1. UKÁZKA
Nový román Ludmily Vaňkové Zapomenutý král otevírá čtenářům pozoruhodné období v dějinách Českého království, kdy se mu vyhýbaly válečné pohromy, i když jinde se nepřetržitě válčilo. Zásluhu na tom měl král Václav I., který se ale v kronikářských análech mezi svým otcem Přemyslem I. a svým synem Přemyslem II. jeví jako zapomenutý král. Přitom to byl král, který měl rozhodující vliv na dění v římské říši na sever od Alp a ochránil svoji zemi před hordami mongolských a tatarských válečníků. Bylo to někdy se štěstím, jako ve válečné epizodě u Olomouce.
Po dvou dnech obléhání přišli za Bajdarem vyděšení velitelé tří mingenů, které kdysi po debaklu u Kozelska převzal na Batúův příkaz od Šejbana. „Bajdarcháne,“ vypravil ze sebe jeden jen taktak, jak mu drkotaly zuby. „Pojďme od toho prokletého města. Je tady zas ten kluk.“ „Kluk? Jaký kluk?“ podivil se Bajdar. „Ten od Kozelska. Nosí neštěstí.“ „Od Kozelska! Jak by se sem asi dostal, blázne?“ „Na větrném oři! To není obyčejný kluk. Je to Jer Su. Duch stromu. Bydlel v té palisádě kolem Kozelska. Křepčil po ní a šípy se od něj odrážely. Viděli jsme to na vlastní oči, Bajdarcháne. Nikdy na to nezapomenu.“ „Kozelsk jsme nakonec dobyli.“ „To ano. Ale mezi mrtvými jsme ho nenašli. Nebyl tam. A pamatuješ se, co bylo pak? Hádka mezi Gujukem a Batuchánem! Málem jsme se vzájemně pobili. Už k tomu chyběl jenom krok.“ „Ale jen málem. Nepobili jsme se,“ pokusil se Bajdar je uklidnit. Sám měl úctu před mocnými duchy, ale nebyl pověrčivý za každou cenu. Když přišel ke Kozelsku on, nikoho takového neviděl. „Viděli jsme ho! Všichni ho viděli. A zase na hradbě!“ „Šílíš, je to nějaké dítě, které tamtoho jen připomíná. Všechny děti jsou si podobné.“ „Nezměnil se, jenom vyrostl! A jen co pozře nás, vyroste zase a bude v tom pokračovat, až pohltí celý svět.“ Teď už toho měl Bajdar právě dost. „Přece proto neopustíme město, které jsme přijeli dobývat. A dobudeme ho jako Kozelsk. Buď bez starosti.“ Pověrčivá hrůza se šířila mongolským vojskem a za tři dny se jí mělo dostat potvrzení novou záhadou. Uprostřed svých vojáků, bezpečný ve své jurtě, Bajdarchán prostě zmizel. Tak, vypařil se. Nebyl a nikdo ho už nespatřil. Vojsko bez velitele zrozpačitělo. Tvrdý tlak na bránu téměř ustal. Ale uzavřený kruh kolem města neporušili. Jer Su se na hradbě neobjevoval.
1
Bajdar odešel ze své jurty sám a odešel dobrovolně. Na ničí příkaz, jenom pro radu. Měl ji dostat od utajeného zvěda, kterého kdysi poznal u Volhy. Jeho dva pomocníci, tehdy téměř děti, strávili rok u mongolských stád. Sám jim pomáhal chytat divoké koně a učit je, jak jezdce poslouchat. Teď se objevili tady. Bajdar věděl, že čas podvratné činnosti do jejich příjezdu trávil Tarkan v Polsku a to nebylo od Moravy daleko. Chlapci tehdy ani teď nevypadali jako Mongolové, ale sám měl ve službách mnoho lidí jiného původu. Tarkan hned. Byl sice Ujgur, ale nevypadal tak. Oslovili ho mongolsky a Bajdar šel s nimi bez podezření. Přece je znal. Myslel si, že je zná. A padl do léčky jako kluk. Skřítkové ho samozřejmě nezajali sami. Bajdar byl silný a obratný bojovník, ale to byl Zdislav taky. Učil se bojovému umění ve všech zemích světa, kterými prošel po boku svého rytíře. Bajdara zvládl sám. Věděl od chlapců, že Mongolové o pomoc nevolají, i když jsou v nebezpečí života, ale pro jistotu zajatce omráčili dřív, než ho dovlekli k brance, opatrně pootevřené v boku opevnění. Když se Bajdar probral, spatřil nad sebou ty dva zrádce, které pokládal za přátele. Ten třetí, kterého neznal, do něj chvílemi kopal z obou stran, jako by si pohrával s těžkým míčem. Berťan si trochu kopl taky, než zahnal Vasilka. „Vida, kdo se nám probudil,“ řekl. Svázaný Bajdar se na něj zadíval s krutou výčitkou. „Zapomněl jsi už, za co všechno mi vděčíte? Naučil jsem vás…“ Franěk ho přerušil. „Tohle jsi nás učit nemusel. To umíme. Kdybych tě potkal u Atilu, byl bych snad laskavější. I když i tam jsi vetřelec.“ „Vylákali jste mě, to není spravedlivé.“ „A to je spravedlivé, když vy do pasti zavádíte naše rytíře? A co jsi včera chtěl ty? Šel jsi s námi v naději, že ti ukážeme, kudy se dá tajně vniknout do města, abyste ve spánku povraždili nic netušící. Nebo ne? A my na rozdíl od vašich jsme tady nezabili ani tebe.“ Bajdar na tu připomínku zmlkl. Mongolský boj podle zdejších měřítek jistě nebyl rytířský. Ale nikdy nepředstírali, že jsou rytíři. To jim bylo cizí. Ostatně nemám právo se na ty chlapce zlobit. Opravdu nedělají nic horšího než my. Lest v boji ctíme. A ta jejich byla dokonalá. I oběť to musí ocenit. Protože jim křesťanské milosrdenství bylo ještě vzdálené, dali ho hlídat Vasilkovi. „Nesmíš ho zabít ani zmrzačit,“ řekl Berťan jen. „Purkrabí ho ještě bude potřebovat. A dej pozor, aby moc nekřičel.“ Ještě jednou si oba kopli a spokojeně odešli spát bez dalšího napomenutí. Vasilko byl spíš vynalézavý než surový. Bajdar strávil pekelnou noc, ale vyšel z ní nepoškozený. Nazítří se útoky neobnovily. Záviš ze Sepekova dal zajatce přivléct nahoru a z hradby ho ukázal čekajícímu vojsku dole. Ale nezvedl se povědomý řev, který takový pohled doprovází. Hluk, který se ozval zdola, se podobal spíš vzdechu úlevy. Záhada přestala být tolik záhadná, i když jí dosud nerozuměli. Zajatec se mračil jako bouře, a než ho stačili oslovit, vykřikl zběsile: „Dáváš dospělé bojovníky k týrání děcku!“ rozkřikl se na Záviše. „To je hanba! U
2
nás by se to nestalo.“ „Co říká?“ zeptal se purkrabí Berťana, který ho spolu s Fraňkem doprovázel. Bývalí skřítkové se po sobě podívali. „Jen že se špatně vyspal,“ řekl Franěk nevinně. „My přece taky. Naše noc byla stejně krátká jako ta jeho.“ Záviš se s odpovědí spokojil, ale Zdislav se na ně zadíval s podezřením. Moc se mu to nezdálo, ale Bajdar skutečně vypadal jen jako po probdělé noci. Záviš pokračoval: „Mohli byste vy dva…“ „Chlapce nemůžeš poslat dolů k nim,“ přerušil ho Zdislav nezdvořile. „To nedovolím.“ Dvacetiletý rytíř si na zasloužilého purkrabího neměl co dovolovat, ale Záviš to přešel. Byli zavázáni. To, co udělali ti tři, dva výrostci a Zdislav, včera v noci, byla zásluha nad zásluhy. „Nic takového jsem nechtěl,“ řekl a znělo to omluvně. „Ale zajali jste jim velitele a jsme teď ve výtečné vyjednávací pozici. Neměli bychom to zanedbat. A jen oni dva mluví jejich řečí.“ Slovní šarvátka byla úplně zbytečná, protože teď se dole z mongolských řad oddělila čtveřice bojovníků. Výmluvně odhodili na zem zbraně a s bílými šátky ve zdvižených rukou se blížili k bráně. Docela jak by to udělali křesťanští vyjednávači. „Máme je pustit dovnitř, pane Záviši?“ zeptal se jeden ze strážných pochybovačně. „Jsou čtyři.“ „Pusťte jen dva.“ Záviš se podíval tázavě na Zdislava, který právě přemítal, jak napravit svůj kázeňský přestupek. Dobře cítil, že se nezachoval jen nezdvořile, ale vysloveně drze. „Já půjdu s nimi,“ řekl nicméně neústupně, jak mu velela svěřená úloha. „Jestli dovolíš, vpustíme všechny čtyři. Posoudím, kolik jich může jít nahoru, až je vyslechnu u brány. Ostatní počkají, než se vyslanci vrátí.“ „S tím souhlasím.“ Purkrabí čekal s posádkou tiše na hořejším nádvoří. Zdislav s Berťanem zůstali dole se strážnými a Franěk se za chvíli vrátil. „Ti čtyři byli velitelova tělesná stráž,“ řekl. „Jeho zástupce je posílá, aby vyměnili své čtyři životy za jeho jeden.“ „To mají divné počty,“ ušklíbl se purkrabí. „Čtyři za velitele? Za toho by měli stát všichni do jednoho. Ne, to nemůžeme přijmout. Ostatně, zatím jsem nerozhodl, jestli ho vůbec chci zabíjet. Myslím, že rozhodnutí přenecháme králi, až přijede.“ „Kdy přijede?“ „To nevím, ale kdyby přijel za rok, tak to tady s tím ve věži vydržím.“ „Chtějí ho prý vidět zblízka, jestli je doopravdy naživu.“ „To můžou. Dám je přivést sem. A ty dávej pozor, co spolu budou mluvit,“ řekl Fraňkovi. „Teď poslouchej,“ řekl Berťan Bajdarovi. „Purkrabí ti řekne, co chceme od poslů. A ty to věrně vyřídíš. A dobře si rozmysli, co odpovíš. Jestli se chceš mstít, taky dobře. Řekni si, co chceš. Ale když nepřinesou odpověď, jakou si purkrabí přeje, budou všichni viset. A pak i ty.“
3
Franěk do něj šťouchl. „Viset ne, je přece velitel. To se nesluší.“ „Jsou to lupiči.“ „A kdo o tom rozhoduje?“ „O čem?“ „Kdo je lupič a kdo je zajatec.“ Bajdar Berťana mlčky vyslechl a pak řekl okamžitě a s klidem. „Dobře. Přiveďte je, já to vyřídím. Ti lidé nemůžou za to, co se mi stalo. Můžu si za to sám a sám si to odpykám.“ Čtyři vyslanci, či možná zajatci nebo loupežníci, vstoupili, a když spatřili spoutaného Bajdara, vrhli se okamžitě tváří k zemi. Oslovil je rychlou hlasitou větou a Berťan s Fraňkem se na sebe překvapeně podívali. Nerozuměli ani slovo. „Mluv pořádně!“ rozkřikl se Franěk na Bajdara. „Co jsi jim říkal?“ „Vyřizoval jsem jen, co si přeje tvůj purkrabí. Nic víc.“ „Co jsi jim vyřizoval? A jak jsi to mluvil?“ „Můj otec je starší bratr Velkého chána Ugdaje a vládne území na východ od Úlusu Džoči. Je to země Kazachů a z nich si já vybírám svou stráž. To byla jejich rodná řeč. Oni mi dobře rozuměli.“ „Ale my ne. Snad rozumějí i mongolsky. Teď jim to hezky opakuj, ať víme, co jim říkáš.“ Bajdar se pousmál a poslušně pronesl svou řeč v nářečí, které chlapci dobře znali. Purkrabí vyslechl, co mu přeložili, a řekl spokojeně: „Dobře. Ty čtyři vyhoďte ven, odkud přišli, a jeho vezmeme zas nahoru. Z hradby jim potvrdí sám, že je to pravda. Až vojsko odtáhne, tak ho pustíme.“ „Je to jeden z nejvyšších velitelů,“ namítl Berťan. „Ještě může způsobit spoustu nesnází.“ „Dal jsem svůj slib a slovo neporuším,“ řekl purkrabí zvysoka. „To si zapamatuj, chlapče. Za pár let i ty dostaneš svůj pás a budeš vědět, co znamená slovo rytíře.“ „Kdoví co by se stalo, kdybychom porušili dojednání,“ řekl i Zdislav smířlivě. „Jde o to zbavit se vojska kolem města, víc nepotřebujem. My jsme už vykonali svoje, jednání není naše věc.“ Se zajatcem vystoupili znovu na hradbu. Bajdar se nahoře postavil a vykřikl do řad svých spolubojovníků: „Útočte! Nenechte tady živou duši! Mě stejně zabijou!“ Už nedořekl, jak ho skřítkové strhli zpátky. „Za tohle by tě vaši popravili!“ vykřikl Berťan zuřivě. „Tohle jsi říkal těm čtyřem ze začátku, abychom nerozuměli? Co?“ „Ano, tak jsem jim to řekl,“ prohlásil Bajdar vítězně a narovnal se. „Zabijte si mě. Ale oni spálí hrad a v něm všechno živé!“ Franěk, který mezitím vyšplhal až na vrchol hradby, se obrátil: „Pojď sem a podívej se!“ vyzval Berťana. Všichni ostatní se upřeně dívali dolů. Berťan se vytáhl nahoru a málem spadl při tom pohledu. „Cože?!“ Zůstal stát vedle Fraňka strnulý úžasem. „Slyšel jsi přece, co říkal!“ „Slyšel. A nechápu.“ Řady, které se prve pohnuly, se nehnaly do útoku ani neodcházely v ukázněném
4
šiku. Ne, bezhlavě prchaly. Docela zapomněli na Bajdara. Ten se teď postavil a vylezl vedle Fraňka. Stál a bezmocně zíral na zmatený útěk svých vždycky ukázněných bojovníků. „Jer Su!“ řekl jen. Ve svahu kousek pod nimi stála hláska a na jejím ochozu poskakoval Vasilko, rozkládal rukama a křičel ze všech sil: „Táhněte, mrchy, nebo vás zabiju! Každého zabiju! Zabiju!“ Bylo mu právě třináct, a jak mu hlas přeskakoval, znělo to přímo strašidelně. Za prchající hordou zůstalo ve vzduchu viset to slovo. Jer Su. „Přiveď ho,“ vyzval purkrabí Zdislava. „Ten chlapec si zaslouží odměnu. Podívej se! Zahnal je vlastně sám.“ Zdislav seběhl k hlásce, ale Vasilko už byl pryč. Mladý rytíř se vrátil do hradu a s úžasem shledal, že kluk nikde není. „Co je to Jer Su?“ zeptal se skřítků. Franěk pokrčil rameny. „Nějaký duch asi,“ řekl. „Oni věří, že každý kámen, rostlina či zvíře má svého ducha. Tedy duši, jak říkáme my. A ti můžou být dobří nebo zlí. Hlavně jsou všemocní.“ Zdislav potřásl hlavou. „Musíme Vasilka najít. Purkrabí ho chce odměnit.“ Ale po Vasilkovi jako by se slehla zem. Až kvečeru se dověděli ve stáji, že Vasilko si dal osedlat koně. „Jak to, dal osedlat!“ osopil se Zdislav na pacholka. „To si tu každý může kdykoli ukrást koně?“ „To ne!“ ohradil se napadený. „Ten chlapec řekl, že ho posíláš. Je už taková divná doba. Co bych mu nevěřil, když s nepřítelem vyjednávají holobrádci? Já opatruju koně, pane. Nejsem tu na přemýšlení.“ Vasilko ze svého ochozu mohl sledovat směr, kterým se uprchlíci hnali, a srdce se v něm na chvíli zastavilo. Moravská brána. A v ní uprostřed široké cesty jen nízká vyvýšenina, na které stojí ani ne hrad. Jen o něco širší oválná věž. Dlouho neváhal a na ukradeném koni se řítil tryskem domů. Domov pro něj už dávno byla věž na pahorku, ke které se teď hnala horda mstitelů. Předehnat letící Mongoly neměl naději, ale ti zpomalili bezhlavý let a dokonce se krátce zastavili, aby uspořádali roztroušené řady a vzpamatovali se z toho úleku. Vasilko byl sám a okolí znal dopodrobna. Objel je bez nesnází. „Vasilko!“ Radost v Jitčině hlase vystřídalo leknutí. „Co se stalo?“ vykřikla v příští chvíli a popadla chlapce za ramena. „Řekni to rychle! Mluv! Něco se stalo Fraňkovi?“ „Ne, vůbec nic se nestalo. Přijel jsem jenom tak.“ „A kde jsou ostatní?“ „Nikde. Jedu z Olomouce sám. Neměj strach, maminko.“ Bylo to prvně v životě, co vyslovil to slovo, které ostatní děti znají od narození. Řekl to, ani nevěděl jak, a najednou mu bylo lehko a spíš veselo. „Neboj se!“ opakoval. „Já teď už vím, jak na ně.“ Než se Bajdarův tumen jakžtakž uspořádal do sevřeného útvaru, dávno je koně už
5
nesli Moravskou bránou. Široká cesta pro dvacetistupy koní. A v dálce uprostřed na kopečku věž. Nevypadala nedobytně a bylo načase si spravit sebevědomí. Ale ani nezahájili obléhání. „Jer Su!“ vykřikl kdosi. První řada se zastavila před pahorkem a jezdci vzhlédli. Na ochozu oválné věže se ukázala známá postava. Takové gesto nikdy neviděli. Než zmizeli v útěku za obzorem, netušili, že kozelský hrdina na ně po česku udělal dlouhý nos. Chadan vyslechl Šejbanovy vysloužilce a mračil se čím dál víc. „Koho to napadlo dobývat takové město?“ rozkřikl se. „A proč? Musíme rychle dál. Obléhání zabere spoustu času. V městě se koně nenapasou ani jurty tam nepostavíš. To Bajdar nevěděl?“ „Chtěli jsme si jen odpočinout a napást koně! Ale napadali nás jako vosy. Jsou zběsilí. Bajdarchán to dlouho snášel, ale už to nešlo dál. Bajdarchán je chtěl jen zastavit.“ Taky nás napadali a taky jsem se bránil. Ale v poli. A byly to jen malé skupinky stejně jako bylo nás. Někdy nás rozehnali, někdy jsme zvítězili. Mrtvých lituju, ale také oni měli ztráty. Jinak to nejde. Měli nás nechat jít. Bajdar udělal hrubou chybu a zaplatil. Nejspíš je dávno mrtvý. A jestli ne, zase ho rádi pustí, až budou potřebovat posla k Velkému chánovi. A to budou. Všichni se mu jednou pokoří. Ale náš úkol je pobít Kumány a nemůžeme se zdržovat drobnou pomstou. „Koně se napásli?“ zeptal se. „Jistě, Chadancháne.“ „A odpočinuli jste si?“ To už znělo nejvýš jízlivě. Odpověď byla značně rozpačitá. „My tolik odpočívat nemusíme.“ „Připojíte se k nám. Pojedeme dál.“ „Jak dál? Ty Bajdarchána necháš v zajetí?“ „Ano, nechám. Stejně už spíš nežije. Přišel posel od Batuchána. Zrádný král, který Kumánům poskytl útočiště, jim utekl. Ale od pomsty je dělí velká řeka. Musíme za ním my. Odtud se přes ni dostaneme.“ Vyhlídka zbavit se přízračného Jer Su byla nakonec přívětivá. Bez dalších námitek se zbylí bojovníci připojili k Chadanovu prořidlému tumenu a rozjeli se podél řeky Moravy k Dunaji.
6
2. UKÁZKA
Nový román Ludmily Vaňkové Zapomenutý král zachycuje pozoruhodnou dobu první poloviny 13. století, kdy se zdánlivě nic převratného neudálo, ale o to zajímavější jsou příběhy tehdejších lidí. Český král Václav I. se v historických kronikách neobjevuje často, i když byl nejvlivnější vladař v severní části římské říše a během své dlouhé vlády uchránil zemi od válečných pohrom i v době mongolského vpádu do Evropy. Václav I. byl král rytířů, milovník, lovu, hostin a trubadúrů, jako obratný panovník nepoužíval hrubou sílu, a přestože byl jednooký, v bitvách vítězil. Jak přišel ke svému zranění se dočtete v následující ukázce z románu.
Návštěva markrabího v Praze byla nijaká. Přijel zrovna do zmatku, který při narození dítěte propuká i v královské domácnosti. Matka ho přijala s láskou jako vždycky, ale dobře viděl, že myšlenkami je víc u vnuka, který se právě dral do života. Sotva se stačili políbit, když s tou šťastnou zprávou přiběhl Kunhutin komorník. Syn. Už druhý. Konstancie se neklidně ohlédla po dveřích a Přemysl pochopil, že se její pozornost už obrací jinam. „Neboj se, nezdržím tě,“ řekl a vynasnažil se, aby to nezaznělo popuzeně. „Potřebuju s Václavem mluvit okamžitě a ty se určitě chceš těšit spíš s tím mrnětem než se mnou. Kdepak bratříčka najdu? Na lovu v létě! Spíš ujel přede mnou. Mohl si najít lepší záminku. Třeba stavbu hradu, který se chystal založit u loveckého dvorce v lesích u řeky Mže. Už s tím prý začali.“ „Ano, hrad,“ pípla roztržitě. „Mluvil o lovu, ale kdoví. Ve dvorci ho najdeš určitě. Nezlob se. Až se tobě narodí synáček, budu se radovat i nad ním. Možná víc, vždyť bude první.“ „To se načekáš,“ utrousil kysele. „Markéta si ještě hraje s panenkami. A určitě je má raději než mě. Ne, já si nestěžuju. Počkám rád. Ani pro mě není lákavé takové hubené ukňourané dítě, co ani neumí pořádně promluvit. Ženských je na světě i bez ní dost.“ „Přemysle!“ okřikla ho. „Jednou ji budeš milovat, je roztomilá a dítě vyroste, dřív než se naděješ.“ „Říkám snad něco jiného? Se mnou se nezdržuj. Ne, neurazil jsem se, ale pospíchám. Vezu Václavovi dárek, který ho možná potěší.“ „Jaký dárek?“ znepokojila se. „Cestou jsem ulovil zvláštní zvíře. Zaběhlo z Uherska až skoro k Vídni. Nikdy jsem nic podobného neviděl. To Václava snad zaujme natolik, že mě snese. Nezlob se. Pozdravuj Kunhutu i to mrně.“ „Nechceš se na něj aspoň podívat?“ „Na koho? Mě nemluvňata nezajímají.“ A byl pryč. Konstancie se za ním dívala s obavami. Chlapci moji! Rodina se mi nějak vymkla z 7
ruky. To se mi za Přemyslova života nestalo. Jak mám vládnout za někoho, komu už nedokážu rozumět? Kunhuta si bude muset zvyknout, že má i jiné povinnosti než děti a lásku k nim. Babička. To je to, co se teď ke mně hodí. S vnoučaty si ještě rozumím. Zašla ke Kunhutě. Chlapeček byl cvalík. Zamžoural na ni jedním okem jako na pozdrav a okamžitě zase usnul. „Někdo tady byl,“ řekla Kunhuta slabě. „Václav?“ „Ne. Přemysl.“ Konstancie si k ní přisedla. „Trápí tě to?“ „Proč? Jsem už zvyklá. Jen je mi někdy líto, že pro něj nejsem žena, jaká jsi ty byla pro otce.“ „Je to ve tvé moci,“ podotkla Konstancie jemně. „Nechtěj, abych to všechno znovu opakovala.“ „Nechci se přetvařovat. A pak, vůbec nevím, jestli by mě chtěl právě takovou. Myslím, že spolu jsme šťastní, tak jak jsme. Změna by mohla být i nebezpečná.“ Po pěti dnech se Václav pořád neobjevoval. Konstancie se rozhněvala. Kde vězí? Přece mu to už někdo stačil říct, i kdyby ho uražený bratr nevyhledal. Úzkostlivě sledovala Kunhutu. Od prvního dne, kdy měla slzy na krajíčku, se zdálo, že jí Václavova nepřítomnost nevadí. Doopravdy ne? Kunhuta se na starostlivou otázku rozesmála. „Mám přece maličkého Přemysla.“ Určitě ji stačil zaměstnat. Na to, že se zrovna narodil, měl stále neuvěřitelnou chuť k jídlu. Pil přisátý k matčinu prsu k neodtržení a hltal tak zběsile, až se zakuckával. Konstancie při tom pohledu občas propadala melancholii. „A kojíš ho. Ano,“ povzdechla si. „Možná ti závidím. Je to krásný pocit. Já jsem Václava kojila jen krátce. Taktak jsme našli kojnou včas, aby mi neumřel. Byl slaboučké dítě. A můj v té době jediný syn.“ Krátce se zasmála. „Vidíš. Hned po něm se narodili dva jeho bratři. A ještě po nich dvojčátka. Všechny jsem odkojila. Jen Václava ne.“ „Určitě mu to nikdy nevadilo. Vždyť se na to ani nepamatuje.“ „To nemůžeš vědět. Třeba proto se mi odcizil.“ „Tobě? A Václav?“ Kunhuta odložila nasycené dítě do kolébky. „Miluje tě,“ řekla s přesvědčením. „Nejvíc na světě. Víc než tebe možná jen Anežku.“ „Přece snad tebe, ne?“ Kunhuta s úsměvem zavrtěla hlavou. „Jsem ráda, že se všichni máme rádi. A nenapadá mě počítat, kdo koho víc. Václav je skvělý syn, bratr, manžel a někdy i otec. Vladíčka přímo zbožňuje.“ „Boženku přece taky.“ „Ano, ale jinak. Možná je to tím, že pro muže je důležitý syn. A teď má i druhého. Určitě je na něj zvědavý.“ „Tak proč se nevrací?“ Vyrušení přišlo náhle a zprvu to vypadalo, že je radostné. „Král se vrací. U brány viděli pana Ojíře.“ Konstancie vyskočila. „Půjdu k němu. Počkáme na tebe dole v síni, ty ještě moc neběhej.“ Václavův oblíbený panošík, kterého často půjčoval k službě Konstancii, přeskakoval schody, aby byl u dveří včas a mohl je své paní přidržet. Královna se na něj
8
usmála. Měla ho ráda i proto, že často býval nositelem dobrých zpráv. Ale ta dnešní mezi ně nepatřila. Konstancie zbledla při pohledu na rozrušeného Ojíře. „Co se stalo?“ zeptala se zděšeně. „Něco Přemyslovi? Nedojel v pořádku?“ „Ano, markrabí ano.“ „Setkal se s králem?“ „Jistě.“ Ojíř naprázdno polkl a konečně se odhodlal prozradit vlastní důvod svého příjezdu. „Vyměnili spolu jen několik slov. Král žije, ale… To nejhorší už nehrozí,“ dodal rychle. Pod Konstancií se podlomila kolena. Rychle usedla a přemohla náhlou nevolnost. „Co nejhoršího?“ zeptala se třesoucím se hlasem. „Mluv prosím jasněji.“ „Chystal se dorazit divočáka. Když při seskoku z koně tasil tesák, šlehla ho do oka větévka. Ztratil rovnováhu a padl na ostří. Tři dny zápasil se smrtí.“ Konstancie ho rychlým pohybem umlčela a přikázala panoši: „Jdi za královnou, ať sem teď nechodí za žádnou cenu. O králi ani slovo. Spěchej.“ Když mladík zmizel, obrátila tázavý pohled znovu k Ojířovi. „Nechtěl podávat zprávu do Prahy, dokud neskončí jeho boj o život. Ať už dobře anebo zle. Měl starost hlavně o rodinu. O synka. Svou choť. O sestru i o tebe. Včera lékař konečně potvrdil, že bude žít. Hned ráno mě za tebou vypravil.“ „Za mnou? Ne za Kunhutou?“ „Nechtěl ji znepokojovat tak brzy po porodu. To mu markrabí ještě stačil říct, že se mu narodil druhý syn.“ Konstancie potlačila slzy. Dlouhý pobyt na královském trůnu ji naučil nedávat najevo dojetí v nepravý čas. „Neměl nikam jezdit,“ řekla. „Honitba v létě! Kdo to jakživ slyšel. Všichni jsme mu to rozmlouvali. Myslím, že i ty.“ „Ano, já také. Ale znáš krále, Výsosti. Byl krajně znepokojený a potřeboval si všechno v klidu promyslet. Je to neštěstí.“ „Ale bohudíky aspoň se šťastným koncem.“ „To bych si netroufal tvrdit tak docela.“ Konstancie zpozorněla. „Jak to, že ne? Prve jsi říkal, že jeho život není v ohrožení!“ „To ano. Život ne, ale přišel o oko. Na jedné straně už zůstane slepý.“ Konstancie hluše vzlykla, ale ovládla se. „Markrabí je s ním?“ „Ne, odjel na Moravu. Ty svoje syny znáš. Král s ním nemluvil zrovna přívětivě, markrabí odjel v nevůli. Jinak jistě bylo spíš na něm, aby ti tu zprávu přinesl. Když teď dovolíš, vrátím se ihned zpátky. Král si mě přeje mít u sebe.“ Být u něho! Konstancie sice mohla odjet za synem, ale nechtěla bez Kunhuty. A s ní? Když se maličký právě narodil? Také předobře věděla, že syn by ji u svého lože špatně snášel. Nesnášel slzy ani soucit, a i kdyby se ovládala sebelíp, lítost nad jeho osudem by neutajila. Přemohla tedy znepokojení matky a raději posílala posla za poslem. Tak často, že první se obvykle vracel později, než odjel druhý. Václav byl mladý, silný a zdravý a zotavil se dřív, než čekali. Konstancie právě vypravovala dalšího posla, když se objevil ten předchozí a udýchaně stačil říct jen jedno slovo.
9
„Král.“ Byl přepadlý. Ale bledost ještě nezvítězila nad barvou, kterou v jeho tváři zanechalo letní slunce. Přesto černá páska, která mu zakrývala prázdný důlek, byla to první, co udeřilo do očí. Konstancie jen mlčky vzlykla a beze slova ho objala. Strpěl to, ale bylo znát, že nerad. „Muž musí i tohle snést,“ řekl suše a jemně ji odsunul, když objetí trvalo déle, než byl matčin zvyk. „Leckdo už přišel o oko. Na turnaji, v boji, já tedy při lovu. Zavinil jsem si to sám, není proč litovat mě. A neříkej, že si mám na druhé oko dát lepší pozor. Vím to.“ Přitáhl k sobě Kunhutu, aniž se podíval do kolébky, políbil ji na tvář a po krátkém zaváhání i na ústa. „Jsi anděl, lásko,“ řekl pak s křivým úsměvem. „Ani jako ošklivce mě neodstrčíš.“ „Nejsi ošklivec!“ zaprotestovala. „Pro mě ne, i kdybys doopravdy byl.“ Konstancie zpovzdáli sledovala manželskou idylu a sevřela rty. Prve už měla na jazyku výčitku. Přece se všichni snažili ho zadržet doma. Kdyby poslechl, měl by teď obě oči místo jednoho. Výtku potlačila. Nebyla na ni vhodná chvíle. Ale tu druhou už ne. „Máš přece syna,“ připomněla mu přísně. „Ani se na něj nepodíváš?“ Václav se nadechl a chvíli mlčel. „Je na té straně, kde jsem slepý,“ řekl pak nevrle. „Nedělej si s tím starosti. Však ho ještě uvidím.“
10