat,“ trvá na svém. „Jasně, máš pravdu. Tak co ti mám přinést?“ „Něco k pití,“ odpoví Alena mrtvě, chvíli se dívá, jak se Robert vzdaluje, a potom znovu začne pochodovat chodbou. Občas kolem projde sestřička, lékař nebo pacient, tu a tam se na ni někdo soucitně usměje, prohodí pár uklidňujících slov… všichni ví, že dnes operují malého chlapečka s nádorem v hlavě. Všechny to sebralo. Lidé mají úžasnou schopnost vcítit se do toho druhého. Uvědomují si, že i oni se můžou ocitnout v podobné situaci. Že i oni jednou můžou stát před operačním sálem, kde zachraňují jejich nejbližší. Přichází Robert a podává jí kávu. „Jak se cítil v noci?“ zeptá se přiškrceně. „Spal jako dudek. Večer dostal nějaký prášek, takže…,“ pokrčí rameny a srká horkou kávu. „Co Simonka?“ „No… je vyplašená. Bojí se o brášku.“ „Moje malá,“ hlesne Alena a opět má v očích slzy. Zůstala v noci se synem v nemocnici, Robert se postaral o dcerku. Teď ji zase hlídá Julie. Díkybohu za dobré přítelkyně, pomyslí si. Uvažovala, jestli má zavolat mámě, ale rychle ten nápad zavrhla. Určitě by sáhla po další flašce – jako pokaždé, když ji něco vykolejí – a Simonku míní ušetřit pohledu na blekotající babičku. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 62 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 63

„Neboj se,“ obejme ji Robert, „dobře to dopadne.“ „Jak to můžeš vědět?“ zamumlá Alena přes slzy. „Vím to,“ řekne tiše. „Prostě to vím.“ „Neměl by ses vrátit do práce?“ zeptá se opatrně Alena. „Ani za nic. Vy jste přednější.“

Šimon leží v dětské postýlce, v ruce má hadičku s infuzí, oholenou hlavičku ovázanou fáčem. Je příšerně bledý a vypadá pohuble a ztraceně, ale dýchá klidně a pravidelně. Doktoři je ujišťovali, že operace proběhla dobře. Teď je ovšem čeká dlouhá cesta, než se malý zotaví. „Bože můj,“ vzlykne Alena při pohledu na syna. Robert ji okamžitě obejme. „Neplač lásko, už je to za námi.“ „Já vím, ale… když on vypadá tak zuboženě a…“ „Dostane se z toho. Dětský organismus je silný, ne jako ten náš,“ ujišťuje ji. Alena se na něj podívá… i on je pobledlý, působí, jako by několik nocí nespal. Zlehka se dotkne jeho tváře, vyráží mu strniště. „Nechceš jít domů? Trošku si odpočinout?“ „Proč mě pořád posíláš pryč?“ zamračí se Robert. Alena se zarazí. „Já… jsem ráda, že jsi s námi. Jenom… vidím, že jsi utahaný.“ „Zlato, asi ses dnes ještě neviděla v zrcadle,“ pousměje se Robert a něžně jí zasune uvolněný pramínek za ucho. „Máma!“ Alena reaguje ve vteřině… skloní se k synovi a zlehka ho po pohladí po líčku. „Ahoj, drobečku,“ přemáhá slzy, ale nedaří se jí to. Přes úsměv se jí koulejí po tvářích, dopadají na dětskou postýlku. „Bumbat,“ zašeptá Šimon, v hlase mu rezonuje nespokojenost a pláč. „Počkej chviličku,“ uklidňuje ho Alena. „Přijde teta a řekne nám, jestli se můžeš napít…“ Šimon se rozpláče. V tu chvíli se otevřou veře a vstupuje sestra s Robertem v patách. 63 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 64

„Á, náš malý pacient se má k světu,“ konstatuje klidně starší žena. Šimonův pláč ji vůbec nerozhází. „Může pít?“ vyhrkne Alena. „Může, ale jen po lžičkách.“ „A jíst?“ vyptává se Robert. „Až zítra,“ zavrtí sestra hlavou. „Páni, čeká nás dlouhý den.“ „Hlavně že je mladý pán v pořádku,“ prohodí sestra věcně a vezme Šimonovu ručku do své. Zkontroluje mu tep a spokojeně přikývne. „Všechno je, jak má být. Přijdu se na něj podívat zase za hodinu. Kdyby něco, víte, kde mě najdete.“ Alena věnuje plnou pozornost synovi. Dává mu po lžičkách čaj a uklidňuje ho. Touží ho vzít do náruče, přivinout k sobě, ale nemůže, brání jí v tom infuze v jeho ruce. Šimon ani po několika lžičkách čaje nepřestává plakat… Alena se vyděšeně podívá na Roberta. Ten pokrčí rameny, v očích má znepokojení. „Netuším, proč brečí…“ „Asi mu je špatně po té narkóze,“ přemítá Alena nahlas a Robert přikývne. Vtom začne malý zvracet a Robert znovu vyběhne pro sestru.

Robert se vrací domů. Je doba večeře a hlavně nejvyšší čas vysvobodit Julii od péče o malou. V mobilu mu zapípá, přišla mu další zpráva. Ani se nemusí dívat, ví, od koho je, stejně jako ty čtyři předchozí. Proč mi nedá pokoj?! pomyslí si rozčileně, vzápětí se ale při vzpomínce na včerejší schůzku zastydí… a přepadne ho pocit viny. Udělal hloupost. Nenapravitelnou hloupost! Ublížil jí… a hodně. Oči měla plné bolesti a nepochopení. Co si k čertu myslela? Že kvůli ní opustím rodinu? Musela se zbláznit! Proč to jednoduše nevezme tak, že nám spolu bylo fajn, ale nastal čas to ukončit? Život jde dál… Teprve včera pochopil, co pro ni znamenal. Špatně ji odhadl… za krásným tělem a chladnou krásou se skrývala jemná duše. Jenomže ona ji po všechny ty roky před ním neodhalila. Tvářila se, že je soběstačná a svobodomyslná a že jí vyhovuje právě takový vztah… Sakra, tiše zakleje, jak jsem měl TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 64 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 65

vědět, že to bere jinak? Že se mnou spojuje svoji budoucnost? Jsem přece ženatý chlap! Věděla to od našeho prvního rande. A svou rodinu bych neopustil za nic na světě! Před očima se mu vybaví synův obličej… uplakaná očka a pod nimi kruhy. Dvouleté děti by neměly být tak vážně nemocné. Měly by se radovat ze života, smát se… Vezme do ruky mobil… skutečně jsou všechny ty zprávy od Daniely. Aniž by si je přečetl, vyťuká její číslo. „Nesmíš mi psát! Rozumíš?!“ „Ale… já to nedokážu!“ vyhrkne Daniela zoufale, zvuk jejího hlasu mu působí přímo fyzickou bolest. Probouzí další a další pocity viny. „Chybíš mi, Roberte, hrozně moc mi chybíš a… Musíme si promluvit.“ „Není o čem, Danielo. Pochop, že je konec.“ „Ale…“ „Prosím tě, smiř se s tím a dej mi pokoj!“ Přeruší spojení a zabočí do jejich ulice. Auto zaparkuje v garáži, potom svižným krokem přejde k sousednímu domu a zazvoní. „Ahoj,“ vítá ho Julie, v očích má soucit a kupu otázek. „Tak jak?“ „Malý je v pořádku,“ vydechne Robert… a až teď, v téhle chvíli na něj dolehne závážnost celé situace. Všechna možná rizika… Netuší, že zbledl. „Pojď, zrovna jsem dokončila večeři,“ zatahá ho Julie za rukáv, „myslím, že něco teplého do žaludku ti udělá dobře.“ Robert vstoupí do kuchyně plné vůní a tepla. „Tati!“ vrhá se na něj Simonka. Vezme ji do náruče a zaboří obličej do jejích voňavých vlásků. „Ahoj, princezno!“ „Jak je Šimonkovi?“ „Dobře. Operace proběhla úspěšně a teď už mu bude jenom líp.“ Podívá se na Julii. „Je to těžký, co?“ prohodí žena s pochopením a začne nandávat na talíře. „Hrozné. Nejprve ty hodiny před operačním sálem. Byli jsme s Alenou jako paralyzovaní… strach byl silnější než cokoli jiného. A potom probírání se z narkózy. Věděl jsem, že to nebývá snadné, ale…,“ prohrábne si vlasy a vzdychne. „Malý se nejdříve 65 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 66

pozvracel, potom zápasil s jehlou v ruce. Vadila mu a asi ho i trochu bolel ten vpich. Nevím, ale bylo to prostě hrozné. Nedokázali jsme ho s Alenou utišit, nakonec musel dostat injekci na uklidnění. No a teď ho pro změnu trápí hlad.“ „To je ale dobré znamení,“ přikývne s jemným úsměvem Julie a Robert se přistihne, že přemýšlí, co vlastně proti téhle ženě měl. Je milá… fakt milá. V očích má laskavost, která ostře kontrastuje s její hubenou chlapeckou postavou a krátkým moderním účesem. Momentálně v něm září tři barvy, věčně mění sestřih a barvy vlasů. Asi jsem se na ni koukal zlýma očima, uvědomí si provinile. Neviděl jsem ji… jen povrch. Stejně jako u Daniely… Znovu ho píchne u srdce. „To jistě, ale mělas ho vidět, jak vyváděl.“ „Byl jsi s nimi celou dobu?“ „Skoro. Ráno jsem zaběhl na dvě hodiny do práce, ale pak už jsem se od nich nehnul. Cítil jsem, že mě Alena potřebuje a…,“ zrozpačití, „prostě jsem byl s nimi.“ „Asi ho tak brzy nepustí, co?“ „Zatím jsme se neptali. Důležité je, že operace dopadla dobře.“ „Jasně,“ přikývne Julie a postaví před něj talíř. „Tak a teď se najez.“ Robert zaraženě hledí do talíře. „Co je to?“ „Maso s rýží,“ odvětí Julie, a když si všimne jeho výrazu, rozesměje se. „To víš, Alenina kuchyně to není, ale ujišťuju tě, že jíst se to dá.“ „Tak jsem to nemyslel,“ zastydí se Robert a pozoruje Simonku s Karolínkou, které se s chutí pustily do svých porcí. „Ale myslel,“ ušklíbne se Julie. „Jenže já jsem na to zvyklá. Vždyť víš, že mi Laco nedá pokoj a věčně do mě ryje.“ Nandá si i sobě a sedne si ke stolu. „Přivedeš mi malou i zítra?“ „Jo!“ vykřikne Karolínka. „Prosím, tati!“ přidává se Simonka. „Já… nevím, jestli je to vhodné. Přece toho máš i tak dost…“ „Prosím tě,“ mávne rukou Julie. „Nic, co bych nezvládla. A pak, pro jistotu jsem zavolala mámě, přijde hned ráno a pomůže mi… s vařením,“ dodá a uculí se. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 66 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 67

Robert se usměje. „No, když myslíš…“ „Jinak bych ti to nenavrhovala.“ „Ani nevíš, jaký kámen mi spadl ze srdce,“ zakoulí očima. „Kámen?“ podiví se malá Karolínka. „Tys měl na srdci kámen? Jaký? Velký?“ Robert s Julií se na sebe pobaveně usmějí.

Robert dcerku osprchuje a uloží do postele. Usíná téměř okamžitě, den s kamarádkou ji zjevně totálně vyčerpal. Spolu s obavami o brášku. Robert pozoruje její spící tvářičku, drobnou a něžnou, a znovu si vzpomene na Danielu. Ona si opravdu myslela, že bych se tohohle vzdal? Svých dětí… všeho? Jak ji to vůbec napadlo? Nechápu. Nic takového jsem jí přece nesliboval… Znechuceně vstane a jde do kuchyně, kde si nalévá bílé víno. Občas jsem si na Alenu postěžoval, to je pravda, ale z toho přece nemohla vyvozovat, že ji opustím! Ženská pitomá! Už je dost stará na to, aby byla tak naivní. Vtom se zarazí. Proč byla tak překvapená, když jsem vyslovil Alenino jméno? Vypadala, jako když se o ni pokoušejí mdloby… Blbost! zabručí si pod nosem a jde do pokoje. To se mi jenom zdálo… Položí sklenku s vínem na stůl a rozhlédne se kolem sebe. Prázdný byt mu připadá divný. Chybí tu Alena… Oči mu zněžní. Doteď jako by si neuvědomoval, co všechno pro něho a děti dělá. Vytváří skutečný domov, útulný, s vůněmi dobrého jídla… Rychle přejde do haly, mobil si nechal ve vestě, a volá manželce. „Ahoj, lásko. Všechno v pořádku?“ „Jo,“ odvětí unaveným hlasem Alena. „Šimon konečně usnul a já se taky chystám zdřímnout. Doufám, že budeme mít klidnou noc, sotva koukám.“ „To věřím,“ přikývne Robert, „dneska jsi byla tak statečná…“ „To jen proto, žes byl se mnou,“ zašeptá. „Patříme k sobě, lásko. Ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne.“ „Jsem šťastná, že operace dopadla dobře. Když si představím, co všechno se mohlo stát…“ „Ale nestalo se.“ 67 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 68

„Díkybohu,“ zamumlá Alena. „A co malá, jak se má?“ „Skvěle. Julie mi navrhla, abych ji k ní přivedl i zítra. Už si zavolala matku jako posilu.“ „To je od ní opravdu hezké.“ „Víš, řeknu ti, že jsem ji soudil zbytečně přísně. Mělas pravdu, je to fajn ženská.“ Alena se tiše zasměje. „Jsem ráda, že se ti konečně otevřely oči. Čímpak si to zasloužila?“ „Pozvala mě na večeři.“ Alena se opět tlumeně zasměje. „Co to bylo?“ „Podivné maso s nedovařenou rýží. Ale Simonce chutnalo, tak jsem se rozhodl, že to zvládnu taky.“ „Chudáčku!“ „Kdy jsem ti naposled řekl, že tě miluju?“ vyhrkne Robert a vnímá zaražené ticho na druhé straně. „Ali?“ „Jsem tady. Co se děje?“ „Co by mělo?“ zasměje se Robert. „Jenom… když jsem se vrátil domů a uvědomil si, jaké je to tu bez tebe divné, tak mi došlo, co všechno pro mě znamenáš. Člověk je zvláštní tvor,“ poznamená zaraženě. „Když má všechno rovnou pod nosem, tak to nevnímá. A najednou se něco přihodí… a jemu se otevřou oči…“ „Ale copak se mezi námi dvěma něco přihodilo?“ zamumlá Alena a zívne. „Ne, naštěstí ne, akorát… mi moc chybíš.“ „Tak si vezmi k sobě do postele Simonku. Já to občas dělám, když jsi na služebce.“ „Hm, a víš, že to není špatný nápad,“ usměje se Robert. „A teď už hajdy do postele, zítra tě čeká další náročný den.“ „No právě… Kdy přijdeš?“ „Přes oběd.“ „To bude super,“ rozloučí se s ním Alena a přeruší spojení. Robert sáhne po dálkovém ovladači a zapíná televizi. Pořád lepší než absolutní ticho, pomyslí si a vrací se do kuchyně dolít si víno.

TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 68 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 69

Daniela leží utopená v slzách. Kolem sebe má rozházené papírové kapesníčky, na nočním stolku otevřenou láhev vína. Nechutná jí, nikdy neholdovala alkoholu, hlavně proto, že si hlídá váhu, ale teď potřebuje utopit smutek v sobě… Jako by věřila, že se to tím vyřeší. Dnešek prožila jako v mrákotách. Nebyla cvičit a ani neví, jak odučila… Vůbec si na hodiny strávené ve škole nepamatuje. Nepamatuje si vlastně nic… jen odmítavá Robertova slova. Pochop to a smiř se s tím! „Ten hajzl!“ vykřikne do ticha ložnice. To si opravdu myslí, že se to dá? Jen tak, jako když luskneš prsty? Vždyť já ho mám v sobě… Všude… Bez něj jako bych ani nebyla… Chodil za mnou skoro tři roky… a často. Někdy vpodvečer po práci, občas i ráno. V týdnu jsme se vídali obden, podle toho, jak mu to vyšlo. Vypadalo to, že beze mě nemůže žít. A najednou… nic. Protože se takhle rozhodl. Proč vlastně? Co jsem udělala špatně? uvažuje horečně, když se potácí – vypila víc, než měla, a na alkohol opravdu není zvyklá – do obýváku, kde by měl být její mobil… Kam jsem ho krucinál dala? Dívá se pod polštáře na pohovce, pohledem přejede všechny police… a náhle jí svitne, nechala ho na záchodě. Vzala si ho tam s sebou, kdyby náhodou volal… Čekala, že jí řekne, že to nemyslel vážně, že je pevnou součástí jeho dní, bez ní že jeho život nemá smysl… čekala cokoli, jen ne tohle trýznivé mlčení. Pro něj už je to vyřízené. Konec. Sbohem. Už mi nevolej! Ale já to nechápu! Nerozumím tomu! Ještě předevčírem bylo všechno v pořádku a teď… Tohle se přece nedělá! Vyťuká jeho číslo… Ale Robert to nebere. No počkej! Daniely se zmocňuje zuřivost. Nedám ti pokoj, dokud to nevezmeš! Dlužíš mi to. Dlužíš mi minimálně vysvětlení, proč jsi to tak najednou utnul! Potřebuju to vědět… pochopit. Pak se s tím – možná – smířím. Pokojem se ozve její zaúpění a znovu a znovu vyťukává jeho číslo. Robert to zvedne až na podesáté. „Proč mi pořád voláš?“ jeho hlas nepříjemně řeže, Daniele se bolestivě sevře nitro. „Budu si muset změnit číslo mobilu.“ „Já…“ Daniela tiše vzlykne, „já tomu nerozumím. Ještě předevčírem bylo všechno v pořádku a najednou mi řekneš, že se se mnou rozcházíš. Musím vědět proč…“ „Danielo, udělal jsem chybu,“ vzdychne na druhém konci 69 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 70

Robert. „Neměl jsem si s tebou vůbec začínat. A když už se to stalo, měl jsem to ukončit hned v zárodku.“ „Chodils za mnou skoro tři roky!“ „Já vím… a nedokážu ti říct nic jiného, než že to byla chyba. Okrádal jsem tě o čas…“ „Ale… já tě miluju,“ vyráží skrz slzy Daniela, jako by věřila, že to stačí. Láska přece dělá divy… anebo ne? „Nemůžu bez tebe žít!“ „Zlato, zapomeň na mě. Jsi mladá a krásná, život máš teprve před sebou…“ „Mělo to být s tebou!“ vyhrkne Daniela zoufale. „Špatně jsi mě pochopila. Já se své rodiny nikdy nevzdám.“ „A proč ne? Vždycky jsi přece tvrdil, že je tvá žena nemožná.“ Na druhé straně je chvíli ticho. „Lhal jsem ti,“ přizná posléze Robert. Daniela dusí pláč. Bože, já jsem hloupá! „Ale…“ „Danielo, já tě prosím, zapomeň na mě,“ opakuje Robert, jako by mluvil s malým děckem „A už nikdy mi nevolej!“ „Počkej!“ vykřikne Daniela, „musíš přijít! Musíme si všechno vysvětlit a…“ „Už se stalo. A pokud mi dál budeš volat, změním si číslo,“ dodá Robert tvrdě a přeruší spojení. Daniela chvíli zírá na němý mobil a pak jím mrští do kouta. Vzápětí, když zjistí, co z něj zbylo, se rozpláče o to víc. Ten hnusnej hajzl! Byla jsem pro něj jen… zábava, panenka na hraní. Nic víc. Omyl! zazní jí v uších jeho hlas a v té chvíli si uvědomí, že je opravdu konec. Nemůže dělat nic, nemá šanci získat ho zpět. Je konec. Jedině pokud by… Jeho manželka by se asi hodně divila… Ne, to neudělám! Nejsem stejná svině jako on!

Irena se hrne dovnitř, svalí se do křesla a zapálí si. Přes kouřový závoj hledí na kamarádku. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se stalo? Nezvedáš mi dva dny mobil… a vypadáš příšerně!“ dodá zaraženě. Daniela má oteklý obličej, oči podlité krví, rudý nos a ani flekaté triko jí na TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 70 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 71

kráse nepřidává. Nemluvě o tom, že vlasy by nutně potřebovaly šampon. „Robert se se mnou rozešel,“ vydechne. „A neříkala jsem ti to?“ „To sis fakt mohla odpustit,“ zamračí se na ni Daniela. „Cos čekala od ženatýho chlapa? Podle statistik se kvůli milence rozvádějí minimálně… Chvíli si zaskotačí a pak tradá, lásko!“ „Ale… on mi celou dobu tvrdil něco jiného!“ vykřikne zoufale Daniela, jako by věřila, že tím může něco změnit. Vrátit Roberta do svého života. „Lhal ti.“ „To sám přiznal,“ povzdechne si zmučeně Daniela. Irena vykulí oči. „Jak přiznal?“ „Volala jsem mu. Chtěla jsem, aby mi vysvětlil proč, a on mi řekl, že lhal. Že svou rodinu nikdy nemínil opustit.“ „No a je vymalováno! A víš, co ti povím? Je to jen dobře.“ „Dobře? Jak to může být dobře, když bez něj umírám?“ „Dostaneš se z toho. A konečně začneš normálně žít.“ „Normálně žít?“ vzlykne Daniela. „Nechápu, jak to myslíš. Já bez Roberta fakt umřu.“ „Houby umřeš!“ protočí oči Irena a zapálí si další cigaretu, jasná známka toho, že je rozrušená. Jindy kouří jen málo… jak říká, kvůli pleti. Nechce ji mít ve čtyřiceti vrásčitou a našedlou jako většina silných kuřaček. „Kdys byla naposled v kině, ha? Anebo někde jinde?“ Když Daniela mlčí, pokračuje: „Uvědom si, žes celou dobu nikam nechodila. Z práce rovnou domů, protože co kdyby náhodou přišel Robert! Zavírala ses tady jako panna ve věži,“ uchechtne se, když si uvědomí, co řekla, „no tak panna zrovna ne… ale i tak. Svět je plný báječných mužských, určitě nějakého brzy potkáš. Ale nejdřív budeš muset vylízt z bytu.“ „Když je to tak, proč ty střídáš chlapy jako ponožky?“ „Protože mě to baví,“ zasměje se Irena rozjařeně. „Dobře víš, že nemám ráda trvalé vztahy. Ještě jsem k nim nedozrála…“ „Proboha, Ireno, bude ti třicet!“ „No a? Všechno je teprve před náma, tak proč se trochu ne71 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 72

pobavit?“ Tvář jí ožije. „Víš dobře, jak miluju ty začátky… seznámení a první týdny, kdy je všechno ještě nejisté a vzrušující, kdy se jen tak oťukáváte a zjišťujete, co je ten druhý zač.“ „Nechápu, k čemu ti to je, když se s ním stejně po čase zase rozejdeš.“ „Ještě jsme nepotkala toho pravýho, to je celý. Až ho potkám, končím. Bude ze mě vzorná manželka a hospodyňka…“ „Jo?“ ušklíbne se Daniela přes slzy. „Jak prosím tě, když nesnášíš uklízení a vařit neumíš?“ „To se dá vždycky nějak zařídit,“ prohodí zlehka Irena a namíří prst na Danielu. „A ty se teď mazej oblíct, vyrážíme!“ „Nikam nejdu,“ zamumlá Daniela. „Blbost! Něco na sebe hoď a skáknem do baru na dobrý drink.“ „Já fakt nikam nejdu,“ trvá na svém Daniela. Ireně je jasné, že ji nepřemluví. Vstane a zamíří do kuchyně. Otevře lednici a zase ji zavře. „Ty tu nemáš nic k pití?“ „Protože nepiju, pokud jsi náhodou zapomněla.“ „Ježíši, holka, s tebou je ale nuda!“ „Tak běž domů.“ „No to určitě! Nechat tě tu brečet kvůli nějakýmu blbovi. Že tě to baví!“ zavrtí kamarádka nechápavě hlavou. „To nemůžeš pochopit,“ zamumlá Daniela. „Ztratila jsem největší lásku svého života.“ „Hovadina! Vážně nikam nepůjdeme?“ „Už jsem řekla.“ „Tak fajn,“ vzdává to Irena a sáhne po časopisu na stolku. „Koukni!“ vyhrkne po chvilce nadšeně. „Nabízejí slevy na Ibizu. Týden s plnou penzí v hotelu u pláže jen za tři sta padesát eur na osobu! Jedem?“ „Já… nemůžu.“ V Danieliných očích je znát váhání. „Proč? Chceš tu brečet a čekat, jestli se ti miláček Robert náhodou neozve?“ „Já…“ „Neozve! S tím se laskavě smiř!“ pronese už docela jiným tónem Irena. „A ta Ibiza, to by byla bomba! Naše sousedka tam TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 72 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 73

byla a prý je to neskutečná nádhera. Bílé pláže, tyrkysové moře, prostě pohádka!“ „Kdy je odlet?“ pípne Daniela. „V sobotu.“ „Cože? Ale to je už za tři dny!“ „No jo,“ přikývne vesele Irena a vstává. „Kam tak najednou?“ podiví se Daniela. „Jak kam? Jde se nakupovat!“ „Teď?“ Daniela na ni zírá jako na zjevení. „Vždyť je devět pryč.“ „To máš pravdu… Tak aspoň začnu balit.“ „Ale já jsem neřekla, že pojedu,“ namítne Daniela. „Ty ne, ale tvoje oči ano,“ zasměje se Irena a pošle jí vzdušný polibek. Za chvíli už mizí za dveřmi.

Daniela se dívá na sbalené kufry a nemůže uvěřit, že je to doopravdy. Ráno s Irenou odlétají. Ta se svou obvyklou energií řešila věci ještě zatepla a druhý den ráno zabukovala zájezd. Daniela to ale takhle jednoduché neměla… vždyť právě začal školní rok a otevírali dvě nové třídy. Čekal ji rozhovor s majitelkou jazykové školy, a jak se dalo očekávat, ta byla proti.

„Proč jste nejela v létě?“ vyhrkla podrážděně a otráveně si Danielu měřila zpoza brýlí. „Já… tehdy jsem to ještě nepotřebovala,“ vyslovila Daniela první, co jí přišlo na jazyk, a tím ředitelku zaujala. „A teď to potřebujete?“ „Rozešel se se mnou partner,“ přiznala tiše Daniela. „Chodili jsme spolu skoro tři roky a… dost mě to sebralo. Potřebovala bych změnu prostředí jako sůl.“ „Chápu. Tak co s ním uděláme?“ „Jistě si najdete někoho, kdo by mě na ten týden zastoupil,“ chopila se iniciativy Daniela, když viděla, že ředitelka zaváhala. „No dobře, zkusím to…“ Šéfová sáhla po telefonu a za 73 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 74

chvíli už s někým vrkala. „Helenko, to jsem já, Gitka. Mohla bys na týden u nás zaskočit? Moc by nám to pomohlo. Jedna učitelka potřebuje volno, je na tom psychicky nějak špatně a… Výborně! Tak v pondělí ve dvě. Začínáš malými žáky, potom jsou tam tři hodiny s dospělými. Končíš v sedm.“ Položila sluchátko a spokojeně se usmála. „Máte to v suchu. Ale udělala jsem to jen proto, že jste tak dobrá.“ „Děkuju,“ rozzářila se Daniela a nechápala, jak je možné, že to proběhlo tak hladce. K rozhovoru s šéfkou se odhodlávala celý den, dokud nezavolala Irena a nevynadala jí, ať sebou kouká hodit, nebo nakonec ještě nikam nepojedou. „Ale pamatujte si, šlo o výjimečnou situaci.“ „Samozřejmě,“ přikývla Daniela a rychle vyšla z místnosti. Odučila ještě dva dny, přitom běhala po obchodech a začínala se těšit. Na Roberta nezapomněla, jak by taky mohla… ale naštěstí neměla čas se v sobě rýpat. Bolest trochu polevila.

Přesně jak říkala Irena, pomyslí si. Usměje se a přejde k telefonu. Rodičům ještě nic neřekla, máma netuší, že se s ní Robert rozešel. Nenašla v sobě sílu říct jí to… věděla, že z toho bude hotová. „Ahoj, mami, to jsem já,“ ozve se něžně. „No ahoj, holka moje! Tak co, přijedeš zítra?“ „Ne, mami…“ „Jak to, že ne? Vždyť už minulý víkend ti do toho něco vlezlo…“ „Odlítám na dovolenou,“ přeruší proud máminých slov a cítí, jak se zarazila. „Na dovolenou? Teď? Začátkem roku? To můžeš?“ „Zařídila jsem si to.“ „Ale… co tak najednou? Nic jsi neříkala…“ „Ani jsem nemohla, protože jsem to ještě nevěděla. Irena našla nějaký last minute, hodně výhodný, a tak jsme se rozhodly prakticky okamžitě. Ve škole jsem si to domluvila, takže je to v suchu.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 74 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 75

„Něco se stalo?“ zeptá se máma. Jasně, zná ji. Ví, že na dovolené nejezdí takhle zhurta… ráda si věci plánuje. „Robert se se mnou rozešel.“ „Cože?!“ vyhrkne máma. „Proboha proč? Vždyť… bylo všechno v pořádku, ne?“ „Mami, je ženatý a…“ „To byl i tehdy, když si s tebou začal.“ „To sice ano, ale až teď pochopil, že svou rodinu miluje a nikdy ji neopustí…“ „Nechápu, co tak najednou,“ mumlá máma a Daniela i přes telefonní šňůru cítí její smutek. „Jeho syn, ten dvouletý, měl těžkou operaci. Objevili mu nádor na mozku…“ „Bože můj!“ „Něco se v něm zlomilo,“ dodá tiše Daniela, „a pochopil, že chce stát při své rodině.“ „Tak pak je to správný chlap,“ podotkne máma. „Mami, jak můžeš něco takového říct? Vykašlal se na mě zčistajasna a způsobil mi příšernou bolest.“ „Já vím,“ přeruší ji máma, „je to pro tebe hrozné. Ale dušinko, věř, že to tak mělo být. Konečně začneš žít normálně a nebudeš jen čekat, kdy a jak se rozhodne.“ „Mluvíš jako Irena,“ podiví se Daniela. „Tak potom je ta tvoje kámoška chytřejší, než jsem čekala.“ Daniela se rozesměje. „Mami, já žasnu! Doteď jsi ji neměla příliš v lásce.“ „Dobře víš, že mi nesedí její lehkovážnost. Žije ze dne na den, fláká se a…“ „No jo, mami… Já už budu muset končit, letíme ve dvě v noci, tak si chci aspoň pár hodin zdřímnout.“ „Jasně. Tak si to tam hezky užij! A po příletu mi pošli zprávu, že jsi oukej!“ „Pošlu. A pozdrav tátu.“ Daniela položí sluchátko a zavrtí hlavou. Jak to, že všichni víceméně čekali, že se se mnou Robert rozejde? Jenom já jsem věřila, že spolu zůstaneme navždy. Po tváři se jí skutálí slza. 75 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 76

K

A P I T O L A

3

Alena uloží nádobí po večeři po myčky, zapne ji, utře kuchyňskou desku i stůl a pak zamíří do ložnice zkontrolovat Šimonka. Přestože od operace uběhly už tři měsíce a všechny kontroly dopadly dobře, pořád ještě nemá klid a raději si nechává malého u sebe. S Robertem přenesli jeho postýlku do ložnice, aby ho měla nablízku i v noci. Simonka trošku protestovala, dokonce naléhala, že i ona chce spát s rodiči, ale nakonec si dala říct, uznala, že ve svém pokojíčku to má mnohem lepší. Žárlí na tebe, bráško, zašeptá malému, který spí stočený do klubíčka jako koťátko. Skrze vlásky, které mu začaly pomalu dorůstat, jemné jako pápěří a o něco tmavší, ještě pořád prosvítá jizva. Zůstane mu už napořád, jako památka. Jemně se jí dotkne a celá se zachvěje při vzpomínce, co všechno museli překonat, potom malého políbí na líčko a tiše vychází z místnosti. „Hraješ si?“ sedne si u Simonky na židli. „Hm.“ „Měla by ses chystat do postýlky, je už hodně hodin.“ „Za chvilku, mami.“ „Ty nejsi unavená?“ Simonka zavrtí hlavou a Alena s povzdechem odchází. S dcerkou se jí teď hůř komunikuje, což ji trápí. Přitom tuší, že příčinou je ona sama. Celé týdny poté, co se vrátili se Šimonem z nemocnice, ji přehlížela. Jasně, vařila, starala se o ni a večer ji ukládala do postele jako dřív, ale všechnu energii a volný čas věnovala malému. Po operaci se zotavil překvapivě rychle, ale ona se bála, aby si nějak neublížil, a tak hlídala každý jeho krok… a dělá to doteď. Simonka nejprve na sebe upozorňovala, občas i zlobila a dělala naschvály, ale po čase se TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 76 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 77

uzavřela do sebe. Aleně to nějak unikalo, až nedávno si s údivem uvědomila, že dcerka je zvláštně tichá, a když se jí na něco zeptá, občas ani neodpoví. Přitom jí dřív býval plný dům. Je to moje chyba, přizná si, když se sveze na sedačku. Zanedbávala jsem ji, tak se zatvrdila… „Jsem doma!“ křikne Robert ode dveří. Alena se pousměje, ale nevstává. Nohy má zesláblé únavou. „Nikdo mě tady nevítá!“ zatváří se Robert ublíženě, když vejde do obýváku a skloní se k manželce, aby ji políbil. Alena ho obejme kolem krku. „Jsem hotová.“ „Špatný den?“ „Dostala jsem to a hrozně mě bolí nohy, jako první dva dny vždycky.“ „Chudinko moje malá. Pomohl by ti panák becherovky?“ „Ne… nemám chuť.“ „Malý už spí?“ „Jo. Ale Simonka ne.“ „Řeklas to nějak divně,“ poznamená Robert a přisedne si k ní. „Nepřipadá ti, že je nějaká tichá?“ nadhodí Alena. „Ne…“ „Vždycky je přece tak upovídaná a teď celé dny mlčí.“ „Vážně?“ „Jak to, že sis toho nevšimnul?“ Do Alenina hlasu se vkrádá podráždění. „To bude asi tím, zlato, že chodím do práce. Jsem s ní málo.“ „Měl bys za ní zajít.“ „Myslíš?“ „Prosím…“ Robert se neochotně zvedne. Alena se vítězoslavně ušklíbne a pohodlně se uvelebí na sedačce. Po chvilce usíná.

Alena otevře dveře a vytřeští oči, jako by spatřila zjevení. Zírá na máminu kulatou tvář se zelenkavýma očima, vnímá její někdejší krásu, kterou si pamatuje z dětství… teď překrytou časem a alkoholem. Bože, mohla by vypadat úplně jinak! bleskne jí hla77 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 78

vou jako pokaždé a pocítí hluboký smutek a rozčarování. Je přece pořád ještě mladá… „Mami, co tady děláš?“ „Hm, opravdu hezké přivítání,“ zabručí máma, ale v očích se jí zrcadlí úsměv, což Alenu nadobro vykolejí, a hrne se dovnitř. „Já… ráda tě vidím,“ řekne rychle Alena, „jenom jsem trochu překvapená.“ „To věřím!“ usměje se máma. „Víš, ráno jsem se probudila s tím, že ti možná udělá dobře, když si na pár hodin zajdeš do města. Za deset dní jsou Vánoce, jistě potřebuješ nakoupit dárky a tak…“ Zmlkne a rozhlédne se kolem. „Máš to tu krásně vyzdobené. A ty závěsy na oknech jsou kouzelné!“ Alena už dlouho snila o závěsech s vánočními motivy a letos si je konečně pořídila. Jsou červené se zelenými stromečky. Robert protestoval, prý je to kýč jak hrom, ale Alena odsekla, že když tráví život obklopená kovem a sklem, což absolutně neodpovídá jejímu vkusu, mohl by se projednou přizpůsobit i on. Nakonec s remcáním ustoupil. „Je to tu takové… veselé.“ Alena není schopná slova. Od Šimonkovy operace prosila mámu o pomoc dvakrát: jednou, když musela na povinnou lékařskou prohlídku se Simonkou a nechtěla brát malého s sebou, riskovat, že v ordinaci chytne nějaký bacil, a podruhé, když měla jít se Šimonem na kontrolu do špitálu a dcerka ležela s horečkou… ani jednou jí máma nepomohla. Vždycky se necítila zrovna nejlíp… něco na ni lezlo nebo co… Aleně ale bylo jasné, že je to jen výmluva. Máma pracuje jako uklízečka na více místech, každé ráno od šesti do osmi ve škole a potom zas až večer v soukromých firmách. Mohla by jí pomoct, kdyby chtěla. Kdyby nespěchala domů k láhvi a pak do večera nevyspávala opici. „Ale…“ Alena má na jazyku, že měla v plánu péct cukroví, ale spolkne to a přikývne. „To by bylo super!“ „Tváříš se, jako bych ti nikdy předtím nepomohla,“ poznamená máma ublíženě. Alena zalapá po dechu jako kapr, neschopná protestu. Ale pravda je taková, že máma jí opravdu nepomohla, tak na co si to tu hraje? Ale i kdyby neztratila řeč, neřekla by, co si myslí. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 78 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 79

Proč taky? Nic by tím nezměnila. Možná se máma konečně probrala, možná si uvědomila, že její dospělá dcera ji pořád ještě potřebuje… její blízkost a třeba i pomoc. „Snídala jsi?“ změní Alena téma. Máma přikývne. „Ničím se nezdržuj a radši jdi. Já už si tu poradím.“ „Tak jo…“ Alena by ale nejraději nikam nešla. Nemá dobrý pocit… Máma je dětem tak vzdálená, s vnoučaty se vídá málokdy, neumí to s nimi. Ale možná se pletu. Musím jí dát šanci, už kvůli sobě. Vztah s mámou ji trápí, tedy hlavně její pití. Když má vypito, není s ní kloudná řeč, jen vyčítá a obviňuje druhé za svůj těžký život. A když je střízlivá, tak se stáhne do sebe, zahanbená, pokořená… Odmítá dceřina pozvání na oběd nebo na kávu, někdy se spolu nevidí i měsíc. Po operaci Šimonka se situace začala měnit k lepšímu. Máma za nimi chodívala do nemocnice často, aspoň na chvilku, a když je propustili domů, párkrát k nim zaběhla… Ale teď už se zase měsíc neukázala. Robertovi to nevadí, nemusí tchyni vidět klidně i rok a Aleniny pocity příliš nechápe. Je poznamenaný svojí rodinou, pomyslí si Alena smutně. Otec od nich odešel, když bylo Robertovi deset, a máma mu zemřela ještě předtím, než se oni dva seznámili. Alena nemá tchány a děti nemají dědečky a babičky… tedy jednu ano, ale ta se babičkovským povinnostem úspěšně vyhýbá. Alenu to trápí, protože je přesvědčená, že pro děti jsou prarodiče nesmírně důležití… ale ví, že není v jejích silách to změnit. Už se o to přestala snažit. Máma se najednou zasměje… ten zvuk Alenu vytrhne ze zamyšlení a vrací do dětství. Máma se nesmála často, ale když ano, tak to stálo za to. Rázem se rozjasnily všechny kouty v bytě a táta okamžitě pookřál. „Co je?“ zamrká. Máma zavrtí hlavou. „Holka, co tu stojíš jako solný sloup? Myslela jsem, že jsme se dohodly a půjdeš na nákupy.“ „Však jo. Už jdu,“ usměje se Alena a zakřičí: „Děti, pojďte se kouknout, kdo přišel!“ Trošku ji píchne u srdce, když vidí, jak děti babičku lhostejně 79 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 80

pozdraví a vracejí se ke svým hrám. Nic pro ně neznamená… a zavinila si to sama. Změní se to někdy? A dá se to vůbec? Není už pozdě? Nevím, odpoví si a vzápětí běží do koupelny dát se trochu do pořádku. Jsou ještě malé, pořád mají šanci vytvořit si k babičce nějaký vztah. Ale záleží to i na ní. Dnes se tu nečekaně zjevila v dobré vůli, jako pohádková víla, ale co bude zítra, za týden nebo měsíc, to nemůže předvídat. Máma je kvůli alkoholu nespolehlivá a nestabilní, a nejhorší na tom je, že by si to za nic na světě nepřiznala.

Alena se prochází vánočně vyzdobeným městem a najednou nemá chuť jít do žádných obchodů. Zatoužila se jen tak procházet uličkami Starého města, nasávat jejich atmosféru, pozorovat lidi, nejvíc je tu turistů, a zajít si do útulné kavárničky, která by ji objala svým teplem. V tu chvíli si najednou vzpomene na Danielu. Zdá se, že nám nebylo souzeno chodit spolu cvičit… Ale malý je už přece v pořádku, připomene jí vnitřní hlas, musí se pousmát. Díkybohu. I doktoři nás ujistili, že se nemusíme ničeho obávat. Šimon se cítí dobře, běhá a směje se tak krásně a zářivě, jako by se mu nikdy nic zlého nestalo… tak proč bych nemohla myslet trochu i na sebe a nezačala cvičit? Robert chodí do posilovny dvakrát týdně a bere to jako samozřejmost. Proč ne já? Znovu se v duchu vrátí k Daniele. Volala jí koncem září, chtěla jí jen říct, že ze cvičení nic nebude… Byla hrozně divná. Jako bychom spolu nestrávily příjemnou chvíli u kafe a necítily zvláštní, ničím neodůvodněnou blízkost. Možná jsem ji zastihla ve špatné době. Možná byla unavená… z něčeho rozladěná… Ano, určitě to tak bylo, přikyvuje si. Její hlas zněl strašně, jenže tehdy jsem to nevnímala. Měla jsem plnou hlavu Šimonka… Neváhá a z kabelky vyndá mobil a vytočí Danielino číslo. „Asi jsem tě překvapila!“ zasměje se, ale na druhé straně zůstává ticho. „Haló, jsi tam?“ „Jo… Akorát…“ „Vždyť to říkám, překvapila jsem tě,“ nenechá ji domluvit Alena. „Pořád ještě platí to naše cvičení?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 80 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 81

„To myslíš vážně?“ „Co je to s tebou?“ „Nic, nic,“ rychle ji ujistí Daniela, „jenom… mám dneska špatný den. Bude to v pohodě.“ „Určitě,“ usmívá se Alena a najednou je plná energie. Nejradši by šla cvičit hned teď. „Víš, rozhodla jsem se, že začnu od ledna, ale ráda bych chodila s tebou… tedy, pokud ještě ta tvoje nabídka platí,“ dodá opatrně. „Jasně že platí! Jsem ráda, že ses ozvala.“ „Víš, jsem ve městě na vánočních nákupech a před chvílí jsem procházela kolem butiku, kde jsme se potkaly, tak ti volám.“ „To jsi hodná… Ale teď musím bohužel končit, za chvilku mi začíná hodina a…“ „Jasně. Tak zatím čau!“ Alena přeruší spojení a zaraženě hledí na telefon. Asi jsem se mýlila. Kamarádky nejspíš nebudeme. Zas byla nějaká divná, úplně jiná než při našem prvním setkání. Ale možná je taková do telefonu. Někteří lidi prý neradi telefonují. Sice tomu nerozumím, ale Daniela k nim nejspíš patří. Pokrčí rameny a vchází do nákupního centra. Je nejvyšší čas pustit se do nákupů. Hlavně potřebuje vybrat něco pro Roberta. Dětem, tak jako každý rok, koupí dárečky spolu, pohlídá jim Julie… a ona pak zase Karolínku. Díkybohu, že máme tak prima sousedku, pomyslí si Alena a začne se přehrabovat v pánských košilích.

Daniela zavěsí a zírá do prázdna. Takže nakonec přece jen zavolala. A její hlas zněl jako zvonkohra… nadšeně a krásně jako při našem prvním setkání. Vybaví si Alenin obličej – její kulaté hnědé oči, z nichž jako by dosud nezmizely dětské sny, úsměv a dolíček na tváři, její živost, způsob, jak při řeči gestikuluje rukama, a hrozně zatouží zavolat jí zpátky, říct jí, jak moc ji potěšila, že zavolala, že na ni často myslí a… Ale nic z toho neudělá. Nemůže. Něco uvnitř jí v tom brání… Strach. Strach z toho, že jde skutečně o Robertovu manželku… A to by nepřežila. Ta žena jí na první pohled něčím učarovala, a přestože spolu strávily jen něco přes hodinu, zapustila v její duši kořeny jako někdo, koho 81 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 82

zná celý život. Pokud je to ona, nemůžu se s ní scházet. Opravdu nemůžu. Skryje obličej do dlaní, promne si oči, v nichž se rodí slzy, ale rychle je potlačí. Během těch tří měsíců chtěla mockrát zvednout sluchátko a zavolat jí. Byly chvíle, kdy si byla stoprocentně jistá, že Alena je Robertova žena. Chtěla se zeptat, jak dopadla operace malého, jestli je v pořádku… ale to by prozradila sebe i Roberta. A to udělat nemohla. Nemohla riskovat, že jim zničí manželství. „Lhal mi!“ vykřikne a vzápětí strne, vlastní hlas ji vylekal. Lhal mi! Říkal, že jeho manželství je mrtvé, že jeho žena je hrozná, tuctová a nudná, že se s ní nedá o ničem bavit… Tak strašně mi lhal! Alena je přece úžasná ženská. Plná života, smíchu a… lásky. Copak to nevidí? A jako pokaždé, když myslí na Alenu a v souvislosti s ní i na Roberta, začne ji nahlodávat červík pochybností. Třeba se mýlím a ona není jeho manželka. Bože, potřebuju to vědět! Ale jak? Robert by mi telefon beztak nezvedl a jí se ptát nemůžu. Poslyš, tvůj manžel Robert, jmenuje se tak, ne?, má hnědé vlasy, hnědé oči a výrazně klenuté obočí? Na břiše má mateřské znaménko ve tvaru srdce… Copak jsem se zbláznila? Vážně mi hráblo? Uběhlo už tolik času, dávno jsem na něj měla zapomenout. Tentokrát nad ní slzy vítězí… vytvářejí jí na lících cestičku trpké bolesti. Jak? Jak mám zapomenout? Spojovala jsem s ním svou budoucnost… všechno. Bylas hlavně blbá, ozve se její vnitřní hlas, a ona mu dává za pravdu. Fakt byla blbá, ale stejnou chybu už nikdy v životě neudělá. Chlapům přestala věřit. Za tu dobu nebyla ani jednou na rande, na večeři nebo v kině. Všechna pozvání odmítala… a nic na tom nehodlá měnit. Mrkne na hodinky a zhrozí se. Hodina začala před deseti minutami! Rychle vytáhne z kabelky pudřenku, přepudruje si nos, zamaskuje stopy pláče, pročísne si vlasy a za chvíli už vchází do třídy. „Omluvte mě, prosím,“ vykouzlí reklamní úsměv, „zdrželo mě něco důležitého.“

Daniela zaparkuje před domem rodičů, vystoupí z auta a zhluboka se nadechne mrazivého vzduchu. Je jasný večer, na nebi TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 82 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 83

mrkají tisíce hvězd a měsíc si spokojeně bafá z fajfky. Překrývá ho malý mráček, jinak je obloha úplně čistá. Bože, jak je tu krásně, pomyslí si jako vždycky, když zavítá po delší době k rodičům, a vydá se ke dveřím. Visí na nich adventní věnec upletený z jehličí a ozdobený šiškami a červenou stuhou… máma se zase jednou činila. Advent odjakživa prožívá naplno, uklízí a zdobí dům, peče cukroví… dokud není dva dny před Vánocemi všechno provoněné a nablýskané. Táta brblá, že s ní není před svátky žádná řeč, ale ve skutečnosti je stejný. Miluje advent a vánoční přípravy a hlavně se těší, že se u vánočního stolu sejde celá rodina. Mohlo by nás být už víc, bleskne jí hlavou. Já s Robertem a možná i s dítětem v mém bříšku. Radost z příchodu domů se okamžitě vytrácí a vystřídá ji tupá bolest a smutek. Ne! poručí si přísně. Nebudu na něj myslet! Nesmím! Nestojí mi za to. Je to lhář a sobec! Nic víc a nic míň. Vejde dovnitř a dýchne na ni vůně skořice a vanilky, obejme ji teplo od krbu. Oheň tiše plápolá, máma se otáčí u sporáku, táta sedí v pokoji u televize. „Ahoj! Překvapení!“ zavolá Daniela. Máma s tátou se k ní udiveně otočí. „Já vím, čekali jste mě až zítra, ale jaksi jsem musela přijet už dneska. Prostě mě to sem táhlo.“ Máma ji s úsměvem obejme. „Tak ráda tě vidím, holčičko. Ale…,“ nesouhlasně se zamračí, „zdá se mi to, nebo jsi opravdu zhubla?“ „Trošku,“ přikývne Daniela a krčí se pod máminým zkoumavým pohledem. Nejradši by se vypařila… mámě totiž vůbec nic neunikne. „Ještě pořád se kvůli tomu mizerovi trápíš?“ poznamená máma a zavrtí hlavou. Jen co jí Daniela řekla, že se s ní Robert rozešel, pro ni jako by zemřel. Přestal existovat… prostě jí už nestál za slovo. Se svým typickým postojem hleděla dopředu, ne dozadu, nikdy si nelámala hlavu s tím, co bylo. Daniela to nedokáže… pořád se utápí ve vzpomínkách, a navzdory všem předsevzetím má Roberta stále plnou hlavu. „Ne… fakt ne,“ řekne Daniela nejpřesvědčivěji, jak umí, a zamíří k tátovi. „Nazdar, tati.“ 83 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 84

„Ahoj, maličká,“ přivítá ji s něžným úsměvem a Daniela myslí na to, jak je krásné mít svůj domov. Rodiče, kteří tě vítají s láskou a pro které budeš vždycky jejich maličká. „Jak se máš?“ „Fajn,“ odpoví zlehka Daniela a usadí se v sedačce vedle táty. „Ohřeju ti večeři,“ oznamuje máma tónem, který nepřipouští námitky. „Už je pozdě,“ zamumlá Daniela. Máma rázně zavrtí hlavou. „Večeřelas? Určitě ne,“ odpoví si a pokračuje: „Tak pojď, zůstaly nám flíčky se zelím.“ „Mami, já ale nemám hlad.“ „Nechci slyšet už ani slovo!“ zamračí se máma, Daniela to vzdává. Nakonec, flíčky se zelím zbožňuje, nikdo je neumí tak skvělé jako máma. Těsto si dělá sama. Daniela se přesune do kuchyně a zaraženě zamrká. „A tohle je co?“ Na stole jsou rozložené obrovské talíře plné vanilkových rohlíčků. „Nevidíš?“ zasměje se máma. Daniela se na ni podívá jako na mimozemšťana. „Tos musela péct celý den.“ „Celý ne,“ odvětí máma jakoby nic, jako by nepostřehla její údiv, a staví na sporák hrnec s flíčky. „Nejsi z toho unavená?“ „Prosím tě, vždyť to nic není.“ „Nebo… přijede na Vánoce ještě někdo, o kom nevím?“ sonduje Daniela. „Ne, jen ty, Jana s Petrem a malým. Ale vanilkové rohlíčky jsou vaše nejoblíbenější, tak jsem si řekla, že jich tenhle rok napeču tolik, až se jich přejíte,“ směje se máma. „To nehrozí,“ ujistí ji Daniela a rychle si strčí jeden rohlíček do pusy. Cítí jeho sladkou oříškovou chuť, křehkost, která se rozplývá na jazyku, a slastně zavzdychá. „Jsou úžasné!“ „Já vím,“ mrkne na ni máma. „V jednom kuse jsem je ochutnávala.“ Položí před dceru talíř s kouřícími flíčky a sedne si naproti ní. „Tak povídej, co je nového?“ „Všechno při starém.“ „Žádný mužský na obzoru?“ zeptá se máma opatrně. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 84 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 85

Daniela na ni znechuceně pohlédne. To s tím nedá nikdy pokoj? „Mami, svět se netočí jenom kolem chlapů.“ „A koho tím chceš oblafnout? Mě, nebo sebe?“ „Nikoho,“ rychle ji ujistí Daniela. „Já jen… že je mi teď fakt dobře a nikoho nechci.“ „Holka, život bez lásky je smutný a o ničem…“ „Mami, nech to být,“ zaprosí tiše Daniela a máma zmlkne. Ale jen na chvilku. „Od léta uběhla už taková doba, určitě by se našel nějaký mužský, který…“ „Mami!“ Daniela zvýší hlas, vzápětí ho ztlumí, nechce, aby je slyšel táta. „Zatím nikoho nechci. Musím se dát nejprve trochu do kupy.“ „Na tos už snad měla dost času.“ „Možná, ale… není to vůbec jednoduché.“ „Nezasloužil si tvoji lásku.“ „Ale měl ji,“ zašeptá Daniela a odstrčí od sebe talíř s nedojedenými flíčky. Úplně ji přešla chuť. „Pojedeme zítra na nákupy?“ zeptá se ve snaze odvést řeč jinam. Máma ji v telefonu prosila, jestli by ji nevzala do města, tak jako každý advent. „Jasně, na to se těším. Uděláme si dámskou jízdu!“ „A můžeme zavolat i Janě,“ prohodí Daniela a máma se okamžitě vrhne k telefonu. „Co chceš dělat?“ vykulí oči Daniela, ale je ráda, že máma zapomněla na Roberta a nekonečné rozebírání jejího neexistujícího milostného života. „Co asi? Zavolat Janě.“

Daniela se sestrou a mámou se hrnou k volnému stolu v kavárničce v centru města, jako by jim šlo o život. Obtěžkané igelitkami a utahané čtyřhodinovým běháním po obchodech vypadají, jako by měly za sebou celodenní namáhavou túru. „Jsem vyřízená,“ vydechne Jana, když kývne na číšníka. „Nevím, jak vás, ale mě příšerně pálí chodidla.“ „Prosím tě!“ zasměje se máma. „Jsi mladá, nestěžuj si!“ Oči jí září jako dva uhlíky, tváře jí zrůžověly. Je na ní vidět, že si ná85 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 86

kupy s dcerami užívala. A jak by taky ne… od těch posledních uběhl už rok. Pokaždé si slíbí, že vyrazí častěji, nejen před Vánocemi, ale vždycky jim do toho něco vleze. Nemluvě o tom, že s mámou už od jara není žádná řeč. Věčně dřepí na zahrádce, okopává, ryje, hnojí a jásá nad každou rozkvetlou květinou. Později zavařuje a pak zas připravuje zahradu na zimu… „Ty vážně nejsi unavená?“ nechápe Jana a Daniela se culí. Co se tak diví? Copak nezná naši mámu? Ta má víc energie než my dvě dohromady. „No… trošku,“ přizná máma po chvilce zaváhání. „Ale hlavně mám radost. Pořídily jsme nádherné věci, ne?“ „To tedy jo,“ přikývne Daniela a usrkne horké kávy. „Myslím, že všichni budou mít radost.“ „Nechce se mi věřit, že už za pár dnů budou Vánoce,“ prohodí Jana. „Vždyť malý šel nedávno do školy a teď…“ „… už je prosinec,“ dopoví Daniela. „S tím nic nenaděláš, má milá,“ poznamená tónem starší sestry. „Čas letí jako splašený.“ „Jenom se mu divím, kam,“ utrousí máma. Daniela na ni láskyplně pohlédne. Vnímá její krásu, kterou roky nepřekryly, naopak jako by ji zvýraznily, její chuť do života. Připomíná mi Alenu, pomyslí si v duchu a vzápětí si vynadá. Proč už si s ní nedám pokoj? Ale dobře to ví. Musí zjistit, jestli je to ona. Nerozumí si a nechápe, proč je to pro ni tak důležité… ale je. A možná i ví proč. Osvobodilo by ji to. Teď je Robertem posedlá, zoufale se jí po něm stýská…, ale kdyby věděla, že Alena je ta, kterou s ní podváděl, začala by ho nenávidět. To ví stoprocentně. Alena není žena, kterou by měl manžel podvádět… „Haló, kdepak jsi?“ vnímá mámin starostlivý pohled. Honem se usměje. „Ale… trochu jsem se zamyslela.“ „Pořád ti straší v hlavě ten tvůj ženáč,“ rýpne si Jana. „Neexistuje žádný můj!“ odpálkuje ji Daniela příkře. „No právě.“ Daniela se zamračí. „Jestli mi teď vmeteš to svý: Neříkala jsem ti to?, tak za sebe neručím!“ „No tak holky, nehádejte se přece!“ zasáhne máma. Obě sestry na sebe zaraženě hledí, vzápětí se rozesmějí. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 86 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 87

Kolikrát už tuhle větu slyšely! Vrací je do dětství, do dob, kdy tropily rošťárny a máma se z nich občas mohla zbláznit. Jako by měla dva kluky, věčně vymýšlely lumpárny a domů se vracely špinavé a s roztrhanými koleny u tepláků. „My se přece nehádáme,“ ujistí ji dvojhlasně a tentokrát je to máma, která se rozesměje. Náhle zvážní a vezme své dcery za ruce. „Mám úžasné holky. Jsem na vás pyšná.“ „Ale mami, jsme úplně normální,“ namítne Jana. „Přesně,“ přikývne Daniela, ale v očích má směsici pocitů. Převažuje radost… mámina slova ji zahřála. „No, možná. Ale moje,“ dodá s úsměvem a zaostří pohled na zákusky vyložené v chladicím boxu. „Nedáme si dortík?“ „To není špatný nápad…“ „Perfektní,“ zatrylkuje Jana a mlsně se olízne. „Dám si kaštanový jazýček.“ „Já tvarohový závin se zmrzlinou,“ připojuje se máma. „A já marcipánový dort!“ vykřikne Daniela tak hlasitě, až se číšník, který prochází kolem nich, otočí a s úsměvem zamíří k jejich stolu.

Táta šel spát a Daniela s mámou, uvelebené v křeslech u krbu, popíjejí grog. „Něco tě trápí,“ přeruší ticho máma a zpytavě se zadívá dceři do očí. „Vidím to na tobě už dlouho, ale nechtěla jsem se vyptávat.“ „Mami, jseš fakt hrozná!“ usměje se Daniela a myslí na to, že kdyby mohla, zůstala by tu navždycky. Ukrytá před světem, zachumlaná v teplém objetí domova. Nemožné. Mám svou práci, povinnosti… „Já vím,“ uculí se máma. „I táta si to občas myslí.“ „Jak to, že vám to spolu tak dlouho vydrželo?“ „Neříkej hop…,“ napomene ji máma. „Nikdy nevíš.“ „Ale mami, jste spolu už celou věčnost.“ „A právě proto se to může pokazit.“ 87 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 88

„Tomu sama nevěříš,“ zavrtí hlavou Daniela. „Patříte k sobě…“ „Nedokážu si už život bez vašeho táty představit,“ přizná máma zamyšleně. „Sice je to nemluva a občas i bručoun, ale má dobré srdce a má mě opravdu rád. Nemusí to ani říkat, vidím mu to na očích, a to mi úplně stačí.“ „A já bych to pro změnu slyšela ráda…“ „Zlato, láska není o slovech, ale o skutcích,“ namítne máma jemně. „Táta na mě denně myslí, stejně jako já na něj. Když se zapomenu na zahradě, udělá mi pití, uvaří kávu nebo přinese jablíčko… večer, když se ochladí, mě zabalí do deky a…“ Zmlkne a zadívá se kamsi do dálky. V očích má tolik lásky a naplnění, až jí Daniela závidí. Je šťastná, proto je tak krásná. „A?“ připomene se Daniela netrpělivě. „… umí krásně líbat,“ zasměje se máma. „Táta?“ Daniele spadne čelist. Máma se zplna hrdla rozesměje. „A co sis myslela? Že se nelíbáme? Nemilujeme?“ „Já… nevím,“ koktá Daniela. Máma pobaveně zavrtí hlavou. „Nevím, proč si vy mladí myslíte, že v našem věku už to neděláme,“ pokrčí rameny. „Je mi teprve pětapadesát,“ připomene dceři celkem zbytečně. „Já nic neříkám,“ ohradí se Daniela. „Ani nemusíš. Máš to napsané na čele,“ ušklíbne se máma. „No, popravdě, já nebyla jiná. Na své rodiče jsem koukala jako… na rodiče. Na dva lidi, co žijou jen pro mě, a samozřejmě,“ dodá s úšklebkem, „jsou bezpohlavní.“ „Mami, to jsem si nikdy nemyslela!“ ohradí se Daniela rozhořčeně, ale vzápětí si musí přiznat, že máma má pravdu. Když byla mladší, sexuální život rodičů pro ni neexistoval, teď zas… myslela si, že už mají svůj věk a… „No dobře, dobře,“ mávne máma rukou a zvážní. „A teď mi konečně pověz, co tě trápí. A žádné výmluvy!“ „Já…“ Daniela nemůže najít vhodná slova. Taková, co by vystihla zmatek v jejím srdci, který se tam usídlil ode dne, kdy potkala Alenu… a když Robert vyslovil její jméno. Intuice v ní TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 88 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 89

vzplála jako plamen, stejně silná a bez jakýchkoli pochybností. Ale teď jí odmítá věřit, nemůže… „No tak,“ pošťouchne ji máma jemně. „Nejspíš jsem byla neuvěřitelně blbá. Mami, mám na sebe hrozný vztek!“ Máma na dceru zaraženě hledí. „Nerozumím.“ „Nikdy jsem si neuvědomovala, že žena, kterou Robert se mnou podvádí, je skutečná. Pro mě po celou tu dobu prostě nebyla. Neexistovala. Pro mě ne.“ Podívá se na mámu. „Chápeš, jak to myslím?“ „No… asi jo,“ přikývne máma váhavě. „Vnímalas jeho, ne ji.“ „A pokud jsem si občas připustila, že existuje, tak… v mých očích byla hrozná. Představovala jsem si ji jako nemožnou, hysterickou a…“ V očích se jí rodí slzy. „Jenomže teď vím, že mi Robert lhal. Jeho manželka je stejná jako já nebo ty a… má srdce. Kdyby věděla o jeho nevěře, tak by jí možná i puklo. Jsem si jistá, že ho miluje…“ „Říkalas, že se mají rozvádět.“ „To tvrdil Robert,“ namítne Daniela prudce. „Pravda byla asi jiná.“ „Zlato, to už teď není důležité,“ namítne máma a pozorně se na dceru zadívá. „Proč se tím užíráš zrovna teď, když to mezi vámi skončilo?“ „Protože ji znám!“ vyhrkne Daniela a v tu chvíli si je stoprocentně jistá, že je to tak. Alena je ta žena, kterou Robert podváděl… s ní. Ta druhá. A najednou jí dochází, nečekaně a krutě, že pro ni platilo totéž. Taky byla „ta druhá“. Bolí to… „Jak znáš?“ znejistí máma. „Seznámily jsme se koncem léta. Vybírala jsem v jednom butiku Patrikovi oblečení k narozeninám… a ona tam byla nakupovat svým dětem. Radila mi, co by se pro kluka v jeho věku hodilo, a nějak jsme si padly do oka… a zašly na kafe.“ „Řekla ti, že její manžel se jmenuje Robert?“ „Ne…“ Daniela si povzdechne. „A pak, Robertů jsou na světě tisíce. Ona akorát říkala, že její manžel si myslí, že by měla shodit a víc o sebe dbát. Chápeš? Použila přesně Robertova slova. 89 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 90

A pak se rozpovídala o dětech… no a když za pár dní Robert vyslovil její jméno… Nikdy předtím ji nejmenoval, vždycky říkal jen ona… no, když řekl ,Alena‘, věděla jsem…“ Daniela zmlkne a zaboří tvář do dlaní. „A co tě na tom tolik trápí?“ zeptá se máma opatrně. „Mami, copak to nechápeš? Ona je hrozně fajn ženská. Chtěla bych s ní kamarádit. I ona to chce. V týdnu mi volala, že bychom od ledna mohly spolu chodit cvičit, a já nevím, co mám dělat. Chtěla jsem se s ní sejít, ale…“ „Vždyť jí to přece nemusíš věšet na nos, nebo ano?“ podotkne máma zlehka. „A pak, jsou to jen tvoje dohady.“ „Vím to, mami. Neptej se mě jak, ale vím. A je mi z toho nanic. Ona je tak milá a… nezasloužila si to. Vlastně, teď už vím, že si něco takového nezaslouží žádná ženská. Co kdyby jednou podváděl můj manžel mě?“ Máma se s úsměvem dotkne dlaní dceřiny tváře. „Proč se usmíváš?“ vyjede na ni Daniela. „Dospěla jsi, a já mám z toho obrovskou radost.“ „Jak to myslíš?“ „To je přece jasné jak facka,“ rozzáří se máma. „Přestalas myslet jen sama na sebe… a začala jsi vnímat druhé. A věř nebo ne, život je právě o tom. O rozdávání se… bez toho, že bys za to něco očekávala.“ „Hm, to je super,“ zabručí Daniela. „Ale já pořád nevím, co mám dělat. Ona mi určitě zavolá a…“ „Tak se s ní holt sejdeš! To ostatní nech osudu.“

Alena vyndá z lednice odstáté linecké těsto, rozválí ho a zavolá: „Děti, můžeme začít!“ Simonka mámu od rána prosila, aby dnes pekly, ale jí se při představě, jak potom bude kuchyň vypadat, do toho moc nechtělo. Jenomže Simonka nakonec vyhrála. Očka jí tak zářila nadšením, že jí to nemohla odepřít. Šimonek se samozřejmě připojil s prosíkem k sestře, a tak jí nezbylo než zadělat těsto. Koneckonců, nějaké vánoční cukroví na stole by se asi hodilo. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 90 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 91

Není zvyklá ho péct, dává přednost banánové roládě a skvělému marcipánovému dortu, které Robert zbožňuje a už si bez nich svátky ani neumí představit, a taky makovému a ořechovému závinu, to jsou zase její oblíbenci a peče je podle babiččina receptu. Těsto si dělá sama, vyválí ho tak tenoučce, až je skoro průsvitné. Náplně dává hodně, přidává do ní sušené třešně naložené v rumu, rozinky a rozdrcený hřebíček… Simonka se postaví před plát těsta a pouští se do vykrajování. Šimon vydrží pět minut, přesně jak Alena předpokládala, potom odběhne zpátky ke svým autíčkům. „Musíš si umýt ruce,“ připomene mu s úsměvem, když zapíná troubu, „nebo si zašpiníš hračky.“ „Mami, a co ještě budeme péct?“ vyzvídá Simonka. „Přece dort a záviny.“ „Všechno mě musíš naučit.“ „Neboj, naučím,“ pohladí ji Alena po jemných vláskách a cítí, jak se jí rozbušilo srdce láskou. Dědí se to… opravdu se to dědí. Před očima si vybaví obrázek sebe sama v Simončině věku… Stávala u sporáku a pomáhala babičce s vařením i pečením. Zbožňovala všechny ty vůně kolem, teplo sálající ze sporáku, dotyk rukou s těstem… Simonka je přesně taková… Jak to, že máma nikdy nepeče? Jako by měla hluboko v sobě zakořeněný odpor ke všemu, co se kuchyně týká. Jasně že ji můj výběr povolání nenadchl a snažila se mi to rozmluvit… Vzpomene si, jak v létě toužila vrátit se do práce. Unavovalo ji být jen matkou a manželkou. Šimonkova operace všechno změnila, donutila ji některé věci opět přehodnotit… a své touhy odsunout do pozadí. Dokdy? ozve se v ní teď nesměle, ale odpovědět si neumí. Podívá se na syna, který si hraje, šťastný a spokojený, protože ví, že zítřejší den se bude podobat tomu dnešnímu. Zase si bude hrát, v blízkosti mámy a sestřičky, dostane najíst a půjde spinkat… opakující se rituály, které ho zahalují pocitem bezpečí a štěstí. Dětem stačí ke štěstí tak málo. Měli bychom se od nich učit, ale to my ne… věčně jsme nespokojení, věčně toužíme po něčem jiném, než máme…. Já taková nejsem! hádá se sama se sebou. Ke štěstí mi bohatě stačí moje 91 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 92

rodina, zahrádka, drobnosti, ze kterých je utkaný každý můj všední den… Podívá se z okna. Květiny má zazimované, k růžím přisypala dubovou kůru a zakryla je chvojím… Kromě chryzantém už nekvete nic, květinový záhon, který v létě hýří barvami, působí teď šedivě a smutně. Kdyby tak napadl sníh, bleskne jí hlavou a v myšlenkách se vrací zpět ke svému životu. Jsem šťastná nebo… aspoň spokojená, určitě. To slovo sedí líp. Občas mi něco chybí, sama nevím co. No ale když začnu v lednu cvičit, hned mi bude fajn. Cvičení produkuje hormony štěstí, stejně jako banán nebo dobrý sex. Aspoň tak to všude píšou. Pousměje se. Bylo by to až příliš jednoduché… „Mami, už je plný plech,“ ozve se s pýchou v hlase Simonka, Alena zkontroluje její výtvory a dává plech do trouby. Nastaví teplotu a čas a pokračuje ve svých úvahách. Robert se nemusí trápit triviálnostmi typu co uvařit. Ani ho nezajímá, jestli je potřeba nakoupit… hlavně že je navařeno. Všechno zajišťuju já. Celý chod domácnosti i péči o děti… Jasně, on chodí do zaměstnání. Já ale s určitostí vím, že až se jednou vrátím do práce i já, nic se nezmění. Pořád budu uklízet, nakupovat a vařit, stejně jako teď. A taky chodit s dětmi na kontroly k doktorům a časem i na rodičovské schůzky do školy. Je to nespravedlivé, pomyslí si nazlobeně. I teď… Chvíli po operaci byl Robert jiný. Chodil domů brzy a trochu se věnoval dětem, Šimonovi přečetl pohádku… a taky byl se mnou na pooperační kontrole. Potom se ale všechno vrátilo do starých kolejí. Ráno odejde z domu a vrací se pozdě večer. Unavený a často i lhostejný k tomu, co se doma děje. No, jen počkej, milánku! vyhrožuje v duchu. Začnu cvičit a ty budeš muset chodit domů dřív. Aspoň dvakrát týdně… Spokojeně se usměje a přemáhá chuť zavolat Daniele. Ještě je brzy, ozvu se jí po Novém roce. Pohlédne na hodinky, jsou čtyři. Nejvyšší čas na svačinu. Vyndá z lednice jogurty, ze spíže banány, a zavolá na Šimona. „Já nemám hlad,“ ozve se Simonka. „Zlato, dej si aspoň banán,“ domlouvá jí Alena. Dcerka zavrtí hlavou. „Mám ještě hodně práce, musím to dodělat.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 92 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 93

Bože, je ještě malá, ale už je to ženská v pravém slova smyslu. Zodpovědná a pracovitá. Jenomže Alenu tohle zjištění zrovna příliš netěší.

Děti spí. Alena nahází hračky do velkého proutěného koše, a zrovna když si sedá k televizi, přichází Robert. „Páni, ani nevíš, jak ti závidím,“ prohodí a svléká si sako. „Co jako?“ „Tuhle idylu přece.“ „Měls tu být před hodinou.“ „Jak to myslíš?“ „Děti byly dneska výjimečně rozjívené, všude nadělaly binec a na mě padla taková únava, že jsem málem omdlela.“ „Prosím tě, Ali, nepřeháníš to trošku? Vždyť ty vůbec nevíš, co je to dřina. Termíny. A šéf, který ti šlape na paty.“ „A ty zas nevíš, co je to každodenní a nekonečná práce s dětmi. Vaření, uklízení a…“ „Věř mi, že bych si to rád s tebou občas vyměnil.“ „Brzy budeš mít príležitosť,“ odsekne Alena. „Jak to myslíš?“ „Od ledna začnu chodit dvakrát týdně cvičit, už jsem se pevně rozhodla. A ty se postaráš o děti.“ „Ale… to nemůžeš!“ „Co nemůžu? Chodit cvičit?“ „Přece víš, že někdy bývám v práci dlouho…“ „Tak si to zařídíš tak, abys dvakrát týdně přišel v šest.“ „Aleno, chceš po mně nemožné.“ „Hele, ty se prostě vyvlíkáš z otcovských povinností, a to se mi nelíbí.“ Rozhodí rukama. „Nechci od tebe, abys luxoval nebo uklízel a už vůbec ne, abys vařil… ale dvakrát týdně pohlídat děti je přece normální.“ „Bože, ty jseš tím cvičením najednou přímo posedlá!“ „Vždycky jsi mě k tomu přemlouval,“ připomene mu Alena a povzdechne si. „Roberte, já se cítím tak… osamělá.“ „Osamělá? Máš přece děti.“ 93 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 94

„Jo, a jsem šťastná, že je mám, ale chybí mi dospělá společnost. A nejvíc asi ty.“ „No fajn, teď ještě začni s tím, že chodím pozdě domů,“ Zavrčí Robert. „Já se nechci hádat, chci jen, abys mě zkusil pochopit… Vím, že hodně pracuješ a jsi unavený, ale jsem tu taky já…“ Robert se na ni mlčky podívá, pak se k ní otočí zády a zamíří do své pracovny. „Nebudeš večeřet?“ „Ne, už jsem jedl.“ „Opravdu?“ Alena okamžitě pocítí zvláštní vibrace. „A s kým?“ snaží se, aby její hlas zněl klidně a lhostejně, jako by neměla stažené nitro podivnými pocity, které nedokáže definovat. „Objednal jsem si pizzu. Kolem šesté jsem dostal šílený hlad, musel jsem se najíst.“ „Jasně,“ přikývne Alena. „Pustíme si nějaký film?“ „Pusť si ho sama,“ odmítne Robert. „Já musím ještě chvíli k počítači.“

Julie si zamíchá kávu a pak se zkoumavě zadívá na Alenu. „Něco tě trápí, holka,“ prohodí a čeká, co jí kamarádka odpoví. „Pořád to samé,“ pokrčí rameny Alena. „Robert… a máma.“ „Poslouchám,“ pobídne ji Julie. „Trochu to zavání sezením u psychologa,“ rozesměje se Alena. „Možná by ti neuškodilo.“ „Zbláznila se? Tak špatně na tom ještě nejsem.“ „Opravdu?“ prohodí Julie s mírnou ironií v hlase. „Jenom se cítíš opuštěná a…“ „A co?“ chytá ji Alena za slovo. „Nic! Podívej se kolem sebe. Mám krásné děti, které zbožňuju, dům, kde se cítím úžasně, profesi, ke které se zanedlouho vrátím… tak proč je tam to a?“ „To musíš vědět sama.“ „Robert je zase mimo mě a děti,“ povzdychne si Alena. „Uběhlo pár měsíců a na naši skvělou dovolenou a Šimonovu TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 94 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 95

operaci se zapomnělo. Tehdy jsme si byli blízcí… a šťastní.“ Když zachytí Juliin pohled, ušklíbne se. „Vím, zní to divně. Malý měl po vážné operaci a já byla paralyzovaná strachem o něj, ale Robert byl tady, s námi. Nejen jeho tělo… jako teď,“ dodá tiše a napije se kávy. Podívá se na děti, hrají si, hlavičky skloněné k sobě, a myslí jí probleskne, že by měla být opravdu šťastná. Jenomže není. Robert je zase pořád pryč, vymlouvá se, že teď na konci roku má hodně práce, a ona mu věří, ale tuší, že je za tím i něco jiného… Znovu jako by se na ni díval skrze mlhu, a když ji náhodou vidí, tak jen v kritickém světle. Nepovídají si, nemilují se nedělají nic z toho, co dělá manželství manželstvím. „Má toho v práci hodně,“ míní Julie. „Čteš mi myšlenky?“ Julie zavrtí hlavou. „Vidím na něm, jak je vyčerpaný.“ „To vidím i já, ale… je v tom i něco jiného. Akorát nevím co.“ „Zeptej se ho.“ „Bože, Julie, ty jseš fakt naivní!“ vyklouzne Aleně a hned se stáhne. „Každé manželství prostě není tak pohodové jako to vaše.“ „Pohodové?“ Julie se zasměje. „Zbláznila ses? V jednom kuse jsme v sobě!“ „Jo, ale to je o lásce. I když se hádáte, nebo možná právě proto, i slepý by viděl, že se máte rádi.“ „Máme,“ přikývne Julie. „Ale to platí i o vás.“ „Já nevím, jestli mě má Robert vůbec ještě rád,“ Aleně se zachvěje spodní ret, pláč má na krajíčku. „Fakt nevím.“ „Blbost! Je normálně jen přepracovaný. Trpí syndromem většiny dnešních chlapů. Život mu uniká mezi prsty, protože ho ani nevnímá. Vidí jen tu svou podělanou práci…“ Potřese hlavou. „Přestaň se tím trápit, uvidíš, že o Vánocích bude zase jenom tvůj. Bude mít dovolenou, nebo ne?“ „Právě že ne,“ odvětí Alena tiše. „V bankách mají na konci roku nejvíc práce, to nevíš?“ „Do prdele!“ „Přesně. A do toho se ještě máma rozhodla, že mezi svátky přijede… Prý aby mi pomohla s dětmi.“ 95 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 96

„Pomohla s dětmi?“ opáčí udiveně Julie. „Co ji to proboha napadlo?“ „Vím já? Každopádně jsem z toho úplně běsná. Víš, jak je to mezi námi… a ona se sem chce nasáčkovat na celý týden.“ „Proč na tak dlouho?“ „Na silvestra jdeme k Robertovým přátelům, takže to se nám hodí…“ Postřehne, že Julii spadla čelist. „Co je?“ „Myslela jsem, že budeme slavit společně jako loni.“ Do háje! Alena je na sebe naštvaná. Chtěla to Julii říct jinak… opatrněji a taktněji, ne to na ni takhle vybalit. Věděla, že ji to raní, sama by dala přednost silvestru s nimi, už kvůli dětem, ale Robert trval na tom, že budou u Dory a Lukáše. „Předpokládám, že v tom má prsty Robert,“ ucedí tiše Julie. „Jak jinak. Mrzí mě to… ale příští rok budeme určitě zase spolu, jo?“ „Myslím, že mi nezbývá než se s tím smířit,“ povzdechne si Julie a podívá se na hodinky. „No já padám, musíš dát malého spát… Co máš dneska v plánu?“ zeptá se cestou ke dveřím. „Balit dárky.“ „Otrava,“ zamračí se Julie. „Dělám to ráda,“ usměje se Alena. „Karolínko, domů!“ zavelí Julie. „Mami, ještě chvilku! Prosím!“ Julie nerozhodně pohlédne na Alenu, ta se usměje. „Tak ji tu nech.“ „Ale chtělas balit dárky…“ „Až večer přece. To je v pohodě, fakt.“ „Fajn, stejně bych ji teď domů nedostala. Je tvrdohlavá jako mezek… nevíš po kom?“ dodá s holčičím úšklebkem a obě se rozchechtají. Alena zavře za kamarádkou dveře, zkontroluje děti a jde do kuchyně uvařit rychlý oběd. Zeleninovou polévku s brokolicí a hráškem, děti ji zbožňují, a nudle s tvarohem. Přitom nepřestává myslet na Julii, na to, jak byla smutná, že nebudou na silvestra spolu. I mě to mrzí, jenomže loni bylo podle mě, tento rok si společnost vybral Robert. Zamračí se. On stejně svátky neuznává. Dokonce ani TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 96 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 97

Vánoce… bere je jako pár dní volna, nic víc. Všechen ten frmol okolo nich, shánění dárků, výzdoba a vaření, ho maximálně otravuje… Jako by se toho účastnil, pomyslí si a popadne ji zlost. Dokonce se mnou letos nešel ani nakupovat dárky pro děti, tak jako minulé roky. Všechno nechal na mně. Pro něj je důležitá jen práce, práce a zase práce. Brzy mu z toho začne hrabat. A mně z něj!

Daniela dobalí poslední dárek, všechny balíčky zastrčí pod postel, protáhne se v zádech a zamíří do pokoje. Na prahu zůstane stát… a dívá se na obrázek před sebou. Jana s mámou o něčem živě diskutují, Petr s tátou v tichosti popíjejí domácí slivovici, oba maximálně spokojení, a malý Patrik si hraje s legem. Oheň z krbu zalévá pokoj přívětivým světlem a teplem, v rohu září vánoční stromeček. Zdobili ho dnes, aby zítra na Štědrý den měli víc času na přípravu vánočního stolu. Zelňačku máma uvařila dokonce už včera, aby se hezky uležela a byla chutnější, teď ještě udělat salát, aby se do zítra také rozležel. A zítra obalí a usmaží kapra a máma se ještě chystá na bobalky – Vánoce bez nich by ani nebyly Vánoce – a na záviny. Peče je těsně před večeří, aby byly na stole ještě horké. Dnes je čeká příjemně líný večer… a Daniela ví, že bude úžasný. Odjakživa miluje předvánoční večery plné těšení a očekávání. Přestože už dávno vyrostla z dětských střevíčků, ty pocity se v ní rok co rok probudí a na chvíli se stává opět malou holčičkou… Při pohledu na své blízké ji zahřeje u srdce. Mám je ráda. A jsem šťastná… Něco v jejím nitru slabounce zaprotestuje, rychle ten hlásek utlumí. Ne! V žádném případě si nenechám Robertem zkazit Vánoce! Přesně jak říká máma: on už není. Umřel… pro mě určitě. Přes čelo jí přeběhne stín. Jsou dny, kdy se jí to daří, kdy si na Roberta ani nevzpomene, potom zas až bolestně zatouží, aby byl s ní, objal ji, políbil na špičku nosu, jak to dělával, usmál se na ni svým typickým nádherným úsměvem, kterým ji beze slov ujišťoval, jak ji zbožňuje. Možná moje tělo, pomyslí si trpce, ale mě ne. „Tady jsi!“ máma se na ni láskyplně usměje. „Pojď, naliju ti velký grog.“ 97 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 98

„A já zrovna přemýšlím, od čeho máte tak červené tváře,“ zasměje se Daniela a jde si k mámě a sestře sednout. Vnímá jejich podobu a hlavně teplo a spokojenost, které se oběma zračí v očích. Jsou šťastné. Mají své manžele, svůj domov… lásku. Já taky! napomene se okamžitě. Mám svůj domov i rodinu, akorát jedno mi chybí. Partner. Jsem starší než Jana a ona už má malého prvňáčka. Já oproti ní mám jen plnou hlavu chlapa, který za to nestojí. „Dobaleno?“ zeptá se sestra. Daniela přikývne. „Jsem ráda, že to mám z krku. Každý rok si slibuju, že si dárky nechám zabalit v obchodě, a každý rok na to zapomenu.“ „Škoda peněz,“ mávne rukou máma. „Jsi šikovná a zručná, tak proč platit jiným?“ „Přesně tak,“ přikyvuje Jana a mrkne na hodinky. „Malý by už měl jít do hajan.“ „Ještě ne, mami!“ ozve se Patrik a ženy se na sebe s úsměvem podívají. Děti mají uši všude, vždycky slyší to, co by neměly… a často to, co by měly, ignorují. Platí u nich zvláštní pravidla. „Ještě čtvrthodinku,“ zasáhne máma autoritativně, „a pak už nechci slyšet ani slovo protestu.“ „Dobře, babi,“ zamumlá Patrik a Daniela jako vždy nevychází z údivu. Poslouchá mámu na slovo… ji a Janu až napotřetí nebo napočtvrté. Jak je to možné? „Potřeboval by sourozence,“ zašeptá máma. Jana protočí panenky. „Vážně? Kdo to říká?“ „Dobře víš, že by měl mít brášku nebo sestřičku. Je mu smutno a…“ „Není,“ v Janině hlasu se mihne podrážděnost. „Je mu dobře tak, jak je. Má nás, tebe, dědu, milující tetu…“ „Ano, ale sourozenec je sourozenec.“ „Mami, na další dítě mě nikdo neukecá.“ „Ale proč?“ podiví se máma, jako by se na tohle téma nebavily už snad tisíckrát. „Protože jsem měla příšerné těhotenství a nechci to zažít znovu, to je celé.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 98 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 99

„Třeba by to tentokrát probíhalo úplně jinak,“ nedá se odradit máma. „Možná, ale nebudu mít možnost to vyzkoušet…“ „Ani Petr nechce druhé dítě?“ zeptá se máma přímo. „Ne,“ odvětí Jana bez zaváhání, je zřejmé, že tuhle otázku s manželem už probrali. „Nevyžíváme se v dětičkách, jak tomu bylo u tebe. Patrik mám úplně stačí. Máme svou práci, zájmy… a ničeho z toho se nemíníme vzdát.“ Střelí po máme varovným pohledem. „Tak už mi s tím dej prosím jednou provždy pokoj!“ „Když já bych tak ráda ještě měla malé vnoučátko. Miminko…“ Máminy oči se zamží touhou, tak silnou, až se Daniele zatají dech. „Jsem v tom správném věku, mohla bych se s ním potěšit… a pomoct, kdyby bylo třeba.“ „Máš ještě jednu dceru,“ nadhodí Jana nevinně. Daniela se na ni zamračí. „To je úžasné! Jaksi ti uniklo, že nemám chlapa.“ „Nejvyšší čas to změnit,“ rýpne si Jana. „Hm, problém je v tom, že si z těch deseti mužských, co o mě jeví zájem, jaksi nedokážu vybrat.“ „Nevěřím, že žádný neexistuje,“ podotkne máma. „Možná jo,“ připustí Daniela a před očima se jí mihne Libor, její žák, sympatický chlapík v jejím věku, svobodný a usměvavý… už párkrát ji zval na večeři. Pokaždé odmítla. „Ale já nemám zájem. Je mi dobře samotné.“ Zachytí mámin pohled, jsou v něm obavy i nevěřícnost, a rychle vstává. „Jdu pro vanilkové rohlíčky. Kdo si dá?“ „Já!“ vykřiknou máma s Janou současně. Daniela pobaveně zavrtí hlavou. Jedno je jisté: v téhle rodině se předvánoční půst nedrží. Bez masa to jakž takž jde, ale bez sladkostí ne. Páni, zase přiberu! pomyslí si, když si dává křehoučké voňavé pečivo do pusy. No a? Komu na tom sejde?

99 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 100

K

A P I T O L A

4

Setkávají se před fitkem. Přišly obě najednou. Tváře zrůžovělé mrazem, vlasy stažené do gumičky, v očích radost, ale i jakási opatrnost. Mají ji obě, ale každá z jiného důvodu. Daniela se obává, aby se nepodřekla a Aleně bezděky neprozradila, že jí byl Robert nevěrný… s ní. V duchu si sice dokolečka omílá, že to může být jen shoda náhod a že třeba není Robertova manželka, ale moc to nezabírá. Je si tím víceméně jistá, i když opak by ji těšil víc. Alena je zase opatrná proto, že Daniela byla v posledních dvou telefonátech nějaká divná. Jiná, než jak si ji pamatovala ze dne, kdy se poznaly. „Ahoj,“ vyhrknou obě naráz, pak se usmějí. Úsměv se jim odráží v očích, je upřímný a srdečný. Opatrnost se začíná vytrácet, nahrazuje ji radost ze vzájemného setkání. „Moc jsem se těšila na cvičení,“ řekne Alena a hned rozjařeně dodá: „No, popravdě, na tebe asi o trošku víc.“ „Taky tě ráda vidím,“ přikývne Daniela a táhne ji dovnitř. Ví, že téhle ženě neublíží. Nikdy. I kdyby ji mučili, nic jí neprozradí. Nezraní ji. „Koupíš si měsíční permanentku. Vyplatí se ti, když sem budeš chodit dvakrát týdně.“ „Já… nevím,“ zaváhá Alena. „Robert, můj manžel, je tak trochu nespolehlivý…“ „Myslela jsem, že chce, abys chodila cvičit,“ namítne Daniela a má co dělat, aby se jí nezachvěl hlas. Robert! Bože, je to určitě ona! „To já taky,“ přikyvuje Alena. „Ale když došlo na lámání chleba, kroutil se jak had. Prý neví, jestli se mu podaří odejít z práce normálně a kdesi cosi. Zabrala až výhrůžka, že pokud nedorazí včas, nechám děti doma samotné. Jasně že bych to neudělala, ale když to pomohlo…“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 100 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 101

„Jak jsou staré?“ „Simonce bude šest a Šimon má dva a půl. Jenomže je po těžké operaci a… Je ti něco?“ zarazí se, když postřehne, že Daniela zbledla. „Ne, nic,“ ujišťuje ji rychle Daniela. „Já jen… jsem nějak přecitlivělá na děti. Však víš, mám synovce, a když si představím, že by byl vážně nemocný…“ „Šimon měl nádor na mozku. Přišlo se na to úplně náhodou, když spadnul ze židle a ztratil vědomí. Dělali mu rentgen a další vyšetření…“ Hlas se jí zachvěje. „Ale už je to v pořádku, překonali jsme to.“ „Muselo to být hrozné.“ „To bylo,“ přikývne Alena. „Ale není třeba myslet na věci, které byly, lepší je soustředit se na budoucnost, no ne?“ Daniela se usměje. „Mluvíš přesně jako moje máma. Ta zastává teorii, že bychom se neměli moc rýpat v minulosti, ale dívat se dopředu a hlavně si užívat každého dne.“ „Pozdravuj ji ode mě,“ zasměje se Alena. Společne vstoupí do šatny a rychle se převléknou do teplákových souprav. Alena se zachichotá jako malá holka. „Koupila jsem si novou teplákovku. Hned dvě.“ Daniela se usměje. „Je hezká.“ „Ta tvoje je hezčí. A máš úžasnou postavu,“ dodá se závistivým povzdechem. „Co povídáš?“ zamračí se Daniela. „Přes svátky jsem přibrala tři kila.“ „Já dvě,“ uculí se Alena. „Jenomže já na rozdíl od tebe jsem měla už slušný základ.“ Poplácá se po břiše. „Máš dvě děti,“ podotkne Daniela. A Roberta. Raději bych měla to co ty. I s těmi kily navíc… „Jsou ženy, co mají i pět dětí a není to na nich vidět.“ „To je adoptovaly?“ ušklíbne se Daniela. Vycházejí ze šatny. Alena si všimne, že se za nimi ohlédl nejeden chlap, a je přesvědčená, že zájem vzbuzuje Daniela. Je krásná… a štíhlá, figuru by jí mohly závidět i modelky, pomyslí 101 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 102

si trpce. Vlastní krásu si neuvědomuje… Jako by zapomněla, že má zajímavou souměrnou tvář a svýma sytě hnědýma očima s dlouhými řasami pobláznila ve škole nejednoho kluka. Možná to zavinil Robert a jeho časté kritizování. „Dáme si deset minut na rotopedu,“ vnímá Danielu, „potom si půlhodinu zacvičíme a posledních třicet minut znovu rotoped, souhlasíš?“ „Páni, už teď se mi třesou nohy,“ zaúpí Alena. Daniela se zakření. „Příště budeme cvičit déle.“ „Nestraš!“ vyděsí se naoko Alena a vyskočí na kolo.

Vycházejí ven na parkoviště, které se mezitím trochu vyprázdnilo, ale pořád je tam docela dost aut. Vypadá to, že lidi opravdu hodně cvičí, pomyslí si Alena a z kabelky vyndá mobil. „Brnknu manželovi,“ obrátí se k Daniele, ta jen přikývne. „Ahoj, lásko! Tak to mám za sebou. Děti jsou v pohodě?“ „Už jsem je uložil. Simonka ještě nespí, zato Šimon usnul, jako když ho do vody hodí.“ „Fajn. Já si ještě půjdu s Danielou na chvíli někam sednout, co ty na to?“ Daniela zalapá po dechu, Alena to naštěstí nepostřehla. „S jakou Danielou?“ Robertův hlas zní najednou nějak divně. „S tou kámoškou, co s ní chodím cvičit,“ zasměje se bezstarostně Alena. „Do deseti budu doma, oukej?“ „Když to musí být,“ zamumlá Robert a Alena s úsměvem přeruší spojení. „Podle tvého výrazu soudím, že není nadšený,“ podotkne Daniela. „Není,“ přikývne Alena. „Ale to je jeho problém.“ „Jseš si tím jistá?“ „Více než jistá. On se pořád někde toulá. Buď v práci, nebo cvičí, nebo něco má… Jsem pořád sama doma, teda s dětmi,“ opraví se. „Jednou si to může zkusit i on.“ „Tak fajn,“ přikývne Daniela, ale působí nejistě. „Nerada bych, abyste se kvůli mně hádali.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 102 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 103

„Kvůli tobě? Proboha! To je kvůli mému cvičení,“ zavrtí hlavou. „Robert vážně neví, co chce. Věčně mě do cvičení nutil, a teď najednou je z toho špatný…“ Zavěsí se do Daniely. „Kam jdeme?“ „Hned přes ulici je příjemný malý bar. A míchají tam skvělé nealko drinky.“ „Fajn.“ Za chvíli se už usazují u volného stolu. „Je tu dost narváno,“ poznamená překvapeně Alena. „Nevím, proč jsem si myslela, že v téhle době jsou už všichni doma. Asi to beru podle sebe,“ prohodí. „Neboj, všechno doženeš,“ ujišťuje ji Daniela. „Když má člověk malé děti, je normální, že sedí doma, ale nic netrvá věčně. Vyrostou a ty si pak budeš moct dělat, co budeš chtít.“ „Nepředstavitelné!“ „Cos dělala, než se ti narodily děti?“ vyzvídá Daniela. „Celý můj život se odehrával v kuchyni.“ „V kuchyni?“ Daniela vykulí oči a vypadá přitom komicky. Alena se rozesměje. „Jo, v kuchyni. Dělala jsem šéfkuchařku v Crown Plaza.“ „Nevěřím!“ „Proč ne?“ „Protože nevypadáš jako kuchařka.“ „A jak vypadám?“ „No… to nevím,“ znejistí Daniela, „ale jako kuchařka rozhodně ne…,“ zavrtí hlavou. „Spíš bych tě tipovala na nějakou umělkyni, nebo něco takového…“ „Vaření je taky umění,“ namítne Alena, Danielino zařazení ji překvapilo i potěšilo. Na umělkyni se cítí příliš obyčejná. „Asi jo,“ přikývne po chvilce zaváhání Daniela. „Právě proto neumím vařit.“ „Naučím tě to.“ „Ne ne, díky.“ „Nechceš umět vařit?“ Tentokrát je v šoku Alena. „Ale jídlo je přece hrozně důležité. Díky němu žijeme a radujeme se a… taky je důležité pro partnerský vztah.“ 103 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 104

„Máš dobré manželství?“ vyhrkne Daniela a vzápětí by si nejradši vrazila pár facek. Svou otázkou se dostala na nebezpečnou půdu… o Alenině manželství mluvit nechtěla. Na druhou stranu ale, jestli se budou scházet pravidelně, tak se tomu nevyhnou. „Asi… ano,“ odvětí tiše Alena. Daniela na ni zaraženě pohlédne. „Asi? Ty to nevíš určitě?“ „Robert je správný chlap. Vím, že miluje děti, a kdyby se cokoliv stalo, bude stát při nás a o všechno se postará. Což je fajn pocit. Ale… je ode mě… daleko.“ „Nechápu.“ Daniela ji v duchu prosí: Přestaň. Přestaň, prosím tě. Už nechci slyšet ani slovo. „On je hrozně pracovně vytížený,“ pronese už docela jiným tónem Alena, jako by se lekla, že řekla příliš. „Domů se vrací pozdě večer a já jsem věčně sama. Proto mi přišel tak vhod tvůj návrh, abychom spolu chodily cvičit. Konečně i já mám smysluplný program, nejen on. A ty? Máš někoho?“ „Už ne. On… my jsme se rozešli.“ „Proč?“ zeptá se Alena a v očích má soucit. „Kvůli jiné ženě,“ odvětí Daniela vyhýbavě. „Bože, to pro tebe muselo být strašné!“ „Taky bylo. Ale snažím se na něj zapomenout a dát se zase dohromady.“ „To je mi líto,“ podotkne Alena, a když mrkne na hodinky, vyskočí. „Páni, je půl desáté, už musím běžet.“ „Počkej, půjdu s tebou.“ Daniela kývne na číšníka a v duchu přemýšlí, jestli by chtěla žít s mužem, u kterého by si musela hlídat čas. Nechtěla, ani náhodou. Příliš si cením své svobody.

Alena se bezcílně motá po bytě. Za okny se převaluje studená mlha, v pokojích je útulno a teploučko… v jejím nitru ale ne. Pořád si dělá hlavu s Vánocemi, i když už jsou pryč a na tom, jaké byly, nic nezmění… Ještě hůř jí bylo včera večer, když si cestou k autu s Danielou o Vánocích povídaly. Ty její byly rodinné a hřejivé, a Alena měla pocit, že přestože je Daniela svobodná a bezdětná, má mnohem víc než ona… rodinu, o jejíž lásce TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 104 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 105

a oddanosti nemusí pochybovat. Ona o Robertově lásce už pochybovat začíná… a vlastně o všem. Když se brali, byla přesvědčená, že se k sobě výborně hodí, že jsou naladění na stejnou strunu a nádherně se doplňují v tom, v čem jsou rozdílní. Jenomže tehdy chodili oba do práce, scházeli se doma až večer, vyčerpaní, ale šťastní, že mají svůj azyl a jeden druhého. Teď… Stoupne si k oknu a zadívá se na krajinu za ním. Obalená jinovatkou a utopená v mléčné mlze působí jako výjev z pohádky. Až jaksi nepřirozeně, divně. Stejné byly i naše svátky. Divné. Robert byl duchem nepřítomný a podrážděný. Druhý vánoční svátek se na celé dopoledne vypařil do práce: prý něco nestihl a musí to nutně dodělat. Měla z toho zvláštní pocit… něco jí našeptávalo, že by mu neměla věřit. Vážně? říkala si. A co mám asi dělat? Sednout do auta a jet ho zkontrolovat? Blbost! Jejich manželství je přece založeno na vzájemné důvěře, na tom nehodlá nic měnit. Ale moc to nepomáhalo, uvnitř cítila něco, co jí nahánělo strach. K celkové atmosféře nepřispěla ani návštěva mámy. Moc se snažila odolat pokušení otevřít lednici a nalít si panáka, ale odrazilo se to na její náladě. Byla zachmuřená a podrážděná. Aleně už ty její řeči lezly krkem… Najednou jí svitne. Robert šel do firmy proto, aby utekl od tchyně a jejích věčných pesimistických nářků. Jak to, že mi to nedošlo hned? Zamračí se. A silvestr nebyl o nic lepší. U Dory a Lukáše mohlo být docela fajn, kdyby se Robert neopil. Co to s ním je? Nikdy přece tolik nepil. Společenskou skleničku, dvě, no na silvestra trochu víc, ale teď míchal víc druhů alkoholu a výsledek byl nechutný. Kecal blbosti, byl protivný a útočný a… zvracel! Ještě teď se stydí… Ale copak za to můžu já? vynadá si vzápětí. Robert je dospělý a měl by odhadnout, kolik snese. Pokojem se rozezní telefon, Alena rychle zvedá sluchátko. Šimon spí, nechce riskovat, že ho probodí. „Ahoj, to jsem já, Dora,“ ozve se na druhém konci známý ženský hlas. „Ahoj, zrovna jsem na tebe myslela.“ „Vážně?“ podiví se Dora. „Teda spíš na ten nevydařený silvestr…“ „Nebylo to až tak špatné,“ zamumlá nepřesvědčivě Dora. 105 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 106

Alena odmítavě zavrtí hlavou. „Já vážně nevím, co to do Roberta vjelo…“ „No však právě… Mohla bych se na chvilku stavit?“ „Teď? Ty nejsi v práci?“ „Ne. Až do Tří králů mám volno.“ Dora byla majitelka malého starožitnictví. Po hektickém prosinci, kdy měla otevřeno od rána do večera, si potřebovala trochu vydechnout. „Tak přijď, jsem doma,“ souhlasí Alena, a když zavěsí, přemýšlí, co jí asi tak Dora může chtít. No nic, za chvíli se to dozvím. Přeběhne hodnotícím pohledem byt… všude se válejí hračky a knížky, na nábytku je prach. Měla bych trochu uklidit. Vem to čert! Hračky děti do večera stejně zase rozházejí a utřít prach nestíhám. Jde do koupelny a opláchne si obličej studenou vodou ve snaze probudit se k životu. Ale voda z kohoutku není kouzelná, pořád se cítí unavení a bez chuti do života… Zimní deprese, pomyslí si, když zírá na svůj bledý obličej v zrcadle. Trpí jimi většina dnešní civilizované populace. S příchodem jarního sluníčka se to zlepší… Určitě, přikyvuje si v duchu, když si nanáší hydratační krém a rty přetáhne leskem.

Dora vejde do obýváku a rozhlédne se kolem sebe. „Dlouho jsem tu nebyla,“ poznamená. „Nic jsme tu nezměnili.“ „Ale máš to tu hezké.“ „A taky hezký binec,“ zasměje se Alena a raději nerozebírá, že ona by si představovala jejich byt jinak. Dala by přednost dřevu a proutí. „Dáš si kafe, čaj…?“ „Čaj by mi bodnul,“ přikývne Dora a kráčí Aleně v patách. „Jak to, že je tu takové ticho? Kde jsou děti?“ „Simonka je třetí den ve školce, malý spí.“ „Ve školce?“ podiví se Dora. „Proč, když jsi doma?“ „V září jde do školy, takže musí povinně absolvovat předškolní výchovu.“ „Aha…“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 106 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 107

„Doma už se nudila,“ podotkne Alena, když čte v Dořiných očích nepochopení a taky odsouzení. Naštve ji to. Sama děti nemá a mně by chtěla dávat rozumy! Pak se ale za své myšlenky zastydí. Dora nemá děti proto, že by je nechtěla, naopak, bytostně po nich touží, stejně jako její manžel, ale jaksi se jim nedaří. Alena netuší, čí je to vina, dokonce neví, jestli absolvovali vyšetření, je to téma, jemuž se s Dorou záměrně vyhýbají. Zeptala se jí na to jen jednou, před třemi lety, ale když viděla v kamarádčiných očích bolest, přestala s tím. A znovu si připomenula, jak je to na tom světě zvláštně a nespravedlivě zařízené. Lidi, co o děti příliš nestojí, jich mají někdy až moc, a těm, kteří po nich bolestně touží, zůstává prázdná náruč. Jelikož Dora příští rok oslaví čtyřicítku, zřejmě už se myšlenky na dítě vzdala. Alena má Doru ráda pro její přímočarost, upřímnost a pozitivní přístup k životu. Přestože jsou s Lukášem finančně zabezpečení – žijí v luxusním velkolepém domě s nádhernou terasou z týkového dřeva a procestovali kus světa – nikdy se nad nikým nepovyšuje. Když se přesunou zpět do obýváku, Alena se jí zeptá přímo: „Tak cos mi chtěla?“ „Já…“ Dora najednou působí rozpačitě, což u ní není obvyklé. „Nevím, jestli je to nejlepší nápad. Nejspíš mi do toho nic není…“ Alena na ni zaraženě pohlédne. „O čem to mluvíš?“ „Nezdá se ti Robert teď nějaký… divný?“ vyhrkne Dora. Alena si vzdychne. „Mrzí mě, že se u vás tak zmrskal.“ „Ty za to přece nemůžeš.“ „Ne, asi ne,“ přikývne Alena a upije z čaje. „Jak to myslíš… divný?“ „Znám vás už roky a vždycky jsem vás vnímala jako vzácně vyvážený pár. Ale poslední dobou mám pocit, že máte nějakou krizi nebo co.“ Znejistí. „Ale co je mi do toho, že?“ Alena je chvíli zticha. „Já… promiň, ale netuším, na co narážíš.“ „Ne?“ Dora se nuceně zasměje. „Tak potom… se mi, díkybohu, asi jen něco zdálo.“ „Ale co se ti zdálo?“ „Vždyť říkám, Robert je nějaký jiný. Nesoustředěný a rozháraný, prostě jako by to ani nebyl on.“ 107 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 108

„Je přepracovaný,“ pokrčí rameny Alena. „A s tím já nic nenadělám. Za to může jeho a Lukášův šéf.“ Podívá se na Doru. „Co je?“ Dora nějak pobledla. Anebo si to jen namýšlím? „Chceš mi říct, že Lukáš není vyčerpaný?“ „Od té doby, co se s šéfem dohodli, že končí každý den v půl sedmé, tak ne.“ Tentokrát zbledne Alena. Myslí na Robertovy pozdní příchody, na jeho nechuť podílet se na chodu domácnosti, na čím dál častější výmluvy, že je utahaný nebo že musí ještě něco dodělat. „Odkdy?“ zeptá se přiškrceně. „Co odkdy?“ „Odkdy mají tu dohodu?“ „Od listopadu.“ Dora vydechne. „Ty o tom nevíš, že ne?“ „Ne.“ Alena má najednou v krku knedlík. „Robert chodí domů pořád pozdě. Dokonce byl v práci i na Štěpána.“ „To je zvláštní.“ Na Doře je znát, že ji mrzí, že tuhle debatu vůbec začala. „To teda je.“ Alenu zamrazí. O co tady k čertu jde? Proč mi Robert nic neřekl? A proč se vrací domů pořád tak pozdě? A už vůbec nechápu, proč mi sakra tvrdil, že nemůžu chodit cvičit, protože nestíhá… „Nevím, co si o tom mám myslet.“ „Zkus si s ním promluvit. Pravděpodobně o nic nejde.“ „Ne?!“ vyjekne Alena frustrovaně. „A kde potom tedy je? Proč chodí domů až skoro v devět?“ rozhodí bezradně rukama a zmlkne. „Musíš si s ním promluvit. Víš, váhala jsem, jestli ti mám něco říct nebo ne, radila jsem se s Lukášem… no a dohodli jsme se, že bych měla.“ „Vždyť jsi mi nic neřekla. Teda kromě toho, že se ti Robert zdá divný.“ „Lukáš říká, že i v práci je nesoustředěný. Asi…,“ zaváhá, „bys mu neměla tak často telefonovat…“ „Cože?!“ Alena ohromením vytřeští oči. „O čem to mluvíš?“ „Lukáš tvrdil, že mu neustále voláš, denně i čtyřikrát,“ prohodí nejistě Dora. „Jsou dny, kdy mu nezavolám ani jednou,“ hlesne Alena přiTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 108 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 109

škrceně. „A normálně jen jednou, vpodvečer, abych se dozvěděla, kdy dorazí, jestli mám na něj čekat s večeří… A samozřejmě, když se něco přihodí…“ „Ale…“ Dora je bledá jako stěna, Alena zrovna tak. „No jasně,“ vyhrkne Alena a vzápětí se rozvzlyká. „Ali, nebreč,“ utěšuje ji Dora, očividně neví, co říct. „To ještě neznamená…“ „Fakt si to myslíš?“ podívá se na ni Alena přes slzy. „Nevím jak tobě, ale mně z toho vychází jediné.“ „Nesmíš dělat ukvapené závěry.“ „A co mám podle tebe jako dělat?“ „Já nevím, nikdy jsem v podobné situaci nebyla, ale asi… počkat.“ „Mami!“ Ve dveřích stojí Šimon a vykuleně na ni hledí. „Ty brečíš?“ „No… trochu,“ přikývne Alena. „Co tě bolí?“ Všechno, málem vyhrkne, a rychle se vzpamatovává. „Nic, zlatíčko. Pojď na nočník…“ „Už jsem čural,“ oznámí bez mrknutí oka Šimon a Alena se znovu rozpláče. Nevnímá, jak na ni malý i Dora vyděšeně hledí… nevnímá nic kromě své bolesti. Protože najednou tuší, proč jí bývá s Robertem někdy tak neskutečná zima.

Ne, to nemůže být pravda, přemýšlí v duchu Alena, když zavře za Dorou dveře. Čas se mezitím posunul, měla by obléct malého a jít pro Simonku do školky, je to jen o dvě ulice dál, mají to se Šimonem jako odpolední procházku, ale není schopná. Proč? Proč by to dělal? Vždyť jsme spolu šťastní… nebo ne? Sotva tu otázku v duchu vysloví, ví, že nejsou. Oni už spolu nejsou nic… a trvá to hodně dlouho. Snažila se to nevidět, nic neřešit. Proč taky? Když Robertovi občas něco vyčetla, skončilo to jeho podrážděním nebo dokonce hádkou. Teď si ale znovu vzpomene na osamělé večery, na hodiny, kdy čeká na jeho návrat domů se stydnoucí večeří v troubě a s plány na hezký večer, a na jeho 109 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 110

příchody, kdy ji sotva políbí, prohodí pár povinných vět a zavře se v pracovně… Nikdy mě ale nenapadlo, že by za tím mohla být jiná žena. Ve vteřině ji polije studený pot, srdce sevře železná pěst. Taky není! Určitě není! To by se choval jinak a… nemiloval by se se mnou. Proč ne? vysměje se jí potměšilý vnitřní hlas. Muži berou milování jinak. Jako sex. Ne jako odevzdání se srdcem a duší, vším… V očích ji zaštípají slzy. Snaží se vzpomenout si, kdy se naposled milovali… Někdy v listopadu? Anebo to bylo ještě v říjnu? Už si přesně nepamatuje. Je to moje vina, sype si popel na hlavu. Často nemám na milování chuť… bývám unavená a dávám přednost povídání, chvilkám u skleničky vína nebo u dobrého filmu… Jenomže Robert ne. Je mimo hru. Nestojí o nic z toho co já… a teď konečně vím proč. Ne, nevím, jenom tuším. A to je přece rozdíl. Skryje tvář do dlaní, jako by se chtěla schovat před celým světem… před poznáním, které jí sžírá nitro. Jenže co mám dělat? Jedna její část by to na něj nejradši vykřičela v touze dostat ze sebe všechnu tu bolest a nepochopení, pocity, jimiž je přeplněná, druhá jí přikazuje mlčet. Ta rozumnější. Ta, která si uvědomuje, co všechno by mohla ztratit. Ona a děti. Domov… Všechno. Rozvod by nic nevyřešil, jen by se přesunula na jinou úroveň bolesti a osamění. Rychle vstává, aby zahnala ty hrozné myšlenky. Bože, o čem to přemýšlím? vynadá si, když obléká Šimonka. Přece nic nevím. A asi ani vědět nechci.

Robert se zvedá ze židle. „Díky, bylo to výborné.“ „To jsem ráda, že ti chutnalo.“ Jak je možné, že s ním mluvím, jako by se nic nedělo? Jako by mi v nitru nezuřila vichřice? Pohrává si se mnou, nabádá mě: Zeptej se ho! A hned zas: Buď zticha! Cítí se jako bezmocná hadrová panenka bez vůle a síly. „Ulož, prosím tě, Šimona, já zatím uklidím kuchyň a zapnu myčku.“ „Aleno, jsem utahaný…“ „To já taky,“ nenechá ho domluvit. „Bože, to je tak trapné,“ rozhodí rukama Robert. „Co jako?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 110 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 111

„To naše věčné přetahování.“ „Taky si myslím,“ souhlasí Alena. „Proto by bylo nejjednodušší, kdybys jednou zapomněl na to své věčné ,jsem utahaný‘ a bez řečí mi taky s něčím pomohl.“ Z čeho je utahaný? Otázka v ní bolestivě pulzuje, musí se kousnout do jazyka, aby ji na něj nevyplivla. Je osm pryč, dnes přišel poměrně brzy… možná byl opravdu jen v práci. Ale možná taky ne… Aleně je jasné, že se nepřestane zmítat v pochybnostech… a i když by jí řekl pravdu, už nikdy mu nebude bezmezně věřit jako doteď. „Nemáš ani trošku pochopení pro svého milovaného manžela,“ prohodí Robert tónem, který signalizuje, že je po hádce. Znovu se proměnil v jejího Roberta, v muže, do kterého se kdysi zamilovala. „Já vím, jsem naprosto nemožná,“ přistoupí na hru Alena a stulí se mu do náruče. Podvědomě nasaje nosem, ale necítí žádnou jinou vůni, jen jeho. Úlevou si vydechne. Nebyl s ní… dneska ne. A možná nikdy… Opravdu? A s kým si to tedy vrká do telefonu? V puse má najednou hořko, odvrátí se od manžela a jde nandat nádobí do myčky. „Jak to,“ diví se Robert, „že malá spí a Šimon ne?“ „Je unavená ze školky.“ „Líbí se jí tam?“ „Moc,“ přikývne s úsměvem Alena. „Má už dvě kamarádky a pokukuje po jednom klukovi.“ „Páni, cože?“ Robert vyvalí oči. „Není na to ještě malá?“ „Proč? Já jsem se taky poprvé zamilovala ve školce. Už ani nevím, jak se ten chlapeček jmenoval, ale dobře si pamatuju, že na karnevalu měl masku Indiána a já z něj byla úplně hotová.“ „A ze mě jsi taky hotová?“ „No… občas.“ „Proč ne pořád?“ durdí se naoko Robert. Alena po něm zlehka šlehne utěrkou. „Ši-mo-nek,“ zanotuje sladce. Robert si povzdechne. „Vždyť už jdu. Pak si dáme vínko, co ty na to?“ „Myslela jsem, že ses rozhodl být abstinent.“ 111 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 112

„Silvestr mi ani nepřipomínej,“ zanaříká Robert a opouští kuchyň. Alena se za ním dívá a cítí, jak se jí zahřívá nitro. Nemá milenku. Určitě nemá! Přece chlap, co má milenku, se s manželkou takhle neškádlí… nesměje se a… Dost! Nesmím na to myslet. Nesmím, nebo se zblázním!

Daniela zavírá třídní knihu a vstává. Učebna se vyprázdnila, bude půl osmé, odučila pět hodin… a má toho dost. Těší se na horkou koupel, lehkou večeři a sklenku suchého vínka u filmu. Nic víc nepotřebuju, přesvědčuje sama sebe, když si přes ramena přehazuje svetřík a zamíří k šatně. Opravdu ne. „Danielo!“ ozve se jí za zády, překvapeně se otočí. „Filipe!“ usměje se na mladého muže, který začal docházet na kurz od Nového roku. „Copak?“ „No… chtěl jsem se zeptat, jestli byste se mnou nešla na večeři?“ „To jako teď?“ „Jo, teď,“ přikyvuje Filip. „Je půl osmé, nejvyšší čas dát si něco na zub.“ „Ale… já mám už jiné plány.“ „Škoda,“ povzdechne si zklamaně Filip. „Doufal jsem, že vás přemluvím.“ „Tak to zkuste,“ zasměje se Daniela. Mladý muž vykulí oči. „Co jako?“ „No přemluvit mě přece.“ „Mám tu auto a můžeme jet, kam budete chtít. Na suši, do italské nebo norské restaurace…“ „Auto mám a suši nesnáším,“ uzemní ho Daniela, ale její oči se usmívají. Proč vlastně ne? pomyslí si. Vždyť už ani nevím, jaké je to bavit se s mužským… teda, kromě vyučování. „A ryby?“ „Ryba by byla fajn,“ přikývne Daniela a společně zamíří k parkovišti. „Páni, já jsem šťastný muž!“ vyhrkne Filip a najednou vypadá jako malý kluk. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 112 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 113

„Proč? Že jdu s vámi na večeři?“ směje se Daniela. Filip přikývne. „Líbila ses mi,“ přejde drze na tykání, ale jí to nevadí, „od prvního okamžiku, co jsem vstoupil do třídy.“ „Tedy už dvakrát,“ směje se Daniela a nevychází z údivu. Bože, já s ním koketuju! No a? Chutná to báječně. „Dvakrát je někdy jako nekonečno. A hlavně když mi všichni tvrdili, že mě určitě odmítneš.“ „Vážně?“ „Vážně. Chlapi ve třídě se svorně shodli, že jsi neoblomná a tvrdá. Prý si se studenty nezačínáš.“ „Občas můžu udělat výjimku,“ zaculí se Daniela. „Ale musíš mi něco slíbit.“ „Všechno na světě!“ „Nikomu to nepovíš.“ „Z chlubení, že se mi podařilo vytáhnout holku na rande, jsem už dávno vyrostl,“ namítne vážně Filip. „Takže my máme rande?“ žasne Daniela a oba se rozesmějí.

Filip trval na tom, že s ní půjde až k domu. Prý ho to tak naučila máma. Děvče je třeba doprovodit až k brance. „Nejsem žádné děvče,“ namítla Daniela pobaveně, ale nakonec svolila. S Filipem jí bylo tak příjemně jako už dlouho s nikým. Možná i líp než s Robertem. Ta myšlenka ji překvapila a znejistila, ale po chvilce musela přiznat, že na tom něco bude. S Robertem hrála hru a role, kterou ztvárňovala, zastírala její skutečné Já. Byl přesvědčený, že jí jejich vztah vyhovuje, proto vůbec netušil, jak jí rozchodem ublíží. Zase ho obhajuješ! okřikla se rozzlobeně a podobné úvahy zahnala. Rozhodla se si večeři s Filipem náležitě vychutnat. Všechno bylo úžasné… restaurace, jídlo i Filipova společnost. Strávili spolu víc než dvě hodiny, hezky si povídali a smáli se, až slzeli. Ani jeden neodbočil k vážnějším nebo osobnějším tématům, jako by se tomu záměrně vyhýbali. A právě to Daniele vyhovovalo, i když popravdě v duchu přemýšlela, proč je Filip tak uzavřený. Možná si i on prožil soukromé peklo, a proto je opatrný. 113 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 114

Teď stojí mlčky před vchodem domu, kde bydlí, a rozpačitě přešlapují. „Já… tě nepozvu dál,“ vydechne najednou Daniela. „S tím jsem ani nepočítal.“ A dřív, než stačí zareagovat, skloní se k ní a políbí ji. Nohy jí zdřevění, po těle se okamžitě rozlije horko. V tu chvíli zapomene na opatrnost a vrací mu polibky se stejnou intenzitou. Pod kabáty jim zalezl mráz, tváře jim zčervenaly a od úst stoupají obláčky páry… ale ani jeden na nic z toho nedbá. Připadají si jako milionáři času a líbají se. Když se konečně na sebe podívají, oba mají v očích mlhu. „Je dobře, že mě nezveš dál,“ zašeptá Filip chraplavě, mírně se jí ukloní, ještě jednou ji zlehka políbí a zamíří k svému autu. Daniela za ním chvíli hledí, potom s jemným úsměvem na rtech vykročí k výtahu.

Alena s Danielou docvičily, teď šlapou na rotopedu. Fitness centrum je plné, vládne v něm charakteristická sportovní atmosféra s mírným nádechem předvádění se a jistého snobismu. Některá děvčata vypadají jak z katalogu, ale jejich sportovní výkony tomu neodpovídají, mladí muži zase ukazují svoje svaly a tváří se, že je jim celkem fuk, jestli je někdo obdivuje nebo ne. Aleně s Danielou je všechno ukradené, obě jsou duchem někde jinde. Daniela myslí na Filipa… a taky na to, proč je dnes Alena tak zamlklá. Po chvilce to už nevydrží. „Co je s tebou?“ vystřelí. Alena strne. Opravdu byla myšlenkami jinde. „To je na mně tak vidět?“ povzdechne si. „No… zdáš se mi nějaká posmutnělá.“ „Zásah! A to jsem si myslela, že mě za tak krátkou dobu nemůžeš znát.“ Po chvilce zamyšleně dodá: „Vlastně i tys mi v prosinci v telefonu připadala úplně jiná než při našem prvním setkání, a to jsem tě viděla jen jednou…“ „Byla jsem tehdy zoufalá,“ připomene jí Daniela. „Já vím. A já jsem teď.“ „Proč?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 114 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 115

Alena na okamžik zaváhá. „Co bys dělala, kdybys zjistila, že všechno, čemu věříš, je lež?“ Daniela vykulí oči a trochu zbledne. „Jak to myslíš?“ „Tak jak jsem řekla. Lež. Podraz. Nazvi to, jak chceš, pořád je to o tom samém.“ „Kdo ti lže?“ Proč se ptám, když to vím? Bože, nechci nic slyšet… „Já… nevím. Nic nevím, jenom mám takový neurčitý pocit.“ Je jasné, že Alena nechce zacházet do podrobností. „Týká se to manžela, že jo?“ Když Alena přikývne, Daniela jakoby proti své vůli pokračuje: „Znám to. Muž, se kterým jsem chodila skoro tři roky a věřila, že se jednou vezmeme, mě během minuty opustil. Nezapomněl mi přitom vysvětlit, že od našeho vztahu očekával něco úplně jiného než já. Já jsem snila o společné budoucnosti, kdežto on mě měl jen do postele.“ „Ale… Přece jste spolu byli tři roky!“ „Jenomže on byl ženatý!“ vyhrkne zoufale Daniela. Alena překvapeně zamrká. „Ženatý?“ opakuje přiškrceně. „Ale proč potom…?“ „Obehraná písnička. Tvrdil mi, že jeho manželství je nefunkční, manželka hrozná… a že se chce rozvést. A já kráva jsem mu to všechno celou dobu baštila…“ „Bože, to je ale hrozné.“ „Co?“ zasměje se skřípavě Daniela. „Fakt, že jsem chodila se ženáčem, nebo skutečnost, že mě po celou dobu tahal za fusekli?“ „Asi oboje,“ odvětí Alena. „Muselo to být strašné.“ „Taky bylo. Ale naštěstí se z toho pomalu ale jistě dostávám…,“ vítězoslavně se usměje, „a včera jsem měla vydařené rande.“ „A to mi říkáš až teď?“ „Cvičily jsme.“ „A?“ „Je úžasný! Sympaťák, milý a pozorný. A umí neuvěřitelně krásně líbat.“ „Na prvním rande?“ podiví se Alena. 115 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 116

„No pravda, nečekala jsem to, ale nelituju. Jen musím hodit zpátečku, protože… však víš. Rozhodla jsem se, že si dám pro příště na chlapy pozor.“ „To bys měla,“ přikývne Alena. „Lžou bez mrknutí oka. A je jim úplně jedno, že přitom po někom dupou.“ „Tvůj manžel taky?“ „Asi jo. Já… nevím nic určitého, takže se mi o tom zatím nechce mluvit…“ „Chápu,“ pokývá hlavou Daniela a zbylých deset minut už šlapou do pedálů mlčky.

Daniela se dovleče domů, pověsí tepláky a tričko na radiátor, v kuchyni si zalije bylinkový čaj a usadí se k telefonu. „No, že se taky ozveš!“ zavrčí na druhém konci Irena. „Neměla jsem čas. Včera jsem měla rande a dneska jsme byly s Alenou cvičit,“ vysvětlí jí s úsměvem Daniela. „Aby ses z ní neposrala,“ hudruje Irena. „Ty žárlíš!“ „To určitě! Akorát mám pocit, že s ní jseš mnohem víc než se mnou.“ „Proboha, Irčo, byly jsme jen dvakrát cvičit.“ „Ale básníš o ní v jednom kuse.“ „Fajn, tak už nebudu. Ale o tom včerejším randeti ti snad říct můžu, nebo ne?“ „Rande? Tys měla rande?“ „Copak jseš hluchá?“ směje se Daniela. „Jo, po čtyřech měsících,“ upřesňuje. „Vlastně po hrozitánsky dlouhé době.“ Schůzky s Robertem nebyly rande v pravém slova smyslu. Odehrávaly se u ní doma, v posteli. Když si na to vzpomene, udělá se jí až fyzicky špatně. Dnes už ví, že s ní opravdu neměl jiné plány a že byla neuvěřitelně blbá. „Cítila jsem se jako novicka.“ „Kdo to je?“ „Filip, nový žák. Má krásné modré oči a umí skvěle líbat. Měla jsem co dělat, abych se od něj odlepila.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 116 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 117

„Bereš to hopem,“ prohodí Irena a Daniela slyší, jak si zapálila a vyfoukla dým. „Myslela jsem, že budeš opatrnější.“ „Jen jsme se líbali.“ „A dál?“ „Co já vím? Uvidíme se zítra na hodině.“ „A my dvě se uvidíme kdy?“ „Můžeme zajít někam na oběd…“ „Fajn.“ Rozloučí se, a když Daniela zavěsí, jde do koupelny a napustí si vanu. Před sebou má neustále Aleniny oči… a smutek v nich. Co se u nich sakra stalo? Robert se přece se mnou rozešel a seká dobrotu. Anebo ne? Že by ho to už zase přestalo bavit? Při představě, že ji možná vyměnil za nějakou jinou, ji sevře křeč. Rychle se vzpamatuje. Nechtěla bych ho zpátky, ani kdyby byl ze zlata. Je to profesionální lhář. Zamračí se. Zdá se, že ho Alena konečně odhalila. Co udělal? Se mnou byl vždycky tak opatrný… žádné telefonáty, žádné maily, žádné schůzky mimo tenhle byt. Neměla odvahu zeptat se jí, nechtěla to slyšet. Ještě pořád se vůči ní cítí hrozně, přestože to s Robertem už dávno skončilo. Nemá cenu si cokoli nalhávat, ví, že Alena je Robertova manželka. Osud si s nimi nehezky zahrál, když je svedl dohromady… dvě ženy, z nichž každá je s Robertem nějak propojená. Alena je jeho manželka… a Daniela dlouho věřila, že jí jednou bude. Obě pro něj byly tou druhou. Fakt super! pomyslí si, když vleze do vany a schoulí se do hřejivého objetí vody. Na světě jsou miliony ženských a já se musím skamarádit zrovna s manželkou svého milence. Tedy bývalého milence, rychle se opraví. Vem to čert! Natrápila jsem se kvůli němu už víc než dost. Nejvyšší čas začít opět žít. Zamračí se při pomyšlení, že Alenu s největší pravděpodobností trápení teprve čeká. Je teprve na začátku, jen tuší, že s Robertem není něco v pořádku. No, já jí pravdu věšet na nos fakt nebudu!

Daniela se uvelebí u krbu s knihou, ale nečte, jen ji má položenou na klíně. Pozoruje oknem tanec sněhových vloček, světélkují 117 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 118

ve tmě jako bílé hvězdy, vychutnává si teplo ohně a vůni, která se usadila v koutech pokoje. Máma odpoledne upekla jablkové záviny, jen se po nich zaprášilo. Jako vždycky, když jsou o víkendu doma i Jana s Petrem a malým Patrikem. Všichni už zalehli, zmohla je podvečerní procházka a dobrá večeře… i když Daniele je jasné, že Jana s Petrem ještě nespí. Celý večer to mezi nimi jiskřilo, a když si mysleli, že je nikdo nevidí, posílali si signály slibující vášnivou noc. Závidím jim, povzdechne si. Bože, mně je třicet, jsem prý na vrcholu svého sexuálního apetitu, a přitom můj milostný život je nulový. Tedy, pokud nepočítám Filipovy polibky… Ty ale stály za to! Byly tak vzrušující a úžasné. Při líbání zapomněla na celý svět, ztratila se v nich, až ji to vyděsilo. Cítila se najednou hrozně slabá, bezbranná. Robert na líbání moc nebyl. Rád se mě dotýkal, mazlil se se mnou, ale polibky šetřil. Ani muži, s kterými chodila před ním, neuměli líbat tak jako Filip… Tělem jí projede jemné chvění. Minulý víkend kvůli němu zůstala ve městě. Byli spolu v pátek večer i v sobotu, zašli si do kina a na večeři, a pak se toulali rozsvíceným nočním městem. V sobotu si byli zahrát biliár a nakonec dlouho do noci seděli v baru. Povídali si, smáli se… líbali. Toužila s ním být i v neděli, ale střízlivý hlas v jejím nitru jí pošeptal, že by neměla být tak hrr, prostě trochu zpomalit, i když je jí s ním fantasticky. Včera večer, když mu oznámila, že jede k rodičům, se tvářil přímo zoufale. „Ty jsi ještě tady?“ zamrká překvapeně máma. V modrém pyžamu a s rozcuchanými vlasy vypadá v přítmí pokoje neskutečně mladě. „Nechce se mi do postele. Jsem plná různých dojmů… asi bych stejně neusnula.“ „To chápu,“ přikývne máma s úsměvem a přisedne si k dceři. „Pověz mi o tom mladém muži něco víc,“ vyzve ji nedočkavě. Přes den neměly čas popovídat si v soukromí, dům byl plný lidí. „No… asi jsem se do něj zabouchla.“ „Jaký je? Co dělá? A kolik mu vlastně je?“ „Je o rok mladší než já, bydlí ve vlastním dvoupokojovém bytě a pracuje v odbytu vydavatelství dětské literatury. Vlastně je šéfem odbytu, takže má hrozně moc práce a taky zodpovědnost…“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 118 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 119

„Hm, to zní zajímavě,“ pokývá máma hlavou. „Mami, to je přece jedno!“ zasměje se Daniela. „Důležité je, že je mi s ním teď fajn, ne?“ „Do žádného vztahu se nejde se slůvkem teď,“ namítne máma. „Vždycky je tu možnost, že vydrží a že se z něj vyklube něco víc.“ „Pokud není ten chlap ženatý,“ poznamená Daniela trpce. „Cože? On je taky ženatý?“ Mámě zděšením přeskočí hlas. „Ne… narážím na Roberta.“ „Že ti ještě stojí za slovo,“ nechápe máma. „Kamarádím s jeho manželkou.“ „Tohle nevíš jistě.“ „Ale vím. A trápí mě to. Teda, trápí mě, že Alena je smutná. Všimla si, že s Robertem se něco děje, a je z toho dost zoufalá.“ „Ale přece se s tebou dávno rozešel.“ „Svět je plný blbek, jako jsem byla já,“ hlesne Daniela. Máma se jemně dotkne její tváře. „Už se kvůli tomu netrap.“ „Mami, kdybys ji znala, ve vteřině si ji zamiluješ. Je… úžasná. Citlivá, vnímavá, plná života a lásky. Je přesně taková jako ty.“ Mámě dojetím zvlhnou oči. „Děkuju. Už dlouho jsem neslyšela něco tak krásného. A možná… nikdy.“ „Mami, dobře víš, že jsem vždycky byla přesvědčená, že mám tu nejúžasnější mámu na světě.“ „No, vždycky ne.“ „Tak dobře,“ uculí se Daniela. „Řekněme, že v šestnácti jsem vážně přemýšlela, jestli nejsem náhodou adoptovaná.“ „Bylo to s tebou tehdy těžké. Ale naštěstí to trvalo jen krátce, tak se to dalo zvládnout.“ „Hormonální bouře,“ pokrčí rameny Daniela a vezme si hrst oříšků z misky na stole. U mámy vždycky přibere, ale už se rozhodla, že si s tím nebude dělat hlavu. Hned zítra jde zase cvičit a najede na úsporný stravovací režim. „Jsem ráda, že se objevil ten Filip,“ přiznává máma s úsměvem. „Trápilo mě, že jsi sama. To nikomu nedělá dobře.“ „Já vím, mami. Ale stejně se pořád bojím tomu uvěřit. Co 119 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 120

když…?“ Nedokáže formulovat své obavy. Jde jen o neurčitý vnitřní pocit, kterého se neumí zbavit, i když by moc chtěla. „Holka, všichni chlapi nejsou jako Robert. A pak, u něj jsi i ty udělala chybu,“ připomene jí jemně. „Neměla sis s ním vůbec začínat. Byl ženatý – Filip není.“ „Jo, je to ve mně,“ povzdychne si Daniela. „Jenom doufám, že se toho co nejdřív zbavím.“

Alena zamává Robertovi a dcerce, nabídl se, že ji vezme cestou do práce do školky, počká, dokud auto nezmizí z jejího dohledu, a vrací se domů. Šimon ještě spí, má chvilku jen pro sebe. Udělá si kávu a přitom bezmyšlenkovitě zhltne jednu ovesnou sušenku. Se šálkem v ruce přejde k oknu, usadí se v křesle a hledí ven. Krajina je zalitá sluncem, které se tříští na miliony malých sluníček ve větvích stromů obalených jinovatkou. Nádhera. Ona ji však tentokrát nevnímá. Myslí na Roberta… a na svou nejistotu, která zaplavila její nitro a všechno ostatní vytěsnila. Leden se přehoupl do února, od rozhovoru s Dorou uběhly už týdny, ale ona je na tom stejně jako ten den. Nepohnula se z místa, paralyzovaná strachem. Co mám dělat? ptá se v duchu a upije horké kávy. Zeptat se jen tak, jakoby nic: Roberte, nemáš náhodou milenku? To přece nejde… Tahle slova by nevypustila z úst ani za nic, protože to by mohl být začátek konce. Tedy, kdyby jí pověděl pravdu. Ale ona ví, že i kdyby jí řekl cokoliv, i kdyby všechno popřel a dušoval se, že je pro něj ta jediná na světě… už by mu nevěřila. O svém problému neřekla nikomu. Ani Julii, a mámě už teprve ne… jen Daniela něco tuší, ale nevyptává se. Naštěstí. Stejně by jí neměla co říct, a popisovat chaos v hlavě, nejistotu a strach…? Protože kdyby někoho měl, co by dělala? Co by bylo správné a co ne? Rozbít rodinu? Anebo se tvářit, že o ničem neví, spolknout hořkou pilulku a jít dál? Dá se to vůbec? Asi ano, odpoví si v duchu. Jestliže dokážu žít s touhle nejistotou a podezřením, proč bych nemohla žít s vědomím, že mě podvádí? Zamrazí ji… a najednou ví úplně přesně, že by s ním žít už nemohla. Byl by konec. V očích se jí hromadí slzy. Neumím si představit život TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 120 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 121

bez Roberta. Miluju ho… patřím k němu. Bez něj bych byla neúplná… Bože, tiše vzlykne, proč? Proč tohle musím řešit? Proč jsem se ocitla v tom začarovaném kruhu, vždyť jsem Robertovi, nám… tolik věřila? Pravda je taková, že to má pořád v hlavě, a chvílemi proklíná Doru, že jí vůbec něco říkala. Měla si své podezření nechat pro sebe… Prudce vstane a jde do dětského pokoje. Je osm pryč, malý spí nějak moc dlouho, nezdá se jí to. Jindy touhle dobou je ho už plný dům. Skloní se nad synem, jemně se dotkne jeho čílka a prudce ucukne rukou. Vyděsí se, vzápětí se uklidňuje. O nic nejde, má jen zvýšenou teplotu, to přejde. Opatrně mu dá teploměr, čísla rychle stoupají nad třicet devět. V kuchyni mu připravuje čaj, když se v pracovně ozve divný zvuk… Robert si tu zapomněl mobil! Zrovna mu přišla esemeska. Vběhne do pokoje, popadne telefon a chvíli nerozhodně stojí… Robert bez něj bude jako bez ruky. Musím mu ho donést… Mimoděk zavadí o některou z kláves, displej se rozzáří a na něm zasvítí zpráva a jméno. Miška. Miška? Srdce se jí prudce rozbuší a dýchá zrychleně jako malý Šimon. Neví, co má dělat, vždycky respektovala vzájemné soukromí, ona i Robert… ale zvědavost zvítězí, zprávu otevře. V okamžiku, kdy se jí před očima zjeví text, ví, že to neměla dělat. Už není cesty zpátky. Kocourku, nezapomeň, v šest u mě. Už teď jsem rozpálená touhou po tobě. Alena se sesune na židli a tupě zírá do prázdna. Tak a máš po nejistotě, ozve se v ní škodolibý hlásek. Je ti líp?

„Mami, mohla bys mi asi na dvě hodinky pohlídat malého?“ „Holka, ale já se nějak necítím dobře,“ zanaříká máma. Alena v duchu počítá do deseti. „To tvrdíš vždycky, když od tebe něco potřebuju. A možná sis všimla, že už je to čím dál míň často.“ „Ale já se opravdu necítím dobře,“ zopakuje máma. „Kdybys přestala chlastat, bylo by ti líp, věř mi.“ „Jak to se mnou mluvíš?“ zalapá máma po dechu, ale její tón už vůbec nezní bolestínsky. 121 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 122

„Mami, myslím, že je načase přestat zavírat oči před realitou.“ Vážně? Tak jako u Roberta? Ale když je otevřu a přijmu pravdu, bude to lepší? Bude někomu líp? „S tím svým pitím musíš co nejdřív něco udělat, nebo se zabiješ.“ „Komu na tom záleží?“ „Mně!“ křikne Alena, vzápětí se snaží uklidnit. „Mami, potřebuju pohlídat Šimona. Má teplotu, nemůžu ho vzít s sebou a nutně potřebuju do města.“ „No dobře, tak já přijdu. A co je mu?“ „Nevím,“ povzdychne si Alena. „Ráno se vzbudil s horečkou. Počkám, co se z toho vyklube, a pokud mu teplota do zítřka neklesne, budu s ním muset k doktorce.“ „To bys měla už dnes. Je vážně nemocný a…“ „Mami, Šimon není vážně nemocný. Je v pořádku, operace přece dopadla dobře.“ „Tak proč má horečku?“ „Asi se nastydnul nebo Simonka přinesla ze školky nějaký virus…“ Lékaři je upozorňovali, že malý může mít nižší imunitu vůči infekcím a virům, aspoň rok určitě. Vypadá to, že měli pravdu. Malá je v pohodě, Šimon ne. „A co potřebuješ ve městě?“ „Mami, tak přijdeš, nebo ne?“ „Už jsem řekla, že jo. Do hodiny jsem u tebe.“ „Fajn,“ vydechne úlevou Alena a zavěsí. Vejde do dětského pokoje. Malý spí, lék proti teplotě rychle zabral, čílko má zpocené. Sedne si na okraj postele a vezme jeho ručku do dlaní. V hlavě se jí promítají obrázky z jejich pobytu v nemocnici… infuze v jeho paži, bledý obličejík, drobné tělíčko ztrácející se na nemocničním lůžku. Tolik se o něj bála! Báli. Robert stál při ní a moc jí pomohl, byli na trápení dva. Nějak si to rozdělili, a tak se dal ten strach unést. Právě o tom má být manželství, nebo ne? O tom, že víš, že máš u sebe někoho blízkého, kdo tě podrží, když jde do tuhého. Robert to zvládl na jedničku, i ty měsíce po operaci. Chodil domů brzy, věnoval se malému, povídal si s ním a donekonečna poslouchal o mých obavách a úzkostech, utěšoval mě a podporoval. Byli TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 122 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 123

jsme si tak blízcí, vzdychne smutně nad ztraceným časem. Kdy začal unikat? Ví to přesně. Těsně před Vánocemi. A teď už ví proč. Má v tom prsty nějaká Miška. Bože, co je to za ženskou? Anebo neví, že Robert má manželku a děti? Ale ví, ujišťuje sama sebe, akorát na to kašle. Po světě chodí plno bezohledných ženských, pro které manželství druhých nic neznamená. Bez mrknutí oka ho rozbijí. Tiše vzlykne. Já to ale nedovolím! ozve se v ní nečekaně a rozhodně, samotnou ji to zaskočí. Opravdu? Opravdu to chci? Chci vůbec ještě s Robertem být? A budu mu moct znovu věřit? Nevím, povzdechne si, ale aspoň se o to pokusím. Čas ukáže, jestli to zvládnu. Vtom se zarazí. Ale co když mi Robert oznámí, že se chce rozvést? Že ta druhá pro něj znamená víc než já… než děti? Polije ji studený pot. K čertu, kde je ta máma?

Prochází Robertovým pracovištěm a cítí udivené pohledy jeho kolegů. Jak by taky ne? Nebyla za ním v práci už celou věčnost, vlastně si ani nepamatuje, kdy naposled. Letos nebyla ani na firemním večírku, takže od jejich posledního setkání uběhla už opravdu hodně dlouhá doba. „Zdravím!“ usměje se na ně, ale stojí ji to nesmírně mnoho vnitřní síly, a sáhne na kliku Robertovy pracovny. „Fajn, zlato.“ Robert s někým telefonuje, sedí v křesle otočený zády ke dveřím, nepostřehl, že vešla. „V šest. Těším se na tvoje nové sexy prádélko…“ Aleně se udělá mdlo. Na tohle nebyla připravená. Je to pokořující a… hrozné! Sexy prádélko! Proboha, copak se zbláznil? Vždyť mu bude čtyřicet… má dvě děti… a mě. „Vážně?“ Její hlas zaskřípe. Robert se v křesle prudce otočí a zbledne jako stěna. „Já… ti to hned vysvětlím!“ vyhrkne jako studentík, kterého načapali kouřit na záchodech. Ne jako muž, který zná cenu rodiny a slovo zodpovědnost. „Ještě jsi neukončil hovor s Miškou,“ připomene mu sladce Alena a sama nechápe, kde se to v ní bere. Nejraději by ho po123 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 124

padla pod krkem a mlátila jím o zeď. Vytřásla z něj tu jeho nevěrnou duši… a způsobila mu bolest, stejně jako on jí. „Aha… ano…“ Robert je v absolutním šoku, jeho pohyby připomínají paňácu, kterého někdo tahá za šňůrky. Beze slova zavěsí sluchátko a vyhrkne: „O nic nejde. Jenom… jsi to špatně pochopila.“ „Roberte, nedělej ze mě blbku! Slyšela jsem dobře.“ Klesne na židli, najednou je příšerně vyčerpaná a bezradná. „Zapomněl sis doma mobil. Tak jsem ti ho přinesla… i se zprávou od ní,“ dodá rozechvěle. Už si dál nedokáže hrát na silnou a rozzlobenou. „Tys četla moji esemesku?“ „Jo. A jestli mi to chceš vyčítat, tak laskavě brzdi. Z nás dvou jsi to ty, kdo zničil naše manželství.“ „Já… jsem nic nezničil!“ vyhrkne pobledlý Robert. „Mám tě rád a…“ „A co pro tebe znamená ona?“ „Nic,“ odvětí Robert rychle. „Vůbec nic.“ „Tak proč se s ní scházíš? A… podvádíš mě?“ Hlas jí komicky přeskočí. „Já… o nic nejde. Opravdu,“ naléhavě ji vezme za ruku. „Musíš mi věřit. Znám ji jen krátce, byl jsem s ní jen dvakrát…“ „Nevím proč, ale nevěřím ti,“ vydechne Alena. „Vlastně vím,“ opraví se a v hlase se jí opět mihne tvrdost. „Dora mi před časem přišla říct, že jsi v práci nesoustředěný a že bych ti neměla tak často volat. Zaskočilo mě to… hlavně když mi sdělila, že mě oslovuješ zlatíčko a kočičko a co já vím jak ještě.“ „Já… okamžitě to skončím!“ dušuje se Robert. „Fajn,“ přikývne Alena. „Čekám.“ „Čekáš na co?“ „Že zvedneš ten podělaný telefon a uděláš to.“ „Teď?“ „Bože, tobě na ní fakticky záleží,“ vyhrkne Alena a bojuje se slzami. Nesmím se rozbrečet! Před ním už ne. Postavil mezi ně obrovskou zeď založenou na lžích a nevěře… přestal být pro ni nejbližším člověkem, jemuž slepě důvěřovala a spoléhala na něj. „Na tobě víc,“ ujistí ji rychle a vytáčí číslo. „Michaelo? Já… TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 124 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 125

dnes nepřijdu. A vlastně už nepřijdu nikdy. Měj se!“ Položí sluchátko. „Vidíš, nebylo to složité.“ „Ne, pro tebe asi ne,“ odvětí Alena a její hlas zní divně. „Tobě vůbec nezáleží na tom, jak se teď cítí, že?“ „Proč by mělo? Ona… není moje manželka, není nic,“ rozhodí nervózně rukama. „Jenomže tobě nezáleží ani na mně.“ „Záleží! A miluju tě!“ „Tak proč mě tedy podvádíš?“

„To je překvapení!“ zvolá potěšeně Dora, když Alena vstoupí do jejího obchodu, vzápětí si všimne kamarádčiných uplakaných očí a splaskne jako bublina. Nejistě se zeptá: „Co se ti stalo?“ „Já vůbec nevím, co mám dělat,“ vzlykne Alena a sedne si do malého křesílka. Přestože se cítí mizerně, vnímá atmosféru starožitnictví, jeho zvláštní vůni, které doteď neporozuměla a pokaždé ji udiví. Možná voní starodávnými časy a taky sebedůvěrou, která čiší z každého Dořina pohybu. Vlasy má sepnuté velkou ozdobnou sponou, na sobě obyčejné džíny a bílou halenku, ale vypadá neuvěřitelně přitažlivě a hlavně sebejistě. Najednou jí závidí. Ona taky měla své království, prostor, v němž se pohybovala s majestátním umem, kde byla někdo… nejen máma a manželka. Podváděná manželka… „Hned mi to všechno povíš,“ řekne uklidňujícím hlasem Dora, „jen co ti udělám bylinkový čaj.“ Alena se pousměje. Dora je odjakživa přesvědčená, že bylinky mají zázračnou moc, a vypadá to, že navzdory osobním prohrám tomu věří dodnes. Přece kdyby tomu tak bylo, kdyby opravdu měly v sobě kouzelnou sílu, bleskne jí hlavou, už dávno by byla těhotná. Ale… jsou děti skutečně zárukou štěstí? Nemusí dlouze přemýšlet, odpověď je nasnadě: nejsou. Jistě, neuměla by si život bez Simonky a Šimona představit, ale na druhé straně… kdyby nebyly, nebyl by ani Robert a její život by vypadal úplně jinak. A hlavně, kdyby nebylo dětí, dnes by přesně věděla, co musí udělat… Přítomnost dvou malých srdíček jí v tom ale brání. 125 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 126

Žádné dítě by nemělo vyrůstat bez táty, o tom je skálopevně přesvědčená. Robert je doma sice málo a s dětmi tráví jen zlomek času, ale ony ho milují. Pokaždé, když se vrátí z práce a ony jsou ještě vzhůru, vyskočí z postýlek celé rozzářené a natěšené… „Jsem tu,“ vchází ze zadní místnosti Dora s hrnkem voňavého čaje, „a poslouchám tě.“ „Robert má milenku.“ „Víš to jistě?“ „Doro, když chlap dostane esemesku ve znění: Těším se na večer. Už teď jsem celá rozpálená… tak není o čem pochybovat. A pak,“ dodá mrtvě, „právě jsem byla u něj v práci. A zrovna když jsem vešla k němu do kanclu, tak s ní telefonoval…“ „Určitě pro něj ale neznamená víc než ty,“ namítne rychle Dora. „Možná. Ale… já nevím, jestli s ním chci ještě být. Podváděl mě a všechno tím zničil. Věřila jsem mu, nám jsem věřila… teď je všechno v háji.“ „Vím, jak se cítíš,“ přisedne si k ní Dora a obejme ji kolem ramen, „ale nedělej unáhlené závěry.“ „Neumíš si to představit,“ zamumlá Alena a znovu se jí po tváři rozkutálejí slzy. „Je to jako kopanec do břicha… hrozně to bolí. A pokořuje. Jsem ta druhá. A proč?“ vyhrkne zoufale. „V čem je nějaká jiná lepší než já?“ „O to vůbec nejde,“ namítne Dora. „Jen… někteří chlapi už jsou holt takoví.“ „Jací?“ opáčí uplakaně Alena. „Potřebujou mít milenku. Aby si nejspíš dokázali, jak jsou úžasní a žádoucí…“ „Proboha, vždyť je to dospělý mužský! Má rodinu a… měl by mít i zodpovědnost.“ „Má ji,“ řekne tiše, ale rozhodně Dora. „Pokud vím, vždycky když jde do tuhého, stojí při tobě… Máš v něm oporu a dobře to víš.“ „Jo,“ hlesne Alena. „Jenže teď je všechno jinak. Cítím se hrozně. Jako… neumím to ani popsat, vím jen, že je mi příšerně a nejradši bych od něj odešla.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 126 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 127

Dora zaraženě zamrká. „Kam bys šla?“ Ta otázka vrátí Alenu do reality a udělá se jí ještě hůř. Vážně, kam by šla? K mámě? To těžko… A na nějaký byt, třeba i malý, prostě nemá. „Kdybych neměla děti, všechno by bylo jednodušší.“ „Jenomže je máš. A musíš myslet především na ně.“ „Vážně? A proč na ně nemyslí on? To jako mám všechno spolknout a odpustit mu? Obrátit list a tvářit se, že na tom předešlém nic nebylo… a jít dál?“ „Nebyla bys první ani poslední. Muži občas uklouznou, ale když se žena přes to dokáže přenést, časem se na vše zapomene a manželství funguje dál.“ „Nikdy na to nezapomenu!“ rozohní se Alena. „Vím, že už to budu mít navždycky v sobě. Spolu s pochybnostmi, jestli se to nezopakuje…“ „Chápu,“ přikývne Dora a v očích se jí usadí smutek. „Cítila bych se stejně, ale… asi bych nezničila všechno, co mezi mnou a Lukášem je.“ „Kdyby tě podvedl, udělal by to za tebe.“ „Jsi rozrušená. A naštvaná. Musíš si všechno nechat v klidu projít hlavou. Uvidíš, že za nějakou dobu se na to budeš dívat jinak.“ „Kéž bys měla pravdu,“ zašeptá Alena a najednou vypadá jako malá holka. Nejistá. Ztracená. „Mám,“ usměje se Dora. „A teď už se konečně napij toho čaje.“

Alena sedí na Šimonkově posteli, drží jeho drobnou ručičku ve své a pozoruje, jak spí. Teplota mu večer sice zase stoupla, ale ne tolik, a tak předpokládá, že léky zabraly a z nejhoršího je venku. Vnímá křehkost synkova tělíčka, krásu tvářičky, v níž se zrcadlí nevinnost a víra v dobro, a ví, že mu to nemůže vzít. Budou mu teprve tři, ale je nesmírně vnímavý a citlivý. Kdyby se rozhodla odejít od Roberta, ublížilo by mu to. Pocit bezpečí a víru by nahradily nejistota a smutek. Malé děti milují svou jis127 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 128

totu, jsou na ní závislé. Nepotřebují velkolepé programy ani drahé dárky… chtějí svou jistotu. Domov, který tvoří máma s tátou. Povzdechne si, má pocit, že v podobných úvahách se točí už moc dlouho, a přejde do dceřina pokojíku. Spí v úplně jiné poloze než Šimon, na bříšku, obličej má vtlačený do polštáře s modrými motýlky. Plavé vlásky se jí jemně vlní okolo tváře, dýchá klidně a pravidelně, jistá si svým světem stejně jako Šimon. Náš rozchod by vnímala ještě hůř než bráška… je větší a už teď má ženskou duši. A tátu nadevše miluje… Bože, co mám dělat? Tiše si povzdechne a jde do kuchyně. Musí tu uklidit, dát nádobí do myčky, doteď na to neměla čas, věnovala se Šimonovi a koupala Simonku, ale myšlenkami je někde jinde. Co?! Ví, že jí nikdo neporadí, a taky ví, že by stejně žádnou radu nepřijala. Je to její život… jejich život. Její a Robertův. Taky dětí, za které nesou odpovědnost, a ještě dlouhá léta budou. Nikoho jiného se to netýká. Kamarádky s ní můžou soucítit, vyslechnout ji, ale tíha rozhodnutí stejně leží na jejích bedrech. Rozhlédne se kolem sebe. Vnímá prostor, který vytvářela s láskou a s jemnocitem, prostor, v němž se cítí skutečně doma. Ve všech pokojích jsou na podlaze tmavé parkety, na nich leží barevné koberce, už od pohledu měkoučké, na oknech visí závěsy ladící s pastelově žlutými stěnami. Pokoje jsou prostorné, slunečné a vzdušné, zařízené v jednotném stylu, dominuje v nich kov a sklo, protože Robert to tak chtěl, ale Alena je zjemnila textiliemi. Každá místnost je originální, ale nejúžasnější je kuchyně, kde teď Alena zrovna stojí. Tohle je můj domov. Miluji to tu… Kdybych měla žít někde jinde, cítila bych se vykořeněná a nejistá. Jenomže domov vytváří i Robert. Je jeho silnou součástí, spolutvůrcem. V očích se jí zalesknou slzy. Proč to všechno pokazil? Proč? Vždyť nám nic nechybí. Máme dvě úžasné děti, tenhle dům, dostatek peněz, které nám zaručují svobodu a pohodlný život… a jeden druhého. Asi jsem pro něj přestala být přitažlivá… Zabolí to. Ví, že o sebe nedbá tak, jako když byla svobodná a zaměstnaná, a uvědomuje si, že Robertovi to vadí. Několikrát jí to i naznačil… Ale vždyť tohle je jen povrch. Pozlátko. Uvnitř jsem to pořád já. Srdce i mysl mám stejné, jako když si mě bral. Anebo pro něj už to není důleTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 128 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 129

žité? Začal dávat přednost vnější kráse? Přejde do koupelny k velkému oválnému zrcadlu a podívá se na ženu v něm. Oči má oteklé od pláče, na tváři rudé skvrny. Vlasy se jí ve světle lampičky měděně lesknou, hezky vykrojené rty má sytě růžové, jako by si je přetřela rtěnkou. Vždycky je měla takové. Jsem to já… pořád jsem to já. I když jsem trochu přibrala, i když nejsem namalovaná a upravená. Copak to nevidí? Tiše vzlykne a nechce myslet na to, co Robert udělá, až zestárne. Až bude mít pod očima vrásky, povadlou pleť a ve vlasech šediny. Odejde? Bože, budu žít v trvalé nejistotě. Při tom pomyšlení se jí stáhne hrdlo… tuší, že to tak bude. Dokážu to? Chci to? Před chvílí byla téměř rozhodnutá – kvůli dětem, teď se její uvažování vydalo jinou cestou. Uvědomila si, že u Roberta nebude mít nikdy záruku, jistotu… nic, jen srdce plné obav. Ale neplatí tohle o všech manželských párech? Není manželství vždycky risk, že ztratíš všechno, cos do něj vložila… že na jeho konci, který může nastat kdykoliv, zůstaneš se zlomeným srdcem i sebedůvěrou? Ne, určitě ne. Přece znám i šťastné páry… Julii s Lacem, Doru s Lukášem. Jasně, občas i u nich zahřmí, ale po bouřce se znovu vyjasní… U nás už vyjasnění nepřichází v úvahu. Na našem soukromém nebi bude vždycky viset mrak… má nejistota. „Ahoj, lásko!“ Při zvuku Robertova hlasu strne, nevšimla si, že přišel. Lásko? Něco se v ní prudce vzpříčí, ale uvědomí si, že to musí nechat být. Pokud… to s ním chce ještě zkusit. Chci to? „Ahoj. Jdeš nějak pozdě,“ poznamená spíš ze zvyku, vzápětí se kousne do jazyka. Tohle by sis mohla odpustit. Možná zrovna to mu leze na nervy… mé výčitky. Dává přednost usměvavé milence s otevřenou náručí a v sexy prádélku… Polkne. Takhle se nikam nedostanu. Nemůžu to dělat… nemůžu na to myslet. „Já vím, musel jsem něco rychle dodělat, protože… na zítřek jsem si vzal dovolenou,“ dodá rozjařeně. „Proč?“ vydechne překvapeně. „Myslím, že je čas udělat si den pro sebe. Jen my dva…“ „Ale…“ „Víš, uvědomil jsem si, že žiješ ve stereotypu, který ti ubližuje. 129 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 130

Než se narodily děti, byla jsi zvyklá žít úplně jinak… Prostě jsem pochopil, že si potřebuješ odpočinout od věčných povinností kolem dětí a domácnosti. Objednal jsem hotel v Trenčianských Teplicích. Užijeme si termální koupele, saunový svět, večer si zajdeme na super jídlo, vyspíme se…“ „Ale…“ Já s tebou nikam nepojedu! Nemůžu s tebou spát v jedné posteli! Celá se otřese. „Já vím, Šimon ještě není úplně oukej, ale už jsem volal tvé matce a vyřídil to s ní. Přijde brzy ráno a my vypadneme.“ Všimne si, že Alena mlčí, a zarazí se. „Ty nemáš radost?“ „Mám,“ přikývne, protože ví, že přesně tohle od ní očekává. Ví, že je to od něj hezké, a jindy by skákala nadšením, jenomže… to bylo předtím, než zjistila, že má milenku. „Budeš večeřet?“ „Jasně. Co máme?“ zeptá se cestou do kuchyně. Tak takhle si to tedy představuje. Budeme předstírat, že se vůbec nic nestalo… Náhle si uvědomí, že Robertův postoj je možná správný. Kdyby se v tom neustále rýpali a všechno donekonečna rozebírali, jen by je to od sebe vzdalovalo. Ještě víc rozdělilo. „Masové kuličky s koprovou omáčkou,“ odvětí mechanicky a ohřívá manželovi jídlo. Jen co Daniela domluví s Alenou, zavolá Filipovi. „Dnes večer jsem nečekaně volná,“ oznámí mu s úsměvem. „A já zase šťastný jako blecha!“ vyhrkne nadšeně Filip. Danielu to potěší. „Kam vyrazíme?“ Daniela koukne z okna a i přes skla cítí večerní chlad. Má za sebou vyčerpávající den, nikam ven se jí nechce, i když je teprve osm. „Možná,“ nadhodí opatrně, „bys mohl zajít ke mně.“ Sotva to vysloví, lekne se. Opravdu to chci? Znamenalo by to, že… No a? Jsme přece dospělí. Scházíme se už déle než měsíc, vždycky v nějakém baru nebo jdeme do kina či si zahrát biliár jako nějací puberťáci, co nemají vlastní byt… a přitom je jasné jak facka, že oba po sobě přímo prahneme. Uculí se při vzpomínce na Filipovy doteky před vchodem. Jeho dlaně hřejí, probouzejí v ní čím dál silnější touhu, a rty mají od polibků oba celé nateklé. „Možná, nebo určitě?“ zeptá se laškovně Filip. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 130 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 131

„Určitě,“ přikývne Daniela. Když položí sluchátko, rozhlédne se po bytě a rychle začne sklízet ze sedačky poházené kousky oblečení a časopisy. Žít sama má spoustu výhod, člověk je svobodný, může si dělat, co chce a kdy chce, a třeba má doma i binec, ale… přináší to i samotu a smutek. Po Robertově odchodu byla v těch pocitech naložená od rána do večera, lámat se to začalo až po Vánocích. Ale teď, co potkala Filipa, Robert z jejího nitra zmizel… a pokud na něj občas myslí, tak jen v souvislosti s Alenou. Trápí ji, jak je poslední dobou zamlklá a ponořená do sebe. Sice o noci v Trenčianských Teplicích mluvila nadšeně, ale Daniela cítila, že je za tím něco jiného, co ovšem Alena nevyslovila. Musela se hodně přemáhat, aby se jí nezeptala přímo. Z toho, jak se chovala předtím, usoudila, že Robertovi přišla na nevěru, ale netuší, kolik toho ví. Jedno je však jisté: ona je mimo hru. Spokojeně se usměje, jde do kuchyně, otevírá lednici… a zase ji zavře. Je prázdná. Letět do obchodu ale fakt nemíní. Radši si dá voňavou koupel a přichystá se na Filipa. Podívá se na hodiny… Kruci, měla bych sebou hodit, nebo mě zastihne neupravenou a po celém dni zvadlou jako kytku, co nikdo nezalil… Hm, hezké přirovnání, uchichtne se, když si napouští do vany vodu. Já naštěstí nevadnu… Filip mi dal v podobě polibků vláhy až až. A taky sebedůvěru… a přitom ani netušil, jak moc to potřebuju.

Leží na rozházených postelích obrácení obličeji k sobě, drží se za ruce a tiše si povídají. Jejich milování bylo úžasné… vášnivé a důvěrné, bez rozpaků a obvyklé nejistoty na začátku milostného vztahu… teď si lebedí, vychutnávají si pocit, že ani jeden nemusí nikam spěchat, před nimi je celá noc. „Proč jsi vlastně sám?“ zeptá se nečekaně Daniela. „Nejsem sám, mám přece tebe,“ usměje se Filip. „Víš, jak to myslím…“ „Nepotkal jsem nikoho, o koho bych opravdu stál.“ „Vážně?“ podiví se Daniela. „Tys jěště neměl vážnější a trvalejší vztah?“ 131 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 132

„Měl. Na gymplu. Pak už ne.“ „Nedělej si srandu!“ „Nevěříš? Ale měla bys. Chodil jsem dva roky s jednou holkou z vyššího ročníku, ale po matuře odešla na vejšku do jiného města a bylo po lásce. No a od té doby…“ „Měls ji rád?“ „Byla moje první a byl jsem přesvědčený, že ji miluju. Teď už vím, že láska chutná jinak.“ „Jak to?“ vyzvídá Daniela. „Tebe miluju.“ „Mě?“ Srdce se jí roztančí zvláštním tancem. Filip se k ní těsně přisune a objeme ji. „Ano, tebe. Od první chvíle, co jsem tě uviděl. A teď… ještě víc.“ Odtáhne se od ní a zadívá se jí do očí. „A ty? Proč jsi byla sama?“ „Muž, se kterým jsem chodila skoro tři roky, byl ženatý. Tvrdil mi, že se rozvádějí, a já mu věřila. Samozřejmě lhal.“ „Tak to je teda zkušenost!“ „Za všechny prachy.“ „Chybí ti?“ „Chyběl mi…, ale už dávno ne.“ „To jsem rád, jinak bych mu musel dát do zubů.“ „Jsi žárlivý?“ „Ne,“ zasměje se Filip, „jen mě naštval.“ „To mě taky,“ přikývne Daniela a mrkne na hodinky. „Jejda, to už je jedenáct? Na objednávku pizzy je už nejspíš pozdě, co?“ „Máš hlad?“ „Nestihla jsem se navečeřet,“ pokrčí rameny Daniela. „A lednice je vymetená.“ „Tak objednám pizzu,“ vyskočí Filip z postele a hrne se k telefonu. Daniela se na něj dívá a něžně se usmívá. Ví, že odteď bude všechno jinak… už nikdy nebude cítit smutek a samotu. Pokud zůstane s Filipem, tak ne.

TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 132 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 133

K

A P I T O L A

5

„Páni, dneska je nádherně!“ zatrylkuje Julie, když se usazuje do ratanového křesla. Alena s ní může jedině souhlasit. Májové nebe je kýčovitě modré, bez jediného mráčku, stromy jsou zelené a neuvěřitelně svěží, květinový záhon okolo terasy hýří barvami. Kvetou v něm azalky, malé keříčky jsou doslova obsypané drobnými růžovými a červenými kvítky, skalce vévodí žlutá, růžová a fialová, rozkvetly různé druhy skalniček, které se jí rok od roku rozrůstají a brzy vytvoří nádherně barevný koberec, zahradní chrpy okouzlují šmolkově modrou. „Dej si přece pauzu,“ nadhodí Julie. Alena vstává, ruce od hlíny si utře do džín a usměje se. „Máš pravdu, jdu udělat kafe.“ Oči jí září spokojeností, tvář má opálenou jako od moře. V zahradě tráví většinu dní, práce s květinami ji baví a uspokojuje. Za chvíli přichází s podnosem, na kterém jsou dvě kávy, džus, minerálka a celozrnné sušenky. „Tohle roční období prostě miluju,“ prohlásí, když si sedne a pohledem zkontroluje Šimonka s Karolínkou. Hrají si na pískovišti, nic jim nechybí. „Kdyby bylo na mně, tak by květen mohl trvat klidně celý rok. Koukni na tu oblohu. Ani se nechce věřit, že může být tak modrá. V létě už bude opar a příliš vedro. Vyhovují mi teploty kolem dvaadvacítky, to jsem ve svém živlu.“ „To vidím,“ ušklíbne se Julie. „Nechceš na té své zahrádce i spát?“ „No… pouvažuju o tom,“ prohodí naoko zamyšleně Alena, obě se rozesmějí. Vzápětí Julie zvážní a zadívá se na kamarádku. „Opravdu je všechno v pořádku?“ Možná si to neuvědomuje, ale ptá se jí nej133 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 134

míň jednou týdně. Když jí Alena řekla o Robertově nevěře, nemohla tomu uvěřit. Alenino rozhodnutí zachovat rodinu příliš nepodporovala. Kdyby se to stalo jí, odešla by. Alena se na rozdíl od Julie postavila k té situaci čelem, což nebylo jednoduché. „Opravdu,“ ujistí ji Alena. „Rozhodla jsem se a o svém rozhodnutí jsem za celé ty měsíce ani jednou nezapochybovala. Dobře víš, že nejde jen o mě, ale o nás všechny. Rozvod by nic nevyřešil, všichni bychom tím jen ztratili.“ „A Robert seká dobrotu,“ poznamená Julie. „Přesně,“ přikývne Alena, umínila si, že nebude zacházet do podrobností. Nemíní se přiznávat, že jsou chvíle, kdy o svém rozhodnutí před třemi měsíci naopak dost pochybuje, a že má občas pocit, jako by zradila sama sebe. Všechny zásady, jimž věřila… Byla přesvědčená, že nevěra se neodpouští a manželství poznamenané lží a zradou nemá cenu. Robert ji ale dennodenně přesvědčuje o opaku. Je vůči ní milý a pozorný jako v dobách jejich seznámení, věnuje se dětem… Napije se kávy. „Už jste pokročili s plány na dovolenou?“ Julie se zamračí. „Víš, jaký je Laco. Jen začnu něco plánovat, znervózní a zaleze vedle do pokoje.“ „Tak si tam pro něj dojdi,“ zasměje se Alena. Julie zavrtí hlavou. „Je prostě na zabití. Nechápe, že jsem jiná než on, že potřebuju vědět kdy a kam pojedeme… Dělá to tak každý rok,“ povzdechne si. „Neboj, dopadne to dobře, jako nakonec vždycky.“ „To doufám. Navrhovala jsem Turecko, ale ještě se neuráčil vyjádřit.“ „Nech to být, je teprve květen.“ „No právě, za měsíc je konec školního roku…“ „Nemáš školačku,“ připomene jí klidně Alena, v duchu tak trochu souhlasí s Lacem. Nač si dělat vrásky? Teď se dá jet na dovolenou ze dne na den, a dokonce výhodněji. Stačí najít dobrý last minute zájezd a je to. Tuší, v čem je problém. Julie se potřebuje na něco těšit, a Laco to za ta léta ještě nepochopil. „Neuvěřitelné, že Simonka jde už v září do školy, co?“ „Tvoje malá příští rok.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 134 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 135

„Příšerné. Budu se s ní muset učit a chodit na rodičáky…,“ ušklíbne se. „Svým způsobem jsou rodiče neustále školou povinní.“ „Vlastně máš pravdu,“ zasměje se Alena, dopije poslední hlt kávy a svižně vyskočí. „Kam jdeš?“ „Musím okopat růže a pak zaběhnout do zahradnictví pro sprej proti mšicím. Koukni na ty listy, jsou jimi úplně obsypané,“ podotkne. „Hm, vidím,“ prohodí bez zájmu Julie a dál sedí. Už si zvykla, že v tomhle období není s Alenou kloudná řeč, je svou zahradou přímo posedlá. Pohledem zalétne přes plot na jejich zelený, čerstvě posekaný trávník. Je nádherný a vzorně udržovaný. Lacovou zásluhou. Ale kromě tújí a jehličnanů jejich pozemek nic nezdobí. „Poslyš, co bych měla vysadit u nás?“ Alena na ni překvapeně vzhlédne. „Ty bys chtěla květiny?“ zeptá se pro jistotu. „No, na rozdíl od vaší zahrady to u nás vypadá tak nějak smutně, nemyslíš?“ „Co já vím,“ zamyslí se Alena. „Předpokládám, že chceš něco bezbolestného… něco, o co by ses nemusela moc starat.“ „Trefa!“ „No, vzpomněla sis dost pozdě,“ mračí se Alena. „Nejlépe je sázet brzy na jaře nebo na podzim.“ „Neblázni, určitě existují nějaké kytky, které můžu vysadit i teď…“ „Tak pojď do zahradnictví se mnou a něco vymyslíme,“ uzavře debatu Alena a Julie nadšeně souhlasí.

„Záříš jako sluníčko,“ prohodí Alena, když s Danielou usilovně šlapou na závěr cvičení do pedálů. Na jejich úterky a čtvrtky si už zvykla tak, že kdyby teď přestala chodit cvičit, chybělo by jí to. A taky si moc oblíbila Danielu. Zjistila, že je plná protikladů a hlavně že u ní platí přísloví: Nesuď podle zevnějšku. Daniela je úplně jiná, než by se očekávalo… přestože je vždycky 135 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 136

dokonale upravená, ohozená podle poslední módy a jejím nehtům se nedá nic vytknout – na rozdíl od Aleniných, která je má v tomto ročním období od zahradních prací poničené – uvnitř je spíš venkovská holka než městská slečinka. Dětství v domku na okraji Malacek, o němž často s nadšením vypráví, do ní vtisklo silnou pečeť. Je propojená s přírodou, velmi rodinně založená a překvapivě praktická. „No, je to hlavně Filipova zásluha,“ usměje se šťastně Daniela a utře si pot z čela. „Na začátku má láska vždycky zázračnou příchuť,“ povzdechne si Alena a vybaví si Robertův úsměv z doby, kdy spolu chodili. Teď se usmívá mnohem míň a nikdy ne tak hřejivě. Proč? Přece mě má rád. Denně mi to dokazuje, stejně jako skutečnost, že jsem pro něj jediná. I když se k jeho nevěře už nevrátili, cítí z něj, že ho to mrzí… Ví, že se to už nezopakuje, nechápe, jak je to možné… snad že se rozhodla mu věřit. Jinak by s ním zůstat nemohla. „Promluvila stařena.“ „Ne, jen ženská, co už něco prožila.“ „Ale vždyť s Robertem je to mezi vámi v pohodě, ne?“ Alena přikývne. S Danielou o manželově nevěře nemluvila… jednu chvíli jí sice něco málo naznačila, ale když se její podezření potvrdilo, rozhodla se mlčet. Ne že by kamarádce nedůvěřovala, ale byla přesvědčená, že čím míň lidí to bude vědět, tím líp. Nechtěla, aby jejich manželství bylo pod drobnohledem jiných očí, měla za to, že by mu to mohlo ublížit. Beztoho se pohybovali po tenkém ledu. „No vidíš!“ přikývne spokojeně Daniela. „Jsme dvě šťastné holky. Máme své partnery, přítelkyně, záliby… a navíc se blíží léto. Co víc si můžeme přát?“ „Jsi jak malá,“ usměje se Alena. „Protože se umím radovat? Tohle přece nesouvisí s věkem. Myslím,“ dodá zamyšleně, „že to mám po mámě. Ona se taky pořád z něčeho těší…“ „Závidím ti ji.“ „To chápu,“ přikývne Daniela. Když se jí Alena svěřila, že se TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 136 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 137

svou mámou omezuje kontakty na minimum, nedokázala si něco takového představit. Když se však dozvěděla důvod, porozuměla. Ale stejně jí nejde do hlavy, že se žena v jejím věku může jen tak popíjet. No dobře, trauma ze smrti partnera rozhodí každého, jenže Alenin otec umřel už před lety. Dávno se měla vzpamatovat… a žít. A třeba občas pomoct Aleně s dětmi. „Ale víš co? Mohla bych vás někdy seznámit.“ „Máma se chystá za tebou?“ „To ne, ale víkend u nás by ti prospěl.“ „Zeptám se Roberta,“ zareaguje okamžitě Alena, v očích se jí probouzí nadšení. Daniela ztuhne. „Já… myslela jsem, že bychom si udělaly dámskou jízdu. Teda i s dětmi,“ dodá rychle, „ale bez chlapů.“ „Hm, to není špatný nápad,“ přikývne Alena. Daniela si tiše vydechne úlevou. „Fajn, tak někdy počátkem léta to zorganizujeme. Už víš, kam pojedete na dovolenou?“ „Ne. S Robertem jsme si v tom podobní. Máme rádi spontánní rozhodnutí, málokdy plánujeme. Ale rozhodně zase vyrazíme k moři…“ „A já se chystám do Paříže!“ zatrylkuje Daniela, vzápětí si povzdechne. „Ale zatím jsem ti o tom nechtěla říkat.“ „Proč ne?“ „Přece abych to nezakřikla. Ale hrozně se těším.“ „S Filipem?“ „No jasně, s kým jiným? Vždyť Paříž je město milenců. Koupil mi čtyřdenní pobyt k narozeninám,“ dodá šťastně. Alena uvnitř posmutní. Daniela je tak šťastná a… mladá. Mezi námi je jen pětiletý rozdíl, ale občas si s ní připadám jako stařena… Například teď. „Tys už v Paříži byla?“ vnímá Danielinu otázku. „Byla,“ přikývne a vzpomínky jí rozjasní tvář. Jela tam tehdy s kolegy z práce. I v hotelové kuchyni vládla mezi nimi přátelská atmosféra, ale tam, v tom nádherném třpytivém městě, se všichni uvolnili a užívali si. Sedávali v malých hospůdkách, pochutnávali si na místních specialitách nebo si koupili nějaký kvalitní sýr a víno a odpočívali na břehu Seiny… „Před lety jsme tam měli jednu pracovní akci. Je to úžasné město… Ten výlet ti ze srdce přeju.“ 137 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 138

„Ještě jsem to nikomu neřekla. I když mě svrběl jazyk.“ „A kdy jedete?“ „Přesně za týden.“ „Takže rušíme čtvrteční cvičení?“ protáhne obličej Alena. „Páni, tebe to ale chytlo,“ směje se Daniela. „Že jo?“ uculí se Alena a slézá z rotopedu, má dost. „Kdyby mi ještě před rokem někdo tvrdil, že se stanu fitness fanatičkou, vysmála bych se mu.“ „Myslím, že na tom mám nemalou zásluhu,“ poznamená Daniela nevinně. Alena přikývne. „Už jsem ti řekla, jak jsem ráda, že jsme se tehdy v tom butiku potkaly?“ „Jo, řekla,“ směje se Daniela. „A to několikrát.“ „Stejně jako ty mně,“ opáčí Alena a společně se odeberou do šaten.

Robert už leží v posteli, Alena sedí u toaletního stolku před zrcadlem a nanáší si noční krém. „Víš, že všichni okolo nás už mají naplánovanou dovolenou?“ prohodí a potom popravdě dodá: „Anebo ji aspoň plánují.“ „Chtěla by ses připojit?“ nadhodí Robert. „No, možná je jedno místo, kam bych s tebou chtěla jet.“ V tom okamžiku posmutní. „Ale bez dětí, takže o tom můžu jen snít.“ „Třeba se mi podaří tvou mámu přemluvit, jako když jsme v zimě jeli do Teplic…“ „Za pokus by to stálo,“ přikývne Alena. „A… kde je to místo?“ „Paříž.“ „Bože,“ Robert protáhne obličej, „to nemyslíš vážně?“ „Proč ne?“ „Myslel jsem, že řekneš Maledivy nebo něco podobného, ale Paříž? Vždyť tam doslova zakopáváš o turisty, neustále dýcháš smrad z výfuků…“ „A kromě toho uvidíš přenádherná místa, která stojí za to,“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 138 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 139

skočí mu rozladěná Alena do řeči. „Já jsem v Paříži byla, ale ty ne. Chtěla bych ti to dopřát…“ „Neřekl jsem, že ne,“ ohradí se Robert, když vidí manželčin zklamaný výraz, „ale znáš mě. Nemám cestovatelské ambice a nejradši se válím u moře.“ Rychle mění téma. „Myslím, že jsem ti ještě neřekl, že to tvé pravidelné cvičení už je na tobě pěkně znát.“ „Že jo?“ směje se potěšeně Alena. „Jsem pevnější.“ „A krásnější,“ dodá Robert, v hlase se mu zračí touha. Alena vklouzne k němu pod deku a zlehka ho políbí. „Lichotíš mi jen tak, anebo něco chceš?“ usmívá se. „Jsi hrozná, pokaždé mě prokoukneš,“ ušklíbne se Robert a nahodí zkormoucený výraz. „Vůbec netuším, o čem mluvíš…“ „O tvém pevném vysportovaném těle,“ zašeptá Robert změněným hlasem a laská Alenu horkými rty na krku. Oddává se jeho dotekům, rozdmýchávají v ní vášeň… Hlavou jí probleskne vzpomínka na týdny po odhalení jeho nevěry. I když se rozhodla, že neodejde, nebyla schopná se s ním milovat. Před očima měla neustále tu druhou… slyšela její a Robertovy vzdechy, sladká slůvka… a prostě nemohla. Naštěstí Robert pochopil, co se v ní odehrává, a nenaléhal. Zkusil to až po dvou měsících a šel na ni něžně a opatrně, ale ona svůj odpor překonala teprve nedávno. Předtím se s ním milovala jen z povinnosti a trnula, že to tak bude už napořád. Naštěstí není, pomyslí si s úsměvem, když splynou v jedno tělo.

Sedí v kuchyni a pochutnávají si na půlnoční večeři. Po milování udělali nájezd na lednici… což kdysi bývalo samozřejmé. Alena je šťastná, protože ví, že už je to mezi nimi zase v pořádku. Jistě, občas se v ní probudí pochybnosti, hlavně když Robert přijde domů pozdě, ale snaží si je moc nepřipouštět. Ví, že by nic neřešily, naopak, jen by mezi nimi nastolily dusno. „Bože, neměla bych se cpát,“ zavzdychá, když si do pusy strčí plátek šunky a ulomí kus z krajíce chleba. 139 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 140

„Spálili jsme přece miliony kalorií, musíme je doplnit. A co se tvé váhy týká, myslel jsem to vážně. Už se nemusíš trápit.“ „Ne, ale udržet si to, co jsem sundala cvičením. Což bývá někdy těžší než shodit.“ „Čtyři kila?“ „Ne,“ zasměje se Alena a hrdě dodá: „Mých vysněných šest.“ „Myslel jsem, že ti to nevadí,“ poznamená Robert, když oběma dolévá bílé víno. „Jen jsem se tak tvářila. Pokaždé, když jsi mi to vyčetl, jsem byla nešťastná… a naštvaná. Řešila jsem to tak, že jsem jedla o to víc. Z trucu,“ dodá pro jistotu, kdyby náhodou nepochopil. „Ty jsi ale případ,“ zasměje se Robert. „Já to přece nemyslel vůbec zle.“ „Ale vždycky jsi mi to zle řekl,“ prohodí Alena. „Možná jsi jen špatně poslouchala,“ hádá se s ní. „Já vím, o věcech, s nimiž nejsme úplně srozumění, se těžko mluví. Ale… kila navíc jsi mi připomínat nemusel. Nabrala jsem po dětech, to je toho! Časem bych to stejně shodila.“ „Anebo ještě víc přibrala,“ namítne Robert. „Máš pravdu.“ „A co se týká té Paříže… jestli ti na tom tolik záleží, tak pojedeme.“ „Vážně?“ Alena vykulí oči. „Vážně. A co nejdřív, než začnou vedra. To bych pak proseděl celé dny v hospodě pod slunečníkem, což by se ti nejspíš nelíbilo. Něco sežeň, objednej to a já zatím zpracuju tvou mámu.“ „Super!“ Alena k němu přistoupí a obejme ho. Nechce myslet na to, že máma není úplně ta pravá na hlídání dětí a že s největší pravděpodobností bude každé dvě hodiny volat domů, jestli je všechno v pořádku. Stejně, jako když byli na jednu noc v Teplicích. Jenomže teď to budou noci čtyři… A co? pomyslí si vzdorně. Mámu to nezabije a nám s Robertem čas strávený bez dětí jedině prospěje. Manželé, kteří si někdy nevyrazí sami, dělají chybu. Jasně, nic se nemá přehánět, ale občas je to skoro nutné. Aspoň na chvíli se opět stanou párem, a ne rodiči, co řeší jen nemoci dětí, placení účtů a jiné problémy, které přinášejí všední dny. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 140 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 141

„Vypadá to, že se těšíš,“ poznamená Robert při pohledu na manželčinu zrůžovělou tvář. „A jak!“ zavýskne Alena a v duchu děkuje bohům za to, jaké to teď mezi nimi je. Po bolestném odhalení a krizi opět nad jejich hlavami svítí slunce… a víra, že patří k sobě.

Alena pozoruje oknem Šimonka, jak si hraje na pískovišti, a zalévá si kávu. Poté s hrnkem v ruce přejde na terasu. Obloží se časopisy, mobilem a pohodlně se usadí v proutěném křesle. Šťastně si vzdychne a nastaví tvář hřejivému slunci. Život je úžasný, pomyslí si spokojeně. A když navíc svítí sluníčko, léto teprve začíná, v zahradě si hraje tvoje dítě a v hlavě ti tančí plány, co hezkého podnikneš nejbližší měsíce. Paříž, dovolená u moře, letní večery na terase, setkání s přáteli… Paráda. Sáhne po mobilu a vyhledá Danielino jméno. „No nazdar,“ spustí, jen co se kamarádka ohlásí, „nebudeš věřit, ale my taky jedeme do Paříže.“ „Fakt?!“ směje se Daniela. „Kdy?“ „Přesně za týden. Už máme všechno vyřízené i zaplacené.“ „No tak super!“ Daniela má radost spolu s ní. „Jenom… nezdá se ti, že se trošku opičíš? Proč nejedete třeba… do Říma?“ „Hm, to není špatný nápad,“ směje se Alena. „Ale necháme to na příští rok. Teď jsi mě inspirovala Paříží.“ „Věděla jsem, že v tom mám prsty. Děti necháš s mámou?“ „Jo. Sice z toho nemám nejlepší pocit, však víš, ale vem to čert! Kdybych byla zodpovědnější, asi zůstanu doma,“ ušklíbne se, „ale rozhodla jsem se, že nebudu. A navíc, Julie mi slíbila, že každý den zaběhne zkontrolovat situaci, takže jsem klidnější.“ „To je dobře… A potom si naplánujeme ten víkend u nás.“ „Jasně, s tím počítám. Už jsi sbalená?“ „Že váháš! Za hodinu je tu Filip a frčíme.“ „Tak si to tam užijte,“ popřeje jí Alena a rozloučí se. Musí se usmát při pomyšlení, jak se Daniela změnila – oči jí září štěstím, celá jakoby zkrásněla, prosvětlená láskou… a věčně srší dobrou náladou. Na začátku z ní cítila jakýsi stálý smutek… překrýval jí 141 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 142

úsměv. Asi se trápila pro toho ženáče, co se na ni vykašlal. Ale stejně, zavrtí nechápavě hlavou, proč si holka jako ona začne s ženatým chlapem? Je hezká a milá, zaslouží si mnohem víc než jen drobečky jeho času, který jistě rozděloval mezi práci, rodinu a ji… Pohodí hlavou. Už nemá cenu to rozebírat. Daniela je šťastná se svým Filipem a vypadá to, že jsou si souzení… „Jak to, že piješ kafe beze mě?“ ozve se zpoza plotu Julie a za chvíli už se usazuje proti Aleně. Karolínka se rozběhne za Šimonem a vzápětí už si spolu živě povídají. Šimon gestikuluje rukama přesně jako Robert. Alena se pousměje. „Jsem hrozná, promiň,“ pohlédne na Julii. Ta protočí panenky. „Fakt mi připadáš jak puberťačka.“ „Přesně tak se cítím,“ přikývne Alena a jde do kuchyně, kde kamarádce uvaří kávu. Za chvilku je zpátky a vzdychne. „Strašně se těším na Paříž… a na léto…“ „Nápodobně,“ řekne Julie a osladí si kávu. „Ale? Něco nového?“ „Zmáčkla jsem trochu Laca a šel do sebe. Prvního července odlítáme na deset dní do Turecka.“ „Páni, tak to je prima, mám radost i za tebe,“ zvolá nadšeně Alena s úsměvem od ucha k uchu. Sama šťastná přeje štěstí i všem okolo. „All inclusive,“ dodá Julie spokojeně. „Bez toho už to dnes ani není dovolená.“ „Mně to nemusíš vysvětlovat. Roky jsme léto trávili v Chorvatsku v apartmánech a já každé poledne musela utíkat z pláže něco ukuchtit…“ Mávne rukou. „Teď si to užiju.“ Náhle zvážní. „Po dovolené se budeme muset sice trochu uskrovnit, pořád splácíme hypotéku, ale i tak to stojí za to.“ „Taky si myslím,“ přikyvuje Alena. Vnímá okolní klid oživený ptačím koncertem, překrásně modré nebe jako na pohlednici, zvláštní chvění času… jako by se zastavil. Otočí se k dětem a strne. „Šimone, okamžitě slez z té houpačky!“ „Nech je,“ zarazí ji Julie. „Houpe se strašně moc…,“ nedořekne. Vteřina, která se proTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 142 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 143

táhla na věčnost… Vidí, jak Šimon padá z výšky na trávník, zaslechne tvrdé dopadnutí a pláč, který jí rve uši… „Ježíši!“ Alena vylítne z křesla jako blesk a vzápětí se sklání k synkovi. „Co tě bolí, miláčku?“ „Hlavička… a ruka,“ vzlyká Šimon. Alena ho bere do náruče a odnáší na sedačku v obýváku. Na hlavu a na ruku mu přiloží studený obklad, dá mu napít vody a vyděšeně pohlédne na Julii. „Nikdy si to neodpustím.“ „Copak za to můžeš? Je to dítě… takové věci se prostě stávají.“ „Ale neměly by. Měla jsem na něj dávat lepší pozor a nekecat tady o blbostech…“ „Ali, fakt si nemáš co vyčítat…“ „Ale vyčítám si,“ odsekne Alena a přisedne si k malému. Šimon tiše pláče, slzy se mu kutálejí po tvářičkách. „Já… musím s ním do nemocnice.“ „Pojedu s tebou,“ nabídne se okamžitě Julie, ale hned se stáhne. „Nemám kam dát Karolínku.“ „Nech to být.“ Alena touží, aby kamarádka co nejdřív odešla. „Zavolám Robertovi, jistě za námi přijede.“ „Tak… já teda jdu,“ hlesne nerozhodně Julie, ale když si uvědomí, že Alena se už plně soustředí na malého a ji vůbec nevnímá, pokrčí rameny a spolu s dcerkou odchází. „Mami, bolí mě to,“ naříká Šimon. Alena ho hladí po čílku a přikyvuje. „Já vím, srdíčko. Pojedeme do nemocnice, pan doktor ti to vyléčí.“ „Já nechci!“ vyhrkne panicky chlapec. „Musí ti zkontrolovat ruku a hlavičku, víš? Nebude to bolet, slibuju.“ Doufám. Panebože, ať je to pravda! Strach o syna ji téměř paralyzuje, najednou jde všechno stranou. I radost, kterou ještě před pár minutami cítila.

V čekárně je plno. Alena s Šimonem v náruči si s povzdechem sedá mezi ostatní maminky, ale je rozhodnutá, že jakmile vyjde sestra, řekne, že jde o úraz. V tom případě má nárok na před143 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 144

nostní vyšetření, ne? Šimon usnul, ale i ve spánku poplakává. Alena se neustále modlí, aby to nebylo nic vážného, hlavně ať má v pořádku hlavu. Kdyby zjistili, že s ní opět něco má, sesypala by se. Cítí se vyčerpaná strachem a sžíravým pocitem viny. Vyndá z kabelky mobil a pokouší se dovolat Robertovi, ale má telefon vypnutý. Nechává mu tedy vzkaz. Kde je? bleskne jí hlavou znepokojující myšlenka… ale rychle ustupuje do pozadí, přehlušují ji obavy o syna. Když se po patnácti minutách otevřou dveře ambulance, rychle k nim vyběhne. „Malý měl úraz. Spadl z houpačky…“ „Jste na řadě?“ zeptá se starší sestra a sjede ji nepříjemným pohledem, Alena zavrtí hlavou. „To by mohl říct každý,“ ozve se silná blondýna, Alena si jí všimla hned po příchodu. Svou dcerku každou minutu napomínala, přímo na ni štěkala… chudák holčička. „Já nelžu!“ vyhrkne rozhořčeně Alena, rozhodnutá bojovat za každou cenu, a v duchu si pomyslí: Měl by tu být s námi Robert. Kde sakra trčí, když ho potřebujeme? Malý se probudí a začne plakat. „Bolí!“ vyráží ze sebe, sestra se naštěstí nad nimi smiluje a pouští je dovnitř. „Co máte?“ ozve se laskavým tónem mladý, sympatický lékař – zpoza brýlí na ni hledí ty nejmodřejší oči, jaké kdy viděla – a jeho hlas Alenu trochu uklidní. Tuší, že její syn bude v dobrých rukou. „Malý spadl z houpačky a naříká, že ho bolí hlava a ruka…,“ podává doktorovi zprávu o Šimonově operaci. „Hrozně se o něj bojím,“ dodá rozechvěle. „Sestřička nás nechtěla pustit, ale vzhledem k jeho předchozí operaci a dnešnímu pádu…“ „Chlapec měl nádor na mozku,“ sdělí lékař sestře, „má nárok na přednostní vyšetření.“ „Nemohla jsem to vědět,“ koktá žena a zbledne. „To ne,“ nedá se Alena, „ale řekla jsem vám, že syn měl úraz, a má tedy přednost před těmi, co jsou tu jen na kontrole, nebo ne?“ „Samozřejmě že ano,“ odvětí lékař, sestra se stáhne… a Alena se rozhodne dál už to nerozebírat. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 144 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 145

Když za dvě hodiny vychází se Šimonem z nemocnice, chvěje se únavou. Způsobily to obavy o syna, stres a skutečnost, že na všechno zůstala sama… Robert se vůbec neozval. „Maminko, nechci tu ošklivou sádlu,“ ozve se nespokojeně Šimon. „Budeš to muset vydržet, broučku. Máš zlomenou ručičku… sádru máš proto, aby ti kostička dobře srostla.“ „Ale já ji nechci!“ trucuje Šimon a Aleně je jasné, že ji čekají nelehké dny. Když usazuje malého do autosedačky, uvědomí si ještě jedno: na Paříž může zapomenout. Bojuje se slzami a v duchu si připomíná, že synek je důležitější. Ale moc to nepomáhá, přemáhá ji rozčarování a smutek. Tolik se do Paříže těšila!

Simonka sedí v kuchyni a kreslí si, synek uvelebený na sedačce podřimuje. V obličeji je bílý jako křída, na pohled drobnější, v Aleně probouzí neskutečně silné ochranitelské pocity… a výčitky svědomí. Měla jsem na něj dávat větší pozor, ozývá se jí v hlavě neustále jako ozvěna. „Mami, můžu Šimonkovi na tu sádru taky něco nakreslit?“ zeptá se Simonka. Alena přikývne. „Ale až se vzbudí, ano? Možná ho to na chvilku rozptýlí.“ Doufám. Celé odpoledne byl neklidný a ufňukaný… a i když to Alena chápala, byla s nervy v koncích. „Viděla jsem to v jednom filmu,“ oznamuje jí dcerka, usmějí se na sebe a malá pokračuje v kreslení. Vzácné dítě, pomyslí si Alena. A možná oproti Šimonovi trošku zanedbávané. Hlavně tehdy, když se malému něco přihodí, tak jako dnes. Podobnými pocity trpěla v období jeho operace, kdy veškerou energii věnovala synkovi. Teď se v ní ozývají znovu. Nesmím to dopustit, připomíná si v duchu a přistoupí k dcerce. Pohladí ji po vláskách. „Jak bylo ve školce?“ „Dobře,“ pokrčí ramínky a dál kreslí. „A co jste měli k obědu?“ „Masíčko s rybou. Ty vaříš líp,“ dodá upřímně. Alena se pousměje. „A co by sis dala k večeři?“ 145 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 146

„Krupicovou kaši,“ odvětí bez zaváhání Simonka, od miminkovského věku je to její nejoblíbenější jídlo. „Posypanou rozinkami a cukrem?“ „Jo,“ přikývne blaženě. „Tak fajn, můžeš si ji začít chystat,“ prohodí Alena s úsměvem a Simonka se nadšeně rozběhne do kuchyně. Ze skříňky vyndá hrnec, z lednice mléko, potom si přistaví židli, aby dosáhla na dehydrovanou krupici, která je přesypaná v dóze na polici. Pohledem zabloudí k hodinám na zdi, ukazují půl sedmé. Jak je možné, že jí dnešek tak rychle uběhl? Neměla jsem pro sebe ani minutku… A kde je Robert? Vtom se jako duch zjeví ve dveřích. Usměvavý jako vždycky. Když si všimne Aleniných očí, zbledne. „Co se stalo?“ „Kdes byl?“ vyjede na něj, nedbá, že jsou v blízkosti děti. Vřelo to v ní dlouho… od jedenácti, kdy mu volala poprvé. Během dne to zkoušela ještě několikrát a nechala mu dva vzkazy. „Jak to myslíš?“ znejistí Robert a v očích se mu mihnou zvláštní stíny. O co tu sakra zase jde? bleskne jí hlavou, ale než stačí cokoliv říct, ozve se Simonka. „Šimon má zlomenou kostičku. Hrozně plakal a maminka s ním byla v nemocnici.“¨ Robert se zděšeně podívá na Alenu, ta unaveně přikývne. „Volala jsem ti celý den.“ „Měl jsem poradu.“ „Celý den?“ Alenin hlas znovu nabírá na intenzitě. „Tati,“ ozve se rozespale Šimon. Robert je okamžitě u něj. „No páni,“ řekne přiškrceně, marně se snaží o veselý tón, „a tohle je co?“ „Sádla. Nechci ji,“ dodá Šimon plačtivě. „A fotili mi i hlavičku,“ dodá, aby byl táta úplně v obraze. „Kristepane, co se stalo?“ vyhrkne zděšeně Robert. Alena ho zpraží pohledem. „Zajímáš se fakt brzy,“ koukne na hodinky, „po osmi hodinách.“ „To mě mrzí.“ Robert si prohrábne vlasy a vyhýbá se manželčině pohledu, „ale měl jsem toho opravdu hodně a…“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 146 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 147

„Fajn,“ přikývne Alena klidně, což je zvláštní, protože uvnitř má bouři pocitů, „jdu brnknout Doře.“ „Doře?“ Robertovi přeskočí hlas. „Proč?“ „Jak proč?“ opáčí Alena nevinně, ale její tón vibruje, slyšel by ho i hluchý. „Chci se zeptat na tu celodenní poradu.“ „Ježíši, Aleno, to mi nevěříš, nebo co?“ „Ještě nikdy jste neměli poradu tak dlouho. A vzhledem k tomu, žes mi už jednou lhal…,“ rozhodí rukama, nemůže pokračovat. Nechce, aby to všechno byla pravda… tak moc to nechce! Ale obelhávat se už nenechá. Už ne! Robert si jen velmi zřídka vypíná mobil a porada trvá maximálně hodinu. Ví, že ona to ví, proto zaútočil. Vytáčí číslo a slyší, jak Simonka tátovi důležitě vysvětluje: „Šimon spadnul z houpačky, máma s ním byla v nemocnici…“ „Doro? To jsem já, Alena…“

Daniela zaplatí a vyjde z obchodu na ulici prosvětlenou slunečními paprsky. Vtom jí nepříjemně zamrazí v zádech… a zůstává stát uprostřed chodníku jako socha. Zírá na dvojici, která se jí mihla před očima, a když ti dva zajdou za roh, rozklepaně se vydá k nejbližší lavičce. Dobrá nálada, která ji hřála spolu s čerstvými vzpomínkami na Paříž, je v okamžiku pryč. Do háje, může mi to být přece jedno! rozčiluje se na sebe v duchu. Rozešel se se mnou už skoro před rokem… a mám Filipa! Jenomže to není tak jednoduché. Robert je manžel její kamarádky. A podvádí ji. Opět ji podvádí! Zasáhlo ji to jako šíp, nitrem se jí rozlévá bezradnost. Bože, co mám dělat? Hrát si na slepou a počkat, až to u nich doma praskne, nebo jí to říct? Neuvědomuje si, že se ocitla v situaci jako před měsíci, kdy řešila podobné otázky. Tehdy byla tou druhou ona… teď je to tahle vyzáblá blondýna. Asi mu na ní záleží víc než kdysi na mně, pomyslí si otupěle. Se mnou se scházel jen v posteli, s ní se producíruje po městě. Pokouší se vstát, ale nohy jí vypovídají službu, má je jako z rosolu. Myslí na Alenu… a zatouží jí zavolat. Jenomže co bych jí asi tak řekla? Když jí v kabelce zazvoní mobil, trhne sebou. Vzápětí nevěřícně zírá na displej. Alena! 147 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 148

„Ahoj!“ ozve se a její hlas zní nanejvýš divně. „Vidím, že už jsi zpátky.“ „Jo, od včerejška. Právě jsem se ti chystala volat, jestli platí zítřejší cvičení.“ „Já… nevím. Asi ne.“ „Stalo se něco?“ „Možná. Nemůžeš zajít na kafe?“ „Teď?“ podiví se Daniela. „Asi je to blbost, zapomeň na to.“ „Ne. Ráda přijdu, akorát mi musíš popsat, jak se k vám dostanu.“ „Kde jsi?“ „Ve městě.“ „Autem?“ „Jasně. Parkuju v podzemních garážích u divadla.“ „Fajn…“ Alena jí vysvětlí cestu a rozloučí se. Daniela se vydá k autu plná protichůdných pocitů. Nečekala, že ji Alena pozve k nim… Uvidím Robertův dům! A děti! Ne, okřikne se. Uvidím Alenin dům. A její děti… Když se stala mou kamarádkou, je načase seznámit se se vším, co ji obklopuje. Abychom se poznaly úplně. Taky jsem přemýšlela, že ji zítra po cvičení pozvu k sobě. A některý víkend k našim… Jenže zítřejší cvičení se asi nekoná, pomyslí si vzápětí. Alenin hlas zněl divně… tutově se něco stalo. Že by přišla na to, že jí Robert zase zahýbá? Celá rozrušená nastartuje a za chvíli se prodírá městem ve směru, který jí Alena popsala.

Daniela vstupuje do domu, který na ni dýchne nevtíravým luxusem a pohodlím vytvořeným kombinací kovu a skla. Vždycky jsem po něčem takovém toužila… Na okamžik Aleně závidí. Má všechno. Roberta, děti, tenhle dům… Ihned se ale za své myšlenky zastydí. Zejména když postřehne, že kamarádka je bledá jako stěna… a zestárlá o sto let. „Máš to tu nádherné,“ řekne opatrně, protože neví, jestli má reagovat na Alenin vzhled. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 148 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 149

„Já vím,“ přikývne Alena a rozpláče se. Daniela na ni mlčky zírá. Neví, co říct. Po chvilce k Aleně přistoupí a obejme ji. „Netuším, co se stalo, ale… žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Teda, aspoň máma to vždycky říká.“ „Jenže… já už ji snědla,“ vydechne Alena s roztřesenými rty. „Rozešla jsem se s Robertem,“ dodá, když se nadechne. „Cože?! Proč? Vždyť… jste měli letět do Paříže a…“ „Paříž se nekoná. Nic se nekoná. Je konec.“ „Ale proč?“ opakuje Daniela, na nic jiného se nezmůže. „On mě znovu podvádí,“ šeptne Alena zničeně. „Znovu?“ Daniela je bledá jako smrt. Takže o tom věděla… věděla to už tehdy! Proto si mě zavolala… aby mi to spočítala. zašilhá směrem ke dveřím, touží zmizet. „Poprvé jsem na to přišla náhodou… a odpustila mu, ale teď…“ Pokrčí rameny a znovu se rozpláče. „Kdy to bylo poprvé?“ zeptá se Daniela přiškrceně. „V únoru, tehdy, jak jsem ti říkala, že žijeme v jedné velké lži. Dozvěděla jsem se o tom úplnou náhodou.“ Hystericky se rozesměje. „Prý že mu hodně volám do práce a zdržuju ho. Já! Telefonovala jsem mu, jen když se něco stalo, vím, že nesnáší, když ho ruším v práci.“ Vysmrká se. „Samozřejmě jsem to nebyla já,“ dodá celkem zbytečně, „ale nějaká Michaela!“ „Michaela,“ opakuje Daniela dutě a myslí na to, jak rychle si za ni našel náhradu. Ten hajzl! Tvrdil mi, že pochopil, že rodina pro něj znamená všechno… Kecy! Hnusné lži! „Jo. Rozešel se s ní a sekal dobrotu. Začala jsem věřit, že je mezi námi zase všechno v pořádku, že šlo jen o chvilkové poblouznění…“ Zmlkne a zadívá s do prázdna. „Uvěřila jsem mu, chápeš? Fakt jsem mu věřila. Nechtěla jsem, aby se naše rodina rozpadla, chtěla jsem, aby děti měly tátu i mámu, aby…“ Pro pláč nedokáže pokračovat. Daniela je jako opařená. Zvažuje, jestli by neměla Aleně povědět, že i ona spávala s Robertem, a dokonce si s ním v představách spojovala svou budoucnost… Jenomže když vidí její uplakaný obličej, vnímá bolest a nepochopení v jejích očích, tak toho není schopná. K čemu by to bylo dobré? Akorát bych zničila 149 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 150

naše přátelství. A ona by na tom byla ještě hůř než teď… Ne, nemůžu jí to říct. „Myslím,“ řekne opatrně, „žes udělala dobře. Zřejmě je to notorický sukničkář. Asi si nikdy nedá pokoj.“ „Já vím,“ vydechne roztřeseně Alena. „Všechno to vím, ale i tak to neskutečně bolí a pokořuje.“ „Odstěhoval se?“ „Asi… k ní. Kam jinam by šel?“ „Musí to být pro tebe hrozné,“ povzdechne si Daniela, přistoupí k ní a znovu ji obejme. „Je mi to hrozně líto.“ „Šimon si zlomil při pádu z houpačky ruku. Celý den jsem mu volala, ale měl vypnutý mobil. A když se pak večer vrátil domů, tvrdil mi, že měli celý den poradu. Hned jsem věděla, že lže… vyhýbal se mému pohledu. Mohla jsem přistoupit na jeho hru a dělat blbou… třeba by to bylo jednodušší, ale už jsem prostě nemohla. Zavolala jsem Doře, to je manželka Robertova kolegy, a ta mi moje tušení potvrdila. Žádná porada se nekonala. Naopak, Robert byl ten den v práci jen ráno, potom někam odešel…“ Alena mluví přerývaně, jako by jí každé slovo působilo obrovskou námahu, a Daniele jí přijde neskonale líto. Ještě před chvilkou jí záviděla, teď vidí, že není co. Robert jí s největší pravděpodobností podváděl vždycky… nebyla jsem první ani poslední. „Když jsem se ho zeptala, kde byl, začal něco blekotat, ale ať už by mi nakukal cokoliv, já měla jasno. Věděla jsem, že mě znovu podvádí… Nemáš tušení, jaké to je,“ dodá s pláčem. „Co teď budeš dělat?“ Daniela si nedovede představit, co by na jejím místě dělala ona. „Nějak… žít,“ hlesne mrtvě Alena. „Pomůžu ti,“ nabídne se Daniela. „Se vším ti pomůžu.“ Alena na ni pohlédne uslzenýma očima. „Se vším asi ne,“ namítne tiše a Daniela už raději mlčí.

„Cítím se hrozně!“ vydechne Daniela a znovu se napije vína. Moc jí nechutná, ale touží spláchnout tu trpkost, co v sobě od setkání s Alenou má. „Je to i moje vina.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 150 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 151

„Tvoje vina?“ zasměje se Filip a vezme do dlaní její ruku. „Miláčku, nepřeháníš to trochu?“ „Jasně že ne,“ odsekne Daniela a působí tak trochu komicky. Plete se jí jazyk, s tím vínem to přehnala… výslovnost má jako dítě, co se učí mluvit. „Myslím, že si to moc bereš. Chápu, je to tvoje kámoška a záleží ti na ní, ale ty přece za její smůlu nemůžeš.“ „Spala jsem s ním, copak to nechápeš?“ vyhrkne Daniela a najednou vypadá úplně střízlivě. „Cože?“ nevěřícně na ni zírá, v očích se mu zaleskne chlad. „Bože, Filipe, ty to nechápeš? Ten ženáč, se kterým jsem chodila, byl Robert!“ Podívá se na ni pohledem, který ji vyleká. „Řekni, že to není pravda.“ Zavrtí hlavou. „Já snesu hodně, ale že jsi spala s manželem své kamarádky…“ „Ona tehdy ještě nebyla moje kamarádka,“ přeruší ho netrpělivě Daniela. „Seznámily jsme se až potom… Myslím, že jsem jí to tehdy měla říct.“ „Opravdu jste se seznámily až po rozchodu s ním?“ Filipovi se ve tváři mihne úleva. „Vždyť ti to povídám. No, pokud mám být přesná, když jsme se poprvé potkaly, to jsem s ním ještě chodila. S Alenou jsme se seznámily v dětském butiku, ona tam kupovala oblečení pro své děti a já pro Patrika… hodily jsme řeč a pak zašly na kafe. A potom se se mnou Robert rozešel… a my dvě se asi po půl roce začaly scházet. Nebyla jsem si jistá, pořád mi to vrtalo hlavou. Když jsem zjistila, že je to fakt ona, chtěla jsem jí to říct, dokonce jsem se radila s mámou… a ta mi to vysloveně zakázala. A dneska, když jsem ji viděla, jsem měla znovu takový divný pocit.“ Povzdychne si. „Kamarádství postavené na lži asi nemá pevný základ…“ „Nelhalas jí… jenom něco zatajila.“ „Jo, jenom takovou maličkost! Že jsem tři roky spala s jejím manželem.“ „Nevěděla jsi, jak to je. Lhal ti…“ „A já kráva mu věřila.“ 151 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 152

„Páni,“ vydechne Filip, „ten Robert musí být parádní hajzl.“ „To si piš!“ přikývne Daniela trpce a dolévá si víno. „Už bys neměla pít, nedělá ti to dobře.“ „Naopak, dělá mi to moc dobře.“ „Srdíčko, kašli na to. Kdybys jí to teď řekla, ublížila bys jí ještě mnohem víc.“ „Jseš si tím jistý?“ „Víc než jistý.“ „Je mi jí tak líto. Má dvě malé děti, je na mateřské… Co teď bude dělat?“ „To si musí vyřešit sama,“ namítne Filip. „Chtěla bych jí nějak pomoct, ale nevím jak.“ „Asi bude stačit, když za ní občas zajdeš. Určitě se teď cítí hrozně osamělá.“ „Na víkend jsem ji pozvala k našim.“ „To se zase neuvidíme?“ „Netvař se, že ti budu chybět,“ ušklíbne se Daniela a stulí se mu do náruče. „Víš,“ ozve se po chvilce Filip, „hrozně se mi ulevilo. Kdyby to bylo tak, jak to na začátku tvého vyprávění vypadalo, asi… bych se s tebou musel rozejít.“ „Cože?!“ „Myslel jsem si, že spíš s manželem své kámošky,“ ohradí se Filip. Daniele to dojde až teď a oči se jí nebezpečně zúží. „Nejsem žádná mrcha!“ „Já vím,“ uklidňuje ji Filip. „No… tak trošičku jsi… ale jen moje!“

Alena dokončuje nedělní oběd, je nesoustředěná a zničená. Její oči ztratily lesk, odráží se v nich bolavá duše. Ještě pořád nevěří, že to všechno je doopravdy… připadá jí neskutečné, že zůstala s dětmi sama. Z minuty na minutu, jako když luskneš prsty. Co když jsem udělala chybu? Co když… Co? Co, propánakrále! Ten chlap tě podváděl! A ne jednou ani nějakou náhodou, jak se to TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 152 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 153

může stát i v těch nejlepších manželstvích. Čert nikdy nespí a možností nevěry existuje nespočet. Služební cesty, firemní večírky… současný život jako by nevěrám vysloveně nahrával. Jenomže Robert měl dlouhodobý vztah. Nejprve s tou Michaelou v sexy prádélku a teď s nějakou iksypsilon… A bůhví, kdo byl předtím… a kolik jich vůbec bylo! Z té představy se jí udělá nevolno. Vypne pod rýží varnou desku, ochutná, jestli je dost měkká a slaná, a potom se znovu vrátí k svým úvahám. Dora jí tenkrát potvrdila, že se žádná porada nekonala, a dodala, že Robert si vzal na půl dne dovolenou. Lukáše tím dost naštval, protože spolu měli něco rozdělaného. Když položila sluchátko, věděla se stoprocentní jistotou, kde byl. Vrátila se do kuchyně a tiše řekla: Sbal si svoje věci a vypadni! Cože? nechápavě na ni zíral. Porada nebyla. Roberte, co ještě chceš? Zatloukat nemáš co, je to jasný jak facka. Namísto odpovědi zbledl a to ji zasáhlo víc než cokoli jiného. Kdyby se vymlouval, kdyby řekl… jedno co, jenže on mlčel. Opravdu to chceš? zeptal se potom. Vím, co chci. Věrného manžela, ale to ty bohužel nejsi. Nic to pro mě neznamená. Nezasahuje to do našeho vztahu, netýká se tě to, ani dětí, tak proč ta hysterie? Netýká se to dětí? vytřeštila oči, jako by ho viděla poprvé v životě. Ne? A kdes do prdele byl, když jsem s brečícím Šimonem běhala po nemocnici? V posteli s jinou ženskou! No… stalo se, ale zvládli jste to i beze mě a… Vypadni! zavřískla znovu a přemáhala chuť mrsknout po něm talíř. Vypadnul. Trvalo to jen pár minut, vzal si oblečení, kosmetiku, notebook – a byl pryč. Ani se nerozloučil s dětmi. Žila jsem s cizincem, pomyslí si Alena, když krájí rajčata na kolečka. Ochutí je několika kapkami citronu, olivovým olejem, mírně osolí a položí talíř na stůl. Jídlo vypadá lákavě, ale ona nepozře ani kousek. Takhle jsem si svoje hubnutí nepředstavovala, pomyslí si trpce. Nic z toho, co se stalo, jsem si nepředstavovala. Myslela jsem, že spolu zůstaneme napořád. Páni, jsem to ale 153 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 154

naivní husa! A přesně z toho vycházel. Co si vlastně myslel? Že mě bude podvádět s každou sukní, která jen trochu stojí za to, a já to tak nechám? Přesně tohle si myslel, přikývne si a popadne ji vztek. Na Roberta, na sebe, na celý život… Netrvá dlouho a vztek vystřídá smutek a beznaděj. Co budu dělat? Co si teď počnu? Tiše se rozvzlyká, horké slzy jí smáčejí tvář. „Mami?“ Ve dveřích stojí Simonka a hledí na ni dospělýma očima. Alena se zachvěje. „Proč pláčeš?“ „Jen jsem si na něco vzpomněla,“ odvětí rychle a utírá si slzy. „Na tátu, viď?“ Alena na ni civí a za žádný svět nemůže přijít na to, co by měla malé odpovědět. „Bude pryč dlouho?“ „Asi ano,“ vydechne Alena a přivine si dcerku k sobě.

„Jak to, že odešel?“ Máma hledí na dceru, jako by se pomátla. „A kam?“ „Co já vím? Asi k ní,“ pokrčí rameny Alena a v duchu prosí, ať už se na víc neptá, i když ví, že marně. „Ke komu? Aleno, mluv jasně, co se vlastně děje?“ Její pohled vtáhne Alenu do dětství, přesně tak na ni máma koukala, když něco provedla. Její oči chladily a tón bodal. Cítila se maličká a nemožná… přesně jako teď. „Vyhodila jsem ho.“ „Vyhodila? Co je to za blbost?“ „Mami, Robert mě podvádí a…“ Pro náhlý pláč nedokáže pokračovat. „To je toho!“ mávne ledabyle rukou máma. „To musíš holt překousnout.“ „Překousnout? Zbláznila ses?“ „Ne, nezbláznila, ale vím, že v manželství se stávají i horší věci… a lidi se nerozvádějí. Vydrží spolu až do konce.“ „Jaký to má ale význam?“ „Jak jaký? Vždycky se nějaký najde… děti, majetek a co já vím ještě… je dost důvodů pro to, aby se manželé nerozváděli. Kdyby brali nohy na ramena při prvním problému, tak jako to teď děláš ty, byli by rozvedení všichni.“ Odfrkne si. „To by ten svět vypadal!“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 154 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 155

„Mami, Robert mě podvádí celé roky. Vím jen o dvou ženských, ale je mi jasné, že jich bylo víc. A nikdy nešlo jen o náhodné uklouznutí, ale o dlouhodobější vztahy. Já… už s ním být nedokážu.“ „Blbost! Hezky se sebereš a zavoláš mu, aby se vrátil.“ „To neudělám!“ Do Alenina hlasu se vkrádá bojovnost. „Na to si sama sebe příliš vážím.“ „Kecy! To chceš jako zůstat se dvěma malými dětmi sama?“ „Nic jiného mi nezbývá.“ „Ali, děláš z toho zbytečnou vědu…“ „Nedovedeš si představit, jak mi je,“ namítne roztřeseně Alena. „Tebe táta nikdy nepodváděl, takže nemůžeš vědět, jak hrozně to bolí.“ „To ne,“ přikývne máma. „A víš proč? Protože nebyl žádnej fešák, takže ženské o něj neměly zájem.“ Alena vylítne. „Táta byl přece pohledný chlap! Jak můžeš říct, že ne? A pak, přece nejde o krásu…“ Anebo ano? Proto mě podváděl? Protože nejsem dost hezká? Zmlkne, došlo jí, že ať už řekne cokoliv, bude to zbytečné. Jen by plýtvala slovy. Máma ji nechápe, vlastně jako vždycky. Místo objetí a podpory se od ní dočkala jen výčitek a obviňování… jako by to byla její vina. „Teď tu nejde o mě, ale o tebe,“ mámin tón je mírnější. „Je ti čtyřiatřicet, máš dvě malé děti… těžko si budeš někoho hledat.“ „Já si ani nikoho hledat nechci!“ odsekne Alena. „Jen se musím naučit v téhle nové situaci žít.“ „Ale houby. Jediné, co musíš, je zvednout sluchátko a říct Robertovi, aby se vrátil.“ „Vytáhnout ho z cizí postele?“ „To je fuk. Manželka je povinná něco spolknout, odpustit… a udržet rodinu pohromadě. To jediné je důležité, na ostatním nesejde.“ „Mami, já naši rodinu nerozbila. To on… svými věčnými nevěrami. Jak můžeš po mně chtít, abych mu odpustila?“ „Já vím, že je to těžké, ale bez něj ti bude mnohem hůř, věř mi. Od tátovy smrti uběhly už roky, takže vím, o čem mluvím. A pak, jak se chceš uživit a všechno zvládnout sama?“ 155 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 156

„Když mi občas pomůžeš, tak to zvládnu,“ vyhrkne Alena a se zatajeným dechem očekává máminu reakci. Teď by se to mohlo změnit… konečně by se mohla vzpamatovat a začít se ke mně chovat jako k dceři, kterou miluje. Dostala šanci… obě jsme dostaly šanci… „S tím teda vůbec nepočítej! Mám svoje zaměstnání, zájmy a…“ „Chlast, já vím,“ dodá tiše Alena. „Nechápu, co s tím chlastem pořád máš?“ ohradí se uraženě máma. „Já ne, mami, tohle je tvůj problém.“ „A tvůj zas to, že jsi zůstala se dvěma haranty sama.“ Alena na ni šokovaně zírá. „Myslím, že bys měla jít,“ pronese tiše a upírá na ni ledový pohled. „Poradím si i bez tebe.“ „Ty nejsi normální!“ vykřikne máma, popadne kabelku a bez pozdravu zamíří ke dveřím. Alena ji nevyprovází… Když máma za sebou zabouchne dveře, nehybně stojí a tupě zírá do prázdna. Co když má matka pravdu? probudí se v ní pochybnosti. Co když jsem to opravdu měla skousnout a… A co? Celý život skousávat jeho milenky? Byla bych čím dál zatrpklejší a nešťastnější. Okradená o své Já, ztracená… Chci to? Ne, hlesne tiše, přemáhá pláč a jde k šatníku, kde je vysavač. Malý se za chvilku vzbudí, bude muset vyzvednout Simonku, a od rána ještě nic neudělala. Vlastně už čtyři dny kromě jídla neudělala nic. Pokud nepočítá pláč a snahu něčeho se zachytit. Najít nějaký opěrný bod, cíl… cokoliv, co jí dá sílu jít dál… bez Roberta. Muže, kterého si brala na celý život… teda, aspoň si to takhle vysnila. Byla to blbost, pomyslí si trpce, když zapne vysavač. Už nikdy takovou chybu neudělám!

Simonka se Šimonem sedí vzadu v dětských sedačkách, v očích mají očekávání a radost. Jedou na výlet, čeká je malá změna v zaběhnutém rytmu dní a jako všechny děti mají z toho radost. Alena je na tom hůř… Není to hloupost? přemítá v duchu. Na co jsem se to dala? Proč jsem Danielino pozvání prostě neodmítla? Vždyť její rodiče jsou pro mě úplně cizí. Budou se mě vyptávat a… „Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptá se nejistě Daniely. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 156 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 157

Ta okamžitě přestane prozpěvovat spolu s rádiem a zaraženě na ni pohlédne. „Proč by neměl? Naši jsou fajn… i náš domeček. Sice není tak luxusní jako ten tvůj, ale je v něm krásně. Bude se ti tam líbit, uvidíš,“ dodá s úsměvem a po straně se na ni krátce podívá. A když vidí kamarádčinu nejistotu, jakousi strnulost a obavy… a zasměje se. „Nejedeš na policejní výslech, ale na krátkou dovolenou. Tak se koukej těšit a užívej si to!“ „Ale… najednou mi to nepřipadá jako nejlepší nápad. Tvoje máma bude mít s námi jen starosti. Se spaním, jídlem a tak…“ „Pro mámu není nic problém,“ odpálkuje ji Daniela. „Koneckonců uvidíš sama.“ Alena se na kamarádku zadívá. Vnímá její krásu, cítí její bezstarostnost a jistotu, že v rodičovském domě najde pouze lásku a povzbuzení. Bolestně ji píchne u srdce. Já jsem nic z toho nepoznala. Táta byl sice fajn, ale na nějaké povídání a projevy lásky moc nebyl. Vím, že mě měl rád, cítila jsem to z jeho pohledu a občasného objetí. U mámy jsem si tím nikdy nebyla jistá… neustále jsem se jí svým chováním snažila dokázat, že stojím za její lásku a pozornost, jenže už předem jsem prohrávala. Neměla mít dítě, pomyslí si už poněkolikáté a otočí se na zadní sedadlo. Šimon usnul, Simonka sleduje zelenou krajinu za oknem. „Kdy už tam budeme,“ zeptá se netrpělivě, když zachytí mámin pohled. Daniela se zasměje. „Ještě chvilku, neboj. Je tam speciálně pro tebe připravená houpačka. No teda, abych pravdu řekla, je to moje houpačka, ale můžeme se domluvit, že teď bude tvoje.“ „Jejda,“ zbledne Alena, „asi ji budeme muset sundat.“ „V žádném případě. Malého pána se sádrou uhlídáme a Simonka si může užívat.“ Její tón nepřipouští námitky. Simonka radostně přikývne a Alena si v duchu slibuje, že její děti nikdy, za žádnou cenu nebudou u ní cítit nejistotu a nedostatek lásky. Budu jim ji dávat za dva, za sebe i za Roberta… Zachmuří se. Robert se celý týden ani jednou neozval. Jako by nebyla. Ani já, ani děti. Jako by ho celá ta situace neštvala… Neštve, uvědomí si a potlačuje slzy. Nerozumím tomu, fakt ne. To jsme pro něj znamenali tak málo? To mu nechybí ani děti? 157 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 158

„Tak a jsme tady,“ vnímá Danielin nadšený hlas. Netrpělivě vystupuje z auta, otvírá Simonce dveře a zamává ženě, která jim jde zpoza plotu naproti. Bože, ta je krásná! pomyslí si Alena a pozoruje, jak se Daniela s mámou objímají, něco si povídají, jak Simonka podává Danielině mámě ruku, ta ji stiskne a pak holčičku obejme… Ta se směje a začne jí něco překotně povídat, jako by se znaly odjakživa. Ke své babičce se nikdy takhle nechovala. Uvědomí si, že Daniela jí naznačuje, aby taky vystoupila. A tak otevře dveře a vydá se k nim. „Já jsem Alena,“ podává ruku sympatické ženě s mandlovýma očima a úsměvem, který jí zalévá celou tvář jako slunce. „Magda. Vítám vás!“ usměje se a spontánně Alenu obejme, jako by se vítala se svou dcerou, s níž se delší dobu neviděla. „Moc jsme se na vás těšili,“ poznamená ještě a svižným krokem přejde k autu. „Páni, to je rozkošný chlapec!“ zvolá při pohledu na spícího Šimona. Ten jako zhypnotizovaný pohledem otevře oči a usměje se. Magda ho bere do náruče a jemně k sobě přitiskne, přitom dává pozor na ručičku v sádře. Chlapeček rozespale zamrká a klidně prohlásí. „Počural jsem se.“ Alena protočí oči. Daniela s Magdou se dají do smíchu.

„Tak,“ usměje se Magda, když nandá na stůl oběd, „pusťte se hezky do toho!“ Alena se dívá na hezky prostřený stůl… v jedné míse jsou vařené brambory, ve druhé rýže, k tomu pečené kuře, dva druhy salátů a pro děti meruňkový kompot. „Minulé léto jsme měli pěknou úrodu,“ poznamená Magda, když zachytí Alenin pohled. „Zavařila jsem padesát kompotů a stejně jich zůstalo už jen pár. Pravidelným odběratelem je naše Jana.“ „Spíš Patrik,“ ušklíbne se Daniela. „Moje děti taky milují kompoty. Ale nemuselas to přehánět.“ „Já vařím ráda,“ odvětí zlehka Magda a přes rameno křikne: „Oto, kde zase trčíš?“ Potom mrkne na Alenu. „Nikdy nepřijde TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 158 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 159

včas. Prostě ho pořád nedokážu naučit, že k obědu se chodí v určenou dobu.“ „Tady jsem,“ vejde do prosluněné kuchyně Danielin táta, usměje se na děti, zlehka líbne manželku na tvář a posadí se ke stolu. Když se s ním Alena před pár hodinami seznamovala, měla zvláštní pocit, jako by se vrátila v čase a setkala se se svým tátou. Vyzařuje z něj stejná pohoda a laskavost, a jak si stačila všimnout, je také spíš mlčenlivý, zato věčně usměvavý. Úsměv se mu odráží v očích, v nichž se odráží nebe. Má je modré přesně jako Daniela a průzračné jako dítě. Pocítila touhu přitulit se k němu a nechat plynout čas, zapomenout na všechny ty myšlenky, co jí nedovolují spát, na to všechno, co ji tíží a trápí, a znovu být malou holčičkou… něčí malou holčičkou. Vnímá lásku, která mezi starším párem pulzuje a plní ovzduší příjemným teplem… a přemáhá pláč. Už se za ty věčné slzy vyloženě nenávidí, ale láska těch dvou je jako dotek vlnek na bosém chodidle, hřejivá a klidná, všechny kolem naplňuje jistotou, že svět se točí pořád stejně… že to, co platilo včera, bude i zítra… Já jsem nic takového nepoznala. Naši se věčně hádali nebo spolu nemluvili. Vinu na tom měla máma, vím to. Byla jsem mlčenlivý svědek toho, jak do táty neustále ryla. Mezi její oblíbené hlášky patřily věty jako: Každý jiný chlap by to udělal líp. Anebo: Vážně stojíš za zlámanou grešli, musela jsem být slepá, když jsem si tě brala! Nechápu, jak to s ní táta mohl vydržet, bleskne jí hlavou a vzápětí se skrze vzpomínky vrací opět k Robertovi. Proč si sháněl milenky? Proč mi to dělal? Já ho přece milovala! Věděl to… naznačovala jsem mu to každým gestem, opakovala mu to dokolečka, až jsem asi byla trapná, ale chtěla jsem, aby věděl, že mé city k němu se léty nezměnily. Nechtěla jsem, aby se cítil jako můj táta… A čím se mi odvděčil? Zradou a nevěrou! Pošlapal mou lásku… „Aleno, jez přece,“ vyruší ji Magdin hlas, rychle se vzpamatovává a nabírá si rýži a kuře. Dává si jen trochu, poslední týden má stažený žaludek, stejně by do sebe víc nedostala. „Jíš jako vrabec,“ poznamená Oto a jeho oči jako by ji hladily. Už si stihla s oběma potykat a taky si je zamilovat. Daniela nelhala. Její rodiče jsou úžasní lidé. Vzácní. Dny s nimi jsou jako 159 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 160

pobyt v ráji. I domeček je hezký, jako z pohádky. Děti se v prostorné kuchyni pohybují jako doma, i když celé dopoledne strávily na zahradě, Simonka nejprve na houpačce, později jí s Magdou roztáhli ve stínu stromů deku, kde si hrála s panenkami. Šimon se za stálého dozoru některého z dospělých houpal v síti. Nejvíc si porozuměl s Otou. „Víc nemůžu.“ „No dobře, nutit tě nebudeme,“ zasáhne rychle Magda a nenápadně na manžela mrkne. Alena si toho přesto všimla. Co všechno vědí? Asi… hodně. Ale nevadí mi to. „A mohla bych zítra uvařit já?“ Zatouží vrátit jim laskavé přijetí aspoň tímto způsobem. „Tak na to se těším,“ přikývne Magda. „Daniela říkala, že jsi vyučená kuchařka,“ dodá s úsměvem.

Venku se spustil teplý letní déšť, bubnuje na okna a vytváří na skle půvabné potůčky, Alena s Danielou a Magdou sedí v pokoji pohodlně uvelebené na sedačce a povídají si. Jinak je dům tichý, děti už dávno spí, unavené z celodenního pobytu venku, a před chvílí si šel lehnout i Oto. Několikrát ještě Aleně zdůraznil, že tak výborné pirohy v životě nejedl… a Magda se k němu připojila. Alenu jejich pochvala nesmírně potěšila, blahem vysloveně chrochtala. Magda náhle zvážní a opatrně se zeptá: „Daniela mi řekla, že… no zkrátka, v jak nelehké situaci se teď nacházíš. Je mi hrozně líto, že to v tvém manželství neklaplo,“ dodá upřímně. „Ještě jsem se z toho nevzpamatovala,“ přizná Alena. „Jsou chvíle, kdy jsem přesvědčená, že to celé nemůže být pravda, potom mě zase zmáhají pochybnosti, jestli jsem se rozhodla správně… Co si myslíš ty?“ „Nevěra je jeden z nejčastějších důvodů rozvodu nebo rozchodu. Některé ženy se přes ni dokážou přenést a…“ „Já přece taky! Když v únoru prasklo, že má Robert milenku, bylo mi hrozně, najednou se mi sesypal svět, všechno, čemu jsem doteď věřila, ale… rozhodla jsem se, že to překousnu a odpustím mu. Kvůli dětem. Začali jsme znovu a já byla přesvědčená, TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 160 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 161

že se to už nikdy nezopakuje. No, a ukázalo se, že jsem byla neskutečně naivní a blbá… Teď jsem sama a je to nanic. A nejhorší jsou ty věčné otázky typu: Co jsem udělala špatně? Proč to udělal?“ Vzdychne a pohlédne na Magdu, která ji pozorně poslouchá. V očích má soucit i něhu… ne jako máma. „Nic jsi neudělala špatně,“ řekne pevně. „Problém je v něm, ne v tobě. Jsou muži, kteří prostě musí manželku podvádět, jinak by se cítili méněcenní, nebo co. Nerozumím tomu, ale vím, že je to tak. Robert nejspíš to téhle skupiny taky patří, a proto jsi s ním nikdy neměla klid.“ „Takže si myslíš, že jsem se rozhodla správně?“ Magda chvíli zaváhá. „Asi ano. Já jsem proti rozvodům, protože jimi trpí ti nejnevinnější, děti, ale v tomhle případě jsi asi nemohla udělat nic jiného.“ „Děti zatím nic netuší,“ povzdechne si Alena, je jasné, že ji to trápí. „Jsou ještě malé, tak jim to zatím nedošlo, ale nebude trvat dlouho a začnou se na tátu ptát. Vůbec nevím, co jim řeknu.“ „Pravdu, co asi?“ zapojí se Daniela a v očích má cosi zvláštního. „Děti si s pravdou poradí líp, než si myslíme. Lži, o kterých si dospělí často myslí, že jsou milosrdné, jim jen ubližují.“ „Asi ano,“ přikývne Alena váhavě a zahledí se oknem do tmy. „Nejhorší na tom všem je, že si připadám jako ochrnutá. Ze všech společných snů a plánů nezbylo nic… a já jsem vykolejená a dezorientovaná. Nevím, co mám dělat.“ „Kdy ti končí mateřská?“ „V září.“ „Aha. Tak do té doby se dáš jakž takž do pořádku, strávíš léto s dětmi a pak nastoupíš do práce. Pomůže ti to…“ „Do práce tak jako tak musím. Z čeho bychom žili?“ „Výborně, tak tohle jsme vyřešili,“ spokojeně poznamená Magda, Alena zavrtí hlavou. „Tak jednoduché to není. Ještě je tu dům.“ „Na koho je napsaný?“ „Na oba.“ „Tak ho prodáte. A za své peníze si koupíš něco menšího… třeba byt.“ 161 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 162

Aleně se rozechvějí rty. „To bych snad nepřežila. Mám tam svoje kytičky a děti výběh…“ „Jedna paní nedaleko odsud prodává domek!“ zvolá náhle Daniela. Magda s Alenou na ni ohromeně pohlédnou. Taková šťastná náhoda je nepravděpodobná… anebo co když… „Která?“ ozve se Magda. „Kuchárová.“ „Nevěřím,“ vydechne Magda. Daniela přikyvuje. „Prý děti potřebujou peníze, tak se jim rozhodla pomoct… a jedna z dcer, myslím, že ta starší, Katka, si ji vezme k sobě.“ „Tady? V Malackách?“ protáhne obličej Alena. „No a? Do Bratislavy je to po dálnici dvacet minut.“ „To je pravda, ale co děti?“ „Děti by si zvykly,“ mávne rukou Magda. „Je tu školka i škola, takže žádný problém. A bydlela bys blízko nás. Mohla bych ti s čímkoliv pomoct…“ Zaraženě zmlkne, když se Alena rozpláče. „Řekla jsem něco špatně?“ „Nikdo nikdy na mě nebyl tak hodný jako vy s Otou. Já… prostě nejsem na takovou laskavost zvyklá.“¨ „Tak si koukej zvyknout,“ zasměje se Magda a mrkne na hodinky. „Nevím jak vy, děvčata, ale já jdu spát. Bude půlnoc a já se, jak je o mně všeobecně známo, zásadně probouzím před šestou, bez ohledu na to, v kolik si jdu lehnout. Takže, když okamžitě nezahučím do peřin, zítra budu nemožná.“ „Mně se ještě spát nechce. Jsem tak rozrušená, že bych stejně neusnula.“ „Já taky ještě chvíli zůstanu,“ připojí se Daniela a pošle mámě vzdušný polibek. „Dobrou noc.“ Když za Magdou zapadnou dveře, Alena pohlédne na kamarádku. „Tohle se mi jen zdá, že jo?“ „Kdepak,“ zasměje se Daniela. „Když tak se štípni do stehna.“ „Tvoje máma… oba tvoji rodiče jsou prostě neskuteční. Jako nějaké pohádkové víly.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 162 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 163

„Blbost,“ ušklíbne se Daniela. „Víla přece nemůže být chlap.“ Náhle zvážní. „Kdyby to s tím domem vyšlo, přestěhovala by ses?“ „Nevím. Je to všechno příliš čerstvé a rychlé… Nikdy jsem neuvažovala, že bych odešla z Bratislavy.“ „Ten domek je krásný,“ kuje železo zatepla Daniela. „Malý, ale milý. A má obrovský ovocný sad a zahradu. Přišla by sis na své.“ „Chci ho!“ zasměje se Alena, ale ví, že to nebude snadné. Přestěhování by přineslo do jejího života další zásadní změnu. S jednou se právě vyrovnává… neví, jestli unese ještě další.

Julie se usadí v křesílku na terase a prohodí: „Normálně na mě kašleš. Uvědomuješ si to vůbec?“ „Ale já na tebe nekašlu,“ ohradí se s úsměvem Alena, „jenom si budeš muset zvyknout na fakt, že mě uvidíš míň.“ „Cože, ještě míň?“ Julii přeskočí hlas. „Jak to myslíš?“ „Já… nevím to určitě, ale asi se přestěhuju do Malacek.“ Julie ztratí řeč a zírá na kamarádku jako na zjevení. „Řekni, že si děláš srandu.“ „Ne, právě že ne. Strávila jsem víkend u Danieliných rodičů, no a krom jiného jsme rozebírali moji situaci… a Magda, Danielina máma, jinak skvělá ženská, mi navrhla, že by bylo pro mě nejvýhodnější prodat tenhle barák… rozdělit si s Robertem peníze a za svou část si koupit něco menšího.“ „Ale v Malackách?“ nechápe Julie. „Není to přece konec světa,“ namítne Alena. „A už jsem ten dům viděla… a chci ho.“ Cítí, jak ji při vzpomínce na něj zalévá příjemné teplo. Jako by něco v ní tušilo, že k ní patří. Čeká právě na ni. „A co bude se mnou?“ zakvílí Julie. „Zvykla jsem si na naše odpolední kávičky, na to, že když potřebujeme pomoc, tak jsme si nablízku a můžeme se jedna na druhou spolehnout…“ „Taky mi budeš chybět,“ přikývne Alena. „Vlastně toho, co mi bude chybět, bude hrozně moc, ale myslím, že Magda pro mě vymyslela nejideálnější řešení. V tomhle domě zůstat nemůžu a na jiný v Bratislavě nemám peníze. A do paneláku fakt nechci.“ 163 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 164

„Jasně, potřebuješ se hrabat v hlíně,“ přikývne Julie nešťastně. Očividně ji ta zpráva sebrala. „A ten domek?“ „Zvenku vypadá obyčejně. Ale sotva jsem vešla dovnitř, hned jsem věděla, že je to ono.“ Oči se jí rozjasní, Julie na ni nevěřícně zírá. Poslední dny byla její tvář neustále mokrá od slz a náhle pookřála a je přímo nabitá energií. „Je to malý domeček, dole má obrovskou kuchyni spojenou s obývákem a taky pracovnu, koupelnu a komoru, nahoře jsou tři pokoje a koupelna, záchod zvlášť, což je pro mě důležité. Vlastně jsou to jen čtyři pokoje, ale s dětmi víc nepotřebuju. Všude jsou dřevěné parkety a dřevěné dveře, kuchyně je přesně jako ze starých venkovských domů, jsou v ní úžasná kamna…“ Mávne rukou. „No, však sama uvidíš. A víš, co je nejfantastičtější?“ Julie zavrtí hlavou. „Má obrovský sad s velkým starým ořešákem a zahradu… Bude nám tam s dětmi dobře,“ dokončí svoji ódu. Julie se zatváří pochybovačně. „Víš to určitě?“ „Ne, to nevím… ale určitě vím to, že musím žít bez Roberta… a vůbec jinak než doteď. Tady, v tomhle domě na mě padají vzpomínky, všechno je tu naše společné a…“ „Nábytek si snad vezmeš.“ „Chtěla bych, ale víš, jak to myslím. Tenhle dům patřil mně a Robertovi, jenže teď je všechno jinak a já si musím vytvořit nový domov. Prostor, kde se budeme s dětmi cítit dobře a kde budeme žít úplně jiný život… a něco mi prostě říká, že v tom domečku to dokážu.“ „Robert to už ví?“ zeptá se opatrně Julie. „Hned ráno jsem mu volala,“ přikývne Alena. „Zdálo se, že jsem ho zaskočila…“ Julie se ušklíbne. „Nejspíš pochopil, že to myslíš vážně.“ „A co si sakra myslel? Že nad tím mávnu rukou a vezmu ho zpátky?“ „Podle mě asi ano,“ přikývne Julie. „Co víme, co se v něm vlastně odehrává.“ „Radši to vědět nechci. Musím se naučit žít bez něj.“ „Dokážeš to.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 164 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 165

„Budu muset. A tam mi to půjde líp, protože jsem zároveň získala adoptivní rodiče…“ „Cože?“ nechápe Julie. „No přece Danielina tátu s mámou,“ zasměje se Alena. „Jsou úžasní, oblíbili si mě i děti, a když jsem odjížděla, měla jsem pocit, jako bych se loučila s vlastní mámou. Teda s mojí mámou jsem se nikdy takhle neloučila… ale tak nějak si to představuju. Bylo to vřelé a laskavé…“ „Já snad začnu žárlit!“ „Neblázni. Budeš za námi jezdit. Vezmeš Karolínku a uděláte si hezký víkend na venkově.“ „Nebude ti chybět město?“ „Nejedu na konec světa,“ opakuje Alena. „A nezapomínej, že Malacky jsou od Bratislavy jen pár kilometrů. Po dálnici jsem tu cobydup.“ „Musím si na to celé zvyknout,“ vrtí hlavou Julie. „Já taky,“ vzdychne tiše Alena.

Když Robert vejde do kuchyně, Alena ztuhne… a srdce se jí prudce rozbuší. Tohle je muž, kterého jsem milovala celým svým srdcem. Dala jsem mu ho celé, beze zbytku… spolu s důvěrou. Jak je možné, že jsem se v něm tak mýlila? Dnes, po letech manželství, na něj poprvé hledí jinýma očima a vnímá i to, co doteď zůstávalo ze záhadných důvodů skryté… Oči, které se vyhýbají jejímu pohledu, jemné chvění rtů prozrazující nejistotu… a slabost. Byl takový vždycky? Odpověď přichází okamžitě a jasně si uvědomuje, že svůj osud spojila s nesprávným mužem. S mužem, který si vnitřně nevěří a který se bude věčně ujišťovat v náručí jiných žen, jak je neodolatelný a úžasný. Je jí do pláče… nad vlastní hloupostí, nad tím, co všechno se teď bude muset v jejím životě změnit. Není na to připravená, nechce to… ale osud se jí na její názor neptá. „Prosím tě, cos mi to říkala do telefonu za blbosti?“ vyhrkne Robert podrážděně místo pozdravu. Alena se zhluboka nedechne, aby se uklidnila. „Blbosti? Jak to myslíš?“ 165 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 166

„Proč se musíš stěhovat zrovna do Malacek?“ „Nemusím,“ odvětí Alena klidně. „Pokud mně a dětem necháš tenhle dům, tak samozřejmě zůstanu.“ Robert zaraženě zamrká. „Nechat ti dům? Proč bych to dělal? Opustilas mě ty, takže…“ „Já?!“ Aleně rozčilením přeskočí hlas. „Jak můžeš něco takového vyslovit?“ „Vždyť je to pravda!“ vyštěkne Robert. „Utíkáš při prvním problému…“ „Roberte, nemíním to s tebou rozebírat. Jak vidím, stejně by to nemělo význam.“ „Zase jsi děsně chytrá!“ „A ty se neumíš ovládat,“ vrátí mu to Alena. Opravdu se tohle děje? přemýšlí v duchu. Opravdu stojíme uprostřed kuchyně a štěkáme na sebe jako dva psi? Vždycky jsem byla pyšná na to, že spolu dokážeme komunikovat. Zdá se, že i tomu odzvonilo. „Jak se mám ovládat? Zbořila jsi celý můj svět, všechno… a teď mě chceš okrást ještě i o děti.“ „O nikoho a nic tě nemíním okrást. Já… jen musím začít znovu a jinak.“ Zmlkne, vystrašená, že mu začne věšet na nos svoje pocity. Strach, bezradnost, nejistotu, jestli se rozhodla správně, ale když si vybaví malý domek s dřevěnými podlahami a kuchyňským oknem s výhledem na sad, jemuž kraluje obrovský ořech se silným kmenem, ví, že to musí udělat. V tom domě se jí to podaří… Podaří se jí tam žít bez Roberta. V tomhle ne… tyhle zdi dýchají jimi oběma. Jsou plné vzpomínek na to, co ztratila… oba ztratili. Nemluvě o dětech… Jejich rodina se rozpadla jako domeček z karet a je dva už kromě pocitu trpkosti a zklamání nic nespojuje. „Nemusíš,“ Robertovi přeskočí hlas něhou a Alena přesně ví, co bude následovat. Nevěřícně na něho zírá. „Stačí, když mi řekneš, abych se vrátil. Vlastně, kufry mám v autě,“ dodá jakoby nic… jako by to, že ho přijme, byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Jako by mezi nimi nestály jeho nevěry, zrada a lži, jimiž zničil všechno, co se jen zničit dalo. „Ty ses zbláznil!“ vydechne šokovaná Alena. „Proč? Protože chci udržet rodinu?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 166 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 167

„Na tos měl myslet dřív,“ řekne unaveně Alena. „To je tvoje poslední slovo?“ Alena němě přikývne. Takhle jsme fungovali, uvědomí si a najednou se jí udělá až fyzicky špatně… Celé roky jsem se mu podřizovala, až jsem se ocitla ve stavu, kdy jsem si to ani neuvědomovala. Je jasné, že počítá, že ho vezmu zpátky. Podle něj jsem neschopná a nesamostatná, ve všem závislá na něm… A není to tak? ozve se hlásek v ní. No, finančně jistě, ale jinak… „Budeš toho litovat, Aleno,“ Robertův hlas zní pro změnu mentorsky. „Sama si neporadíš… celou dobu jsem se o všechno staral já…“ „Roberte, prosím tě, přestaň!“ „Musíš se probrat a otevřít oči. Jsi zblbnutá nějakou barabiznou v Malackách, ale co tam chceš proboha dělat? Z čeho budeš žít? A jak se postaráš o děti?“ „Nějak už si poradím. Takže… souhlasíš s prodejem domu a s rozdělením peněz?“ „Nesouhlasím!“ vykřikne Robert. „S ničím nesouhlasím!“ „Chceš to komplikovat a dohadovat se přes právníky?“ „Ne… Já chci, aby sis to celé pořádně promyslela a…“ „Nemám co,“ přeruší ho unaveně Alena. „Už jsem se pevně rozhodla.“ Robertovi přelétne přes obličej stín a v očích má nečekanou lítost. Sedne si naproti ní a tiše vzdychne. „Podělal jsem to, co?“ Alena přikývne. „Akorát… nemůžu pochopit, proč. Proč jsi to udělal? Proč jsi mě neustále podváděl?“ „S námi to nemělo nic společného,“ namítne Robert. Alena protočí panenky. Tohle nemá význam, nikdy se od něj nedozvím pravdu. A možná že ji nezná ani on sám.

Daniela přeruší spojení a pohlédne na mámu. „Bere to.“ „Skvělé!“ oddechne si Magda. „Myslíš, že to tady pro ni bude fakt dobré?“ „O tom jsem přesvědčená,“ přikývne bez zaváhání Magda. „Vytvoří si nový svět… a my jí pomůžeme.“ 167 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 168

„Dá se to vůbec?“ zeptá se tiše Daniela a v duchu se přenese do doby, kdy se s ní Robert rozešel. Dlouhé měsíce byla jako ochrnutá. Alena se musí cítit ještě mnohem hůř, i když o tom nemluví. Byli manželé sedm let, mají dvě děti… „Dá,“ ujistí ji máma s jemným úsměvem, jako by věděla, nač dcera myslí. „Pokud máš kolem sebe správné lidi, tak ano. Ale když člověk zůstane úplně sám, tak to má těžké. Budeme jí s tátou všemožně pomáhat a jsem si jistá, že si tu časem najde i nové přátele. Je milá a srdečná, takže jí to nebude dlouho trvat.“ „Ale… já jsem jí lhala,“ vydechne Daniela. „Ještě pořád tě to tíží?“ „Nedokážu se toho zbavit,“ rozhodí rukama. „Nejspíš bych jí to prostě měla říct.“ „Mohlo by to znamenat konec vašeho přátelství, což teď Alena fakt nepotřebuje. Stačí, že se musí vyrovnávat s jedním koncem… a mnohem těžším a bolestnějším. Na víc nemá energii, věř mi.“ „Ale co když to jednou praskne? Co když se to nějak dozví?“ „Potom jí to vysvětlíš a ona to určitě pochopí.“ „Jak myslíš…“ „Danielo, přestaň si dělat starosti a raději už jeď. Je osm, za chvíli bude tma jako v ranci a dobře víš, že nemám ráda, když řídíš potmě.“ „Neboj, mami,“ zasměje se Daniela. „Tobě se to mluví,“ odfrkne si máma, „počkej, až se budeš bát o vlastní děcko.“ „Jo? I když tomu děcku bude třicet?“ „To nejvíc,“ přikývne Magda. Daniela se rozesměje. „To má vážně logiku, mami. Jsem přece dospělá, ne?“ „Opravdu? Tak proč nemáš manžela? A děti?“ „Tohle nebylo fér,“ zamračí se Daniela. „To asi ne, ale mě to trápí. Chtěla bych tě mít konečně zabezpečenou a…“ „Já jsem zabezpečená,“ namítne Daniela. „Mám svou práci, byt a Filipa…“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 168 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 169

„Jenomže spolu pořád jen randíte, jako by vám bylo osmnáct,“ prohlásí nespokojeně Magda. „Dnes už to holt tak chodí, mami,“ prohodí cestou ke dveřím Daniela vesele. „Mladí se nehrnou do závazků, které s sebou přinášejí problémy a bolest. Vezmi si Alenu… kdyby byla svobodná, nic z toho se jí nepřihodí.“ „Opravdu skvělé!“ zabručí máma. „Čeho se bojíš?“ „Já?“ Daniela zůstane stát a zamrká. „Bojím? Proč tě napadlo zrovna tohle?“ „Znám tě,“ pokrčí rameny máma, „a vím, že bys chtěla děti… a manžela.“ „V opačném pořadí, mami,“ zasměje se Daniela, ale v očích má pořád něco zvláštního. „Robert tě obral o víru v muže,“ hlesne Magda nešťastně. Daniela zavrtí hlavou. „Možná, ale ne napořád. Filip mě přesvědčil, že všichni nejsou stejní.“ „Kdy nás konečně seznámíš?“ „Konečně? Mami, známe se sotva půl roku!“ „To je nejvyšší čas. Opravdu bych ho ráda poznala.“ „Já taky,“ ohlásí se táta zpoza máminých zad. Daniela protočí panenky. „Jste hrozní. Oba,“ dodá přísně, jako by mluvila s neposlušnými dětmi. Rodiče se jen uculují a čekají na její odpověď. „Tak dobře, přijedeme příští víkend.“ „Už se těším!“ zavýskne máma a obejme dceru, vzápětí ji nasměruje ke dveřím. „Jeď opatrně.“ „A až dorazíš domů, ozvi se, ať víme, že jsi v pořádku,“ připomene jí jako vždycky táta. „Mám vás ráda.“ Daniela políbí mámu, potom tátu a s úsměvem dodá: „Oba.“

Daniela se vrací do tichého bytu. Postupně rozsvítí ve všech pokojích, otevře okna a zapne rádio. Hltavě se napije minerálky a s lahví a sklenicí v ruce přejde na terasu. Město se už zahalilo do tmy, letní a teplé, pofukuje příjemný větřík. Opře se o zábradlí a pozoruje světla v oknech okolních domů, nasává zvláštní 169 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 170

atmosféru, která v ní rezonuje dovolenou. Bože, tak bych odsud ráda někam vypadla! Nejradši k moři. Válela se na pláži, tělo by vstřebávalo energii ze slunečních paprsků a duše se vznášela v letním oparu… Zatouží po tom tak silně, že přímo cítí vůni moře, jeho vlhkost na tváři. A proč ne? Léta jsem se jen přizpůsobovala, je načase to změnit. Důvod je jasný jako facka. Robert. Čekávala na něho… prosáklá láskou a touhou být s ním, stále, navždycky. Udělá se jí až zle… Já ale byla blbá! Tak strašně blbá! Ty roky jsem vlastně vůbec nežila, ve všem se podřizovala jemu. A on to přijímal s naprostou samozřejmostí. Teď už vím, že se to dá pojmenovat jedním slovem. Sobeckost. Díkybohu, že je to za mnou, pomyslí si s úlevou a vběhne do předsíně, kde z kabelky vyndá mobil. Má dva zmeškané hovory, oba od Filipa. Volá mu… „Ahoj, Dani, už jsi doma?“ „Asi patnáct minut,“ přikývne s úsměvem, šťastná, že je na světě muž, který má o ni starost a zájem. Kterému záleží na tom, jak se má a jestli je v pořádku. „Chybělas mi.“ „Ty mně taky,“ odvětí popravdě, vzápětí vyhrkne. „Chtěla bych s tebou k moři!“ „Opravdu?“ Jeho hlas ji hladí, cítí jeho sílu a upřímnost. S Filipem je všechno takové… jednoduché. Ne jako s Robertem… Rozčiluje ji, že na něj ještě myslí, hned si ale uvědomí, že je to kvůli Aleně. Jejím prostřednictvím jako by s ním pořád tak trochu byla. I proti její vůli se jí neustále vracejí ty roky, divné a vlastně ztracené. S ním jsem se bála říct svůj názor, vlastně jsem si s ním nikdy upřímně nepovídala. Neznal mé sny, má přání a plány… Jak to, že mi to nikdy nedošlo? Nestál o ně, protože nestál o mě. Stačilo mu mé tělo… „A co s tím uděláme?“ vytrhne ji Filip ze zamyšlení. „Pojedeme!“ zavýskne Daniela jako malá holka. Filip se zasměje. „Fajn, tak se po něčem podíváme.“ „A co kdybys přišel teď ke mně a podívali bychom se na to hned?“ „Nejsi unavená?“ „Prosím tě, z čeho? Byla jsem u našich, ne na nucených praTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 170 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 171

cích. A mimochodem, slíbila jsem jim, že příští víkend přijedeme spolu,“ dodá jakoby nic, i když bezděky zatajila dech v očekávání jeho reakce. „No… to už zní vážně.“ Daniela se vyleká… Nepřepískla jsem to? „Ale jestli se ti nechce, tak nemusíš,“ dodá rychle. „Kdepak! Pojedu rád… A za patnáct minut jsem u tebe.“ „Těším se,“ usměje se Daniela a přeruší spojení. S Filipem je opravdu všechno jiné. jednodušší – v tom dobrém slova smyslu. Průzračné jako voda v horském potůčku. Před ním si nemusím na nic hrát, můžu být sama sebou. Povídat o všem, co cítím, co chci a co ne… odkrývat před ním své já beze strachu, že se odhalím příliš… Tomu se říká láska, vysloví něco v ní a ona souhlasně přikývne. Já vím… teď už to vím.

Alena s hrnkem kávy v ruce si sedne na schůdek před vchodovými dveřmi a rozhlédne se kolem sebe. Tak tohle je moje, pomyslí si nevěřícně. Tenhle nádherný dům, schůdek, na kterém sedím, malá zahrádka i rozlehlý sad, který se mi rozprostírá před očima… jako by ho někdo postupně, stéblo za stéblem, strom za stromem, maloval na plátno. A přitom míchal ty nejúžasnější odstíny zelené barvy, od tmavé po světlou, která má neskutečnou intenzitu a nutí přivírat oči… I ten starý ořech, jehož listy tiše šumí, obyčejní smrtelníci jeho řeči většinou nerozumějí… „O čem přemýšlíš?“ přisedne si k ní Daniela. „Nemůžu uvěřit, že tohle všechno je doopravdy,“ vydechne Alena a opře se o zárubeň dveří. Ve starých džínách ustřihnutých pod koleny a ve volném triku, s vlasy sepnutými sponou a s horkem zrůžovělými tvářemi vypadá neobyčejně krásně… Danielu při pohledu na ni znovu napadne, jak je možné, že ji Robert podváděl. Proč? Je nádherná a… opravdová. Není na ní nic umělého a nepřirozeného, její krása vychází zevnitř a odráží se jí v očích… „No, budeš muset,“ uculí se. „Semlelo se to tak rychle…“ „Snad nelituješ?“ zeptá se opatrně Daniela. 171 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 172

Alena zavrtí hlavou. „Na to je ještě brzy. Nevím, vlastně o tom nemám čas přemýšlet. Teď je důležité dům co nejdřív zařídit a přestěhovat se. Mám takový nepříjemný pocit, že vaše využívám a…“ „Neblázni!“ zavrtí hlavou Daniela. „Jsou s dětmi šťastní, copak to nevidíš?“ Alena přikývne. „Jo, a je to vzájemné. Myslím, že jsem Simonku ještě neviděla tak uvolněnou a veselou jako právě s vašimi.“ „Obohacují se navzájem,“ poznamená Daniela vesele a napije se kávy. „Nejsi unavená?“ „I kdybych byla, mám smůlu. Musíme to rychle dokončit, takže?“ pokrčí rameny. Alena se zasměje. „Jsi úžasná, už jsem ti to řekla?“ Daniela zvážní a neví, co na to odpovědět. „Jsi přesně taková jako vaši,“ pokračuje Alena, jako by si nevšimla kamarádčiných rozpaků. „Bez vás bych to nezvládla,“ dodá upřímně. Před týdnem přijela s dětmi do Malacek a spolu a Danielinými rodiči udělali obhlídku vyprázdněného domu. Shodli se na tom, že je třeba jej vymalovat, přetřít dřevěné trámy a dveře, zbrousit a nalakovat parkety a tu a tam něco vytmelit, opravit, včetně starých dřevěných oken a úžasných kamen v kuchyni. Oto během dvou hodin sehnal čtyři chlapy, kteří se s vervou pustili do práce, a sám taky přiložil ruku k dílu. Magda se bez mrknutí oka ujala dětí. Přece nebudou spát v provizoriu, prohlásila tónem babičky, jíž je zbytečné oponovat… a Alena nevycházela z údivu. Nechápala, jak je to možné, že se jí i dětí ujali s takovou samozřejmostí a laskavostí, ale je jim za to nesmírně vděčná. Ona se celý den motala kolem řemeslníků, pomáhala, s čím bylo třeba, na dvouvařiči jim uvařila oběd, který si nemohli vynachválit, a vpodvečer, vyčerpaná, ale potěšená tím, jak práce postupují, se uchýlila do domu Danieliných rodičů… s pocitem, jako by se vracela domů. Přivítala ji chutná večeře a laskavé objetí a také rozesmáté a šťastné děti. Zatím si neuvědomovaly, že v jejich životě nastal zlom a že hodně věcí teď bude probíhat jinak. Na rozdíl od nich to měla Alena v hlavě neustále, spolu s obavami a straTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 172 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 173

chem, jestli to všechno zvládne. Když se naposled rozhlédla po domě, v němž žila sedm let v přesvědčení, že to bude napořád, bojovala se slzami… Stačilo málo. Zvednout telefon a zavolat Robertovi, že mu odpouští. Ale najednou věděla úplně přesně, že to nechce. Robert by ji časem znovu podvedl… a znovu a znovu. Až by ji obral o poslední zbytky sebeúcty. A to nesmí dopustit, už kvůli dětem ne. Co by jim odevzdala? Jací lidé by z nich vyrostli, kdyby žili se zlomenou a zatrpklou mámou, pro kterou by smích a radost byly neznámý pojem? A s tátou, který by jim věnoval jen úlomky svého času, jen drobečky z toho, co by si zasloužily. Přestože rozumově to zvládla, srdce ji bolelo a nesměle šeptalo něco jiného. O lásce, která je schopná překonat všechno. Neposlouchala ho… nemohla. Řemeslnické práce na domě trvaly pět dní, chlapi pracovali od časného rána do pozdního večera, až jich Aleně bylo líto, včera nastoupila ona s Danielou. Druhý den myjí okna, dveře, podlahy, prostě dávají dům do pořádku, zítra má přijet Filip se stěhovacím vozem, do té doby musí být všechno připravené. „Od toho jsou přátelé,“ vnímá Danielina slova. „Aspoň na ty mám v životě štěstí.“ Nemusí dodávat, na co ne, obě to vědí. „V Bratislavě jsem měla Julii, tady tebe a tvé rodiče…“ „Doufám, že se nemíníš za pár let zase stěhovat,“ nadhodí Daniela s úsměvem. „Kdepak, už teď jsem do tohohle domečku zamilovaná. Nikdy se ho nevzdám.“ Vyskočí a jde dovnitř, stěny ji obejmou příjemným chladem, jako by jí poskytovaly útočiště. Kuchyně bez linky vypadá divně a prázdně, ale Alena si už dala vyrobit na míru podobnou té, co měla v Bratislavě. Z dubového dřeva. Pokoje přímo vybízejí k tomu, aby je zařídila, a umytá okna volají po záclonkách. Alena se rozhodla pro krátké závěsy ve veselých barvách, dominovat bude vanilková, růžová a bleděmodrá. V podobných odstínech vybere koberce… pestré a nádherné. Zářivé, ne takové, jaké měla doma… tehdy se při zařizování podřídila Robertovu vkusu, ale teď už nemusí. Je svou paní… Možná zjistím, že to přináší mnohé výhody. 173 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 174

Daniela ji mlčky pozoruje, po chvilce napjatě vyhrkne: „Hodně ti Robert chybí?“ „Je to zvláštní, ale ne… Myslela jsem, že bez něj nebudu moct dýchat, ale jak vidíš, mýlila jsem se.“ „To samé jsem cítila já, když se se mnou rozešel,“ přizná Daniela, a vzápětí zbledne jako křída. „Milovalas ho,“ podotkne jemně Alena. Očividně nepochopila, že mluví o stejném muži. Jak by také mohla? Daniela si tiše vydechne úlevou. „Byla jsem hloupá. Věřila jsem ve společnou budoucnost… Teď vůbec nechápu, jak jsem mohla. Měl přece manželku a děti…“ „A lhal ti, že se rozvede,“ dodá Alena a obejme ji. „Neobviňuj se, byla jsi jeho oběť.“ „Protože jsem to dovolila. Připustila jsem, abych se jí stala.“ Daniela se tváří tak zoufale, že Alena neví, co si má o tom myslet. Rozešli se přece dávno, bude to skoro rok, pokud si dobře pamatuje. Tak proč tedy vypadá, že ji to pořád ještě trápí? „Ještě že máš Filipa,“ řekne povzbudivě a v duchu myslí na to, že ona už nechce mít s žádným mužem nic společného. Stačí jí děti, tenhle dům, nový život, který si zařídí… bez chlapů. „Taky si myslím,“ přikývne Daniela a chopí se kbelíku. „No, jdu se vrhnout na ta poslední dvě okna.“ „A já dodělám dveře.“

Když Daniela s Filipem za sebou zavřou dveře – oba beze slov pochopili, že potřebuje být chvíli sama -, Alena se roztančí místnostmi. Připadá jí to jako sen, krásný sen, který ji na svých křídlech vynáší vysoko a dovoluje dál snít. Obýváku dominuje krb a sedačka, kterou včera přivezli stěhováci. Zbytek nábytku nechala Robertovi, stejně o něj nestála, nikdy se jí nelíbil. Postupně si dokoupí nějaké pěkné komody, nejlépe z tmavého dřeva. Budou hezky ladit s parketami a dveřmi, zároveň vytvoří se světlou sedačkou hezký kontrast. Spolu s koberci a závěsy to bude perfektní, pomyslí si potěšeně a přejde do dětských pokojů. Z bratislavského domu vzala všechno. Postele dětí, nábytek TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 174 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 175

i židle, Robert to přece nepotřebuje. Kupovali je sice společně, ale pro děti. Takže když věci stěhováci nakládali do auta, vůbec nepřemýšlela, jestli má na to právo nebo ne. Největší problém měla s ložnicí… nakonec to vyřešila podobně jako s obývákem. Vzala si postel a skříně ponechala na místě. A samozřejmě odvezla svůj toaletní stolek. K čemu by mu byl? Ložnice tady zatím působí zvláštně a prázdně, ale už má představu, jaká jednou bude… Koupí si povlečení v pastelové vanilkové, k tomu sežene záclonky a všechno zjemní růžovými doplňky. Je to skutečnost? pomyslí si při pohledu na čisté a už teď útulné místnosti a štípne se do tváře. Ano. Není to pouhý sen. Máme s dětmi nový domov… Z lednice vyndá džus, nalije si plnou sklenici a vyjde před dům. Usadí se na schůdku a rozhlédne se po sadu zbarveném zapadajícím sluncem. Všude vládne ticho, i ptáci se po celodenním koncertování uklidnili. Napije se džusu a přemáhá chuť zavolat Robertovi. Pochlubit se mu, jak je to tady krásné…, ale ví, že to už nemůže. Ještě přednedávnem by neváhala a zavolala mu, jako pokaždé, když se jí něco podařilo a chtěla se s ním podělit o svou radost, jenomže to už teď neplatí. Už k sobě nepatří. Je to minulost. V zapadajícím slunci se jí v očích zalesknou slzy, rychle zamrká, aby je potlačila, trochu se na sebe zlobí, že ji to pořád ještě bolí… Od té doby, co prodali dům, podařilo se jim to překvapivě rychle a za dobrou cenu, se už neozval. Nezeptal se, jak se jí daří, co děti, prostě nic. Nezájem. Já to nechápu, pomyslí si Alena. Jak to, že mu nechybějí? Já bych bez dětí nevydržela ani den… Rychle se v duchu opraví, den ano, možná i pět dní, déle ale ne. Sáhne po mobilu a vytočí Juliino číslo. Potřebuje se rozptýlit, zahnat ponuré myšlenky. „Tak už to mám hotové!“ zatrylkuje s pýchou v hlase. Julie na druhém konci ohromeně vydechne. „Nevěřím.“ „Věř nevěř, je to tak. Měla jsem kolem sebe hodně dobrých lidí, proto to šlo tak rychle. Kdy přijedeš?“ „Páni, ty jseš ale akční,“ zasměje se Julie. „Já nevím…“ „No doufám, že co nejdřív,“ vyhrkne Alena. „Co nevidět začne škola, pak nebudu vědět, co dřív.“ 175 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 176

„Uvidíme. Ještě si brnkneme,“ souhlasí Julie. „Jasně,“ přikývne s úsměvem Alena a vytípne mobil. Vzápětí volí mámino číslo. Tuší, že tenhle rozhovor nebude zdaleka tak milý jako předchozí, ale ví, že zavolat musí. Máma se jistě utápí v sebelítosti. „Ahoj, mami!“ „No, to je dost, že se taky ozveš,“ spustí matka okamžitě a jazyk se jí zase plete. Jak by ne, je neděle, času na popíjení měla dost. Alena se však rozhodne to ignorovat. „Neměla jsem čas, mami. Ale už to mám jakž takž hotové a za chvíli jdu pro děti.“ „Hm, hodilas je na krk cizím lidem, že ti není hanba!“ „Bylo to pro ně to nejlepší,“ ujišťuje ji dcera. „A nezapomínej, že jsem se ptala i tebe, jenomže tys mi pomoc odmítla.“ „Nemohla jsem si vzít dovolenou,“ ohradí se máma dotčeně. Alena si povzdechne. Naše komunikace je hrozná… samé výčitky, nic víc. Mluvily jsme spolu někdy jinak? „Já vím, mami… Je tu nádherně,“ dodá už docela jiným tónem ve snaze odvést řeč jinam. „Možná, ale daleko. Zůstala jsem tu sama jako kůl v plotě.“ „Mami, máš to ke mně jen skok, můžeš kdykoliv přijet.“ Hm, to určitě, ozve se v ní provokativní vnitřní hlas. Ani když bydlela blíž, to s návštěvami nepřeháněla, za rok bych je spočítala na prstech obou rukou… „Autobusem?“ zvolá nevěřícně máma. Alena potlačuje smích. „A proč ne?“ „Nesnáším autobusy, dobře to víš.“ „Překonáš se. My ti přece za to stojíme, nebo ne?“ „Jsi nějaká veselá,“ poznamená máma, v hlase se jí mihne nepochopení. „Jsem. Těší mě, že se mi všechno podařilo, a cítím, že nám tady bude dobře.“ „Ale to, jak se cítí tvoje máma, tě nezajímá.“ „Já… už musím končit. Jdu pro děti, slíbila jsem jim, že dnes už budou spinkat ve svých postýlkách.“ „Tak je, chudinky malé, ode mě pozdravuj.“ „To víš, že jo,“ ušklíbne se Alena a přeruší spojení. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 176 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 177

Jaképak chudinky? pomyslí si vzdorovitě. Vždyť tu jsou šťastné. Vím to, a i kdybych měla pochybnosti, stačí se podívat do jejich rozzářených očí. Oblíbili si tetu Magdu a strejdu Otu s úplnou samozřejmostí, jak to umí jen děti, jako nejbližší rodinu, v jejich přítomnosti jsou spokojené, stejně tak mají rády Danielu, nemluvě o Filipovi, který si je získal okamžitě… Bude to dobrý táta, pomyslí si. Ne jako Robert, který si akorát na tátu hrál… a jen když se mu chtělo. Jako by nechápal, že děti ho potřebují denně. Filip má v sobě cosi otcovského a zároveň kouzelně rošťáckého, což děti odjakživa přitahuje… Vstává a vyběhne brankou k autu. Líbila by se jí podvečerní procházka, k domu Danieliných rodičů je to jen deset minut chůze, ale děti budou po celém dni jistě unavené, odvoz jim přijde vhod. Než nasedne do auta, ještě jednou se ohlédne směrem k domu. Můj dům. Koupe se ve slunečních paprscích a působí sebejistě jako stará dáma, kterou v životě už nic nepřekvapí, která zná svoji hodnotu i hodnotu rodiny… a tu chrání před nebezpečím vnějšího světa. Zasměje se svým úvahám, pošle domu vzdušný polibek, sedne za volant a nastartuje.

177 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 178

K

A P I T O L A

6

Alena si nastavila budík na šestou, aby dnes ráno stihla všechno beze shonu a stresů. Čeká ji s dětmi velký den. Průlomový v jejich novém životě… prvním krokem bylo stěhování, které zvládli v pohodě, a následná aklimatizace v novém domě, což pro ně rovněž nebyl problém; druhým krokem, o nic menším, je dnešek. Simonka nastupuje do první třídy, Šimon jde poprvé do školky. Oba se těší, ale to ještě nic neznamená. Můžou se po prvním dnu vrátit rozčarovaní a zklamaní, a ona s nimi bude mít odteď plné ruce práce. Nebudu předbíhat, pomyslí si, když ze sebe shodí pokrývku a po měkoučkém koberci přejde k oknu. Rozhrne záclonky vanilkové barvy s růžovým lemem, podařilo se jí sehnat přesně takové, jaké si do tohoto pokoje od prvního dne představovala, a zahledí se na obrázek před sebou. Posekaný trávník lemují žluté a fialové květiny, vypadá to úchvatně, ale je to jen začátek. Příští rok bude květinová zahrádka vypadat úplně jinak, zatím mohla vysadit jen některé druhy květin, ale už teď jí pohled z okna dělá nesmírnou radost. A hlavně vědomí, že všechno je to její práce… všeho se dotkly její ruce. Na kamenné terase zvou k posezení kovové židle a stolek, u domu stojí velké keramické nádoby se zeleným rozmarýnem a levandulí, v okně do dvora kvetou v květináčích sytě červené muškáty. Alena má ještě plno plánů, ale všechno má svůj čas, bydlí tu teprve měsíc. Pousměje se při vzpomínce, kdy do domu poprvé přivezla děti. Rozběhly se do svých pokojíčků, v očích měly očekávání i napětí… a pak se ozval nadšený výskot a radostný smích. „Vypadá to tu jako doma!“ Schválně zařídila jejich pokoje stejně jako v Bratislavě, aby se oba cítili dobře. A podařilo se jí to. Prožili společně konec léta. Někde uvnitř ji nahlodávaly poTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 178 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 179

chybnosti, jestli to neberou jako výlet, prostě malé prázdniny, které jednou skončí a oni se vrátí tam, kde žili dosud, a především k tátovi, ale nic takového se nestalo. Děti si zvykly a já taky. Máme svůj domov. Místo, kde se všichni cítíme příjemně… Otevře okno, zářijové ráno je svěží, ale modrá obloha slibuje krásný slunečný den. Přejde do Simončina pokoje. „Ahoj, školačko!“ skloní se k ní a políbí ji na líčko. „Musíme vstávat.“ Simonka ve vteřině otevře oči a vyskočí z postele. „Musíme si pospíšit, mami, ať nepřijdeme pozdě.“ „Neboj,“ uklidňuje ji Alena s úsměvem a přejde ke skříni. „Mám pro tebe překvapení,“ prohlásí a vytáhne odkudsi zezadu světlemodré šatičky s pomněnkami vyšitými sytějším odstínem modré. Jsou úžasné… Koupila je dcerce minulý týden, když se ve městě sešla na kafi s Julií. Díky Magdě měla dost času, a tak pobrouzdala i po obchodech a dokoupila dětem potřebné oblečení. Simonce šaty a trička, Šimonovi džíny a pár tepláků do školky, pyžamka, z těch starých oba vyrostli… Když zabočila k butiku, kde se poznaly s Danielou, překvapením vydechla. Už je to celý rok! Daniela jako by změnila její život, vždyť právě ten poslední rok se u ní udály převratné změny. Ví ale, že s Danielou to nesouvisí. Prostě se ocitla v jejím životě ve zvláštním čase. Průlomovém a bolestném. „Mami!“ přiběhne k ní Simonka a obejme ji. „Jsou krásné!“ „A vypadáš v nich jako princezna,“ usmívá se Alena a otevře okno. „A teď se běž hezky umýt. Až se oblékneš, zapletu ti vlásky do copu, ano?“ „Jo, mami,“ přikývne Simonka a utíká do koupelny. Alena vchází do Šimonova pokojíčku. Spí tak tvrdě, až je jí líto ho budit. Možná jsem ho měla nechat ještě doma, zapochybuje o svém rozhodnutí, ale nejistota rychle mizí. Ví, že je to nutné, musí si hledat práci. „Vstávej, zlatíčko,“ skloní se k synkovi a jemně ho pošimrá na noze. Chlapeček se zavrtí, otočí se na druhý bok a spí dál. „Šimonku, už je ráno. Dneska jdeš poprvé do školky, nezapomněls?“ „Nechci do školky,“ zamumlá malý s nosem zabořeným do polštáře. 179 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 180

Alenu píchne u srdce. Tušila, že to s ním nebude tak lehké jako se Simonkou… za poslední týden pronesl tuhle větu víckrát. „Bude se ti tam líbit,“ slibuje, protože je o tom opravdu přesvědčená. Byla se ve školce podívat a všechno tam na ni dýchalo něhou… dokonce i oči paní učitelky. Vypadala jako babička z pohádky, což ale kontrastovalo s jejím moderním oblečením. „Zahraješ si s dětmi, napapáš se a pak si pro tebe přijdu.“ Než si najde práci, bude Šimon chodit do školky jen dopoledne. Aspoň bude mít čas zvyknout si a nebude to pro něj zas až taková změna. Do pokoje vlítne Simonka, v nových šatičkách působí jako modrý motýlek, Aleně se při pohledu na ni zatetelí srdce pýchou a hrdostí. Měl by ji teď vidět Robert. Měl by tu dneska být s námi… Povzdychne si, když si uvědomí, že podobné myšlenky ji budou pronásledovat ještě dlouho, u každé nevšední chvíle. Pravda je však taková, že Robert o děti nejeví zájem. Od té doby, co se odstěhovali do Malacek, ani jednou nezavolal, nezeptal se, jak se mají, jestli si zvykly na nový domov… „Netrucuj,“ napomene brášku přísně Simonka a dá si ruce v bok jako dospělá. „Máma má pravdu, bude se ti tam líbit. Budeš si hrát, zatímco já se musím učit.“ Hlas se jí zachvěje a Aleně je v tom okamžiku jasné, že i ona bojuje s nejistotou a strachem. Ale na rozdíl od Šimona své pocity uzamkla dovnitř… jako obvykle. „Ty už seš velká,“ namítne Šimon, ale sedá si a vyhrabe se z peřiny. „Do školy budu chodit rád,“ dodá cestou do koupelny, během léta se naučil vyslovovat r, je ještě trochu ostré, ale časem se jistě obrousí, a Alena vydechne úlevou. Půjde to i bez boje. Simonka pohlédne na mámu. Velké oči má plné očekávání a… obav. „Mami, co když se mi ve škole nebude líbit?“ „Co jsou to za divné otázky?“ zavrtí Alena hlavou a přistoupí k dcerce. Přivine ji k sobě a políbí na voňavé vlásky. „Bude, vím to.“ „Tak dobře,“ oddechne si Simonka, je zřejmé, že své mámě bezmezně důvěřuje. Dokdy? ozve se v Aleně tichý hlásek, ale rychle ho umlčí. To budu řešit, až to přijde. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 180 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 181

Daniela setřese z deštníku kapky deště a vběhne do kavárničky. Sedne si ke stolu a jedním dechem vyhrkne: „Promiň, že jdu pozdě. Byla jsem po krámech a nějak jsem zapomněla na čas.“ „Nějak?“ povytáhne obočí Irena a odfrkne si. „Trčím tu už dvacet minut.“ „To je teda výkon,“ přikývne Daniela uznale a vzápětí se rozesměje. „No tak už se nevztekej. Byla jsem nakupovat nějaké blbosti pro děti…“ „Pochopitelně Simonce a Šimonkovi,“ protáhne Irena jízlivě, ale Daniela její tón nepostřehne, stejně jako neobvyklou kamarádčinu bledost, a přikývne. „Taky Patrikovi. Páni, měla bys ho vidět, jak se přes léto vytáhnul.“ „Páni!“ opičí se po ní Irena a v hlase má zvláštní trpkost. „Dokážeš se bavit i o něčem jiném než o těch podělaných spratcích?“ „Co ti je?“ vykulí oči Daniela. „Ty nevíš?“ Irena se na ni zpoza cigaretového dýmu zamračí a spustí: „Nemluvíš o ničem jiném než o fakanech a té Aleně! Na mě nemáš nikdy čas, a když jo, tak je to o ničem, protože v jednom kuse meleš jen o nich, o Aleně a jejím domě…“ „Kdybys ho viděla, pochopila bys proč. Je úžasný… a Alena v něm udělala zázrak. Vypadá, jako by v něm žila roky, nejen pár týdnů…“ „Můžeš přehodit veksl? Já už to prostě odmítám poslouchat!“ vystřelí podrážděně Irena. „Jseš schopná to pochopit?“ „Co je to s tebou?“ Irena se rozpláče. Daniela na ni zaraženě hledí, doslova ztratila řeč. Ještě nikdy neviděla kamarádku brečet, a to se znají už hodně dlouho. „Jsem těhotná,“ zašeptá mezi vzlyky Irena a utírá si slzy. „Cože? Ale jak… je to možné?“ „Selhání antikoncepce,“ zamumlá Irena nešťastně a znovu se rozpláče. Několik hlav od vedlejších stolů se k nim otočilo, ale Irena to nevnímá. „Jsem z toho úplně hotová! Za tři dny jdu na potrat a děsně se bojím…“ 181 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 182

„Ty si to necháš vzít?“ nechápe Daniela. Páni, kdybych já byla těhotná, tak se zblázním radostí! Pociťuje touhu po dětech čím dál intenzivněji, zřejmě to mají na svědomí právě Aleniny děti. Hlavně malá Simonka, která jí neuvěřitelně přirostla k srdci. Občas si představuje, že to éterické děvčátko s dlouhými vlásky je její. Rozmazlovala by ji svou láskou, zahrnovala dárky a něhou… pokaždé se musí napomenout a uvědomit si, že Simonka už jednu mámu má. A fantastickou! „A co jiného?“ „Já jen… že na děti už máme věk…“ „K tomu jsou ale třeba dva!“ vyštěkne Irena a zapaluje si další cigaretu. Daniela postřehne, jak se jí třesou ruce… Má problém a já jsem na ni neměla čas. Zaplaví ji výčitky svědomí a je to hodně nepříjemný pocit. Uvědomí si, že Irena má pravdu. Dávala přednost Aleně a jejím dětem, protože byla přesvědčená, že oni ji potřebují víc. Teď vidí, že se mýlila. „Přece jsi chodila s Nikem,“ namítne Daniela. „To bylo před dvěma týdny. Kdyby sis na mě našla čas, věděla bys, že se na mě vykašlal.“ „On na tebe?“ Tohle už je na Danielu moc. Za ty roky si zvykla, že vztahy vždycky ukončovala Irena. „Jo,“ zamumlá. „A řeklas mu, že čekáš dítě?“ „To jsem to ještě nevěděla.“ „Bože, to je situace,“ vydechne Daniela. „Každopádně by sis s ním ale měla promluvit.“ „A o čem? Chodili jsme spolu tři měsíce a ten poslední nám to vůbec neklapalo, cítili jsme to oba.“ Pokrčí rameny. „Nemá to cenu, nic mu říkat nebudu.“ „Ale… opravdu jsi pevně rozhodnutá dát to dítě pryč? Je ti třicet, může to být problém.“ „Kašlu na to!“ zavřískne Irena. „Nechci dítě! Nechci tuhle debilní situaci! A už vůbec nechci na ten hnusnej potrat!“ Z očí se jí opět kutálejí slzy, Daniela ji spontánně vezme za ruku, ale neví, co říct. Cítí jen spalující touhu být na Irenině místě, mít pod srdcem malý rostoucí poklad, který by dal jejímu TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 182 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 183

životu úplně jiný rozměr a cíl. Představuje si, jak by na takovou novinu reagoval Filip. Asi by měl radost. Když ho vidím, jak si dokáže hrát s Aleninými dětmi a Patrikem, je mi jasné, že by z něj byl ideální táta. Ale co když ne? ozve se v ní pochybovačný hlásek. Co když pro něj zase tolik neznamenám? Co když se mnou nemíní spojit svůj život a… srdce se jí rozbuší. Bez Filipa by už nedokázala žít. Robert, to bylo jen poblouznění, sen, který se mermomocí snažila přetvořit ve skutečnost. S Filipem je to úplně jiné… „Posloucháš mě vůbec?“ vnímá rozhořčený kamarádčin tón a rychle se vzpamatuje. „Poslouchám,“ přikývne. „Jen… nevím, co ti mám na to říct. Asi bude interrupce fakt nejlepším řešením,“ hlesne nešťastně. Ale není o tom přesvědčená. Naopak si myslí, že Irena má na dítě nejen ideální věk, ale je i finančně zajištěná, takže může svému potomkovi dát všechno, co potřebuje… Jenom jestli by ho zvládla i vychovat, ozve se v ní zase ten hlásek. Je příliš zaměřená na sebe, musela by přestavět žebříček svých hodnot, myslet především na dítě… Určitě by to zvládla! Měla by na přípravu devět měsíců a za tu dobu by prošla vnitřní proměnou. Jenomže… to by musela chtít. „To si piš, že bude!“ přitaká Irena. „Už abych to měla za sebou,“ vydechne a podívá se na Danielu. V té chvíli vypadá jako malá vystrašená holka. „Půjdeš tam se mnou?“ zeptá se tiše a visí kamarádce na rtech. „Já?“ podiví se Daniela. Proč já? Nechci tam jít, nechci být spolupachatelkou! „Sama to nezvládnu,“ vyhrkne zničeně Irena. „A nikoho kromě tebe nemám.“

Vyčerpaná Daniela se vrací domů. Shodí ze sebe kabátek, zuje se, rozsvítí ve všech pokojích a jde do kuchyně postavit vodu na kávu. Sice je už večer, ale ať! Má za sebou hrozný den a pocity, které se na ni nalepily, touží ze sebe setřást jako kapky deště… bohužel ví, že to nepůjde. Nakonec podlehla Ireniným prosbám 183 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 184

a jela na kliniku ráno s ní. Držela ji za ruku ve chvíli, kdy se probírala z narkózy, a snažila se utišit její pláč. Marně. Irena přetékala pocity viny, že udělala něco, co neměla. Byla tak rozrušená, že musela dostat injekci na uklidnění. Daniela s ní byla do té doby, než vyčerpaná pláčem a utlumená léky konečně usnula. Potom musela běžet do školy, kde odučila šest hodin s půlhodinovou pauzou, teď už sotva stojí na nohou. Zalije si kávu, přidá do ní mléko a netrpělivě z ní usrkává, jako by čekala, že teplo nápoje přehluší ten ledový pocit v jejím nitru. Ale nefunguje to. Pořád musí myslet na plod, který byl vyrván z Irenina těla a nedostal šanci žít… Mohla to být rozkošná holčička nebo nezbedný kluk… Dítě… Opakuje to slovo jako zaklínadlo, probouzí v ní touhu, která každým okamžikem sílí. Položí hrnek s kávou na stůl a přejde k telefonu. Vytáčí Filipovo číslo, a jakmile to zvedne, vypálí na něj: „Máš mě rád?“ „Samozřejmě že tě mám rád.“ Daniela vnímá jeho úsměv. „Co je to za otázku?“ nechápe Filip. „Máš mě rád natolik, že bys chtěl mít se mnou dítě?“ Na druhém konci je zvláštní ticho, potom si Filip povzdechne: „Asi bychom si měli promluvit.“ „O čem?“ vyhrkne Daniela a cítí, jak se jí zrychluje tep a duše plní zlou předtuchou. Nevysvětlitelným strachem. „O čem?“ zopakuje naléhavě. Filip chvíli mlčí, potom odvětí: „Za dvacet minut jsem u tebe.“ „Čekám.“ Daniela zavěsí. Cestou do koupelny ze sebe shazuje šaty, jsou nasáklé nemocničním pachem, zvedá se jí z toho žaludek, ale někde uvnitř ví, že se jí udělalo špatně z něčeho úplně jiného… Sprchuje se dlouho, znovu a znovu si mydlí celé tělo, až má zrudlou kůži, pak teprve vyjde z vany a zabalí se do froté osušky. V bytě je docela zima, venku se ochladilo, ale topit ještě nezačali. Proč by taky měli, je teprve polovina září a předpověď počasí slibuje hezké babí léto… Dopije už studenou kávu a s nohama pod sebou se uvelebí na sedačce. Ubíhající minuty v ní doslova pulzují, nemůže se dočkat Filipa. Klíče od bytu má, otevře si sám. „Jsem tady!“ hlásí od dveří, ale tváří se nějak zvláštně. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 184 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 185

„Ahoj!“ Daniela mu vyběhne v ústrety a pevně ho obejme… jako by se neviděli včera. „O čem chceš se mnou mluvit?“ zeptá se opatrně, ale v očích se jí zrcadlí netrpělivost. Typická Daniela! Když se pro něco rozhodne, musí to mít hned… anebo to aspoň řešit. Není zvyklá nic odkládat, nejistota ji ubíjí. Užila si jí dost s Robertem a už nikdy to nechce zopakovat. A nejen ve vztahu. „Měl jsem ti to říct už dávno,“ hlesne Filip, když se posadí. „Ale bál jsem se… Bál jsem se, že tě ztratím,“ dodá ochraptěle a zvedne k ní oči. „Ztratíš?“ opakuje nechápavě, spodní ret se jí chvěje. „Proč? Jsi… ženatý?“ Filip se trpce usměje. „Ne, miláčku, jsem jen tvůj. Ale… možná mě nebudeš chtít.“ „Co je to za blbost? Filipe, mluv jasně.“ „Nemůžu mít děti.“ „Nemůžeš mít děti?“ opakuje zaraženě Daniela s vytřeštěnýma očima… Nerozumí, co jí to říká. Nechápe… vzápětí vyskočí a začne přecházet po pokoji. „To je jistě nějaká blbost! Jsi mladý a zdravý a dnešní lékařská věda… určitě se dá něco dělat.“ „Nedá,“ hlesne Filip. „A já už ani k žádnému doktorovi nepůjdu,“ dodá bojovně. „Jednou jsem to absolvoval a o repete fakt nestojím.“ „Ale… jak? Já tomu nerozumím. Sakra, ničemu nerozumím.“ Daniela rozhodí rukama a svalí se na sedačku. „Prodělal jsem v dospělosti příušnice a ty, jak možná víš, způsobují u mužů neplodnost.“ Filipův hlas zní mrtvě, jako by za něj hovořil nějaký robot, ale Daniela to nepostřehne. Omráčená tou zprávou nevnímá jeho… jen svoje rozbouřené nitro. Pocity, které se v ní rozrůstají a naplňují ji bolestí. Pořád jí to ještě nedochází… Před očima jí kmitá jediné slovíčko: neplodnost. Filipova neplodnost. Žádné děti s jeho očima a jeho úsměvem… Žádné děti. Bože! Vyskočí ze sedačky a letí do koupelny. Zvrací, znovu a znovu, dokud z ní nevyjde všechna hořkost, která ji při Filipových slovech zaplavila. Potom se sveze na zem, opře se o vanu a zírá do prázdna. Žádné dítě! Nikdy! Nikdy, pokud zůstanu s Filipem… Ta myšlenka se do ní vplíží jako zloděj a vyděsí ji. 185 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 186

„Zlato?“ ozve se nesměle za dveřmi a Daniela v duchu zanaříká. Potřebuju být sama… aspoň chvíli. „Nech mě,“ hlesne prosebně a dál nehybně sedí na chladné dlažbě. Myslí na své sny, které si spřádala na prahu ženskosti. Viděla se obklopená hloučkem dětí, slyšela jejich smích. Viděla, jak večer leží v postýlkách, v hezkých pyžamkách s vlhkými voňavými vlásky, a ona jim dává pusu na dobrou noc, jak ráno zaplaví dům smíchem a výskáním, jak… Nic z toho nebude. Jen prázdná náruč, nesplněné sny. Bolí to… Po tváři jí stékají tiché slzy, ale neuvědomuje si je. Je jako paralyzovaná, neschopná pohybu, čehokoliv… A najednou se jí v hlavě rozsvítí, jako by jí tam bliklo světélko… a ona má před sebou Filipův obličej. Slyší bolest v jeho hlase, kterou předtím nepostřehla, zaplavená jen tou svojí, vidí nejistotu a strach v jeho očích. Musí to být pro něj strašné! Vyběhne z koupelny a řítí se do obýváku. Je prázdný. I kuchyně a ložnice… Odešel. Beze slova rozloučení… Odešel, protože jsem ho svou reakcí vyhnala, rezonuje v ní vyčítavý hlas a ona se znovu rozpláče.

Když zaklepe na dveře Alenina domu, je už deset, ale v oknech se ještě svítí. Až po chvilce Alena otevře. „Co tady děláš?“ vyhrkne překvapeně a zve Danielu dál. Ťape po dřevěné podlaze v měkkých froté bačkorách jako nějaký plyšák a v modrém pyžamu vypadá jako holka. „Potřebuju s tebou mluvit,“ vydechne Daniela, vzápětí se rozpláče. Plakala celou cestu do Malacek, plakala v jednom kuse od okamžiku, kdy zjistila, že Filip je pryč. Pevnou linku nezvedal a mobil si vypnul. Nemohla mu zavolat, říct mu, že… Co vlastně? Co mu chtěla říct? Srdce má jako na houpačce, v jedné chvíli je přesvědčená, že bez Filipa by byl její život o ničem, hned nato vítězí touha po dětech, po naplnění jejích dívčích snů. „Páni,“ vydechne Alena, „tohle vidím na panáka.“ „Nejspíš celou flašku,“ zamumlá Daniela a klesne na sedačku. Pokoj tone v matném světle stojaté lampy a vypadá TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 186 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 187

útulně a něžně. Alena už stačila pověsit závěsy, koupit koberec a lampy, na boční stěně i od stropu visí stejné, z jedné série, z bílého skla s drobnými červenými kvítky. Koberec je rovněž červený, závěsy vanilkové, stejné jsou v ložnici. Pokoje získaly jednotnou pečeť, i když detaily odlišují jejich atmosféru. V obýváku je hravá, v ložnici něžná jako objetí, způsobují to různé odstíny růžové. Na všech parapetech jsou v keramických kořenáčích květiny a už při zběžném pohledu je patrné, že Alena jejich pěstování rozumí. „Máš to tu krásné,“ vydechne užasle Daniela. Alena se usměje. „No, vidím, že to s tebou zas tak katastrofální není, když dokážeš vnímat prostředí kolem sebe.“ „Snažím se trochu uklidnit,“ zamumlá Daniela a hodí do sebe vodku. „Brr, hrůza!“ ošklíbne se. „Taky si myslím,“ přikývne Alena a usadí se na sedačce proti ní. Téměř se v ní ztrácí, vypadá teď tak drobně a štíhle… „Tak povíš mi už konečně, proč jsi zavítala domů uprostřed týdne?“ „Doma jsem nebyla,“ namítne Daniela. „Jedu rovnou k tobě.“ Alenu to překvapí. „Ale… jestli máš problém, máma ti jistě poradí líp.“ „Nevím… já… nic nevím,“ vydechne kamarádka a znovu se rozpláče. „Asi… jsme se s Filipem rozešli.“ „Asi? Jak asi?“ „Filip je neplodný,“ hlesne skoro neslyšně Daniela. V pokoji se rozhostí hrobové ticho. Slyšet jsou jen hodiny z kuchyně, které lhostejně tikají na zdi v pravidelném rytmu. „Ale… to přece nemusí být jisté. Existují léky, různé možnosti jak to řešit, alternativní způsoby oplodnění…“ „Přesně to jsem mu říkala,“ přikývne nešťastně Daniela. „Ale prohlásil, že k žádnému doktorovi nepůjde, protože už to jednou všechno absolvoval a…“ Najednou se zarazí. Kdy? Vždyť mi tvrdil, že od rozchodu s první holkou nikoho neměl… Lhal mi… anebo přinejmenším neřekl celou pravdu. Hned mi to bylo divné… muži jako Filip nebývají dlouho sami. „Vůbec nevím, co mám dělat,“ povzdechne si. „Asi se budeš muset rozhodnout. Buď Filip a bezdětné manželství, nebo… někdo jiný a děti.“ 187 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 188

„No právě.“ „Vím, je to drsné, ale jiná cesta neexistuje.“ „Chci Filipa… a chci děti,“ pronese tlumeně Daniela, v očích má zoufalství. A taky vědomí toho, že chce nemožné. Oboje mít nemůže. „Co víc?“ naléhá Alena. „Copak to nechápeš?“ vylítne Daniela. „Filipa miluju, ale toužím po dětech. Odjakživa jsem po nich toužila. Dnes jsem byla s Irenou na interrupci a…“ „Cože?!“ „Čekala dítě, ale nechtěla ho. A já jsem si najednou uvědomila, jak moc po něm toužím, a došlo mi, že už je čas, že jsem na miminko připravená a nechci na nic čekat, a tak jsem zavolala Filipovi a rovnou se ho zeptala, co by řekl tomu, že bychom měli dítě. Přišel… a oznámil mi, že je neplodný. Prý mi to chtěl říct už dřív, ale bál se, že mě ztratí a…“ Rozpláče se. „Nevím, co mám dělat. Bez Filipa je můj život prázdný. On… je ten pravý, o tom vůbec nepochybuju. Miluju ho a vím, že on mě taky, je mi s ním fajn…“ Odmlčí se a přes slzy zírá do prázdna. Myslí na to, jaké by to bylo, kdyby se s ním rozešla. Kdyby mu už nemohla zavolat, sejít se s ním, usínat v jeho objetí a plánovat další den. „Myslím, že víš, která možnost je pro tebe přijatelnější.“ „Nevím,“ zavrtí hlavou Daniela a vypadá jako malá holka. „Už od svých šestnácti sním o dětech. Miluju je a bez nich si svůj život neumím představit.“ „Ale ani bez Filipa,“ podotkne jemně Alena a Daniela přikývne. „Chtěla bys žít s jiným mužem? Se kterým byste netvořili tak sehraný pár a s nímž by ses necítila tak svobodná ani tak milovaná?“ „Nech toho,“ zašeptá zmučeně Daniela. „Tak chtěla, nebo ne?“ „Jasně že ne, dobře to víš.“ „Tak potom nemáš žádný problém,“ uzavře debatu s úsměvem Alena. Daniela na ni vytřeští oči. „Ty by sis dokázala představit svůj život bez Simonky a Šimona?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 188 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 189

„Ne, teď už ne… Ale umím si představit, že bych žila s mužem, s nímž bychom si rozuměli. Pro kterého bych byla partnerkou…,“ zachvěje se a v očích se jí mihne bolest. „Promiň,“ Daniela se zlehka dotkne její dlaně. „Nechtěla jsem tě rozrušit…“ „Jsem v pohodě,“ usměje se Alena. „Jenom občas to ještě trošku zabolí. Pořád nechápu proč mě podváděl.“ „S tebou to nesouviselo,“ ujistí ji rychle Daniela a odhání od sebe obraz Roberta, jak se nad ní sklání s jemným úsměvem a líbá ji, až cítí mravenčení v prstech u nohou. „Možná,“ připustí zamyšleně Alena. Po chvilce ticha pohlédne na zničenou Danielu. „Musíš se rozhodnout sama, nikdo to za tebe neudělá, protože nikdo nemůže pochopit a už vůbec ne procítit to, co cítíš k Filipovi, a proto ti ani nemůže radit. Ale můžu ti říct, že já bych se rozhodla pro muže, s nímž bych dokázala vytvořit si ze života zázrak.“ „Ale… co když mě Filip zklame? Co když po letech zjistím, že to celé bylo jinak, a už bude pozdě?“ „Takový je život, má milá,“ odvětí Alena se smutným úsměvem. „Občas mívám pocit, že je jen sérií našich špatných rozhodnutí.“

Spát šly až kolem jedné, donekonečna probíraly Danielinu situaci… leč marně. Daniela se musí rozhodnout sama, ale Alena chápe, že pro kamarádku je důležité o tom mluvit… přestože taková rozhodnutí, jež ovlivní celý náš život, se nedají udělat během jednoho večera. Když Alena ulehla do postele, nemohla dlouho usnout. Před očima jí defiloval dosavadní život a její rozhodnutí. Dnes už ví, že vzít si Roberta byla chyba. Vždycky byli příliš rozdílní a každý chtěl od života něco jiného. Naivně si myslela, že se budou vzájemně doplňovat a předávat si svou energii, až z toho vznikne ideální celek… Byl to omyl. Pro Roberta rodinný život neznamenal tolik jako úspěch v práci. Ona kariéru klidně odsunula stranou. Jistě, teď jí chybí, moc ráda by nastoupila do práce, kde 189 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 190

by cítila takové uspokojení jako v kuchyni, jíž kralovala před nástupem na mateřskou, ale tehdy, když čekala Simonku, to nebylo důležité. Prioritou pro ni bylo dítě… potom děti. Domácí pohoda… Jenomže Robert nepatřil k mužům, kteří by ocenili její schopnost vytvořit z drobností zázraky a vtisknout jejich domu atmosféru něhy a klidu. Po tvářích jí tečou slzy a tiše dopadají na měkký polštář. Voní aviváží, která ji pomalu uklidňuje. Nemá význam plakat ani se litovat. To, co bylo, stejně nezmění, může ale ovlivnit svůj život ode dneška, od téhle chvíle… Teprve nyní pochopila, že se neměla ničeho vzdávat, neměla se věčně jen přizpůsobovat. Jenže v koloběhu všedního rodinného života se dvěma malými dětmi je to nesmírně těžké. Vždycky je něco přednější, něco, co je nutné řešit rychle, v téhle minutě, a taky je třeba vytvořit v rodině jistý systém, navařit, vyprat a udržovat pořádek… Ztratila jsem se… Ne úplně, okamžitě se hádá sama se sebou. Vždycky jsem si udělala čas na své milované knížky nebo dobrý film, našla si zálibu v pěstování kytek, a dokonce jsem se nechala zlákat na cvičení. Až tak zlé to se mnou nebylo. Jenomže to už bylo pozdě. Robert mě vnímal jako hmotu, kterou si může tvarovat podle svého. Všechno, výchovu dětí i péči o domácnost, nechával jen na mně, ale zároveň mi nedovoloval o ničem rozhodovat… Jak to, že jsem to neviděla? Možná i viděla, akorát jsem si to nechtěla přiznat. Ani sama sobě… Vstává a přejde k oknu. Zadívá se do noční tmy, fascinovaná její silou. Pod jejím pláštěm zůstává mnohé skryto… přináší s sebou jistou dávku nevědomosti. Možná je občas lepší než pravda. Kdybych nevěděla o Robertových avantýrách, mohla jsem s ním být pořád. A kdyby Daniela nevěděla o Filipově neplodnosti, tak by dnes neprolévala potoky slz. Jenomže… stejně by se to jednou dozvěděla. Ochranný plášť noci trvá jen do času… Hm, to tedy ano. A jestliže okamžitě nezalehnu, ráno budu nemožná. Tiše přejde zpátky do postele, přikryje se voňavou přikrývkou a zavře oči. Ale myšlenky jsou silnější než touha usnout. Znovu myslí na Danielu a Filipovu neplodnost. Představuje si jejich život bez dětí… Měli by jeden druhého, lásku a schopnost porozumět si i beze slov, což by se s léty jen prohlubovalo, kupu přátel, možná kočku a psa, možná dva… TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 190 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 191

Jejich život by nebyl prázdný, Daniela se obává zbytečně. Oba jsou vřelí a vstřícní, předávali by svou hřejivost těm, co by to potřebovali. A kdyby zjistili, že na ně doléhá pocit nenaplněnosti a prázdnoty, mohli by si přece dítě adoptovat. Nebyli by první ani poslední… Nesmí se s ním rozejít, pomyslí si na hranici spánku. Byla by to obrovská škoda.

Alena vchází do malé restaurace. Z ulice nevypadá příliš vábně, omítka je stará a doslova bezbarvá, na okenních parapetech živoří chudě kvetoucí muškáty, na tabuli před vchodem stojí křídou napsáno Denní menu – 3 eura a Alena je přesvědčená, že nápis je tam beze změny už hodně dlouho… Ale když vejde a rozhlédne se kolem sebe, vydechne překvapením. Zařízení je vkusné, na stolech září bílé ubrusy s oranžovým prostíráním, na oknech jsou ve stejném odstínu záclonky, parapety jsou plné kapradí ve žlutých květináčích, které se na rozdíl od skomírajících muškátů venku pyšní sytě zelenými listy. Podlaha je dřevěná, sice poznamenaná časem, ale působí útulně… Jak to, že jsem sem nešla už dřív? podiví se, i když odpověď zná. Právě kvůli tomu nevábnému zevnějšku. Teď toho lituje. Mohla si ušetřit tři týdny shánění, běhání a telefonování. „Hledáte někoho?“ zeptá se muž přibližně v jejím věku a sjíždí jí zkoumavým pohledem od hlavy k patě. V očích má ale něco bezbranného, takže jí to není nepříjemné. „Já… ráda bych mluvila s vedoucím.“ „Oč jde?“ „Vy jste vedoucí?“ zeptá se Alena opatrně. Muž přikývne. „Jsem starší než vypadám,“ dodá s úšklebkem. „Takže vaše starosti na má bedra!“ „Hledám práci.“ „Potřebuju uklízečku,“ odvětí muž be zaváhání a Alena se zamračí. „Ale nejspíš jste měla na mysli něco jiného.“ „Jsem vyučená kuchařka… a dobrá. Léta jsem vařila v Crown Plaza a byla jsem šéfkou kuchyně.“ „Proboha!“ pohlédne na ni s respektem. „A co děláte u nás?“ 191 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 192

„Hledám si tu místo,“ odvětí s jemným úsměvem Alena. „Sem je vás škoda.“ „Nemyslím,“ namítne. „Všude se dá chutně vařit.“ „Páni, to zní jako výzva!“ hvízdne muž a chvíli přemýšlí. „Proč zrovna tady?“ Je jasné, že mu to nejde do hlavy a zvědavost zvítězila. „Rozvádím se a s dětmi jsem se usadila tady, v Malackách.“ „Á, to jste vy!“ „Kdo já?“ „Slyšel jsem, že stará Kuchárová prodala barák… Jak se vám u nás žije?“ „Krásně. Jediným stínem je, že ještě pořád nemám práci. Děti se ve škole a školce aklimatizovaly a já… musím pracovat.“ „Máme dvě kuchařky,“ pokyvuje hlavou muž. „Mladou nešikovnou a starou zkušenou. Ta už je ale v důchodovém věku a slíbil jsem jí, že si za ni seženu náhradu…“ Podrbe se na bradě. „Ale vás by tu byla fakticky škoda,“ zopakuje. „Proč?“ „Nemíváme moc hostů… pár jich zajde na oběd, večer spíš na čepované pivo nebo kofolu.“ „Všechno se může změnit.“ „Opravdu?“ nadhodí muž pochybovačně. „Opravdu. Stačí, když jim jednou gratis naservírujete moje kuřecí prsa s houbovou omáčkou nebo masové lasaně ve skvělé rajské omáčce…“ Mladý muž se rozesměje. Alena na něj zaraženě zírá. „Co je?“ zeptá se nejistě. „Chlapi si tu dávají sekanou s bramborovou kaší nebo řízky s hranolkama.“ „Nejvyšší čas nabídnout jim něco nového. To nevíte, že tamtamy fungují rychle a spolehlivě?“ „Jmenuju se Erik,“ představí se muž a podá jí ruku. „Alena.“ „Stačí vám pět set eur?“ „Zatím ano,“ uculí se. „Ale když rozšíříme klientelu, budu požadovat víc.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 192 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 193

Alena s dětmi projde brankou k domu Danieliných rodičů. Uvidí je hned… sedí na lavičce na zápraží, tváře mají zalité zapadajícím sluncem. „Krásný podvečer, viďte?“ volá na ně Alena a s úsměvem pozoruje, jak se k nim obě děti hrnou. „Hrál jsem si s autíčky!“ oznamuje Šimon důležitě. „A všechno jsem spapal.“ „A já dostala hvězdičku,“ nezaostává pozadu Simonka a vyleze Otovi na klín. „No a já si našla práci!“ zavýskne po vzoru dětí Alena a tvář jí září nadšením. Má velkou radost. O peníze jí ani tak nejde, zůstalo jí dost z prodeje domu, ale těší ji především fakt, že zase bude někam patřit. Samozřejmě, bývalému kuchařskému týmu se to nevyrovná, ale je rozhodnutá vykouzlit z malé hospůdky vyhlášenou kuchyni široko daleko. „Opravdu?“ Magda vstane a obejme ji. „To mám radost. A kde?“ „Tady za rohem,“ směje se Alena. „Věděla jsem o té restauraci od začátku, ale nějak se mi nezdála, a tak jsem pošilhávala po jiných… Jenomže tím jsem akorát ztrácela čas.“ „Myslíš tu Erikovu?“ vyptává se Oto. „Přesně tu. Docela fajn chlap, ne?“ „Hm, až na to, že vojel půlku Malacek,“ zabručí Oto. Magda po něm střelí zděšeným pohledem. „Hm, tak se mnou má smůlu,“ zasměje se Alena a sedne si k nim na lavičku. Šimon se už rozběhl k houpačce, jedním okem ho pozorně sleduje… „Vypadá to tam docela hezky, a když začneme vařit moje jídla, tak to bude úžasné. A časem vylepším nejen kuchyni,“ dodá nadšeně. „A Erik o tom ví?“ zasměje se Oto. „Nechtěla jsem na to jít moc hr,“ pokrčí rameny Alena, „ale každopádně jsme se dohodli na změně jídelního lístku.“ „Nevěřím,“ vydechne Magda a zastrčí si pramen vlasů za ucho. „Je proslulý svou tvrdohlavostí.“ „Asi jsem využila toho správného momentu. Když jsem mu řekla, že jsem šéfovala kuchyni v Crown Plaza, málem ztratil řeč.“ 193 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 194

„To si umím představit,“ uculí se Oto. „Jsem si jistý, že celý večer budeš na přetřesu a všem se s tebou bude chlubit…“ „Super!“ nadchne se Alena. „Tomu se zkrátka říká bezplatná reklama.“ „Páni, já tě nepoznávám,“ podotkne Magda. „Ale moc ti to přeju.“ „Horší je to s pracovní dobou,“ zamračí se Alena. „Budu mít týdenní směny, jednou od devíti do čtyř, což je v pohodě, ale další týden od jedné do osmi večer. Vůbec netuším, jak to vyřeším s dětmi.“ „Ale to je přece jasné! Budou u nás,“ prohlásí Magda, jako by se to rozumělo samo sebou, a Oto souhlasně přikyvuje. „Ale… to přece nemůžu,“ namítne Alena. „Proč ne?“ podiví se upřímně Magda. Alena se rozesměje. „Jsi hrozná… Ale děkuju. Bez vás bych to fakt nezvládla.“ Oběma vlepí pusu na tvář a vzápětí se zasní. Před vnitřním zrakem se jí odvíjí obraz budoucího pracoviště. Vidí dům s modrou fasádou, tmavohnědými okny, ve kterých budou bohatě kvést popínavé muškáty, před vchodovými dveřmi tabuli s nabídkou denního menu a taky vnitřek laděný do pastelových odstínů oranžové v kombinaci s vanilkovou, která to bude trochu tlumit. Na stěnách budou viset miniatury a hlavně se oživí krb, který je v současnosti nevyužívaný. U něj by mohlo být pár ratanových křesel k posezení se skleničkou v ruce. „Večeřela jsi?“ vnímá Magdinu otázku a vzpamatovává se. „Jo.“ Koukne na hodinky. „A už musíme jít, dětem se ráno nechce vstávat.“ „Kdy nastupuješ?“ „Prvního října. Ještě mám pár dní na to, abych v domě něco dodělala, vyřídila, co je potřeba, a pak hurá do práce!“ Zavolá na děti, všichni se s Magdou a Otou rozloučí a vydají se k brance. Alena se u ní ještě zastaví. „Daniela se vám neozvala?“ „Daniela?“ zarazí se Magda. „Ne, proč?“ „Ale jen tak,“ mávne rukou Alena, pošle jim vzdušný polibek a stmívající se ulicí se odebere s dětmi domů. Domů, opakuje si v duchu. Máme svůj domov… Když posléze zahnou za roh a ona TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 194 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 195

spatří bílý domeček s červenou střechou a komínem, v duši se jí usadí klid. Máme domov… a nádherný!

Alena se vrací z Kiky. Kufr auta má plný igelitek, trochu si zahýřila, ale z nákupu má obrovskou radost. Za chvíli už parkuje před svým domem, postupně vynosí tašky dovnitř a pouští se do jejich vybalování. Žlutá jemňoučká deka s červenými kytičkami je pro Simonku jako přehoz na postel, modrá s puntíky pro Šimona. Do ložnice koupila přikrývku s egyptskými motivy, podklad je pastelově oranžový, vzory tmavě modré a hnědé, a přestože s růžovou nemá nic společného, vypadá úchvatně. Byla drahá, ale ona prostě nedokázala odolat. Už na první pohled jí bylo jasné, že přikrývka dotvoří atmosféru její čím dál víc oblíbené ložnice… a samozřejmě noční stolek, který jí dovezou zítra. Spolu s úžasnou komodou, tu v plánu sice neměla, ale nadchla ji. Nakoupila také nové ručníky, lampičky na stolky v dětských pokojích, hromadu velkých svíček laděných do barev jednotlivých pokojů, nové šálky na mléko nebo kakao… Když to všechno vybalí a najde pro každý předmět místo, udělá si kávu a z kabelky vyndá mobil. „Přijedete tak, jak jsme se domluvili?“ zeptá se, když se představí, a po kladné odpovědi si s úlevou oddechne. Jen co dotelefonuje, roztančí se po prázdné kuchyni. Zítra přijedou namontovat nový nábytek! Všechno mi vychází, jak jsem si plánovala. Než nastoupím do práce, bude už všechno hotové… Až na nějaké maličkosti, ale zase nemůžu mít vše najednou, no ne? A ani nechci. Lepší je si radost dávkovat… Vyjde s hrnkem v ruce na zápraží a posadí se na schůdek přede dveřmi. Výhled z téhle strany domu ji okouzlil nejvíc, kouká přímo na ořešák s mohutným kmenem, proto nejčastěji sedává tady, i když za rohem je teráska s pohodlnými kovovými židlemi. Je nádherný den, babí léto vytváří klamnou iluzi, že podzim je ještě daleko, ale Alena tuší, že nepotrvá dlouho a ochladí se, rána budou mlhavá a večery čím dál chladnější. Zaostří na květinovou zahrádku a s lítostí pomyslí na tu, kterou musela opustit. Spolu s domem prodala i kus své práce. Vzpomene si, jak ji zájemci o bratislavský 195 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 196

dům ohodnotili. Třeba se o ni budou starat se stejnou péčí a láskou jako já… Najednou přesně ví, co domu ještě chybí… a taky jí. Na úpravu zahrady zatím neměla čas, v létě zasadila do země jen pár letniček a dala do pořádku dva keříky popínavých růží u branky. Odměnily se jí nádhernými sytě žlutými květy. Rychle dopije kávu, popadne kabelku a klíče od auta a vyrazí do blízkého zahradnictví. Prochází se po pěšinkách mezi záhony a potěšeně přikyvuje. Nabídka je pestrá a květiny vypadají dobře. „Co to bude?“ přistoupí k ní mladý sympatický muž. Alenu to trochu překvapí, myslela si, že mladí muži nemají o zahradničení zájem, ale rychle se vzpamatovává. „Chci si vybudovat krásnou zahradu,“ usměje se na něj. „Přemýšlela jsem o záhonu žlutých růží, ty miluju nejvíc, lemovaném levandulí, její fialkové květy by se žlutou tvořily hezký kontrast, a před ně něco nižšího, například vřesovce, aby mi něco kvetlo i na podzim… a pak… pak bych chtěla…“ „Co takhle modřenec,“ navrhne jí muž. Alena souhlasně přikývne. „Skvělý nápad! Nejdřív pokvetou růže lemované modřencem, potom levandulí a na podzim vřesem. Mohla bych záhon doplnit nějakými jinými cibulovinami…,“ uvažuje nahlas. „Hm, mezi modrou a fialovou by krásně vynikly žluté tulipány.“ „A taky růžové,“ přikyvuje Alena. „Zasadila bych to od nejnižšího po nejvyšší a v každém ročním období by mi něco kvetlo.“ V duchu se rozhodne, že koupí i cibule lilií a udělá liliový ostrůvek, a taky astry, které kvetou od konce srpna do října velkými fialovými květy, jimiž jsou rostliny doslova obsypané. Ale ty si bude muset objednat z katalogu, jako každý rok… Vysadím je z obou stran kamenné cestičky od branky k domu, bude to vypadat úžasně. A nesmím zapomenout na floxy, ty bych mohla dát k plotu… je to venkovské a stylové. Zmocňuje se jí vzrušení a nejraději by byla, kdyby už teď začalo jaro… Viděla by všechno kvést a její zahrada by přitahovala pohledy kolemjdoucích svou barevností a vůněmi. „Dobrý nápad,“ usměje se mladý muž. „Kolik kusů?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 196 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 197

„Deset růží, dvanáct levandulí, třináct vřesů, pro štěstí,“ dodá s úsměvem, „no a modřenec a další cibuloviny si objednám z katalogu.“ „Vidím, že na to jdete ve velkém stylu.“ „To jsem celá já,“ zasměje se Alena a vykročí za ním vybrat růže, levandule a vřesovce. Páni, já budu mít zahradu jako z obrázku!

Julie jako vždycky křičí už zpoza plotu. „Jsme tady!“ Alena odhodí motyčku a rukavice a běží je přivítat. „Páni, jsem šťastná jako blecha!“ volá a vzápětí už se s kamarádkou objímají. „Zvláštní, ale až do téhle chvíle jsem netušila, jak moc jsi mi chyběla.“ „Hm, fakt super!“ zamumlá Julie a pak nevěřícně zavrtí hlavou. „Vypadáš…“ „Šťastně,“ dopoví Alena a táhne ji i s malou Karolínkou brankou dovnitř. „A přesně tak se cítím.“ „Nechápu,“ podiví se Julie. „V podstatě ani já ne.“ Náhle zvážní. „Anebo… chápu. Jenomže je to smutné a…“ „Co jako?“ „Až tady jsem si uvědomila, že jsem celé ty roky žila v područí Roberta. Ztratila jsem sebe sama. Už jsem to nebyla já… zapomněla jsem na své touhy, sny, názory… prostě na sebe. Teď se jakoby znovu nacházím a je to osvobozující a úžasné. Nemůžu se toho nabažit.“ Julie na ni zaraženě hledí. „Nechápu to, ale asi jsi jedna z mála žen, kterým rozvod vysloveně prospěl.“ „Mohla jsem žít tak, jak jsem žila, až do smrti… a svým způsobem bych byla i šťastná. Ale takhle jsem mnohem šťastnější,“ dodá a zve Julii do domu. „Pojď, ať ti můžu všechno ukázat…“ V pohybech má dívčí netrpělivost. „Zvenku vypadá úžasně!“ „Taky je úžasný!“ přikývne Alena. „A navíc mi patří. Napořád. Už se o něj nebudu muset s nikým hádat ani ho prodávat…“ 197 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 198

„Co ty víš?“ namítne Julie. „Třeba se ti časem zasteskne po hlavním městě.“ „Tak to fakt nehrozí,“ brání se Alena a vcházejí dovnitř. „Děti, přijela Karolínka!“ Simonka se Šimonem se v okamžiku objeví na schodech a nadšenými výkřiky vítají kamarádku. Za chvíli už jsou jeden chumel smíchu a křiku. Julie vrtí hlavou, Alena se usmívá. Děti odběhnou do svého království, ony dvě vejdou do kuchyně. Julie zůstane ohromeně stát. „Tak co jí říkáš?“ Alena se usmívá od ucha k uchu a dotýká se nádherné dubové desky – už snad potisící, nemůže se pohledu na svou novou kuchyň nabažit –, také si ji hned vyzkoušela. Navařila a zmrazila postupně do zásoby řadu jídel, ví, že až začne chodit do práce, nebude mít času nazbyt, plný mrazák se každopádně bude hodit. Hrála si s vařením několik dní do noci a do postele pak vysloveně padla. Unavená, ale spokojená. Julie nakoukne do spíže, potom přejde do pokoje a vydechne. „Všechno je tu takové… jiné.“ „Já vím,“ přikývne Alena. „Žádný kov a sklo. Zařizovala jsem to podle svého, to je celé.“ „Tak to máš teda fakt úžasnej vkus,“ poznamená Julie a sedne si. „Bodnul by panák, vybalím si až později.“ „Zůstaneš do neděle?“ zaraduje se Alena. „Ne, zítra večer musím zpátky. Lacova máma má narozeniny, na které jsem málem zapomněla, ale neboj, užijeme si to.“ Shora k nim dolehne veselý smích. „Stejně jako děti.“ „O tom nepochybuju,“ uculí se Alena. „A kafe si dáme venku, na terasu ještě svítí slunce.“ „Ty už máš zařízenou i terasu?“ Julie nevychází z údivu. „Že váháš! A musím ještě něco dodělat na zahrádce, takže…“ „Ty a tvoje kytky!“ kroutí naoko naštvaně Julie hlavou, ale její oči se usmívají. Obavy o kamarádku z ní spadly jako opona po představení. Očividně si vytvořila nový život a povedlo se jí to obdivuhodně rychle.

TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 198 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 199

Děti už dávno spí, Julie s Alenou sedí u vína a povídají si. Světlo svíček, které má Alena rozmístěné snad všude, jim zjemňuje tváře a obě vypadají neuvěřitelně mladě. „Žádný chlap na obzoru?“ zeptá se ledabyle Julie. Aleně téměř zaskočí. „Blázníš? vyhrkne. Jsem sama teprve pár měsíců.“ „No a?“ „A je mi fajn.“¨ „To si nejde nevšimnout,“ zaculí se Julie. „Je to neuvěřitelné, ale je to tak.“ „Myslela jsem si, že bez Roberta umřu, pak mě ale pohltil dům, děti… a od pondělka už smutky nebudu stíhat vůbec.“ „Co je v pondělí?“ „Nastupuju do práce.“ „Vážně? Budeš denně dojíždět do Bratislavy?“ „To určitě!“ zasměje se Alena. „Získala jsem místo kuchařky v jedné místní hospodě.“ Julii spadne čelist. Alena se rozchechtá na celé kolo. „Bude to v pohodě, uvidíš.“ „Tak tomu nevěřím.“ „Ale já ano. Dám do toho všechno, tak to musí vyjít.“ „Co musí vyjít?“ Alena líčí Julii své dojmy ze svého nového pracoviště. „No a v pondělí budu vařit ze svého,“ uzavře. „Jak ze svého?“ „Budu podávat jídla zadarmo, už jsem to majiteli vysvětlila, a přestože tomu nerozumí, souhlasil.“ „Proč to děláš, proboha?“ Julie to nechápe stejně, jako to včera nechápal Erik. „Proč? No, stačí, když se u nás za den nají deset lidí, a máme vyhráno.“ „Jak?“ „Páni, ty jsi ale natvrdlá!“ rozčiluje se Alena. „Deset lidí to řekne ve své rodině, známým, přátelům… a za chvíli to budou vědět celé Malacky. A jasná věc, že časem se zvěst o naší skvělé kuchyni roznese dál a dál.“ 199 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 200

„O tvé skvělé kuchyni,“ poznamená Julie. „Zní to moc namyšleně?“ Julie je chvíli zticha, pak si povzdechne. „Já ti mám pocit, jako bych se s tebou seznámila teprve teď. Víš, jak to myslím…“ „Vím, někdy cítím totéž. Taky sama sebe nepoznávám.“ Julie vyprskne smíchy. „Ty jseš ale číslo!“ „V našem manželství byl prioritou Robert,“ zvážní Alena. „Vždycky jsem myslela především na něj a na děti, na sebe prakticky nikdy. A to se nevyplácí. Možná… kdybych byla jiná, kdybych byla víc sama sebou tak by se to nestalo…“ „Víš, co právě děláš?“ zamračí se Julie. „Co?“ „Obviňuješ se. Fakt, že tě Robert podváděl, nesouvisí s tebou, ale s ním! Julii rozhořčením až přeskočí hlas. „Potřeboval to, nebo co já vím… ale každopádně to nedělal kvůli tobě, ale kvůli sobě.“ „Snad,“ povzdechne si Alena, najednou na ni dolehla neuvěřitelná tíha. „A co ty a Laco?“ Raději mění téma, začíná to bolet. „Vůbec o něm nemluvíš.“ „Všechno při starém,“ pokrčí rameny Julie. „Brblá, že jsem nepořádná, že neumím vařit, a já zas, že je líný a tloustne.“ „Tloustne?“ nevěří Alena „Jo! Přes léto mu narostlo parádní panděro… Ale,“ odhodí si vlasy z čela, „vím, že jsem pro něj jediná. A já bych ho nevyměnila ani za prince.“ „Závidím ti,“ zašeptá Alena. Julie jí jemně stiskne ruku. „Nemáš co. Vždyť jsi taky šťastná, je mi to jasné od první chvíle, kdy jsem tě uviděla.“

„Tohle je jako co?“ ohrne nos Hana, když Alena vejde do kuchyně obtěžkaná květináči. „Bylinky. A radši mi s tím pomoz, než mi vypadnou z rukou.“ Bez problémů přešla na tykání… Holce je teprve osmnáct a budou spolu trávit celé dny. U vaření není vykání na místě. „Na co bylinky?“ zeptá se Hana nechápavě. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 200 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 201

Alena v duchu počítá do deseti. „Přísada do jídla, o tom jsi ještě neslyšela?“ „Máme majoránku, papriku a pepř.“ „A žádný smysl pro fantazii.“ „Do sekaný to stačí,“ ohradí se Hana. „Jenomže sekaná dnes v menu nebude.“ „Ale…“ Hana se zarazí. Alena se na ni povzbudivě usměje. „Hlavu vzhůru, děvče! Erik o tom ví, jestli se obáváš tohohle.“ „Ví a souhlasí?“ Alena přikývne. „Pojď, pomůžeš mi vybalit nákup z auta.“ „Nákup?“ žasne Hana. Alena si povzdechne. „Jestli se budeš takhle pořád všemu divit, nic nestihneme. Ano, nákup. Dnes budu vařit z toho, co jsem nakoupila.“ Z kufru auta spolu vyndají igelitové tašky s nákupem a Alena je na velkém kuchyňském stole začne vybalovat. Hana ji sleduje a přitom si kouše nehty. „Budeme vařit zeleninovou polévku, kuřecí prsa s houbovou omáčkou a houskovým knedlíkem a hovězí steak s brusinkovou omáčkou a pečenými brambory. Jako dezert bude hruškový krém.“ „Mmm,“ oblízne se podvědomě Hana. „Bude ti to chutnat,“ usměje se Alena a podívá se na hodinky, je devět. „Máme co dělat, o půl dvanácté musí být všechno připravené.“ „No… když já nevím…“ „Co?“ koukne na ni Alena. „Jestli to bude místním jazýčkům chutnat? Bude, to mi věř. A už tu neokouněj a začni škrábat brambory a čistit houby.“ Obě se čile pustí do práce, za chvíli už se kuchyňský prostor plní omamnými vůněmi. Když o něco později vejde Erik, zůstane zaraženě stát. „Co se to tu děje?“ „Vaříme?“ odpoví Alena a vykouzlí oslnivý úsměv. „Pomůžete nám, nebo ne?“ 201 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 202

Erik si povzdechne. „Vážně nechápu, proč jsem na tohle přistoupil,“ potřásá havou. „Protože je vám jasné, že to bude mít úspěch,“ namítne Alena. „Hm, sebedůvěra vám opravdu nechybí.“ Podrbe se za ušima. „Co mi zbývá?“ „Dělám si legraci,“ usměje se Alena a dál míchá houbovou omáčku. Povedla se jí, je lahodná a chuťově výrazná. Kuřecí masíčko je měkoučké, hovězí je připravené na pánvi, musí se ale udělat až nakonec a horké položit rovnou na talíř. „Tohle jsou brusinky?“ Erik se zatváří nedůvěřivě a Aleně je jasné, že je ještě nejedl. „Přesně. K hovězímu jsou vynikající. Však to za chvíli sám posoudíte.“ Začne připravovat brusinkovou omáčku, mezitím zkontroluje těsto na knedlíky, co udělala Hana, a poočku sleduje, jak Erik nenápadně ochutnává houbovou omáčku… a pak ještě jednou. Jeho výraz hovoří za vše. Alena nečeká, že ho zhmotní do slov. Nepotřebuje to, už ji pochválil, aniž by to tušil. Mrkne na hodinky, je čtvrt na dvanáct, v půl začínají podávat obědy. „Můžeš dát vařit knedlíky,“ obrátí se k Haně. „Opravdu nemám s něčím pomoct?“ ozve se Erik. „Prostřít stoly,“ vyhrkne Alena a okamžitě se zarazí. „Tedy, pokud to nebude pod vaši úroveň.“ „Zvládnu to.“ „Fajn.“ Alena vezme do ruky obrovskou igelitku s logem Kika. „Koupila jsem ubrusy a prostírání.“ „Cože?!“ „Za vlastní,“ dodá rychle. „Jen… si myslím, že se budou víc hodit.“ Vyndá ubrusy vanilkové barvy, k tomu prostírání v lososové a baculaté bílé vázičky, kouzelné už od pohledu. „Hani,“ obrátí se k děvčeti, „ty knedlíky dodělám, ty zatím skoč do květinářství a kup řezané astry. Uděláme do váziček malé kytičky, bude to vypadat hezky.“ „Jako kdyby nějaké vázy s kytkama byly důležité,“ brblá naštvaně Erik. „Jsou a hodně, věřte mi,“ usměje se Alena. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 202 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 203

Erik je chvíli zticha, ale propaluje ji očima. „Dobře, radši budu mlčet. Je to moje chyba, souhlasil jsem s tím. Ale jestli se nám chlapi vysmějou, nepřejte si mě!“ „Je mi to jasný, šéfe!“ zasalutuje Alena a vzápětí se rozchechtá jako školačka. Erik na ni zírá, ale ona na to nedbá. Něco uvnitř jí našeptává, že není možné nevyhrát. Menu nemá chybičku a prostírání… to je jen první krůček ke změnám, které tu jednou nastanou. Ať si všichni zvykají už teď.

Hana obsluhuje poslední hosty. Objednali si kuřecí prsa v houbové omáčce, nad brusinkovou omáčkou ohrnovali nos. Alena zručně nandává jídlo na talíř, krášlí ho lístky bazalky a do skleněných misek nabírá hruškový krém ozdobený snítkou máty. Vypadá to úžasně, což uznal i Erik. A dokonce i chlapi, kteří tu dnes obědvali. Někteří sice bručeli, že se těšili na oblíbené hranolky se sekanou nebo řízkem, ale Erik jim vysvětlil, že dnešní menu je jiné, a bez problémů je přesvědčil, aby ochutnali. „Nebude vás to stát nic,“ dodal vesele. Chlapi vyvalili oči. „To jako, že se nadlábnem zadarmo?“ „Přesně. Je to dárek od naší nové kuchařky.“ Nevěřícně kroutili hlavou, ale nakonec uvěřili a jídlem byli nadšení. Podobný scénář se opakoval téměř u každého stolu… Brblání, nedůvěra a nakonec přijetí nového pokrmu. Alena čím dál víc zářila, Hana se rychle její radostí nakazila… jen Erik pořád vrtěl hlavou a něco si mumlal pod nosem. Hanu to trochu znervózňovalo, ale Alena si z toho nic nedělala. „Nech ho být,“ pošeptala Haně, „přejde ho to. Chlapi potřebujou na některé věci víc času než my.“ Hana se usmála a dál obsluhovala, Erik stál za pultem, čepoval pivo, vařil kávu… a vypadal čím dál zmateněji. Aleně ho bylo chvílemi až líto, chápala jeho pocity. Vstoupila na jeho teritorium a začala zavádět změny. Přestože pro dobro věci, on to vnímá jinak a… možná se cítí ohrožený. Alena je přesvědčená, že to chce jen čas a i on uzná, že to všechno má něco do sebe. 203 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 204

Mrkne na hodinky, bude sedm. Podle cedule na dveřích se jídlo podává do sedmi. Hrnce už jsou prázdné, během dne udělali čtyři várky, najedlo se tu dnes čtyřicet lidí. V takový počet vůbec nedoufala, předpokládala, že pár návštěvníků se už ve dveřích znechuceně otočí a půjde jinam. Každý nemá rád změnu. Ale neudělal to nikdo, rozhodl fakt, že nemusí platit. Zpoza dveří sleduje příchod dalších hostů. Jsou to dva páry, o něco mladší než ona. Muži si s překvapenými výrazy sedají ke stolu, ženy výskají nadšením. „Nebyli jsme tu dlouho,“ obrátí se jedna z nich na Erika, „a vidím, že jste udělali velké změny.“ „No, to jo,“ odbroukne Erik. „Je to tu moc hezké. Hm, a houbovou omáčku zbožňuju!“ „Ta už došla,“ zamumlá Erik. Alena v duchu zakleje a nenápadně ho zavolá k sobě. „Co je?“ „Nemračte se a řekněte jim, že když počkají dvacet minut, budou omáčku mít.“ „Máte přece padla,“ namítne překvapeně Erik. „Jste tu od rána…“ „Stojí mi to za to,“ ujistí ho Alena a v duchu potlačuje myšlenku na děti. Ale marně… Jsou u Magdy a Oty, vím, že jim nic nechybí, ale… nepřeháním to? Jenom dneska, možná ještě zítra, slibuje si v duchu a je rozhodnutá dodržet to za každou cenu. Sáhne po mobilu a spojuje se s Magdou. „Trochu se to tu protáhlo… přijdu pro děti později. Nevadí?“ „Jasně že ne! Zrovna večeříme a oba už se těší na Otovu pohádku.“ „Páni, tak to jo!“ usmívá se Alena. „A Simonka si napsala úkol?“ zkontroluje ještě. „Neboj, všechno je v pořádku, buď v klidu. Dodělej si, co potřebuješ, a pak přijď.“ „Díky,“ zašeptá Alena, vytípne telefon a rychle dává kuřecí prsa na gril. Mezitím čistí další várku hříbků a za chvíli už vaří omáčku… Hana odešla v pět, hned jak jí skončila pracovní doba, a bylo jí úplně jedno, že nechává Alenu na všechno samotnou. Musíme zaměstnat ještě někoho, pomyslí si Alena, TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 204 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 205

když nakládá jídlo na talíř a postřehne, že se jí chvějí ruce. Padá únavou… holt vyšla trochu ze cviku. „Hotovo!“ zvolá a osobně hostům servíruje menu. „Vyhlíží to skvěle,“ podotkne jeden z mužů s úsměvem. „Vaše dílo?“ „Přesně tak,“ přikyvuje Alena a hlavou jí bleskne, jak asi musí po desetihodinové službě vypadat… Nezastavila se ani na chvíli, dokonce kávu pila vestoje. A samozřejmě nic nejedla. „Božské,“ poznamená jedna z žen a pohlédne na Alenu se zjevným respektem. „Prozradíte mi recept?“ „Nic takového,“ zasáhne Erik, dřív než Alena stačí odpovědět. „To je tajemství naší kuchyně.“ „Tak potom nám nezbývá než sem chodit častěji,“ zasměje se muž a s chutí se pouští do jídla.

Alena nandá nádobí do myčky, potom vydrhne pracovní desku a sedne si. Za okny se převaluje tma, čas už řádně pokročil… Musím pro děti, pomyslí si, ale dál nehybně sedí. Vnímá hluk za dveřmi kuchyně, je osm, hospůdka se zaplnila stálými večerními hosty, a myslí na to, jak to Erik zvládne. Proč nemá víc personálu? Nejspíš to bude otázka peněz. Jenomže… jen s Hanou to tu nestihnu. Otevřou se dveře, vchází Erik. „Vy jste tu ještě?“ podiví se. Unaveně přikývne. „Nedokážu vstát.“ „Rád bych vám řekl, že… na nějaké závěry je asi ještě brzy, ale… byla jste úžasná. Všem moc chutnalo a ani ty ubrusy nebyly špatný nápad.“ Je zřejmé, že udělovat pochvaly není zrovna jeho silná stránka, o to víc hřejí. „Děkuju.“ Alenina tvář se rozzáří v úsměvu, vzápětí ale zvážní. „Právě jsem přemýšlela, že by se hodila pomocná síla…“ „Další novoty?“ zakoulí očima Erik, evidentně se mu to nelíbí. „Jsem tu sice teprve první den, ale je mi jasné, že sama to nezvládnu. Dělám na směny, když mi služba skončí ve čtyři, kdo bude vařit? Hana? Nemluvě o tom, že i ve výčepu potřebujete pomocnou ruku.“ 205 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 206

„Občas tu Hana zůstane déle.“ „Pokud nemá rande.“ Erik se ušklíbne a z kapsy vesty vyndá krabičku cigaret. Nabídne Aleně, ta zavrtí hlavou. „Tomuhle hříchu jsem díkybohu nepropadla.“ „To buďte opravdu ráda,“ prohodí Erik a sedá si. „Musím to promyslet,“ řekne po chvilce. Alena unaveně přikývne. „Ale je víc než jisté, že sama to tu neutáhnu.“ „Co budete vařit zítra?“ „Přemýšlela jsem o řízkách, aby si někteří konzervativci přišli na své, a potom… co já vím. Možná vepřovou se zelím a knedlíky. A buchty s mákem.“ „Hm, super! Buchty mám rád.“ „Vážně?“ nevěří Alena. „Myslela jsem, že chlapi nejsou na sladké.“ Aspoň Robert nebyl. Hlídal si postavu… Zesmutní. Teď už vím proč… kvůli mně ne. Zabolí to… hodně to zabolí. „I vy se můžete občas mýlit,“ usměje se Erik a vstává. „Budete tu ještě dlouho takhle sedět?“ zeptá se jemně a podá jí ruku. Alena ji přijme, s jeho pomocí se zvedne, sundá si zástěru a jde ke dveřím. „Hezký večer!“ zavolá za ní Erik. Alena mu zamává a vychází do tmy ulice. Obejme ji chlad a mlha říjnového večera. Rychle nasedne do auta a nastartuje. Půl deváté! Do háje, děti už měly být dávno v posteli!

Filip se vyhýbá jejímu pohledu, Danielu bodne u srdce. Pevně ho obejme a přitiskne se k jeho hrudi. „Proč jsi mi nebral telefony?“ „Nebyl jsem ve stavu na nějaké hovory,“ zamumlá, jemně ji od sebe odstrčí a přejde do obýváku, kde si sedne na sedačku. „Ale já ano!“ vyhrkne Daniela a stojí nad ním jako vykřičník. „Promiň,“ vydechne Filip, „nemám rád protahování konců.“ „To sis myslel?“ nevěří Daniela, ale vzápětí si uvědomí, že nic jiného si ani myslet nemohl. Když jí řekl o své neplodnosti, zavřela se v koupelně a nechtěla ho vidět… mluvit s ním… Jenomže TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 206 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 207

od té doby uběhl už víc než týden. Sled nekonečných dní, kdy nezvedal mobil ani domácí linku. „Už jsem to totiž jednou zažil,“ přizná tiše Filip. „Lhal jsem ti. Měl jsem lásku… rozešla se se mnou. Toužila po dětech a…“ Hlas se mu zadrhne, oči naplní zoufalstvím. Daniela klesne na sedačku vedle něj a položí mu hlavu na prsa. Jestli tohle gesto Filipa překvapilo, nedal to znát. Nějakou dobu jen mlčky a bez hnutí sedí. Potom Filip něžně pohladí Danielu po vlasech. Tiše vzlykne a podívá se mu do očí. „Nemohla bych bez tebe žít.“ „Hloupost,“ namítne Filip ochraptěle. „Miluju tě a vím, že jsi ten pravý. Vím, že je nám souzeno spolu zestárnout… teda, jestli to chceš i ty.“ „Já?“ zasměje se Filip trpce. „O mě tu přece vůbec nejde. Jde o tebe… a tvoji touhu po dětech.“ „Vždycky jsem chtěla mít děti,“ přizná Daniela. „Proto to byl pro mě takový šok. Ale netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že ty jsi pro mě důležitější.“ „Víš to určitě?“ zeptá se ohromeně. „Pořídíme si psa,“ řekne tiše Daniela. „Nebo dva. A možná… časem dítě adoptujeme.“ „Myslíš to vážně?“ Filip má v očích stále pochybnosti. Daniela ho zlehka pohladí a potom políbí. „Bylo mi bez tebe smutno… vždycky by mi bez tebe bylo smutno. Patřím k tobě… patříme k sobě.“ Filip tiše vydechne. Vzápětí ji obejme tak silně, až má strach, že jí rozdrtí kosti v těle. „Miluju tě… Bože, jak hrozně tě miluju! Ty poslední dny byly pro mě hotové peklo.“ „I pro mě,“ přizná Daniela. „Nezvedals mi telefony a já se děsila, jestli sis třeba něco neudělal.“ „Já… promiň, ale nedošlo mi, že…“ „Že co?“ vylítne Daniela. „Že se trápím? A mám o tebe šílený strach?“ „No… tak nějak,“ přizná Filip s úsměvem v očích. „Co je ti k smíchu?“ durdí se Daniela a on si až teď všimne, jaké má kruhy pod očima a že je nepřirozeně bledá. 207 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 208

„Jsi krásná, když se zlobíš.“ „Zlobení jako zkrášlovací prostředek neberu,“ odsekne. „Radši mi pověz trochu víc, jak to bylo s tou tvou láskou…“ Filip si povzdechne. „Chodili jsme spolu dva roky… a potom začali plánovat svatbu. Hrozně se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem jí přece jen přiznal, jak to se mnou je. Nevěřila. Přinutila mě absolvovat spoustu vyšetření a…“ „Milovala tě, proto to dělala. Nechtěla tě ztratit, ale zároveň se nechtěla vzdát možnosti mít dítě.“ „Jak to víš?“ „Protože to cítím stejně.“ „Takže…?“ Filipovi se v očích mihne strach. „Takže mi musíš slíbit, že pokud po nějaké době zjistím, že nemůžu bez dítěte být, nebudeš proti adopci.“ „Udělal bych cokoliv, abych tě neztratil!“ „Vážně? A kdybych ti pořád dokola nevolala… ozval by ses sám?“ „Asi ne,“ hlesne po krátkém zaváhání Filip. „Já byl opravdu přesvědčený, že je konec.“ „Hlupáčku,“ řekne Daniela něžně. „Copak nevíš, že láska je zázrak? Že někteří lidé prožijí celý život a nepotkají ji? My ji ale našli… a ty by ses jí vzdal bez boje!“ Obejme ji. „Byl jsem pitomec. Odpustíš mi?“ „Když ty mi odpustíš, jak jsem tehdy reagovala.“ „Už dávno se stalo,“ zašeptá Filip a políbí ji. A pak znovu a znovu… Daniele se na řasách zatřpytí slzy. Cítí, jak se její nitro rozdýchalo štěstím, jak každá částečka jejího Já pulzuje a srdce tluče v rytmu lásky… Ví, že Filip je ten pravý… Proč nemůže mít člověk všechno? pomyslí si s bolestí, ale rychle na ni zapomíná. Odehnaly ji Filipovy doteky a láska, která se mu zrcadlí v očích.

Všichni si vychutnávají nedělní ráno. Oto si čte noviny, Daniela s mámou popíjejí u kamen kávu, Filip ještě spí. Za okny se převaluje ranní mlha, ale slunce už usilovně pracuje, vysílá své paTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 208 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 209

prsky, nepotrvá dlouho a zvítězí nad ní. Čeká je nádherný den babího léta. „Děvče, proč mám pocit, že tě něco trápí?“ přeruší ticho Magda a ustaraně se zadívá dceři do očí. „Mami, před tebou člověk nic neutají,“ vzdychne si Daniela. „Jsem už holt taková… Tak ven s tím! Co se děje?“ „Raději to ani nechtěj vědět,“ zašeptá Daniela a v očích se jí mihne stín. Ví, že se rozhodla správně, že by bez Filipa nemohla žít… to ale neznamená, že ji jeho neplodnost netrápí. Ještě neuběhlo tolik času… ještě se s tím nestačila smířit. A něco jí našeptává, že úplně se s tím nesmíří nikdy. Někde hluboko uvnitř ji dusí strach, že to zničí jejich vztah. A nesmířila se ani se skutečností, že Filipa a jejich vztah musí dávat na pomyslnou misku vah s dítětem. Chtěla by oboje! „Zvládnu to,“ ujistí ji Magda, ale Daniela o tom v duchu pochybuje. Ví, jak máma touží po vnoučatech. Patrik rychle roste a Jana se už na další dítě nechystá. Máma se s tím musela smířit… pomáhala jí přitom představa Danieliných dětí. Teď o ni přijde. „Filip je neplodný.“ Magda zbledne jako křída a v očích se jí zračí nepochopení, rychle ho vystřídá děs… „Ne…,“ dostane ze sebe. „To ne,“ opakuje rozechvěle a do očí se jí tlačí slzy. „To nemůže být pravda…“ Takhle rozrušenou Daniela svou mámu ještě neviděla. Cítí, jak se jí stahuje hrdlo, nejraději by vyslovenou větu vzala zpět. Jenomže to nejde. „Mami,“ zašeptá zmučeně, „nedělej mi to ještě těžší.“ „Ale… jak? A proč? Proč zrovna on?“ „Tak to je a musíme se s tím smířit.“ „Ale proč?“ opakuje máma, jako by dceru vůbec nevnímala. „Prodělal příušnice,“ zamumlá Daniela. „Ale… to není důležité. Podstatné je, že je to tak a nic a nikdo to nezmění.“ „Určitě se s tím dá něco dělat!“ vyhrkne máma. „Léky, injekce… něco…“ Daniela zavrtí hlavou. „Nedá. Filip před lety absolvoval kupu vyšetření a závěr je jednoznačný.“ „Ale… co budeš dělat?“ 209 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 210

„Nic. Miluju ho a…“ Hlas se jí zachvěje a z očí vyhrknou slzy. „Je to tak nespravedlivé, mami!“ Magdu jako by dceřin pláč probral. Zase už je sama sebou a v očích má uklidňující něhu. „Je, zlato,“ poplácá Danielu po ruce. „Úplně s tebou souhlasím. Ale vy to zvládnete.“ „Jsou chvíle, kdy o tom dost pochybuju,“ přizná Daniela rozechvěle. „Jak dlouho to víš?“ „Teprve týden.“ „To je příliš krátká doba, aby ses s tím smířila. Přejde tě to, i když nikdy ne úplně. Jenže Filip je vzácný člověk a já věřím, že k sobě patříte.“ „Tak to jsme dvě,“ zašeptá Daniela. Najednou se otevřou dveře a do kuchyně vejde Alena s dětmi. Ty se okamžitě rozběhnou k Magdě, Alena si svléká větrovku a omluvně se usměje. „Chtěla jsem přijít později, ale nedali mi pokoj.“ Magda se usměje. „Ráda vás vidím.“ „Hm, říkáš to, jako bys nás naposled neviděla v pátek večer.“ „To už je dlouho,“ uculí se Magda. „Odpočinula sis?“ zeptá se starostlivě. Alena si sedá. „Jo, je mi fajn.“ Pak se zarazí. „Stalo se něco? Postřehne, že Danielin obličej má závoj smutku. „Zrovna jsem to řekla mámě.“ „Tys už to věděla?“ otočí se Magda překvapeně k Aleně. „Nechtěla jsem tě trápit a potřebovala jsem si o tom s někým promluvit,“ vysvětluje rychle Daniela, všimla si, že se to mámy dotklo. „Jasně,“ vzpamatovává se Magda, uvědomí si, že žárlivost tu není na místě. A pak, Alena se stala členem rodiny, spolu s dětmi… Ona i její dcera spávaly s jedním mužem, bleskne jí nečekaně hlavou, překvapí ji to. V rychlém tempu života na tuto skutečnost úplně zapomněla. A k oběma se zachoval jako hulvát… Filip je poklad. Čestný, milý, upřímný… a neplodný. Patrik a Aleniny děti budou má jediná vnoučata. Ví, že by měla být šťastná, že ji život obdaroval už dost, víc z nějakých příčin dostat nemůže. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 210 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 211

„Sebralo tě to,“ poznamená Alena. Dřív než Magda stačí zareagovat, ozve se ode dveří Filip. Rozespalý a v pyžamu vypadá jako kluk. Když uvidí kuchyň plnou žen, zarazí se. „No páni! Měl jsem se hodit do gala!“ „Mně se líbíš i takhle,“ ujistí ho Simonka a vrhne se mu do náruče. „Zdá se, že tě milují všechny ženy,“ prohodí s úsměvem Daniela. Filip vyhledá její oči. „I ta pro mě nejdůležitější. Jsem šťastný muž.“ Potom se otočí k Magdě, která je potěšeně pozoruje. „Měla jsi mě už dávno vzbudit. Určitě je třeba něco udělat, a já se válím v posteli jako nějaký lenoch.“ Magda se zasměje. „Oto minulý týden všechno udělal.“ „Všechno?“ protáhne Filip obličej. „A já se tak těšil na fyzickou práci.“ „V tom případě tě zvu k sobě,“ zasměje se Alena. „Naplánovala jsem si, že pod stromy vysadím kruhy s cibulovinami, a budu ráda, když mi je zryješ.“

Děti se honí po sadu, Alena s Danielou sedí na schodech před vchodem. Popíjejí horkou kávu, pára je jemně šimrá v nose, sluníčko jim hřeje tváře, působí jako dvě líné kočky, co se vyhřívají na střeše. Filip nedaleko nich ryje půdu, krajina je zahalená sluncem a přízemní říjnovou mlhou, která napovídá, že podobné dni budou čím dál vzácnější. „Budeš to tu mít hezké,“ prohodí Filip směrem k ženám. Alena s úsměvem přikývne. „Dokonce nádherné.“ „Už sis tady zvykla,“ pohlédne na ni Daniela. V jejím hlase zazní překvapení… jako by očekávala, že Alenu po počátečním nadšení přepadnou pochybnosti a zatouží zpátky po městě. „A ty se divíš?“ prohodí zpěvavě Alena. „Jen se podívej, jak je tu krásně!“ Zvrátí hlavu a zahledí se na nebe. Jeho modrá barva až oslepuje… V dálce spatří hejno divokých kachen, stahují se do teplých krajin. „Miluju to tady.“ „A já měla obavy,“ podotkne upřímně Daniela. „A jelikož 211 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 212

jsme tě s mámou ke koupi víceméně přemluvily, cítila jsem se zodpovědná…“ „Nedala bych se přemluvit, kdybych nechtěla,“ ujistí ji Alena a s překvapením si uvědomí, že je to pravda. Rozchodem s Robertem získala sebejistotu, která byla kdysi její druhé já… zní to divně, ale ví, že je to tak. Dřív než Daniela stačí něco říct, zabrzdí před brankou známé auto. Obě ženy ztuhnou… každá z jiných důvodů. Alena zalapá po dechu, Daniela by se nejraději propadla do země. Po idyle, která tu ještě před chvílí vládla, nezůstane ani stopa. „Jde sem nějaký chlapík,“ zavolá Filip. Přestal rýt a se zájmem sleduje, jak si muž otevírá branku… způsobem, jako by se vracel domů. „Tati!“ ozve se Šimonův nadšený hlásek, vzápětí se chlapec vrhá Robertovi do náruče. Simonka, která přiběhla současně s bráškou, se zastavila a teď nerozhodně hledí na tátu… očividně zvažuje, jak má reagovat. Robert ale dceru nevnímá, přejíždí pohledem z Aleny na Danielu a v očích má úžas. Ty dvě jsou na tom stejně, Alena je ale příliš zasažená bouří svých emocí, než aby si všimla, jak Daniela zbledla. „Proč jsi přijel?“ zeptá se cizím hlasem. „Co je to za otázku? Mám tu přece děti, ne?“ „To ses vzpamatoval brzy,“ utrousí bezděky Daniela a vzápětí zrudne jako rak. „Ty buď zticha, nikdo se tě na nic neptal!“ vyjede na ni Robert neurvale. Alena ohromením vydechne. „Vy… vy se znáte,“ není to otázka, jen konstatování. Před očima jí defilují rozhovory s Danielou, její zvláštní reakce… a pro jistotu si sedá zpět na schůdek. Nerada by tu sebou sekla… takovou radost nemíní nikomu z nich dopřát. „Jasně že jo!“ protáhne sladce Robert. „Tři roky jsem s ní spal. V posteli byla dobrá, ale jinak nestála za nic.“ „Hej!“ vylítne Filip a prudce strčí do Roberta. V obličeji je celý rudý, je jasné, že je maximálně vytočený. „Takhle o mé snoubence mluvit nebudete!“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 212 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 213

„Budu si říkat, co chci,“ vzpamatuje se rychle Robert a sjede Danielu opovržlivým pohledem. „Gratuluju!“ „Vypadni!“ procedí Alena skrze zuby a kdesi v hlavě jí zarezonuje tichý dětský pláč. Otočí se k Simonce. Po líčkách se jí kutálejí slzy. Ach bože! „Vypadni z mého domova!“ „Mám tu děti!“ „Když je budeš chtít vidět, tak předem zavolej a nějak se domluvíme. Teď ale okamžitě zmiz!“ „Já chci tátu!“ zanaříká plačtivě Šimon, mámina slova zjevně nevnímá. „Pojď,“ přistoupí k němu Simonka a dlaní mu stírá slzičky z tváře, „postavíme si lego.“ „Opravdu?“ ožije Šimon. Simonka lego nemá moc ráda, ale vezme bratříčka za ruku a společně vcházejí do domu. Alena si tiše oddechne a pohlédne na Roberta. „Opravdu bys už měl jít.“ Její hlas chladí, a pokud její rozhodnost Roberta překvapila, nedává to najevo. „Já… chtěl jsem být s nimi,“ zamumlá, agresivita z něj rázem opadla. „Ale takhle se to nedělá. Nemůžeš se tu zničehonic po měsících objevit, vyvolat rozruch a…“ Mávne rukou. „Běž už. Zavolej v pátek, nějak se dohodneme.“ Robert má v očích slzy. „Mrzí mě to… všechno mě strašně mrzí.“ „Co jako?“ vylítne Daniela, která se doteď tiskla k Filipovi, jako by z něj chtěla načerpat sílu. „Přijedeš si sem, všechno a všechny zničíš a pak řekneš, že tě to mrzí? Vážně si myslíš, že to takhle může fungovat?“ Myslí, uvědomí si vzápětí, a když si vzpomene, jakým způsobem se s ní rozešel, udělá se jí špatně. Znovu to zabolelo. „Tebe jsem se na nic neptal,“ zamračí se na ni Robert – v očích má takovou nenávist, až Daniela podvědomě couvne – a vykročí k brance. „Ozvu se ti!“ křikne ještě na Alenu, nasedne do auta, nastartuje a za chvíli zmizí za rohem ulice. Před malým domkem zůstává ohlušující ticho. Alena má 213 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 214

v očích otázky, které není schopná vyslovit, a Daniela strach a bolest. Filip chvíli nerozhodně přešlapuje, potom se tiše zeptá: „Kde máš vodku?“

„Opravdu jsi s ním chodila tři roky?“ zeptá se mrtvě Alena, i když ví, že je to zbytečná otázka. „Spíš spala,“ zamumlá Daniela a hned se chytne za pusu. Vzápětí se jí z očí vyřinou slzy. „Chtěla jsem ti to říct… hned na začátku, co jsme se seznámily, jsem ti to chtěla říct ale… nedokázala jsem to.“ Filip se vytratil za dětmi, pochopil, že ty dvě potřebují být spolu samy. Vyříkat si to, co měly už dávno… Daniela měla pravdu. Každá lež jednou vyjde napovrch. Alena mlčí, hledí kamsi do dálky, Daniela tiše pokračuje: „Radila jsem se s mámou i s Filipem…“ „Magda to ví?“ Daniela přikývne, Alena zanaříká. „Říkala, že bych ti zbytečně ublížila, že i beztoho máš dost starostí. Hrozně mě to trápilo… a pořád trápí…“ „Ale proč?“ „Co proč?“ nechápe Daniela. „Proč jsi s ním chodila, když jsi věděla, že je ženatý?“ „Nějakou dobu mi tvrdil, že se bude rozvádět. Potom… potom už ne.“ „A tys mu věřila?“ Daniela přikývne. „Tvrdil, že jeho manželství nefunguje. Že manželka je hysterka a vůbec hrozná… prostě samé lži. Jenomže já to nevěděla… A pak, když jsem tě potkala, mi to sepnulo. Došlo mi, že mi celou tu dobu lhal… a taky… jak jsme ti hrozně ubližovali. Jenže… už to bylo zbytečné. Rozešel se se mnou a…“ „Kolik jich měl?“ Aleně přeskočí hlas. Jak byla naivní! Věřila mu, zatímco on… Srdce jí dělá bolestivé kotrmelce. A proč zrovna Daniela? „Já… netuším.“ Polkne a dotkne se Aleniny dlaně. „Odpustíš mi?“ zeptá se zoufale. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 214 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 215

Alena mlčí. Daniela s bušícím srdcem čeká na její odpověď… Nedokáže si už život bez Aleny představit. A taky bez jejích dětí… jsou jí blízké, jako by byly její vlastní. Neumí si představit, že by už nevešla touto brankou do domu, který se tak trochu stal jejím druhým domovem. Protože v něm žijí lidé, které má nesmírně ráda. Nic z toho však nevysloví… nemůže. Strnulá strachem a obavami čeká na Aleninu odpověď. „Já… nevím,“ vydechne Alena. „Asi nějaký čas potrvá, než to strávím, ale na druhou stranu je mi jasné, že za to nemůžeš. Robert má úžasný dar získat si lidi a naklonit si je na svou stranu… Věřím, žes o našem manželství měla docela jinou představu, než…“ Než co? vysměje se jí vnitřní hlas a ona nedopoví. Uvědomí si, že s Robertem šli celé ty roky společného života rozdílnými cestami. Ona vyznávala věrnost a jistotu a on… Co jsem pro něj znamenala? A co děti? Na tyto otázky nezná odpověď a mučí ji. „Každopádně sis neměla začínat s ženatým chlapem…“ „Já vím… už dávno to vím. Ale když jsme se scházeli, tebe jsem vůbec neřešila. Jako bys ani neexistovala. Neznala jsem tě a netrápilo mě, jestli něco tušíš a co to případně s tebou dělá. Prostě byl jen Robert a někde hodně daleko nějaká žena a děti, kteří mi ho kradou…“ „Panebože!“ zanaříká Alena, „takhle to přece vůbec nebylo! To tys ho kradla nám!“ „Nekradla… Já ne,“ odvětí překvapivě pevně Daniela. „Kdybych to nebyla já, tak to bude nějaká jiná…“ „Já vím,“ povzdechne si Alena. „Jenom pořád nechápu proč. Vždyť jsme mohli být tak šťastní!“ Na chvíli se odmlčí a pak se tiše zeptá: „Jaký byl?“ „Zpočátku se mi zdál úžasný,“ odpoví popravdě Daniela, i když s nepatrným zaváháním. „Potom mi začalo čím dál víc věcí vadit. Nemohla jsem mu zavolat, nemohla jsem s ním jít nikam na večeři…“ „Vidíš, tvoje nástupkyně tohle všechno už mohla,“ podotkne trpce Alena a nechce myslet na ženy, které se vystřídaly v manželově náruči. „Vypadá to, že nás obě oklamal stejný chlap.“ 215 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 216

„Tebe víc,“ namítne Daniela. „Byl to tvůj manžel a máte spolu děti.“ „Děti?“ Aleně přeskočí hlas. „Vždyť se na ně uplně vykašlal! Celé měsíce si na ně nevzpomněl až dneska…“ Mávne rukou, nemá smysl to dál rozebírat. Objevil se jako posel zla… rozesel ho kolem sebe a zase odjel. Zanechal po sobě pláč a trpkost v srdci… bolest. A najednou ví úplně jistě, že musí Daniele odpustit… protože převážnou vinu nesl on. Ona jen věřila, že má před rozvodem, a léta se upínala ke snům, které už předem neměly šanci se naplnit. Zlomilo ji to… dobře si pamatuje na jak dlouho. Teprve když poznala Filipa, její život se změnil a ona znovu začala věřit v sebe a lásku… Podívá se na kamarádku, čte v jejích očích strach a nejistotu a natáhne k ní ruku. Pevně ji stiskne a zašeptá: „Už o tom nikdy nebudeme mluvit, ano?“ „Takže… se nezlobíš?“ Daniela vykulí oči jako malá holka. „Zlobím,“ usměje se Alena. „Ale na Roberta. To je jednodušší, ne?“ Daniela na ni chvíli zírá, potom se rozesměje. Její smích zaplní celou kuchyň, nabírá na intenzitě a je čím dál nakažlivější… až Alena neodolá a přidá se k ní. Ve dveřích se objeví Filip a ve tváři se mu zračí úleva. „Zdá se, že jste si to konečně vyjasnily.“ „Přesně tak,“ přikývne Alena a vstane. „Co říkáte, uděláme si palačinky?“

Erik v malířské čepici vyrobené z novinového papíru stojí u stěny a nanáší na ni jemně lososovou barvu. „Že já se na to dal ukecat,“ utrousí už snad posté. Alena se usměje. „Prostě sis spočítal dvě a dvě a pochopils, že je to víc než nutné.“ „Čerta starýho!“ zamračí se. „Hospoda roky fungovala v pohodě, než jsi přišla ty, obrátila to tu vzhůru nohama a ještě z toho máš legraci.“ „Protože to tu bude moc hezké,“ prohodí Alena a vyjde na dvůr. Všude jsou rozloženy stoly a židle, které s Hanou usilovně TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 216 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 217

natírají modrou barvou. Dva stoly už jsou hotové a vypadají skvěle. Jako nové. Alena se rozhodla, že je třeba využít krásných dní babího léta, které letos začalo o něco později, ale s o to větší intenzitou. Hýří kouzelnými barvami a teplem… a v tomto duchu zpracovala i Erika. Zpočátku se jejímu nápadu bránil, ale nakonec se podvolil. V hospůdce se nemalovalo celou věčnost, stejně bylo načase. Hned zrána se pustili s vervou do práce, za neustálého Erikova brblání. „Ještě se neuklidnil?“ zvedne hlavu od práce Hana a Alena postřehne, že je v obličeji nezdravě bledá. Poslední dny je nějaká zamlklá. „Ne, ale přejde ho to.“ „To doufám,“ poznamená Hana. Alena ji chvíli překvapeně pozoruje, práce jí jde opravdu od ruky. Nátěry dělá tenké a rovnoměrné, stoly se úplně rozzářily. „Ten jeho brácha by tu už dávno měl být,“ prohodí a zamračí se při pohledu na hodinky. „Přijde až po obědě, dopoledne pracuje.“ „Však já vím,“ povzdechne si Alena, „ale krb měl být hotový jako první. Dělá se to opačně… tady Erik namaluje stěny a pak teprve budou opravovat krb.“ „Tak se pak dá ještě jeden nátěr,“ pokrčí rameny Hana a opatrně položí štětec na novinový papír. Z kapsy vytáhne cigarety, sedne si na jednu ze židlí a zapálí si. „Stejně nechápu, proč to všechno děláš,“ prohodí zamyšleně. „Jak proč?“ koukne na ni Alena zaraženě. „Chci, aby to tu bylo hezké, abychom měli víc spokojených hostů, kteří se sem budou rádi vracet.“ „Ale proč? Není to tvoje.“ „Pracuju tady, to přece stačí.“ Hana zavrtí hlavou. „Jsi neuvěřitelná.“ „Hani, copak nechápeš, že pokud hospoda bude mít úspěch a víc zákazníků, budeme z toho prosperovat i my? Erik nám zvýší plat a… Co je?“ zeptá se, když postřehne Hanin zvláštní výraz. „Já už tu stejně dlouho dělat nebudu.“ 217 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 218

„Proč?“ „Jsem v tom,“ hlesne téměř neslyšně Hana, ret se jí zachvěje. „Cože?!“ „Prosím tě, nekřič, zatím o tom ještě nikdo neví.“ „Je ti teprve osmnáct!“ „No a?“ ohradí se Hana. „Jsem plnoletá.“ „Plnoletá možná, ale dospělá zdaleka ne.“ Jen co to vysloví, nejraději by si dala pár facek. Takovými řečmi holce nepomůže. Ale čím ano? Viděla toho jejího frajera… a udělalo se jí nanic. Hana je křehká a svým způsobem i hezká, v obličeji vynikají hlavně plné, hezky vykrojené rty a velké hnědé oči, ale očividně teprve vyroste do krásy, zatím je v ní dětská klackovitost a nezralost. Ale ten její… Ledová ruka sevře Aleně žaludek. Je o dvacet let starší než Hana, obtloustlík s panděrem, ošklivý a hlavně třikrát rozvedený – platí alimenty na pět děcek. Tohle si Hana nezaslouží. Má nárok dostat od života víc. Tedy… měla ho. „A… ten tvůj?“ zeptá se opatrně. „Dneska mu to řeknu,“ vystrčí Hana bojovně bradu. Alena v duchu zanaříká. Tuší, že k tomu Hana doteď sbírala odvahu. „Jak dlouho to víš?“ „Dva týdny.“ „A tos mu to ještě neřekla?“ „Já… trochu se bojím,“ vyhrkne nečekaně Hana a do očí jí vstoupí slzy. „Mám strach, že se na mě vykašle. Má už přece pět harantů a…“ „Možná by to bylo tvoje štěstí,“ vyklouzne Aleně dřív, než si to stačí rozmyslet. „O čem to mluvíš?“ vylítne Hana. „Miluju ho… a chci ho!“ „Když myslíš,“ Aleně je najednou smutno. Další zničený život… Ani ve snu by ji nenapadlo dávat tomuhle nesourodému páru šanci. Hana se odsoudila na smutný život. Jak je ale možné, že otěhotněla? Proč tak hazardovala? „Já chci odsud vypadnout,“ ozve se dívka po chvilce a vlastně odpoví na Aleninu nevyřčenou otázku. „Nenávidím to tady… chci žít ve městě. Fero tam má byt, víš?“ „Už jsi u něj byla?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 218 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 219

„Ne,“ odvětí po chvilce zaváhání Hana. „Zrovna mu tam něco předělávali,“ pokrčí rameny, uhasí – už druhou! – cigaretu a vstává. Pouští se znovu do natírání. „Neměla bys kouřit,“ podotkne Alena, nedá jí to. Najednou si vedle Hany připadá stará a mentorská. „Kraviny! Děcku to neublíží.“ Dřív, než stačí Alena zareagovat, zastaví před hospodou auto. Vystoupí z něj sympatický chlapík a zamíří rovnou k nim. „Teda, dámy, tady se pracuje!“ zvolá zvesela, pokývne Haně, která se, hned jak ho spatřila, rozzáří jako sluníčko, a přistoupí k Aleně. Dívá se do jeho modrých očí a překvapeně zamrká. Potom ještě jednou… Setkala se s ním ve svém minulém životě. V životě, který hřál svou jednotvárností a jistotou, aspoň si to tehdy myslela. V životě, kdy ještě měla po svém boku Roberta… „Vy musíte být Alena. Ta Alena, která obrátila mému bráchovi život vzhůru nohama… „S tím tikem se jistě dá něco dělat,“ usměje se a podá jí ruku. „Braňo.“ „Dostál, já vím. A tik nemám, jenom jsem překvapená, že vás tu potkávám.“ „My už se známe?“ zeptá se zaraženě. Alena přikývne. „Ujal jste se před pár měsíci mého syna po úraze na houpačce.“ „Teda, ten svět je vážně malý!“ Z jeho výrazu je Aleně zřejmé, že si na setkání nepamatuje. Jak by taky mohl? Denně mu projdou rukama desítky pacientů. „Erik je kde?“ „To vy budete pracovat na krbu?“ utrousí nevěřícně Alena. „Osobně,“ zasměje se Braňo a jde dovnitř. Ve dveřích se ještě otočí. „Krby jsou moje hobby.“ Když za ním zapadnou dveře, Alena pohlédne na Hanu. „To jsem blázen! Tenhle chlap že je Erikův bratr?“ „Je fajn, že?“ „Porodila je jedna matka?“ Hana vyprskne smíchy. „Ty jsi teda číslo! Koukni se na ně líp a zjistíš, že jsou si podobní.“ „Hm, to určitě,“ ušklíbne se Alena a chopí se štětce. Je nej219 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 220

vyšší čas vrátit se k rozdělané práci, pokud chce stihnout všechno tak, jak si naplánovala.

„Mami, kdy přijede táta?“ zeptá se zničehonic u večeře Simonka. Aleně znehybní ruce a srdce se jí rozbuší. Od Robertova vpádu tu otázku očekávala a netušila, co odpoví. Přešel týden a není na tom o nic líp. „Nevím, zlato.“ „Já chci tátu!“ přidá ve okamžitě Šimon, aby náhodou za sestrou nezaostával. Alena si povzdechne a sedá si k dětem ke stolu. „Jestli chcete, můžete mu zavolat.“ „Chci,“ vyhrkne Šimon. Simonka zamyšleně našpulí pusu. „Nevím, jestli mám,“ řekne posléze a její odpověď nepatří do úst malého děvčátka. Alenu to zabolí. „Je to na tobě, srdíčko. Jestli chceš tátu vidět a být s ním, klidně mu můžeš zavolat.“ „Ale proč to neudělá on?“ „Asi má moc práce.“ I jí samotné zní ta věta divně. „Ale mami, ty přece taky chodíš do práce a přitom jsi s námi každý den! Vaříš, staráš se o všechno…“ „Děkuju, zlatíčko.“ Alena se na dcerku usměje a zahřeje ji u srdce. Hezčí uznání bych si ani přát nemohla… Netušila jsem, že tohle vnímá, děti přece berou všechno jako samozřejmost, nebo ne? „Za co?“ nechápe Simonka. „Za pochvalu.“ Alena ji pohladí po hlavičce a vstává. „Nášup si nedáte?“ „Ne!“ Šimon odběhne od stolu rovnou k hračkám, Simonka dál zamlkle sedí. „Copak?“ „Budete se rozvádět, že jo?“ „No, asi ano,“ hlesne Alena a je jí neskonale smutno. Nikdy si nemyslela, že to dojde až sem… že se bude se svou šestiletou dcerou bavit o rozvodu. Ale lhát nemá význam. Odkašle si. „Ano, budeme.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 220 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 221

„Táta má jinou ženu?“ pokračuje v palbě otázek Simonka. Alena si povzdychne. Je jasné, že dcerka zaslechla mnohem víc, než měla, i když si dávala pozor, kdy co říká. „Má,“ přikývne po chvilkovém zaváhání. „A ty budeš mít jiného muže?“ Alena se rozesměje, i když je to smutný smích. „Ne, holčičko, nebudu.“ „Ale proč ne?“ „Stačíte mi vy dva.“ „To je dobře,“ přikývne Simonka, sklouzne ze židle a rozběhne se do svého pokoje. Alena zůstává zamyšleně stát u kuchyňské linky. Tak to bychom měli. Už si nemusím dávat pozor na každou vyslovenou větu… už to ví. Teda Simonka, Šimon je ještě moc malý, slovo rozvod mu nic neříká. Časem pochopí. Pokrčí rameny a začne ukládat nádobí do myčky. Je mi to líto, takhle jsem to nechtěla… ale jiná cesta není. Vypadá to, že Roberta to snad ani nemrzí. Od toho dne se neozval, dokonce ani dětem. Zvykl si už bez nás. Jak by taky ne, ozve se škodolibý hlas v ní. Má svoji vytouženou svobodu, může běhat za ženskýma, jak jen chce. Hrdlo jí sevře ledová ruka… těžce se jí dýchá. Jak jsem byla naivní! Jak jsem mu mohla tak slepě věřit? Proč jsem nebyla opatrnější? Hned se ale sama sobě vysměje. A co jsem měla asi dělat? Špehovat ho zpoza rohu? Kontrolovat, jestli jde z práce opravdu rovnou domů… anebo do cizí postele? To přece nejde… Manželství musí být založeno na vzájemné důvěře, a když to jeden z partnerů poruší, je to začátek konce vztahu. Nevěřím, že by někdo toleroval nevěru. Možná jedině v případě vážné nemoci jednoho z partnerů… po vzájemné dohodě, ale jinak… Zavrtí hlavou, ví, že její úvahy nikam nevedou, mrkne na hodinky, je šest, a rychle jde k telefonu. „Magdi, to jsem já. Děti už jsou po večeři a…“ „Fajn, za pět minut jsem u tebe.“ Alena si vezme čisté tričko, pročísne si vlasy, rty přejede leskem, popadne kabelku a křikne na děti. „Děťátka, tak já jdu!“ „Přijde teta Magda?“ „Už je tady,“ usměje se na ženu, která právě vchází do dveří. 221 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 222

„Teto!“ vrhá se k ní Šimon, jako by ji neviděl bůhvíjakou dobu… a to s ní byl naposled včera. „Povíš nám pohádku na dobrou noc?“ „To víš, že jo,“ usměje se Magda a kývne na Alenu. „A ty už běž, nestíháš.“ „Běžím,“ zatrylkuje Alena, dá oběma dětem pusu a sedá do auta. Do Kiky to má třicet minut, zbude jí ještě dost času na výběr ubrusů, nádobí a drobností, kterými chce vyzdobit obnovený prostor jejich malé hospůdky. Včera všechno dodělali a vypadá to úžasně! Vhodné doplňky a drobnosti interiér perfektně dotvoří… Oči se jí rozzáří. Měla jsem z pekla štěstí, že jsem si našla tu práci. Bez ní bych byla v háji!

Alena vejde dovnitř… a zůstane stát. Obklopí ji vůně barev a čistoty. Rozsvítí a rozhlédne se kolem sebe. Paráda! Okna a parapety jsou natřené nahnědo, stoly a židle namodro, stěna září barvou zapadajícího slunce, jen v jemnějším odstínu, a opravený krb svítí bíle. Skoro ani nedýchá… Nevěřila, že Erika přemluví, stejně jako netušila, že konečný efekt bude tak úžasný. Naplňuje ji spokojeností a štěstím. Přesvědčením, že každý, kdo sem vejde, se bude cítit příjemně… a bude se znovu a znovu vracet. A o to přece jde. Začne vybalovat nákup, potom se zarazí a sáhne po mobilu. Volá Magdě. „Všechno v pořádku?“ „Ovšem, zlato. Děti už spí. Pořád ještě nakupuješ?“ „Ne, jsem tady…“ „Ale je už deset!“ zvolá překvapeně Magda. „Jestli ti to nevadí… ráda bych to tu dokončila.“ „Dobře.“ „Ale… asi to bude ještě nadlouho.“ Magda se rozesměje. „Jsi hrozná, víš to? Když si vezmeš něco do hlavy, musíš to udělat stůj co stůj.“ „Tak nějak… Fakt ti to nevadí?“ „Jak by mohlo? Jsem přesně taková. Lehnu si do ložnice, postel máš dost širokou, vejdeme se do ní obě.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 222 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 223

„Jsi poklad,“ řekne Alena vděčně a rozloučí se. Vyndává z igelitek nákup a postupně ukládá věci na stoly. Kytky v bílých a oranžových květináčích, které plánuje rozmístit na parapety, nezapomněla ani na kamínky a mušle, jimiž květiny obloží. Zarámované obrázky s majáky ve všech možných podobách. Trojramenný svícen, který hned postaví na krb, a malé svícínky na každý stůl. Svíčky, bílé ubrusy, kostkované modro-bílé prostírání a stejné závěsy na okna… a nakonec svůj triumf – oranžový keramický servis. Koupila čtyři soupravy po deseti, mělo by to stačit, když mají deset stolů se čtyřmi židlemi… více než čtyřicet hostů se sem stejně nevejde. Hm, měla jsem jich koupit raději pět, pomyslí si a pouští se do práce. Rozestaví květiny na parapety, vysype na ně kamínky a mušle, potom se pustí do věšení závěsů. Zrovna stojí na židli, když zaslechne, jak se otevírají dveře… tlumeně vykřikne a zakymácí se. „Jsem tu mimo službu,“ slyší a zároveň ucítí čísi ruce kolem svého pasu. „Tak mi, ženská jedna, nepřidělávejte práci!“ Hledí do jeho modrých očí za brýlemi, srdce se jí prudce rozbuší. „Vyděsil jste mě.“ „Viděli jsme s Erikem, že se tu svítí, tak mě poslal zkontrolovat, co se tady děje.“ „Coby?“ Hlas se jí pořád ještě chvěje… opravdu ji vylekal. „Musím tu něco dokončit…“ „Zítra je taky den,“ usmívá se Braňo. „Neříkám, že ne, ale chci se ujistit, že máme všechno. Kdyby ne, můžu zítra ještě skočit do krámu.“ Braňo se rozhlíží kolem sebe. Vidí tašky na stolech, kytky na parapetech, svícen na krbu… a vyhrkne: „Proč tohle všechno děláte?“ „Chci, aby sem chodili lidi a líbilo se jim tady, proto.“ „Nikdy tu nebývalo prázdno.“ „Jasně že ne. Pivo teklo proudem…,“ ušklíbne se a v hlase se jí mihne opovržení. „Co je na tom špatného? Byla to oblíbená místní putyka…“ „Bude to oblíbená malá restaurace…“ „… a Erik byl spokojený.“ 223 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 224

Alena sleze ze židle a sedne si na ni. „Moc ho to štve?“ Braňo se rozesměje. „Kupodivu ani ne. Akorát nechápe, proč to všechno děláte.“ „Jak jsem řekla, záleží mi, aby se v podniku, kde vařím, lidi cítili dobře.“ „Rád bych ochutnal nějakou vaši specialitu,“ překvapí ji. „Fajn, zítra pořádám slavnostní oběd a zvu vás. Přijde Erik, Hana, Magda s Otou, Daniela s Filipem… prostě všichni, kdo se tady o to nějak přičinili… s jedinou podmínkou,“ uculí se a najednou vypadá jako malá holka. V Braňových očích se probudí zájem. „O co jde?“ „Že tu teď se mnou zůstanete a pomůžete mi. Potřebuju ještě navrtat díry do zdí, abych mohla pověsit obrázky… a to jaksi není moje parketa.“ „No, sice je už dost pozdě, ale v televizi stejně nic pořádného nedávají…,“ zasměje se. „Fajn.“ Podívá se na něj. „A… co kdybychom si tykali?“

Večer hodně pokročil, ve všech domech v ulici už zhasla světla. Alena s Braněm právě dokončili práci. Teď stojí uprostřed místnosti a oba si ji nevěřícně prohlížejí. „Má… to styl,“ poznamená po chvilce Braňo. „Taky si myslím,“ přikývne Alena. „Trošku jsem měla strach, jestli tu té oranžové nebude moc, ale bílá a modrá ji krásně rozbily a vypadá to… působivě.“ „Jako v námořnické krčmě.“ „Vzniklo to tak nějak samo od sebe,“ přizná Alena. „Asi budeme muset zařadit do jídelního lístku i nějakou tu rybí specialitu.“ „Ryby miluju.“ „Já taky.“ Hledí do jeho neskutečně modrých očí a překvapeně si uvědomí, že se jí nechce loučit. Cítí se s ním dobře, při práci jim čas utekl jako voda, nezdržovali se zbytečnými řečmi. Místnost je hotová a všechno na svém místě. „Co kdyby…,“ zaváhá. „Copak?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 224 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 225

„Dala bych si sklenku šampaňského. Na oslavu tady toho…,“ dodá rychle a opíše kolem sebe kruh. „V lednici se chladí čtyři, když jedno otevřeme, snad zítra nebude chybět.“ „Určitě nebude,“ přikývne Braňo s úsměvem a hrne se do kuchyně. Za chvíli je zpátky s lahví a dvěma skleničkami. „Dobře se mi s tebou pracovalo,“ poznamená, když oběma nalije a podá sklenici Aleně. „Zrovna jsem myslela na to, že i mně s tebou. Nemluvě o tom, že samotné by mi to trvalo mnohem déle.“ „Rád jsem pomohl.“ Přiťuknou si. „Na doktora jsi překvapivě šikovný.“ Braňo se rozesměje. „Co je ti k smíchu? Člověk jaksi automaticky předpokládá, že umíš zašívat rány, a ne vrtat do zdí a renovovat krby.“ „Manuální práce mě těší. Každý nějak relaxujeme,“ dodá a zvláštně se na ni zadívá. „Co tady děláš?“ zeptá se. „Jak to myslíš?“ „Víš jak. Jsi městská holka, pracovalas v nóbl restauraci… a teď jsi tady.“ „Připadá mi, jako bych tu žila odjakživa,“ přizná Alena s jemným úsměvem. „Mám tu svůj domek, a přestože v něm bydlím jen pár měsíců, zamilovala jsem si ho od prvního okamžiku, co jsem ho uviděla. Mám tady přátele, známé, s kterými se pozdravíme na ulici a prohodíme slovo… Nejspíš jsem nikdy nebyla městský typ, akorát jsem to netušila. Jsem tu spokojená,“ dodá zbytečně. „Vůbec ti nechybí město a lidi, se kterými ses léta setkávala?“ „Budeš se divit, ale žila jsem poměrně izolovaně. Klasická máma na mateřské. Děti, kámoška z domu odvedle a víc… nic.“ „Erik mi řekl, že se budeš rozvádět.“ „To není tajemství,“ povzdechne si Alena, nechce se jí o tom mluvit. V téhle chvíli je Robert a všechno kolem něho hodně daleko. Překryla to tahle chvíle, pohoda a pocit, jako by se náhle zastavil čas… „A co ty? Jsi ve městě spokojený? Nechybějí ti Malacky? Přece jsi tu vyrůstal…“ „Jsem tady skoro každý víkend,“ překvapí ji Braňo. „Zdědili 225 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 226

jsme po rodičích dům, takže sem jezdit musím, znáš to, potřebuje pořád něco. Mimoto jsem si před dvěma lety založil zahrádku. No a navíc jsem vášnivý rybář a tady mám podmínky k rybaření lepší než v Bratislavě.“ Hm, muž mnoha zájmů… „Zahrádku?“ zamrká, když si uvědomí, co řekl. „Vyžívám se v ní.“ „Já v té své taky,“ přikývne s pochopením. „Ještě pořád ji tvořím, ale vím, že už napřesrok bude nádherná.“ „O tom nepochybuju,“ zasměje se Braňo. „Zdá se, že když se do něčeho pustíš, nespokojíš se s průměrem.“ Na chvíli zmlknou, potom Alena váhavě nadhodí: „Tvoje manželka… sem jezdí s tebou?“ „Žádná není.“ „Ale…“ „Vím, co chceš říct, že už mám věk na to, abych byl ženatý. Jenže já jsem zapřísáhlý starý mládenec a je mi takhle fajn.“ „Proč?“ vyhrkne zvědavě Alena. „Co proč?“ „Proč se nechceš ženit?“ „Manželství neuznávám.“ „Zvláštní názor.“ „Ani ne,“ namítne Braňo. „Jen se podívej na vztahy kolem sebe… nebo na ten svůj… a hned ti musí být jasné, o čem mluvím.“ Najednou se zarazí. „Promiň. Nevím, proč se rozvádíš, ale… dotáhli jste váš vztah, lásku, nazvěme to, jak chceš, do zdárného konce… A o tohle vážně nestojím.“ „Takže radši zůstaneš sám?“ „Nikdy nejsem dlouho sám,“ odvětí upřímně a Alena o tom ani na vteřinu nezapochybuje. Je přitažlivý, navíc vnímavý společník a… lékař.“ „Ale jaký smysl má vztah na dobu určitou?“ „Možná větší než manželství, které končí rozvodem. V konečném důsledku to vyjde nastejno, nemyslíš?“ „Když to podáš takhle, tak jo. Jenomže když si někoho bereš, věříš, že je to na celý život.“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 226 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 227

„O to hůř! Považuju to za určitý druh sebetrýzně.“ „Přece existují i šťastná manželství…“ „Neříkám, že ne. Ta ale ve svém blízkém okolí spočítáš na prstech jedné ruky. A i to jsem asi přehnal. Ostatní nestojí za nic. Jde v nich jen o věčné ústupky, podrobování se… omezování sebe sama. A proč vlastně? Abys po letech zjistila, že to tak nechceš… že chceš být raději sama, ale celá. Ne rozervaná na kousky, bez sebevědomí… ztracená.“ „Přesně takhle jsem se cítila,“ hlesne skoro neslyšně Alena. „Ale naštěstí jen chvíli. Pak jsem si najednou uvědomila, že ještě pořád mám nějakou hodnotu… a co od života chci.“ „Co ti provedl?“ „Podváděl mě.“ Podívá se na něj očima, ve kterých se mihne bolest. „Roky chodíval z práce pozdě… a já, já ho ještě litovala. Věřila jsem, že tolik pracuje… Zbavovala jsem ho povinností v domácnosti, s dětmi býval málo, a jako by mu to pořád nestačilo, povedlo se mu vzbudit ve mně pocity viny, že on dře pro rodinu jako otrok… zatímco já se válím doma a nic nedělám. A všechno bylo úplně jinak.“ „To je mi líto,“ zašeptá Braňo a jemně jí stiskne dlaň. To gesto ji překvapí, zaraženě na něj pohlédne. V modrých očích má příjemné teplo. „Ty za to přece nemůžeš.“ „To neříkám, ale je mi líto, jak tě tahle zkušenost poznamenala. Ať chceš nebo ne, teď už budeš k mužům přistupovat jinak… a nakonec ti to možná ani nedovolí jít do nového vztahu.“ „Nestojím o nový vztah.“ „Jistě, teď ne, ale pochybuju, že zůstaneš sama napořád. Jsi hezká a milá, zdá se, že i šikovná…“ „Mám dvě malé děti,“ dodá Alena střízlivě. „No a? To přece není překážka…“ „Když myslíš,“ zamračí se Alena, potom pokrčí rameny. „I tak nemám zájem. Momentálně jsem se svým životem spokojená a nemíním na něm nic měnit. Konečně jsem se našla… a vím, co chci.“ Braňo se zasměje. „Například změnit Erikovu hospodu absolutně k nepoznání.“ 227 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 228

„Přesně tak,“ zaculí se Alena, vzápětí zvážní. „Myslíš, že se mu to bude líbit?“ „Necháme se překvapit. Zítřek moudřejší večera,“ dodá teatrálně a podá jí ruku. Alena vstane ze židle, zaražená jeho pozorností. Robert takový nebyl… najednou, jako by to záviselo od vzpřímené polohy, pocítí neskonalou únavu. Podívá se na hodinky… bude půl druhé! Páni, tak to jsme fakt přehnali! Nedivím se, že se mi třesou nohy… „A víš,“ dodá Braňo, „že mám taky z toho radost?“ Rozhlédne se po místnosti. „Taky jsem přiložil ruku k dílu…“ Alena se na něj usměje, už nemá sílu na další debatu, bere si ze židle bundu a společně vycházejí na ulici zahalenou do noční tmy. „Vypadá to,“ prohodí Braňo pobaveně, „Že jsme jediní, kdo ještě nespí.“ „Nejvyšší čas to napravit,“ zívne Alena a sedá do auta. Trochu pila, tak doufá, že za rohem nebudou číhat policajti. K domečku to má jen pár minut. „A ještě jednou děkuju.“ „Já tobě taky,“ pronese překvapivě vážně Braňo. „Moc hezky se mi s tebou povídalo.“

Alena se od rána otáčí v kuchyni, děti jsou s Magdou a Otou. Odsune od sebe výčitky, že je s nimi málo, protože její probuzené profesní já ví, že v těchto dnech to jinak nejde. Pokud se život v hospůdce rozproudí a oni získají novou klientelu, bude mít opět víc času – na děti, i na sebe. A pak, u Magdy s Otou jsou šťastné a spokojené, nic jim tam nechybí, ani vlídné slovo nebo pohlazení, ani oblíbená jídla, která jim Magda s láskou připravuje. Spolu s Otou dětem zaplnili prázdné místo po vlastních prarodičích a pokaždé, když je vidí spolu, si znovu a znovu uvědomí, jak jsou babička a děda v životě dětí důležití. Léta jim chyběli, teď jako by si to chtěly vynahradit. Jako předkrm připravuje své pověstné masové pirohy, v hrnci se na mírném ohni vaří hovězí polévka, ale hlavní chod bude smažené kuřecí maso v sezamovém těstíčku s pečenými bramTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 228 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 229

bory, k tomu rajčatový salát, v troubě se peče jablečný koláč. Kuchyni zaplnily vůně, tváře má rozpálené horkem… a možná i nervozitou. Včera večer vypadalo všechno tak krásně… a dnes ráno, když sem vstoupila, opět vydechla nadšením, ale Erik to pořád ještě neviděl. Moc jí záleží na jeho mínění, možná víc, než si myslela. Přece jen to po léta bylo jeho království a ona mu ho svým vpádem obrátila vzhůru nohama. „Jsme tady!“ hrne se dovnitř Daniela s Filipem v závěsu. Oba mají v očích ještě stopy spánku, na rozdíl od Aleny si dopřáli pohodičku nedělního rána. Jas v Danieliných očích Aleně prozradí, že se milovali… Neví, čím to je, ale vždycky to na druhém pozná. Hm, akorát na svém muži jsem to neviděla. Polije ji horko. Přicházel domů z cizí postele a mě to vůbec netrklo. A léta se vracel právě z Danieliny postele… „Není ti dobře?“ vnímá Danielin hlas a její starostlivý pohled. Rychle zavrtí hlavou. „Ne, jsem v pohodě.“ „Přišli jsme ti pomoct.“ „Výborně!“ usměje se na kamarádku a její úsměv je opravdu od srdce. Nemá cenu vrtat se v minulosti a znovu a znovu si ji připomínat. To bylo… Daniela už má svůj život, nemluvě o tom, že na románek s Robertem trpce doplatila… a on už do jejího života nepatří. „Potřebuju očistit brambory, jinak už mám všechno hotové.“ „Krásně to tu voní,“ prohodí s labužnickým výrazem Filip. Alena se rozesměje. „Ještě tak hodinku si budeš muset počkat.“ Pozoruje Danielu, jak vchází kuchyňskými dveřmi do hlavní místnosti, a nenápadně jde za ní. „Páni!“ vydechne Daniela a ohromeně se rozhlíží kolem sebe. Alena jako by to jejíma očima viděla znovu poprvé a výsledek je stejný – líbí se jí to. „Kdys to všechno proboha stihla?“ „Včera v noci.“ „Vypadá to úchvatně!“ Daniela se dotýká kamínků v květináčích na okenních parapetech, potom si prohlíží obrázky… Nemusí vůbec nic říkat, její výraz prozrazuje, jak je nadšená. „Mohlas říct, rádi bychom ti s Filipem pomohli.“ „Pomohl mi Braňo.“ 229 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 230

„Braňo?“ „Erikův bratr. Viděli, že se tu večer svítí, tak ho Erik poslal na výzvědy… no a když už tu byl, tak mi pomohl.“ Otočí se k Filipovi, který je podezřele zticha. „Tobě se to nelíbí?“ „Je to… zvláštní.“ „Hm, takže nelíbí,“ utrousí nešťastně Alena a znovu na ni padnou pochybnosti. Co asi řekne Erik? „To jsem neřekl,“ namítne Filip. „Vážně to vypadá… efektně. Jenom mě zaskočila ta námořnická tematika.“ „Víš, že mě taky?“ uculí se Alena. „Nebyl to záměr… prostě to tak vyšlo.“ Přejde zpátky do kuchyně, kde se pouští do obalování kuřecích řízků. Daniela s Filipem čistí brambory, za chvíli je už Alena rozkládá na plech, opepří a osolí a dá do trouby. Koláč vypadá úžasně… všechno by mělo být oukej. Mrkne na hodinky, je půl dvanácté… Erik si dává na čas. Copak neví, jak tady trnu? „Sakra, asi jsem zabloudil, nebo co!“ ozve se najednou z vedlejší místnosti. Alena si rychle utře ruce do utěrky a vyběhne za hlasem. „Ahoj, Eriku!“ Sotva na ni pohlédne a dál se rozhlíží. Braňo, který stojí za jeho zády jako věrný stín, na Alenu mrkne a ona se pousměje. Připadá jí až neskutečné, že včera spolu strávili noc. Erik si sedá na jednu ze židlí a ve tváři má úžas malého kluka. Potom se podívá na Alenu a vydechne. „Přisámbůh, holka, nejradši bych ti dal pětadvacet na zadek!“ „Tak hrozné to snad není,“ pípne Alena. Erik se rozesměje. „Je to bomba! Líbí se mi… všechno.“ „Ale…“ „Žádné ale, a přestaň se tvářit tak vyjeveně. Na můj vkus je to sice moc načančané, ale jinak… super. Asi začnu čepovat pivo s fajfkou v puse a pruhovaným triku jako pravej mořskej vlk.“ „Skvělý nápad!“ rozzáří se okamžitě Alena. Erik zavrtí hlavou. „Říkal jsem asi! Nemluvilas ještě o proutěných křeslech ke krbu?“ „Jo, ale ty už jsem neměla odvahu koupit,“ přizná Alena. TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 230 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 231

„Tak pojď, vybereme je spolu.“ „Ale… já mám v troubě brambory a za chvíli bude hotová polívka…“ „Ženská jedna, zase odporuješ?“ „Můžeme je koupit zítra ráno,“ zasáhne Braňo, když vidí, jak je Alena na vážkách. Na jednu stranu by ráda vyhověla Erikovi, na druhou má na sporáku rozdělaný oběd, na kterém pracuje už od rána. „Vlastně máš pravdu,“ přikývne po chvilce Erik a zamne si ruce. „Kdepak je ta domácí hruškovice?“ „V lednici.“ „Sem s ní, dáme si do trumpety! Tohle se musí oslavit!“ Alena k němu přistoupí a obejme ho. „A co má znamenat zas tohle?“ hudruje Erik a nemotorně ji vezme kolem ramen. „Neumíš si představit, jak se mi ulevilo,“ vydechne Alena. „Měla jsem strach, že se ti to nebude líbit a…“ „Zklamal jsem tě, co?“ zamrká Erik. „A víš, že jo? Člověk si rychle zvykne na to tvoje věčné brblání,“ podotkne. „Vy dva budete výborný tým,“ ozve se jim zády Braňo, a když se Alena otočí, všimne si, že má v očích něco zvláštního, co nedokáže rozluštit. „To si piš, že budeme!“ zahřmí jeho bratr. „Kde je sakra ta hruškovice?“

Filip zabrzdí před Danieliným domem a sleduje, jak otevírá dveře. Nakloní se k ní. „Opravdu chceš být sama?“ „Jo, chci,“ přikývne bez zaváhání. „Souvisí to se mnou?“ „Proč by mělo?“ Když ale vidí jeho nevěřícný výraz, vysvětlí mu: „Jenom potřebuju být chvíli sama. Tyhle dny toho na mě bylo trochu hodně, potřebuju na chvilku vypnout, to je celé.“ „Tak jo, jak myslíš,“ přikývne Filip, ale je na něm vidět, že s tím není srozuměný. Zvykl si, že jsou pořád spolu. 231 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 232

„Zítra si zavoláme, ano?“ nahne se k němu, políbí ho, pak vystoupí z auta, z kufru vyndá svůj víkendový batoh a vykročí ke vchodu. Za chvíli už odemyká dveře do svého malého království a zhluboka si oddechne. Vždycky si o sobě myslela, že je společenská, ale dnešek ji z toho jaksi vyvedl. Cítí únavu a potřebu být sama. Rozsvítí a jde do kuchyně, kde si postaví vodu na bylinkový čaj. Hruškovice a šampaňského bylo až příliš, potřebuje to rozředit. Filip si to vzal moc osobně, dumá, když se svléká a hupsne pod sprchu. Vlastně si bere osobně skoro všechno… Od té doby, co vyšlo najevo, že nemůže mít děti, se změnil… a já si nejsem jistá, jestli se mi to líbí. Povzdechne si. Hrozně se mi ve všem přizpůsobuje, věčně se ptá, co mi je, nač myslím… Leze mi tím na nervy! Vyjde ze sprchy, čaj si osladí trochou medu a přejde do pokoje. Zapne záznamník. „Čau!“ ozve se Irenin hlas. „Žiješ vůbec? Co kdybys mi občas zavolala? A ano, jsem to já, tvoje kámoška Irena!“ Okamžitě pocítí výčitku, v poslední době na ni opravdu kašlala. Prostě neměla čas. Pomáhala Aleně se zařizováním domu, později i s hospodou. Dobře ale ví, že skutečnost je mnohem složitější. Irena svou interrupcí mezi ně postavila tlustou zeď… a její základy se ještě zpevnily po Filipově přiznání. Bolí to… a považuje za vrcholně nespravedlivé, že Irena si nechala dítě vzít, zatímco ona po něm bude marně toužit. Pokud zůstanu s Filipem, tak už navždycky… Na těle jí naskočí husí kůže. Tuší, že Irena ji potřebuje, že ji potrat zasáhl víc, než čekala… jenomže ona nemá sílu ji utěšovat. Co bych jí asi tak řekla? Že je všechno oukej? Vtom si všimne druhého vzkazu, dotkne se tlačítka, vzápětí se pokojem ozve: „Ty zmije!“ Robertův hlas vysloveně syčí, Daniela podvědomě couvne. „Tohle ti nedaruju! Zničilas mi manželství!“ V Daniele klokotá hysterický smích. Já? Proč si k čertu myslí, že já? Rozešli jsme se přece už dávno… tedy, on se rozešel se mnou. Prý zjistil, že rodina je u něj prvořadá… hajzl! Prolhaný zmetek! Sesune se do křesla… a myslí na Alenu. Opravdu je mezi námi všechno oukej? Nějak se jí to nezdá. Přestože se Alena chová jako předtím, aspoň navenek určitě, Daniela má pocit, že se jen tak tváří, že jí to neTÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 232 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 233

jde od srdce. Že jen sama sebe přesvědčuje, že je v pohodě. Jak by asi bylo mně, kdybych se dozvěděla, že spala s mým chlapem? Hrozně. Nejspíš bych se s ní už nemohla vídat. Ale… přece mi tvrdila, že je to v pořádku. Hm, jedna věc je něco říkat a druhá něco cítit… Ještě chvíli sedí zahloubaná do svých úvah, potom pokrčí rameny. Já to nevyřeším. Možná si to jen namlouvám. A možná Alena potřebuje nějaký čas, aby to strávila. Pořád je to příliš čerstvé…. Před očima se jí vybaví Braňův obličej. Sympaťák. Chlap s krásnýma očima. A jednoznačně okouzlený Alenou. Ale ona jako by to nepostřehla… Asi ne. Je teď příliš zatrpklá. I když se z jejího chování nedá nic poznat, muži v ní s největší pravděpodobností probouzejí pocity, o které nestojí. Potrvá ještě dlouho, než je začne vnímat jinak než jako chronické lháře a zrádce. Povzdychne si a dopije čaj. Ireně volat nebudu. Zítra je taky den. Ani nemůžu, jsem příšerně utahaná. Cestou do ložnice se ještě zastaví u svého diáře. Zítra dopoledne, před vyučováním, má v plánu posilovnu a obchody. Musím si oživit šatník nějakým hezkým podzimním kostýmem. Nejlíp kalhotovým, rána a večery už jsou hodně chladné… No a večer jsem s Filipem. Mohli bychom zajít do kina… nebo si doma přichystat něco na zub, otevřít vínko… Zvláštní, ale najednou ji ta představa vůbec nehřeje, tak jako ještě před nedávnem. Něco se v ní zlomilo… namlouvat si opak by znamenalo jediné: lhát si. Tohle už dělala léta s Robertem, už nikdy to nechce opakovat… Ale co mám dělat?

Právě když otevře v šatně svou skříňku, ozve se z kabelky vyzvánění mobilu. Mrkne na displej – pět zmeškaných hovorů. Všechny od Ireny. „Ano?“ „Mohla bys mi vysvětlit, co s tebou je? A proč mám takový blbý pocit, že se mi vyhýbáš?“ „Máš pravdu,“ vzdychne Daniela. Na druhém konci je zaražené ticho. „Jak to myslíš?“ hlesne nakonec Irena. 233 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 234

„Vyhýbám se ti.“ „Zbláznila ses?“ Ireně rozčilením přeskočí hlas. „Co jsem ti udělala?“ „Nekřič… Jestli chceš, můžeme se za půlhodinu sejít ve městě a promluvit si.“ „To si piš, že chci!“ „Ale přijď brzy, mám toho dneska ještě hodně.“ Na rozdíl od tebe pracuju. A na rozdíl od tebe nikdy nepůjdu na interrupci, protože nikdy nebudu těhotná… Sevře se jí žaludek. Začíná jí být jasné, jak moc se mýlila… Nedokáže dát Filipovi přednost před dítětem. Potřebuje obojí. Vždyť to přece spolu souvisí. Patří k sobě jako šálek a talířek. Anebo vidlička a nůž. Jak si mám vybrat jen jedno, když chci jíst kompletní menu? A jak se mám vzdát Filipa, když ho tak hrozně miluju? „Štveš mě!“ vyštěkne Irena. „Nemusíme se vidět.“ „Co to dneska do tebe vjelo?“ „Jen jsem ti vysvětlila, že nemám moc času.“ „Fajn… Kde?“ Dohodnou se, Daniela mobil vytípne a zamíří do sprchy. Nechtě se stane svědkem rozhovoru dvou mladých žen, možná jen o něco mladších než ona, a nad jejich tématem krčí čelo. Jsou opravdu tak blbé? Fakt si myslí, že trochu špeků na bocích může ohrozit průběh jejich života? Štěstí? Vždyť to přece vůbec nesouvisí s váhou. A ani s tím, jak kdo vypadá. Člověk musí mít duši… ta se mu zrcadlí v očích, a pokud ji má čistou, nezanesenou léty nečestného života a černými myšlenkami, pak je krásný… nejradši by ty jejich pitomé řeči přerušila, a řekla jim, co si o tom myslí, ale uvědomí si, že by to nemělo cenu. Ony mají svou neotřesitelnou pravdu, stejně jako ještě přednedávnem ona, a nejspíš by na ni koukaly jako na blázna. Kam já se se svou ideální váhou dostala? Akorát do postele ženatého chlapa. Pořád ji to žere, teď nově kvůli Aleně. Kvůli výrazu jejích očí, když na ni Robert vychrlil, že spolu spali. Proč to vlastně udělal? Pořád ji to mate. Přece mu to už mohlo být jedno – rozešel se se mnou. Kvůli Aleně, svitne jí. Chtěl jí ublížit, kretén. Jako by se jí už tak nenaubližoval víc než dost! TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 234 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 235

Vychází před fitko a volá Aleně. Nutně ji potřebuje slyšet… její krásně zabarvený hlas, jakoby politý medem. „Ahoj, Ali. Koupili jste ta křesla?“ „Jo, koupili,“ zasměje se Alena. „Šest křesel a k tomu dva malé proutěné stolky. Erik je už rozložil před krbem… a vypadá to fakt efektně.“ „Tos přece věděla od začátku,“ připomene jí Daniela s úsměvem. Je spokojená, uvědomí si… a bodne ji osten žárlivosti. Vzápětí si vynadá. Kdo jiný už si zaslouží trochu štěstí, když ne Alena? Ke všem je tak přátelská a milá, prostě úžasná. „To jo, ale stejně… nevěřila jsem, že se to uskuteční. A už vůbec ne, že tak brzo…“ V hlase se jí mihne údiv. „Mám radost spolu s tebou,“ usměje se Daniela. „Jaké je dneska menu?“ Pohledem sjede k hodinkám, bude dvanáct… za chvíli se začnou trousit první strávníci. „Masový vývar se zeleninou, vepřová panenka na houbách s rýží a buchty na páře s ořechy.“ „Mňam, ty zbožňuju!“ „Tak přijď.“ „To nejde, za dvě hodiny začínám učit a do té doby si musím koupit něco na sebe.“ „Tak to ti držím palce,“ zatrylkuje Alena a rozloučí se.

Irena už sedí za stolkem u okna. V ruce má neodmyslitelnou cigaretu a vlasy jí září novou barvou, tentokrát mrkvovou. Možná proto působí tak bledě, pomyslí si Daniela, ale když se podívá kamarádce do očí, zjistí, že barva vlasů s její bledostí nemá nic společného. „Jseš fakt dobrá,“ spustí Irena, sotva si Daniela sedne. „Úplně ses na mě vykašlala!“ „Je mi to líto, ale… nemohla jsem se s tebou scházet.“ „Co je to za blbost? Buď jsme kámošky, nebo ne!“ odsekne Irena, ale v očích se jí mihne nejistota. „Já… měla jsem krizi a…“ „Já taky!“ Irena se nečekaně rozpláče. „Kdybych mohla, tak 235 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 236

vrátím čas a to malé si nechám. Jsem totálně vyřízená. A jako by to nestačilo,“ zapálí si a na slzy zapomíná, „otec mi před několika dny oznámil, že už mě nebude podporovat, prý si mám najít práci. Normálně se zbláznil!“ „No, víš, třeba… ti to prospěje. Třeba je nejvyšší čas věnovat se něčemu jinému než sobě.“ Sama je překvapená, že to vyslovila… ale musela. Irena ji svým způsobem života už dlouho štvala… přestávala jí rozumět. „Fajn, ještě se k němu přidej!“ „Ireno, prober se konečně! Jsi dospělá, měla bys za sebe převzít odpovědnost, a ne se věčně spoléhat, že to udělá někdo jiný.“ „Já tě nepoznávám. Co to s tebou je?“ „No… mám nějaký problém,“ najednou se jí s ní o tom nechce mluvit. Už předem je jasné, že by to nepochopila. Sama byla na potratu, jak by to mohla chápat? Procítit spolu s ní ten zmatek, který se odehrává v jejím nitru… a bolest? Nejistotu ve vztahu k Filipovi, která ji ničí a kterou si tak nerada přiznává. „To všichni,“ pokrčí rameny Irena a zapaluje si další cigaretu. „Ten fotr mě fakt dožral. Kdybych měla dítě, tak ho něco takového ani nenapadne.“ Bože, pomyslí si Daniela znechuceně. Tak jenom proto lituje toho potratu… a já husa jí na to skoro nalítla. Uvěřila jí, že si opravdu uvědomila svou chybu… „Vůbec nevím, co budu dělat,“ pokračuje kvílivě Irena, aniž si všimla kamarádčina výrazu. „Hledat si práci.“ „Práci? To jako že mám někde od rána do večera hákovat za pár šupů? Tak na to zapomeň!“ „A z čeho chceš žít?“ „To právě nevím,“ zamumlá Irena. „Nejlepší by bylo sbalit nějakýho pracháče.“ „Je mi z tebe nanic,“ vyhrkne Daniela, vzápětí se kousne do jazyka. Jenomže už je to venku… a vlastně, najednou si uvědomí, že ji to nemrzí. Opravdu je jí z Ireny zle… Vstane, nemá smysl pokračovat v téhle příšerné debatě, v níž chce mít Irena navrch. Vidí jen sebe. Jedinou výjimku udělala, když vymyslela zájezd na Ibizu… Daniela ví, že to tehdy zařídila kvůli ní. Ale jinak myslí TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 236 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 237

jen a jen na sebe. Jako by si až dnes, po tolika letech, uvědomila Ireninu plytkost a talent proplouvat životem bez toho, že by udělala aspoň něco… „Musím běžet.“ „Kam?“ Irena se zatváří zmateně a ublíženě zároveň. „Musím si před vyučováním ještě něco zařídit.“ Ke vchodu skoro běží. „Danielo!“ křičí za ní Irena, ale neotočí se. Ví, že právě skončilo jejich dlouholeté přátelství. Pocítí lítost.

Alena zašilhá na hodinky, bude půl páté. Před půlhodinou jí skončila pracovní doba, ale jak si má sundat zástěru a jít za dětmi, když hospoda je plná k prasknutí a Hana to sama v kuchyni nezvládne? Okolo druhé bylo prázdno, a tak vyzvedla děti ze školy a školky, nakoupila a vrátila se zpátky… i s dětmi. Teď si obě hrají na dvorku za hospodou. Vykoukne otevřeným oknem ven, jsou v pořádku. Ale nemůžou tam zůstat do tmy. Začíná se ochlazovat a kromě toho potřebují jít domů. Odpočinout si, Simonka si musí udělat úkoly… Jak to mám řešit? Denně jsem tu od devíti a poslední dny až do osmi. Vyhrála jsem, hospůdku už si lidi oblíbili, a netrvalo to týdny, stačilo pár dní. Jenže mou rodinnou situaci to komplikuje… Jak jen to mám řešit? Ve dveřích se nečekaně objeví Magda… s jemným úsměvem a hřejivýma očima vypadá jako pohádková víla. Vždyť taky je, uvědomí si Alena a jde se s ní přivítat. Zdá se, že všichni máme své lidské víly, bez jejichž pomoci by byl náš život nesnesitelný a často krutý. „Kde jsou děti?“ „Hrají si na dvorku.“ „Fajn, vezmu je k nám.“ Alena si nešťastně povzdychne. „Nedá se to takhle dělat věčně.“ Magda se tu zastavila rovnou z práce… Jak k tomu přijde? Taky si přece potřebuje odpočinout, doma si něco udělat, uvařit večeři, a ne se věnovat dvěma cizím dětem. „Proč?“ zatváří se Magda zmateně. 237 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 238

„Jak proč?“ hlesne Alena. „Mám pocit, že tě využívám, a vážně se to takhle nedá dělat pořád.“ „Holka, netrap se tím. Je přece úplně normální, že dědek s bábou pomůžou, kde se dá.“ Alena už už otevírá pusu, aby něco namítla, ale hned ji zase zavře. Magda má pravdu. Spolu s Otou se stali prarodiči jejích dětí a zhostili se té role bez zaváhání, se svou typickou srdečností a laskavostí. „Jana pomoc nepotřebuje,“ pokračuje klidně Magda, jako by nepostřehla Alenin výraz, „mají s Péťou všechno zařízené, a pak, Patrik je už větší, ale ty… ty naši pomoc potřebuješ. A hodně,“ dodá něžně a v očích se jí mihne obdiv k této mladé ženě. Nikdy nefňuká, manželské nevěře a zradě se postavila čelem, rychle se vzpamatovala a uvědomila si, že život jde dál… Našla si dům, který předělala na domov, zaměstnání, jemuž odevzdává kus své duše… „Tak už se konečně přestaň trápit tím, čím nemusíš.“ Pak Magda otevřeným oknem zavolá na děti. Okamžitě jsou v kuchyni, objímají ji a povídají jeden přes druhého. „Dostala jsem ve škole motýlka. A k obědu jsme měli nechutné maso s rýží.“ „A my s brambůrky,“ rychle se zapojuje Šimon. Zaváhá… „Jenom nevím, jestli bylo nechutné.“ Magda se rozesměje. „Dobře, dobře, vy dva rošťáci. Ale teď šup, vezměte si své věci a jde se k nám. Maminka si pro vás večer přijde.“ Simonka dá mámě pusu, Šimon jí zamává a hrne se ke dveřím. Oba to vnímají jako něco naprosto přirozeného… Proč to nedokážu i já? pomyslí si Alena a vděčně se na Magdu usměje. „Kdyby něco, volej.“ „Jasně,“ slibuje Magda, pokývne Haně a odchází z kuchyně. Dovnitř vtrhne Erik. „Dvakrát masové pirohy a jednou přírodní řízek s rýží. Hano,“ zamračí se na děvče, „nemáš náhodou dělat objednávky ty?“ „Pomáhala mi s nádobím,“ rychle zasáhne Alena. „A když už jsme u toho, potřebujeme další myčku jako sůl.“ „Bože, ženská, co zase vymejšlíš?“ TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 238 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 239

„Fakt je potřeba,“ přidá se Hana. „Uvědom si, že nemůžu pomáhat v kuchyni a zároveň zapisovat objednávky a obsluhovat. A k tomu ještě mýt nádobí.“ V obličeji je bílá jako křída, nevšiml by si toho leda slepý, ale v očích jí bojovně jiskří. „Nejsi nemocná?“ zpozorní Erik a Alena v duchu zajásá. Konečně si všimnul, že se s ní něco děje. „Ne,“ vyhrkne Hana a nenápadně koukne na Alenu. Její pohled hovoří jasně: Zatím mu to neříkej! „Jenom… nestíhám.“ „No dobře, popřemýšlím o tom.“ Ještě jednou koukne na Hanu, je zřejmé, že se mu něco nezdá. „Aspoň se trochu přičísni, vypadáš jak strašidlo. Vyděsíš mi hosty.“ K jeho překvapení Hana mrskne utěrkou na pracovní desku a vyřítí se z kuchyně. „Co je?“ obrátí se zaraženě k Aleně. „Co jsem řekl?“ Alena zavrtí hlavou. Mužský! Jen on se může zeptat: Co jsem řekl? „Trochu taktu by neškodilo, kamaráde. Nevím, proč si myslíš, že tu tvoji neomalenost a ironii musí každý snášet. Co mě se týká, mám hroší kůži, což asi souvisí s věkem, ale taky nesnesu všechno.“ Pevně se mu zadívá do očí, aby věděl, že to myslí vážně. „Ale Hana… je ještě mladá.“ „No a? Tahá se s tím divným obejdou, ten jí jistě dává lekce.“ „Možná právě proto toho víc nesnese,“ poznamená tiše Alena. Erik se zarazí. „Asi máš pravdu… Řekni mi, proč se na něj nevykašle?“ „To se musíš zeptat jí.“ „Však se na to taky chystám,“ ujistí ji Erik a v očích má zvláštní plamínky. Aleně to ve vteřině dojde. Spal s ní! Jak to, že mi to nesepnulo dřív? Hlavou jí bleskne vzpomínka na to, jak jí Oto hned zpočátku řekl, že Erik vojel půlku města. Hana mezi ně jistě patřila taky. Vzápětí se jí do mysli vkrade překvapivá otázka: Kdy? Ale nemá čas o tom přemítat… Nakládá na talíře masové pirohy, posype je osmaženou cibulkou, na další nandá rýži kari a přírodní řízek… „Máme plno?“ „Ne. Teprve to vypukne… A tu myčku koupím, abys neřekla. 239 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 240

A ty bys mohla ještě dokoupit aspoň dvě soupravy nádobí, abychom při návalu hostů nezůstali bez talíře.“ „Dobře,“ přikývne Alena a začne válet nové těsto. Největší frmol je tedy teprve před nimi… jídlo musí být předpřipravené, jinak by zákazníci čekali věčnost. „A taky ještě někoho přijmu,“ slyší Erika říkat za svými zády, ale než stačí zareagovat, otevře si nohou dveře a s plnými talíři v rukou jí mizí z dohledu. Alena pobaveně zavrtí hlavou. Není to s ním zas tak těžké. Jenže tě, můj milej, čeká překvapení. Budeme potřebovat síly dvě: jednu servírku a jednu pomocnici do kuchyně… a přišla by vhod i uklízečka. Já tedy fakt po celodenní šichtě nemíním ještě uklízet. A Hana asi taky ne… Těhotenství nezvládá dobře. Věčně je jí špatně, z pachu jídel se jí zvedá žaludek a nemůže pořádně jíst. Hm, tělo jde ruku v ruce s psychikou, stará známá věc. Je jí Hany líto… Zkomplikovat si život s takovým nýmandem, to je fakticky kumšt. Já bych si ho nevšimla, ani kdyby mi ho naservírovali na zlatém tácu… Jak to, že byl už tolikrát ženatý? Co na něm ty ženské viděly? A co na něm vidí Hana? Ale tuší to… Haně před lety, když byla ještě malá, umřela máma. Magda jí řekla, že to byla nádherná, jemná žena, Hana se jí hodně podobá. Po pohřbu se do jejich domku nastěhovala babička, tvrdá ženská, která vychovávala Hanu i jejího staršího bratra vojenskou disciplínou. Bez pohlazení a něhy, zato s častými výprasky a tresty. Je jen přirozené, že Hana touží z takového prostředí vypadnout… a ve Ferovi vidí záchranu. Na jak dlouho? zamračí se Alena. Copak jí nedošlo, že tenhle chlap o stálou partnerku a dítě nestojí? Všimne si, že Hana opatrně nakukuje oknem. „Pojď, už je pryč.“ Když děvče vejde do kuchyně, Alena na ni namíří ukazovák. „Budeš mi muset pár věcí objasnit. Ale teď ne, máme fůru práce.“ Pouští se do přípravy čerstvé masové nádivky, pak jí to ale nedá a dodá: „A jestli okamžitě nepřestaneš kouřit, vytřesu z tebe duši.“

Okolní domy tonou ve tmě, v Aleniných oknech však na parapetu blikají světýlka svíček ve vyřezaných dýničkách. Vypadá to TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ 240 ......................................................................................................................................

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 241

velmi pěkně. Vždycky jsem po tom toužila, jenže Robert byl proti. Prý je to americký kýč. Možná, ale krásný. S dětmi celý večer usilovně vyřezávali do dýniček otvory – pusu, nos a oči – šlo to ztěžka, slupka byla příliš tvrdá. Šimon toho musel nechat a Simonka se trochu řízla, ale nakonec to dokázali… Pod okny se ve větru převalovalo listí, ale v domě bylo z krbu a od rozpálených kamen, ve kterých pekla jablečník, teploučko jako v bavlnce. Pozorovala narůžovělé tvářičky svých dětí, štěstí zrcadlící se v jejich očkách, a přemýšlela, jak je možné, že si tu všichni tři tak krásně zvykli. Jako by sem patřili… jako by se po letech konečně dostali na místo, kam skutečně patří. Nic a nikdo jim nechybí, jejich dny jsou naplněné pohodou a láskou, pod ochrannými křídly Magdy a Oty… Ani Robert? zeptá se nesměle její druhé Já. Alena bez zaváhání zavrtí hlavou. Ne, protože Robert, kterého jsem si brala, už neexistuje. Jistě, i já jsem se od svatby změnila… změnilo mě těhotenství a děti, něco mi to vzalo, něco zase dalo, rovnováha v životě platí, ale z Roberta se stal úplně jiný člověk. Muž, který mě miloval, obdivoval a vážil si mě, někam zmizel. V jeho očích jsem četla věčnou kritiku a nespokojenost… a nechápala, oč jde. Fakt, že jsem trochu přibrala, a že mám od práce na zahradě zničené ruce, jsem nebrala jako důvod, ale Robert ano. Nahradil mě jinými – mladšími, štíhlejšími a pěstěnějšími… typy jako Daniela. U srdce ji znovu píchne, ale okamžitě tu myšlenku od sebe odsouvá. Tehdy to byla jiná Daniela, ne holka, kterou jsem poznala a moc si ji oblíbila. Tahle Daniela by nic takového neudělala… Bez přemýšlení bere do ruky mobil a volá kamarádce. „Ahoj! Co děláš?“ „Zrovna s Filipem vaříme večeři. Ale asi mi budeš muset dát nějaký rychlokurz. Víš, v mém bývalém životě jsem nevařila, věčně jsem si hlídala váhu a teď zjišťuju, že vaření není vůbec jednoduché…“ „Opravdu jsi dcera své matky?“ směje se Alena. „Vždyť Magda vaří fantasticky. Ale rychlokurz ti dám… třeba zítra. Menu bude z kuřecích stejků, k tomu báječná sýrová omáčka a rýže, druhý chod bude houbová omáčka s houskovým knedlí241 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 242

kem. Jako dezert tvarohový krém s mandarinkami a šlehačkou. A víš co? Docela by mi bodla výpomoc, mohli bychom to spojit, co říkáš?“ „Ty děláš i v sobotu?“ zeptá se Daniela zaraženě. „Taky,“ povzdechne si Alena. „Volno mám jen v neděli, ale je mi čím dál jasnější, že takhle to kvůli dětem nemůžu táhnout dlouho. A minulou neděli jsem volno neměla, ztvrdla jsem v kuchyni do devíti.“ „Erik musí někoho sehnat, nebo se ztrháš.“ „Asi to není tak jednoduché.“ „Proč?“ „Protože mám vysoké nároky.“ Daniela se zachichotá. „Nevěděla jsem, že ty jsi šéf.“ „V kuchyni ano,“ odvětí Alena bez mrknutí oka. „A zrovna mě napadlo, že by nebylo od věci vypsat konkurz.“ „Erika z tebe brzy klepne.“ „Zatím to zvládá dobře. Takže zítra se sem chystáte?“ „Jasně. Filipa necháme s dětmi a já se budu učit vařit.“ „To by bylo fajn, aspoň by si Magda s Otou trošku vydechli.“ „Nepotřebují to,“ ujistí ji Daniela. „Víš, že tvoje děti milují.“ „Já vím, ale jeden den volna jim určitě bodne. Tak jdi vařit, zítra se uvidíme.“ „Poslyš,“ zadrží ji ještě Daniela, „není ti takhle večer smutno?“ „A víš, že ani ne.“ „Nechápu,“ zamumlá Daniela. „Vlastně ani já, ale je to tak,“ zasměje se Alena. „Co budeš dělat?“ „Otevřu si láhev dobrého vínka a zalezu si s knihou ke krbu.“ „Hm, to zní skvěle.“ „Taky si myslím,“ přitaká Alena a rozloučí se. Když pak otevírá láhev, přemýšlí, jak jsou její večery jiné než v době, kdy žila s Robertem. Tehdy se nemohla dočkat, kdy vstoupí do dveří… okamžitě se v domě i v její duši rozsvítilo. Připravila mu večeři, povídali si… Obsluhovala jsi ho, řekne klidně hlas v jejím nitru. A přizpůsobovala se jeho náladám. Nebylo dů242 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 243

ležité, co chceš ty, ale co chce on. Když byl unavený, tak si šel lehnout a bylo mu úplně jedno, jak naložíš s večerem. A když chtěl pracovat, zašil se v pracovně a do půlnoci nevylezl… No to ano, ale někdy nám spolu bylo úžasně. Popíjeli jsme, probírali různé věci… milovali se. Tyhle večery mi chybí, ale Robert ne. Opravdu ne… protože i ty pohodové chvilky byly vlastně lež. Tvrdil mi, že mě miluje, a přitom ještě před pár hodinami byl v posteli s jinou. Po zádech jí přejede mráz a rychle přejde se sklenicí bílého vína ke krbu. Jako by jeho teplo mohlo zahřát i její nitro…

Daniela vejde do kuchyně a zůstane stát. Alena si jejího příchodu nevšimla, míchá něco v hrnci, zároveň naklepává kuřecí prsa, jemně je osolí, znovu se vrátí k hrnci, potom sáhne na poličku nad sporákem a přidává do něj nějaké koření. Její pohyby jsou rychlé a maximálně úsporné… Působí spokojeně a sebejistě a Daniela napadne, jak asi vypadá ona ve třídě před očima žáků… Chtěla bych se vidět, na chvíli se rozdvojit a podívat se na sebe… Alena se otočí a překvapeně zamrká. „Ty už jsi tady?“ „Je radost pozorovat tě při práci,“ usměje se Daniela a přistoupí ke kamarádce. Nakoukne do hrnce. „Hm, smažená cibulka… ta přijde do houbové omáčky?“ „Ne, do knedlíků.“ „Do knedlíků?“ opáčí Daniela překvapeně. „Můj vlastní recept,“ usměje se Alena, vzápětí si povzdechne. „Hana si dnes vzala volno, takže vůbec netuším, jak ty knedlíky bez ní zvládnu.“ „Pomůžu ti,“ uklidňuje ji Daniela, sáhne do skříňky pro zástěru, uváže si ji kolem pasu a vyhrne si dlouhé rukávy u trička. Vypadá odhodlaně, jako by se chystala do boje. Alena se usměje. „Fajn, začni čistit houby. Filip je s dětmi?“ Daniela přikývne. „Ale máma brblala, prý u ní byly sotva hodinu.“ „Je neuvěřitelná,“ podotkne Alena s úsměvem a do trošky mléka rozdrolí kvasnice. „Bez ní a Oty bych byla nahraná.“ „Jsi tu spokojená?“ zeptá se jí Daniela. 243 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 244

„Jasně!“ „Ale v Crown Plaza to muselo být úplně jiné.“ „Jiné neznamená vždycky lepší. Tam to bylo dynamičtější. Vařilo se třicet jídel denně a pokaždé jsme vymýšleli něco jiného, aby se jídelní lístek neopakoval, byla jsem pořád v poklusu, vůbec jsem se nezastavila a… už bych to nechtěla. Aspoň teď tedy určitě ne.“ Daniela zamrká. „Jak to myslíš?“ „Teď potřebuju přesně tohle,“ opíše kolem sebe kruh. „Být svou paní, mít klid a ne každodenní stres a kolem sebe kupu kolegů, kteří ti ani na chvilku nedají pokoj.“ „Chápu,“ přikývne Daniela. „Rýpali by se v tvém soukromí, vyptávali se na Roberta a…“ „Přesně.“ Daniela si v duchu vynadá, že vyslovila jeho jméno nahlas. Skutečnost, že od něj našla vzkaz na záznamníku, před kamarádkou zatajila. Proč by jí to taky měla věšet na nos? Pak už se stejně neozval. Díkybohu! Vtom vejde do kuchyně Erik, přichází pokaždé před jedenáctou, kdy se hospoda otevírá, a při pohledu na Danielu zaraženě zamrká. „Kde je Hana?“ „Dneska má volno, zapomněls?“ „No… asi zapomněl.“ „A sama bych sobotu nezvládla, tak mi Daniela přišla trochu píchnout.“ „Já vím, já vím, potřebujeme další sílu.“ „Nutně. A dvě,“ dodá Alena, vzápětí se zarazí. Ale už je pozdě. „Proč hned dvě?“ naježí se Erik. „Servírku a kuchařku. Hana je totiž těhotná.“ Erik zbledne jako křída. „Ale…“ „Zdá se, že ti to ještě neřekla, přestože mi to slíbila,“ podotkne Alena. „Tak to opravdu ne…“ „Neměla jsem právo ti to říkat,“ Alena je vyloženě nešťastná. 244 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 245

„Fajn, budu se tvářit, že o ničem nevím. V kolikátém je měsíci?“ „Končí třetí.“ „Ženská bláznivá! A kdy mi to asi chtěla říct?“ „Chystá se na to už dlouho, ale nejspíš nemá odvahu…“ Nevinně pohlédne na Erika. „Nevíš proč?“ „Jak bych to asi měl vědět?“ vylítne z něj, vzápětí zmizí za dveřmi. „Vytočilo ho to,“ poznamená Daniela. „To jo… víc, než by mělo.“ „Ale ne…“ „Myslíš?“ opáčí Alena a své podezření, že otcem je Erik, si nechává pro sebe. S Hanou o tom ještě nemluvila, nebyl čas. „Připadá mi, že všechny ženy okolo mě jsou najednou těhotné,“ povzdychne si Daniela. „Já ne,“ ujistí ji Alena ve snaze rozptýlit její smutek. „Nemůžu se s tím pořád smířit,“ přizná. „Myslím, že na dítě mám nárok, ale zároveň nechci ztratit Filipa. Proč nemůžu mít oboje?“ „Holka, to nevím, asi je to tvůj osud…“ „Kašlu na to!“ vykřikne Daniela. Alena na ni vykulí oči. „Myslela jsem, že už to máš v sobě vyřešené.“ „To já taky,“ povzdechne si Daniela. „Ale pravda je jiná. Nemůžu se s tím vyrovnat, prostě nemůžu. Chci Filipa i naše dítě… tolik to chci…“ Z očí jí vytrysknou slzy. Alena je ve vteřině u ní a objímá ji. „Filip o tom ví?“ „Ne,“ zamumlá Daniela přes slzy. „A nejhorší na tom je, že se s ním o tom nedokážu otevřeně bavit. Ničí mě to, ale před ním se tvářím, že je všechno v pohodě. Teda, snažím se o to. Ale on asi něco cítí, protože je takový… opatrný. Chová se ke mně jako k porcelánové panence, udělá všechno, co mi na očích vidí… a mě to rozčiluje.“ Alena se zamračí. Byla přesvědčená, že Daniela si to všechno už ujasnila. Ale asi to není tak jednoduché, potřebuje víc času. S přibýváním let bude její touha po dítěti sílit… a pak přijde den, 245 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 246

kdy už to nebude možné a ona začne svého rozhodnutí litovat. A nakonec, zatrpklá a nešťastná, se s Filipem beztak rozejde. „Co mám dělat?“ vnímá Danielinu otázku i nejistotu v očích. „Asi… by ses měla s Filipem rozejít.“ „Co to říkáš? Minule jsi mi přece tvrdila něco úplně jiného.“ „Možná potřebuješ zjistit, co pro tebe znamená víc. On… anebo možnost mít dítě s někým jiným.“ „Nemůžu,“ vrtí Daniela hlavou. „Nemůžu mu to udělat. Byl by nešťastný…“ A já taky. Ví to, už teď, v téhle chvíli, cítí bez něj bolavé prázdno… zároveň si však uvědomuje, že Alena má pravdu. „Nevidím jiné řešení,“ podotkne tiše Alena, i ji to bolí. Za Filipa i Danielu. „Musíš to zjistit… musíš vědět, co pro tebe znamená víc. Filip, nebo dítě.“

Alena se probouzí do nedělního rána. Slastně se protáhne s hezkým pocitem, že nemusí do práce… Po několika týdnech má konečně volno! jen co si to uvědomí, zarazí se. Připadá mi to, že tu pracuju odjakživa, že jsem nic jiného ani nepoznala. A přitom jsou to teprve čtyři měsíce, co jsem se sem s dětmi přestěhovala. Těžké a úžasné zároveň. Zrenovovala dům, zařídila si ho, našla si práci, přátele… a naučila se žít bez Roberta. Vlastně to ani nebylo tak těžké, bleskne jí hlavou a vstává. Pocítí příval energie, mísí se v ní s touhou využít dnešní den co nejlíp a nejplněji, a přejde k oknu. Venku se převaluje mléčná mlha, hustá, že by se dala krájet… usměje se. Podzimní dny jako by v sobě skrývaly kouzlo. Začínají zpomaleně, krajina je obvykle obalená chladivou mlhou, ale kolem poledního ji už zahřívá slunce; je však vzácné. Večery u krbu mají taky své kouzlo… tiše připomínají, že nepotrvá dlouho a bude třeba chystat Vánoce. Jde do dětských pokojů, Šimon ještě spí, ale Simonka sedí v posteli obložená svými oblíbenými polštářky a čte si. „Dobré ráno, srdíčko!“ „Mami, mně se zdál krásný sen!“ rozzáří se, Alena jde k její posteli a vklouzne k dcerce pod peřinu. Jak dlouho jsme si neužili takové poklidné ráno? Ví to dobře… od okamžiku, co se sem 246 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 247

nastěhovali. Jejich život dostal jinou podobu, mnohem hektičtější, než jak byli zvyklí, ale možná právě to je zachránilo. Nebyl čas příliš přemýšlet nad změnami… „A o čem, broučku?“ „O moři! Bylo krásně modré a já jsem v něm plavala a tys seděla na břehu a mávala mi… a pak přišel táta a…“ Alena už dcerčina slova dál nevnímá, zaplavilo ji ohlušující poznání. Přišlo náhle a nečekaně, otevřelo jí oči… Poznání, že Simonka někde v koutku duše stále věří, že jednou budou zase všichni spolu. Uzamkla to v sobě, proto nemohla nic tušit, ale teď to dostala naservírováno s dětskou otevřeností… a zasáhlo ji to jako šíp. „Mami, proč nic neříkáš?“ „Já… přemýšlím, že bychom v létě opravdu mohli jet k moři,“ nadhodí opatrně a čeká na dceřinu reakci. „I s tátou?“ „Ne, zlato. Bez táty.“ „To už s tátou nikdy nikam nepojedeme?“ Simonce vytrysknou z očí slzičky. Alena jí je jemně stírá a přitulí si ji k sobě. „Můžeme mu zavolat a zeptat se ho, jestli by s vámi někam nezašel, třeba do zoologické zahrady…“ „Ale já chci, abychom šli všichni.“ „Holčičko, to není možné, však víš.“ „Myslela jsem si, že…“ Zmlkne a dívá se kamsi nad Alenino rameno. Najednou vypadá tak dospěle. „Copak?“ „No, že se udobříte. I Zuzančini rodiče se udobřili a teď čekají miminko.“ „Kdo je Zuzanka?“ „Kamarádka ze školy,“ pokrčí rameny Simonka, jako že to není důležité… ale Alena si uvědomí, jak málo o ní ví. Protože jsem s ní vždycky jen chvíli. Celé odpoledne tráví děti s Magdou a Otou, já s nimi jsem jen chvilku před spaním. Takhle už to dál nejde! Hned v pondělí si promluvím s Erikem. „Miláčku, asi bys měla vědět, že my s tátou se už nikdy neudobříme.“ 247 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 248

„Ale proč?“ Dcerka jí doslova visí na rtech. Alena neví, co jí má říct. „Někdy se to tak v životě dospělých stává. Víš, ublíží si a…“ „Jak jsi tátovi ublížila? Cos mu udělala, že na nás kašle?“ „On ublížil mně,“ odpoví téměř neslyšně Alena a vstane. Přikrývka přestala hřát… a ráno už vůbec není hezké. „Co by sis dala k snídani?“ „To je jedno!“ odsekne Simonka. Alena zalapá po dechu. Neví, jak má reagovat, co říct. Dcera doteď nikdy netrucovala a nikdy jí neodporovala. Vlastně se mnou vždycky souhlasila, bleskne Aleně hlavou. Na takové chování nejsem připravená, očekávala bych je tak v jedenácti. Vzápětí si uvědomí, že Simončiny reakce nesouvisí s přicházející pubertou, na tu má ještě opravdu čas, že jde o něco jiného. „Simonko,“ vrací se z kuchyně zpět do dceřina pokoje, nedá jí to, ví, že když to ze sebe nedostane, bude ji to žrát celý den. „Mrzí mě to, opravdu, ale… my s tátou už spolu nebudeme žít. Něco se mezi námi stalo a už k sobě nepatříme. Jsem já a je táta… ale přitom jsme pořád tvoji a Šimonkovi rodiče. Jestli ti táta chybí, a já vím, že ano, budeš muset asi udělat první krok a zavolat mu. Myslím, že bude rád,“ dodá s přemáháním, ale cítí, že dcerka to potřebuje slyšet, a pak se vrací do kuchyně. Rozhodla se, že udělá lívance. Musí si trochu osladit život… a Simonka, jak vidno, taky.

Den nakonec nevyšel tak idylicky, jak si představovala. Šimon se vzbudil až skoro v deset a s teplotou. Začala něco tušit už předtím, než otevřel očka, většinou nespí tak dlouho, ale i tak ji to sebralo. Rtuť na teploměru se vyšplhala až k devětatřicítce. Poctivě mu srážela teplotu vlažnou sprchou a paralenem, ale vůbec se jí to nedařilo. A po obědě už byla pořádně vynervovaná. Litovala, že nemá číslo mobilu Šimonovy obvodní doktorky, aspoň by se s ní poradila… a volat na pohotovost jí přišlo zbytečné. Věděla, co by jí řekli: Srážejte teplotu! Teď je půl páté a chlapci ho248 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 249

rečka za celý den neklesla ani o stupeň. Alena prochází domem, občas se zastaví u některého z oken a pozoruje padající listí. Na zemi už je z něj krásný barevný koberec, přímo láká vyběhnout ven, jít na procházku… Vtom jí něco napadne. Běží do kuchyně, ze stolu vezme mobil a volá Erikovi. „To jsem já, Alena. Mohl bys mi, prosím tě, dát číslo na tvého bráchu?“ „Na Braňa? A proč?“ diví se Erik. Alena vydechne. „Malý má celý den vysoké teploty, chtěla jsem se s ním poradit…“ „Hm, to bude asi složitější. Je totiž na rybách a tam si mobil nebere.“ „On je tady?“ Úplně se jí vykouřilo z hlavy, že říkal, že sem jezdí skoro každý víkend. „Jo, ale je k nezastižení.“ „Co mám teda dělat?“ V jejím hlase se odráží zoufalství. Erika to zarazí. „Je to vážné? Děti mají přece horečku běžně, nebo ne?“ „Jenomže Šimon měl nádor na mozku a…“ „Dobře, dobře… doběhnu pro něj.“ „A co hospoda?“ „Hana to zvládne.“ „Moc děkuju. Neumíš si představit, co to pro mě znamená.“ Poté přejde do Šimonova pokoje. Malý spí lehkým spánkem, víčka se mu jemně zachvívají, Aleně připomínají rytmus nějakého zvláštního tance… a v duchu se modlí, ať je v pořádku. Když se po chvilce v předsíni ozvou mužské hlasy, překvapí ji to. To přiletěli vrtulníkem? „Ahoj,“ pozdraví oba muže a při pohledu na ně ji znovu napadne, že si nejsou vůbec podobní. „Malý má horečku,“ otočí se k Braňovi. „Promiň, že tě obtěžuju takhle o víkendu, ale… jsem úplně bezradná a vyplašená…“ „To je v pohodě,“ přeruší ji Braňo a Alena si až teď všimne, že má v ruce lékařský kufřík. Páni, opravdu sebou hodil! Anebo ho nosí s sebou i na ryby? Jdou společně do dětského pokoje. 249 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 250

„Kolik má teploty?“ „Od rána stejně – třicet devět. Dávám mu každé čtyři hodiny paralen, ale je to beze změny.“ „Hm,“ zamumlá Braňo spíš pro sebe a sedne si na židli vedle postýlky. „Pořád spí?“ „Vlastně ano. Na čaj a lék ho musím budit.“ „Sprchu jsi mu dala?“ Alena přikývne. „Nezabrala, tak proto jsem tě zavolala…“ „Jasně. Místo paralenu mu dáme ibuprofen a taky půlku diazepamu.“ Kontroluje malému tep, potom mu tiše pošeptá: „Ospalečku, vstávej!“ V hlase má tolik něhy, až Aleně vyhrknou slzy. Nesmyslně – a zrovna v téhle chvíli, kdy má hlavu plnou obav o malého – jí napadne, že tenhle muž se dobrovolně rozhodl zůstat sám, a přitom by byl jistě skvělý táta. A Filip, který by dal cokoliv, kdyby mohl mít dítě, tuhle šanci nedostal. Život je někdy vážně nespravedlivý… Malý otevře oči a zaostří na Braňa. „Tati?“ „Kdepak, chlape, jsem strejda doktor a přišel jsem se na tebe kouknout. Jak se cítíš?“ „Bolí mě hlavička.“ „To není dobré,“ chápavě přikyvuje Braňo, potom mu prohlídne oči, prohmatá hlavu a nakonec se otočí k Aleně. Pokud si všimnul jejích slz, nedává to najevo. „Dohodneme se takto: dám ti číslo na svůj mobil a budeš mě každé ráno i večer informovat o jeho stavu. Jestliže mu teplota do dvou dní neklesne, tak… no, to ti povím pak. A hned se nelekej.“ Vezme Alenu za ruku a jemně ji stiskne. „Určitě klesne. V každém případě bych mu chtěl někdy koncem týdne udělat CT hlavy.“ „Myslíš, že…“ Alena se to bojí vyslovit. „Nemyslím. Jenom chci mít jistotu,“ dodá a vstane. „Já… ani nevím, jak ti mám poděkovat.“ „Stačí slovensky,“ uculí se. „A když už se mi chceš opravdu silou mocí odvděčit, bodlo by mi kafe.“ „Jasně.“ Alena se rozběhne do kuchyně a ještě zaslechne, jak Braňo říká bratrovi: „Nemusíš náhodou do práce?“ 250 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 251

Kuchyň se halí do šera, oni dva popíjejí kávu a povídají si, Simonka se uvelebila na gauči u televizní pohádky. V domě je teplo a voňavo, Alena nakapala do lamp eukalyptus, odjakživa věří na kouzelnou vůni bylinek a olejů. „Máš to tu moc hezké,“ přeruší ticho Braňo a rozhlédne se kolem sebe. „Fakt krásné.“ „Tenhle dům je moje pýcha,“ přizná Alena a usměje se. „Když jsem ho zařizovala, nemusela jsem se nikomu přizpůsobovat, a tak jsem toho náležitě využila. Ale ještě zdaleka není všechno hotové, protože, od té doby, co pracuju u tvého bratra, nemám na nic čas.“ „Neměl by tě zneužívat,“ zamračí se Braňo. „Nedala bych se,“ ujistí ho okamžitě. „A Erik to ani nemá v povaze. Jenom… je jaksi pomalejší… věci mu trvají o trošku déle.“ „Trošku?“ ušklíbne se Braňo. „Ty jsi vstupem na jeho teritorium přinesla nový vítr a on vlastně ani sám neví, jak se to stalo.“ „To ti říkal?“ „Něco v tom smyslu,“ přikývne Braňo. „Ale spokojený je, to tě můžu ujistit.“ „Byl by hlupák, kdyby nebyl,“ poznamená bez okolků Alena. „Za poslední dva měsíce mu vzrostly tržby dvojnásobně, takže…,“ pokrčí rameny a napije se kávy. „Tvou zásluhou.“ „Já vím.“ Braňo se rozesměje. „Poslyš, nechybí ti špetka skromnosti?“ „Určitě ne, naopak,“ zvážní Alena. „Poslední roky jsem měla pocit, že mi sebevědomí úplně chybí. Ale pomaličku se to lepší, bude to v pohodě.“ „Stýká se s dětmi?“ zeptá se Braňo, ihned pochopil, kdo zavinil, že si přestala věřit. Podle jeho názoru je trestuhodné, když jeden z partnerů probouzí v tom druhém nejistotu a sráží jeho sebevědomí. Jaký je to potom vztah? Určitě ne rovnocenné partnerství… „Jednou tu byl, ale na děti přitom jaksi zapomněl.“ „Nerozumím,“ zatváří se Braňo zmateně, a tak mu Alena vypráví o Robertově návštěvě a o setkání s Danielou. 251 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 252

„Ona… s ním spala?“ „Skoro tři roky.“ „Ale… jak ti mohla něco takového udělat?“ „Nic mi neudělala,“ řekne rychle Alena. „Tehdy jsme se ještě neznaly. Seznámily jsme se mnohem později, ale to už se s ní Robert stačil rozejít. Malý v té době prodělal tu operaci a on se rozhodl, že rodina pro něj znamená víc.“ „Na jak dlouho?“ „No právě… jen nakrátko.“ „A s tou Danielou… nevadí ti to?“ Alena zaváhá. Přemýšlí, jak nejlíp vtěsnat své pocity do slov. „Rozhodla jsem se to nechat plavat,“ dodá po chvilce. „Vím, že se tím trápila a že mi to chtěla říct…“ „Jenomže neřekla,“ připomene jí opatrně Braňo. „Nechtěla jsem jí přidělávat starosti. Je to fajn holka a mám ji ráda.“ Braňo zvedne ruce nad hlavu. „Nic jsme neřekl.“ Do kuchyně vlítne Simonka. „Mami, mám hlad.“ Alena mrkne na hodinky, je šest. Pocítí vůči dcerce výčitky… oběd odbyla jen lehkou zeleninovou polévkou, k ní si daly celozrnnou housku, a na svačinu zapomněla… „Jasně, něco si ukuchtíme.“ „Sýrové brambůrky,“ navrhne Simonka. Alena souhlasně přikývne a pohlédne na Braňa. „Zveme tě.“ „Sýrové brambůrky? Co to je?“ „Super jídlo,“ Simonka se ochotně pouští do vysvětlování, Alena mezitím odešla do spíže pro brambory. „Do trouby se dají péct brambory, a když jsou měkké, dá se na ně všechen sýr, co se najde v lednici. Dobrá je k tomu smažená slanina, ale nevím, jestli ji máme.“ Odběhne od stolu, otevře lednici a spokojeně přikývne. „Je tady.“ „Páni!“ vrtí hlavou Braňo. „Koukám, že i z tebe bude jednou skvělá kuchařka, jako je maminka.“ „Ne,“ namítne vážně holčička. „Já budu doktorka. A když bude Šimonkovi špatně, vyléčím ho.“ Alena zůstane na prahu jako solný sloup. Zaplaví ji taková vlna lásky k dcerce, až skoro nemůže dýchat. 252 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 253

Braňo se na ni podívá a mrkne. Ale není to obyčejné mrknutí, je v něm něha a také obdiv a Alena cítí, jak rudne. „Máš úžasnou dceru,“ poznamená uznale Braňo. „A na večeři zůstanu rád. Mám jen jednu podmínku – že pomůžu i já.“

S malým musela zůstat doma celý týden. Protože ale nechtěla nechat Erika úplně ve štychu, vždycky kolem páté, když přišla pohlídat děti Magda, zaskočila do hospůdky. Opásala se bílou zástěrou a pomohla s přípravou večeře. V duchu se pohoršovala nad menu, které musela připravovat, protože Erik už nakoupil zadělávanou čočku s párky, vepřovou se zelím a knedlíky a segedínský guláš. Jistě, jsou to dobrá jídla, ale beze špetky fantazie. Některým hostům chutnalo, ale ozvaly se i protestní hlasy vyžadující nabídku jídel, na které si už začínali zvykat. Alena se proto rozhodla, že kromě sladkého bude v nabídce vždycky jedno klasické jídlo a jedno její. Erikovi to už řekla a on bez váhání souhlasil. Dokonce se nechal zlomit na konkurz, který se má uskutečnit zítra dopoledne… Šimonek se už cítí líp a dnešní CT hlavy nepoukázalo na žádný problém. Alena si oddechla úlevou… celé ty dny ji nahlodával červíček obav. I když mu nedovolila, aby pronikl do jejího nitra úplně, zmáhaly ji pochybnosti a nebyla úplně ve své kůži. Teď je ale šťastná a dýchá se jí lehce. Je pátek dopoledne, vychází s malým z nemocnice. Sluníčko, které je teď už čím dál vzácnější, jim polechtá tváře… a Aleně se najednou nechce domů. Zatouží udělat něco výjimečného, něco, co by narušilo její zaběhnutý denní rytmus. Podívá se na syna, ještě je trošku pobledlý, ale oči už mu svítí šibalstvím. Opravdu už je v pořádku. Krátká procházka mu neublíží. Vezme ho za ruku a usměje se do jeho modrých oček. „Co kdybychom si zašli do McDonalda?“ navrhne a Šimon začne nadšeně poskakovat. „Fajn,“ směje se Alena, „mám to brát jako souhlas?“ „Jasně, mami!“ Společně kráčejí ulicemi zalitými sluncem. Alena se najednou cítí neskutečně bohatá. Způsobila to synova ručička a důvěřivost v jeho očích. Na chvíli zalituje, že s nimi není taky Simonka, ale 253 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 254

pak se rozhodne, že jí to zítra vynahradí a vezme obě děti do kina. Hm, skvělý nápad! Šimon náhle vymaní svou ručku z jejího sevření a rozběhne se. „Tati!“ křičí na celou ulici, několik hlav se za ním otočí. Ne, bože ne! modlí se v duchu Alena, ale ví, že je to zbytečné. Robert kráčí proti nim, jen co uvidí syna, sundá ruku z ramen mladé ženy… pozdě. Všimla si toho nejen Alena, ale i Šimon. „Tati, kdo je to?“ zeptá se a s nedůvěrou si neznámou ženu prohlíží. „Moje kamarádka,“ odvětí jakoby nic Robert a zvedne malého do náruče. „Rád tě vidím!“ „Máma má taky kamaráda,“ spustí Šimon a Alena v duchu zaúpí. „Jmenuje se Braňo a je doktor. Jednou jsem byl nemocný a on mě léčil… a dneska mi zase fotili hlavičku…“ Robert se na Alenu zamračí. „Co je s ním?“ „Neříkej, že tě to zajímá,“ odvětí něco za ni… a najednou ji popadne touha nějak mu ublížit. Způsobit mu bolest. Na co si tu hraje? Na milujícího taťku? „Samozřejmě že ano.“ „Vážně? Tak proč dětem aspoň občas nezavoláš?“ „Ale Robi…,“ ozve se pisklavě mladá žena, „přece jsi mi říkal, že trávíš s dětmi každý víkend.“ Alena na ni pobaveně pohlédne a nečekaně jí přijde ženy líto, přestože jí vůbec není sympatická. „Nejspíš je v té době zase s jinou…“ „S jakou jinou?“ pískot se změní ve skřek, a světe, div se, Alena se přistihne, že se dobře baví. „Víte, Robert je činorodý a šikovný muž… ve všech směrech,“ vysvětluje ochotně mladé neznámé a v duchu si říká, co na ní Robert vidí. Je vyzáblá jako anorektička a odbarvené blond vlasy jí zplihle visí podél tváří jako sláma. Jediné, co je na ní přitažlivé, jsou oči – zelené a trochu zešikmené. Teď jsou ale plné děsu. „Potrpí si na dvě partnerky, to bude tím,“ dodá zamyšleně, „že jedna mu nikdy nestačí…“ „Robi, řekni, že to není pravda!“ škube ho hubeňourka za rukáv. Nenávistně pohlédne na Alenu. „Fakt dík,“ ucedí. 254 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 255

„Za málo,“ usměje se zářivě na manžela a vezme syna za ruku. „Pojď, broučku, jdeme.“ „Ale mami…“ „Jdeme!“ Alenin hlas náhle řeže, malý na ni zaraženě koukne… potom na tátu… ve tváři má bolestnou nerozhodnost. Aleně pohled na syna rozdírá srdce, touží být odtud co nejdříve pryč. „Jdeme,“ zopakuje už o něco mírněji, Šimon ji nakonec váhavě vezme za ruku, pak zamává Robertovi a poslušně cupitá vedle mámy. Když ho Alena usadí do sedačky v autě, rozpláče se. „Já chci do McDonalda!“ „Zítra, ano?“ „Ale slíbilas mi to…“ „Já vím, andílku, ale teď tam opravdu nemůžu jít.“ Chci být doma. Chci si dnešní setkání vymazat z paměti… „Tys mi lhala!“ vyhrkne rozhořčeně Šimon. Alena si povzdechne. „Srdíčko, já jsem teď moc rozrušená a opravdu potřebuju jet domů.“ Šimon na ni mlčky hledí, pak ji nečekaně vezme kolem krku. Jako by pochopil… „Táta je ošklivý?“ zašeptá a Alena v jeho hlase znovu cítí slzy. Jsou ale úplně jiné než ty, které před chvílí ronil ze vzteku… je v nich mučivá bolest a možná i poznání. Ne, to jistě ne, proboha, vždyť je ještě tak malý, určitě tomu nemůže rozumět…

Šimon cestou domů usnul jako špalek, emocionálně vyčerpaný a po nemoci oslabený. Alena ho opatrně vysvobodí ze sedačky a přenáší do domu. Uloží ho do postýlky, zuje botičky, stáhne mu kalhoty a přikryje ho. Chvilku nad ním postojí. Ještě pořád spí v dětské postýlce s ohrádkou, nechce riskovat, že by z normální postele ve spánku spadl a udeřil se… Dneska si prožil malé peklo. Jistě, nerozuměl tomu a ani rozumět nemohl, ale cítil, že něco není v pořádku. Je jí z toho neskutečně smutno. Jde potichu do kuchyně a volá Erikovi. „Dneska nepřijdu, budete si muset s Hanou poradit sami.“ 255 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:35 PM Stránka 256

„Jak nepřijdeš?“ děsí se Erik. „Je pátek, víš, jak tu bude večer narváno?“ „Je mi líto, ale nemůžu.“ „Čerta starého nemůžeš!“ „Eriku, brzdi! Chodila jsem do práce celý týden, i když malý měl těžkou virózu. Dnes si za to beru volno. Tečka.“ „Mohla bys mi vysvětlit, co to do tebe vjelo?“ „Mohla,“ odvětí a s mobilem opřeným o rameno jde do spíže, kde si z regálu vezme bílé víno. „Dopoledne jsem byla s malým na cétéčku, jak víš, a potkali jsme mého bývalého s nějakou frajlí. Šimona to dost sebralo a potřebuje mě mít u sebe.“ „Tak jo, co mám s tebou dělat,“ vzdychne Erik. „Ale zítra na ten konkurz dorazíš!“ „Jistě,“ přisvědčí Alena a rozloučí se. Nalije si sklenku vína, pořádně si lokne a pak se sklenicí a mobilem vyjde ven, na svůj oblíbený schod vyhřátý sluncem. Sedá si a volá Daniele. „Už učíš?“ „Až za půl hodiny.“ „Dneska jsem potkala Roberta.“ „A sakra!“ „Přesně. Byl s nějakou ženskou a viděl to Šimon…“ Po tváři se jí kutálejí slzy. Doteď všechny své emoce držela na uzdě, kvůli malému, teď se v ní spouštějí jako lavina… hrozí, že ji udusí. „I mě to pěkně vzalo,“ pokračuje přes slzy. „Věděla jsem, že mě podvádí, ale dnes jsem ho viděla… viděla jsem tu ženskou a… je mi z toho na blití. Ale nejvíc mě žere, že to viděl malý. Má z toho v hlavě zmatek…,“ nečekaně propukne v smích, „a aby se to nepletlo, začal Robertovi vysvětlovat, že máma má kamaráda Braňa…“ „A máš?“ skočí jí do řeči Daniela. Alena se pousměje. „Asi… ano. Je to fajn chlap, oblíbila jsem si ho.“ „Počkej, Robert ještě na tebe bude žárlit.“ „Víš co mi může?“ „Jo, to vím,“ prohlásí Daniela a pak dodá: „Večer se stavím. Uděláme si pyžamový mejdan.“ 256 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 257

„To nemusíš… kvůli mně…“ „Možná nemusím, ale chci.“ „Tak fajn. Upeču špenátový koláč a otevřeme si vínko… vlastně jsem ho už otevřela.“ „Tak se mi neopij, počkej s tím na mě.“ Něco v Danielině hlase ji zarazí. „Stalo se něco?“ „Večer ti to povím,“ odvětí Daniela a přeruší spojení. Alena zpoza plotu spatří Simonku, zamává jí. Malá se k ní rozběhne a cestou křičí: „Volal mi táta! Zítra za námi přijede!“ Aleně se zatočí hlava. Ten hajzl! Neozval se celé měsíce a teď chce kalit vodu? A aniž by si to rozmyslela, volá Robertovi. „Zítra nejezdi!“ vyštěkne, na Simonku úplně zapomněla. „Nebudeme doma.“ „Ale…,“ stačí Robert říct, ale Alena ho dál už neposlouchá a ruší spojení. „Mami!“ dcerka má v očích rozhořčení. „Proč jsi tátovi lhala?“ „Nelhala jsem, zlato,“ odpoví Alena, jak nejklidněji dovede. „Zítra totiž jdeme do kina.“ „Vážně? To je super, mami!“ Na tátu rychle zapomněla. Alena si dcerku přivine k sobě. „Dopoledne budete u tety Magdy, no a až skončím v práci, přijdu si pro vás a pojedeme do města. Zajdeme si do kina a pak na večeři do vaší oblíbené pizzerie. Co ty na to?“ „Super!“ vypískne Simonka; od té doby, co chodí do školy, je to její nejoblíbenější slovo. Alena se pousměje. Tenhle souboj s Robertem vyhrála. Vzápětí se jí ale udělá špatně. Tohle jsem přece nechtěla, opravdu ne. A už vůbec jsem nechtěla tahat do našich problémů děti. Roberta potřebují, bylo by hloupé si lhát a namlouvat něco jiného. Milují ho, chybí jim… a nechápou, proč na ně kašle. Povzdychne si. Ví, co bude muset udělat… a nejlíp hned teď. I když se jí do toho vůbec, ale vůbec nechce, uvědomuje si, že je to víc než nutné. Znovu sáhne po mobilu a vyhledá jméno Petra. Nevolala jí už roky, dnes je čas to změnit. Je skvělá rozvodová právnička, poradí jí. Alena pro ni před lety připravovala složité svatební menu a Petra prohlásila, že jí na oplátku 257 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 258

kdykoliv pomůže. Tehdy se tomu ale smála. Měli s Robertem krátce po svatbě, na rozvod vůbec nepomyslela. Svůj manželský slib brala vážně, dávala ho od srdce… a naivně si myslela, že Robert taky.

Alena s Danielou sedí v pyžamech na manželské posteli obložené sklenicemi na víno, kešu oříšky, slanými mandlemi a tyčinkami. Všude jsou drobky, ale ony na to nedbají, mají důležitější starosti. Měsíc se kutálí dolů po obloze, ale jim je ukradený, a navzdory vypitému vínu jsou obě až bolestně střízlivé. „Opravdu jsi to udělala?“ vrtí Alena nevěřícně hlavou. Vypadalo to, že Daniela s Filipem jsou si souzeni, jednoduše k sobě patří… a taky byla přesvědčená, že kamarádka se s jeho neplodností už smířila. Vzápětí si uvědomí, že byla příliš pohlcená vlastními aktivitami, poslední týdny věnovala veškerou energii renovaci hospody a neviděla lidi kolem sebe jako obvykle, spíš jen povrchně. Vnímala Danielin úsměv a nechala se jím oklamat. „Musela jsem,“ hlesne Daniela. „Pochop, nikdy jsem se s tím nesmířila… a časem by to tak jako tak náš vztah rozbilo…“ Po tvářích jí stékají slzy. „A pak by to bylo ještě horší a bolestnější.“ „Mohla sis to aspoň vyzkoušet. Možná bys změnila názor a Filip by ti stačil…“ Ví, že si odporuje, že naposled tvrdila něco jiného, a v duchu se proklíná. Jaký mám na tom podíl? Nechce to vědět… pro jistotu. Beztak je jí těžko. Ale třeba je to pro něco dobré. Třeba Daniela pochopí, co v životě opravdu chce, co pro ni znamená víc. „Copak to nechápeš? Ke skutečné lásce patří dítě… takhle to mám prostě odjakživa. Vážně jsem se snažila, ale nešlo to. Kdybych v tom vztahu setrvávala, jen bych nám tím oběma ubližovala. Prodlužovala nevyhnutelný konec.“ „A jak to přijal?“ „Plakal,“ zašeptá Daniela zničeně a zavře oči, jako kdyby nechtěla vidět obraz zmučené Filipovy tváře. Ví ale, že to potrvá ještě hodně dlouho, než ho ze sebe dostane. 258 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 259

„Bože,“ kroutí hlavou Alena. „Já ještě neviděla muže plakat, ty jo?“ „Já nevím… už nic nevím.“ Daniela odloží sklenici s vínem na noční stolek a svalí se do peřin. „Tak bych si přála, aby tohle nebylo… abychom mohli být spolu. Jenomže fakt nedokážu vstoupit do manželství, když vím, že můj partner je neplodný.“ „Taky by se jím mohl stát během manželství. Stejně jako i ty.“ „Já vím. Ale to by bylo jiné. Filip se zachoval férově, řekl mi to předem… a doplatil na to. Oba jsme na to doplatili. Je mi z toho hrozně, ale vážně nemůžu jinak…“ Poočku zašilhá na kamarádku. „Hodil by se k tobě,“ poznamená a překulí sa na bok, aby lépe viděla Aleně do tváře. „Jak to myslíš?“ „Máš děti… čímž by se problém, který jsme měli my dva, vynuloval.“ „Hm, fakt by pro něj asi byla nejlepším řešením nějaká žena s dětmi…“ „Vždyť to říkám.“ „Ale ne já,“ zamračí se na ni Alena a dolije si víno. „Kromě jiného jsem ho od začátku vnímala jako tvého… vlastně ani nevím, jak vypadá.“ „Je to fešák,“ ujišťuje ji Daniela. „Taky sympaťák a hodný…“ „Posloucháš se vůbec?“ rozohní se Alena. „Když je teda tak úžasný, proč ses s ním rozešla?“ „Protože je neplodný!“ zaječí zoufale Daniela. „A už mě neštvi a otočme list.“ „Bude ti chybět,“ pokračuje Alena, jako by ji neslyšela. „A dětem taky, zvykly si na něj.“ „Děti rychle zapomínají,“ pokrčí rameny Daniela. „Já bohužel ne…“ Zmáhá ji světobol a nejradši by byla sama. Myslela si, že je to dobrý nápad zajít k Aleně, a ze začátku večera to tak i vypadalo… povečeřely, hrály si s dětmi, potom si upekly slané tyčinky z listového těsta a jen tak plkaly o všem možném… Pak ale zjistila, že o Filipovi se jí mluví těžko – jako by ho tím zrazovala… moc ji to bolí. Chtěla by být s ním, ale nemůže. Nikam by to nevedlo a časem by se stejně rozešli. A bolelo by to tím víc… 259 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 260

„Nevím,“ prohodí zamyšleně Alena. „Možná se mýlíme. Možná se vnitřní prožívání dětí podobá tomu našemu, akorát o tom neumí mluvit.“ Povzdychne si. „Tyhle dny o tom neustále přemýšlím, protože mě znovu a znovu překvapují svou reakcí na Roberta. Stačí, aby zavolal, a jejich klid je v háji.“ „Zabila bych ho.“ „To bys mi moc nepomohla,“ poznamená Alena klidně. Byla přesvědčená, že Robert jí už nemůže ublížit. Zařídila si život bez něj a je spokojená. Dokonce šťastná… Ale najednou jí došlo, že se mýlila a že ji může pořád ještě ničit. Přes děti. Právě proto volala Petře. „Snažím se to řešit jinak, kultivovaněji.“ „Jak prosím tě?“ zpozorní Daniela. „Dnes jsem mluvila se známou právničkou a dozvěděla jsem se samé zajímavé věci.“ „Například?“ „Rozvod může trvat dlouho, ale děti se dají vyřešit přednostně. Finance, způsob, jak bude vypadat kontakt s otcem… Zařídí, aby jednání o těchhle věcech proběhlo co nejdřív.“ Zachichotá se. „Roberta z toho trefí.“ „Proč by mělo?“ zarazí se Daniela a zároveň sonduje ve svém nitru. Je pro ni už jen jméno… muž, který jí kdysi byl vším. Dnes to nechápe. „No, navrhuje, aby na děti platil dvě stě eur měsíčně, na každé.“ „To zvládne, pokud vím, vydělává slušně.“ „Víc než slušně. A do dnešního dne mi na děti nedal ani cent. Jaksi ho to nenapadlo. Nechápu,“ zamračí se, „jak jsem mohla být celé ty roky tak slepá… a hloupá. Jak je možné, že jsem neviděla, jak málo pro něj znamenáme?“ „Růžové brýle lásky,“ tiše pronese Daniela. „Taky jsem je měla…“ „Já vím,“ přeruší ji Alena, nemá chuť poslouchat, jak je Daniele líto, že chodila s jejím manželem. Už je jí to jedno, má to v sobě uzavřené. „A jak míníš řešit kontakt s dětmi?“ zeptá se Daniela a vezme si další tyčinku. Na dietu dávno zapomněla, ta taky patřila do je260 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 261

jího bývalého života. K té holce, která byla přesvědčená, že když bude krásně štíhlá, bude i šťastná. Dnes už ví, že v životě to chodí úplně jinak… a s váhou to naštěstí vůbec nesouvisí. „Každý druhý víkend si je může vzít k sobě. Na jeden den, nic víc, nic míň.“ „A prázdniny?“ Alena zaváhá. „Týden.“ „Jsi tvrdá, nemyslíš?“ „Jsem přesně taková jako on. Nevím, čím to, ale jsem si jistá, že si to zaslouží… A taky,“ dodá už docela jiným tónem, rezonuje v něm smutek – trápí ji to kvůli dětem, „že mu to bude v podstatě úplně jedno. Netouží být s nimi, nechybí mu. Proč si myslíš, že Simonce volal?“ „Aby ti udělal naschvál.“ „Zásah! A je mu přitom úplně fuk, co to udělá s její křehkou dušičkou.“ „Svině,“ sykne Daniela a napije se vína. „Zásah!“ zopakuje Alena a taky se napije. „Co myslíš, existují na tomhle světě i nějací chlapi pro nás?“ „Uvidíme, děvče. Popravdě… doufám v to. Nedokážu být sama.“ zamyšleně na kamarádku pohlédne. „Ty ale ano.“ „Samotnou mě to překvapilo. Možná jsem jen potřebovala očistnou kúru. Udělat dělicí čáru mezi životem s Robertem a tím, co přijde. Doteď mi bylo fajn, byla jsem natolik zaměstnaná vším tím, co se okolo mě dělo, že jsem ani neměla čas na nějaké smutky… ale teď mě občas přepadají.“ „Tak na tom zapracujeme!“ zvolá vesele Daniela, ale v očích má usazený smutek. Marně by ho zakrývala… je tam, spolu s myšlenkou na Filipa, muže, se kterým mohla být šťastná, kdyby… Proč v životě vždycky existuje nějaké kdyby? „Jak to myslíš?“ zeptá se opatrně Alena a položí sklenici s vínem na noční stolek. Má dost, cítí to v hlavě. „Jak asi? Občas dáme děti k našim a vyrazíme do světa.“ „Fakt super nápad,“ zívne Alena. „Proč ne?“ „Protože na tohle se cítím už docela stará.“ 261 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 262

„Stará? Promiň, ale máš ideální věk…“ „Mluv za sebe,“ zamračí se na ni Alena, Daniela se uculí. Obě už mají trochu v hlavě… „Já jsem, pokud si vzpomínáš, o pět,“ vztyčí dlaň s roztaženými prsty, „o pět let starší.“ „Fajn, šéfová. Ale i tak jsi pořád mladá a máš právo na lásku.“ „Lásku?“ Alena se svalí do peřin a zavrtá se do jejich měkkého objetí. „A to je jako co?“

Daniela vstoupí do domu a vdechne jeho charakteristickou vůni. Ale namísto toho, aby ji uklidnila, tak jako vždycky, rozezvučí v ní strunu hlubokého smutku a bolesti. Do očí se jí derou slzy, nedokáže s nimi bojovat. S Filipem se rozešla teprve přede dvěma dny, ale řeže to a pálí, jako by se to stalo před hodinou. Bože, co jsem to udělala? Proč pro mě byla vidina nějakého dítěte důležitější než on… než my? Nějakého? ozve se její druhé já. Tvého, má milá! Droboučkého, voňavého tvorečka, který by rostl a ty by ses podílela na každém jeho dni, každičké chvíli… sledovala bys, jak se mění, jak dělá první krůčky, říká první slůvka… slyšela bys jeho máma… Srdce se jí zatetelí touhou a na svetřík skápne pár slz. Zhluboka se nadechne ve snaze se uklidnit a zahnat pláč, nechce, aby ji v takovém stavu máma viděla, nechce odpovídat na její otázky. Měla jsem jet do Bratislavy… „Zlato?“ Máma se jako naschvál objeví ve dveřích a zaraženě hledí na dceru. „Co se ti stalo?“ vyhrkne a starostlivě zkoumá její obličej. Vidí bolest a smutek v jejích očích… Srdce jí sevřou obavy. „Já… potřebuju kafe.“ „Pojď, zrovna jsem si ho uvařila, udělám i tobě.“ Daniela poslušně jako malá holka kráčí za mámou, sedne si ke stolu a rozhlédne se kolem sebe, jako by v ní něco věřilo, že když bude obklopená známými a milými věcmi, přehluší to bolest v jejím srdci. Kuchyň voní kávou a buchtami. Jasně, za chvíli přijde Alena s dětmi, bude ten konkurz, tak se máma činí. Přirostly jí k srdci jako vlastní… Možná… možná je vnímá jako náhradu za ty moje. Zabolí to. Vzápětí si uvědomí, že je to 262 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 263

hloupost. Máma si Šimona a Simonku oblíbila od první chvíle, tehdy ještě ani jedna z nich netušila, že Filip… „Hezky to tu voní,“ prohodí Daniela. Máma přikývne. „Přijdou děti… a taky volala Janička, každou chvíli by tu měli být.“ „Ach ne!“ zanaříká Daniela a zatouží utéct pryč. Schovat se někam před starostlivými pohledy a otázkami, které budou následovat. Zahrabat se někam a nevylézt, dokud ten smutek nepřejde. Ale přejde vůbec někdy? „Dítě, co je to s tebou?“ „Rozešla jsem se s Filipem,“ pronese mrtvě Daniela a slzy jí opět smáčejí tvář. „Ale…“ „Neříkej nic! Prosím tě, nic neříkej!“ Daniela nechává svou kávu stát na stole a vyběhne nahoru do svého pokoje. Magda se za ní dívá s bolestí v očích. V nitru jí doutná podezření, že dcera právě udělala nenapravitelnou, hloupou chybu. Vzdala se lásky, a to se nevyplácí.

„Vařil jsem v base,“ prohlásí sebevědomě mladý muž a Alena přemáhá znechucení. Sám vypadáš jako trestanec. Podívá se na hodinky, bude jedna… konkurz má oficiálně právě končit. Sedí tu s Erikem od deseti… a přišli jen tři lidé. Alenina sousedka, stará paní, ubrblaná a podmračená, které se v jednom kuse třásly ruce. Tvrdila, že umí úžasně vařit, že její rodině vždycky všechno chutnalo… a Alena jí věřila. Jenomže to bylo už hodně dávno, v době, kdy byla mladší a tělo jí ještě sloužilo. Jak by těma roztřesenýma rukama solila? Taktně ji odmítla, tedy aspoň v to doufala… oči staré paní ale tvrdily opak. Bylo jí nanic, ale opravdu ji nemohla přijmout. Po ní přišla mladá žena, bylo jí čtyřiadvacet a byla na mateřské. Z rozhovoru vyplynulo, že jí manžel vyčítá, že nevydělává, a tak se rozhodla to řešit. Kolik je dítěti? zeptala se opatrně Alena a v duchu si říkala, že by si jejího muže ráda podala. 263 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 264

Osm měsíců. Cože?! Myslela si, že řekne tři roky… že jí končí mateřská… A jak byste si práci v naší kuchyni představovala? Normálka. Malýho bych brala s sebou, spal by… a já bych zatím pomáhala… Spává dlouho? Právě že ne, zamračila se mladá žena. Je to takový malý zlobidlo, všude je ho plno. Alena se zhluboka nadechla. Potřebujeme sice jen pomocnou sílu, to je pravda, ale pracovní doba by byla stabilní. Myslím, že s režimem vašeho malého by se rozhodně nedala skloubit. Jedině, že by vám ho někdo pohlídal, dodala s nadějí v hlase. Mladá žena se jí docela zamlouvala a ona nutně potřebuje pomocnou ruku. Nemám nikoho, vyrukovala žena po kratičkém zaváhání s pravdou ven. Alena zavrtěla hlavou. Tak v tom případě si musíte hledat práci jinde. Anebo si spíš promluvit s manželem… Jak to myslíte? Jste přece na mateřské, máte malé dítě… vaše místo je teď doma. Já vím, přikývla mladá žena a oči jí potemněly. Po jejím odchodu Alena zničeně pohlédla na Erika, který byl k jejímu údivu po celou dobu zticha. Můžeš mi říct, jak ti lidi žijou? Vždyť tohle je hrozné. Tak jako ty nebo já, pokrčil rameny a zapálil si. Alena po něm střelila pohledem. Jak to myslíš? No, ani tvůj život není přece vzor štěstí, nebo snad ano? Asi ne, odvětila Alena unaveně a vstala, aby oběma udělala kávu. Pokud se už nikdo neohlásí, jsme v pytli. Ale ohlásí, ujistil ji Erik… a měl pravdu. Objevil se tenhle chlápek, co vařil ve vězeňské kuchyni, a pohled na něj nahání strach. Aleně je jasné, že ho nemůže přijmout, opravdu netouží být s ním zavřená v kuchyni několik hodin denně, a horečně přemýšlí, jak ho decentně odmítnout. Prosebně pohlédne na Erika, ten jemně kývne hlavou, pochopil, a podívá se na muže. 264 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 265

„Víte, naše představy se asi neshodují. My tady vaříme luxusní jídla a…“ „Já umím vařit,“ ohradí se dotčeně muž. „Vězni si moje jídlo pochvalovali.“ „O tom nepochybuju,“ přikývne bez mrknutí oka Erik, „ale… budete muset zkusit štěstí jinde.“ „Budete litovat!“ vyhrkne rozzlobeně mladý muž a bez pozdravu odchází. „Tak to bychom měli,“ povzdechne si Alena a protáhne si záda. Cítí únavu, v noci spala málo. S Danielou to táhly až do dvou a vypily víc, než je zdrávo… a to ji ještě čeká náročné odpoledne s dětmi. Nejraději by šla domů, zalezla do postele a zůstala tam klidně i čtyřiadvacet hodin. Jenže bohužel… Slíbila dětem kino a pizzerii a svůj slib prostě musí dodržet. „Čert aby tu Hanu vzal!“ zabručí Erik a sáhne po cigaretách. „Nebýt toho jejího těhotenství, tak tenhle problém nemáme.“ „Promluvil sis s ní?“ zeptá se Alena. Erik pokrčí rameny. „Nebyl čas.“ „Měl bys to udělat co nejdřív.“ „Proč?“ „Ty víš proč,“ odpálkuje ho. „Ženská zatracená, mluv jasně!“ „To dítě je přece tvoje… nebo ne?“ Sleduje, jak Erik zbledl a oči se mu zúžily, ale dřív než stačí cokoli říct, otevřou se dveře a do místnosti vejde pozoruhodná žena. Je malá jako dítě, kulatá jako koblížek a v obličeji jí září neuvěřitelně živé, kulaté oči. „No tak mě tu máte!“ usměje se na oba. „Jdu trošku pozdě, já vím, to ta moje nemoc, ať dělám, co dělám, vždycky se zpozdím, ale jsem tady a to je hlavní, ne?“ vesele se zasměje a bez vyzvání se posadí. „Přišla jste na konkurz?“ zeptá se pro jistotu Alena a nechce se jí věřit, že je to doopravdy. Celým tělem jí projede jakási zvláštně hřejivá předtucha, že tahle žena je přesně to, co hledala. Ba ještě víc. „A jak jinak?“ 265 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 266

„A jaké máte zkušenosti v kuchyni?“ „Dušinko, je mi padesát a celý život jsem vařila pro svou rodinu. Mám šest dětí a třináct vnoučat,“ dodá pyšně a pokračuje: „No a když jsem si přečetla váš inzerát, rozhodla jsem se, že to stačilo a je načase změnit kuchyni…“ „Jste přijatá!“ zasměje se Alena a vstane, aby ženě podala ruku.

„Můžu?“ ozve se za dveřmi Jana, a aniž počká na odpověď, vstoupí dovnitř. „Jdi pryč!“ zamumlá Daniela a přetáhne si peřinu přes hlavu. „Nebuď jak malá!“ Jana si přisedne k sestře na kraj postele a peřinu z ní stáhne. Zjeví se jí bledá tvář s očima opuchlýma od pláče. „Co chceš?“ V Danielině hlase se mísí zoufalství s bojovností, Jana se v duchu spokojeně ušklíbne. Ještě to s ní není tak zlé. „Měla by ses dát do pořádku a jít k nám dolů.“ „Nechci!“ „Danielo, trčíš tu zavřená celý den!“ rozohní se Jana. „No a? To je snad moje věc.“ „Máš návštěvu.“ „Návštěvu?“ Daniela zděšeně vytřeští oči. Jana přikývne. „Čeká na tebe už tři hodiny.“ „Kdo?“ „Filip.“ „Filip?“ „Jo,“ prohodí Jana jakoby nic. „Hrál si s dětmi, mezitím si je Alena odvedla a šli do kina, tak se ujal Patrika, byli se spolu projít, pak hodinu debatoval s mámou… a teď popíjí s tátou.“ „Popíjí?“ Daniele komicky přeskočí hlas. „Hm, domácí slivovici.“ „Ale… proč přijel?“ zanaříká Daniela. „Ty víš.“ Daniela mlčky hledí na sestru, jako by si v jejích očích chtěla 266 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 267

přečíst odpovědi na své otázky. „Nakonec jednu z nich vysloví. „Co mám dělat?“ „Sejít dolů a…“ „Dobře víš, jak to myslím!“ „Držet se ho jako klíště.“ „Ale…“ „Já vím, že nemůže mít děti, máma mi všechno řekla. No a? Tak se necháš uměle oplodnit… anebo si dítě adoptujete.“ „Uměle oplodnit?“ V Danielině hlase se probouzí naděje, zrcadlí se jí v očích. Proč mě to doteď nenapadlo? Vyskočí z postele. Její sestra se usmívá, vzápětí zvážní. „Nevím, co se mu chystáš říct, ale nezahrávej si s ním. On si to nezaslouží.“ „Já vím,“ přikývne Daniela a odhání od sebe výčitky. Oběma způsobila bolest… a proč vlastně? Přejde k zrcadlu a tiše zaúpí. „Takhle dolů nemůžu!“ Je celá pomačkaná od polštáře, oči oteklé… ale přesto její tvář neztratila půvab. „Holka,“ zasměje se Jana. „Filip by o tebe stál, i kdybys měla sto kilo a na sobě pytel. Copak nevíš, že tě miluje? Tebe, ne jenom tvůj ksicht a tělo modelíny jako ten podělanej Robert,“ dodá pohrdavě. „Já vím,“ hlesne Daniela a najednou se za sebe hrozně stydí. Hazardovala s jejich láskou… nechápe proč? Vždyť všechno se dá vyřešit. Aspoň většinou. „Co tady ještě děláš?“ popíchne ji Jana. Daniela se na ni ušklíbne a vylítne z pokoje, jako když hoří. Na schodech zůstane stát a vstřebává do sebe obrázek před sebou. Máma něco kuchtí u sporáku, tváře má červené jako jablíčka, Patrik si u stolu kreslí a Filip s tátou sedí u krbu a tiše si povídají… Vtom se Filip otočí, jakoby zhypnotizovaný jejím pohledem, a na okamžik se mu oči rozsvítí jako uhlíky… vzápětí pohasnou, překryje je clona strachu a nejistoty. Daniela jde k němu, uvědomuje si upřené pohledy všech okolo, máma jistě přestala i dýchat… ale potom na všechny a všechno zapomene. Vnímá jen Filipův obličej, muže, který ji dokáže udělat šťastnou, dokazoval to poslední měsíce den co den a ona to nechtěla vidět, protože… Proč vlastně? zeptá se tiše hlas v jejím nitru. Protože jsem 267 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 268

byla hloupá, odpoví si bez zaváhání a přistoupí k Filipovi. Něco v jejích očích mu napovědělo, že všechno je zase tak, jak má být. Otevírá náruč a Daniela se do ní beze slov schoulí. „Jdeme se projít,“ prohodí Filip k ostatním, vezme Danielu za ruku a táhne ji ven z kuchyně. Poslušně ho následuje a najednou si je neochvějně jistá, že by šla za ním i na kraj světa. S dítětem nebo bez… ale s ním. V předsíni si obléknou bundy a vyklouznou z domu. Daniela hned za prahem zůstane stát a obejme ho. „Promiň,“ hlesne. „Já… zjistila jsem, že bez tebe nedokážu žít.“ Filip se směje. „Zdá se, že jsem to věděl dřív než ty… No, ještě že máš tak úžasnou mámu.“ „Mámu?“ zamrká překvapeně Daniela. „Co s tím má společného máma?“ „Zatelefonovala mi.“ „Cože?“ „Řekla mi, že jseš jak chodící mrtvola… a jestli pro tebe nemám živou vodu.“ „To že řekla?“ Daniela neví, jestli se má zlobit nebo ne… Jasně, máma! Do všeho se plete… Díkybohu, pomyslí si a vezme Filipa za ruku. Vydají se ulicí směrem k lesíku, co nejdál od zvědavých pohledů nejbližších. „A cos jí na to řekl?“ „Přece že mám!“ zasměje se Filip a potom už oba zmlknou. Nepotřebují slova, hlavně že jsou spolu. Po chvilce se Filip zastaví a podívá se Daniele do očí. „Ale nestal se žádný zázrak. Pořád jsem neplodný a takový bohužel zůstanu…“ „Já vím,“ přeruší ho Daniela. „Ale bez tebe bych neuměla žít.“ „A dítě?“ Když Daniela mlčí, Filip pokračuje: „Víš, už to nikdy nechci zažít… A pokud by ses se mnou rozešla, bylo by to naposled. Už nechci znovu prožívat to, co tyhle poslední dny… a pak znovu věřit a…“ Daniela mu přiloží prst na ústa. „Nech to být. Důležitý jsi ty… my. Věděla jsem to od začátku, jenom jsem se pořád nedokázala vzdát svých snů a představ…“ 268 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 269

„A teď už to dokážeš?“ Hledí jí do očí, jako by chtěl zachytit její nejjemnější zaváhání. „Ano. My dva za to přece stojíme.“

„Dušinko, jsi opravdu šikovná,“ konstatuje paní Milka a pouští se do zadělávání těsta na knedlíky. „Děkuju,“ usměje se potěšeně Alena a zručně krájí kuřecí prsa na tenké nudličky. „Vaření mě bavilo odmalička. Pomáhala jsem babičce, potom jsem její recepty vylepšovala a některé si i vymýšlela. Ale na babiččinu svíčkovou pořád nemám.“ „To jo, svíčková umí pohladit duši.“ „Proč jste se rozhodla jít ještě do práce? Přece po tolika letech…“ „No právě,“ přeruší ji paní Milka kývnutím hlavy. „Stačilo. Potřebovala jsem vylézt trochu mezi lidi, víš, jsem společenský typ a taky se mi zachtělo trošku pochvaly.“ „Vaše rodina vás nechválí?“ podiví se Alena. Paní Milka jí je čím dál sympatičtější, tuší v ní spřízněnou duši. Pracují spolu teprve pár dní, ale Alena má pocit, že se znají odjakživa. I když o sobě vědí zatím málo, jejich duše jakoby se znaly dávno a věděly všechno, co je třeba. Paní Milka jí začala tykat, jen co vstoupila do kuchyně, ale Aleně tykání nenavrhla. Jí to ale nevadí, respektuje, že paní Milka je ze staré školy. „Co by ne? Ale už je to jen ze zvyku, tak nějak mechanicky. Víš, jak to myslím?“ „Asi ano,“ přikývne Alena a dává namočit sušené houby do vlažné vody. Vtom vtrhne dovnitř Erik. „Svíčková a kuřecí maso v houbové omáčce?“ kontroluje jako vždy. Alena nechápavě zavrtí hlavou. Dobře ví, co vaří, každé ráno chodí podle seznamu nakupovat potřebné ingredience, a přesto se pokaždé ptá. „Přesně tak.“ Erik se podívá na hodinky. „Kde je Hana? Nevíš?“ „Už tu měla být,“ pokrčí rameny Alena, aniž by přerušila práci. Její šikovné ruce připomínají zvláštní exotický tanec, Erik i paní Milka ji fascinovaně pozorují. 269 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 270

„No… tak dobře,“ zamumlá Erik a hrne se ke dveřím. „Mluvil jsi s ní?“ zastaví ho ještě Alena. Jen přikývne a mizí. „O čem s ní měl mluvit?“ vyzvídá paní Milka. „Až přijde čas, dozvíte se to,“ odvětí Alena se záhadným úsměvem a podívá se z okna, jestli neuvidí přicházet Hanu. Dohodly se, že až do konce sedmého měsíce bude vypomáhat. Potřebuje si vydělat, a jelikož ji už netrápí ranní nevolnosti, opravdu může v pohodě pracovat. „Hm, takže románek,“ prohodí paní Milka šibalsky. Alenu její vnímavost vůbec nepřekvapí. „Nevím, jestli bych to nazvala přesně takhle…“ „Haně se narodí holčička,“ přeruší ji nečekaně paní Milka. „Taky si myslím,“ usměje se Alena. A Magda taky… Vtom se prudce rozlítnou dveře a do kuchyně vpochoduje Hana. Vypadá jako bůh pomsty… vlasy má rozcuchané, pár pramínků jí z copu uvolnil silný vítr, a oči jí planou bojovností. „Tak ti fakt děkuju!“ vyhrkne a svléká si kabát. „Mně?“ Alena se tváří jako neviňátko. „Jo, tobě! Proč jsi do toho strkala nos?“ „A neměla jsem?“ Hana najednou úplně změní výraz – mihne se v něm dívčí něha a radost –, vzápětí se vrhne k Aleně a obejme ji. „Děkuju.“ „No, konečně jsi tady!“ ozve se ode dveří Erik. „To, že budeme mít svatbu, ještě neznamená, má milá, že nebudeš do práce chodit včas.“ „Budete mít svatbu?“ vyjeknou Alena s paní Milkou současně, Erik mrkne na Hanu a oba přikývnou. „No páni!“ Alena si musí sednout. „Nabralo to pěkně rychlý spád.“ „Naopak, trvalo mi to až moc dlouho,“ namítne Erik už úplně jiným tónem a přistoupí k Aleně. „Jsi hrozná ženská, vážně a…“ „… a obrátila jsem ti život naruby, já vím,“ kření se Alena. „Ale i tak jsem si tě oblíbil. A rozhodli jsme se, že budeš naše kmotra.“ 270 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 271

„Bude to holčička,“ prohodí paní Milka a cípem zástěry si utírá slzy. „Holčička!“ výskne nadšeně Hana. Paní Milka přikývne. „Vypadá to, že jedna holčička porodí druhou.“ „Náhodou, už mi bylo osmnáct,“ ohradí se Hana. „Moje milá, to přece není žádný věk.“ „A kdy bude svatba?“ vyptává se Alena. „Za dva týdny.“ „Bože, to máme tak málo času?“ „Na co?“ podiví se Erik. Hana s Alenou zavrtí hlavou. „Chlap,“ prohodí Alena směrem k Haně, paní Milka se řehtá, až se za břicho popadá. „Něco mi uniklo?“ ptá se zaražený Erik. „Přece musíme vystrojit parádní hostinu!“ vysvětlí mu Alena. „Takovou, jakou v Malackách ještě nikdy nikdo neměl. Připravím vám menu, že by si pochutnal i král, a všechno nádherně vyzdobím…“ „Se vším ti pomůžu,“ vydechne Hana, oči jí září nadšením. „Děvče,“ zavrtí hlavou paní Milka, „to si chceš zařizovat svou vlastní svatbu?“ „Jasně že jo! Mám totiž přesnou představu, jak to všechno bude.“ „Vážně?“ pokývá hlavou Erik. „Jak je to možné? Přece jsi nevěděla, že…“ „To sice nevěděla,“ pronese Hana něžně, „ale snila jsem o tom.“ Erik k ní přikročí a obejme ji. „Bude to přesně, jak si přeješ, zlato… Ale teď hurá do práce! Za chvíli je tu poledne, začnou se trousit první hosté.“ Otočí se a odchází. Ženy zůstanou v kuchyni samy. „Tak… ti gratuluju,“ usmívá se Alena a jde Hanu obejmout. „A já ti děkuju,“ zašeptá Hana. „Bez tebe by to dopadlo úplně jinak.“ „A Fero… už to ví?“ „Jo.“ 271 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 272

„A?“ „Co myslíš? Vyváděl jako blázen. Až když jsem mu řekla, že nebude muset platit na dalšího parchanta, uklidnil se. Nikdy mě neměl rád…,“ dodá a rysy jí ztvrdnou. „Tak proč potom…?“ Alena se zarazí, ta otázka je zbytečná. „Však víš. Chtěla jsem vypadnout z baráku.“ „Což se ti, jak se zdá, nakonec podaří.“ Hana přikývne a uváže si zástěru. „A za kmotru nám půjdeš?“ zeptá se. „Jasně že půjdu,“ ujistí ji Alena vesele a všechny tři se pouštějí do práce.

Alena stojí u okna a popíjí kávu. Děti si pustily pohádku, jako každé nedělní ráno, a ona má před sebou celý den volna. Nádhera! Je vzácně krásný den na konci listopadu, rozhodla se jej využít k práci v květinové zahradě. Má nejvyšší čas zazimovat růže a dát do pořádku i ostatní květiny, které vysadila v září, připravit je na zimu. Už začaly ranní mrazíky, nechávají po sobě bílo, ale jen na chvilku, než sluníčko nabere trochu síly a polechtá jejich výtvory svými paprsky, dlouho to však trvat nebude a zeslábne. Nechce riskovat, že mrazy uškodí jejím milovaným kytičkám. V zahradnictví koupila rašelinu a mulčovací kůru, má tedy všechno, co potřebuje… Při vzpomínce na prodavače se pousměje. Hrnul se k ní s úsměvem jako ke staré známé, chvíli mluvili o počasí, potom o květinách… Mám tady zázemí, jako bych tu žila odjakživa. Neuvěřitelné, zavrtí hlavou. „Děti,“ přejde k sedačce, kde si dopije kávu, „jdu do zahrady, ano?“ „Jasně, mami,“ odvětí Simonka, aniž odtrhne upřený pohled od obrazovky. Alena se pousměje. V předsíni si oblékne svetr a vestu, kolem krku omotá šálu a vyjde ven. Ovane ji vůně pokročilého podzimu: zemitá a chladivá, s předzvěstí zimy. Nastaví obličej sluníčku, chce si vychutnat jeho poslední hřejivé paprsky, ví, že bu272 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 273

dou čím dál řidší. Ale nevadí jí to. Miluje všechna roční období, jejich střídání a rozmanitost. „Za chvíli už dřepí v záhoně a dává zeminu ke kořenům růží, hezky popořadě. Potom se pustí do jejich zastřihování. Pracuje zručně, tiše si přitom prozpěvuje a představuje si, jak růže v létě rozkvetou a budou krásně vonět. Na tváři se jí zračí čirá radost. „Mami, zvoní ti telefon!“ zaslechne ode dveří Simončin hlásek a rozběhne se k domu. Dcerka jí podává mobil. Alena se usměje, ale vzápětí jí úsměv ztuhne. Robert. Co asi chce? „Ano?“ ozve se a s napětím očekává, co jí řekne. Už tuší, proč volá. „Přišlo mi nějaké předvolání k soudu,“ prská Robert. „Kvůli dětem a výživnému.“ „A?“ „Jak a?“ čertí se. „Proč to řešíš přes soud? Proč se jednoduše nedohodneš se mnou?“ „Protože nevěřím, že bys naši dohodu respektoval a dodržoval,“ řekne popravdě. „Cože? Za koho mě sakra máš?“ Za chlapa, který mě bez mrknutí oka roky podváděl a lhal mi, pomyslí si Alena. „Takhle to bude myslím lepší.“ „Jo? A pro koho?“ „Pro děti, Roberte. Jde mi jedině o ně, věř nebo ne. Ještě jsi s nimi ani nebyl…“ „Ale chtěl jsem!“ „Dvakrát… a to je dost málo za tu dobu.“ „Překazilas mi to.“ „Roberte, myslím, že tenhle rozhovor nemá smysl. Chceš ještě něco?“ „Kolik peněz ode mě budeš chtít?“ „Dvě stě eur měsíčně.“ „Zbláznila ses?“ „Nemáš na to?“ zaútočí, její hlas nepříjemně zaskřípe, slyší to i on. „Doteď jsi mi za celé ty měsíce nedal ani cent. Myslíš, že je to v pořádku?“ 273 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 274

„To tys ode mě odešla!“ „Ale proč, Roberte? Protože jsi mi lhal a podváděl mě. Nezdá se ti to jako dost dobrý důvod?“ „Mohli jsme si promluvit… najít řešení, které by vyhovovalo všem. Nám i dětem.“ Alena si povzdechne. „To už jsme jednou udělali, zapomněls? Moc dlouho jsi to ale nevydržel… znovu sis našel ženskou. Ne, Roberte, my dva už kromě dětí nemáme o čem mluvit.“ „A kromě peněz, co?“ „Ano, a kromě peněz.“ „Nenávidím tě!“ vybuchne Robert a přeruší spojení. Alena položí telefon na venkovní parapet a bojuje s třasem, který jí lomcuje celým tělem. Jak je možné, že jsme se dostali až sem? Ale ví to dobře. Kdyby překousla jeho nevěru… a pak další a další, bylo by to v pohodě. Robert by i nadále hrál roli vzorného manžela a táty, navenek bychom vypadali jako ideální rodinka… A ona mu svým odchodem tyhle plány překazila. Pošpinila ho a lidem okolo něj došlo, že u nich doma nebylo všechno v takovém pořádku, jak se na první pohled zdálo. Co jim navykládal? Co namluvil kolegům v práci? To mi může být srdečně jedno, pomyslí si… ale není to tak jednoduché. Lidi z firmy znala… Neváhá a znovu bere do rukou telefon. Volá Doře. „Ahoj, to jsem já,“ řekne celkem zbytečně, displej ji přece prozradil. „Promiň, že ti volám v neděli, ale právě jsem měla nepříjemný rozhovor s Robertem… a došlo mi pár věcí. Nevíš náhodou, co o mně vykládá v práci?“¨ Dora se rozesměje. „Na tvém místě bych to radši nechtěla slyšet.“ „Musím to vědět.“ „Naopak, musíš se na to vykašlat…“ „Doro, neblázni a řekni mi to.“ „Že prý sis našla milence.“ Alena zalapá po dechu. „Nevěřím!“ „A vykašlala ses na něho i na děti.“ „Na děti?!“ Alena rozhořčením přeskočí hlas. „Nech to být.“ 274 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 275

„To asi nedokážu,“ povzdechne si Alena. „A co z toho budeš mít?“ „Já… vlastně nevím,“ přizná. „Možná by se mi jen potvrdilo, o čem jsem přesvědčená od jeho druhé nevěry. Teda,“ rychle se opraví, „od druhé, o které vím.“ „A to?“ „Že mi nestojí za trápení.“ Dora se potěšeně zasměje. „Ráda bych tě viděla, holka,“ přeladí strunu. „Hm, to by bylo fajn. Co kdybyste příští víkend přijeli ke mně?“ „Myslela jsem dámskou jízdu.“ „Fajn, přijeď sama. Jestli to Lukáš přežije…“ „Zvládne to,“ ujistí ji kamarádka. „Takže v sobotu vpodvečer?“ „Jsem tam. Co mám přivézt?“ „Sebe,“ zasměje se Alena. „A zůstaneš tu na noc.“ „Tak jo. Až se budu blížit, ještě zavolám, abych se neztratila.“ „Moc se na tebe těším,“ zavýskne Alena a rozloučí se. Vběhne do domu, dětem už pohádka skončila.¨ „Zlatíčka, oblečte se, venku je krásně, budete se mnou na zahradě.“ „Pomůžu ti s kytičkami,“ prohlásí Simonka a na pyžamko si navléká bundu. „Já taky,“ přidává se i Šimon. Za chvíli už všichni čtyři dřepí u růží.

Je skoro osm, když si Alena jde k Magdě pro děti. Diví se, že jí ani jedno neběží vstříc. „Šimonek už spí,“ oznamuje Magda, dřív než se stačí zeptat. „Pojď, najíš se…“ „Spí? A je v pořádku?“ vyplaší se okamžitě Alena. „Jistěže je, byl jen unavený, už se mu klížily oči. Nechtěla jsem to protáhnout, říkalas, jak pak těžko usíná…“ „No dobře, ale co teď?“ 275 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 276

„Co by? Zůstane tu do rána a pak ho cestou do práce zavedu do školky.“ Alena si sedá ke stolu, po celém dni se cítí hrozně utahaná. „A kde je Simonka?“ „Jela s Otou na hřbitov. Domluvili jsme se, že až budeš doma, cestou zpět ti ji přiveze.“ „Dobře… Tak já už radši půjdu,“ zvedá se. „Ještě jsi nejedla, má milá,“ řekne Magda přísně. Alena si poslušně sedá zpět. „Cos vařila?“ „Jen nudle s ořechy, ale tvoje děti je zbožňují.“ „Já vím,“ zívne Alena a pouští se do jídla. „S Danielou jsi tyhle dny nemluvila?“ „Ne… nějak se odmlčela.“ „Asi potřebuje být jen s Filipem a dát si věci sama v sobě do pořádku.“ „Když mi oznámila, že se s ním rozešla, skoro mě kleplo.“ „No… ani mně to nebylo jedno, ale zdála se mi tak rozhodnutá a…“ „Chtěla oklamat sebe sama. Znám ji, věděla jsem, že bez něj bude jako tělo bez duše.“ „Taky si myslím,“ přikývne Alena a dál už mlčky jí. „Už jsi začala přemýšlet o Hanině svatbě?“ ozve se po chvilce Magda. „Děláš si srandu? Jasně že jo! Vždyť je příští sobotu.“ „A co máš v plánu?“ „Menu je mi skoro jasné. Šunková rolka plněná křenem jako předkrm, to má rád myslím každý, potom bude hovězí polévka s knedlíčky a dva hlavní chody: kuřecí prsa se sýrovou omáčkou, k tomu rýže, a černohorský řízek s bramborovým salátem…“ „Hm, prima,“ přikyvuje spokojeně Magda. „No a dezert… ještě nevím, ale možná grilovaná jablka se skořicí politá karamelem… něco lehkého, aby lidem zůstalo v břiše místo i na koláče. Začnu péct příští týden. Na Hanino přání upeču i čokoládový dort,“ dodá a pokračuje, „no a pak banánovou a ořechovou roládu, záviny…“ „Ty upeču já.“ 276 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 277

„Super! Napadá tě ještě něco?“ „Slané pečivo.“ „No jasně! Škvarkové pagáčky, slané tyčinky z listového těsta a kornoutky s nivou…“ „Tyčinky taky upeču. I pagáčky.“ „Nemusíš,“ namítne Alena. „Určitě se něčeho ujme i Milka.“ „Jak s ní vycházíš?“ „Je skvělá.“ „To je. A taky to v životě neměla snadné. Když konečně vypiplala děti a mohla mít trochu času pro sebe, onemocněl jí táta a starala se o něj…“ „Pět let, já vím.“ Magda zavrtí hlavou. „Obskakovala ho čtyřiadvacet hodin denně a místo vděku se dočkala jen nadávek a křiku. Byl to hrozný člověk. Moc jsem v té době Milku obdivovala a Otovi mockrát říkala, že nevím, jak bych to zvládla já. A samozřejmě se to odrazilo i na jejím manželství.“ „To se dá předpokládat,“ přikývne Alena a myslí na to, že by měla vstát a jít. Je pozdě, Simonka musí do postele… ale nedokáže se ani pohnout. Dobré jídlo a teploučko vykonaly své. „Vážně?“ rozohní se Magda. „Já na jejím místě bych ho zabila.“ „Co provedl?“ „Odešel od ní, co asi? Vydržel to s tchánem něco přes rok, potom se sbalil a frnknul. A přitom nehnul ani prstem, s ničím jí nepomohl…“ „To jsem nevěděla,“ vydechne šokovaná Alena. „Milka se tím nechlubí. Ona si vždycky zakládala na pevnosti své rodiny a manželův odchod ji zničil. Ale naštěstí ne úplně… je silná osobnost, dostala se z toho.“ Vtom Aleně svitne. „To tys ji poslala na konkurz!“ „To víš, že jo,“ přikývne Magda, jako by nic jiného ani nepřicházelo v úvahu. A Alena se nediví. Tahle drobná žena má pro všechny nesmírné množství energie a nikdy na nikoho nezapomíná. „S Milkou se známe celou věčnost, chodily jsme spolu do školy a… prostě jsem jí chtěla trochu pomoct.“ 277 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 278

„Tak tohle je pro mě taky novinka,“ poznamená Alena a vstává. „Každopádně jsem ale fakt moc ráda, žes ji k nám poslala. Má zlaté ruce…“ „A srdce,“ přikývne Magda a vyprovází Alenu ke dveřím.

Daniela se vyčerpaná vrací ze školy domů, učila pět hodin po sobě, tu poslední už sotva mluvila. Odcházejí jí hlasivky. Sychravé listopadové počasí jí taky nepřidalo, v tomhle ročním období vždycky chraptí. Těší se na sklenici horkého mléka s medem a teplou koupel. Dřív než vejde do domu, podívá se nahoru do svých oken… svítí se v nich. Filip je doma. Zahřeje ji to a pomyslí na roky, kdy se vracela do prázdného bytu. Dnes už nechápe, jak mohla takhle žít. Smutně a prázdně… Teď se o všechno dělí s Filipem – o své myšlenky, o radost i smutky, o uvařenou večeři. Povzdechne si. S vařením je to slabší. Kdysi, když jsem chodila s Robertem, jsem občas i něco připravila, lehkého a dietního, ale Robert obvykle stejně nejedl… spěchal, hnán výčitkami, domů za rodinou… Když si představí, že ho Alena čekávala s chutnou večeří a s úsměvem ve tváři, udělá se jí špatně. Zabila bych ho! „Jsem doma!“ zavolá ode dveří a zavětří nosem. „Co to tu tak krásně voní?“ „Večeře,“ uculí se Filip vítězoslavně a vlepí jí pusu. „Vážně?“ Daniela je překvapená. „Ale vždyť neumíš vařit.“ „Zavolal jsme Aleně a poradila mi výborné a rychlé jídlo…“ „A co je to? Něco s houbami, že jo?“ „Hm, těstoviny s dušenou hlívou.“ „To zní báječně,“ zazáří Daniela a zouvá se. „Víš, zrovna jsem si říkala, že s tím věčným vařením mám fakt problém… prostě nejsem jako máma nebo Alena. Nevyžívám se v tom a v kuchtění nevidím ani žádný velký smysl… Člověk prostojí nekonečné hodiny u sporáku a potom to sní během pěti minut.“ „To ano,“ přikyvuje Filip, „ale na druhou stranu si rád občas na něčem pošmákne, ne?“ Daniela zůstává zaraženě stát v kuchyňských dveřích. „A to278 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 279

hle má znamenat co?“ vysouká ze sebe ohromeně při pohledu na hezky prostřený stůl, připravené talíře, u každého hoří ve skleněném svícnu svíčka a ve váze trůní obrovská kytice růžových růží. „To je… večeře.“ „No… to vidím, ale…“ „Pojď, najíme se, ať nám to nevystydne.“ „Ale proč ta velkolepost?“ nedá jí to. „Něco mi uniklo? Máš narozeniny nebo…“ Filip se uculí. „Chci tě požádat o ruku, abys věděla.“ „Vážně?“ vydechne Daniela, Filip přikývne a vytahuje něco z kapsy u košile. Maličkou krabičku ze zlatnictví. Daniela mu ji netrpělivě vytrhne z rukou a dychtivě ji otevírá. „Páni, ten je nádherný!“ Filip se mračí. „Kazíš mi scénář.“ Daniela se okamžitě vzpamatovává a v duchu si nadává. „Promiň,“ vrací mu krabičku. „Jdeme jíst?“ zatváří se nevinně, jen oči ji prozrazují. Je v nich očekávání… „Když jinak nedáš,“ prohodí ledabyle Filip a pomalu přejde ke sporáku. „Filipe!“ dupne nohou Daniela. Filip se zasměje. „Tak tohle jsem ve scénáři fakt neměl.“ „A co teda?“ „No… že se tě zeptám, jestli si mě vezmeš za muže.“ „I s klečením?“ usmívá se Daniela a cítí, jak jí srdce prudce bije… Tohle se opravdu děje! Bože, je to skutečné! „Když jinak nedáš…“ „Dělala jsem si legraci. A odpověď zní ano.“ „Vážně?“ „Filipe, jseš fakt hroznej! Jasně že ano! Copak nevíš, že bych už bez tebe nemohla žít? Miluju tě a chci s tebou být a…“ Filip k ní přistoupí a políbí ji. Potom si ji k sobě přivine a znovu a znovu ji líbá. Daniela mu slábne v náruči… cítí se jako dítě, bezpečně a krásně, a bez nejmenších pochyb ví, že to, co prožívá s Filipem, je láska… Udělala by největší chybu svého života, kdyby se ho vzdala. 279 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 280

„Vychladne nám večeře,“ připomíná zvláštně podbarveným hlasem. Filip se jen usměje, vezme ji do náruče a odnáší do ložnice.

Alena zruší spojení a zůstává jako zkamenělá. Hledí do prázdna, oči jí potemní smutkem. Tak zasnoubená! Hana se vdává… a Daniela ji zanedlouho bude následovat. Jen já jsem sama. Čeká mě rozvod. Zatímco ony jsou na začátku, já jsem na konci. Dolehne na ni taková tíseň, že si musí sednout. Celé měsíce odolávala smutku, teď na ni padl s o to větší silou. Trhá jí srdce na kousíčky, drtí duši a nečekaná závist ji až ohromí. Zbytečně by si něco nalhávala. Závidí Daniele! Vstává, přejde k oknu, pozoruje šedivou krajinu venku, během pár dní spadlo ze stromů i poslední listí, teď jsou větvě holé a jako bez života. Vítr víří listím na zemi, tančí smutný, nostalgický tanec. Nesmím jí závidět, do háje! Je to přece moje kamarádka! Ale já jí vlastně nezávidím. Akorát… bych i já chtěla někoho potkat… Ale kde? pomyslí si trpce. V kuchyni? Anebo doma, kdy trávím čas s dětmi? Zničehonic se rozlítnou dveře a vejde chlap, který mě vezme do náruče a zruší mou samotu? Už mi fakticky hrabe, zatřese znechuceně hlavou a jde do koupelny, musí nastavit pračku a pustit se do přípravy večeře. A taky zkontrolovat Simonce úkoly, chvíli se věnovat malému… a přitom by nejraději zalezla se svým světobolem do peřin, zahrabala se do nich a spala a spala. A měla třeba krásný sen… Vtom se domem ozve vyzvánění telefonu. Alena se ani nepohne, nedokáže s nikým komunikovat. „Mami, telefon!“ proběhne kolem ní Šimon s autíčkem v ruce, ale ona dál nehybně stojí. „Ano?“ zvedne ho Simonka a ohlásí se jako velká slečna. Alena vnímá proud jejích slov. „Dobře… chodím do školy… Ano, pracuje. U tety Magdy… Je super a peče hrozně dobré koláče, jako máma…“ Simonka jí předává sluchátko. „Ano?“ ozve se podobně jako předtím dcerka, jenomže její hlas je mrtvý. 280 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 281

„Ty se neozveš, jak je rok dlouhý!“ „Mami! Jak se máš?“ „Mami! Jak se máš?“ napodobuje ji máma afektovaně a Alena si povzdechne. Tak na tohle teď opravdu nemám náladu. „Jak asi, když na mě jediná dcera kašle?“ „A ty na mě,“ vrátí jí to bez obalu Alena a slyší, jak máma zalapá po dechu. „Jak to se mnou mluvíš?“ „Mami, nalijme si čistého vína. Nemáme si co vyčítat…“ „Ale já jsem tvoje máma!“ přeruší ji ostře. „Já vím. Potřebuješ něco?“ „Chtěla jsem vědět, jak se máte,“ zakňourá máma ublíženě. „Můžeš přijet a…“ „Nemám čas. Pokud ti to uniklo, chodím do práce.“ „Já taky, mami.“ „Simonka mi říkala.“ V mámině hlase slyší úžas. „A malý?“ Ani se nezeptala, kde pracuju, pomyslí si Alena trpce. „Nastoupil do školky.“ „Simonka mluvila o té Magdě…“ „Pomáhá mi. Bez ní bych to nezvládla.“ „Takže cizí ženská je pro tebe víc než vlastní máma!“ „To jsem přece neřekla,“ vzdychne Alena. „Jenom… mi moc pomáhá.“ „A Robert se ti neozval?“ „Vlastně ani ne.“ „Vidíš, říkala jsem ti to! Ženská má o sebe dbát, jinak…“ „… skončí jako já,“ přeruší ji unaveně Alena. „Přijedeš… někdy?“ „Možná na Vánoce. Ale abych pravdu řekla, moc se mi do toho Zapadákova nechce.“ Alena ztuhne a vzápětí si uvědomí, že si vlastně ani nepřeje, aby máma přijela. Raději bude s dětmi sama. „Tak si to tedy ještě rozmysli.“ „Rozmyslím,“ povzdechne si máma a po chvilce se rozloučí. Aleně teprve teď dojde, že máma byla střízlivá. Možná s pitím přestala. Možná… Rozdmýchává se v ní naděje, 281 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 282

pak ale zavrtí hlavou. Jo, a já jsem Panna Orleánská! Zamne si bolavé spánky, zalije si kávu a zavolá na dcerku: „Simi, dones si školní brašnu. Zkontroluju ti domácí úkoly a sešity.“ „Mami, zrovna jsem si začala hrát,“ ozve se z dětského pokoje. „Hned jak skončíme, můžeš se k hraní vrátit.“ V Alenině hlase zazní přísnost, Simonka se okamžitě objeví v kuchyni s taškou. Máma je přísná málokdy, ale když už, tak se vyplatí ji poslechnout, to už zná. „Všechno mám hotové.“ „To jsem ráda,“ usměje se na dcerku. „Jen ti to zkontroluju a máš volno.“

Alena pozoruje Hanu. V jednoduchých bílých šatech a s perličkami vpletenými do copu jí to moc sluší. Sedí vedle Erika na čestném místě u stolu a zasněně hledí kamsi do dálky. Rysy v obličeji jí zjemnilo těhotenství… a štěstí. Ráda bych věděla, na co teď myslí, napadne Alenu. A taky… jestli budou spolu šťastní. Přece jen je mezi nimi velký věkový rozdíl, téměř dvacet let, a Erik byl zvyklý na svoji svobodu. Skákal z postele do postele všem ochotným ženám v městečku, jako přelétavý motýl, bez výčitek svědomí, bez ohledu na to, jestli zlomí něčí srdce. Přestane s tím? Dokáže to? Určitě ano, uvědomí si okamžitě. Potřeboval Hanu. Mladou holku s ostrým jazykem, ale ženským srdcem, toužící po ochraně a lásce, po jistotě a pocitu bezpečí… protože doma jí tohle všechno chybělo. Je tvárná jako hlína, a když ji Erik vezme správně do ruky, vymodeluje z ní úžasnou ženu. Vždyť Hana přesně po tom touží. Přeju jim, ať jsou šťastní, pomyslí si v duchu a upije vína. Chutná jí ale trpce, nejspíš to bude únavou. Ale svatba byla nádherná a hostina neměla chybu. Spolu s Danielou a Magdou zdobily místnost včera do půlnoci, všechno ladily do bílo-zlatých barev. Ubrusy, prostírání, doplňky, květiny… Když to Hana uviděla, vypískla nadšením jako dítě. „Jejda, je to jako v pohádce!“ Objala Alenu, potom Magdu a Danielu… a to objetí vydalo za tisíce nevyslovených díků. 282 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 283

Alena zívne a rychle se rozhlédne, jestli to někdo neviděl. Neviděl. Všichni jsou zaneprázdněni jídlem a tancem… Tancuje i Simonka, ale je bleďoučká, měla by jít do postele, a Šimon usnul. Alena ho přenesla do pohodlnějšího křesla u krbu, jen se trošku zavrtěl a spal dál. Pozoruje Magdu s Otou, vrtí se v rytmu lambady, jde jim to, jako by tančili každou noc, oči jim září štěstím jako novomanželům. Nevšední pár. U srdce pocítí bolest a strach, že nic takového ona nikdy nezažije. Ale oni to dokázali, prožili spolu více než třicet let a pořád jsou si vzácní… Proč by se něco takového nemohlo přihodit i mně? Můj život přece ještě nekončí. Pulzuje v ní naděje… spolu s obavami, že už navždycky zůstane sama… Do toho všeho se ale míchá pocit, že už nikoho nechce. Nikdy. Nestojí o další zklamání. Takhle je spokojená… Povzdychne si a pohledem přejde na Danielu s Filipem, sedí trochu v ústraní a něčemu se vesele smějí, zaostří na Hanina bratra, vypil už víc, než měl, a teď baví skupinku mladých lidí kolem sebe, Milku, která o něčem vášnivě debatuje s Braněm… Sekne mu to, pomyslí si Alena, a když se otočí, spontánně, dřív než si to stačí promyslet, na něj mrkne. Okamžitě, jako by čekal jen na to, si k ní přisedne. „Krásně jsi to nachystala.“ „Nejen já, pomáhali všichni.“ „Já vím, ale ty jsi duší toho celého,“ opíše kruh kolem sebe, potom se usměje. „Nemluvě o fantastickém jídle a koláčích. Přibral jsem nejmíň dvě kila.“ „Snažila jsem se.“ „O co? Abych přibral?“ „Aby všem chutnalo, blázínku!“ Jen co z ní vylítne to intimní oslovení, zarazí se, ale on se tváří, že to neslyšel. „Tak můj brácha do toho přece jen praštil,“ vydechne najednou a v hlase má něco zvláštního. Údiv a ještě něco, co Alena nedokáže zachytit. „No,“ uculí se, „Teď jsi na řadě ty.“ „Možná,“ přikývne Braňo. Aleně spadne čelist. „Možná? Přece jsi říkal, že…“ „Vím, co jsem říkal, ale mezitím se něco stalo.“ 283 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 284

„Za tak krátkou dobu?“ zasměje se Alena, ale on zůstává vážný. „Copak nevíš, že čas není vždycky rozhodující?“ podotkne. „No… někdy není,“ přizná Alena. „Co se teda stalo?“ „Potkal jsem úžasnou ženu.“ „Znám ji?“ „Nejsi náhodou moc zvědavá?“ „Jsem,“ zakření se bezstarostně Alena, i když uvnitř cítí zvláštní smutek, sama neví proč. „Jsem přece ženská, ne?“ „Máš smůlu, ženská, nic ti neřeknu. Ale i přesto by sis mohla se mnou zatancovat.“ „Blázníš? Necítím nohy…“ „Budu tě podpírat,“ slibuje Braňo a podává jí ruce, aby jí pomohl vstát. Měla bych jít domů, bleskne jí hlavou. Děti dávno patří do postele, ale… netančila celou věčnost, skoro zapomněla, jaké to je. Najednou si to zatouží připomenout. Vem to čert, pomyslí si. Jsou spokojené a vyspí se zítra. Prolenošíme celý den. „Jsem tu nevhod?“ znejistí Dora při pohledu na Alenu, ta se zasměje a zve ji dál. „Jasně že ne, přece jsme se domluvily.“ Dora musela minulý týden svou návštěvu odvolat, protože ji skolila chřipka, a tak to přesunuly na dnešní odpoledne. Zjevně nečekala, že jí Alena otevře v pyžamu. „No, ale…“ „Já vím,“ opět se zasměje Alena. „Ale včera jsme flámovali do dvou, takže dospávám.“ „I děti?“ podiví se Dora. „Jasně, samy doma přece být nemohly. Obě usnuly v křeslech a nic jim nechybělo.“ „Když myslíš,“ prohodí Dora a vejde do pokoje. Zaraženě zůstává stát a legračně se otáčí ze strany na stranu. „Teda, nevím, co dřív obdivovat. Jestli tenhle velkolepě řešený prostor nebo krb anebo…“ „Můžeš všechno včetně nepořádku,“ usměje se Alena a hrne 284 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 285

se do kuchyně. Měla jsem aspoň trošku uklidit. Ale když se jí tak hrozně nechtělo. Protančila nakonec dvě hodiny, ke konci už sotva stála na nohou, ale byla šťastná. Z Braňa se vyklubal skvělý tanečník, užívala si to. Do postele se dostala před třetí, ale ráno nevyspávala, zaběhla k Magdě a Otovi pro děti. Strávila s nimi uvolněné nedělní dopoledne a po obědě si na chvíli lehla, takže na uklízení opravdu nebyl čas… „Kávu si předpokládám dáš.“ „Jak jinak, když je to moje nerozlučná kamarádka.“ Dora pije až sedm káv denně, slabších, a přidává si do nich hodně mléka a cukru. V podstatě celý den je jen na kávě a ovoci, pořádně se nají až večer s Lukášem. „Máš to tu vážně krásné.“ „Dík. Ale pořád to ještě není takové, jak si to představuju…“ „Prachy, co?“ prohodí Dora s pochopením. Alena se usadí s kávou v ruce v křesle a zavrtí hlavou. „Čas. Prostě nestíhám,“ povzdechne si. „Jak to? Vždyť Simonka začala chodit do školy a…“ „Šimon do školky a já do práce.“ „Cože?“ vydechne šokovaná Dora, vzápětí se jí rozzáří oči. „Tak to jseš teda šikovná holka.“ Alena odloží hrnek s kávou na stůl a ze spíže vyndá koláče. „Svatební, ochutnej.“ „Vypadají úžasně. Jsou od cukrářky?“ Alena se rozesměje. „Kdepak, pekla jsem je já, a taky Magda a Milka… ale většinou já.“ „Ty pečeš koláče na svatby?“ Dora nevychází z údivu. „Všechno ti povyprávím,“ usměje se Alena a začne tím, jak se seznámila s Magdou a Otou, jak se dozvěděla, že tenhle dům je na prodej, a jak se do něj na první pohled zamilovala. Jak ho celý s přáteli předělala, vymalovala a zařídila… jak děti nastoupily v září do školy a školky a jak si o měsíc později našla práci v hospodě. Mluví rychle a oči jí přitom září a ruce tančí… Dora ji pozorně poslouchá a v duchu myslí na to, že tahle holka se vůbec nepodobá ženě, jakou byla. Jako by vyměnila kůži, způsob uvažování… prostě celá prošla úžasnou proměnou. Alena dál povídá… o nástupu do práce, o Erikovi a Haně, o změnách, které postupně prosazovala, až nakonec předělala celou hospůdku. 285 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 286

„Po prvním měsíci jsem zjistila, že na práci sama nestačím, tolik máme hostů. Jasně že z toho mám radost, ale nestíhám děti, a jak vidíš, ani domácnost, a tak jsme s Erikem vypsali konkurz. Přijali jsme Milku, skvělou osůbku v Magdině věku, bez které bych byla ztracená. A to nemluvím o tom, co bych si počala s dětmi. Magda s Otou obě milují, ale nemůžou se jim věnovat denně, a pak, i já být s nimi potřebuju.“ „A kde jsou teď?“ „Daniela s Filipem je vzali na procházku.“ Dora zavrtí hlavou. „Já prostě nevycházím z údivu. Od léta jsi toho stihla tolik, že by to klidně vydalo na dva roky.“ „Taky si myslím. Ale víš… aspoň jsem se zaměstnala a nemohla moc přemýšlet nad sebou a nad tím vším, co se v mém životě semlelo. Žila jsem za pochodu, důležité pro mě bylo stíhat děti a práci a… jsem spokojená,“ dodá celkem zbytečně. „Je to na tobě vidět,“ usměje se Dora. „Myslím, žes i trochu zhubla a… celkově omládla.“ Upije kávy a pokračuje: „A ten Erik, jaký je?“ Alena se rozesměje. „Fajn chlapík a trochu bručoun. Ale mám ho ráda.“ „A… zajiskřilo to mezi vámi?“ „Jiskří to denně,“ pobaveně přisvědčí Alena, „ale ne tak, jak si myslíš. Ty koláče jsou z jeho svatby. Vzal si Hanu…“ „Hanu? Neříkalas, že je jí osmnáct?“ „To jo. Ale na cestě je dítě.“ Dora okamžitě posmutní. „Je to nespravedlivé, nemyslíš?“ „Je,“ dává jí za pravdu Alena. Je zřejmé, že Dora, přestože její život je naplněný šťastným manželstvím, se pořád ještě nevyrovnala se svou neplodností… a asi nikdy úplně nevyrovná. Vždycky jí bude něco chybět. Tak jako Daniele… Padne na ni kvůli těmto dvěma ženám, které jsou jí tak blízké, nekonečný smutek. „A Bratislava ti nechybí?“ „Ne,“ odpoví bez zaváhání Alena. „Tady jsem šťastná. Cítím se tu jako doma. Jako ty ve svém starožitnictví.“ Povídají si o všem možném ještě hodinu, přece jen se neviděly hodně dlouho, když dorazí Daniela s Filipem a dětmi. 286 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 287

„Bylo by možné dostat čaj s rumem?“ volá už od vchodu Filip. „Pro mě taky, paní vrchní,“ připojí se Daniela. „Máš tu veselo,“ usměje se Dora. „Živo. Víš, až teď jsem si uvědomila, jak byl můj život předtím smutný a prázdný. Byla jsem vyčleněná a svým způsobem závislá na Robertovi…“ Nestačí dopovědět, do pokoje vcházejí Daniela s Filipem a děti. Tvářičky mají od chladu červené jako jablíčka a oči jim září. Procházka jim prospěla, pomyslí si Alena spokojeně. Teď je hezky vykoupu a uvařím něco dobrého k večeři. Spát dnes půjdou dřív… Pohlédne na Danielu… v pohybech má ladnost, jakou tam dřív nemívala. A je krásná jako ještě nikdy. Prosvítila ji láska. Dora by koukala, kdyby věděla, že tahle holka byla Robertovou milenkou! Ale říkat jí to nemíní, ví, že by se pak na Danielu dívala jinýma očima. A proč taky? To všechno je už neskutečně dávno… A bylo to vůbec? Občas se jí zdá, jako by život s Robertem nikdy nežila, a tehdy si uvědomí, že je to opravdu tak. Byla to jen hra, hra plná lží a přetvářky, ne skutečný život. V té hře něco chybělo a něčeho bylo zase příliš. „Tak… já už pojedu,“ zvedá se Dora. Daniela na ni zaraženě pohlédne. „Kam byste jezdila? Dáme si čaj s rumem a pak, už sem míří moje máma…“ „Zůstaň,“ přidá se Alena. „S Magdou se rozhodně musíš seznámit.“ Postřehne, že v Dořiných očích se mihne závist… a zkouší se podívat na svůj život jejíma očima. Vnímá pokoj a děti, které se uvelebily u hraček, Danielu s Filipem, kterým zamilovanost kouká z očí, teplo krbu a vůni svíček… a v té chvíli si uvědomí, že jí má opravdu co závidět. Ještě nikdy nežila tak naplno a nebyla obklopená tolika skvělými lidmi. „Jsme tady!“ ozve se ode dveří Magda a v patách za ní usměvavý Oto. „Přinesla jsem špenátovou roládu, ještě je horká…“ „Super!“ rozzáří se Daniela. „Rozdám talíře a příbory.“ „A já dám na stůl svíčky,“ zapojí se okamžitě Simonka. „Víš, aby to bylo hezké, když tě Filip požádal o ruku…“ Otočí se k mámě. „Daniela mi všechno řekla, mami. Muselo to být suprový… jako ve filmu!“ 287 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 288

„Opravdu všechno?“ bleskne očima po Daniele a ta se šibalsky uculí. „No, řekněme, že něco jsem vynechala.“ „Cos vynechala?“ vyzvídá okamžitě Simonka… Daniela protočí oči a Alena se rozchechtá.

Alena si zalije kávu a s hrnkem v ruce přejde k oknu. Je brzy ráno, děti ještě spí, dům je krásně tichý a prosáklý pohodou nedělního rána. Miluje nedělní rána… a právě proto, aby si naplno vychutnala jejich pohodu a klid, vstává jako první. Jen co se vzbudí děti, dům naplní křik a smích, jeho atmosféra se změní jako mávnutím kouzelného proutku. Mám ráda to i to, chvíle ztracené v tichu, které patří jen mně, i chvíle s dětmi… Rozcuchaná, ve flanelovém pyžamu s drobnými modrými kvítky a v tlustých červených ponožkách vypadá rozkošně… jako holka, která teprve čeká na splnění svých snů. Odhrne závěs a vydechne úžasem. Sněží! Zahrada, kterou minulou neděli s dětmi uhrabala a spálila spadané listí – ještě dnes má obrázky z toho dopoledne v paměti, všichni měli červené tváře, Šimonek nadšeně padal do hromádek listí, Simonka se k němu po chvilce váhání přidala – a taky udělala poslední přípravy na zimu, je zasněžená tenkou bílou peřinou. Podívá se na teploměr. Hm, mínus dva, mohlo by to vydržet. Cítí, jak se v ní probouzí nadšení. Pulzuje jí v celém těle, od hlavy až k patám a příjemně, spolu s horkou kávou, ji zahřívá. Stojí nehybně, snaží se prodloužit tu chvíli, která patří jen jí. Jenže dlouho to nevydrží. Potřebuje se s někým podělit o svou radost, zdvojnásobit ji. Napije se kávy, položí hrnek na stůl a běží do dětských pokojů. „Sněží!“ zanotuje, když vejde do Simonina pokojíčku. A přesně, jak očekávala, dcerka se okamžitě vykulí zpod peřiny a běží k oknu. Oči jí září, celá, podobně jako máma, světélkuje radostí. „To je super, mami! Půjdeme sáňkovat?“ „Na sáňkování je ještě málo sněhu, ale každopádně – jestli ještě trochu napadne – postavíme sněhuláka.“ 288 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 289

„Máme mrkev na nos?“ Alena s úsměvem přikyvuje. „A na hlavu mu posadíme hrnec.“ „A uděláme dva, kluka i holku.“ Alena přistoupí k dcerce, přímo přetéká láskou a zvláštní vděčností k životu za to, co všechno jí dal, a obejme ji. „Už za tři týdny jsou tu Vánoce,“ vydechne. „Připadá mi to neskutečné.“ „Už? Mami, to je přece ještě za dlouho. Nemůžu se dočkat.“ „To věřím,“ přikývne Alena a odsunuje myšlenku, že to budou první Vánoce bez Roberta. Před několika dny jí vklouzla do hlavy a od té doby jí nedá pokoj. Obává se, jak to děti přijmou. Robert se jim neozval… a soudní jednání o kontaktu s dětmi a výši výživného proběhne až v březnu. Dlouhá doba… pokud se vůbec neozve, tak co? Ztratí jen on. Ne, uvědomí si vzápětí a zabolí to. Taky děti. Do pokoje vtrhne Šimon. „Koukejte! Sněží!“ Máma se sestrou přikývnou. „Já chci sáňkovat!“ „Půjdeme stavět sněhuláky. Na sáňkování je málo sněhu,“ poučí ho Simonka. „Ale až po snídani,“ zasáhne Alena. „Chcete mysli, nebo chleba ve vajíčku?“ „Müsli!“ „Chleba ve vajíčku!“ „No, to jste mi fakt pomohli,“ usměje se Alena a odchází do kuchyně. Pouští se do přípravy snídaně, má čas, udělá chleba osmažený ve vajíčku i müsli.“ Zrovna dává snídani na stůl, když do kuchyně vrazí Šimon. V oteplovačkách a s čepicí na hlavě. „Já už jsem přichystaný,“ hlásí, když si sedá ke stolu. „Miláčku, zpotíš se,“ domlouvá mu Alena a přemáhá smích. „U snídaně si musíš bundu a čepici sundat.“ Šimon se mračí, ale po chvíli dohadování poslechne.

Sněhové vločky jim roztávají na řasách a čepice mají celé zasněžené. Alena se odpojí od dětí a s úsměvem je pozoruje. 289 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 290

V barevných pletených čepicích s bambulemi vypadají rozkošně. Na svou obvyklou nedělní pohádku zapomněly. Sníh je, stejně jako jejich mámu, nadchl tak, že se nemohly dočkat, až vyrazí ven. Rozhlédne se okolo sebe. Máme štěstí… Našla jsem místo, kde máme domov… spolu s lidmi, kteří se stali naší rodinou. Někdy mám pocit, že je opravdu známe odjakživa, a nechápu, jak jsem bez nich mohla celá ta léta žít. Uzavřená ve své samotě, zakletá do jednotvárnosti matky na mateřské, odkázaná na Robertovu pozornost, z níž mi ale dával jen drobky. „Mami, ty se ulejváš!“ vnímá dcerčin hlas. A hned nato se ozve zpoza plotu silnějším hlasem: „Mami, ty se ulejváš!“ Alena se otočí a zaraženě hledí do Braňových usměvavých očí. „Co tu děláš?“ „Šel jsem kolem, a tak jsem si řekl, že vás zkontroluju.“ Šimon se k němu hrne jako ke starému známému a přistává v jeho náruči, Simonka popoběhne a důležitě mu vykládá: „Stavíme dva sněhuláky. Holku a kluka.“ „Kolem?“ slyší se Alena. „Erik přece bydlí úplně opačným směrem…“ „Prokouklas mě,“ zasměje se Braňo. „Prostě jsem tě musel vidět.“ „Mě?“ ptá se zmateně Alena… a vybaví si chuť jeho polibku. Stejně živé jsou vzpomínky na jejich tanec na Hanině svatbě. V jeho náruči se cítila zvláštně křehká a krásně bezbranná… a konečně v bezpečí. Jako by se jí už nikdy nic zlého nemohlo přihodit. Cítila tlukot jeho srdce, bilo úplně jiným rytmem než to její, vdechovala jeho vůni, horký dech, který ji šimral na tváři… a touhu, aby ten večer nikdy neskončil. Zapomněla na únavu, na celý svět… rozjařeně přikývla, když jí Magda s Otou oznámili, že berou děti domů… zahnala výčitky svědomí, všechno… zůstali jen oni dva. A když ji nad ránem doprovodil k domovní brance a políbil, pokládala to za zcela přirozené. Jako tečku za krásným večerem. Nádhernou tečku, která jí rozezvučela nitro zapomenutými, ale o to kouzelnějšími pocity. Ráno pak přesvědčovala sama sebe, že to byla opravdu jen tečka, a uvěřila tomu. Musela, 290 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 291

jinak by se jen zbytečně trápila. Rozhodla se, že si to uchová v paměti jako vzácný klenot, jako své malé tajemství. „Vím, trvalo mi to hodně dlouho, ale…“ „Hodně dlouho?“ Aleně zvláštně přeskočí hlas, v očích se jí odráží zmatek. Vnímá, jak Braňo popojde blíž k ní… děti, které odběhly zpět ke sněhulákům… vnímá sněhovou vločku, která mu přistála na rtu… Nakloní se k ní… pocítí na konečcích prstů její chladivost… i horkost Braňova dechu. „Měl jsem přijít hned druhý den po Hanině svatbě, ale…“ „To je hloupost,“ přeruší ho Alena rázně. „Opravdu?“ V očích mu zajiskří, a dřív než se Alena stačí nadechnout, umlčí ji polibkem. Okamžitě zapomíná na všechno, co mu chtěla říct. Z hlavy se jí jako z protrženého pytle vytrácejí myšlenky na to, že je zapřísáhlý svobodný mládenec, že miluje svobodu… že ona je ještě pořád vdaná a má dvě děti… „Vůbec se neznáme,“ vydechne, ale sotva to vysloví, ví, že to není pravda. Už o něm přece ví dost. Srdcem i duší je oddán svým pacientům, pro bratra a přátele udělá první poslední a… od první chvíle ji přitahuje. Jen si to odmítala přiznat. Myslela si, že je to beznadějné, a vůbec měla kupu jiných starostí, myšlenky na lásku nedostaly prostor. Chtěla se chovat rozumně… Proč vlastně? „Nejvyšší čas to napravit,“ zasměje Braňo a přejde k dětem, jako by stavění sněhuláků v neděli ráno byla pro něj ta nejpřirozenější věc na světě. „Ty nejdeš?“ obrátí se k Aleně, vzápětí jí za límcem bundy přistává sněhová koule. „Hej! Chceš válku?“ zavýskne Alena a začne ho koulovat hlava nehlava, děti se k nim okamžitě připojí. Tvoří tak úžasné, pestré klubko smíchu a štěstí… a když je náhodní kolemjdoucí spatří zpoza plotu, na chvíli se zastaví, jako by si chtěli něco z toho obrázku ukrást pro sebe.

Magda postaví před Alenu čaj s rumem a přisedne si k ní ke krbu. Je pozdní sobotní odpoledne, za okny je už tma, Alena se právě vrátila z práce. Natáhne si unavené nohy na taburetku a vy291 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 292

dechne úlevou. Z pokoje se k ní nese smích dětí, vůně vanilkových rohlíčků, které Magda napekla odpoledne na štědrovečerní stůl, a jí prosvětluje srdce nesmělé štěstí. Na svědomí to má Braňo. Muž, který vstoupil do jejích dní úplně náhodou a nenápadně, ale najednou stojí na významném stupínku a je pro ni důležitý stejně jako všechno ostatní, co tvoří její život. Zvykla si na jejich dlouhé večerní telefonáty, na společné víkendy, všechno šlo až nebezpečně rychle a Aleně připadá, že patří do jejího života už celou věčnost. A to i přesto, že se pořád teprve poznávají, že jsou na samém začátku. „Tak jsme s Otou, Danielou a Janou přemýšleli, že bychom mohli Vánoce trávit společně,“ prohodí do ticha Magda a pohodlně se opře v křesle. „Spolu?“ opáčí Alena a její výraz prozrazuje, že ji to příliš nenadchlo. Jak by taky mohlo? Hned od začátku adventu se usilovně a s láskou pustila do výzdoby svého domečku a na výsledek je pyšná. Už se nemůže dočkat těch pár dní volna, kdy si jej bude moct vychutnat a spolu s dětmi užívat… Okna zkrášlila závěsy s vánočním motivem, celý vnitřek provoněla jedlovými větvičkami, na které rozvěsila perníčky, co s dětmi upekli na Mikuláše, všude naaranžovala svícny s vánočními svíčkami a s překvapením zjistila, že se čím dál méně obává Vánoc bez Roberta. Uvědomila si, že budou krásné i bez něho… prozradily jí to oči dětí. Jak se pokoje postupně halily do slavnostního, jejich očka zářila víc a víc… poslední dny už nemluví o ničem jiném než o stromečku a dárcích. „No ano,“ přikývne Magda, která nepostřehla, jak její pozvání Alenu zarazilo. „Snad si nemyslíš, že tě necháme samotnou?“ „Ale… já přece nejsem sama,“ ohradí se Alena, ale najednou se jí v hlavě něco přepne. Vánoce jsou o rodině. O lidech, kteří jsou si nejbližší… „Však ty dobře víš, jak to myslím,“ namítne jemně Magda a překryje Aleninu dlaň svojí. „Popřemýšlej o tom,“ dodá a vstává, aby přiložila do krbu. „A jak by sis to představovala?“ „Normálně. Přišli byste okolo čtvrté, něco bychom spolu 292 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 293

dokončili… v šest obvykle večeříme, potom rozbaluje dárky… nic zvláštního,“ pokrčí rameny Magda, pak se zarazí. „Nebo ty nechceš?“ „Já jen… zaskočilo mě to,“ přizná Alena. „Už jsem se v domečku začala na Vánoce těšit, celý ho vyzdobila, však víš…“ „Jenomže Vánoce nejsou o výzdobě,“ namítne tiše Magda. „Ale o rodině a lidech…“ „Já vím,“ usměje se Alena. „Přesně na to jsem před chvílí myslela. A dík za pozvání.“ „Takže přijdete?“ pookřeje Magda. „Jasně! Přinesu bramborový salát a koláče…“ Magda protáhne obličej. „Já ale dělám fantastický salát.“ „Já taky.“ Chvíli napjatě mlčí, potom se Magda rozesměje. „Co to tu řešíme? Bude nás dost, jistě se sní tvůj i můj salát.“ „Kolik se nás sejde?“ „No, já s Otou, Daniela s Filipem, Jana s Petrem a Patrikem, ty s dětmi… deset.“ „Páni!“ zasměje se Alena a cítí, jak se začíná těšit. Tolik lidí, to bude veselo! Jako ve filmu – hlučné a veselé. Před očima se jí vybaví Vánoce s Robertem. Vždycky byly jakési… oficiální a sterilní. Byl tak zvyklý z domova… hezké oblečení, tichá modlitba, soustředěné stolování, rozbalování dárků… a konec. Klidně se pak přesunul k počítači nebo zapnul televizi. Ona ukládala děti a uklízela kuchyni a někde hluboko toužila po něčem jiném. Hřejivějším a skutečnějším. Vždyť já jsem s ním vlastně nikdy nebyla šťastná, uvědomí si překvapeně. Ne tak úplně… doopravdy. Tak jako jsem teď. Vždycky jsem brala ohledy na něj, až jsem skoro zapomněla, co jsem chtěla a o čem jsem snila. „O čem přemýšlíš, zlato?“ zeptá se tiše Magda a starostlivě si prohlíží Alenin pobledlý obličej. „O Robertovi. Konečně mi došlo, kde jsem udělala v našem manželství chybu… Víš, hrozně jsem se mu ve všem podřizovala, a proto si mě ani nemohl vážit. Když jsme spolu chodili, byla jsem úplně jiná, zaměstnaná a samostatná. Ale po narození dětí jsem se stala pravým opakem sebe sama.“ 293 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 294

„Holka, každá ženská se po porodu změní. A není to jen hormony, ale i něčím, co se v tobě narodí spolu s dětmi. Říká se tomu zodpovědnost a schopnost zapomínat na sebe… protože děti jsou důležitější a závislé na nás.“ „Možná proto mě Robert podváděl. Kvůli tomu, čím jsem se stala… najednou jsem pro něj byla někdo cizí a…“ „Hele, nech už těch hloupých řečí. Copak nevíš, že chyba byla v něm, ne v tobě? A vůbec, myslela jsem si, že ses s tím už vyrovnala.“ „Svým způsobem ano, ale to neznamená, že to občas nezabolí.“ Magda se na ni chlácholivě usměje. „Jen počkej, nepotrvá dlouho a do tvého života vstoupí muž, který všechny tyhle myšlenky zažene.“ Zpozorní. „Děje se něco?“ „Já… měla jsem ti to říct hned, ale tak nějak jsem chtěla mít své malé tajemství…“ „Jaké tajemství? O čem to mluvíš?“ „Scházím se s Braněm. Teda, scházím se asi není to správné slovo, ale…“ „Já to věděla!“ zajásá Magda. „Hned jak jsem vás viděla spolu tančit na Hanině svatbě, mi bylo jasné, že jste si souzeni.“ „Opravdu?“ ušklíbne se Alena. „Já ne.“ „Ale, holka zlatá, to je úžasné! Je to sympaťák a…“ „Jo, je skvělý. A pravý opak Roberta. Nic ode mě nechce, nepředkládá mi žádná podělaná pravidla a představy o tom, jak bych měla vypadat a chovat se… cítím se s ním být sama sebou, dokonce na sobě objevuju mnoho nových věcí a… je mi s ním fajn. Ale,“ přimhouří oči, „ne že začneš plánovat svatbu! Jsme teprve na začátku…“ „Jak bych mohla?“ zatváří se Magda nevinně. „Přece jsi pořád ještě vdaná, ne?“ „Například,“ přikývne Alena a najednou jí to hrozně vadí. Chtěla by být svobodná, tedy rozvedená, protože tuší, že teprve až zruší jejich svazek oficiálně, osvobodí se od posledních pout, která ji s Robertem ještě vážou… „Můžeš ho pozvat na Vánoce.“ 294 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 295

„Myslím, že to není nejlepší nápad.“ „Ne? Proč? Kde bude? S Erikem a Hanou? Myslíš, že ti dva budou chtít být na Štědrý večer spolu sami…“ „Zeptám se ho,“ přikývne Alena a vstává. Je čas jít domů… „Děti!“ křikne na své ratolesti, které si hrají ve vedlejším pokoji. „Jdeme!“ Potom se otočí k Magdě a šťastně se usměje. „Už teď vím, že to budou naše nejkrásnější Vánoce.“ „Taky si myslím,“ souhlasí Magda, ale působí tak trochu duchem nepřítomná. Alena v duchu zanaříká… určitě už myslí na Braňa a na náš další život.

„Co myslíš, bude se Filipovi líbit?“ zeptá se Daniela Aleny a nešťastně si povzdechne. „U něj nikdy nevím…“ Alena se zasměje. „V tomhle jsou si všichni chlapi podobní. Buď je jim úplně jedno, co si na sebe navlečou, nebo jsou nároční až hrůza. Stejně jsem to měla s Robertem. Samozřejmě spadal do té druhé kategorie.“ „Vážně? Kdo je to Robert?“ Alena se ušklíbne. „No… matně se mi vybavuje, že kdysi, v minulém životě, jsem s ním žila.“ „A já s ním žít chtěla.“ Daniela se otřese a obě se na sebe usmějí. Připadá jim to všechno až neskutečně dávno. Jejich duše se uzdravily, prošly proměnou a obě se naučily znovu se radovat ze života. Vnímat maličkosti a lidi kolem sebe. Daniela opět soustředí pozornost na bílou košili s jemnými bleděmodrými a tmavomodrými proužky. „Tak co myslíš?“ „Je skvělá. Když ji nekoupíš ty Filipovi, koupím ji já Braňovi.“ „Takže přijde?“ „Jasně. Sice až po večeři, ale přijde.“ „Bude s Erikem?“ „Hana na tom trvala.“ Daniela se ušklíbne. „Tak to už je vážné…“ Znovu se podívá na košili. „Beru ji.“ „Super!“ povzdychne si Alena. „Jdeme vybírat jinou pro Braňa.“ 295 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 296

Netrvá dlouho a objeví skvělou černou košili s jemným šedým proužkem. Je elegantní a sportovní zároveň, přesně takové věci se Braňovi líbí. „Ještě by to k ní chtělo svetr… Bílý,“ upřesní Alena a hrne se k dalšímu regálu. „A já beru tenhle modrý.“ „Fajn, tak to bychom měly,“ přikyvuje spokojeně Alena. „Kdo ještě chybí?“ „Všechny tři děti máme vyřízené, i naše muže, taky mámu… ještě něco Janě s Petrem a tátovi.“ „Hm, Otovi… fakt nevím.“ „Já taky ne,“ povzdychne si Daniela. Když zaplatí a procházejí dál obchodním centrem, postěžuje si. „Každý rok mám stejný problém. Chtěla bych mu koupit něco úžasného, ale nikdy nevím co. Táta má všechno…“ „A co takhle nějaké náčiní do zahrady?“ napadne Alenu. „Například nůžky a kožené rukavice, co říkáš?“ „Páni, ještě že tě mám?“ raduje se Daniela jako malá. „Minule říkal, že se mu nůžky rozbily. Takže fajn, koupím je v zahradnictví. A co Jana s Petrem?“ „Netuším,“ mračí se Alena. „Navrhuju pauzu. Dáme si kafe a probereme to, co ty na to?“ „Kdybys to nenavrhla ty, udělám to já. Už sotva stojím na nohou.“ „To víš, nákupy, to není žádný med.“ „To teda není,“ souhlasí Daniela. „Ale když si představím tu radost pod stromečkem, tak mám pocit, že nějaký ten mozol na patě za to stojí, nebo ne?“ Alena se usmívá. Na jedno ucho poslouchá veselé kamarádčino štěbetání, přitom do sebe nasává atmosféru obchodního centra, na její vkus příliš přeplněného a hlučného, a to i přesto, že je všední den dopoledne. Vypadá to, že si všichni zařídili v práci volno tak jako ona dnes. Ale výzdoba je tu velkolepá… Miluju advent, pomyslí si procítěně. Všechno to chystání, pečení a nakupování dárků… očekávání, které v tobě s blížícím se Štědrým dnem narůstá… zkrátka tohle všechno miluju. Stejně jako svůj život… 296 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 297

Je nádherné sváteční ráno. Ulice jsou vylidněné a ospale tiché, v oknech svítí rozzářené stromečky a z komínů se vznášejí obláčky kouře. Sice není sníh, který by vánoční idylu ještě zdůraznil, ale silná námraza přírodu zahalila do ledové krásy. Alena popíjí svoji ranní kávu a vychutnává si klid kolem sebe. Prožili jsme nádherný Štědrý večer, pomyslí si a tělem jí projede příjemné teplo. Nádherný, veselý a bláznivý, jak jinak, vždyť u Magdy se jich sešlo opravdu hodně, tři děti a osm dospělých. Ale stromeček nespadl ani nezačal hořet, jak to občas bývá ve filmu, nic nepříjemného se nestalo. Nějaká ta skvrna na dětské košilce nebo na bílém vánočním ubruse není přece žádná katastrofa… Ani špetku přesolený bramborový salát. Zachmuří se. Jak se mi to mohlo stát? Vzápětí se zasněně usměje… Asi jsem zamilovaná. Teda, určitě jsem. Celá se slastně zachvěje, když si vybaví milování s Braněm. Jejich první milování. Bylo spontánní a… prostě nemá slov. V jeho náruči se cítila úžasně krásná a žádoucí, jeho doteky a polibky v ní rozdmýchávaly pocity, na které s Robertem úplně zapomněla… chvílemi jako by se vznášela. Neskutečný pocit, pomyslí si a znovu se jemně zachvěje. Možná bych k němu měla ještě vklouznout pod peřinu… Ne, zarazí se. Je třeba zatopit v krbu a připravit sváteční snídani… a pak, mohly by se vzbudit děti, a to nemůžu riskovat. Dřepne si ke krbu a začne ho čistit od popela. Když se jí ve tři ráno Braňo zeptal, jestli má odejít, ani na vteřinu nezaváhala. Proč by měl? Proč by si měla hrát na schovávanou před vlastními dětmi? Vždyť oba si Braňa oblíbili od prvního okamžiku, kdy vstoupil k nim do dveří, přijaly ho s dětskou lehkostí a čistotou srdce, nemíním to kazit nějakým tajemstvím. Braňo je součástí jejího života a bude i jejich. Nechce myslet na to, co bude za rok, dva nebo za pět let… nechce se příliš zatěžovat budoucností, protože ví, že to stejně nemá význam. Všechno může dopadnout jinak, než se teď zdá… Když si brala Roberta, věřila v sílu jejich lásky i že to bude navždycky. Stačilo sedm let, aby pochopila svůj obrovský omyl… Tak proč dělat podobné chyby? Proč si malovat společnou budoucnost, když čas možná ukáže, že žádná nebude… A možná bude. Možná spolu zestárnou, unavení živo297 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 298

tem, šedovlasí a vrásčití, budou sedávat na zápraží a pozorovat stmívající se nebe. Možná budou natolik sehraní, že už nebudou potřebovat slova, budou si rozumět i bez nich. Co je čeká, je ve hvězdách nebo v osudu… a ona se nechá překvapit. Nebude nic plánovat, spřádat sítě ze snů jako z pavučin, které jsou křehké a snadno se zničí… Dává do krbu třísky a polínka, škrtne zápalkou a pozoruje, jak ohýnek vzplál. „Ty už jsi vzhůru?“ slyší za sebou Braňův hlas, otočí se k němu a s úsměvem přikývne. „Netušil jsem, že jseš ranní ptáče,“ zívne. „Stala jsem se jím v tomhle domě,“ přizná Alena. „Ráda si vychutnávám rána, to ticho a klid.“ „Hm, je tady kouzelně,“ přikývne Braňo a prohrábne si rozcuchané vlasy. „Dokázala jsi z toho starého domu opravdu vykouzlit zázrak.“ „Miluju to tady,“ řekne Alena prostě a přistoupí k němu. „I tebe.“ Zarazí se, ta slova jí vyklouzla dřív, než je stačila promyslet. „Čeho ses lekla?“ zeptá se zlehka Braňo a zastrčí jí pramínek vlasů za ucho. „Vždyť já tě taky miluju, copak to nevíš? Jsem do tebe blázen a mám pocit, že život, který jsem žil doteď, byl prázdný a hluchý…“ „Určitě ne,“ namítne Alena. „Protože všechno, co jsme prožili, mělo nějaký význam. Formovalo nás a posouvalo kupředu… a možná nás i spojilo.“ „Je to možné,“ přikývne Braňo zamyšleně. „Kafe? Nebo snídani?“ „Kafe.“ „Teda, pane doktore, nalačno?“ zatváří se naoko pohoršeně Alena a uvědomí si, kolik toho ještě o něm neví. Neví, co snídá, kolik káv denně vypije, jestli si potrpí na sterilní stolování nebo mu nevadí mírný chaos a nepořádek, netuší, jestli si v neděli rád zdřímne a jestli spí v pyžamu nebo bez něj… Tolik věcí o něm nevím! A těším se, že je postupně budu odkrývat… jeho malá tajemství, která časem budou patřit i mně. „Na co myslíš?“ přeruší ticho Braňo. „Na to, jestli spíš v pyžamu nebo bez,“ vyhrkne Alena a roz298 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 299

chechtá se. „Jsem hrozná, co?“ Pokrčí rameny a jde ke kávovaru. Zrovna když vůně kávy zaplní kouty domu, ozve se ze schodů Simončin hlas. „Dobré ráno!“ Najednou se zarazí. „Vy jste spali spolu?“ Alena na okamžik ztuhne, ale hned se probere. „Ano, zlatíčko,“ řekne, jako by to bylo úplně normální. Čeká, jak dcerka zareaguje, a když je zticha, vesele pokračuje: „Co by sis dala k snídani?“ „Koláček,“ odvětí Simonka, přesně jak Alena očekávala, a přejde k Braňovi. Sedne si mu na klín. „Jak se ti u nás spalo?“ „Fantasticky.“ „To je super!“ pronese vážně Simonka. „A taky se ti něco zdálo?“ „Hm, zdálo,“ poškrábe se Braňo za uchem, „ale už si nepamatuju co.“ „To je škoda,“ zamračí se Simonka a Alena si uvědomí, jak je jí v téhle chvíli podobná. Co ji asi v životě čeká? bleskne jí hlavou. Štěstí? Láska až za hrob? Naplnění, nebo věčné hledání a nespokojenost? Netuším. A i když bych jí chtěla pomoct, vím, že většina věcí, které na cestě životem potká, neovlivním. Můžu jí poradit, nic víc. Budu jen bezradně přihlížet, jak se potýká a zápasí s problémy a se zklamáními… Důležité je, aby vždycky zase dokázala vstát a jít dál. A nikdy neztratit sama sebe. „Protože by se ti to možná splnilo,“ dodá Simonka. Najednou změní téma. „Už ti máma řekla, že mám za dva týdny narozeniny?“ „Ne, to jsem doteď netušil,“ odvětí vážně Braňo. „Bude mi sedm,“ oznámí mu důležitě. „Mamka mi upeče dort a dostanu dárek…“ „Pozveš mě na oslavu?“ „Vždyť tady budeš, ne?“ řekne s dětskou samozřejmostí Simonka, Braňo se usměje a pocuchá jí vlásky. „Budu.“ „Mami!“ ozve se shora. „Počural jsem se.“ Alena si vzdychne… nechce se jí opouštět obrázek před sebou. Vejde do Šimonkova pokoje. Malý sedí v postýlce a tváří se nešťastně. 299 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 300

„Spinkal jsem a přitom čural,“ oznamuje. „Já nechtěl,“ dodá, „ale když jsem spinkal, tak jsem nevěděl, že čurám.“ Alena se usměje a bere ho do náruče. „To nevadí, broučku. Včera večer jsi byl unavený, a tak jsi spal déle než obvykle… a tvůj měchýřek to prostě nevydržel.“ „Asi jo,“ přikývne Šimon a obejme mámu kolem krku. Když vejde s malým do obýváku, zaslechne, jak si Braňo u dveří s někým povídá… dovnitř proudí chlad a tlumené zvuky hlasů. Pak najednou zmlknou a ozve se jemné bouchnutí dveří. „Kdo to byl?“ zeptá se Alena udiveně. Je teprve deset hodin… První svátek vánoční. „Myslím, že tvůj manžel,“ zašeptá Braňo, aby ho neslyšely děti. „Robert?“ zamrká překvapeně Alena, vzápětí ji popadne vztek. To je celý on! Měl přece zavolat! Říkala jsem mu, že pokud chce přijít, musí předem zavolat… ale ne, on to ignoruje a pak vznikají zbytečné problémy. „Co chtěl?“ „Vím já?“ pokrčí rameny Braňo. „Když mě uviděl, vypadal hodně zaraženě… jen něco zakoktal a odešel.“ „Odešel? Jen tak? To ani se mnou nechtěl mluvit?“ „Ne. Vždyť ti říkám, že mi připadal, jako když je v šoku.“ Alena se rozesměje. Její dívčí smích se rozléhá pokojem a zní jako nejkrásnější zvonkohra. Páni, kdybych si něco takového naplánovala, tak by to nevyšlo! Ten ale musel zírat! Ráno – a otevře mu neznámý chlap. Není hloupý, jistě si spočítal dvě a dvě… Vtom se ozve tlumené vyzvánění mobilu. Zapomněla si ho v kapse bundy. Vyloví ho, na displeji svítí Robertovo jméno. „Byl jsem u tebe!“ vyštěkne na ni bez pozdravu. „Já vím.“ „A otevřel mi nějaký cizí chlap.“ „Pro mě cizí není,“ ohradí se Alena klidně. „Kristepane, máš tam děti a taháš si do postele chlapa! A jěště k tomu o Vánocích!“ „Roberte, uklidni se,“ přeruší ho Alena a její hlas studí. „To, co dělám nebo nedělám, je čistě moje věc. Tobě se to může nebo nemusí líbit, to je zase tvoje věc. Rozvádíme se, takže?!“ 300 ...................................................................................................................................... TÁ Ň A K E L E O VÁ - VA S I L KO VÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 301

Na druhém konci je dlouho ticho. „Změnila ses,“ pronese konečně Robert a hlas mu rezonuje překvapením. Alena se zasměje. „Díkybohu! A cos vlastně chtěl?“ „Chtěl jsem ti navrhnout, abychom to spolu ještě jednou zkusili. Nerozbíjeli rodinu a… Bože, Ali, strašně mi včera večer chyběly děti… i ty… bylo to tak divné a…“ Zmlkne. „Ale teď se mi otevřely oči. Jseš obyčejná děvka, už bych tě nechtěl!“ „Já tebe taky ne,“ ujistí ho Alena sladce. Bože, je tohle možné? Jen tak se sem přihrne a čeká, že mu skočím do náruče? Kde bere tu jistotu a sebevědomí? Nechápu. Klokotá v ní tichý smích… Hm, můj milý, zdá se, že nastal čas podívat se pravdě do očí. Můj život bez tebe neskončil a ani se nezastavil. Jsem spokojená a šťastná… a dokonce ani nejsem sama. Existuje muž, kterému záleží na tom, aby se mé oči usmívaly a aby mi bylo dobře. A ty to nejsi… a nikdy jsi nebyl. Jseš neskutečný sobec, a to se většinou nevyplácí. „Hezké svátky,“ zanotuje ještě a přeruší spojení. „Kdo to byl?“ chce vědět Braňo. Alena k němu popojde a stulí se mu do náruče. „Nikdo,“ zašeptá… a vlastně ani nelže.

301 ...................................................................................................................................... DRUHÁ

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 302

Táňa Keleová-Vasilková MÁMA PRO VERONIKU Marie, sestra v nemocnici, prožívá ve svém manželství víc zla a smutku než hezkých chvil. Navzdory tomu však se svým mužem Petrem zůstává: nechce zradit své dívčí sny, a hlavně touží naplnit ten nejdůležitější – mít dítě. Po deseti letech marných nadějí se přece jen odhodlá od manžela odejít, i když je přesvědčená, že kromě práce ji už nic jiného nečeká. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a vždy dokážou něčím překvapit…

POZLÁTKO Ema žije v luxusní vile, hýčkaná blahobytem, láskou a volností, o níž se jiným ženám může jen zdát. Nic pro ni není nemožné ani nedostupné. Manžel by jí snesl modré z nebe a synek Erik ji denně obdařuje roztomilým dětským úsměvem. Ale rozmazlené Emě to nestačí; stále má pocit, že jí něco uniká… a tak se bezhlavě vrhá do vášnivého dobrodružství, které obrátí její dosavadní život naruby.

KVĚTINY PRO LAURU Laura a Ivan si vychutnávají své štěstí do chvíle, kdy jim zemře jediný syn, sedmiletý Tomášek. Jejich vztah je vystaven té nejtěžší zkoušce. Dokážou ji zvládnout? Budou umět přijmout bolest, kterou jim život uštědřil? Jak se vyvine jejich další osud?

NATAŠA Žárlivost má mnoho tváří… vždy však v druhém partnerovi vyvolává pocity beznaděje, slzy a bolest. Důkazem toho je i příběh Nataši, dvaačtyřicetileté fotografky, vdané ženy a matky dvou synů. Jak se vyrovná s manželovou chorobnou a bezdůvodnou žárlivostí? Zůstane s Vojtou, nebo se rozhodne pro rozvod?

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 303

MODRÝ DŮM Na samotě, v modrém domě, se na Vánoce sejde velká rodina. Postupně se před námi odvíjejí nejen osudy, ale i charaktery lidí, které spojuje charismatická a silná osobnost – jejich matka. Staré paní je sedmasedmdesát let, oplývá moudrostí a láskou, a přestože svoje děti miluje, vidí i jejich nedostatky a slabosti…

JÁ A ON Příběh Lenky a Michala je vystaven na obrazech z manželského života, v němž se všední dny prolínají s těmi hezčími, a hlavní protagonisté jsou nuceni v průběhu času slevovat ze svých mladických snů a ideálů, přizpůsobovat se jeden druhému, dítěti, nejrůznějším okolnostem… Lenka s Michalem poznávají, že jen láska nestačí, a pokud chtějí spolu zůstat a vést šťastný život, musí se ho naučit žít. I za cenu ústupků, kompromisů a zřeknutí se vlastních přání a tužeb…

CUKR A SŮL Příběh mladých manželů Nory a Luboše a jejich zcela odlišného pohledu na život. Příběh, pro nějž je tento název víc než výstižný...

DUHOVÝ MOST Olga je obyčejná žena, prodavačka, matka desetiletého syna Filipa a manželka vysokoškolského učitele. Má své sny a přání, které touží proměnit ve skutečnost. Chtěla by být bohatá, aby nemusela tak tvrdě pracovat a konečně si mohla dopřát dovolenou u moře. Ale jejím největším přáním je zhubnout. Trápí se nejrůznějšími dietami, ale poté co podstoupí pod odborným dohledem kurz hubnutí, zasáhne nečekaně do jejího života osud v podobě zrádné nemoci…

Druha CZ KB_Sestava 1 9/5/13 2:36 PM Stránka 304

ROZBITÉ ŠTĚSTÍ Příběh manželů Terky a Andreje začíná téměř idylicky: žijí v hezkém, moderně zařízeném bytě s dvěma dětmi, malou Emilkou a pubertálním Adamem, a zdá se, že jim ke štěstí nic nechybí. Jediné, co Terku trápí a neví si s tím rady, je to, že k sobě s Adamem, Andrejovým synem z prvního manželství, nemohou najít cestu. Vážná krize v manželství nastane, když Andrej, majitel cestovní kanceláře, zkrátí daně a dostane se do vězení. Terka zůstane na výchovu dětí sama a musí se vyrovnat se situacemi, o kterých se jí předtím ani nesnilo...

LŽI Viola a Viktor mají na první pohled téměř ideální manželství. Milují jeden druhého, dcerku Nikolku, svou práci. Viola je úspěšná módní návrhářka a Viktor novinář, momentálně na mateřské dovolené. Ale zdá se, že jejich vztah má přece jen trhliny. Jde o Viktorovy lži a přetvářky, které časem náhodou vyplavou na povrch. Viola je šokovaná, i když i ona má své dosud nepřiznané tajemství. Najednou neví, co dál…

SRDCE V TEMNOTÁCH Klára je nucena nastoupit do práce, neboť manžel Milan přišel o lukrativní zaměstnám a sám nestačí uživit čtyřčlennou rodinu. Získá místo v soukromé firmě jako asistentka, ale od začátku má jen samé problémy. Domů se vrací pozdě a unavená a nestíhá domácnost tak jako dřív. Milan jí nejen nepomáhá, ale navíc jí to i vyčítá. Hádky a nepochopení mezi nimi jsou na denním pořádku. To nejhorší však na Kláru teprve čeká. Osud jí přichystal takové trápení, že její srdce nadlouho zahalí tma...

DVA ŽIVOTY Anna, tlumočnice a překladatelka, má manžela a dvě dcery a navenek jí nic neschází. Skutečnost je však trochu jiná… Veronika učí na gymnáziu, je osamělá matka dvacetileté dcery a vůbec ji netrápí, že v jejím životě není žádný muž. Jednou se zklamala, a to jí stačí; nemíní znovu pokoušet osud. Naplnila si život drobnými radostmi a kamarádstvím, raduje se z každého dne. Starosti jí dělá pouze stárnoucí matka a nevyhraněná sestra, která střídá partnery a přitom zanedbává vlastní dcerku. Život je však plný překvapení…

RANČ U DĚDEČKA Julka se po rozvodu přestěhuje s dcerou Tamarou na samotu, do venkovského domu na úpatí hor, který zdědila po milovaném dědečkovi. Rozhodne se začít nový život a zároveň si splnit dětský sen – hospodařit na ranči. Starou usedlost přestaví na malý penzion, v němž nabízí hostům oázu klidu, domácí stravu a projížďky na koni. Jenže ani vzdálené samotě se nevyhýbají citová vzplanutí, trápení a problémy…