Konrad Lorenz
Život se psem není pod psa a r go
Konrad Lorenz
Život se psem není pod psa Z německého originálu So kam der Mensch auf den Hund, vydaného v roce 1983 nakladatelstvím Deutscher Taschenbuch Verlag v Mnichově, přeložili Božena a Josef Kosekovi. Vychází s ilustracemi Konrada Lorenze. Přebal navrhl, graficky upravil a sazbu provedl Vojtěch Domlátil. Odpovědná redaktorka Markéta Nová. Jazyková korektura Zdenka Mayerová a Klára Kolčavová. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2013 jako svou 1971. publikaci. Vytiskla tiskárna Protisk. Vydání druhé, v Argu první.
ISBN 978-80-257-0866-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Jak to asi bylo
Vysokou stepní trávou táhnou lidé, malá tlupa neoblečených divokých postav. V rukou nesou oštěpy s kostěnými špicemi, někteří mají dokonce luk a šíp. Fyzicky se asi neliší od lidí naší doby, ale jejich chování působí jako chování plaché zvěře, která se musí
11
Konrad Lorenz | Život se psem není pod psa
mít trvale na pozoru, v tmavých očích jim neustále probleskuje strach. To ještě nejsou svobodní lidé, to nejsou páni země, nýbrž štvanci, na které číhá nebezpečí v každé houštině. Nálada je stísněná. Nedávno je silnější tlupy přinutily, aby opustili své původní území, na němž lovili, a tak se museli vydat daleko na západ do stepi, do neznámé země, kde žije mnohem více dravých šelem než v bývalém domově. A před několika týdny padl starý zkušený lovec, který tlupu vedl, za oběť šavlozubému tygrovi. Šelma sice později také zašla, když ji zasáhl jejich oštěp, ale to pro ně v neštěstí není útěchou. Nejvíce je trápí nedostatek spánku. Ve starém domově spali všichni u ohně, kolem něhož v uctivé vzdálenosti polehávali i dotěrní šakalové*; lidé nemuseli bdít, protože když se blížila nějaká šelma, šakalové to už zdaleka oznamovali. Tuto výhodu si primitivní lidé ovšem neuvědomovali. Na příživníky, kteří se odvážili příliš blízko k ohni, neobětovali sice šíp, ale zaháněli je kamením. Táhnou dál, unavení a zamlklí. Brzy už bude noc, ale oni stále ještě nenašli místo vhodné pro táborový oheň, aby si konečně mohli upéct dnešní skrovnou kořist, kus kance, který zbyl z hostiny šavlozubého tygra. * Jak dnes s jistotou víme, nejde o šakala, nýbrž o formu divokého psa, mnohem blíže stojícího vlku, možná o indického vlka Canis lupus pallipes. Jinak není třeba na celém příběhu cokoli měnit. (Viz poznámka autora na konci knihy.)
12
Jak to asi bylo
Náhle, stejně jako to dělají vyplašené srny, obrátí všichni napjatě hlavy týmž směrem: zaslechli zvuk. Mohl pocházet jenom od zvířete, které se umí bránit, neboť štvanci se musí chovat tiše. A teď se to ozvalo znovu. Ano, to vyje šakal. Tlupa tu stojí ve zvláštním pohnutí a naslouchá pozdravu z lepších a méně nebezpečných časů. A potom mladý vůdce učiní něco, co je ostatním nepochopitelné: oddělí z kořisti kus masa a hodí ho na zem. Je možné, že ostatní se zlobí, vždyť si přece nežijí v takovém nadbytku, aby se pečeně rozhazovala po stepi. Mladík pravděpodobně sám nevěděl, proč to dělá, jednal zřejmě podle citu, snad si přál, aby měl šakaly u sebe blíž. Ať tak či tak, položil kousek masa ve stopách tlupy ještě vícekrát. Ostatní to pochopitelně považovali za špatný vtip a vůdce tlupy měl co dělat, aby se vzteku hladových lidí ubránil.
13
Konrad Lorenz | Život se psem není pod psa
Ale konečně sedí všichni u ohně, a když se nasytili, zavládne v rozhorlené tlupě zase mír. Náhle je slyšet vytí šakalů. Našli položené kusy masa a po stopě se blíží k táboru. Jeden muž tázavě pohlédne na vůdce tlupy, potom vstane, sebere kosti a položí je tam, kam až sahá světlo ohně. Je to významná událost: člověk poprvé krmí užitečné zvíře. Dnes může tlupa klidně spát, protože kolem tábora se plíží šakalové, a to jsou spolehliví hlídači. A když příštího rána vyjde slunce, je lidská tlupa odpočinutá a spokojená. Od tohoto dne už nikdo po šakalovi kamenem nehodí…
Uplynulo mnoho let, mnoho generací. Šakalové jsou krotší, mají méně strachu. Ve větších smečkách obklopují místa, kde se
14
Jak to asi bylo
zdržují lidé, kteří teď loví dokonce divoké koně a jeleny. I šakalové změnili své chování: zatímco dříve se potulovali jen v noci, a ve dne, ukryti hluboko v houštinách, odpočívali, stala se z těch nejsilnějších a nejchytřejších denní zvířata a sledují lovícího člověka při jeho výpravách za kořistí. A tak se mohlo jednou stát, že tlupa šla po stopě březí divoké klisny, která byla poraněna oštěpem a nedokázala dost rychle prchat. Lovci jsou velice vzrušeni, protože se už dlouho dosyta nenajedli. I šakalové, kteří je sledují, mají větší hlad než jindy, neboť z jídla lidí na ně většinou nic nezbývalo. Březí klisna, navíc ještě oslabená ztrátou krve, zvolí prastarý prostředek, který je jejímu druhu vrozený: nasadí „zpátečku“, to znamená, že se vrátí po své stopě pořádný kus zpět a na místě, hustě zarostlém křovinami, odbočí ze stopy ostře doprava. Tento instinktivní trik zachránil zvíře před lovcem už mnohokrát. I tentokrát stojí lovci bezradně na místě, kde na tvrdé stepní půdě stopa zdánlivě končí. Za lidmi táhnou šakalové, přirozeně v patřičném odstupu, protože se do blízkosti hlučících, rozčilených lovců ještě neodváží. A oni sledují stopu člověka, nikoli zvěře. Šakal přece nemá zájem sledovat stopu divokého koně, neboť ten pro něj jako kořist nepřichází v úvahu. Avšak tito šakalové už mnohokrát dostali od člověka potravu, kusy velkých lovných zvířat, čímž pro ně lidský
15
Konrad Lorenz | Život se psem není pod psa
pach nabyl nového významu, a také si už vytvořili pevné myšlenkové spojení mezi čerstvou krvavou stopou a vyhlídkou na brzkou kořist. Dnes jsou šakalové obzvlášť hladoví a vzrušení, krvavá stopa je čerstvá, a tak se přihodí něco nového, co vztah mezi člověkem a jeho nohsledy nemálo změní. Stará fena s šedivým čenichem, duchovní vůdkyně smečky, si povšimne toho, co lidé přehlédli, že totiž krvavá stopa odbočuje. A tak zvířata na onom místě zahnou a sledují stopu poraněné klisny samostatně. Lidé mezitím pochopili, že se klisna vrátila po vlastní stopě, obracejí se a jdou zpátky. Když dorazí k místu, kde klisna odbočila, zaslechnou ze strany vytí šakalů. Tak najdou rychle směr a brzy nato také stopu, kterou smečka zanechala ve stepní trávě. Poprvé se tu vytvořilo pořadí, v němž od onoho dne člověk a pes sledují zvěř: nejprve pes, potom lovec. Dohonit a postavit se do cesty divokému koni se podaří rychleji šakalům než lovcům. Když psi „staví“ větší zvěř, hraje přitom zřejmě podstatnou úlohu tento psychologický mechanismus: pronásledovaný jelen, medvěd nebo kanec, který sice prchá před člověkem, ale proti samotnému psu by se beze všeho postavil, dostane vztek na malého drzého nepřítele, jenž se k němu přiblížil, a na mnohem nebezpečnějšího pronásledovatele očividně zapomene. Unavený divoký kůň zná šakala jen jako zbabělce, co dokáže leda štěkat, a začne se zlost-
16
Jak to asi bylo
ně bránit: divoce udeří předním kopytem po drzounovi, který se k němu odvážil příliš blízko. Těžce dýchá, obrací se v kruhu, ale na útěk se už nedá. Lidé teď slyší povyk, který dělají šakalové, povšimnou si, že vychází stále z téhož místa, vůdce dává znamení, lovci se neslyšně rozdělí do všech stran a kořist obklíčí. Na okamžik se zdá, jako by se šakalové chtěli rozprchnout, ale protože si jich nikdo nevšímá, zase se uklidní. Malá vůdkyně smečky ztratila všechen strach, zuřivě štěká, a když klisnu zasáhne oštěp a ona se konečně zhroutí, zahryzne se jí chtivě do hrdla. O několik kroků ustoupí, teprve když se k mrtvému zvířeti skloní vůdce lidské tlupy. Je to možná praprapravnuk toho, který poprvé nechal kus kořisti pro šakaly; rozpáře břicho ještě se cukajícího zvířete, vytrhne kus střev, odřízne jej, na šakala se ani nepodívá — což je akt značně intuitivní ohleduplnosti — a hodí střeva, opět ohleduplně, nikoli přímo směrem ke zvířeti, ale stranou vedle něho. Šedivá vůdkyně plaše uskočí, ale když vidí, že člověk nedělá žádné výhrůžné posunky, naopak, vydává přátelské zvuky, jaké šakalové už často slýchali od táborového ohně, vrhne se žádostivě na střeva. A když se chce spěšně, už žvýkajíc, s kořistí v tlamě stáhnout zpátky a ještě bázlivě pokukuje po člověku, začne rychle a prudce bít ocasem zprava doleva. Poprvé zavrtěl šakal ocasem na člověka; tím byl učiněn další krok k psu domácímu.
17
Konrad Lorenz | Život se psem není pod psa
Zvířata, a dokonce i tak chytrá, jako jsou psovité šelmy, dospívají ke zcela novému způsobu chování nikoli náhlým vnuknutím, nýbrž asociativními myšlenkovými spojeními, která se vytvářejí teprve po mnohonásobném opakování určité situace. Než tato šakalí fena při pronásledování zraněné zvěře, která se po vlastní
18
Jak to asi bylo
stopě vrátila, opět poběží po stopě před lovcem, uplynou možná celé měsíce. Snad až její pozdější potomek bude vodit lovce a stavět zvěř pravidelně a vědomě. Jak se zdá, člověk se usadil na přelomu starší a mladší doby kamenné. První domy, jež známe, jsou kolové stavby, které byly z bezpečnostních důvodů stavěny v mělčinách jezer a řek, dokonce i Baltského moře. Víme, že v té době se pes už stal domácím zvířetem. Na bahenním špicovi, malém, špicovi podobném psu, jehož lebka byla poprvé objevena ve zbytcích kolových staveb u Baltského moře, je sice ještě zřetelně znát, že pochází ze šakala, ale zároveň se už nedají přehlédnout známky skutečné domestikace. Podstatné je, že divocí šakalové, kteří byli ve starším diluviu mnohem rozšířenější než dnes, se na pobřeží Baltu už nevyskytovali. Člověk, který pronikl na západ a na sever, pravděpodobně tedy přivedl k pobřeží Baltu smečky napůl ochočených šakalů, kteří se táhli za jeho táborem, a dokonce možná už i značně domestikované psy. Když si potom začal budovat obydlí na kůlech ve vodě a když také vynalezl člun, musel se vztah mezi ním a jeho čtyřnohými souputníky nepochybně změnit. Neboť ti už teď nemohli obklopovat lidský domov ze všech stran. Lze předpokládat, že právě v době, kdy si lidé začali budovat kolové stavby a vzali s sebou obzvlášť krotké, při lovu osvědčené, a tudíž cenné exempláře ještě
19
Konrad Lorenz | Život se psem není pod psa
velmi málo domestikovaných šakalů, učinili z nich tímto způsobem „domácí zvířata“ ve vlastním slova smyslu. Ještě dnes můžeme u různých národů zjistit různé způsoby, jak si lidé drží psy. Nejpůvodnější je ten, při kterém větší počet psů, jejichž vazba s člověkem je poměrně volná, obklopuje sídliště. Jiný nacházíme v každé evropské vesnici: psi patří k určitému domu a jsou oddáni určitému pánu. Je pravděpodobné, že tento způsob se vyvinul právě v době, kdy vznikaly kolové stavby. Protože počet psů, které v nich bylo možno umístit, byl omezený, došlo přirozeně k výběru určitých jedinců, a tak byly podporovány ony dědičné změny, které dělají domácí zvíře tím, čím je. Pro tyto domněnky hovoří dvě skutečnosti: za prvé, že bahenní špic se svou klenutější lebkou a kratším čenichem je nepochybně domestikovanou formou šakala, a za druhé, že se jeho kosti našly takřka výhradně se zbytky kolových staveb. Psi v kolových stavbách museli být natolik ochočeni, že je bylo možno přimět k tomu, aby buď vlezli do člunu, nebo aby přeplavali vodu, oddělující je od domu, a vylezli po můstku nahoru. Nějaké poloochočené psisko, které obíhá kolem tábora, by se totiž něčeho takového za žádnou cenu neodvážilo, vždyť sám musím mladému psu z vlastního chovu trpělivě domlouvat, než ke mně poprvé vleze do kánoe nebo než se vyšplhá na stupátko železničního vozu.
20