Ráno po snídani obě dívky s kápěmi plášťů staženými cudně do obličeje vyšly ze dveří hostince a vydaly se pěšky po přístavní hrázi, kde už Freize nakládal koně na loď, jež je dopraví na jih podél pobřeží do Bari. Luca a bratr Petr šli s nimi. Bratr Petr nesl vzácné rukopisy, zašité do obalů z naolejované ovčí kůže proti vlhkosti, písařskou skříňku popruhy připevněnou na zádech. Na nábřeží mezi loďmi, vracejícími se z ranního rybolovu, nakládal Freize osla a pět koní. Přístavní můstek mezi hrází a palubou lodi byl široký a pevný a první tři koně po něm snadno přešli do svých stání na palubě. Ishraq sledovala, jak se poslední kůň – oř bratra Petra – na lávce polekal a pokusil se couvat. Freize mu položil ruku na šíji, pošep103
Rad_temnot_II_cz.indd 103
08.08.13 9:56
tal mu pár tichých slov a pak odepjal ohlávku, aby byl kůň zcela volný. Bratr Petr vykřikl a rozhlédl se, připraven shánět pomoc při chytání uprchlého koně, ale Luca jen zavrtěl hlavou. „Počkej,“ řekl. „On ví, co dělá.“ Kůň stál okamžik nehybně, uvědomoval si, že je volný, a pak se Freize znovu dotkl jeho šíje, obrátil se k němu zády a sám přešel po můstku na palubu. Kůň ho pozoroval s nastraženýma ušima a pak ho delikátně následoval, jeho kopyta zaduněla o dřevěný můstek. Když volně vstoupil na palubu, Freize ho poplácal, tiše několika slovy pochválil a pak znovu připnul ohlávku a zavedl ho do lodního stání. „Milují ho,“ poznamenal Luca a zastavil se vedle obou mladých žen. „Opravdu milují. Všechna zvířata mu důvěřují. Je to dar. Je jako svatý František z Assisi.“ „Má v kapse kotě?“ zeptala se Ishraq a Luku to rozesmálo. „Nevím. Nijak by mě to nepřekvapilo.“ „Myslím, že krmí toulavé kotě a nosí je u sebe,“ řekla. „Včera večer jsem sundávala jeho kabát ze židle v jídelně a ten kabát zamňoukal.“ Isolda se rozesmála. „Je to zrzavé kotě – našel je před několika dny. Nevím, jestli je ještě má.“ Freize vystoupil z lodi. „Je tam malá kajuta a ohřívadlo na vaření,“ sdělil dívkám. „Měly byste mít celkem pohodlí. A počasí má být dobré a budeme tam za pár hodin. Kolem večeře bychom mohli přistát.“ „Půjdeme na palubu?“ zeptala se Isolda Luky. Kapitán byl na lodi, pokřikoval rozkazy, lodníci se připravovali 104
Rad_temnot_II_cz.indd 104
08.08.13 9:56
popustit lana. Děti z křížové výpravy lenivě pozorovaly přípravy. „Bůh jim žehnej,“ řekla Isolda vážně, jednu nohu na lávce, ruku v sevření Lukovy dlaně. „A Bůh žehnej i tobě, Luko. Uvidíme se v Bari.“ „Už za pár dní,“ opáčil tiše. „Je lepší, že cestuješ takhle, ačkoliv se mi po tobě bude cestou stýskat. Nezklamu tě. Brzy se tam uvidíme.“ „Odrazit!“ křikl kapitán. „Všichni na palubu!“ Bratr Petr předal skříňku s rukopisy a vzácné písařské pouzdro Freizeovi, aby vše odnesl do kajuty. Isolda se právě chystala vstoupit na můstek, když ucítila, jak se jí přístavní hráz náhle otřásla pod nohama. Okamžik myslela, že nějaká loď narazila do hráze, až rozechvěla veliké kamenné desky, vztáhla ruku a chytla se koncového trámku lávky. Jenže pak se otřes zopakoval spolu s hlubokým, tlumeným rachotem, zvukem tak mocným a přesto tlumeným, až se ze strachu chytila ruky Ishraq a rozhlédla se kolem sebe. Okamžitě se ozvalo úzkostlivé pleskání o okraj přístavní hráze, jak se tam zčeřilo tisíc drobných vln, jakoby rozfoukaných nenadálou vichřicí, ačkoliv moře bylo hladké a klidné. Děti na přístavní hrázi vyskočily, jak se pod nimi otřásla země, ty menší vykřikovaly strachem. „Pomoc! Pomoc!“ „Co to bylo?“ zeptala se Isolda. „Slyšeli jste to? Ten strašný zvuk?“ Ishraq zavrtěla hlavou. „Nevím. Něco divného.“ „Vím, že můj Vykupitel žije!“ zvolal Johann. Všichni se k němu otočili. Byl zcela nevzrušený. Rozpřáhl ruce 105
Rad_temnot_II_cz.indd 105
08.08.13 9:56
a usmál se. „Slyšíte hlas Boží? Cítíte dotek Jeho svaté ruky?“ Luca přistoupil k dívkám. „Radši se vraťte do hostince…“ začal. „Něco se děje…“ Ohromný zvuk se ozval nanovo, podobný stenu, tak hluboký a tak blízko, až vzhlédli k jasné obloze, ačkoliv na ní nebyla žádná bouřková mračna, a pak zase dolů na moře, zčeřenému rychlými vlnkami. „Bůh k nám mluví!“ volal Johann na své následovníky, a jeho hlas zněl jasně nad jejich otázkami. „Slyšíte jej? Slyšíte, jak promlouvá skrze zemětřesení, vítr a oheň? Požehnáno budiž Jeho jméno. Volá nás do služby! Slyším jej. Slyším jej!“ „Slyším jej!“ opakovaly děti, síla jejich hlasů se slévala jako sbor. „Slyším jej!“ „Zemětřesení?“ zeptala se Isolda. „Řekl: zemětřesení, vítr a oheň?“ „Radši počkáme v hostinci,“ řekla Ishraq nejistě. „Radši nepůjdeme na loď. Raději se schováme. Jestli přijde bouře…“ Isolda se otočila spolu s ní, aby zamířila do hostince, když vtom jedno z dětí vykřiklo: „Podívejte! Podívejte se na to!“ Všichni se podívali tam, kam dítě ukazovalo, ke schodům přístavní hráze, kde voda šplouchala přes dolní stupně v úzkostlivém, rychlém rytmu. Přímo před jejich očima se odehrálo něco mimořádného. Mořská hladina klesala, odliv nastal mimořádnou rychlostí, odtékal jako voda ve zdymadlech, rychleji, než je u odlivu vůbec možné. Mokrý schod ještě neoschl v zářivém slunečním svi106
Rad_temnot_II_cz.indd 106
08.08.13 9:56
tu, a už se odhalil další stupeň. Jak potom voda ustupovala, objevily se zelené řasy na dalším schodu a pak ještě na dalším, a tak stále dolů až na dno přístavu. Voda crčela ze schodů jako náhlý vodopád, stupně, jež nikdo neviděl od té doby, co byly za pradávných časů vytesány, náhle oschly a ocitly se na vzduchu, a na dně přístavu moře stále ustupovalo, ubíhalo od pevniny, klesalo od zdí, takže hlubiny odhalovaly všechna svá tajemství a znovu se stávaly souší. Byla to divná a hypnotická podívaná. Bratr Petr se přidal k ostatním, kteří se shlukli na okraji přístavní hráze a civěli na odtékající vodu. Moře odhalovalo víc a víc pevniny, jak se stále víc a víc vzdalovalo. Koně na palubě ržáli hrůzou, když loď ztěžka dosedla na dno přístavu, jiné čluny v okolí visely za lana na přístavní hrázi anebo ty vzdálenější, jež byly na hlubší vodě, klesly a pak se převalily na bok, když zpod nich uprchlo moře a zanechalo je opuštěné, s kotvami bezmocně odhalenými, trčícími z naplaveného bahna – obrovskými a těžkými a k nepotřebě. „Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny.“ křičel Johann ze zadního okraje davu. Zazněly výkřiky radosti a děti plakaly strachem, když mezi nimi kráčel, až stanul na okraji přístavní hráze a zahleděl se do přístavu, kde po naplavenině přístavního dna pobíhali krabi, a ryby pleskaly ocasními ploutvemi ve zbylých kalužích vody. „Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až pro107
Rad_temnot_II_cz.indd 107
08.08.13 9:56
měnil moře v souš. Vody byly rozpolceny!“ opakoval. „Vidíte – Bůh změnil moře v suchou zem – jen pro nás. Tohle je cesta do Jeruzaléma!“ Isoldina studená ruka se vkradla do Lukovy dlaně. „Já se bojím.“ Luca byl zadýchaný vzrušením. „Nikdy jsem nic takového neviděl. Ani se mi nesnilo, že by k tomu mohlo dojít! On říkal, že se to stane, ale já tomu nemohl uvěřit.“ Ishraq si vyměnila zděšený pohled s Isoldou. „Je tohle zázrak vašeho Boha?“ vyptávala se. „Dělá to On? Zrovna teď?“ Na palubě uvízlé lodi se připoutaní koně a oslík vzpínali a lomcovali provazy. Freize sešel mezi ně, snažil se je uklidnit a stahoval jim ohlávky, jejich kopyta narážela do dřevěných stání. Lodní můstek spadl na jednom konci spolu s lodí. Teď byl roztříštěný a rozbitý, jak spadl do přístavní naplaveniny. „Pst, miláčkové, jen klid! Jen klid!“ volal Freize na koně. „Už je to dobré. Jsme pěkně v suchu, určitě se není čeho bát. Buďte klidní a já vás odtud za chviličku dostanu.“ „Následujte mě! Následujte mě!“ vykřikl Johann a vydal se po kamenných stupních dolů z přístavní hráze. „Tohle je cesta, tohle je cesta do Jeruzaléma! Tohle je přímá cesta!“ Děti ho ihned následovaly, plné vzrušení z toho dobrodružství. Někdo vzadu začal odříkávat Lukášovo evangelium: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy –“ 108
Rad_temnot_II_cz.indd 108
08.08.13 9:56