0229267

No Shortcuts to the Top: Climbing the World’s 14 Highest Peaks Copyright © Ed Viesturs a David Roberts, 2006 Copyright dovětek © Ed Viesturs a David Roberts, 2007 Translation © Jakub Futera, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-414-8

Díky nesmírné popularitě Krakauerovy knihy Into Thin Air se zdá, že téměř každý je obeznámen alespoň s hrubý­ mi obrysy toho, co se na Everestu 10. května 1996 stalo; jak dav doslova ucpal vrchní část hory a uvěznil tak horolezce na jednom místě, jak najednou nastoupila bouře a celý ten prů­ švih proměnila v naprostou tragédii a jak pouze díky heroic­ kým výkonům některých horolezců bylo zabráněno dalším obětem. Osobnosti tohoto dramatu jako Sandy Pittmanová, Anatolij Bukrejev či Beck Weathers se staly legendami dobro­ družných vyprávění. Into Thin Air nepatří jen k okamžitým a na pultech knih­ kupců přetrvávajícím bestsellerům, ale vůbec k jedněm z nej­ lepších knih o alpinismu, které byly kdy napsány. Jonovi se podařilo prokousat všemi detaily a najít děsivě sugestivní kostru celého chaotického příběhu. Nicméně i přes veškerou jeho snahu zůstává stále část toho, co se 10. května stalo, zaha­ lena tajemstvím. Drama se dotklo tolika horolezců z mnoha autonomních expedic (Jon musel v předmluvě zařadit šes­ tistránkový oddíl „osoby a obsazení“ jen proto, aby se čtenáři neztratili), že není možné, aby výpověď kteréhokoli ze zú­ častněných mohla obsáhnout celý příběh. I více než patnáct let po tragédii se salónní horolezci, kteří se nikdy k Everestu ani nepřiblížili, stále ještě zuřivě dohadují, zdali udělal Ana­ tolij chybu, když pospíchal dolů do Jižního sedla, aby opoz­ dilcům uvařil čaj, nebo zdali měl Lopsang Jangbu opravdu Sandy navázanou na smyci. Proto nemá valný smysl zde sle­ dovat celou tragédií krok za krokem. Sám Jon se ve své knize Into Thin Air rolí IMAX-týmu při pohromě v roce 1996 za­ býval jen velmi okrajově. Nacházel se přímo v centru bouře a hrál jednu z nejklíčovějších rolí uprostřed celého chaosu, proto pochopitelně necítil potřebu popisovat to, co jsme při tragédii zažili. Přitom náš úhel pohledu může, hlavně s od­ stupem času, přispět k vysvětlení, jak se některé věci toho jara seběhly. Debakl z 10. května měl vlastně předehru už den předtím, 158

kapitola 5

nehodu, která by se dala klidně označit za absurdní a směš­ nou, nebýt těch hrůzných následků. Ráno 9. května vylezl tchajwanský horolezec jménem Čen Ju-Nan ze stanu v C3, aby si ulevil. Neobtěžoval se ani cvaknout na fix, ani si obout vnější boty. Uklouzl na hladkých podrážkách vnitřních bot a sjel po stěně asi dvacet metrů, než se zastavil pádem do malé trhliny. Dva z jeho kolegů sestoupili k němu, spustili mu lano a vytáhli ho z trhliny nahoru. Nejprve se zdálo, že je víc zahanbený než zraněný, kolegy ujišťoval, že je v pořádku. Ti ale trvali na tom, aby alespoň den odpočíval v táboře, mís­ to výstupu do Jižního sedla. Jak jsme se později dozvěděli, zamířil Čen v doprovodu jednoho z týmových Šerpů dolů po fixech směrem k našemu C2 a po cestě náhle zkolaboval. V tu chvíli zrovna mířil nahoru Jangbu, jeden z našich Šerpů. Když vystoupal na úroveň Čena, zjistil, že Tchajwanec nemá puls a nedýchá. „Je mrtvý,“ zahlásil nám dolů vysílačkou. Pří­ činou smrti se stalo patrně vnitřní zranění, které si přivodil při svém pádu. Šerpové na Everestu vykonávají velké množství neuvěři­ telně náročných a nebezpečných úkolů – takových, o kterých se pak málokterý západní horolezec zmíní ve své knížce či článku, kde opěvuje vlastní výkony. Za normálních okolností je pro Šerpy už samotné setkání s mrtvým na svahu hory zna­ mením strašné smůly a jakákoli manipulace s mrtvolou úplně nemyslitelná. Proto Jangbu s Šerpou z tchajwanského týmu nechali viset Čena na fixech a sestoupili dolů. Zůstalo tedy na Robertovi, Davidovi a mně, abychom dopravili Čenovo tělo zpět. Práce to byla přímo brutální, protože když jsme se ho snažili spouštět, neustále se zachycovaly jeho mačky a jedna ruka o ledové výstupky. Nakonec se k nám dostalo několik jeho tchajwanských spolulezců, vložili Čenovo tělo do spacáku a pomohli nám ho dotáhnout do C2. Všem, a ob­ zvláště Šerpům, přišlo ale příliš morbidní sdílet s mrtvolou stan, a dokonce i tábor jako takový. Proto jsme odtáhli Čena stranou na led a ospravedlnili jsme si to tím, že zmrzlé tělo se Čas loučení

159

nám lépe podaří dovléci dolů skrz ledopád Khumbu. David později v High Exposure napsal: Jeho smrt mě velice zasáhla. Zemřel a díval se přitom do tváří cizincům, kterým nerozuměl, bez možnosti rozloučit se s lidmi, které miloval… Jako symbolický nosič rakve jsem si plně uvědomoval samotu jeho posledních minut. Příští ráno, 10. května, jsme věděli, že se Robův a Scottův tým vydaly z Jižního sedla na vrchol kolem půlnoci. Minulý den skončil perfektně, proto neměli nejmenší důvod nejít. V našem výškovém táboře jsme měli dalekohled a mohli jsme tak pozorovat jejich postup. Přestože jsme s nimi nebyli v pří­ mém rádiovém kontaktu, mohli jsme zavolat Paule do zá­ kladního tábora a dostat se tak k jejich hlášení alespoň z dru­ hé ruky. To mohlo být tak kolem jedné odpoledne. A pak, kolem druhé, jsme dalekohledem viděli horolezce rozeseté po vrcholovém hřebeni – jevili se nám jako malé červené a žluté tečky v řadě za sebou, jak čekají, až na ně přijde řada na Hillaryho výšvihu. Znepokojovalo nás, kolik času ty malé tečky prostojí na místě, zcela nehybně. Neblaze se začala projevovat dopravní zácpa na vrcholu hory. Jen několik málo lezců jej v tu chvíli už dosáhlo (Jon asi deset minut po jedné, jen pár minut po Anatoliovi, který průvodcoval ve Scottově týmu bez umělého kyslíku), ale převážná většina stále mířila vzhůru. Oko přilepené na dalekohledu, mumlal jsem si po­ lohlasně, jako by mě ty anonymní tečky mohly slyšet: „Lidi, vyrazili jste o půlnoci. Teď už jsou dvě! Nedostanete se na vrchol před třetí nebo čtvrtou hodinou.“ A jak jsem pozoro­ val to nepohyblivé procesí, začal jsem se hrozit: „Volové, co to děláte? Proberte se a otočte to! Otočte to!“ naléhal jsem. Jako bych jim vysílal telepatický vzkaz, který ale pochopitel­ ně nedorazil. A potom se rozpoutala obrovská bouře. Vrchol zmizel, mraky poklesly a polykaly větší a větší kus horní části hory, až 160

kapitola 5

nám odřízly dokonce i pohled na Jižní sedlo a vše nad ním. K tomu se těm nahoře začala sypat technika: baterie ve vysí­ lačkách začaly odcházet a komunikace odumírala. My v C2 jsme nemohli než sedět ve stanech a čekat a čekat, všichni čím dál zasmušilejší. První zprávy jsme dosta­ li až v deset večer, když zavolala Paula: „Ze všech lidí, kteří se dnes ráno vydali z Jižního sedla, se jich vrátila jen polovi­ na.“ Nahlas jsme zakleli. Pokoušel jsem si představit tu noční můru, která nahoře panuje. Fičí, tma, mráz a v tuhle hodinu už nikdo nemůže mít žádný kyslík. Robův tým si vytvořil v C2 jakési operační středisko s vysílačkou ve stanu. Veikka Gustafsson, který tábořil kousek od stanů naší IMAX-expe­ dice, se teď přestěhoval do Robova stanu a ležel s hlavou u rádia. My leželi ve svých stanech, ruční vysílačky zapnuté, dychtiví dalších zpráv. Nikdo z nás tu noc nezamhouřil ani oka. Kolem třetí či čtvrté hodiny ráno jsme vstali a začali va­ řit kafe; stále jsme doufali v dobrý konec. A pak, kolem páté ranní, jsme zaslechli první vysílání seshora. Byl to Rob. Všich­ ni jsme se už předtím nacpali do stanu k Veikkovi, abychom případné hlášení slyšeli z první ruky. To, co Rob řekl, bylo znepokojivé a zdrcující. Unaveným, zesláblým hlasem nám sdělil: „Jsem v prdeli. Sedím na Jižním vrcholu, sedím tu ce­ lou noc. Doug je pryč.“ Douga Hansena, pošťáka z Rentonu, si rok předtím Rob oblíbil natolik, že když to museli na Jižním vrcholu otočit, cítil Rob úplně stejné zklamání jako on. V roce 1995 se cestou na vrchol Doug vyčerpal natolik, že jen s největším úsilím se mi ho podařilo dostat zpět do Jižního sedla; řval jsem na něj ochraptělým hlasem, co to šlo, abych ho vůbec přiměl k chů­ zi. A po téhle expedici Rob nabídl Dougovi velkou slevu, pokud s ním pojede znovu v roce 1996, a doslova mu odpři­ sáhl, že ho na druhý pokus na vrchol dostane. Další události jsme si poskládali z hlášení, které vysílal Rob do základního tábora své manažerce Helen Wiltonové. Rob vyrazil 10. května nahoru téměř na chvostu svého týmu Čas loučení

161

z Adventure Consultants. Sám se dostal na vrchol až dobře po třetí hodině a čekal tam na Douga, který se znovu sna­ žil z posledních sil. Jenže ty mu pak, v horšícím se počasí, později chyběly. Když došel Doug na dohled, Rob k němu sestoupil a pomohl mu posledních pár kroků na vrchol. Do­ vedu si to představit – jak ho Rob objal kolem ramen a bok po boku dokráčeli nahoru. Ale ve chvíli, kdy naprosto vy­ čerpaný Hansen stanul na vrcholu, byly už čtyři odpoledne, minimálně dvě hodiny po „čase otočky“, který Rob jinak tak nekompromisně dodržoval. Touha dostat Douga na vrchol bohužel ovlivnila jeho jindy bezchybný úsudek. Rob zavolal do základního tábora a oznámil svůj i Dougův úspěch. Nato, asi po půlhodině, volal znovu a přiznal, že jsou oba v průšvi­ hu a potřebují kyslík. Mike Groom, další z průvodců Adven­ ture Consultants, zrovna pomáhal jinému z rychle odpadají­ cích klientů do bezpečí Jižního sedla, když zaslechl Robovo hlášení. Věděl, že na Jižním vrcholu jsou uloženy dvě plné lahve s kyslíkem, ale sám měl potíže se spojením a trvalo mu poměrně dlouho, než se mu podařilo tuto informaci Robo­ vi zavolat. Mezitím zkolaboval Doug Hansen na horní hraně Hillaryho výšvihu. Protože Rob neměl šanci ho spustit dolů z dvanáctimetrového útesu, rozhodl se zůstat s ním a riskovat bivak vysoko nad 8500 metry. Guy Cotter, kolega-průvodce z loňské výpravy přes Jižní sedlo, který právě zlézal vedlejší Pumori, už nemohl poslou­ chat Robovo útržkovité hlášení, přihlásil se do vysílání a za­ čal svého starého kamaráda prosit, aby nechal Hansena na místě a sestoupil na Jižní vrchol, i kdyby jen došel pro lahve s kyslíkem. Rob odpověděl, že sám by zvládl se na Jižní vr­ chol dostat, ale Doug určitě ne. Za celých čtyřicet minut se nepohnul ani o krok. V tu chvíli, těsně před šestou hodinou, zapřísáhl Guy Roba, aby udělal zásadní rozhodnutí, pone­ chal Douga osudu a zachránil alespoň sebe. Později řekl Kra­ kauerovi: „Vím, že jsem vypadal jako hajzl, když jsem řekl Robovi, aby opustil klienta, ale v tu chvíli už bylo zřejmé, 162

kapitola 5

že nechat Douga tam, kde je, je Robovou jedinou šancí na záchranu.“ Jenže tuhle radu se Rob rozhodně nechystal upo­ slechnout. Guy pak zaslechl pár slov, přehlušených kvílícím větrem, kolem půl třetí ráno. Měl podezření, že se Rob ani nesnaží vysílat, ale že něco naráží na mikrofon upevněný na ramenním pásu batohu a spíná tak v přerušovaných interva­ lech knoflík pro hovor. Z toho mála uslyšel Roba řvát něco ve smyslu: „Hýbej se! Nezastavuj!“ Evidentně se snažil dotlačit Douga dolů na Jižní vrchol uprostřed noci, v zuřící bouři, pouhou silou vůle. Ale ničeho z tohoto dramatu v noci z 10. na 11. května jsme si dole v C2 nebyli vědomi, dokud jsme v pět ráno neslyšeli Robovo zoufalé hlášení, začínající strašlivými slovy: „Jsem v prdeli!“ Do rána se Robovi podařilo sestoupit něja­ kých sto výškových metrů, na místo těsně před Jižním vr­ cholem. Nějakým zázrakem přežil noc, ačkoli s sebou neměl ani „žďárák“. „Doug je pryč.“ Nikdy jsme se nedozvěděli, co tahle tři slova měla znamenat. Zemřel Doug na sestupu, na podchlazení a vyčerpání? Utrhla se s ním převěj a zřítil se z Kangšungské stěny? Nebo umrzl při bivaku hned vedle Roba a zavál ho sníh? Jeho tělo se dodnes nenašlo. Teď byl Robův hlas ve vysílačce už sotva zřetelný. „Jsem tu zaseklej,“ řekl, „ruce mám v hajzlu. Kdy mi někdo přijde na pomoc?“ Veikka poslouchal ve stanu v C2 a brečel. V tu chvíli mě pobídl David: „Ede, vezmi tu vysílačku. Znáš Roba nejlíp. Mluv na něj. Zkus ho donutit k pohybu.“ To už jsme věděli ze zpráv vysílaných z Jižního sedla, že se postrádají lidé po celém jižním hřebeni. Ani Scott Fischer se nevrátil do sedla. Plán byl následující: poslat nahoru jakéhokoli Šerpu, který měl dost sil, aby se pokusil hned ráno, 11. května, vystoupit nahoru – klidně až na Jižní vrchol, bude-li to možné – a při­ vést dolů Roba, Scotta a další ztracené klienty i průvodce. Jenže to jsme po Šerpech, kteří pouhý den předtím vystoupi­ li na vrchol, chtěli přespříliš. Čas loučení

163

A bouře stále zuřila naplno. Pro Roba to však byla jediná šance. Věděli jsme, že se nachází asi šest metrů pod Jižním vrcholem, v malém sedle na vzdálenější straně. Aby mohl se­ stoupit dolů, musel těch šest metrů nejprve vylézt. Vzal jsem si vysílačku. „Robe,“ prosil jsem ho, „klidně se plaz, jestli to jinak nejde. Dostaň se na Jižní vrchol. Jestli se ti podaří začít odtamtud sestupovat, Šerpové ti půjdou naproti a pomůžou ti. Když to zkusíš, můžeš jim tím ulehčit práci.“ Když neod­ povídal, snažil jsem se dělat vtipy, cokoli, co by ho přimělo k akci. „Až bude po všem,“ říkal jsem do vysílačky, „pojede­ me do Thajska a na pláži mi konečně poprvé ukážeš ty svý bílý hubený nohy.“ Rob nikdy nenosil kraťasy, ani v tom nejparnějším počasí, takže jsem opravdu jeho nohy ještě ne­ viděl. Nakonec se ozvalo: „Děkuju ti.“ Rozesmál jsem ho! To mi dodalo novou naději, že bychom ho mohli zachránit. „Dostaneme tě odtamtud,“ volal jsem na něj. Věděl jsem, že nesmím říct nic negativního. „Ale Robe, musíš se odtamtud pohnout!“ V ten samý okamžik volala Paula. Ostatní, obzvlášť Guy Cotter a Helen Wiltonová, se také snažili Roba přimět k po­ hybu. A Paula mi teď řekla: „Ede, všichni jsou na něj strašně hodní. Musíš na něj zařvat. Naštvi se na něj.“ Měla pravdu. I když jsem tím popíral skutečné pocity, teď jsem do vysí­ lačky řval: „Robe, dělej, chlape! Nemůžeš tam jen tak zůstat dřepět!“ Při zásobování naší IMAX-expedice jsme už sami dotáhli do Jižního sedla nějaké zásoby. V našem stanu byla připrave­ na padesátka kyslíkových lahví a nabité baterie do vysílaček. Stan byl ale zamčený laciným zámkem, připevněným na oka zipů, protože, bohužel, už jsme zaznamenali případy, kdy si výpravy navzájem kradli vybavení. Nesnášeli jsme zamykat si stany, obzvlášť na takovém místě, jako je Jižní sedlo, přesto na tom naši Šerpové trvali. David teď ale neváhal ani oka­ mžik, i když věděl, že ta oběť může znamenat konec veškeré naší šance dostat se na vrchol. Věděli jsme, že v Jižním sedle 164

kapitola 5

je Jon Krakauer. David mu chtěl zavolat, aby se do našeho stanu vlámal, jenže Jonova vysílačka nefungovala. David se dovolal vedoucímu jihoafrické výpravy, která tábořila v Již­ ním sedle, a požádal ho, aby svou vysílačku půjčil Jonovi, ale Jihoafričan odmítl! Nakonec se i tak podařilo vzkaz vyřídit. Mezitím jsme dostali povzbudivé zprávy od Roba – našel dvě kyslíkové lahve na Jižním vrcholu. Zabralo mu čtyři ho­ diny, než rozmrazil masku, ale v devět ráno konečně zase dý­ chal kyslík. Přes vysílačku jsme ho všichni zezdola pobízeli, aby se začal hýbat dolů po hřebeni. Helen Wiltonová ze zá­ kladního tábora rozkazovala: „Robe, mysli na svoje dítě.“ Jan Arnoldová doma na Novém Zélandu byla v sedmém měsíci těhotenství. „Za pár měsíců už ho uvidíš, takže nepřestávej šlapat.“ Jen já sám jsem ho přemlouval čtyři hodiny. Chvíli jsem vtipkoval, chvílemi řval, občas jsem mu sliboval, že mu jdou Šerpové na pomoc. Říkal jsem mu: „Moc nemluv. Jen se připrav a vydej se na cestu.“ Vysílání spotřebovává daleko víc energie než poslouchání. Celou tu dobu jsme si mysleli, že Rob je na cestě dolů. Mezitím se z Jižního sedla vydali Šer­ pové Ang Dorje a Lhakpa Čhiri, aby se pokusili o vskutku hr­ dinský čin. Obloha se poněkud vyjasnila, ale horní část hory stále bičoval silný vítr. Sžírala mě nejistota. Po čtyřech nebo pěti hodinách jsem se musel zeptat: „Robe,“ žadonil jsem do vysílačky, „jak to jde?“ – „Ani jsem se nepohnul,“ odpověděl. Tahle zpráva nás všechny šokovala. Věděli jsme, že Robo­ vou poslední šancí na záchranu jsou oba Šerpové, pokud se jim ovšem podaří vylézt až k němu a pomoci mu dolů. V ten moment jsme se začali sami mobilizovat. Nebyli jsme si jis­ tí, jak můžeme pomoct, ale Robert, Araceli, Veikka a já jsme se rozhodli vydat se po fixech nahoru stěnou Lhotse do C3. Naposledy jsem zavolal: „Robe, odcházím! Jdu nahoru a uvi­ díme se zítra! Jak to bude možný, dáme řeč.“ Pár hodin poté jsem jümaroval patnáct metrů nad Da­ videm po fixních lanech, když jsem ho uslyšel volat: „Ede, zastav! Mám nějaké zprávy, a nejsou dobré.“ David s sebou Čas loučení

165

nesl jedinou ruční vysílačku a právě dostal hlášení ze základ­ ního tábora. „Ang Dorje i Lhakpa jsou zpátky v Jižním sedle. Prostě se jim to v těch podmínkách nepodařilo.“ Zhluboka se nadechl a pak řekl: „Myslím, že je čas, aby ses s Robem rozloučil.“ V tu chvíli jsem se přestal ovládat. Jen jsem visel na blokantech a vzlykal. David taky brečel. Přestože Rob byl na cestě už nějakých šestatřicet hodin, většinu z nich bez kyslíku a vysoko nad 8500 metry, ještě ve­ čer 11. května se stále držel naživu a při smyslech. To jsme se utábořili v C3 a připravovali se udělat následující den cokoli, co by ho mohlo ještě zachránit. Dvacet minut po šesté večer se Guy Cotterovi podařilo propojit Jan Arnoldovou z No­ vého Zélandu přes satelitní telefon. Jejich poslední slova na rozloučenou se stala součástí legendy Everestu. Než se Rob posbíral, aby mohl se svou ženou vůbec mlu­ vit, požádal o chvilku strpení, aby snědl trochu sněhu a na­ vlhčil si tak ústa. Pak teprve řekl: „Ahoj, lásko, doufám, že jsi zalezlá pěkně v teplé posteli. Jak se máš?“ – „Nedokážu ani říct, jak moc na tebe myslím!“ odpověděla Jan, „tvůj hlas je lepší, než jsem čekala… Je ti teplo, drahoušku?“ – „Mám tu relativní pohodlí.“ – „Co nohy?“ – „Nedíval jsem se, nesun­ dával jsem si boty, ale asi budu mít nějaké omrzliny.“ Jan vě­ děla, že je jen nepatrná šance, sama stála na vrcholu Everestu. A Rob to věděl taky. Ale při svém rozloučení oba dojemně drželi linii brzkého shledání. „Až se mi vrátíš domů, tak tě kompletně uzdravím,“ slibovala Jan. „Já to vím, že tě zachrá­ ní. Hlavně nepropadej zoufalství. Posílám ti veškerou pozi­ tivní energii!“ Rob se rozloučil: „Miluju tě. Hezky se vyspi, lásko. A nedělej si starosti, prosím.“ A to byla poslední Robova slova – a jestli pak řekl ještě něco dalšího, nebyl v okolí nikdo, kdo by je uslyšel.

***

166

kapitola 5