Issuu

Druhý den před polednem se babička s dětmi vyhrnula ze dveří. „Ať se mi slušně chováte,“ přikazovala matka, když je vyprovázela přes práh; „ať mi v zámku na nic nesaháte a paní kněžně pěkně políbíte ruku.“ „Vždyť my to nějak uděláme,“ ujišťovala babička. Děti byly jako kvítí a babička také měla sváteční oblek; sukni hřebíčkové barvy, bílou zástěru jako led, damaškový kabátek oblakové barvy, čepec s holubičkou, na krku granáty s tolarem. Pod paždí si nesla šátek. „Na co máte s sebou šátek, pršet nebude, je bez mráčku,“ mínila paní Prošková. „Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla,“ řekla babička. Zatočili okolo zahrádky na úzkou stezičku. „Teď jděte hezky jeden za druhým, abyste si neurousali v trávě kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed, Adelku povedu já, ona neumí dávat pozor na cestu,“ rozkazovala babička a vzala Adelku za ruku a ta se po sobě dívala s velikým zalíbením. V sadě skákala Černá, Adelčina slepice, jedna z těch čtyř, co babička přivezla dětem z pohorské vesničky. Babička ji tak ochočila, že zobala dětem z ruky, a vždy když snesla vajíčko, přiběhla si k Adelce pro kousek žemle, který jí děvče nechávalo od své snídaně. „Jdi si k mamince, Černá, já jsem ti tam nechala žemli, já jdu k paní kněžně,“ volala Adelka na slípku; ta ale jako by nerozuměla, se hnala úprkem k ní a chtěla ji zobákem tahat za šaty. „Copak nevidíš, hloupá, že mám bílé šaty? Vššša!“ odhánělo ji děvčátko, ale slípka nechtěla odejít, až ji pak babička plácla přes křídla šátkem. Šli zase kousek dále. Tu, představte si, hrozila bílým šatům nová nehoda. Ze stráně se ženou oba psi, přebrodí strouhu, na břehu se trochu otřepou a jedním skokem jsou u babičky. „I vy zatrolenci, kdo pro vás poslal! Hned se mi kliďte!“ hněvala se babička a hrozila jim. Psi, jak uslyšeli babiččin hněvivý hlas a uviděli

napřaženou ruku s šátkem, se zarazili a mysleli si: copak to má být? Děti jim také hubovaly a Jan zdvihl kamínek, chtěl ho po nich hodit, ale kamínek zalétl do strouhy. Psi, zvyklí přinášet věci jim hozené i z vody, se domnívali, že si děti s nimi chtějí jen tak hrát, hnali se radostně do vody, v okamžení ale byli zase venku a vesele začali okolo dětí rejdit. Děti křičely, schovávaly se za babičku a babička si nevěděla rady. „Já půjdu domů a křiknu na Bětku,“ mínila Barunka. „Nevracej se, nepřináší to prý štěstí na cestu,“ pravila babička. Tu naštěstí přicházel pan otec a ten psy odehnal. – „Kampak se ženete, na svatbu či na hody?“ ptal se pan otec a otáčel při tom tabatěrkou v prstech. – „Není komu, pane otče, zatím jen do zámku,“ odpověděla babička. „Do zámku, to je něco. Co tam?“ divil se pan otec. „Paní kněžna nás pozvala,“ vyhrkly děti a babička hned vypravovala, jak se s paní kněžnou sešla v altánku. – „Tudy na to,“ řekl pan otec a šňupl si, „no, tedy jděte, a pak mi Adelka poví, co tam viděla. A co ty, Jeníku, když se tě paní kněžna bude ptát, kam pěnkava nosem sedá, ty to nevíš, vid?“ – „Však ona se nebude ptát,“ mínil Jan a utíkal napřed, aby ho pan otec už nezlobil. Pan otec se potutelně usmál, pozdravil babičku a šel ke splavu. U hospody si hrály Kudrnovic děti, dělaly mlýnky a Cilka chovala. „Co tu děláte?“ ptala se jich Barunka. „Nic,“ odpověděly a prohlížely si vystrojené děti. – „Hečte, my jdeme do zámku,“ začal Jan. – „Hm, to je toho,“ odsekl Vavřínek. – „A uvidíme papouška!“ řekl zase Vilím. – „Až jen budu veliký, také ho uvidím; tatík mi povídal, že půjdu do světa,“ odpověděl na to zase rozpustilý Vavřínek; ale druhý hoch, Václav, a Cilka řekli: „Kéž bychom se tam mohli také podívat.“ – „No mlčte, já vám něco přinesu,“ řekl jim Jan, „a povíme vám, jaké to tam bylo.“ Nakonec se babička přece dostala s dětmi k parku, kde na ně už čekal pan Prošek. Knížecí park byl každému přístupný, nebyl také od Starého bělidla daleko, ale babička s dětmi tam chodila zřídkakdy, zvláště když tam byla vrchnost. Obdivovala sice vkusné uspořádání všeho, překrásné květiny, vzácné stromy, vodotrysky i zlaté rybičky v rybníku, přece ale šla s dětmi raději na louku nebo do lesa. Tam se mohly směle povalovat po měkkém zeleném koberci, tam si mohly přivonět ke každému kvítku, třeba si je natrhat na kytice a věnce. V poli sice nerostly pomeranče ani citróny, ale sem tam stála košatá třešeň ptáčnice anebo planá hruška, byly obsypány ovocem a každý si mohl načesat podle chuti. V lese zase

VII

bylo dost a dost jahod, borůvek, hub a mandlových oříšků. Vodotrysky žádné nebyly, ale babička se ráda zastavila s dětmi u splavu. Dívaly se, jak vlny po splavu prudce stékají dolů, vyhoupnou se vzhůru, roztříští se do miliónů kapek, padají nazpět, ještě jednou se převalí v pěnivém kotli, a teprve když se spojí v jeden proud, tiše plynou dál. Nad splavem nebyly žádné zlaté ryby naučené na žemlové drobty, ale jak šla babička okolo, sáhla do kapsáře, vyprázdnila Adelce zástěrku od chlebových drobečků, a jak je děti hodily do vody, vyhrnulo se z hluboké tůně množství ryb. Nejvýše k povrchu vyplavaly stříbrolesklé bělice a honily se za drobty, mezi nimi jezdili střelhbitě okouni s nataženým hřbetem, opodál se prosmýkla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy; také bylo vidět břichaté kapry a ploskohlavé mníky. Na louce se babička potkávala s lidmi, kteří hned zdravili: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ nebo „Dej Pán Bůh dobrý den!“ Ti, kteří se zastavili, se ptali: „Kampak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši?“ a hned se od nich něco dověděla. Ale v zámku? Tam nebylo žádné pořízení! Tu běžel oprýmkovaný sloužící, tu komorná v hedvábí, tu pán a zase pán a každý nesl hlavu výše, než mu narostla, a vyšlapoval si jako ti pávi, co jediní měli právo se procházet na trávníku. Jestli některý z nich babičku pozdravil, řekl jen tak zběžně „Guten Morgen“ nebo „Bonjour“ a babička se začervenala a nevěděla, jestli má říci „Až na věky“ nebo „Dejž to pánbůh“. Vždy doma říkávala: „Tam v tom zámku je pravý babylón!“ Před zámkem seděli dva oprýmkovaní sloužící, z každé strany dveří jeden; ten vlevo měl ruce složené na klíně a chytal lelky, ten vpravo měl ruce složené přes prsa a zevloval Pánu Bohu do oken. Když k nim pan Prošek došel, pozdravili ho německy, každý jiným přízvukem. Předsíň byla vyložena bílými mramorovými dlaždicemi, uprostřed stál vkusně zhotovený kulečník. Okolo zdí stály na zelenomramorových podstavcích bílé sádrové sochy, představující mytologické osoby. Čtvero dveří vedlo do panských pokojů. U jedněch seděl v lenošce komorník v černém fraku; spal. – Do té síně vedl pan Prošek babičku s dětmi. Komorník uslyšel šustot, trhl sebou; když ale uviděl pana Proška, pozdravil a ptal se, jaká záležitost pána do zámku přivádí. „Paní kněžna si přála, aby ji moje tchyně s dětmi dnes navštívila. Prosím, pane Leopolde, ohlaste je,“ pravil pan Prošek. Pan Leopold vyhrnul obočí, pokrčil rameny a řekl: „Nevím, jestli je bude chtít přijmout, je ve svém kabinetu, pracuje. Mohu je ale

ohlásit.“ Vstal a volným krokem vešel do dveří, u nichž seděl. Za chvilku se vrátil, nechal dveře otevřené, pokynul milostivou tváří, aby vešli. Pan Prošek šel zpět a babička s dětmi vstoupila do skvostného salónu. V dětech se tajil dech, nožky jim klouzaly na podlaze hladké jako led. Babička byla jako u vytržení, rozmýšlela se, jestli má šlápnout na ty protkávané koberce. „Je toho věčná škoda,“ povídala si. Ale co dělat, ležely všude a pan komorník po nich také chodil. Vedl je skrz koncertní salón a knihovnu až ke kněžninu kabinetu, pak se vrátil do své lenošky a bručel si pod nos: „Ta vrchnost má divné libůstky; aby byl člověk k službě obyčejné bábě a dětem.“ V kněžnině kabinetu byly světlezelené čalouny, protkané zlatem, stejné byly záclony u dveří a u jediného okna, jež bylo skoro tak velké jako dveře. Po zdech viselo mnoho větších i menších obrazů, představujících veskrze jen podobizny. Proti oknu byl krb z šedého, černě a bíle žíhaného mramoru, na něm pak stály dvě vázy z japonského porcelánu a v nich byly překrásné květiny, jejichž vůní byl kabinet prodchnut. Po obou stranách byly přihrádky z drahého dřeva, vkusně zhotovené, a na nich byly vyloženy rozmanité věci, vzácné jednak umnou prací, jednak drahocenností, i přírodniny, jako krásné lastury, korále, kameny ap. Byly to samé památky z cest a dárky drahých osob. V jednom rohu u okna stála socha Apollona z kararského mramoru, v druhém rohu jednoduchý, ale velmi vkusně zhotovený psací stůl. U stolu v lenošce potažené tmavozeleným sametem seděla kněžna v bílém ranním obleku. Právě odložila péro z ruky, když babička s vnoučaty vstoupila do dveří. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravila a uctivě se poklonila. – „Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi!“ odpověděla kněžna. Děti byly celé omámené, ale babička na ně mrkla a hned šly políbit paní kněžně ruku. Ona je políbila na čelo a pokynula na krásné sedátko, potažené sametem, zdobené zlatými třásněmi, zvala babičku, aby se posadila. „Děkuju, milostivá paní, nejsem unavená,“ upejpala se babička, a to jen proto, že se bála posadit se na židličku, aby s ní neujela anebo se neprobořila. Paní kněžna ji ale rázně pobídla: „Jen si sedni, stařenko!“, a babička přes židli prostřela bílý šátek a pak si opatrně sedla se slovy: „Abychom neodnesly milostivé paní spánek.“ Děti stály jako pěny, jejich oči ale skákaly z jedné věci na druhou; kněžna se na ně podívala a s úsměvem se jich ptala: „Líbí se vám tady?“ – „Ano,“ přisvědčily všechny najednou. – „Copak to, těm by se tu hezky

rejdilo a nedaly by se prosit, aby tady zůstaly,“ pravila babička. – „A tobě by se tu nelíbilo?“ ptala se kněžna babičky. – „Je tu jako v nebi, ale bydlet bych tu přece nechtěla,“ zakroutila hlavou babička. – „A proč ne?“ tázala se kněžna s podivením. – „A co bych tu dělala? Hospodářství nemáte, s peřím ani s kolovratem bych se tu rozložit nemohla, co bych si tu počala?“ – „A nechtěla bys bezstarostně žít a na stará léta si odpočinout?“ – „Však to bude spíš dříve než později, že slunce bude nad mojí hlavou vycházet a zacházet a já budu bezstarostně spát. Dokud ale žiju a pánbůh mi popřává zdraví, sluší se, abych pracovala. Lenoch je i zadarmo drahý. A zcela bez starosti není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenomže každý pod ním neklesá,“ pravila babička. Vtom bílá ručka rozhrnula těžkou záclonu u dveří a mezi ní se objevila rozkošná tvář mladého děvčete, ovinutá světlokaštanovými copy. „Smím?“ ptala se líbezným hlasem. – „Jen dále, Hortensie, najdeš milou společnost,“ odpověděla kněžna. Do pracovny vstoupila komtesa Hortensie, kněžnina schovanka, jak se povídalo; její postava byla štíhlá, ještě nevyvinutá. Byla oblečena do jednoduchých bílých šatů, kulatý slaměný klobouk si nesla na ruce, v hrsti držela kytici růží. „Ach, jaké to roztomilé dětičky!“ zvolala; „zajisté to jsou Proškovic, od nichž jsi mi přinesla ty dobré jahody?“ Kněžna přisvědčila. Komtesa se shýbla, podala každému dítěti po růži, jednu podala babičce, jednu kněžně, poslední si zastrčila za pas. „To je takové čerstvé poupátko jako vy, milostslečno,“ řekla babička a přivoněla si k růžičce. „Pán Bůh vám ji, milostivá paní, ochraňuj,“ dodala a obrátila se ke kněžně. – „To je také moje nejvroucnější přání,“ řekla kněžna a políbila jasné čelo milované schovanky. – „Smím ty dětičky na chvíli odvést?“ zeptala se komtesa kněžny i babičky; kněžna přisvědčila, babička ale mínila, že budou milostslečně na obtíž, ti chlapci že jsou jako ohaři a Jan, to že je ten největší ohař. Ale Hortensie se usmála, podala dětem obě ruce a zeptala se jich: „Chcete se mnou?“ – „Chceme, chceme,“ zaradovaly se děti a hned se chopily jejích rukou. Poklonila se kněžně a babičce a zmizela s nimi ve dveřích. Kněžna pak vzala stříbrný zvonek ze stolu a zazvonila; v okamžení se ve dveřích ukázal komorník Leopold. Kněžna mu poroučela, aby nechal přichystat v salónu snídani, a odevzdala mu balík dopisů k dalšímu vyřízení. Leopold se uklonil a odešel. V tu chvíli, co kněžna mluvila s komorníkem, se babička ohlížela po portrétech visících v čele kabinetu. „Můj ty pane bože!“ povídala,

když komorník odešel, „jaké tu přepodivné kroje a tváře. Tuhleta paní je ustrojená zrovna tak jako nebožka Halašková, dej jí Pán Bůh nebe. Ta se také nosila na vysokých podpatcích, sukně vyduté, v půli jako by ji bičem přeťal a na hlavě kokrhel. Její pán byl v Dobrušce radním pánem, a když jsme tam chodili někdy na pouť, vidívali jsme ji v kostele. Naši chlapci jí říkali „maková panenka“, protože tak vypadala v těch sukních a v napudrované hlavě, jako když makovičce přehrne sukýnky. Povídali, že je to francouzský kroj.“ – „Ta paní je moje babička,“ řekla kněžna. – „Nu pročpak ne, to je pěkná paní,“ odpověděla babička. „Vpravo, to je děd, vlevo otec,“ ukazovala dále kněžna. – „Krásní lidé; milostivá paní otce nezapře. A kde je panímáma?“ – „Tamto je moje matka i sestra,“ řekla kněžna a ukázala na dvě podobizny nad psacím stolem. – „Pěkné paní, radost se na ně dívat,“ mínila babička; „ale sestřička není podobná ani otci, ani matce; to už někdy bývá, že se děti povedou po někom z kolikátého kolena. Ale ten mladý pán tuhle je mi povědomý, nemohu si ale vzpomenout odkud.“ – „To je ruský císař Alexander,“ odpověděla rychle kněžna, „toho tys neznala.“ – „Ano, jakpak bych neznala, stála jsem od něho asi dvacet kroků. To byl krásný člověk, jenomže tady je mladší, ale přece jsem ho poznala. Ten a císař Josef, to byli skvělí lidé.“ – Kněžna ukázala na protější zeď, kde visel obraz, poprsí v životní velikosti. „Císař Josef!“ spráskla ruce babička, „jako by mu z oka vypadl. Podívejme, jak je tu máte hezky pohromadě. To jsem si nemyslela, že dnes uvidím císaře Josefa. Pán Bůh mu dej věčnou slávu, byl to hodný pán, zvláště na chudý lid. Tento tolar mi dal svou vlastní rukou,“ řekla babička a povytáhla ze záňadří tolar. Paní kněžně se zalíbila babiččina upřímnost a trefné nápady a požádala ji, aby vypravovala, jak a kde ji císař tím penízem obdaroval. Babička se nedala prosit a vypravovala paní kněžně, co jsme slyšeli už ve mlýně. Paní kněžna se tomu srdečně zasmála. Když se tak babička rozhlížela po pokoji, vidí podobiznu krále Bedřicha. „I to je pruský král!“ zvolala, „toho potentáta jsem já dobře znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku a já ve Slezsku strávila patnáct let. Dal si Jiříka nejednou vyvolat z řady a obdaroval ho. Měl rád velké muže a můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jak panna. Nečekala jsem, že ho přežiju; takový člověk jako skála, a už je dávno na věčnosti a já jsem ještě tady,“ vzdychla stařenka a slza skanula po vrásčité tváři. – „Padl tvůj muž v boji?“ ptala se kněžna. – „Ne tak docela, on umřel na střelnou ránu. Když vypukla ta rebelie v Polsku

a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla za ním i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí se mi narodilo v poli. Je to Johanka, co je teď ve Vídni. Je kurážná, snad proto, že od narození musela přivykat všemu jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitky mi přinesli Jiříka do tábora na nosítkách. Dělová koule mu utrhla nohu. – Uřízli mu ji. Já ho ošetřovala, co síly stačily. – Když se z toho trochu vykřesal, poslali ho zpátky do Nisy. – Já měla radost, doufala jsem, že se uzdraví, že ho jako mrzáka nebudou chtít a že se budeme moct vrátit do Čech. Ale naděje mě zklamala. Najednou začal chřadnout a nebylo rady ani pomoci, musel umřít. Kde byl jaký groš, dala jsem ho za léky, a přece to nic nepomohlo. Myslela jsem tenkrát, že přijdu o rozum, že mi srdce žalostí pukne. Ale člověk mnoho vydrží, milostivá paní! – Zůstali mi tři sirotci, z peněz ani haléř, jen trochu těch hadříků. V tom samém pluku, co sloužil Jiří, byl šikovatelem jistý Lehotský, a to byl Jiříkův nejmilejší přítel, ten se mě ujal, opatřil mi stav, když jsem řekla, že bych dělala houně, a vše ostatní, co jsem k tomu potřebovala. Pán Bůh mu to zaplať! Moc se mi hodilo, čemu jsem se v mládí naučila od nebožky tchyně. Práce mi šla dobře na odbyt a brzy jsem zaplatila Lehotskému dluh a ještě se s dětmi pořádně živila. Musím říci, že tam v tom městě byli hodní lidé, ale mně se přece jen náramně stýskalo; od té doby, co Jiří nebyl, cítila jsem se tak opuštěná a osamělá jako hruška v poli. Zdálo se mi, že by mi přece bylo lépe doma než v cizině, a posteskla jsem si Lehotskému. On mě od toho odrazoval a ujišťoval mě, že zajisté dostanu nějakou penzi a že král se bude o moje děti starat. Já jsem mu byla za to vděčná, ale umínila jsem si, že se pak přece jen vrátím domů. – Také mi vadila německá řeč. Dokud jsme byli v Kladsku, bylo mi líp, to jsem byla jako doma, tam se mluvilo více česky než německy, ale v Nise už převládala němčina a já jsem se německý jazyk nijak nemohla naučit. – Sotva jsem si trochu pomohla, přišla na nás povodeň. Je to zlý živel ta voda, když se rozbouří, a člověk mu ani na koni neuteče. Byl to takový kvap, že lidé sotva zachránili holé životy. Já narychlo sebrala, co bylo nejdůležitější, vzala uzlík na záda, nejmladší dítě do náručí, starší dvě za ruce a tak jsem s nimi utíkala a brodila se po kotníky vodou. Lehotský nám přišel pomoct a vyvedl nás do horního města, kde nás dobří lidé přijali pod střechu. Rozneslo se to hned po městě, že jsem skoro o všechno přišla, a tu mi ti dobří lidé hned pomohli; také si mě dal zavolat ten pan generál

a řekl mi, že budu dostávat ročně několik tolarů a stálou práci z královské milosti; chlapec že půjde do vojenského ústavu a děvčata že mohu dát do královského ústavu pro ženy. To mě moc netěšilo a prosila jsem, aby mi dali raději pár zlatých peněz, jestli mi chtějí prokázat nějakou milost, a že půjdu domů do Čech. Děti ale že od sebe nedám, že si je vychovám podle své víry a ve své řeči. To mi ale nechtěli dovolit a řekli mi, když tam nezůstanu, že nedostanu nic. „Když nic, tak nic, vždyť mě Pán Bůh nenechá umřít hlady,“ myslela jsem si a poděkovala jsem panu králi za všechno.“ „Myslím ale, že by tam bylo o tvoje děti dobře postaráno,“ namítala kněžna. „Dost možná, milostivá paní, ale byly by se mi odcizily. Kdo by je tam učil milovat svoji vlast a svoji mateřskou řeč? Nikdo. Byly by se naučily cizí řeči, cizí mravy a nakonec by zcela zapomněly na svoji krev. Jakpak bych se z toho mohla před Pánem Bohem zodpovídat? Ne, ne, kdo pochází z české krve, ať zůstane při českém jazyku. – Žádala jsem o propuštění, sebrala těch pár hadříků, co mi zůstaly, vzala děti a rozloučila se s městem, kde jsem zakusila tolik trpkých i šťastných dnů. Hospodyně naložily dětem plné klíny pečiva a mně daly mnoho tolarů na cestu. Pánbůh zaplať těm lidem na dětech, co mi udělali dobrého. Lehotský, chudák, mě kus cesty vyprovázel a nesl mi Johanku. Byl nerad, že jsem odešla, u nás mu bylo dobře. Při loučení jsme oba dva plakali. Dokud byl v Nise, chodíval se modlit na Jiříkův hrob otčenášek, oni se měli rádi jako rodní bratři. Zahynul za napoleonských válek. Pán Bůh mu dej lehké odpočinutí.“ „A jak ses dostala s těmi dětmi do Čech?“ tázala se kněžna dále. „Mnoho jsem zakusila, milostivá paní, po cestě. Neznala jsem cestu, a tak jsme mnoho času zmařili blouděním. Nohy jsme měli plné krvavých mozolů, děti i já, a často plakali hladem, únavou a bolestí, když jsme dlouho nemohli dorazit na místo. Šťastně jsem se s nimi dostala do Kladských hor, a to už jsem byla jako doma. Já pocházím z Olešnice, ze slezských hranic, ale milostivá paní stejně nebude vědět, kde je Olešnice. Když jsem se ale blížila k domovu, padl mi na srdce jiný kámen. Myslela jsem, zdali ještě rodiče zastihnu naživu a jak mě asi přijmou. Dali mi s sebou hezkou výbavu, a já se vracela skoro s holýma rukama a přiváděla si tři sirotky. Co mi asi řeknou? To mi celou cestu znělo v uších. Bála jsem se také, jestli se nestala smutná změna za ta dvě léta, co jsem o nich neslyšela.“

„A to jste jim nikdy nepsali, aspoň tvůj muž, když ty ne?“ divila se kněžna. „To mezi námi není zvykem, abychom si posílali dopisy. Vzpomínáme na sebe, modlíme se jeden za druhého, a když se naskytne příležitost a objeví se známý člověk, pošleme vzkaz, jak se komu vede. Takový lístek, člověk neví, kdo ho dostane do rukou a kde se ocitne. Můj tatík psával někdy dopisy vojákům, rodákům z naší vsi, co byli až kdesi daleko za hranicemi, když se chtěli rodiče dovědět, jestli jsou živi nebo ne, anebo jim poslali pár zlatých peněz. Ale když se pak vrátili, říkávali, že nic nedostali. A tak to je, milostivá paní, když přijde takhle psaní od obyčejného člověka, to leckde uvázne.“ „To si nemysli, stařenko,“ skočila jí do řeči kněžna, „každý takový dopis, ať je od kohokoliv, musí přijít do rukou tomu, komu je adresován. Nikdo jiný si ho nesmí ponechat ani ho otevřít, je na to veliký trest.“ „To je pěkné a já milostivé paní věřím, ale co je to všechno platné, když my se přece raději svěříme dobrému člověku. Na takový kousek papíru se přece nedá všechno důkladně napsat, člověk by se ještě rád zeptal na to a na ono, a nemá koho; ale když přijde třeba obchodník nebo ti poutníčkové, ti už povědí všechno pravdivě slovo od slova. Byla bych se také o našich dověděla více, ale že byly ty nepokoje, přicházelo málo lidí. Šeřilo se, když jsem dorazila s dětmi do vesnice; bylo to v létě a v tu dobu, jak jsem věděla, jedí. Šla jsem zadem skrze sady, aby mě lidé nepotkávali. Z našeho statku vyběhli psi a štěkali na nás. Volala jsem je, ale oni štěkali ještě více. Oči se mi zalily slzami, tak mi to bylo líto. – Já jsem si, blázínek, nevzpomněla, že je to patnáct let, co jsem odešla z domova, a že to nejsou ti psi, jež jsem krmívala. – V sadě bylo vysázeno mnoho mladých stromků, plot byl opravený, na stodole byla nová krytina, ale hrušku, pod kterou jsem s Jiřím sedávala, zasáhl blesk, měla sražený vršek. U vedlejší chalupy se nezměnilo nic; tu přejal tatík od nebožky Novotné jako výminek. Novotná byla ta, co dělala ty houně, a můj nebožtík byl její syn. U chaloupky byla maličká zahrádka, nebožka vždy mívala záhon petrželky, cibule, nějaký keříček máty, šalvěj, jak toho bylo v domácnosti třeba, a ona byla milovnice koření jako já. Jiří jí upletl z proutí plot okolo té zahrádky. Ještě to byl ten samý plot, ale zahrádka byla zarostlá trávou, jen trochu té cibule tam bylo. Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. ,Chlupáčku, znáš mě?‘ volám na něho a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslela, že mi srdce lítostí pukne, když mě ta němá tvář

poznala a vítala. Děti se na mě, chuděrky, dívaly, proč pláču, já jim totiž neřekla, že jdu k jejich bábě, myslela jsem, jestli by se na mě přece jen zlobili, aby to ty děti nevěděly. Kašpar, nejstarší, povídal: ,Proč pláčeš, mámo, copak tady nedostaneme nocleh? Sedni si a odpočiň, my počkáme, a já ti ponesu uzlík. Hlad nemáme.‘ Johanka a Terezka přisvědčily, že nemají hlad, a měly, neboť jsme šli kolik hodin lesem a na žádné stavení jsme nenarazili. ,Ne, děti,‘ povídám, ,tady v tom stavení se narodil váš otec a tady vedle se narodila vaše matka a tady přebývá vaše bába a děda. Pomodleme se k Pánu Bohu, že nás šťastně doprovodil až sem, a prosme ho, aby nám tady bylo dopřáno otcovského přijetí.‘ Pomodlili jsme se otčenášek, pak jsem šla k chalupě ke dveřím. Tatík a máma byli na výminku, statek měl bratr; to mi bylo známo. Na dveřích byl ještě přilepený obrázek, který přinesl Jiří mámě z Vambeřic, Panna Marie a čtrnáct svatých. Jako by mi ze srdce spadl kámen, když jsem je viděla. ,Vy jste mě vyprovodili, vy mě zase vítáte,‘ myslím si a s plnou důvěrou jsem vešla do světnice. Tatík, máma i stará Bětka seděli u stolu, jedli polívku z jedné mísy – byla to hladká Ančka, vidím to, jako by to bylo dnes. ,Pochválen buď Ježíš Kristus!‘ pozdravím. – ,Až na věky,‘ odpověděli. – ,Prosila bych vás, hospodáři, o nocleh s těmi dětmi. Jdeme z daleka, jsme hladoví a unavení,‘ povídám, ale hlas se mi třásl. Nepoznali mě. Ve světnici bylo šero. ,Odložte si břemeno a posaďte se za stůl,‘ řekl otec a odložil lžíci. ,Bětko,‘ přikázala máma, ,jdi uvařit ještě trochu polívky. Zatím si sedněte, matko, a ukrojte si chleba a dejte dětem. Pak vás uložíme na půdu. Odkudpak jdete?‘ – ,Až ze Slezska, z Nisy,‘ povídám. – ,Tam je naše Madlena,‘ zvolal tatík. – ,Prosím vás, osobo, neslyšela jste o ní?‘ ptala se máma a přistoupila blíž ke mně. ,Madlena Novotná, její muž je voják. Je to naše holka a už jsme dvě léta neslyšeli, co se s ní děje. Mám pořád ošklivé sny; onehdy se mi zdálo, že mi vypadl zub, a bolelo mě to, tak mám vždy na mysli jen tu holku a ty děti, a jestli se Jiříkovi něco nestalo, když jsou pořád ty patálie; to Pán Bůh ví, že si ti lidé nedají pokoje.‘ – Já plakala, ale děti, když slyšely bábu tak hovořit, zatáhly mě za sukni a ptaly se: ,Mamičko, je to naše babička a dědeček?‘ jak to řekly, tu mě hned máma poznala, vzala okolo krku a tatík vzal děti do náručí a tu jsme si teprve pověděli jak a co. Bětka běžela hned pro bratra a pro sestru, švagrovou a švagra, a netrvalo to dlouho, byla celá ves pohromadě a nejen moji příbuzní a vrstevníci, ale každý mě vítal, jako bych byla jeho rodnou sestrou. ,Dobře jsi udělala, žes přišla domů s těmi

dětmi,‘ řekl tatík; ,je pravda, všude je zem Páně, ale svá vlast je každému nejmilejší a nám naše a tak to má být. Dokud nám Pán Bůh dává chleba, nebudeš ani ty, ani tvoje děti mít nouzi, i kdybys nemohla pracovat. To ostatní, co tě potkalo, je těžká rána, ale i to odlož na vrchní poličku. Mysli si: koho Pán Bůh miluje, křížkem ho navštěvuje.‘ – Tak jsem byla zase přijata mezi ně a jako jejich. Bratr mi chtěl přenechat světničku, ale raději jsem zůstala s rodiči v chaloupce, kde kdysi přebýval Jiří. Děti byly záhy jako doma a rodiče měli s nimi dost radosti. Posílala jsem je pilně do školy. Za mého mládí děvčata neuměla psát, nanejvýš uměla trochu číst, a to jen městské holky. A je to přece jen škoda a hřích, když má člověk dar ducha svatého a nevyužívá ho. Ale když k tomu není příležitost, co si může člověk pomoci. Můj nebožtík, to byl člověk světa znalý, zkušený, uměl i psát, zkrátka ve všem se vyznal. A to je dobře; mohl by takový být každý! Já dělala houně jako dříve a vydělala jsem pěkné peníze. Tenkrát byla zlá doba, války a nemoci i dost hladu. Korec žita stál sto zlatých v papírových penězích. To je co říct! – Ale Pán Bůh nás miloval, že jsme vše jakžtakž přestáli. Bylo tak zle, že lidé chodili s penězi v hrsti, ale nemohli nic koupit. Náš tatík, to byl člověk, aby ho pohledal, ten pomohl vždycky každému, kde a jak jen mohl; k němu také každý přišel, když nevěděl kudy kam. Když přicházeli chudší sousedé a prosili: ,Přenechte nám korec žita, nemáme na chléb ani zrno,‘ říkal: ,Dokud mám, rád dám; až nebudu mít já, dá jiný,‘ a hned musela máma naměřit do pytle obilí. Peníze ale nevzal, to ne. – ,Vždyť jsme sousedé,‘ říkal, ,jestli my si nevypomůžem, kdopak by nám měl vypomoct. Až se vám urodí, splaťte mi zrnem a budeme vyrovnaní.‘ A tak to bylo. Za to měl tatík tisíceré zaplať pánbůh; matka, když jeden den nepřišel žebráček, šla by ho hledat na rozcestí, to byla její radost. Proč by také lidem nepomáhali; najedli jsme se dosyta, bylo v čem chodit, proč by se z toho přebytku nerozdávalo? To ještě není tak velká zásluha, jen křesťanská povinnost, ale když si utrhne od úst a dá, to je pěkná ctnost. Však to s námi došlo tak daleko, že jsme jedli jednou za den, aby měli jiní lidé také co jíst. No, i to jsme přežili a zase slunce zasvitlo. V zemi byl mír a bylo líp a líp. Když Kašpar dochodil školu, chtěl se učit tkalcovství a já mu nebránila. Řemeslo je znamenitá věc. Jak se vyučil, musel do světa. Jiří vždy říkal, že řemeslník válený za pecí nestojí ani za babku. Za několik let

se vrátil, usadil se v Dobrušce a vede se mu dobře. Děvčata jsem vedla ke vší domácí práci, aby se mohly dát do pořádné služby; tu ale přijela do vsi moje sestřenice z Vídně, Terezka se jí zalíbila, a hned že si ji vezme a že se o ni bude starat. Bylo mi dost těžko, ale myslela jsem, že bych neudělala dobře, kdybych jí bránila ve štěstí, když má chuť jít do světa. A Dorotka je hodná žena, mají pořádnou živnost ve Vídni a žádné děti! Starala se o Terezku jako matka a dala jí pěknou věc, když se vdávala. To mě trochu mrzelo, že si ta holka vyvolila Němce, ale teď si z toho nic nedělám, Jan je veskrze dobrý a rozšafný člověk, teď už si dobře rozumíme. Nu, a vnoučata, ta jsou moje. – Místo Terezky šla do Vídně Johanka. Líbí se jí tam a má se prý dobře. – Ten mladý svět má už jiný rozum; mně se nikdy z domu nechtělo, natož mezi cizí lidi. Po několika letech mi zemřeli rodiče, v šesti nedělích po sobě. Tiše šli ze světa, jako by zhasl svíčku. Pán Bůh je nenechal trápit a nemuseli si po sobě zastesknout; byli spolu šedesát let. Měkce si ustlali, měkce budou spát. Pán Bůh jim dej věčnou slávu!“ „A nestýskalo se ti po dětech, když ti všechny tři odešly?“ ptala se kněžna. „Inu, milostivá paní, krev není voda. Dost jsem mnohdy plakala, ale dětem jsem se nezmínila, abych jim nekalila štěstí. A sama jsem nikdy nebyla, děti se nepřestávají rodit, a tak má člověk vždy co dělat. Když jsem to viděla u sousedů vyrůstat od kolébky a kaše, zdálo se mi, že jsou to moje vlastní. Musí mít člověk pro lidi pochopení, tak ho mají také rádi. – Dost mě prosili, abych přijela do té Vídně; inu, já vím, že bych tam našla hodné lidi jako jinde a že bych tam byla bez starostí, ale je to kus cesty a starý člověk není na cestování, ten je jak pára nad hrncem. Mohl by si na mě Pán Bůh vzpomenout a já bych přece ráda složila svoje kosti ve své vlasti. – Ale milostivá paní, já jsem se pustila do povídání, jako bych tu byla na přástvě; promiňte moji upřímnost,“ dodala babička, když ukončila své vypravování, a vstala ze židličky. „Tvé vypravování, stařenko, mi bylo velmi milé, ani nevíš, jak jsem ti za ně povděčná,“ řekla kněžna a položila ruku na babiččinu paži. „Teď ale pojď se mnou k snídani, myslím, že i děti dostaly chuť k jídlu.“ – To řekla a vyvedla babičku z pracovny do salónu, kde byla přichystaná káva, čokoláda a rozličné lahůdky. – Komorník čekal na pokyn; na kněžnin rozkaz hned běžel pro komtesu a děti. – Ve chvilce se přihnaly, komtesa s nimi dováděla jako dítě. – „Podívejte se, babičko, co nám slečna Hortensie

dala!“ volaly všechny najednou a ukazovaly rozličné drahé dárky. – „I považme, co jsem na světě, jsem to neviděla; jestlipak jste ale pěkně poděkovaly?“ Děti přisvědčily. – „Copak ale bude říkat Mančinka, až to uvidí, a Cilka a Václav?“ – „Kdopak je ta Mančinka a Cilka a Václav?“ ptala se kněžna, ráda by u všeho znala konec i začátek. – „To já ti povím, milá kněžno, vím to od dětí,“ řekla rychle komtesa. „Mančinka je mlynářova dcerka a ta Cilka a Václav jsou děti jistého flašinetáře a má ještě čtyři. Barunka mi povídala, že jedí kočky, veverky a vrány, že nemají co jíst a žádný oděv a že se jich lidé štítí!“ – „Proto snad, že jsou chudí?“ ptala se kněžna, „či že jedí kočky a veverky?“ – „Proto,“ dosvědčila babička. – „Nu, veverka není špatné jídlo, sama jsem ji okusila,“ mínila kněžna. – „Inu, milostivá paní, ono je něco jiného jíst něco z pouhé rozkoše a jíst to z hladu. Flašinetář je od Pána Boha obdařen zdravým žaludkem, děti samo sebou se rozumí, že mnoho spotřebujou, a to má všechno vydělat tou muzikou. Co se tedy dá dělat, nemají toho mnoho na sebe a v stavení jen, co by se vešlo do dlaně!“ Mezi řečí si sedla kněžna ke stolu, Hortensie rozesadila děti okolo sebe a babička musela také přisednout. – Komtesa jí chtěla nalít kávu nebo čokoládu, ale babička děkovala, že nepije kávu ani to druhé. „A co snídáš?“ ptala se kněžna. – „Jsem od malička naučená snídat polévku, nejvíc kyselo, to je v horách náš zvyk. Kyselo a brambory k snídani, k obědu brambory a kyselo a k večeři jakbysmet; v neděli kousek ovesného chleba. To je strava chudého lidu v Krkonošských horách celý rok a děkujou Pánu Bohu, když o to není nouze, ale bývá často, že se nenajedí ani otrub. Dále do vnitrozemí, to už má každý trochu hrachu, bělejší mouky, zelí a všelico, jednou do roka také kousek masa; těm je už hej. Ale na panská jídla si nesmí prostý člověk navykat, to by s ním bylo brzy zle. Také by mu ty lahůdky dodaly málo síly.“ – „To se mejlíš, stařenko, taková jídla jsou velmi silná, a kdyby ti lidé mohli mít každý den kus masa a dobrého pití, myslím, že by jim to dodalo více síly než všechna ta jídla, co za celý den snědí,“ řekla kněžna. – „No vidíte, člověk se vždy něčemu přiučí; já jsem vždy myslela, že ti velcí páni jsou bledí a mnohdy i suší jen proto, že jedí takové lahůdky, co jim nepřidají žádnou sílu.“ – Kněžna se usmála, neříkala nic, ale podala babičce malý kalíšek naplněný sladkým vínem a řekla: „Pij, stařenko, to tvému žaludku prospěje!“ – Babička pozdvihla kalíšek a pravila: „Na zdraví milostivé paní,“ a trochu se napila; také přijala kousek pečiva, aby neurazila pohostinnost.

„Co je to v těch skořápkách, co paní kněžna jí?“ ptal se Jan Hortensie šeptem. – „To jsou mořská zvířátka a jmenují se ústřice,“ řekla komtesa hlasitě. – „To by Cilka nejedla,“ mínil Jan. – ,Jsou na světě rozličné pokrmy, rozličné chuti, milý Jene,“ odpověděla slečna. – Co se tak mluvilo, Barunka, která seděla vedle babičky, jí něco strkala do kapsáře a šeptala: „Schovejte to, babičko, jsou to peníze; slečna mi je dala pro Kudrnovic děti a já bych je třeba mohla ztratit.“ – Paní kněžna ale zaslechla, co Barunka šeptala, s nevýslovnou radostí pohlédla na sličnou tvář komtesy. – Babička nemohla svoji radost přenést přes srdce; pravila pohnutým hlasem: „Pán Bůh vám to, milostslečno, zaplať.“ Slečna se zarděla a pohrozila Barunce prstem, která se zarděla zase nad tím. „To bude radosti!“ pravila babička; „teď se budou moct ošatit!“ – „A přidáme něco k tomu, aby si i jinak pomohli,“ mínila kněžna. – „Udělali byste dobrý skutek, milostivá paní, kdybyste těm lidem pomohli, ale ne almužnou,“ řekla babička. – „A jak tedy?“ – „Tak, aby měl Kudrna, když se k tomu dobře postaví, jistou práci, a myslím, že mu to vydrží, neboť je to člověk poctivý a přičinlivý. Zaplať pánbůh za všechno, ale almužna, milostivá paní, takovým lidem pomůže jen na čas. Koupí se to a to, někdy i nepotřebná věc, když jsou peníze v rukou, a když se to sní a roztrhá, jsou zase na holičkách, podruhé přijít si netroufá. Ale když má denně své jisté, tedy mu je pomoženo a milostivé paní též, když získá pracovitého dělníka anebo věrného služebníka a ještě k tomu udělá milostivá paní dobrý skutek.“ – „Máš pravdu, stařenko, ale jakou službu mu dám, muzikantovi?“ – „I milostivá paní, to se najde snadno. Já vím, že by byl rád hlídačem nebo poklasným. Když by tak chodil po těch polích, mohl by nosit flašinet s sebou; beztak když jde po poli, cestou si hraje, aby si prý povyrazil. Je to veselá kopa,“ dodala babička s úsměvem. – „Tedy se o něho postaráme,“ řekla kněžna. – „Ty moje drahá, milá kněžno!“ zvolala komtesa a vstala, aby políbila kněžně překrásnou ruku. – „Jen při dobrých lidech stojí andělé!“ pravila babička při pohledu na kněžnu a její schovanku. – Kněžna se chvilku odmlčela, pak tiše povídala: „Že mi ji Bůh dal, za to mu nepřestanu děkovat,“ a hlasitěji dodala: „Takového přítele, který by mi vždy řekl pravdu přímo a upřímně jako ty, stařenko, bych si přála mít.“ – „Milostivá paní, když budete chtít, najdete ho. Přítel se snadněji najde, než udrží.“ – „Ty si myslíš, že bych si ho neuměla vážit?“ – Proč bych si to o milostivé paní myslela, to se tak stává; někdy bývá upřímné pohovoření milé, ale náhodou přijde nevhod a je

100

101

100

101

po přátelství.“ – „Máš zase pravdu. Ty ale máš ode dneška právo přijít ke mně kdykoli a říci mi cokoli, vždy tě ráda vyslechnu, a jestli přijdeš s prosbou a bude to jen trochu možné, buď si jistá, že ti ji vyplním.“ – Tak řekla kněžna a vstala od snídaně. Babička jí chtěla políbit ruku, ale ona se shýbla, políbila stařenku na tvář a ruku si od ní políbit nedala. – Děti sebraly svoje krásné dárky, ale ani se jim od milé komtesy nechtělo. „Přijďte také k nám, milostslečno,“ zvolá babička a bere jí Adelku z rukou. – „Přijď, přijď, slečno Hortensie!“ prosily děti, „my ti nasbíráme zase jahody.“ – „Přijdu jistě,“ usmála se slečna. „Děkujeme za všechno, milostivá paní, a buďte tu s pánembohem!“ loučila se babička. – „Jdi s Bohem!“ pokynula kněžna a slečna šla s nimi přes práh. Komorník přišel sklízet ze stolu, ohrnul nos a myslel si: „Divný rozmar takové dámy, bavit se s obyčejnou babou.“ Kněžna ale stála u okna a dívala se za odcházejícími, dokud byly vidět bílé šaty děvčat a dokud bílá babiččina holubička prokmitovala zelení. Když pak odcházela do pracovny, šeptala si: „Šťastná to žena!“

102

VIII

Na panské louce kvítí až strakato; uprostřed louky mez, na mezi mateřídoušky jako by nastlal. V mateřídoušce jako v podušce sedí Adelka; dívá se po malé berušce, která jí běhá po klíně sem tam, z klína na nožku, z nožky na zelenou botku. „Neutíkej, malá, zůstaň u mě, vždyť já ti nic neudělám,“ povídá děvčátko berušce, bere ji do prstů a opět si ji pokládá do klína. – Nedaleko od Adelky u mravenčí hromádky sedí na bobku Jan a Vilém. Dívají se na hemžení mravenců kolem sebe. „Koukej se, Viléme, jak to běhá, a vidíš, tenhle mravenec ztratil vajíčko a tamten druhý ho vzal a běží s ním do hromádky.“ – „Počkej, já mám v kapse kousek chleba, já jim dám drobeček, copak budou dělat.“ Vzal z kapsy chléb a kousek ho položil na cestu. „Podívej se, podívej se, ti se okolo toho hrnou a myslejí, kde se to asi najednou vzalo. A hle hle, oni ten kousek strkají dál a dál; vidíš, jak se to žene ze všech stran; ale jak to jen vědí ti druzí, že tu něco je?“ Vtom byli ze svého dívání vytrženi jasným hlasem, který se ptal: „Co tu děláte?“ – Byla to komtesa Hortensie, která přijela na bílém koníku skoro až k nim, aniž by ji slyšeli. „Já mám berunku!“ řekla Adelka a ukazovala zavřenou pěst komtese, která slezla z koně a přistoupila k ní. – „Ukaž mi ji!“ – Adelka rozevřela ručku, ale byla prázdná. „Och je, ona mi utekla,“ zamračilo se děvčátko. – „Počkej, ještě neutekla, ale chce,“ pravila slečna a vzala opatrně berušku děvčeti z holého ramínka. „A co s ní budeš dělat?“ – „Nechám ji uletět. Počkej, jak poletí; dívej se!“ Adelka položila berunku na plochou dlaň, zdvihla ruku vzhůru se slovy: „Pinka linka, pinka linka, uletěla pánubohu do okýnka.“ – rozlila tam hrnec mlíka!“ dodal Vilém a klepl Adelku zlehka do ruky. Vtom berunka nadzdvihla černý červenokropenatý pláštík, rozhrnula hebounká křidélka složená pod ním a uletěla do povětří. – „Počkej ty, pročpak jsi ji postrčil,“ zlobila se Adelka. – „Aby dříve uletěla,“ smál se chlapec, obrátil se k Hortensii a vzal ji za ruku se slovy: „Pojď, slečno Hortensie, pojď se podívat, já jsem dal mravencům kousíček chleba a to

103

102

VIII

103

Slovníček 7 (také s. 53, 120, 221) míle: zde jako česká míle (asi 7 530m), stará délková míra; 7 (také s. 99) krev není voda: rodinná i rodová sounáležitost, příbuzenský vztah; 7 (také s. 15, 19, 90, 152, 153, 155, 166, 167) kolovrátek (kolovrat): dřevěný domácí nástroj k předení příze (rostlinné – len, konopí, bavlna aj.; živočišné – ovčí vlna, hedvábí aj.); 8 (také s. 14, 88, 101, 181) kapsář: velká kapsa jako součást převážně venkovského oděvu, přivazovaná k pasu; 8 (také s. 17, 18, 26, 40, 139, 194, 235, 236) růženec: modlitba a tradiční symbol katolické církve, vztahující se k uctívání Panny Marie, také pomůcka – šňůrka s navlečenými korálky za jednotlivé modlitby a s křížkem; 12 (také s. 15, 18, 19, 33, 53, 61, 63, 82, 162, 167, 178, 184, 185, 191, 223, 254) vřeténko (vřetánko, vřetýnko): dřevěná hůlka (tyč) pro spřádání příze; 12 kopist: nástroj k hnětení těsta; 12 poplamenice: placka z chlebového těsta pečená na okraji chlebové pece, dříve než se do ní sázel chleba; 14 čeledník: místo nebo vyhrazené ubytování čeledi, sloužících, čeládky, tj. nájemných pracujících převážně v zemědělství; 15 trnož: dřevěná příčka spojující nohy stolu nebo židle; 15 (také s. 162) přeslice: součást

kolovratu, zašpičatělá tyč určená pro zásobu, navlečení lnu při předení; 15 motovidlo: náčiní k převinování ručně soukané příze do přaden, z cívek na přadena. – Současně se s jejich pomocí příze odměřovala; 15 kužel: vrchní část přeslice (tyč), na níž bylo omotáno předivo; 15 (také s. 26, 255) krucifix: umělecká podoba, zde socha ukřižovaného Krista (kříž a Kristovo tělo); 15 (také s. 26, 229, 231) hromničná svíčka: svíce rozsvěcovaná při bouřkách na ochranu před bleskem a požárem; 15 (také s. 26) troud: nejrůznější suchý materiál (uchovávaný v troudníku), vhodný k rozdělání ohně; 15 (také s. 105) apatyka: lékárna; 15 (také s. 180) tříkrálová křída: posvěcení křídy na den Tří králů a popisování dveří touto křídou počátečními písmeny králů K + M + B (Kašpar + Melichar + Baltazar); 17 (také s. 239) šněrovačka: součást dámského prádla, korzet k stažení těla v pase a přes boky, většinou opatřená šněrováním; 17 (také s. 40, 41, 86, 102, 248) holubička: označení zdobné části kroje, čepce ve tvaru holubičky, v zátylku. Rovněž drobný řemeslný výrobek podoby holubice ze štípaného dřeva (nad kolébkou, nad stolem – srovnej s. 15) – symbolická podoba Ducha svatého; 17 (také s. 32, 76, 138) rýnský (také renčák): německé a rakouské zlaté peníze, v českých zemích jako

261

„zlatý“ (1 zlatý = 60 krejcarů); 17 bankocetle: první papírové peníze, tzv. státovky (nuceně zavedené panovníkem nebo vládou), které se používaly v 18. století na našem území z důvodu nedostatku platidel z drahých kovů; 18 (také s. 42, 153, 171) ošatka: okrouhlá mělká slaměná nebo proutěná nádoba; 18 zlota, zloto: nadávka ve významu zlý a špatný; 18 (také s. 26, 138, 194) klokočí (také klokočový růženec): klokoč zpeřený – korálky do růženců; 18 (také s. 58, 68, 109, 110, 120, 149, 167, 207, 229) zápraží, záspí: zpravidla vyvýšené dlážděné místo za prahem obydlí, ze z. vedou vstupy do obydlí či hospodářských budov; 19 bejkovec (býkovec): někdy také karabáč – zpravidla delší pletený bič z řemínků či prutů s krátkou rukojetí. (Splétal se ze sušených býčích penisů.); 19 (také s. 95, 97, 111, 134, 136, 140, 152, 170, 188, 190) otčenáš (otčenášek): základní křesťanská modlitba začínající slovy otče, náš…; 22 naháček: lidový název ocúnu podzimního (také sasanka hajní); 22 čemerka: lidový název byliny čemeřice (obecně). – Také kýchací prášek z oddenků čemeřice zelené; 26 (také s. 153, 156) louč: dřevěná tříska, úštěpek z polena na zatápění, podpalování nebo svícení; 28 šindel: (z něm.) úzké destičky (s drážkou a ostřím) používané pro střešní krytinu; 29 vantroky: dřevěná koryta na vodu, kterou se žene voda na mlýnské kolo; 29 Zvole (nad Úpou): nyní část obce Rychnovek v severovýchodních Čechách; 31 (také s. 40–42, 46–49, 51, 59,

60–62, 67–69, 72–74, 79, 82, 105, 109, 111, 143, 166, 194–196, 199, 205, 206, 219, 236, 248) kmotr (kmotra): zástupce, vážená osoba nebo osobnost, blízký přítel rodiny dítěte při křtu nebo biřmování (svátost – prohloubení křestní milosti); 31 (také s. 82 a 83) tyrolky: označení druhu slepice; 31 (také s. 83) násadka, násada: drůbeží vejce určená k líhnutí a nasazená pod kvočnu; 32 (také s. 139, 188, 215) krejcar: drobná stříbrná mince, která platila v habsburské monarchii až do zavedení korunové měny (1892); 32 Kramolná: název obce v podhůří Krkonoš (severovýchodní Čechy); 32 (také s. 98) korec: stará česká míra (také měřice, či strych) pro plošný obsah (2837m2) i objemová jednotka, kterou se měřily sypké látky (93,59l); 32 (také s. 138, 156, 184 a 185, 202, 248, 191) rychtář: představený městské či vesnické správy, podléhaly mu nižší soudy, zastupoval je a byl vykonavatelem zájmů vrchnosti; 32 (také s. 176, 229) čečetka: malý zpěvný pták, pův. český název některých pěnkavovitých z rodu stehlík. – Také označení pro čilou, čipernou dívku, ženu; 33 (také s. 53, 65, 99, 149, 153) přástvy, přástky: dříve na vesnici společné předení lnu za zimních večerů spojené s veselou zábavou, vyprávěním, pohádkami, zpěvem aj.; 33 olejkář: prodavač léčivých olejů a balzámů; 33 dráteník: řemeslník spjatý s drátenictvím – výrobou nejrůznějších nástrojů, pomůcek i nádob, zpevňováním nádob, ochranou před rozbitím;

262

33 vymámit od jalové krávy tele: dokázat něco nemožného; 36 ručnice: puška, palná ruční zbraň; 40 (také s. 41 a 167) hrubá (hrubá mše): v katolické církvi liturgický obřad, poslední mše před polednem o nedělích a svátcích; 40 (také s. 136, 163) mošnička: taštička, kabelka, brašna; 41 furiantský: sebevědomý, pyšný, umíněný; 41 (také s. 117, 202) vydrovka: čepice z vydří kožešiny; 41 sklížit: zavřít oči, usnout; 42 (také s. 46, 59, 61, 65, 75, 79, 97, 111, 120, 121, 152, 153, 158, 159, 162, 163, 167, 171, 174, 176, 178, 179, 184, 188, 203, 204, 206, 212, 221, 243, 246, 248, 249, 251, 254) sednice, světnice: základní obytná (větší) místnost domu – světničky spíše býv. obytné komory ve smyslu ložnic; 42 pazderna: většinou obecní budova v zahradě či za vsí, kde se sušil len a konopí. – Někdy byla obývána (zchudlými); 42 panduři: vojáci v rakouských jednotkách ve slezských válkách (1740–1748) a především osobní strážci chorvatských šlechticů. – Zde v přeneseném významu (dětských) bojovníčků; 43 souchotě, souchotiny: starší název pro tuberkulózu; 43 šafář: námezdní hospodářský dozorce na panství, nadřízený např. poklasnému; 43 (také s. 157, 184, 220) proti gustu žádný dišputát: přesvědčení, oblibu či záliby je těžké vymlouvat; 46 vyhlášky (ohlášky): oznamování svateb na farnosti (v kostele); 46 (také s. 47, 51) stárek: starší mlynářský tovaryš nebo obecně vedoucí chasy (mládeže). – Dnes také jako vedoucí provozu mlýna; 46 (také s. 47, 51, 139, 176, 184,

185) mleč: ten, kdo přijížděl do mlýna s mletím; 47 (také s. 51, 252) mládek: mlynářský nebo sladovnický tovaryš odpovídající za správný chod a kvalitu. – Dnes směnový mistr ve mlýně; 47 francouzská vojna: napoleonské války (1800–1815); 47 tři potentáti: zde – rakouský císař Josef II., car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III.; 47 (také s. 91) potentát: panovník, mocnář, vladař, císař; 47 (také s. 220, 221, 225, 246) stav: zastarale společenská třída, vrstva, zařazení či postavení ve společnosti; 47 futrál: obal, pouzdro, schránka, také někdy rakev; 47 (také s. 48, 51, 94, 96, 98) houně: silná tkanina, vyrobená z hrubé vlněné příze – pokrývka; 48 (dále s. 191) kmotřina, kmotřenka: dívka ve vztahu ke kmotře nebo kmotrovi; 48 být do práce jako oheň (jako divá): snaživá, pracovitá; 48 (také s. 61, 149) dráb: vrchnostenský nebo obecní zřízenec, dozorce, hlídač, strážník (někdy i loupežník); 48 úbytě: tuberkulóza, obecně chřadnutí, vyhubnutí organismu (viz také souchotě); 49 kůr (kruchta): vyvýšená konstrukce a prostor v zadní části kostela, zpravidla proti hlavnímu oltáři, určené místo pro varhany a zpěváky; 51 konšel: radní, středověké označení člena městské, obecní rady; 51 zásobárna: zde sklad; 54 loket: stará délková míra (český nebo také pražský loket má 59 cm, vídeňský 78 cm);

263

262

263