1. UKÁZKA
Nový román Ludmily Vaňkové Zapomenutý král otevírá čtenářům pozoruhodné období v dějinách Českého království, kdy se mu vyhýbaly válečné pohromy, i když jinde se nepřetržitě válčilo. Zásluhu na tom měl král Václav I., který se ale v kronikářských análech mezi svým otcem Přemyslem I. a svým synem Přemyslem II. jeví jako zapomenutý král. Přitom to byl král, který měl rozhodující vliv na dění v římské říši na sever od Alp a ochránil svoji zemi před hordami mongolských a tatarských válečníků. Bylo to někdy se štěstím, jako ve válečné epizodě u Olomouce.
Po dvou dnech obléhání přišli za Bajdarem vyděšení velitelé tří mingenů, které kdysi po debaklu u Kozelska převzal na Batúův příkaz od Šejbana. „Bajdarcháne,“ vypravil ze sebe jeden jen taktak, jak mu drkotaly zuby. „Pojďme od toho prokletého města. Je tady zas ten kluk.“ „Kluk? Jaký kluk?“ podivil se Bajdar. „Ten od Kozelska. Nosí neštěstí.“ „Od Kozelska! Jak by se sem asi dostal, blázne?“ „Na větrném oři! To není obyčejný kluk. Je to Jer Su. Duch stromu. Bydlel v té palisádě kolem Kozelska. Křepčil po ní a šípy se od něj odrážely. Viděli jsme to na vlastní oči, Bajdarcháne. Nikdy na to nezapomenu.“ „Kozelsk jsme nakonec dobyli.“ „To ano. Ale mezi mrtvými jsme ho nenašli. Nebyl tam. A pamatuješ se, co bylo pak? Hádka mezi Gujukem a Batuchánem! Málem jsme se vzájemně pobili. Už k tomu chyběl jenom krok.“ „Ale jen málem. Nepobili jsme se,“ pokusil se Bajdar je uklidnit. Sám měl úctu před mocnými duchy, ale nebyl pověrčivý za každou cenu. Když přišel ke Kozelsku on, nikoho takového neviděl. „Viděli jsme ho! Všichni ho viděli. A zase na hradbě!“ „Šílíš, je to nějaké dítě, které tamtoho jen připomíná. Všechny děti jsou si podobné.“ „Nezměnil se, jenom vyrostl! A jen co pozře nás, vyroste zase a bude v tom pokračovat, až pohltí celý svět.“ Teď už toho měl Bajdar právě dost. „Přece proto neopustíme město, které jsme přijeli dobývat. A dobudeme ho jako Kozelsk. Buď bez starosti.“ Pověrčivá hrůza se šířila mongolským vojskem a za tři dny se jí mělo dostat potvrzení novou záhadou. Uprostřed svých vojáků, bezpečný ve své jurtě, Bajdarchán prostě zmizel. Tak, vypařil se. Nebyl a nikdo ho už nespatřil. Vojsko bez velitele zrozpačitělo. Tvrdý tlak na bránu téměř ustal. Ale uzavřený kruh kolem města neporušili. Jer Su se na hradbě neobjevoval.
1