0195005 by Knižní klub

Překlad knihy vznikl za laskavé podpory Centre national du livre.

Poprvé vydáno nakladatelstvím Éditions Albin Michel v roce 2008.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograﬁcky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.

Katherine

Pancolová Pomalý valčík želviček ROMÁN

JOTA / 2012

První část

„Přišla jsem si vyzvednout balíček,“ řekla Joséphine Cortèsová, když na ni došla řada u přepážky na poště v ulici Longchamp, v XVI. pařížském obvodu. „Z Francie nebo z ciziny?“ „Nevím.“ „Na jaké jméno?“ „Joséphine Cortèsová. C.O.R.T. È.S.O.V.Á.“ „Máte oznámení o uložení zásilky?“ Joséphine Cortèsová podala ženě za přepážkou žlutý formulář Oznámení o uložení zásilky. Úřednice byla falešná blondýna s melírem. Mhouřila oči a dívala se do prázdna. „A občanský průkaz?“ zeptala se unaveným hlasem. Joséphine vytáhla občanku a položila ji ženě za přepážkou přímo před oči. Ta se zatím začala bavit se svou kolegyní o nové dietě s červeným zelím a černou ředkví. Pak vzala její průkazku, několikrát si poposedla a konečně vstala ze židle. Přitom si několikrát přejela rukou po zádech v kříži. Odkolébala se do chodby a zmizela. Minutová ručička se pomalu sunula vpřed. Joséphine se ohlédla na frontu, která se za ní začala tvořit, a stísněně se usmála. Není to moje vina, že mi ten balík někam odložili a teď ho nemůžou najít, jako by říkal její výraz. Omluvně přitom krčila ramena. Nemůžu za to, že ho napřed poslali do Courbevoie a teprve pak ho doručili sem. A odkud vlastně je? Možná z Anglie,

od Shirley? Ta už ale moji novou adresu zná. To by jí tak bylo podobné, že by mi poslala ten svůj oblíbený čaj, co kupuje ve Fortnum & Mason, pravý anglický puding a tlusté ponožky, aby mi nebylo zima od noh, když sedím a píšu na počítači. Shirley vždycky říkává, že nejde ani tak o lásku, ale právě o její drobné projevy. Bez nich, říkává, je láska jako moře bez soli, bramborový salát bez majonézy, konvalinky bez bílých zvonečků. Shirley jí chyběla. Odstěhovala se i se synem Garym do Londýna a žili teď tam. Úřednice se vrátila a nesla balíček velikosti krabice od bot. „Sbíráte známky?“ řekla směrem k Joséphine a soukala se na vysokou židli, která pod její vahou zaskřípala. „Ne…“ „Já ano. A řeknu vám, že tyhle jsou nádherné!“ Prohlížela si je a mhouřila přitom oči, potom postrčila balíček směrem k Joséphine, která na hrubém papíře, do kterého byl zabalený, rozluštila své jméno a svou starou adresu v Courbevoie. Provázek byl také hrubý a tím, jak se balíček povaloval na různých policích na poště, se oba jeho špinavé konce roztřepily. „Vy jste se přestěhovala, tak proto jsem ho nemohla najít! Podívejme se, je až z Keni. Ten se nacestoval! No to vy ostatně taky...“ Řekla to sarkastickým tónem a Joséphine se začervenala. Zamumlala sotva slyšitelnou omluvu. Nepřestěhovala se proto, že by se jí snad na předměstí už nelíbilo, to ne! Čtvrť Courbevoie, kde dřív bydlela, i ten svůj balkon s rezavým zábradlím měla pořád ráda a ke svému novému bydlišti, po pravdě řečeno, zatím vůbec nepřilnula, cítila se tam cize a jaksi nepatřičně. Ne, přestěhovala se proto, že její starší dcera Hortense už na předměstí rozhodně žít nechtěla. A když si Hortense vezme něco do hlavy, nepřestane, dokud nedosáhne svého. A když ne, ničí vás svým pohrdáním. Díky penězům, které dostala za autorská práva ke svému románu Tak pokorná královna, a díky velké půjčce, kterou si vzala v bance, si Joséphine mohla dovolit koupit krásný byt v pěkné čtvrti na Avenue Raphaël, blízko la Muette, na

samém konci ulice Passy s luxusními butiky, na okraji Buloňského lesíka. Napůl ve městě a přece blízko přírodě, jak nadneseně zdůrazňoval realitní makléř. Hortense se vrhla Joséphine kolem krku: „Děkuju, maminečko, díky tobě teď konečně začnu žít, bude ze mě opravdová Pařížanka!“ „Kdyby to záleželo na mně, zůstala bych v Courbevoie,“ zamumlala v rozpacích Joséphine a cítila, že jí konečky uší jen hoří. To je mi novinka, dřív jsem se pro nic za nic nečervenala. Byla jsem tam, kam jsem patřila, a i když jsem se tam necítila vždycky dobře, přece jen to bylo moje místo. „Tak co ty známky? Necháte si je?“ „Víte, mám strach, že se obal protrhne, kdybych je vystřihla…“ „To nevadí, zapomeňte na to!“ „Ale přinesu vám je, jestli chcete…“ „Říkám vám, že to nevadí! To bylo jen tak, zdály se mi v tu chvíli pěkné. Jako bych nic neřekla!“ Přesunula svůj pohled na další osobu ve frontě a ostentativně ignorovala Joséphine, která si schovala občanku zpátky do kabelky, odešla od přepážky a vyšla ven z budovy pošty. Joséphine Cortèsová byla nesmělá. Byla úplně jiná než její matka nebo sestra, které si jediným pohledem, jediným úsměvem uměly zjednat respekt nebo získat oblibu. Joséphine se obvykle po svém způsobu stáhla do pozadí a skoro jako by se omlouvala za svou přítomnost. Šlo to tak daleko, že se někdy dokonce zakoktala nebo začervenala. Nějakou dobu si myslela, že jí úspěch dopomůže k tomu, aby získala větší sebedůvěru. Její román Tak pokorná královna se držel i po roce, který uplynul od jeho vydání, stále mezi nejprodávanějšími knihami. Peníze jí však žádný pocit jistoty nepřinesly. Nakonec z nich měla hrůzu. Změnily jí život, ovlivnily i její vztahy s ostatními lidmi. Jediné, co se nezměnilo, je můj vztah k sobě samé, povzdechla si a rozhlížela se po nějaké kavárně, kam by mohla zajít a v klidu si rozbalit ten záhadný balíček. Musí přece existovat nějaký způsob, jak to s těmi ﬁnancemi vyřešit. Peníze sice zaženou strach z budoucnosti, ale jakmile je jednou máte, působí vám jen další

starosti a rozpaky. Kam je uložit? Na jaký úrok? Kdo se o ně bude starat? Já tedy určitě ne, v tom měla Joséphine zcela jasno. Přecházela právě ulici a na přechodu ji jen o vlásek minula projíždějící motorka. Požádala svého bankéře, pana Faugerona, aby peníze ponechal na jejím účtu a pravidelně jí každý měsíc posílal jistou sumu, ze které koupila nové auto, platila jídlo, daně, školné a běžné každodenní výdaje Hortense, která studovala v Londýně. Hortense to s penězi uměla. Té by se při pohledu na výpis z účtu hlava nezatočila. Joséphine věděla, proč tomu tak je: její starší dcera si ve svých necelých osmnácti letech dokázala v životě v mnoha ohledech poradit lépe než ona ve svých třiačtyřiceti. Byl konec listopadu, takže se brzy stmívalo. Foukal silný vítr, který strhával ze stromů poslední zbytky listí, a to se v rezavých vírech snášelo k zemi. Lidé chodili se skloněnou hlavou, jako by se báli, že je prudký náraz větru zasáhne přímo do tváře. Joséphine si ohrnula límec kabátu a podívala se na hodinky. V sedm měla v restauraci Le Coq na náměstí Trocadéro schůzku s Lucou. Zadívala se na balíček. Nebyl tam uveden žádný odesílatel. Kdo jí ho mohl poslat? Mylène? Nebo pan Wei? Došla na konec ulice Poincaré, odbočila na Trocadéro a vešla do restaurace. Měla ještě víc jak hodinu času, než přijde Luca. Od té doby, co se přestěhovala, se pokaždé scházeli v této restauraci. Joséphine si to tak přála. Byl to pro ni způsob, jak se zabydlet v nové čtvrti. Líbilo se jí vytvářet si nové zvyky. „Pro mě je to tady až moc buržoazní a taky je tady příliš mnoho turistů,“ komentoval to Luca netečně. „To místo nemá žádnou duši, ale když na tom trváte...“ To, jestli je někdo smutný nebo šťastný, se nejlíp pozná na očích. Pohled zamaskovat nemůžete. A Luca měl oči smutné, i když se usmíval. Otevřela prosklené dveře a očima hledala volný stůl. Jeden zahlédla a usadila se u něj. Nikdo si jí nevšímal a ona se hned cítila líp. Že by se z ní už přece jen stala opravdová Pařížanka? Zvedla ruku a dotkla se mandlově zelené pletené čapky, kterou si koupila minulý týden. Chtěla si ji sundat, ale pak se rozhodla, že

si ji ponechá na hlavě. Kdyby si ji sundala, rozcuchala by si vlasy. Nedokázala si představit, že by měla vytáhnout hřeben a začít se v restauraci česat. To se přece nedělá. To byla jedna z matčiných zásad. Usmála se. Přestože se spolu nevídaly, nemohla se z jejího vlivu vymanit. Čapku tvořily tři pletené sklady umístěné nad sebou, které vypadaly trochu jako maličké nafouknuté pneumatiky. Vršek byl z manšestru a byl lemovaný silnější ﬂanelovou látkou, jako to bývá u klasického baretu. Zahlédla tuhle zvláštní pokrývku hlavy za výlohou jednoho obchodu na Rue des Francs-Bourgeois ve čtvrti Marais. Zašla dovnitř, zeptala se, kolik stojí a vyzkoušela si ji. Vypadala v ní vcelku bezstarostně a možná i rozverně. Hodila se k barvě jejích očí a celkově odlehčovala její výraz. Jako by jí ta čapka dodávala na osobitosti. Den předtím byla ve škole, kam chodila její mladší dcera Zoé. Pozvala si ji tam třídní učitelka, chtěla s ní mluvit o tom, jak si Zoé zvykla v nové škole a jak se adaptovala na nové prostředí. Když už si všechno řekly a chystaly se rozloučit, oblékla si paní Bertierová kabát a nasadila si na hlavu zelenou třípatrovou čapku. „Jé, já mám úplně stejnou,“ řekla Joséphine. „Jenže jsem si ji nevzala, protože jsem si netrouﬂa.“ „To jste ale měla! Je báječně teplá a je úplně jiná než všechny ostatní. Ta se nedá přehlédnout!“ „Koupila jste si ji v Rue des Francs-Bourgeois?“ „Ano, v takovém malém obchůdku.“ „Já také. To je ale náhoda!“ To, že mají stejnou pokrývku hlavy, je sblížilo víc než předtím celé to dlouhé povídání o Zoé. Z budovy školy vyšly společně, zabrané do hovoru, a pokračovaly dál stejným směrem. „Zoé mi říkala, že jste se přestěhovaly z Courbevoie.“ „Žila jsem tam patnáct let. Měla jsem to tam ráda, i když tam byly občas problémy...“ „To máte všude, tady ty problémy nedělají děti, ale jejich rodiče!“ Joséphine se na ni překvapeně zadívala. „Myslí si, že mají doma malého génia, a vyčítají nám, že v něm neodhalíme dřímajícího Pythagora nebo Chateaubrianda. Moří

je soukromými hodinami, vozí je na lekce klavíru nebo na tenis, o prázdninách je posílají do ciziny na kurzy do snobských škol a děti jsou pak vyčerpané a ve škole kolikrát usínají nebo s námi mluví jako s nějakým sluhou.“ „Vážně?“ „A když se pokusíte jejich rodičům připomenout, že jsou to zatím pořád ještě děti, koukají na vás zvysoka a řeknou, že ostatní děti možná, ale to jejich rozhodně ne! Mozartovi bylo sedm, když napsal Malou noční hudbu – což mezi námi je jenom taková uspávací odrhovačka! A jim připadá, že jejich potomci jsou taky takoví malí Mozartové! Však zrovna včera jsem se musela dohadovat s jedním otcem. Je to bankéř a sám ty svoje diplomy a ocenění nejspíš ani nedokáže spočítat. Přišel si stěžovat, že jeho syn má průměr jenom 1,5! Počkejte, vždyť on je vlastně ve stejné skupině jako Zoé... Když jsem mu řekla, že to je přece pěkný prospěch, podíval se na mě, jako kdybych ho tím urazila. Jeho syn, krev jeho krve! A má průměr jenom 1,5! Skoro jsem se bála, že mi půjde po krku! Víte, být profesorem je dnes nebezpečné. Z dětí strach nemám, ale z jejich rodičů někdy ano!“ Zasmála se nahlas a rázně si narazila čapku pevněji na hlavu, aby ji neodnesl vítr. Když došly před dům, kde Joséphine bydlela, musely se rozloučit. „Já bydlím ještě o kousek dál,“ řekla a ukázala směrem doleva. „Nebojte, dám vám na Zoé pozor!“ Po pár krocích se ještě otočila a zavolala na Joséphine: „A zítra si vezměte tu čapku! Aspoň se už z dálky poznáme. To se určitě nemineme!“ To je fakt, pomyslela si Joséphine. Vypadá totiž trochu jako kobra stočená v košíku. Jako by jen čekala na zvuk ﬂétny, aby se jí mohla začít na hlavě vlnit. Zasmála se a zamávala na ni, že ano, že si tu legrační čepičku zítra vezme. Uvidíme, jak se bude Lucovi líbit. Vídali se spolu už rok a stále si vykali. Před dvěma měsíci, na začátku září, si zkusili začít tykat, ale na změnu už bylo pozdě.

Jako by tím do svého soukromí vpustili dvě neznámé osoby, které se sice oslovovaly „ty“, ale přitom se neznaly. Vrátili se tedy k vykání, které bylo možná pro jejich okolí překvapivé, ale jim dokonale vyhovovalo. Vyhovoval jim i způsob života, pro který se rozhodli – žili každý sám, oba si velmi pečlivě chránili svou nezávislost. Luca psal pro univerzitní vydavatelství odbornou studii o historii slz od středověku po dnešek. Většinu času trávil ve studovně. Bylo mu devětatřicet, ale stále žil jako student. Bydlel v malé svobodárně v Asnières, v ledničce míval jen láhev Coca-Coly a kousek paštiky, nevlastnil ani auto ani televizi a za každého počasí nosil svůj věčný tmavěmodrý sportovní kabát s kapucí a velkými hlubokými kapsami, ve kterých měl všechno, co ten den potřeboval. Jako by si svůj příbytek nosil stále s sebou. Měl bratra, dvojče, který se jmenoval Vittorio a neustále mu působil starosti. Joséphine stačilo, aby se na něho podívala, a podle vrásky, která se mu dělala mezi obočím, dokázala odhadnout, jestli má zrovna o bratrovi dobré nebo špatné zprávy. Když byla rýha hlubší, bylo jasné, že se něco chystá. Na nic se ho nevyptávala. V takové dny Luca většinou mlčel a tvářil se zachmuřeně. Vzal ji za ruku a vsunul si ji do kapsy kabátu, kde už byly klíče, pero, zápisník, bonbony proti bolení v krku, lístky na metro, mobil, balíček papírových kapesníků a stará kožená červená peněženka. Naučila se konečky prstů rozeznat každý předmět. Podle tvaru sáčku dokázala dokonce určit i značku bonbonů. Někdy se vídali večer, když Zoé spala u kamarádky, nebo o víkendu, když dcerka odjela za svým bratrancem Alexandrem do Londýna. Každý druhý víkend, vždycky v pátek, odvezla Joséphine Zoé na nádraží Gare du Nord. Philippe s Alexandrem ji pak čekávali na nádraží Saint Pancras. Philippe Zoé předplatil jízdenky na vlaky Eurostar a Zoé tam jezdila moc ráda, pokaždé se už těšila na pokojík, který pro ni strýc ve svém bytě na Notting Hill zařídil. „Copak ty tam máš svůj vlastní pokoj?“ podivila se Joséphine. „Mám dokonce i skříň plnou oblečení, abych se nemusela vláčet s kufrem! Philippe myslí na všechno. Mám prostě báječnýho strýčka!“

Joséphine v tom nemohla přehlédnout švagrovu laskavost a velkorysost. Pokaždé, když měla problém nebo váhala, jak se má v nějaké věci rozhodnout, volala Philippovi. Často jí připomínal: „Víš, že jsem tady, Joséphine, a že mi můžeš kdykoli říct.“ Už jen to, že uslyšela laskavý tón jeho hlasu, na ni působilo uklidňujícím dojmem. Byla by si ráda jeho láskyplného hlasu a vlídnosti užila víc. Nemohla nepostřehnout tu změnu v jeho hlase, kdykoli se ohlásila: „Haló, Philippe, tady je Jo.“ Pokaždé ji však nějaký varovný hlas nabádal: Dej si pozor! Je to manžel tvé sestry! Udržuj si odstup, Joséphine! Antoine, její manžel a otec jejích dvou dcer, zemřel před šesti měsíci. V Keni. Pracoval tam pro čínského obchodníka, pana Weie. Stali se společníky a řídil jeho krokodýlí farmu. Jeho podnikání však šlo od desíti k pěti, začal pít a nakonec i rozmlouval s krokodýly, kteří ho přiváděli k zoufalství, protože se odmítali rozmnožovat, rozbíjeli ochranné mříže a požírali zaměstnance. Trávil celé noci tím, že upřeně zíral do žlutých očí krokodýlů, kteří leželi těsně pod hladinou, takže jim z vody vykukovaly jen oči. Rád by si s nimi povídal, chtěl se s nimi spřátelit. Jednou v noci za nimi dokonce vlezl do vody a to se mu stalo osudným. O jeho tragickém konci se Joséphine dověděla od Mylène. Od Mylène, která byla jeho milenkou a kterou vzal s sebou, když se rozjel za dobrodružstvím do Keni. To kvůli ní Joséphine opustil. Ne! Kvůli ní mě neopustil, opustil mě proto, že už nedokázal dál snášet to, že nemá práci, že celý den nic nedělá a chodí jen tak od ničeho k ničemu a že musí žít z peněz, které vydělám já. Mylène byla jen záminka. Jen taková podpěra, která mu měla pomoct, když chtěl znovu vystavět svůj život. Joséphine neměla odvahu říct Zoé, že její otec zemřel. Řekla jí, že odjel hluboko do džungle prozkoumat nová území, kde by se daly vybudovat další krokodýlí farmy. Nemá tam s sebou mobil, ale jistě se brzy ozve. Zoé pokývala hlavou a odpověděla: „Tak teď už mám jenom tebe, mami, jen aby se s tebou nic nestalo,“ a rychle ta slova zaklepala na dřevo, aby to případné neštěstí odvrátila. „Ale jdi, mně se nic nestane, já jsem jako ta královna Aliénor. Ta se přece dožila skoro osmdesáti let a nic ji

nedokázalo porazit!“ Zoé chvíli uvažovala a pak položila praktickou otázku: „Ale kdyby se ti něco přihodilo, mami, co bych pak dělala? Sama bych tatínka přece nikdy nenašla!“ Joséphine se chvíli zaobírala myšlenkou, že jí pošle pár pohlednic podepsaných „tvůj tatínek“, ale představa, že by měla něco falšovat, jí byla proti srsti. Jednou jí to stejně bude muset říct. Jenže nikdy k tomu nebyla ta správná chvíle. Copak vůbec existuje správná chvíle k tomu, aby člověk řekl holčičce, které je třináct a půl, že jejího otce sežral krokodýl? Hortense věděla, jak to s tatínkem doopravdy je. Plakala, zlobila se na Joséphine, ale pak prohlásila, že je to tak lepší, protože se otec příliš trápil tím, že se mu v životě nedařilo. Hortense neměla ráda city. Soucit se jí protivil a připadalo jí, že je to jen ztráta času a energie. Ona měla v životě jediný cíl, a tím byl úspěch a nikdo ji od něj nemohl odvrátit. Jistěže měla otce ráda, ale nemohla mu nijak pomoct. Každý je pánem svého osudu, on prohrál a zaplatil za to. A proléváním slz mu život nevrátí. To bylo v červnu. Joséphine připadalo, že od té doby uplynula celá věčnost. Hortense odmaturovala se samými jedničkami a odjela studovat do Anglie. Občas se zastavila u Philippa, když tam právě byla na víkend Zoé, a strávila jeden den s nimi, ale většinou jen rychle přiletěla, vlepila sestřičce pusu a už zase byla ta tam. Zapsala se na Saint Martins College a věčně se učila. „Je to ta nejlepší škola na světě pro stylisty,“ ujišťovala matku. „Vím, že je to drahé, ale teď na to přece prostředky máme, ne? Uvidíš, že téhle investice nebudeš litovat. Bude ze mě známá a slavná stylistka.“ Hortense o tom nepochybovala. Ani Joséphine ne. Vždycky své prvorozené dceři důvěřovala. Co všechno se přihodilo za necelý rok! Stačilo pár měsíců a můj život se od základu změnil. Tehdy jsem byla sama, manžel mě opustil a matka mě věčně peskovala, topila jsem se v dluzích a z banky mi chodila jedna výzva k zaplacení za druhou. Dopsala jsem román, který si u mě objednala moje drahá sestra Iris, aby ho pak mohla jen podepsat a díky tomu zazářit ve společnosti.

A dnes... Dnes práva na můj román koupil Scorsese a mluví se o tom, že roli Florine by měla hrát Nicole Kidmanová. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, před pár dny jsem dokonce podepsala první smlouvu na překlad do čínštiny. Philippe s Alexandrem teď žijí v Londýně. Iris se léčí z deprese na jedné pařížské klinice a většinu času prospí. A já hledám námět pro svůj druhý román, protože mě vydavatel přesvědčil, že mám psát dál. Hledám a hledám, ale nenacházím. Dnes je ze mě vdova. Antoinovu smrt úředně potvrdila místní policie, prohlášení předala velvyslanectví Francouzské republiky v Nairobi, které je zaslalo Ministerstvu zahraničních věcí do Francie. Pro francouzské úřady jsem Joséphine Plissonnierová-Cortèsová. Dokážu už na Antoina a jeho strašnou smrt myslet bez toho, že bych se rozplakala. Vybudovala jsem si nový život. Čekám teď na Lucu a půjdeme spolu do kina. On koupí cestou Pariscope s programem kin a budeme spolu vybírat, na co se vypravíme. Ve skutečnosti vybírá Luca, ale přitom se tváří, že iniciativu nechává na ní. Ona se opře hlavou o jeho rameno, dá si ruku k němu do kapsy a řekne: „Vyberte něco vy.“ On řekne: „Dobře, vyberu, ale vy pak nebudete nic namítat!“ Nikdy neměla námitky. Pokaždé ji znovu a znovu udivovalo, že ho těší být s ní. Když spala u něho a cítila, jak se k ní ve spánku tiskne, hrávala takovou hru: Zavřela oči a dlouho je nechala zavřené. Pak je otevřela a prohlížela si kousek po kousku strohé zařízení jeho bytu, pozorovala bílé světlo, které pronikalo mezi lamelami žaluzií, i hraničky knih vyrovnané dokonce i na zemi. Na některé ležel zapomenutý talíř, na jiné sklenička, poklička nebo časopis, který vypadal, že každou chvíli spadne. Byl to takový staromládenecký byt. Vychutnávala si ten pocit, že je zde paní domu. Jsme v jeho bytě a já spím v jeho posteli. Přitiskla se k němu a lehce pohladila jeho ruku, která ji objímala kolem pasu. Byla na dotek suchá, jako starý kmen vinné révy. Mám milence. Já, Joséphine Plissonnierová-Cortèsová, mám milence.

Cítila, jak jí zrudly uši a rychle se rozhlédla po kavárně, aby se ujistila, že se na ni nikdo nedívá. Jen aby se mu líbil ten můj čepec! Když pokrčí nos, splácnu ho a udělám z něj jen takový nenápadný baret. Nebo jej sroluju a strčím do kapsy a víckrát si ho už nenasadím. Její pohled zase sklouzl na balíček. Rozvázala hrubý provázek a znovu si přečetla adresu. PANÍ JOSÉPHINE CORTÈSOVÁ. Ani se nestihli rozvést. Měli by ale k tomu vůbec dost odvahy? Zůstali manželi. Člověk si toho druhého přece nebere jen kvůli těm hezkým věcem, které spolu prožijí. Bere si ho, aby spolu snáz zvládli omyly, slabosti, lži a nástrahy života. Nebyla už do Antoina zamilovaná, ale zůstával dál jejím manželem, byl otcem Hortense a Zoé. Opatrně rozbalila papír, ještě jednou se podívala na známky – že by je přece jen dala té paní na poště? – a pootevřela krabici od bot, která v něm byla zabalená. Nahoře na víku ležel dopis. Vážená paní Cortèsová, tohle je jediné, co zbylo z Vašeho manžela Antoina Cortèse po té nešťastné nehodě, která ho stála život. Chtěli bychom Vás ujistit, že s Vámi všichni cítíme a že si na něj uchováme v paměti vřelou vzpomínku jako na kamaráda a kolegu, který byl vždycky ochotný pomoci a zaplatit rundu. Život bez něj už nebude takový jako dřív a jeho místo u baru zůstane prázdné na důkaz věrnosti, kterou zachováváme jeho vzpomínce. Přátelé a kolegové z Crocodile Café v Mombase Následovala řada nečitelných podpisů Antoinových přátel. Vyndala potápěčské hodinky, měly hezký černý ciferník lemovaný římskými a arabskými číslicemi, oranžovou sportovní botu velikosti 39 – vždycky ho trápilo, že má malé nohy –, přívěšek s andělíčkem, který dostal při křtu. Andělíček byl vyobrazený z proﬁlu a bradou se opíral o hřbet ruky, na zadní straně přívěsku bylo vyryto jeho jméno a datum narození, 26. května

1963. A nakonec vyndala dlouhou kadeř kaštanových vlasů, přilepenou lepicí páskou na kousek lepenky. Vedle bylo rukou nedbale připsáno: „Vlasy Antoina Cortèse, obchodníka z Francie.“ Pohled na tu kadeř Joséphine otřásl. Ten kontrast mezi jemnými, hebkými vlasy a dojmem, který Antoine toužil budit. Svoje křestní jméno neměl rád, byl raději, když ho lidé oslovovali Tonio. Tonio Cortès. Bylo to ráznější a působilo to lepším dojmem. Hodilo se to k vytouženému obrazu lovce divokých šelem, muže, který se ničeho nezalekne. A přitom ho věčně sžíral strach, že takový být nedokáže, že na to nebude mít. Lehce se té kadeře dotkla prsty. Ty můj ubohý Antoine, tys nebyl stvořený pro tenhle svět. Tobě by vyhovoval bezstarostný svět operety, kde věci nemají ostré hrany, a ty by ses v něm mohl po libosti naparovat a svými řečmi zastrašit i krokodýly. Jenže oni tě slupli jako jednohubku. Ale to nedělají jen oni. Na světě jsou spousty takových hnusných zvířat. Ta kartonová krabice, kterou měla položenou na klíně, to bylo všechno, co zbylo z Antoina Cortèse. Ve skutečnosti svého manžela vlastně celou dobu takto chránila. Vytvářela pro něj iluzi, že on je tím, kdo všechno řídí, ale odpovědnost nesla po všechna ta léta stejně vždycky ona sama. „Tak co to bude, paní?“ Číšník se zastavil u jejího stolu a vyčkával. „Lehkou kolu, prosím.“ Číšník pružným krokem odešel. Musím začít cvičit. Začínám tloustnout. Jedním z důvodů, proč se nakonec rozhodla pro tento byt, bylo i to, že bude moct chodit běhat do Bouloňského lesíka. Narovnala se, zatáhla břicho a rozhodla se, že tak několik minut zůstane, aby posilovala svaly. Venku po chodníku zatím volným krokem procházeli lidé. Jiní chodci je míjeli a občas do nich strčili. Ani se neomluvili. Kolem okna restaurace prošla dvojice. Mladík držel dívku kolem ramen a ona si nesla v náruči nějaké knihy. Něco jí šeptal do ucha a ona ho poslouchala. O čem bude můj další román? Měl by se odehrávat v současnosti nebo v mém milovaném 12. století? To alespoň znám.

Vím, na co byli tehdy lidé citliví, jakým způsobem vnímali lásku a jak ji vyjadřovali, znám pravidla, která určovala společenský život. Kolik toho ale vím o životě dnes? Moc ne. Pořád se zatím učím. Teprve teď začínám poznávat vztahy mezi lidmi i vztah k penězům. Hortense se v těchto věcech vyzná líp než já. Zoé je ještě dítě, třebaže se mi mění před očima. Touží se podobat své sestře. Se mnou to bylo stejné, když jsem byla malá, i pro mě byla vzorem sestra. Úplně jsem Iris zbožňovala. Ve všem jsem se podle ní řídila, dokonce i v tom, co si mám myslet. Dnes se ale Iris schovává na soukromé klinice, pospává v pokoji se staženými roletami. V jejích modrých očích se nezračí vůbec nic, jsou úplně prázdné. Někdy o mě zavadí pohledem, ale pak zase unikne zpět do hlubin vlastního světa. Jednou, když jsem ji chtěla přimět k tomu, aby se trochu snažila komunikovat s ošetřovatelkami, které jsou k ní tak pozorné, mi řekla: „Jak chceš, abych žila s ostatními, když nedokážu žít sama se sebou?“ Ruka jí přitom netečně klesla na pokrývku. Philippe ji chodil pravidelně navštěvovat. Platil účty lékařům i pobyt na klinice, nájemné za jejich pařížský byt i mzdu pro Carmen. Ta věrně docházela za Iris každý den, pokaždé jí přinášela kytici květin a nedala se odradit tím, že jí cesta hromadnou dopravou trvá dvě hodiny, a to ještě musí dvakrát přestupovat. Iris vůně květin obtěžovala a žádala sestry, aby je vynesly ven. Květiny tedy stály na chodbě a vadly. Carmen vždycky koupila čajové pečivo v obchodě Mariage Frères, na bíle povlečenou postel rozprostřela růžový kašmírový přehoz, rozprášila v pokoji příjemnou vůni a čekala. Iris spala. Kolem šesté hodiny Carmen po špičkách odcházela. Druhý den přišla znovu a přinesla jí tytéž obětiny. Joséphine ta němá oddanost staré služebné přiváděla k zoufalství a zlobila se na Iris, že jen mlčí. „Snad bys jí mohla dát aspoň nějaké znamení, že víš, že je tady. Promluv na ni... Chodí sem každý den a ty se na ni ani nepodíváš. To od tebe není dvakrát milé.“ „Já nemám proč být milá, Joséphine, jsem nemocná. A ona mě už tou svou láskou unavuje. Nech mě být!“

Později, když trochu ožila a nabrala barvu, dokázala být dost zlá. Když za ní Joséphine byla naposledy, mluvila Iris zpočátku neutrálním a mírným tónem. Ten se ale brzy změnil. „Vždycky jsem měla talent jen na jednu jedinou věc,“ začala Iris a prohlížela se přitom v malém kapesním zrcátku, které měla neustále položené na nočním stolku. „Byla jsem hezká. Velice hezká. A teď najednou ztrácím i tohle! Vidíš tuhle vrásku? Ta tady ještě včera večer nebyla. A zítra budu mít další a pak ještě jednu a další a další...“ S bouchnutím odložila zrcátko na umělohmotnou desku nočního stolku a uhladila si vlasy zastřižené do úhledného mikáda, které ji dělalo o deset let mladší. „Je mi sedmačtyřicet a tolik mi toho nevyšlo. Jako ženě, jako matce. Mám zpackaný celý život. A ty čekáš, že se teď budu chtít probudit? Proč bych to dělala? To je mi milejší spát.“ „Ale co Alexandr?“ zeptala se tiše Joséphine, i když sama nevěřila, že by to pro Iris mohl být argument. „Nedělej se ještě hloupější, než jsi, Joséphine, ty přece víš moc dobře, že pro něj jsem nikdy žádná matka nebyla. Jen jsem se občas mihla v jeho světě. Vlastně o mně nic neví. Jsem pro něj jen taková známá, ani kamarádka se tomu říct nedá. Já jsem se v jeho společnosti nudila a podezírám ho, že on to měl se mnou podobně. Líp si rozuměl s tebou. Takže co...“ Joséphine pálila na rtech otázka, kterou se neodvažovala vyslovit. Týkala se Philippa. Nebojíš se, že si najde jinou a začne s ní nový život? Nemáš strach, že pak zůstaneš úplně sama? Nemohla ji však vyslovit. Bylo by to příliš kruté. „Tak udělej něco pro to, aby ses změnila,“ řekla. „Na to není nikdy pozdě.“ „Ty umíš být někdy tak otravná, Joséphine! Jsi jak milosrdná sestra, co zabloudila do bordelu a snaží se tam zachraňovat zbloudilé duše! Přijelas dokonce až sem, abys mě poučovala! Příště si ušetři tu cestu a zůstaň doma. Taky ses prý přestěhovala do krásného bytu. V nějaké pěkné čtvrti! Řekla mi to naše drahá paní matka. Která mimochodem umírá zvědavostí a chtěla by tě přijít navštívit, jenomže ti samozřejmě nechce zavolat jako první.“