leden To je měsíc, ve kterém se potkávají Hitler a Stalin při procházce parkem u zámku Schönbrunn, kritika málem vyzradí Mannovu sexuální orientaci a Franz Ka a málem zešílí láskou. K Sigmundu Freudovi se na pohovku připlíží kočka. Je pořádná zima, pod nohama křupe sníh, Else Lasker-Schülerová je na mizině a zamilovaná do Gottfrieda Benna, od Franze Marca dostane pohlednici s koňmi, ale Gabrielu Münterovou označí za nulu. Ernst Ludwig Kirchner kreslí kokety na Postupimském náměstí. Je proveden první looping. Ale nic nepomáhá. Oswald Spengler už pracuje na Zániku Západu.
P
rvní vteřina roku 1913. Temnou nocí se rozlehne výstřel. Potom je slyšet krátké cvaknutí, prsty na spoušti se napnou a zazní druhý, tlumenější výstřel. Zburcovaná policie dorazí rychle a střelce okamžitě zatkne. Jmenuje se Louis Armstrong. S kradeným revolverem chtěl dvanáctiletý chlapec v New Orleansu přivítat nový rok. Policie ho strčí do cely a hned 1. ledna zrána jej dopraví do polepšovny Colored Waifs’ Home for Boys. Chlapec si tam počíná tak divoce, že si vedoucí ústavu Peter Davis neví rady jinak, než že mu spontánně vtiskne do rukou trumpetu (původně ho chtěl spíš zfackovat). Louis Armstrong náhle ztichne, skoro něžně uchopí nástroj a jeho prsty, které si ještě předchozí noci tak nervózně pohrávaly se spouští revolveru, znovu ucítí chladivý kov — ale namísto výstřelu vyjdou z trubky ještě v ředitelově pracovně první teplé, divoké tóny.
··· „Právě dozněl půlnoční výstřel. Křik v ulici a na mostě. Zvuky zvonů a odbíjení hodin.“ Z Prahy posílá zprávu: dr. Franz Ka a, zaměstnanec Dělnické úrazové pojišťovny pro Království české. Jeho publikum sedí v dalekém Berlíně, v etážovém bytě na Immanuelkirchstrasse 29, je to jen jedna osoba, přesto pro něho znamená celý svět: Felice Bauerová, pětadvacet let, trochu plavovlasá, trochu kostnatá, trochu vytáhlá, stenotypistka společnosti
leden
Carl Lindström A. G. V srpnu se letmo sblížili, lilo jako z konve, měla mokré nohy, on rychle prochladl. Ale od té doby si — v noci, když jejich rodiny spí — píší horečnaté, okouzlující, zvláštní, rozjitřené dopisy. A hned odpoledne většinou ještě jeden. Když o sobě Felice nedá pár dní vědět, Ka a začne, jako by se probral z neklidných snů, ze zoufalství pracovat na Proměně. O tom příběhu jí vyprávěl, krátce před Vánoci jej dokončil (teď leží v sekretáři, zahříván mezi dvěma fotografiemi, které mu Felice poslala). Jak se však její vzdálený, milovaný Franz mohl tak rychle proměnit v tak děsivou záhadu, se dozvěděla teprve z tohoto silvestrovského dopisu. Zda by ho, vyptává se zničehonic, přetáhla deštníkem, pokud by zůstal ležet v posteli, třebaže se domluvili na setkání ve Frankfurtu nad Mohanem, kde spolu měli po výstavě zajít do divadla; takže Ka a se na úvod ptá trojím konjunktivem. A pak zdánlivě bezelstně zapřísahá jejich společnou lásku, sní o tom, že Felicina a jeho ruka budou neoddělitelně spojeny. A pokračuje: „Je docela možné, že jednou bude takto svázaný pár odveden na popraviště.“ Jak vzrušující myšlenka pro milostný dopis. Ti dva se ještě ani nepolíbili, a muž už blouzní o společné cestě na popraviště. Sám Ka a se očividně zdál nakrátko zděšen tím, co z něho vyvřelo. „Co všechno se mi to ale honí hlavou?“ píše. Vysvětlení je prosté: „To je tou třináctkou v novém letopočtu.“ Rok 1913 ve světové literatuře tedy začíná: násilnickou fantazií.
··· Oznámení o pohřešovaném. Hledá se: Leonardova Mona Lisa. V roce 1911 byla odcizena z Louvru a zatím chybí jakákoli stopa. Pařížská policie vyslýchá Pabla Picassa,
leden
jenže malíř má alibi a smí se vrátit domů. K prázdné zdi v Louvru kladou truchlící Francouzi kytice.
··· V prvních lednových dnech, nevíme, kdy přesně, přijíždí vlakem z Krakova na vídeňské Severní nádraží poněkud zanedbaný, čtyřiatřicetiletý Rus. Venku vánice. Muž kulhá. Vlasy si letos ještě nemyl, hustý knír, který mu bují jako roští, nemůže skrýt jizvy po neštovicích v celém obličeji. Muž má na nohou láptě a vláčí kufr napěchovaný k prasknutí. Sotva přijel, nastoupí do tramvaje, která ho má zavézt do Hietzingu. V jeho pase stojí Stavros Papadopulos, což má vyvolat představu o jeho řecko-gruzínském původu, a jak je tak fyzicky zanedbaný a venku panuje zima, každý pohraničník mu na to skočí. V Krakově, dalším exilu, předchozího večera naposledy porazil Lenina v šachu, posedmé za sebou. Šachy mu šly očividně lépe než jízda na kole. Lenin se ho marně pokoušel naučit i to. Vštěpoval mu, že revolucionáři musejí být rychlí. Jenže ten muž, který se ve skutečnosti jmenoval Josef Vissarionovič Džugašvili a teď si říkal Stavros Papadopulos, se jezdit na kole nenaučil. Nedlouho před Vánoci si v Krakově pořádně natloukl na zledovatělé dlážděné ulici. Nohu měl ještě samou ránu, koleno vymknuté, teprve před pár dny se zvládl znovu postavit. „Můj znamenitý Gruzínec,“ pronesl se smíchem Lenin, když viděl, jak se k němu belhá, aby si převzal falešný pas na cestu do Vídně. A teď šťastnou cestu, soudruhu. Nerušeně přejel hranice, ve vlaku horečně procházel své rukopisy a knihy, které při přestupu zase kvapně strkal do kufru. Nyní, po příjezdu do Vídně, gruzínské krycí jméno odložil. Od ledna 1913 se představoval takto: Jmenuji se
leden
Stalin, Josef Stalin. Když vystoupil z tramvaje, vpravo uviděl zámek Schönbrunn, světle ozářený v matné zimní šedi, za zámkem park. Míří do schönbrunnské Zámecké ulice 30, tak to stálo na lístku, který mu předal Lenin. A ještě: „Zazvonit u Trojanovských“. Takže si z bot oklepe sníh, vysmrká se do kapesníku a poněkud nejistě stiskne domovní zvonek. Poté, co se objeví děvečka, řekne smluvené heslo.
··· Do pracovny Sigmunda Freuda na vídeňské Berggasse 19, kde se právě shromáždil středeční vědecký kroužek, se vplíží kočka. Tahle kočka je druhá nečekaná návštěvnice v krátké době — už na sklonku podzimu dorazila mezi pánskou společnost Lou Andreas-Salomé, zprvu nedůvěřivě okukována, nyní toužebně uctívána. Lou Andreas-Salomé nosila na svém podvazkovém pásu řadu skalpů duchovních velikánů: s Nietzschem byla ve zpovědnici Svatopetrského chrámu, s Rilkem v posteli a v Rusku u Tolstého, Frank Wedekind údajně podle ní pojmenoval svou Lulu, Richard Strauss zase Salomé. Freuda teď dostala přinejmenším intelektuálně — této zimy směla dokonce bydlet v patře, kde se nacházela jeho pracovna, diskutovat s ním o jeho nové knize Totem a tabu, na níž právě pracoval, a naslouchat mu, když si vyléval žal kvůli C. G. Jungovi a odpadlým psychologům z Curychu. Především se ale dvaapadesátiletá Lou Andreas-Salomé, autorka několika knih o duchu a erotice, nechala mistrem školit v psychoanalýze — později v březnu si otevře vlastní praxi v Göttingenu. Ve středu tedy sedí na svátečním kurzu, vedle ní učení kolegové, vpravo pohovka (již tehdy legendární) a všude kolem drobné sošky, které antikou posedlý Freud
leden
sbíral, aby se utěšil. A když Lou procházela dveřmi, vplížila se do této usebrané skupinky také kočka. Freuda to nejprve rozrušilo, ale jakmile viděl, s jakou zvídavostí kočka obhlíží řecké vázy a římské sošky, s pohnutím jí nechal přinést trochu mléka. Jenže Lou Andreas-Salomé vzpomíná: „Přitom si ho ani přes jeho narůstající lásku a obdiv vůbec nevšímala, zaměřovala na něho zelená očka s šikmými zorničkami, chladně jako na jakýkoli jiný předmět, a požadoval-li byť jen na okamžik víc než narcistní vrnění, musel sesunout nohu z pohodlné lenošky a vynalézavě okouzlujícími pohyby špiček bot se ucházet o její pozornost.“ Týden co týden získávala kočka přístup do této odborné společnosti, a pokud churavěla, stočená směla ležet i na Freudově pohovce. Jevila se jako vhodná pro terapii.
··· A když už mluvíme o churavění: Kde vlastně vězí Rilke?
··· Obavy, že by se rok 1913 mohl projevit jako nešťastný, tlačily současníky v zátylku. Gabriele d’Annunzio svému příteli daruje Utrpení svatého Šebestiána a věnování datuje z opatrnosti raději jako „1912 + 1“. I Arnold Schönberg zadržuje dech, kdykoli se objeví nešťastná třináctka. Nikoli bez důvodu vynalezl „dvanáctitónovou hudbu“ — základ moderní hudby —, jež se údajně zrodila ze skladatelových obav z toho, co přijde. Zrození racionality z ducha pověr. V Schönbergových kompozicích se číslice „13“ neobjevuje, ani jako takt, a ani jedinkrát jako číslo stránky. Když s nechutí zjistil, že by název jeho opery o Mojžíši a Áronovi (Moses und Aaron) měl mít třináct písmen, škrtl ve jménu Aaron druhé „a“ a od té doby se opera jmenuje
leden
Mojžíš a Áron. A teď tedy celý rok ve znamení nešťastné třináctky. Schönberg se narodil 13. září — a pomyšlení, že zemře v pátek třináctého, mu nahánělo panickou hrůzu. Jenže nic nepomohlo. Arnold Schönberg zemřel v pátek třináctého (ovšem teprve 1913 + 38, tedy v roce 1951). Přesto mu rok 1913 připraví ještě jedno pěkné překvapení. Na veřejnosti dostane pár facek. Ale popořadě.
··· Teď toto: Výstup omase Manna. Časně ráno 3. ledna Mann nasedne v Mnichově do vlaku. Nejprve si přečte několikery noviny a pár dopisů, pozoruje zasněžené kopečky Durynského lesa a v přetopeném kupé ho přepadají starostlivé myšlenky na Katju, která už zase vyrazila na léčebnou kúru do hor. V létě ji navštívil v Davosu a v čekárně u lékaře ho najednou napadlo téma pro velkou povídku, jenže teď mu tenhle příběh ze sanatoria připadá nesmyslný, až příliš odvrácený od světa. No ovšem, za pár týdnů by mu totiž měla vyjít Smrt v Benátkách. omas Mann sedí ve vlaku a dělá si starosti o garderobu, nazlobený, že dlouhé cesty vlakem na šatech vždycky zanechávají tyhle sklady, pak si bude muset v hotelu nechat kabát přežehlit. Vstane, odsune dveře kupé a rozhodne se, že se trochu projde. Kráčí tak vzpřímeně, až si ostatní cestující myslí, že přichází průvodčí. Venku se míhají dornburské zámky, Bad Kösen, viniční svahy podél Saaly jsou pokryté silnou vrstvou sněhu, řady vinné révy se po nich táhnou jako zebří pruhy. Nakonec je to hezké, jenže omas Mann cítí, že jak se blíží k Berlínu, narůstá v něm strach. Jakmile vystoupí z vlaku, okamžitě se nechá zavézt do hotelu Pod Lipami a na recepci se rozhlíží, zda ho poznali ostatní hosté, kteří se za ním tlačí k výtahům. Potom se
leden
odebere do pokoje, tĂŠhoĹž jako vĹždy, aby se pĹ™evlĂŠkl do drahĂŠho obleku a pĹ™iÄ?Ăsl si knĂrek. V Grunewaldu, na vzdĂĄlenĂŠm zĂĄpadnĂm konci mÄ›sta, si ve stejnou hodinu v ĹĄatnÄ› svĂŠ vily na HĂśhmannstrasse 6 vĂĄĹže motĂ˝lka a bojovnÄ› si nakrucuje koneÄ?ky knĂru Alfred Kerr. V osm veÄ?er mĂĄ jejich souboj zaÄ?Ăt. Ve Ä?tvrt na osm oba nastupujĂ do droĹžek. MĂřà do KomornĂho sĂĄlu NÄ›meckĂŠho divadla, dorazĂ ve stejnĂ˝ okamĹžik. A ignorujĂ se. Je chladno, oba pospĂchajĂ dovnitĹ™. Kdysi v lĂĄznĂch Bansin na plĂĄĹži u BaltskĂŠho moĹ™e — to ovĹĄem musĂ zĹŻstat mezi nĂĄmi — se Alfred Kerr, nejvÄ›tĹĄĂ nÄ›meckĂ˝ kritik a nejjeĹĄitnÄ›jĹĄĂ nadutec, uchĂĄzel o Katju Pringsheimovou, bohatou Ĺ˝idovku s koÄ?iÄ?Ăma oÄ?ima. JenĹže ona toho myĹĄlenkovÄ› dravĂŠho, pyĹĄnĂŠho Vratislavana odmĂtla a vrhla se do nĂĄruÄ?e omase Manna, prkennĂŠho hanzovana. Ale tĹ™eba mu to Kerr bude moci dnes veÄ?er oplatit. omas Mann se usadĂ v prvnĂ Ĺ™adÄ› a pokouĹĄĂ se o to, aby z nÄ›j vyzaĹ™oval klid. Dnes veÄ?er mĂĄ berlĂnskou premiĂŠru Fiorenza, divadelnĂ hra, kterou napsal, kdyĹž se zamiloval do Katji. JenĹže tuĹĄĂ, Ĺže by mohla skonÄ?it debaklem, ta hra byla jeho problĂŠmovĂ˝m dĂtÄ›tem uĹž dlouho. Aby se zabrĂĄnilo dramatu, nemÄ›la se knĂĹžka dramatizovat, napadne ho. „Leccos jsem se snaĹžil zachrĂĄnit, nevěřĂm ale, Ĺže mÄ› poslechli,“ napsal MaximiliĂĄnu Hardenovi, neĹž se z mnichovskĂŠ Mauerkircherstrasse 13 vydal do BerlĂna. NabĂhat si na vidle i s rozbÄ›hem nesnĂĄĹĄĂ. To nenĂ hodno Ä?lovÄ›ka formĂĄtu omase Manna. Ale to, co vidÄ›l v prosinci na zkouĹĄkĂĄch, nevÄ›stilo nic dobrĂŠho. NucenÄ› sleduje hru, jeĹž mĂĄ probudit k Ĺživotu vrcholnou orentskou renesanci, jenĹže pĹ™edstavenĂ postrĂĄdĂĄ spĂĄd, je to spĂĹĄ uf neĹž UďŹƒzi.
leden